13 Co 203/2025 - 251

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vlacha a soudců JUDr. Andrey Venclíkové a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zadostiučinění nemajetkové újmy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2025, č. j. 19 C 15/2022-218, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzuje a v zamítavém výroku o věci samé se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 24. 6. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 41 374,85 Kč, k rukám zástupce žalobce, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 42 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 24. 6. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 358 000 Kč s týmž příslušenstvím (výrok II), a zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 37 466,55 Kč k rukám jeho zástupce rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 24. 6. 2022 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky konkursního řízení vedeného (v prvním stupni) u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [právnická osoba] (dále i jen „konkursní soud“), jehož byl jako konkursní věřitel účastníkem (dále i jen „namítané řízení“), poté, co byly jeho předchozí rozsudky ze dne 22. 8. 2023, č. j. [spisová značka], jímž žalobě vyhověl co do částky 18 500 Kč s příslušenstvím, ve zbytku ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a ze dne 9. 7. 2024, č. j. [spisová značka], kterým žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 13 Co 3/2024, a ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 13 Co 415/2024, a věc mu byla vracena k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované nárok na odškodnění dne [datum], že žalovaná neplnila ničeho, že namítané řízení, jehož průběh popsal, bylo z žalobcova pohledu zahájeno dne [datum] přihlášením dvou jeho pohledávek ve výši celkem 542 400 Kč a skončeno dne 10. 4. 2024 odmítnutím jeho ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 165/24.

4. Takto zjištěnou dobu namítaného řízení (22 let) soud prvního stupně zhodnotil bez dalšího (již s ohledem na její očividně enormní délku) jako nepřiměřenou, a tedy představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“). Dále dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je namístě odškodnit v penězích.

5. Výši peněžního odškodnění soud prvního stupně určil, vycházeje pro účely tohoto závěru z hledisek vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich uvažovaného promítnutí v dané věci, tak, že základní částku odškodnění, činící za celé řízení 420 000 Kč a určenou součinem roční částky odškodnění ve výši 20 000 Kč (resp. poloviční částky za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, snížil o 30% z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a o 60% s ohledem na velmi nízký („blízký nule“) význam řízení pro žalobce, kterému muselo být po naprosto převážnou dobu řízení (již od roku [datum]) zřejmé, že se mu na úhradu jeho pohledávky ničeho dalšího (nad rámec částky mu vyplacené správcem konkursní podstaty již v roce [datum]) nedostane. Pro jakoukoliv další modifikaci základní částky odškodnění soud prvního stupně neshledal důvod; ve vztahu ke kritériu postupu orgánů k tomu uvedl, že odpovídal procesním pravidlům.

6. Proto soud prvního stupně stanovil výslednou částku odškodnění za celé řízení na 42 000 Kč (10% základní částky), které uložil žalované zaplatit spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od 26. 4. 2022 do zaplacení (aniž by přiznání příslušenství, jakkoliv odůvodnil, stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, ačkoliv mu to bylo výslovně vytčeno v pořadí prvním kasačním usnesení odvolacího soudu – poznámka odvolacího soudu).

7. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), podle níž vyčíslil výši nákladů v řízení „zcela úspěšného žalobce“, včetně cestovních výdajů jeho zástupce.

8. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé včasným a přípustným odvoláním, v němž zpochybnil správnost v něm provedeného posouzení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk a z toho vyplývající snížení odškodnění až na pouhých 10% základní částky, stojící v rozporu již s obecným judikatorním apelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), podle kterého by snížení či zvýšení odškodnění neměla přesahovat 50% základní částky.

9. Žalobce připouští, že se již s ohledem na množství konkursních věřitelů a incidenčních sporů jednalo o složitou konkursní věc, snížení základního odškodnění z tohoto důvodu o celých 30 % se mu však nejeví být adekvátní. V této souvislosti poukazuje na selhání správce konkursní podstaty, ale i konkursního soudu při vymáhání pohledávky konkursní podstaty ve výši 15 000 000 Kč za [tituly před jménem] [jméno FO], nezrealizovaném ve výsledku jen proto, že jmenovaný žije a má majetek v [adresa], pročež konkursní soud vyslovil souhlas s vyloučením této pohledávky ze soupisu konkursní podstaty. Pro žalobce je takový postup konkursního soudu „obtížně přijatelný“, pochopil by ho snad v případě pobytu dlužníka v rozvojové zemi, nikoliv však v případě civilizované země, jakou je [adresa].

10. Podle žalobce dále nemůže obstát úsudek soudu prvního stupně o absenci důvodů pro zvýšení odškodnění v rámci kritéria postupu orgánů. Soud prvního stupně nezohlednil, že správce konkursní podstaty a konkursní soud neplnili dlouhá léta řádně a včas své povinnosti, správce nevyplatil žalobci jeho pohledávku a ani nezajistil její uspokojení poté, co mu byla pravomocně přisouzena, konkursní soud nevyužil ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), o uložení pořádkové pokuty, stejně tak nepostupoval důsledně podle § 12 ZKV, nepřijal opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu, v rámci své dohledové činnosti se nedostatečně zabýval činností správce konkursní podstaty, připustil usnesením o částečném rozvrhu, aby byl proveden částečný rozvrh přesto, že nebyla uhrazena pohledávka žalobce vyplývající ze mzdových nároků jako pohledávka přednostní.

11. Žalobce kategoricky nesouhlasí s tím, že by význam řízení, v němž jako věřitel uplatňoval judikátní zapodstatovou (pracovní) pohledávku, bylo možné hodnotit jako snížený či dokonce nulový, jak uvedl soud prvního stupně, a že by mu snad již v roce [datum] mělo být známo, že nad rámec částky vyplacené mu správcem konkursní podstaty v roce [datum] pak z konkursu již ničeho dalšího neobdrží. V tomto ohledu zdůraznil, že jeho nejistota, zda dostane vyplacen svůj pracovní nárok, trvala „nejméně do“ (v kontextu odvolání však „až do“) [datum], kdy konkursní soud rozhodl o zrušení konkursu z důvodu nedostatku majetku postačujícího k úhradě jeho nákladů. Až do tohoto okamžiku žalobce důvodně očekával vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, byla-li mu pravomocně přisouzena a věděl-li, že finanční prostředky v majetku úpadce jsou. Byly-li tyto prostředky nakonec použity na odměnu a náklady konkursního správce, pak uvedené žalobce nemohl s jistotou předpokládat, neboť u těchto prostředků přicházela v úvahu moderace odměny konkursního správce podle § 8 odst. 3 věty páté ZKV. Na očekávatelné uspokojení své pohledávky mohl žalobce usuzovat též z existence nevymožené pohledávky za [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud se žalobce „až do roku [datum] bránil veškerými možnými zákonnými opravnými prostředky a doufal, že jeho pohledávka vyplývající ze mzdových nároků bude skutečně uspokojena“, pak uvedené podle jeho přesvědčení neodpovídá jeho údajné (soudem prvního stupně dovozované) vědomosti o bezvýslednosti konkursu.

12. Závěru soudu prvního stupně o sníženém významu řízení dále žalobce v odvolání vytkl nepřihlédnutí ke skutečnosti, že je osobou pokročilejšího věku (v době zahájení namítaného řízení mu bylo 57 let a v době jeho skončení 79 let) a že mu správce konkursní podstaty zaslal zápočtový list za období od [datum] do [datum] až dopisem ze dne [datum], čímž žalobci znemožnil, aby se mohl ucházet o další zaměstnání či aby byl evidován na úřadu práce. „Nevyplacení mzdy za předmětné období“ pak navíc ovlivnilo výši odvodů na důchodové pojištění a v konečném důsledku tak negativně ovlivnilo výši žalobcova starobního důchodu. I právě uvedené podle žalobce svědčí závěru o vyšším, nikoliv nižším či snad až „nulovém“ významu namítaného řízení pro jeho osobu.

13. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v zamítavém výroku tak, že žalobě vyhoví i v tomto rozsahu.

14. Žalovaná k odvolání uvedla, že po zohlednění konkrétních okolností případu je soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění více než adekvátním odškodněním. Žalovaná se rozhodla částečné vyhovění žalobě akceptovat s úmyslem řízení již dále neprodlužovat.

15. Proto navrhla, aby odvolací potvrdil napadený rozsudek v žalobcově odvolání dotčeném výroku jako věcně správný.

16. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání jen zčásti opodstatněným.

17. Předem odvolacího přezkumu odvolací soud upozorňuje, stejně jako ve svém v pořadí prvním kasačním usnesení, že žalobcovým odvoláním proti zamítavému výroku napadeného rozsudku byl k odvolacímu přezkumu otevřen též jeho vyhovující výrok [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 37/2015“), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15; explicitně pro konkursní poměry pak dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, a – zcela aktuálně – pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]24. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1575/2025, z nějž je patrné, že závěry R 37/2015 nebyly judikatorně překonány].

18. Z uvedeného plyne, že pokud soud prvního stupně opatřil vyhovující výrok svého rozsudku doložkou právní moci a vykonatelnosti, jak se podává z obsahu spisu, učinil tak nesprávně (resp. předčasně), uvedený výrok právní moci nenabyl a není ani vykonatelný.

19. Soud prvního stupně učinil z obsahu spisu konkursního soudu správná skutková zjištění o průběhu namítaného řízení, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o průběhu namítaného řízení se tak odvolací soud ztotožňuje jako správnými a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. V intencích pokynů daných mu v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu doplnil soud prvního stupně dokazování (mj. a zejm. konečnou zprávou ze dne 26. 6. 2014) a (až) na takto doplněným dokazováním opatřeném skutkovém podkladu věci správně přistoupil k jejímu právnímu posouzení, opřenému (rovněž správně) o správně identifikovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. S tímto posouzením se však odvolací soud plně neztotožňuje a potud k věci uvádí následující.

20. Odvolací soud – předně – sdílí závěr soudu prvního stupně, podle nějž v namítaném řízení, jehož počátek a konec soud prvního stupně ohraničil nadále již akceptovatelným způsobem (přetrvávající drobná výhrada o opětovném kalkulování „vydáním“ konečného usnesení Ústavního soudu je pro věc nepodstatná, žalobce sám se s určením konce řízení k 10. 4. 2024 ztotožňuje), došlo k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

21. Správné jsou i úsudky soudu prvního stupně, že v důsledku porušení práva na přiměřenou dobu řízení vznikla žalobci nemajetková újma (žalovaná presumovaný vznik újmy nevyvracela) a že takto vzniklou újmu je nutno odškodnit v penězích, jak shledal ve vztahu k osobě konkursního věřitele (byť v jiné, avšak základními parametry obdobné konkursní věci) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021; k tomu lze podotknout, že peněžní satisfakce je v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení primárním prostředkem zadostiučinění.

22. Pokud jde konečně o výši odškodnění, základní částku odškodnění za jeden rok řízení soud prvního stupně správně stanovil na 20 000 Kč (s ohledem na extrémní délku řízení) a základní hodnotu odškodnění za celé řízení správně určil na 420 000 Kč.

23. Správně rovněž dovodil, že tuto částku je namístě snížit s přihlédnutím ke složitosti řízení [kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], a odvolací soud nemá co vytknout ani soudem prvního stupně provedenému „zvážení“ tohoto kritéria v rozsahu 30 %. Vytýká-li žalobce v této souvislosti správci konkursní podstaty a konkursnímu soudu celou řadu údajných věcných pochybení (ilustrativní je v tomto ohledu např. nesouhlas s vyloučením pohledávky za [tituly před jménem] [jméno FO] z konkursní podstaty), přehlíží jednak to, že správce konkursní podstaty je osobou vybavenou vlastní majetkovou odpovědností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zejména však to, že řízení o odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. není přezkumným řízením, odškodňovací soud tak není oprávněn posuzovat věcnou ne/správnost rozhodnutí či postupů, které jsou vlastní činností orgánů v namítaném řízení, je vázán obsahem tam vydávaných rozhodnutí, stejně jako důvody jejich případné změny či zrušení. Neuložení pořádkové pokuty, vydání rozhodnutí o částečném rozvrhu, postup správce konkursní podstaty při vymáhání pohledávek do podstaty apod. jsou vše činnosti, do nichž odškodňovací soud není oprávněn nijak ingerovat, tj. ex post posuzovat, zda si měli správce konkursní podstaty a konkursní soud snad počínat věcně jinak, než jak si počínali, případně dovozovat jak.

24. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že žalobce se na délce řízení nepodílel ani pozitivně, ani negativně, hodnocení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] tedy nezakládá ani navýšení, ani snížení hodnoty odškodnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4756/2015). Proto soud prvního stupně nepochybil (ve výsledku, blíže se k tomu nijak nevyjádřil), pokud z důvodu tohoto kritéria základní odškodnění nijak nemodifikoval.

25. Shodný přístup soudu prvního stupně (zde již výslovně odůvodněný) však nemůže obstát v případě kritéria postupu orgánů [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Již v pořadí prvním kasačním usnesení odvolací soud připomněl soudu prvního stupně, že výskyt tzv. kvalifikovaných kasačních zásahů v průtažném řízení je okolností přitěžující žalované a prospívající poškozenému a že pokud byla první dvě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] jako konkursního soudu o schválení konečné zprávy (ze dne [datum] a ze dne [datum]) k žalobcovu odvolání zrušena Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím a věc byla opakovaně vrácena městskému soudu k dalšímu řízení, pak je namístě zohlednit důvody, které k tomu vrchní soud vedly. Soud prvního stupně se uvedeným pokynem odvolacího soudu neřídil, pročež odvolací soud konstatuje, že vrchní soud (jak vyplývá z jeho usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) vytkl městskému soudu celou řadu procesních a věcných pochybení, pročež přistoupil ke kasaci v obou případech podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro existenci řady vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž nápravu nebylo možné zjednat ze odvolacího řízení. Opakovanou dvojinstančnost této fáze řízení je proto třeba přičíst k tíži žalované. Odvolací soud je toho názoru, že uvedenou okolnost již nelze „zahrnout“ do základního odškodnění, ale je namístě pro ni toto základní odškodnění zvýšit. Podílu uvedeného na prodloužení řízení podle odvolacího soudu odpovídá navýšení odškodnění o 5 %.

26. Oproti tomu soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil razantním krácením odškodnění z důvodu kritéria významu řízení.

27. Rovněž již v prvním zrušujícím usnesení odvolacího soudu bylo v tomto ohledu poukázáno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 132/2012“).

28. V něm Nejvyšší soud vyložil, že „[j]estliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“ (zvýrazněno odvolacím soudem).

29. Odvolací soud proto již ve svém zmíněném prvním rozhodnutí zavázal soud prvního stupně vyhodnocením otázky existence skutečností důvodně signalizujících určité (další) žalobcovo uspokojení nad rámec částky, která mu byla vyplacena správcem konkursní podstaty v srpnu 2004 (již po cca dvou letech (!) žalobcovy účasti v konkursu) ve výši 132 798 Kč, pokračoval-li konkurs pak ještě dalších zhruba 20 (!) let, tj. zda žalobce byl (objektivně vzato mohl být) ve stavu důvodného očekávání dalšího uspokojení či nikoliv.

30. Soud prvního stupně se na uvedenou otázku správně zaměřil, žalobce správně poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a po vyhodnocení jeho tvrzení a zjištění učiněných s žalobcem po tomto poučení navrženého důkazu konečnou zprávou z [datum] správně uzavřel, že zde takového důvodného očekávání nebylo [objektivně vzato, doplňuje odvolací soud, být nemohlo; to, že žalobce (subjektivně) „doufal“, jak uvádí, je bez významu].

31. Předně, ze zmíněné konečné zprávy (založené na č. l. 770 konkursního spisu), vydané deset let (!) před skončením konkursu, plyne zcela jasně, že prostředky zbývající v konkursní podstatě nepostačí ani na plnou úhradu správcem vyúčtované odměny, pro žalobce je zde na jeho údajnou (k tomu viz níže) pohledávku na náhradu mzdy explicitně alokováno „0 Kč“. Žalobcem zdůrazněný fakt, že šlo o judikátní pohledávku (přisouzenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 17 C 162/2007), je bez významu, s očekávatelností jejího uspokojení nijak nesouvisí. Na ně nelze i podle odvolacího soudu usuzovat ani z existence pohledávky konkursní podstaty za [tituly před jménem] [jméno FO], nebylo-li zde nikdy jakékoliv hmatatelné indicie (a žalobce ani nikdy žádnou netvrdil), která by posunula možnost jejího, byť jen částečného vymožení z oblasti teorie do roviny pravděpodobnosti. Stejný závěr platí i pro žalobcovu hypotézu o moderaci odměny konkursního správce, pročež tedy mělo „zbýt na žalobce“; jde právě jen o spekulaci, z níž na důvodné očekávání dalšího žalobcova konkursního uspokojení rozhodně nelze dovozovat.

32. V této souvislosti nelze neakcentovat paradox, že pokud k moderaci (snížení) správcovy odměny ve výsledku došlo (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. [spisová značka], a to o 300 000 Kč), stalo se tak jako sankce za to, že správce konkursní podstaty pochybil (!) dobrovolnou částečnou úhradou žalobcova údajného mzdového nároku (pohledávka č. 298b ve výši 531 500 Kč), k čemuž z konkursní podstaty bez náležitého důvodu použil (v hrubém) částku ve výši bezmála 300 000 Kč, ač žalobce žádným takovým nárokem nedisponoval, jak podrobně, přesvědčivě, ale pro účely odškodňovacího řízení zejm. závazně rozebral Vrchní soud v Praze ve shora uvedeném usnesení, jímž (napotřetí) potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze o schválení konečné zprávy (usnesení ze dne 30. 1. 2020, č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021, č. j. [spisová značka]). Důvody tohoto pravomocného rozhodnutí vrchního soudu (žalobcem proti němu podané dovolání a ústavní stížnost byly odmítnuty usneseními Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], resp. Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 165/24) není soud v odškodňovacím řízení oprávněn jakkoliv relativizovat, pročež tedy nelze než uzavřít, že žalobce v konkursu žádnou pohledávkou za podstatou, jak stále prosazuje, nedisponoval, na její úhradu neměl nárok, pokud se mu částečného plnění dostalo, stalo se tak pochybením správce konkursní podstaty na úkor jiných věřitelů, za což byl správce potrestán snížením odměny. Po právu žalobci svědčila jen pohledávka č. 298a na náhradu nákladů řízení ve výši 10 900 Kč, uspokojená poměrně jako pohledávka druhé třídy v rámci částečného rozvrhu podle usnesení městského soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (v konkurenci dalších 510 pohledávek druhé třídy žalobce obdržel bagatelních 102,25 Kč). Nato se žalobci již žádného dalšího plnění nedostalo a nemohl je, objektivně vzato, ani očekávat, již od uvedeného částečného rozvrhu pro něj bylo „v sázce“ již jen možné prosazení jeho údajné „zapodstatové“, ve skutečnosti však neoprávněné a beztoho velmi nejistě uspokojitelné pohledávky. Razantní snížení odškodnění z důvodu kritéria významu řízení se za této situace jeví být i odvolacímu soudu zcela logickým, adekvátním a nanejvýš spravedlivým krokem. Uvedeným okolnostem odpovídajícím je pak podle odvolacího soudu snížení v rozsahu 55% základní částky.

33. Namítal-li žalobce dále k uvedenému kritériu, že mu správce konkursní podstaty zaslal zápočtový list s prodlením a že mu nevyplatil „mzdu za předmětné období“ (čímž žalobce zjevně rozumí zbytek částky, na kterou mu správce neměl po právu vyplatit vůbec nic – pozn. odvolacího soudu), pak uvedené otázky s odškodňovanou nepřiměřeností doby řízení nijak nesouvisejí. Na posouzení významu řízení konečně nemá žádný vliv ani žalobcův věk, neboť žalobce dosáhl věku 75 let, překročení kteréžto věkové hranice má v daných souvislostech teprve právní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), až v úplném závěru řízení.

34. Základní odškodnění ve výši 420 000 Kč tak bylo po zohlednění shora uvedeného namístě snížit nikoliv o soudem prvního stupně stanovených 90 %, ale o 80 %, tj. na výsledných 84 000 Kč. Vyložené individuální okolnosti věci podle odvolacího soudu opodstatňují jak snížení základní částky v rámci kritéria významu řízení o (nepatrně) více než 50 %, tak výsledné snížení zadostučinění na 20% základní částky.

35. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o požadavku na peněžní satisfakci tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ještě částku 42 000 Kč spolu s důvodně (§ 1970 o. z.) a v zákonné výši (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) požadovaným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne [datum] a prodlení žalované tak nastalo uplynutím šestiměsíční lhůty k plnění právě ke dni [datum] (§ 15 OdpŠk).

36. Ve zbytku odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v zamítavém výroku, stejně jako ve výroku vyhovujícím, jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

37. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud ve výroku II podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., podle nějž přiznal žalobci, který sice uspěl (a to i v odvolacím řízení) pouze částečně, avšak ve věci, v níž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, na jejich plnou náhradu částku 41 374,85 Kč. Ta sestává z částky 37 466,55 Kč, kterou soud prvního stupně správně stanovil výši žalobcových nákladů řízení předcházejícího vyhlášení napadeného rozsudku (potud lze na jeho vyčerpávající odůvodnění pro stručnost odkázat), a dále z nákladů nynějšího odvolacího řízení tvořených odměnou advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za podané odvolání ve výši 2 780 Kč, náhradou hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT, rovněž již ve znění účinném od 1. 1. 2025, za totéž ve výši 450 Kč a konečně náhradou za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z obojího, a činící tak 678,30 Kč.

38. O lhůtě k plnění v měnícím výroku o věci samé a rovněž i ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., neboť takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní zákonné lhůtě může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

39. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalobce bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.