13 Co 226/2024 - 780

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [jméno zainteresované společnosti], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 214 080 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2024, č. j. 30 C 29/2019-718, ve znění usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 30 C 29/2019-726, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 158 880 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů státu (V) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (III) se mění jen tak, že výše nákladů činí 214 707 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje, a ve výroku o poplatkové povinnosti žalované (IV) se mění jen tak, že výše poplatku za odvolání činí 2 760 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 55 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 17. 1. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 55 200 Kč za den 16. 1. 2019 a dále o zaplacení částky 158 880 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 272 939,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III), výrokem IV uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek za odvolání ve výši 10 705 Kč a doplatek soudního poplatku ve výši 2 760 Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku, a konečně ve výroku V, ve spojení s opravným usnesením, zavázal žalovanou zaplatit v téže lhůtě státu náklady řízení ve výši 9 991,05 Kč.

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané u něj dne 24. 1. 2019, kterou se žalobkyně domáhala na žalované [po částečném zpětvzetí žaloby a poté, co bylo o žalobě podané společně s jejím manželem [jméno FO], narozeným dne [datum] (dále jen „manžel“), již dílem pravomocně rozhodnuto v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále jen „předchozí rozsudek“)] zaplacení částky 214 080 Kč jako (doplatku) náhrady za denní péči (nezbytné úkony pečovatelských služeb) poskytovanou jí v období druhého pololetí roku 2018 jejím manželem, a to z titulu náhrady škody na zdraví, způsobené žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného dne [datum] v [adresa] v rámci žalovanou pořádaného zájezdu, spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] (jakožto dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění poskytnuté žalované v předžalobní upomínce) až do zaplacení. Obrana žalované pak spočívala (posléze již výlučně) v namítané nepřiměřenosti rozsahu žalobkyní v žalobě kalkulované a k odškodnění (po 120 Kč/hod.) žádané nezbytné péče (15,5 hodiny denně), když předchozím (žalovanou akceptovaným) rozsudkem bylo žalobkyni přiznáno odškodnění za časový objem potřebné péče činící sedm hodin denně.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se na základě cestovní smlouvy, uzavřené s žalovanou cestovní kanceláří (resp. její právní předchůdkyní [právnická osoba].) dne [datum], zúčastnila spolu s manželem zájezdu do [adresa] v termínu od [datum] do [datum]. Na výletě do [adresa] konaném dne [datum] a zakoupeném od delegáta žalované utrpěla žalobkyně v důsledku havárie autobusu zranění s trvalými následky, pro něž byla uznána plně invalidní. Je upoutána na invalidní vozík z důvodu trvalého ochrnutí dolní poloviny těla se všemi z toho plynoucími negativními důsledky, musí užívat řadu léků a je odkázána na pomoc a péči druhých osob, zejm. pak manžela. V žalovaném období druhého pololetí roku 2018 žalobkyně pobírala příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně, tj. celkem 26 400 Kč.

4. Dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně potřebuje asistenci při řadě úkonů denní potřeby, kterou jí zabezpečuje její manžel, věcně popsanou v časovém snímku vztaženém k měsíci říjnu 2020, o němž účastníci učinili nesporným, že zde obsažený popis odpovídá i období roku 2018 (jde o výčet úkonů v celkovém časovém rozsahu 16 hod. a 15 min. denně). Ze znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] nicméně vyplynulo, že takový rozsah deklarované nezbytné péče je neadekvátní, nadsazený, neodpovídající zdravotnímu stavu žalobkyně, jakkoliv krajně nepříznivému, navíc nerealizovatelný při poskytování služeb jedinou osobou, nota bene osobou věku žalobkynina manžela. První jmenovaný znalec odhadl nutný rozsah vskutku nezbytné dopomoci žalobkynina manžela jen na 4 hodiny denně, druhý znalec posléze na 7 hodin a 40 min. denně.

5. Poté, co soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích pokynů obsažených v usnesení ze dne 30. 8. 2023, č. j. 13 Co 104/2023-658, jímž zdejší odvolací soud zčásti zrušil jeho přechozí rozsudek, o účastnický výslech žalobkyně a svědecký výslech jejího manžela, jakož i poté, co s poukazem na ustanovení § 13 o. z. shrnul, že judikatorní praxe zdejšího odvolacího soudu se kloní ke stanovení rozsahu nezbytné péče v intervalu 9 – 9,5 hod., uzavřel, že denní rozsah žalobkyni jejím manželem v druhém pololetí roku 2018 nad rámec běžné rodinné solidarity poskytované potřebné péče činil 9,5 hodiny.

6. Zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), a s ohledem na mezi účastníky již nespornou odpovědnost žalované za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy, se dle závazných pokynů odvolacího soudu soustředil již jen na posouzení rozsahu náhrady škody ve smyslu jím citovaného § 449 odst. 1 obč. zák., spočívající v nákladech na pravidelnou péči o žalobkyni za žalované období. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, uzavřel, že za jednu hodinu denní péče by sice žalobkyni příslušela náhrada ve výši 130 Kč, že však žalobkyně požadovala toliko částku 120 Kč/hod., kterýmžto požadavkem je vázán. Nad rámec odškodnění přiznaného předchozím rozsudkem [128 160 Kč jako 184 (dnů) x 7 (hodin denně) x 120 (Kč) minus příspěvek na péči ve výši 26 400 Kč) tak žalobkyni podle soudu prvního stupně přísluší ještě doplatek náhrady ve výši 55 200 Kč [(184 (dnů) x 2,5 (hodiny denně) x 120 (Kč)].

7. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ještě co do posledně uvedené částky, kterou žalované s poukazem na ustanovení § 1970 o. z., jakož i nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil zaplatit spolu s úrokem z prodlení od 17. 1. 2019 do zaplacení, měla-li žalovaná plnit dle výzvy žalobkyně do 16. 1. 2019, a ve zbylém rozsahu, vymezeném ve výroku II, žalobu zamítl jako nedůvodnou.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla plný úspěch v rozsahu požadavku na zaplacení částky 2 255 Kč, požadované na náhradu za náklady vynaložené ve druhém pololetí roku 2018 na léky a zdravotní pomůcky a pravomocně přiznané již předchozím rozsudkem, v rozsahu žalobního požadavku na náhradu za péči, s nímž ve výsledku uspěla v rozsahu částky 183 360 Kč, pak záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Náklady zastoupení žalobkyně advokátem soud prvního stupně vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení rozhodnutím soudu plně osvobozena od soudních poplatků, soud prvního stupně uložil žalované podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „PoplZ“), a s přihlédnutím k výsledku řízení povinnost zaplatit státu jednak soudní poplatek za předchozí odvolací řízení, zahájené odvoláním žalobkyně, ve výši 10 705 Kč, jednak doplatek soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 2 760 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně konečně žalované uložil též povinnost k náhradě alikvotní části (54%) nákladů státu představovaných státem zaplaceným znalečným ve výši 18 502 Kč.

9. Obě účastnice napadly rozsudek soudu prvního stupně včasnými a přípustnými odvoláními. Žalobkyně jím brojila proti jeho zamítavému výroku o věci samé v části, v níž jí nebyla přiznána částka 158 880 Kč s příslušenstvím, žalovaná napadla odvoláním jeho závislé výroky.

10. Žalobkyně v odvolání zpochybnila opodstatněnost úvah soud prvního stupně o potřebě jakkoliv krátit odškodnitelnou denní péči oproti v žalobě vymezenému rozsahu 15,5 hod./den, poukazujíc na v jiné její odškodňovací při s žalovanou vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023. Jako chybnou hodnotí žalobkyně v odvolání rovněž úvahu soudu prvního stupně o vázanosti žalobním požadavkem na zaplacení náhrady za péči ve výši 120 Kč/hod., majíc v této souvislosti za to, že pokud jí soud prvního stupně přiznal výrazně nižší, než v žalobě požadovanou částku, pak mu nic nebránilo vyjít z účastníky v průběhu řízení věcně akceptované sazby 130 Kč/hod., neboť i při její aplikaci by stále nerozhodoval ultra petitum. O náhradě nákladů řízení sice soud prvního stupně rozhodl co do základu správně, při jejich vyčíslení však žalobkyni opomenul přiznat cestovní náhrady a náhradu za promeškaný čas v souvislosti s účastí jejího zástupce při jejím účastnickém výslechu konaném vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu v místě jejího bydliště dne 16. 1. 2024.

11. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v jejím odvolání dotčeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná v odvolání nebrojí vůči tomu, že jí soud prvního stupně nákladově zavázal za použití § 142 odst. 3 o. s. ř., napadenému rozsudku však vytkla nesprávné vyčíslení výše žalobkyní v řízení účelně vynaložených nákladů. Při stanovení výše odměny žalobkynina advokáta soud prvního stupně podle žalované předně nesprávně nezohlednil, že v průběhu řízení (počínaje prvním odvolacím řízením) došlo ke změně v tarifní hodnotě věci. Celou řadu písemných podání žalobkyně soud prvního stupně dále dle názoru žalované nesprávně honoroval jako tzv. hlavní úkony právní služby (ve smyslu § 11 odst. 1 AT), ač se jednalo nanejvýš (šlo-li tedy s ohledem na jejich „recyklační“ povahu vůbec o úkony účelně provedené) o tzv. vedlejší úkony právní služby (ve smyslu § 11 odst. 2 AT), za které měla být (pokud tedy vůbec) žalobkyni přiznána odměna toliko v poloviční výši. Za neúspěšné odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 3. 2022 o přiznání znalečného neměl soud prvního stupně žalobkyni přiznat náklady zastoupení vůbec, ježto bylo podání odvolání motivováno věcným nesouhlasem se závěry posudku a snahou prodloužit řízení.

13. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v nákladovém výroku ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že na náhradu nákladů řízení přizná žalobkyni namísto částky 272 939,70 Kč nanejvýš částku 154 270 Kč (vypočtenou žalovanou v odvolání), a dále aby byly „přiměřeně konečnému výsledku řízení změněny i další nákladové výroky ve vztahu ke státu“.

14. Obě účastnice se rovněž nesouhlasně vyjádřily k odvolání protistrany.

15. Žalovaná zdůraznila, že soud prvního stupně rozhodnutím v meritu věci následoval četná pravomocná rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, která se žalobkyni nepodařilo odklidit ani dovoláními, ani ústavními stížnostmi, a která se ustálila na určení objemu denní péče v rozsahu 9,5 hod. Soud prvního stupně rovněž správně vyšel ze sazby 120 Kč/hod., ježto jde (šlo) o skutkové tvrzení učiněné v řízení, v němž je soud vázán žalobou, nikoliv o „právní údaj“.

16. Žalobkyně v replice k odvolání žalované vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně při výpočtu nákladů, které, jsouc zastoupena advokátem, v řízení účelně vynaložila k prosazení svých oprávněných nároků, pochybil právě jen v dílčím ohledu namítnutém v odvolání žalobkyní.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jimi vytyčených mezích (tj. vyjma vyhovujícího výroku o věci samé a výroku zamítavého v té jeho části, v níž soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z částky 55 200 Kč za den 16. 1. 2019) napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal zčásti opodstatněným odvolání žalované. Odvolání žalobkyně není důvodné.

18. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

19. Citovaná zásada legitimního očekávání řešení „téhož stejně“, k jejímuž reflektování byl soud prvního stupně zavázán předchozím kasačním zásahem odvolacího soudu, se sice stala textem zákona až s účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., judikatorně však byla dovozována již předtím (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).

20. Soud prvního stupně tudíž – oproti svému předchozímu rozsudku – správně nepřehlédl, že mezi účastníky byla vedena řada soudních sporů shodného předmětu, žalobkyní již řadu let periodicky zahajovaných vždy za uplynulé šestiměsíční období, v nichž bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy (Obvodním soudem pro Prahu 4 jako soudem prvního stupně, Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem) a v nichž byla sporná otázka rozsahu (časového objemu) potřebné denní péče poskytované žalobkyni jejím manželem opakovaně řešena, resp. již pravomocně vyřešena s převažujícím závěrem o odškodnitelné denní péči v objemu 9,5 hodiny [rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 58 Co 335/2022 (první pololetí roku 2015; proti němu žalobkyní podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1618/2023), ze dne 22. 7. 2021, sp. zn.[Anonymizováno]20 Co 416/2019 (první pololetí roku 2017; proti němu oběma účastnicemi podaná dovolání byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 875/2022), a ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 13 Co 139/2023 (druhé pololetí roku 2020; proti němu žalobkyní podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 497/2024)].

21. K tomu lze – nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku – dodat, že k témuž závěru (objem péče 9,5 hod./den) dospěl zdejší odvolací soud i v rozsudcích ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 20 Co 198/2021 (druhé pololetí roku 2017) a ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 11 Co 240/2023 (první pololetí roku 2019).

22. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 148/2016 (žalováno období od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2016) soudy jistě dospěly k závěru o denní péči v rozsahu žalovaných 15,5 hodiny (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2019, č. j. 18 C 148/2016-340, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne[Anonymizováno]3. 6. 2020, č. j. 23 Co 34/2020-434), uvedený závěr však zůstal v rozhodovací praxi zdejšího odvolacího soudu osamocen, což platí i o - na opačném pólu stojícím - posouzení denní péče toliko v rozsahu 7 hodin v rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 26. 10. 2020, č. j. 28 Co 199/2022-295 (období prvního pololetí let 2018 a 2020).

23. V této souvislosti odvolací soud připomíná (jak to učinil již ve zmíněném rozsudku ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 13 Co 139/2023), že dovolání podané oběma účastnicemi proti rovněž již shora uvedenému rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 20 Co 198/2021, Nejvyšší soud sice usnesením ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 830/2022, odmítl jako nepřípustné, v odůvodnění svého rozhodnutí (do jisté míry „quasi meritorní“ povahy) nicméně uvedl následující: „[v] projednávané věci odvolací soud při své úvaze ve smyslu § 136 o. s. ř. aplikoval vyhlášku č. 505/2006 Sb. a postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou. Zabýval se povahou a rozsahem osobní péče poskytované žalobcem b) žalobkyni a) a rozlišil jednoznačně medicínské a podobné úkony od péče o společnou domácnost. Podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, má žalobkyně a) zcela ochrnutou dolní polovinu těla, a je tak plně odkázána na pomoc druhé osoby při plné hygieně, přípravě jídla a přesunu z vozíku na lůžko či cvičební pomůcky a zpět. Časová dotace potřebná pro výkon těchto činností činí 9,5 hodiny. Pokud soud uvažoval s denními úkony v podobě: 1. pomoc při podávání jídla a pití (1 hodina), 2. pomoc při oblékání a svlékání (1,5 hodiny), 3. pomoc při samostatném pohybu (3 hodiny), 4. pomoc při přesunu na lůžko a vozík (1 hodina), 5. pomoc při úkonech osobní hygieny (2 hodiny), 6. dovoz a příprava jídla (0 hodin) a 7. pomoc při ošetřovatelských úkonech – cévkování každé 3 hodiny, ruční vybavování stolice a dohled nad užíváním léků (1 hodina), nelze jeho úvaze ničeho vytknout. Jestliže žalovaná namítá, že položka „1. pomoc při podávání jídla a pití“ v rozsahu 1 hodiny by neměla být započtena, neboť spadá do okruhu úkonů zahrnutých do manželské a rodinné solidarity, nelze jí přisvědčit. Žalobce b) obstarává pro žalobkyni a) jídlo třikrát denně (snídani, oběd, večeři). Byť společně s tím připravuje pokrmy i pro sebe, považuje i dovolací soud jeho činnost za daných skutkových okolností za účelné úkony nad rámec obvyklé manželské solidarity, neboť běžná manželská solidarita předpokládá alespoň částečnou vzájemnost, ke které při postižení žalobkyně a) nemůže docházet. Zjištění skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče o žalobkyni a) pak představuje otázku skutkovou a nikoliv právní. Proto rozporuje-li žalovaná dobu určenou na pomoc při samostatném pohybu (položka 3. – jde o pomoc při rehabilitaci) a namítá, že by mělo dojít k jejímu zkrácení na 1,5 hodiny, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (navíc tuto námitku neopírá o žádný argument a sluší se připomenout, že jde právě o úkony charakteru medicínského či obdobného). Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil“ (zvýraznění provedeno odvolacím soudem).

24. Pro úplnost lze dodat, že ústavní stížnost podanou žalobkyní proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, z nějž je citováno, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2147/23, jako zjevně neopodstatněnou.

25. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, k výkladu shora citovaného ustanovení § 13 o. z. akcentoval, že „[d]ůvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu odkazovaného ustanovení může tedy jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení odvíjejícího se od obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Za popsaných okolností by soud mohl jen obtížně na projednávanou věc pohlížet jako na případ, jenž se s jiným shoduje v podstatných právních znacích.“ 26. Odvolací soud se nedomnívá, že by průběh řízení v souzené věci vykazoval odlišnosti od shora uvedených (pravomocně skončených) věcí, pro které by bylo namístě se odchylovat od „středního“ hodnocení rozsahu péče (9,5 hod.) hned v pěti pravomocných rozhodnutích zdejšího odvolacího soudu, signalizujících ustálení jeho judikatury, takto „aprobované“ (v již zmíněném „quasi meritorním“ smyslu) i soudem dovolacím. Souzená věc se vyvíjí shodně jako věci shora již rozhodnuté, břemena tvrzení a důkazní jsou naplňována ve vztahu k týmž rozhodným skutečnostem, a to obdobným způsobem. Soud prvního stupně správně naznal, že pokud žalobkyně nesnáší žádnou (tím méně přesvědčivou) argumentaci, pro kterou by bylo namístě dojít v otázce rozsahu potřebné denní péče k odlišným závěrům, než ve shora uvedených rozhodnutích, pak je zcela namístě se tohoto řešení přidržet i v souzené věci. Řešení přijatá ve zmíněných rozsudcích sp. zn. 23 Co 34/2020 (15,5 hodiny) a 28 Co 199/2022 (7 hodin) lze kvalifikovat jako okrajová, převažující judikaturou nenásledovaná, pročež není důvodu s nimi nakládat jinak i v nyní souzené věci.

27. S jistě přítomným faktorem zvyšujícího se věku žalobkynina manžela se odvolací vypořádal již v rozsudku ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 13 Co 139/2023 (druhé pololetí roku 2020), v němž uvedl, že nejde o okolnost opodstatňující prodlužování doby potřebné denní péče, pokud se „[ž]alobkyně již v žalobě (podané v lednu 2021) dovolává podrobného popisu (časového snímku) péče manžela o její osobu, zachycujícího stav v měsíci říjnu 2020. Tento snímek však předkládala, jak je odvolacímu soudu známo z jeho činnosti, rovněž v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 29/2019 (u odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Co 104/2023), v němž se domáhala shodného nároku za období druhého pololetí roku 2018 (!) s tím, že věcně (včetně tvrzené časové náročnosti) nedošlo v mezidobí k žádným změnám. Pokud tedy soudy uzavřely na potřebnou péči v rozsahu 9-9,5 hodin v rozmezí druhého pololetí roku 2016 až konce roku 2017, nevidí odvolací soud důvodu, proč z tohoto rozsahu nevyjít i pro nyní souzené období druhého pololetí roku 2020 (dovolává-li se žalobkyně důkazu pořízeného na sklonku roku 2020 bez jakékoliv korekce ve vztahu k roku 2018)“. Závěr, že citované platí rovněž i pro nyní souzené období druhého pololetí roku 2018, je zcela zřejmý.

28. K vypořádání odvolacích námitek žalobkyně nutno ještě dodat, že z jí citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, nevyplývá nic, co by zpochybňovalo shora uvedené posouzení, ba právě naopak, pokud zde dovolací soud shledal přípustným a důvodným dovolání žalované (nikoliv žalobkyně, to bylo odmítnuto), zpochybňující soudy stanovený objem péče v rozsahu 16 hodin denně v období od 6. 10. 2006 do 31. 5. 2009. Úsudku soudu prvního stupně, že je při vyčíslení výše hodinové náhrady vázán v žalobě uvedenou sazbou 120 Kč, nelze nic vytknout, což bylo žalobkyni již ostatně opakovaně vyloženo v předchozích rozsudcích odvolacího soudu v jejích věcech (viz např. bod 29 odůvodnění rozsudku sp. zn. 13 Co 139/2023 či bod 10 odůvodnění rozsudku sp. zn. 20 Co 198/2021).

29. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni přísluší (při nesporné důvodnosti jejího nároku co do základu – potud lze pro stručnost odkázat na napadený rozsudek) po již přiznaném odškodnění za sedm hodin denní péče náhrada ještě za péči v rozsahu 2,5 hod. denně, tj. za jeden den 300 Kč a za žalované období 184 dnů ještě celkem 55 200 Kč, tuto částku převyšující požadavek na zaplacení dalších 158 880 Kč pak není důvodný.

30. Proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalobkyně dotčené části jeho zamítavého výroku jako věcně správný. Důvody k jakémukoliv zásahu neshledal ani ve vztahu k výroku o nákladech státu, jímž soud prvního stupně při aplikaci správně určené právní normy (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) správně reflektoval poměr (ne)úspěchu účastnic ve věci, výši nákladů státu, jakož i plné poplatkové osvobození žalobkyně, pro které na nákladech státu participuje jen žalovaná.

31. Při vyvození povinnosti žalované k zaplacení soudních poplatků soud prvního stupně správně shledal naplněnou hypotézu právní normy v § 2 odst. 3 PoplZ, tj. reflektoval, že žalobkyně je v řízení (na rozdíl od žalované) poplatkově osvobozena a že jakkoliv bylo žalobě vyhověno jen zčásti, výsledek řízení nezaložil žalované právo na náhradu nákladů řízení. Při stanovení doplatku soudního poplatku za řízení (před soudem prvního stupně, tj. za „žalobu“) správně vyšel z toho, že tento poplatek je namístě vyměřit z celkově přisouzené částky 186 615 Kč (jakožto součtu nároků nákladů na léčení ve výši 2 255 Kč a nákladů na péči ve výši 183 360 Kč). Výše stanoveného doplatku 2 760 Kč pak odpovídá (jakkoliv to soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně neuvedl) rozdílu celkové výše poplatku (9 281 Kč) a jeho části uložené žalované k zaplacení již předchozím rozsudkem soudu prvního stupně (6 521 Kč). Při aplikaci ustanovení § 2 odst. 3 věty první PoplZ ve vztahu k předchozímu odvolacímu řízení však soud prvního stupně pochybil tím, že výši poplatku stanovil z (celého) předmětu tohoto odvolacího řízení (tj. 214 080 Kč), nikoliv podle jeho výsledku, jímž byl (ve výsledku) úspěch žalobkyně již jen co do částky 55 200 Kč; z této částky činí výše poplatku jen 2 760 Kč.

32. Z uvedeného důvodu odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok IV napadeného rozsudku právě jen co do výše poplatku za odvolací řízení, a jinak (tj. co do základu, výše doplatku za žalobu, určení místa k a lhůty k plnění) jej podle § 219 o. s. ř. v tomto výroku potvrdil jako věcně správný.

33. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl co do základu správně, když odvolací soud sdílí jeho úsudek, že v rozsahu požadavku na náhradu nákladů za léky (2 255 Kč) žalobkyně uspěla zcela a v rozsahu nákladů na péči je namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění (výsledně přiznaných 183 360 Kč oproti požadovaným 342 240 Kč) záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu. Nesprávně však – v čemž odvolací soud dílem přitakal odvolání žalované – určil jejich výši.

34. Správná výše nákladů přechozího řízení žalobkyně činí podle odvolacího soudu oproti soudem prvního stupně vyčísleným 272 939,70 Kč toliko 214 707 Kč a sestává z: - odměny advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 a 2 AT, a to za: a) 17 úkonů právní služby po 8 540 Kč/úkon [tarifní hodnota věci 185 615 Kč (2 255 Kč + 183 360 Kč)] – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření k replice žalované k žalobě ze dne 23. 4. 2019, písemná podání ve věci samé ze dne 1. 4. 2020, ze dne 11. 6. 2020, ze dne 14. 8. 2020, ze dne 6. 11. 2020, ze dne 11. 6. 2021, ze dne 1. 12. 2021, účast na jednáních ve dnech 11. 12. 2019, 5. 6. 2020, 16. 9. 2020, 22. 9. 2021, 12. 11. 2021, 14. 10. 2022, 7. 12. 2022, 19. 12. 2022 (tj. 145 180 Kč), b) jeden úkon právní služby ve výši 4 270 Kč (tarifní hodnota věci 185 615 Kč) – jednoduchá výzvy k plnění [dopis ze dne 8. 1. 2019, § 11 odst. 2 písm. h) AT], c) 5 úkonů právní služby po 3 340 Kč/úkon (tarifní hodnota věci 55 200 Kč) – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2022, písemné podání ve věci samé v odvolacím řízení ze dne 30. 5. 2023, účast na jednání soudu prvního stupně ve dnech 13. 11. 2023 a 12. 4. 2024, účast při dožádaném výslechu žalobkyně v místě jejího bydliště dne 16. 1. 2024 (tj. 16 700 Kč), d) jeden úkon právní služby ve výši 1 670 Kč (tarifní hodnota věci 55 200 Kč) – účast na jednání soudu prvního stupně dne 19. 4. 2024, kdy byl pouze vyhlášen rozsudek [§ 11 odst. 2 písm. f) AT]); odměna celkem tak činí 167 820 Kč; - náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za shora uvedených 24 úkonů právní služby činící 7 200 Kč (24 x 300 Kč); - náhrady za promeškaný čas strávený cestou z místa sídla advokáta k výslechu žalobkyně v místě jejího bydliště dne 16. 1. 2024 a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši 800 Kč (8 půlhodin); - náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 398/2023 Sb. za 290 km (2 x 145 km) jízdy advokáta žalobkyně vlastním osobním motorovým vozidlem k uvedenému úkonu z místa jeho sídla a zpět, při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč, tj. za 290 km jízdy celkem 1 624 Kč, a průměrné ceně 1 l benzinu 95 pro rok 2024 ve výši 38,20 Kč, tj. při průměrné spotřebě 6,7 l/100 km podle technického průkazu celkem 742 Kč (cestovné celkem 2 366 Kč); - náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrad (vyjma ceny paliva, které již tuto daň obsahuje) celkem ve výši 177 444 Kč, která tak činí 37 263 Kč.

35. Podle odvolacího soudu žalobkyni nepřísluší náklady zastoupení za její odvolání ze dne 14. 5. 2019 proti usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, neboť se zde zaujatým procesním stanoviskem posléze neuspěla, odvolání bylo odmítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 13 Co 187/2019 (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015). Z týchž důvodů nelze honorovat ani podání ze dne 1. 12. 2020 (námitka podjatosti znalce, znalec nevyloučen usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 30 C 29/2019-308) a odvolání žalobkyně ze dne 28. 3. 2022 proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 3. 2022 o znalečném (napadené usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 13 Co 132/2022). Podání žalobkyně ze dne 31. 10. 2023 nelze kvalifikovat jako účelně vykonaný úkon právní služby, šlo toliko o zopakování již dříve učiněných důkazních návrhů. Podání ze dne 6. 1. 2020 konečně nelze v žalobkynin prospěch nákladově zohlednit z toho důvodu, že jde o částečné zpětvzetí žaloby ohledně požadavku na zaplacení částky 342 240 Kč týkající se jejího manžela, původního žalobce b). Oproti tomu se odvolací soud neztotožnil s námitkami žalované, pokud veškerá písemná podání žalobkyně vyjma žaloby (!) hodnotí jako neúčelná, „recyklační“ podání, v nichž uvedené snad mohlo a mělo být obsaženo již v žalobě; naopak je toho názoru, že písemná podání uvedená sub 34 první odrážka shora splňují parametry meritorních podání ve smyslu § 11 odst. 2 písm. d) AT, jimiž žalobkyně věcně reflektovala průběh (vývoj) řízení.

36. Ze shora uvedeného se podává celková výše žalobkyní v předchozím řízení vynaložených nákladů ve výši 214 707 Kč. Odvolací soud proto za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku mezi účastníky jen tak, že výše nákladů činí tuto částku, jinak (tj. co do základu, určení platebního místa a lhůty k plnění) jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

37. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., považuje celkovou osobní (životní) situaci v odvolacím řízení neúspěšné žalobkyně, [podezřelý výraz], závislé na péči svého ještě staršího manžela, za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který v odvolacím řízení úspěšné žalované nepřiznal náhradu jeho nákladů, maje současně za to, že absence postupu podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž by jinak bylo o nákladech odvolacího řízení ve prospěch žalované rozhodnuto, se v poměrech žalované, mamutí cestovní kanceláře, negativně zásadně neprojeví. Odvolací soud jistě nepochybuje o tom, že na žalované přes její hospodářskou sílu (největší cestovní kancelář v ČR s tržbami přesahujícími v roce 2023 částku 17 mld. Kč; zdroj [webová stránka]) nelze obecně žádat, aby čelila vůči ní ve výsledku (nynějšího odvolacího řízení) nedůvodně uplatňovaným nárokům jaksi „zdarma“. Tíživost situace žalobkyně však v této konkrétní věci postup podle § 150 o. s. ř. podle odvolacího soudu ještě opodstatňuje.

Poučení