13 Co 241/2024 - 389

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: [právnická osoba], IČ: [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: [společnost], IČ: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO][tituly za jménem] sídlem [adresa] proti žalované: [p.o.2], IČ: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO][tituly za jménem] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [společnost 2], IČ: [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o zrušení věcného břemene, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2024, č. j. 17 C 153/2021-286, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 652 Kč, k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč, k rukám zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zrušení věcného břemene „práva průjezdu domem č. p. [číslo] – přes pozemek [číslo] na pozemek [číslo], blíže specifikováno ve smlouvě odst. VI, ve prospěch oprávněného [p.o.2]., [jméno FO], IČO: [IČO], zapsané na listu vlastnictví č. [číslo] a listu vlastnictví č. [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [správní orgán], Katastrální pracoviště [místo], katastrální území [adresa], zřízené na základě článku VI. kupní smlouvy ze dne 24. 5. 1996“ (výrok I) a uložil žalobci a vedlejšímu účastníku na jeho straně zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení žalované částku 37 631 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku na její straně částku 30 492 Kč (výrok III), oběma k rukám jejich zástupců a do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce, podporovaný v řízení vedlejším účastníkem, domáhal zrušení uvedeného věcného břemene na podkladě tvrzení, že: - je vlastníkem nemovitostí zatížených věcným břemenem (pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova č. p. [číslo], a pozemku p. č. [číslo], vše v katastrálním území [adresa] a obci [místo] – dále společně jen „zatížené nemovitosti“); - věcné břemeno bylo zřízeno dohodou obsaženou v kupní smlouvě, kterou nabyl právní předchůdce žalobce (nyní vedlejší účastník na jeho straně) jako kupující vlastnictví k zatíženým nemovitostem od žalované (t. č. pod obchodní firmou [společnost 3]) jako prodávající; - věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch třetí osoby (in personam), společnosti [společnost], IČ: [IČO], jako tehdejšímu provozovateli maloobchodní prodejny potravinářského zboží na adrese [adresa] (dále i jen „prodejna“), zásobované z vnitrobloku přístupného přes zatížené nemovitosti, a to na 99 let; - při zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí došlo k chybám, když jako oprávněná z věcného břemene byla, podle žalobce pod vlivem zmatečného článku VII kupní smlouvy, zapsána katastrálním úřadem prodávající ([společnost 3], IČ: [IČO]), v jejíž prospěch však věcné břemeno zřízeno nebylo a která zásobovanou prodejnu nikdy neprovozovala; pozemek, k němuž věcné břemeno zřizovalo přístup, pak byl v katastru nemovitostí označen p. č. [číslo], ač se jednalo o pozemek p. č. [číslo]; - [společnost] přestala vykonávat obchodní činnost v České republice nejpozději v roce 2003, předmětnou potravinářskou prodejnu tedy neprovozuje více než deset let; - při zásobování prodejny, provozované vedlejším účastníkem na straně žalované, přes zatížené nemovitosti vznikají žalobci škody, ve vnitrobloku se vyskytují potkani, v průjezdu byla zřízena brána zabraňující vstupu, od níž žalobce nemá klíče.

3. Na podkladě takto v podstatných obrysech zreprodukovaného žalobního skutku (tvrzení ad poslední odrážka shora žalobce doplnil až při jednání soudu prvního stupně) žalobce dovozuje jednak na neurčitost právního úkonu, jímž bylo věcné břemeno zřízeno, pročež „nikdy nemělo být zasláno do katastru nemovitostí“, a pokud zapsáno bylo a má knihovně svědčit žalované, kterou proto žalobce o jeho zrušení žaluje, pak je podle žalobce vzhledem k ustanovení § 632 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) promlčené. Proto se žalobce s poukazem na ustanovení § 618 a § 1299 odst. 2 o. z. domáhá zrušení věcného břemene, jsa přesvědčen, že jeho promlčení zakládá posledním zákonným ustanovením předvídaný hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a zatížením služebné věci a že tento nepoměr je důvodem pro požadované (konstitutivní) soudní rozhodnutí.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, jehož výsledky přiblížil uvedením dílčích skutkových zjištění pod body 9 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku, ve skutkové rovině věci uzavřel, že kupní smlouvou uzavřenou dne 24. 5. 1996 žalovaná pod tehdejší obchodní firmou [společnost 3] prodala vedlejšímu účastníku na straně žalobce pozemek p. č. [číslo] a dům č. p. [číslo] v kat. území [adresa], obec [místo] a zároveň „zřídila“ (správně zjevně smluvní strany zřídily; žalovaná sama nic zřídit nemohla – pozn. odvolacího soudu) věcné právo průjezdu domem č. p. [číslo] přes pozemky p. č. [číslo] na pozemek p. č. [číslo], na dobu 99 let ve prospěch společnosti [společnost] Ta je však ve smlouvě označena identifikačním číslem prodávající, v jejíž prospěch pak katastrální úřad věcné břemeno chybně zapsal. Smluvní strany nicméně nečinily žádné kroky k nápravě, majíce za nesporné, že oprávněnou z věcného břemene je [společnost] (IČ: [IČO]). Jejím právním nástupcem se co do oprávnění z věcného břemene stala v roce 2000 žalovaná (stále pod obchodní firmou [společnost 3]), která dne 30. 9. 2005 smluvně převedla všechny své prodejny a „všechna práva k nim“ na vedlejšího účastníka na straně žalované. Tomu korespondující zápis v katastru nemovitostí však proveden nebyl. Práva z věcného břemene jsou vykonávána každodenně od roku 1996 až dosud, s ohledem na pokračující provoz prodejny vedlejším účastníkem na straně žalované.

5. Po právním posouzení uvedených zjištění soud prvního stupně formuloval čtyři důvody, jimiž byl veden k zamítnutí žaloby jako nedůvodné. 6. první důvod: Soud prvního stupně předně konstatoval, že i když bylo věcné břemeno v katastru nemovitostí nesprávně zapsáno ve prospěch žalované (t. č. jako [společnost 3]) namísto [společnost], IČ: [IČO], vzhledem k tomu, že prvně jmenovaná se v roce 2000 stala právním nástupcem druhé jmenované, odpovídal od tohoto roku zápis v katastru nemovitostí „právně i fakticky správnému stavu“. Proto došlo smlouvou ze dne 30. 9. 2005, soudem prvního stupně hodnocenou jako smlouva o prodeji podniku, k přechodu oprávnění z věcného břemene na vedlejšího účastníka na straně žalované, který od tohoto data až dosud oprávnění z věcného břemene vykonává; v této souvislosti soud prvního stupně odkázal na § 151p odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). 7. druhý důvod: (Zjevně) pro případ, že by tento jeho závěr (o smluvním nabytí práv z věcného břemene vedlejším účastníkem na straně žalované) neměl obstát, soud prvního stupně s poukazem na § 134 odst. 1 obč. zák. a § 3036 o. z. konstatoval, že ke dni 30. 9. 2015 uplynula desetiletá vydržecí doba, a tedy by – zjevně – vedlejší účastník na straně žalované právo z věcného břemene vydržel. 8. třetí důvod: Vedle shora uvedených důvodů, bránících žalovanému zrušení věcného břemene jako promlčeného, neboť po právu svědčícího a vykonávaného od žalované odlišnou osobou, soud prvního stupně dále shledal, že žalobě (by) nebylo možné vyhovět i proto, že je v ní formulován požadavek na zrušení služebnosti konstitutivním soudním rozhodnutím, ač vlastník nemovitosti zatížené věcným břemenem může s tvrzením o jeho promlčení podat žalobu na (deklaratorní) určení, že věcné břemeno již netrvá.

9. čtvrtý důvod: (Zjevně) in eventum nesprávnosti posledně uvedeného úsudku soud prvního stupně rovněž uzavřel, že žaloba (by) neobstála i proto, že žalobce nespojil žalobní požadavek s nabídkou v § 1299 odst. 2 o. z. předvídané přiměřené náhrady a současně netvrdil ani neprokazoval žádné skutečnosti svědčící o tom, že došlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby (tedy – v kontextu důvodů napadeného rozsudku zřetelně – vyjma promlčení, které však podle soudu prvního stupně takovou skutečností není).

10. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na její straně na jejich plnou náhradu částky odpovídající nákladům jejich zastoupení advokáty, vyčísleným podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“).

11. Žalobce napadl rozsudek včasným a přípustným odvoláním. Předně namítl jeho nepřezkoumatelnost, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakého důvodu (z více formulovaných) soud prvního stupně žalobu zamítl. Absentuje rovněž odůvodnění, jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že věcné břemeno bylo vůbec kdy skutečně zřízeno, vzniká-li podle § 151o odst. 1 obč. zák. až zápisem do katastru nemovitostí a bylo-li katastrálním úřadem „chybně zapsáno pro jinou společnost a k jiným pozemkům“. Soud prvního stupně rovněž nijak blíže nezdůvodnil svůj úsudek o naplnění podmínek pro vydržení věcného břemene, nezabýval se otázkami titulu pro vydržení a dobré víry vedlejšího účastníka na straně žalované jako údajného vydržitele (spokojil se pouze s faktem uplynutí desetileté vydržecí lhůty) a nijak nepřiblížil význam údajného vydržení věcného břemene od žalované odlišnou osobou z pohledu žalobního požadavku na zrušení věcného břemene svědčícího knihovně žalované. Soud prvního stupně dále podle žalobce zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval k „úpravě“ žaloby stran žalobního petitu (podle soudu prvního stupně nesprávného; k tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1816/2019, a jeho usnesení ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2439/2020), resp. podle § 118a o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností v situaci, kdy měl za to, že věc je po právní stránce možné posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru (zejm. v otázce nenabídnuté peněžité náhrady za zrušení věcného břemene), resp. že žalobce netvrdí a/nebo neprokazuje skutečnosti svědčící o trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr. Nadto je žalobce přesvědčen, že s ohledem na jím dovozované promlčení věcného břemene žaluje správně na jeho zrušení, k čemuž upozornil na komentářovou literaturu (SPÁČIL, Jiří. § 151p [Zánik věcného břemene]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1060, marg. č. 5.) a tam obsažený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006. Neúplností skutkových zjištění a nesprávností právního posouzení je zatížen rovněž závěr soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na její straně dne 30. 9. 2005 je smlouvou o prodeji podniku, s níž je ze zákona (§ 151p odst. 4 obč. zák.) spojen přechod in personam zřízených věcných břemen, ač jde toliko o smlouvu o převodu jmění (fixních aktiv), se kterou tento následek ex lege spojen není; smlouva samotná se pak, což soud prvního stupně opominul vzít v potaz a právně hodnotit, užívacích poměrů k jednotlivým provozovnám netýkala, předvídala-li expressis verbis, že kupující a prodávající uzavírají samostatné smlouvy ohledně převodu nájemních a podnájemních smluv k prodejnám. Kdyby se však jednalo o převod podniku, potom by nájemní a podnájemní smlouvy přecházely automaticky jako součást podniku.

12. Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek, neshledá-li jej nepřezkoumatelným, změnil tak, že žalobě vyhoví.

13. Žalovaná k odvolání uvedla, že napadený rozsudek je vystavěn – oproti námitkám odvolatele - na překvapivě detailním zpracování, což svědčí nejen o mimořádné pozornosti a péči, kterou soud prvního stupně věci věnoval, ale celkově i o vynikající právní erudici věc rozhodujícího soudce. Krom správných věcných závěrů soud prvního stupně dostál napadeným rozsudkem i povinnosti hledat spravedlnost, s kterou by bylo podle přesvědčení žalované v příkrém rozporu shledání opodstatněnosti požadavku na zrušení věcného břemene bez náhrady po více než dvaceti sedmi (!) letech od jeho vzniku za situace, kdy je náležitě a pokojně vykonáváno ze strany všech (postupem času se měnících) provozovatelů prodejny a kdy bylo jeho zřízení neoddělitelnou součástí převodu vlastnictví k zatíženým nemovitostem z žalované na vedlejšího účastníka na straně žalobce v roce 1996. Žalobce se podanou žalobou nepokouší o nic jiného než o „fatální, ex post učiněný a nepřípustný“ zásah do hmotněprávních poměrů účastníků majících takto historický základ, případný úspěch žaloby by zapříčinil nemožnost využívání jediné zásobovací trasy k prodejně, což by vedlo k jejímu trvalému uzavření. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem správně reflektoval, že od okamžiku zřízení věcného břemene v roce 1996 až dosud objektivně nenastala žádná změna poměrů, která by zakládala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a jež by odůvodňovala omezení, zrušení či zánik věcného břemene.

14. Vedlejší účastník na straně žalované k odvolání uvedl, že odvolání obsahuje nová, s řízení před soudem prvního stupně neprezentovaná tvrzení, k nimž proto nelze přihlížet. Jedná se zejména o argumentaci zpochybňující právní posouzení smlouvy uzavřené dne 30. 9. 2005 mezi žalovanou a vedlejším účastníkem jako smlouvy o prodeji podniku a rovněž i dobrou víru vedlejšího účastníka při vykonávání věcného břemene, které je celkem vykonáváno ke sjednanému účelu nepřerušeně již bezmála třicet let K promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni tedy nemohlo dojít. Věcné břemeno platně vzniklo, zapsaný stav v katastru nemovitostí má reflektovat skutečný stav, nikoli jej měnit. Soud prvního stupně podle přesvědčení vedlejšího účastníka nezatížil řízení předcházející vydání rozsudku žádnými procesními vadami, zejm. neporušil svoji poučovací povinnost, neboť součástí takové povinnosti není poučovat žalobce o tom, že může změnit žalobu a domáhat se jiného nároku; právě takového kýženého poučení se přitom žalobce dovolává (k tomu vedlejší účastník poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2304/2022). Rozsudek je podle vedlejšího účastníka odůvodněn řádně. Nad rámec jeho důvodů vedlejší účastník zdůraznil, že žaloba je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy a že zrušení věcného břemene v jejích intencích by bylo v rozporu s principy spravedlnosti. Bez zřízení věcného břemene by totiž žalovaná právnímu předchůdci žalobce (vedlejšímu účastníku na jeho straně) zatížené nemovitosti nikdy neprodala, kupující musel počítat s tím, že prodejna bude skrze vnitroblok zásobována po celou sjednanou dobu 99 let. Pokud by snad žalobě mělo být vyhověno, musel by se vedlejší účastník domáhat povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z.

15. Proto žalovaná a vedlejší účastník na její straně navrhli potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání, na čemž ničeho nemění, že v určitých dílčích ohledech nelze odvolací argumentaci upřít opodstatnění; na (výrokové) správnosti napadeného rozsudku to však, jak bude níže vyloženo, ničeho nemění.

17. Předem odvolacího přezkumu odvolací soud konstatuje, že nepřisvědčil žalobcově námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku podepřené úvahou, že z odůvodnění napadeného rozsudku nemá být zřejmé, z jakého důvodu (z více snesených) soud prvního stupně žalobu zamítl. Postup soudu prvního stupně, pokud nabídl k zamítnutí žaloby paralelně (resp. eventuálně) více důvodů (jak shrnuto shora pod body 6 až 9 odůvodnění), které mají obstát, pokud by neobstály jiné, je v soudní praxi běžný a jakkoliv jistě klade na odvolatele vyšší nároky potud, že se musí (resp. měl by) vymezovat vůči více důvodům napadeného rozhodnutí, nejde o okolnost, která by činila sama o sobě odůvodnění rozhodnutí nesplňující požadavky vyplývající z § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho judikatorního výkladu, představovaného zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

18. V souzené věci formuloval soud prvního stupně na podporu svého závěru o nedůvodnosti žaloby hned čtyři důvody. Odvolací soud k nim uvádí i s přihlédnutím k odvolací argumentaci a stanoviskům žalované a jí podporujícího vedlejšího intervenienta následující.

19. Úsudek soud prvního zreprodukovaný shora pod bodem 6 („první důvod“), že se žalovaná stala oprávněnou z věcného břemene jako právní nástupce společnosti [společnost] v roce 2000 a že toto jí svědčící věcné břemeno poté přešlo na vedlejšího účastníka na její straně podle smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 30. 9. 2005 vzhledem k právní úpravě obsažené v § 151p odst. 4 obč. zák., stojí – předně – na přitakání žalobnímu tvrzení, že jako oprávněná z věcného břemene byla v katastru nemovitostí od počátku nesprávně zapsána žalovaná (t. č. jako [společnost 3]). Jak žalobce v žalobě, tak i soud prvního stupně vycházejí v tomto ohledu z obsahu výpisů z katastru nemovitostí na LV [číslo] a LV [číslo] pro katastrální území [adresa], zachycujících stav evidovaný ke dni 29. 6. 2021, tj. 25 let (!) poté, co k zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí došlo. Jak žalobce, tak i soud prvního stupně usuzují na uvedené – zjevně – již z toho, že nyní je jako oprávněná zapsána žalovaná. Skutková nepodloženost závěru, že je tomu tak od počátku, je podle odvolacího soudu zjevná, stav částí C příslušných LV evidentně musel v minulosti doznat změn již s ohledem na to, že žalovaná je v něm zapsána pod obchodní firmou, kterou používá až od roku 2010. K přesvědčivému zodpovězení otázky, v jaké podobě byl do katastru nemovitostí zapsán oprávněný z věcného břemene, by podle odvolacího soudu bylo nutné (pokud by neobstál jiný důvod k zamítnutí žaloby) doplnit dokazování. Pokud by se ukázalo, že v katastru nemovitostí je od počátku skutečně zaknihována žalovaná, musel by úsudek o jejím právním nástupnictví po společnosti [společnost] nutně zahrnout i vysvětlení okolností (v čemž nutno přisvědčit odvolatelce), za nichž – vzhledem k intabulačnímu principu – vzniklo věcné břemeno ve prospěch tohoto předchůdce, podle soudu prvního stupně tedy (údajně) nikdy nezapsaného v katastru nemovitostí.

20. Právní posouzení smlouvy ze dne 30. 9. 2005 jako smlouvy o prodeji podniku (tj. smlouvy podle § 476 až 488a obch. zák.) je pak formulován, aniž by soud prvního stupně blíže zjistil obsah smlouvy, který by mu takovou kvalifikaci smlouvy umožnil. Zpochybnění této kvalifikace žalobcem až v odvolání poukazem na možné právní posouzení jako „smlouvy o převodu jmění“ se neprotiví koncentračním principům podle § 118b, resp. § 119a o. s. ř, neboť nejde ani o projev směřující k plnění povinnosti tvrzení, resp. důkazní povinnosti, ale o námitku zpochybňující správnost (úplnost) právního posouzení věci, k níž soud přihlíží, i když ji účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení (shodné platí, lze předeslat, k výtkám odvolatele ohledně správnosti/úplnosti závěru soudu prvního stupně o případném vydržení). „První důvod“ napadeného rozsudku tedy nemůže – minimálně prozatím – obstát.

21. Stejné hodnocení platí i pro in eventum nabídnutý druhý důvod, záležející v závěru o případném vydržení nabytí práv z věcného břemene vedlejším účastníkem na straně žalované. Právo odpovídající věcnému břemeni jistě lze nabýt také výkonem (vydržením; § 151o odst. 1 obč. zák.). Odvolateli však nelze nepřisvědčit, že jelikož se soud prvního stupně blíže nezabýval otázkami titulu pro vydržení a dobré víry dovozovaného vydržitele a na vydržení dovodil právě jen s ohledem na běh desetileté vydržecí doby, je závěr o vydržení nutně arbitrární a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nenaplňující požadavky pro postup soudu při zkoumání vydržení formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000.

22. Odvolací soud nesdílí ani úvahy soudu prvního stupně subsumované shora pod bodem 9 odůvodnění čtvrtému důvodu pro zamítnutí žaloby. O v ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. předvídané povinnosti vlastníka služebné věci poskytnout vlastníkovi panující věci nebo osobě oprávněné ze služebnosti při omezení nebo zrušení služebnosti soudem přiměřenou náhradu rozhoduje soud nevázán žalobou ani co do základu, ani co do výše případné peněžité náhrady. Jak vyloženo v respektované komentářové literatuře (níže citované odvolací soud plně sdílí), „[n]elze však vyloučit ani situaci, kdy se povinný bude domáhat zrušení služebnosti i bez náhrady, a to s ohledem na rozpor přiznání takové náhrady v rozporu s principy uvedenými v § 2 odst. 3, § 6 odst. 2 nebo § 8 (viz NS 22 Cdo 1663/2017 a 22 Cdo 2571/2017). Volba případné výše přiměřené náhrady v konkrétní věci náleží soudu, který bude zvažovat veškeré okolnosti případu. Je na něm, co bude v danou chvíli, na základě konkrétních okolností případu, považovat za přiměřenou náhradu, a to bez stanovené priority pro tu či onu variantu (srov. NS 22 Cdo 2650/2003“ (viz Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 1197 - 1203). Zamítnutí žaloby jen proto, že žalobce žádnou náhradu nenabídl a současně za situace, kdy jej soud podle § 118a o. s. ř. nevyzval k případnému dovylíčení (a prokázání) relevantních skutečností v tomto ohledu (tj. proč žádá bezúplatné zrušení, resp. že soud prvního stupně je v otázce náhrady jiného – a jakého – názoru) tedy nepřipadá do úvahy.

23. Pokud však jde konečně o třetí důvod, spatřovaný soudem prvního stupně v tom, že žalobce žaluje, stručně řečeno, „nesprávně“ na zrušení věcného břemene (jako promlčeného), nikoliv na určení, že věcné břemeno (jako promlčené) již netrvá, tento úsudek soud prvního stupně sice odůvodnil velmi střídmě, odvolací soud jej však považuje za správný a k jeho podpoře doplňuje dále následující.

24. Judikatura Nejvyššího soudu k promlčení služebnosti (věcného břemene) za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dovodila, že promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze podle § 151p odst. 2 obč. zák. žádat soud, aby věcné břemeno zrušil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006). Uvedený závěr byl aprobován i komentářovou literaturou, včetně publikace citované žalobcem v odvolání.

25. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je o zrušení věcného břemene rozhodováno až po 1. 1. 2014 (žaloba podána 30. 6. 2021), je nutné posoudit otázku zrušení a přiznání přiměřené náhrady podle občanského zákoníku č. č. 89/2012 Sb. (srov. § 3028 odst. 1, 2 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).

26. Podle § 618 o. z., promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.

27. Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z., bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.

28. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněném pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 50/201“), který obstál i v ústavněprávním přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 377/21), a dále v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3614/2020 (všechna tato rozhodnutí byla vydána, nutno poznamenat, již před podáním žaloby v souzené věci), mj. dovodil, že je-li žaloba založena na tvrzeních o promlčení věcného břemene, je třeba žalovat na určení, že věcné břemeno je promlčeno, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jeho výmazu z katastru nemovitostí.

29. V souzené věci je žaloba založena zejména (k tomu viz níže) na tvrzení o promlčení věcného břemene, žalováno je však („postaru“) na jeho zrušení, a nikoliv („nově“) na určení této právní skutečnosti.

30. Klíčové odvolací námitky v tomto ohledu, a to sice, že za takové situace bylo namístě vést žalobce k odstraňování vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř., případně k doplnění rozhodných skutečností postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř., odvolací soud neshledává důvodnými.

31. Podle § 79 odst. 1 věta první a druhá o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

32. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení rozumějí údaje, které jsou zcela nutné (minimální) k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

33. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že žaloba je neprojednatelná tehdy, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002).

34. V intencích shora citovaných zákonných ustanovení a jejich výkladu je podle odvolacího soudu namístě učinění závěru, že žaloba, v níž žalobce zejm. s tvrzením o promlčení věcného břemene (podle odvolacího soudu zřetelné gros žalobních tvrzení) formuloval požadavek na jeho zrušení, žádnými vadami netrpěla; nereflektování změny hmotného práva totiž vadou žaloby není. K postupu soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s. ř. tedy nebyl důvod.

35. Shodný závěr platí i ve vztahu k žalobcem dovozované potřebě poučení podle § 118a (odst. 2) o. s. ř. Je ustálenou judikaturou že součástí poučovací povinnosti soudu podle § 5, resp. § 118a o. s. ř. není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Součástí poučovací povinnosti obecných soudů není poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§ 95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. Poučení tedy, jinak řečeno, neslouží k tomu, aby soud účastníka seznámil s jeho právy a povinnostmi vyplývajícími z hmotného práva, včetně toho, jak správně zažalovat. Jestliže by soud účastníku řízení poskytl poučení o hmotném právu, postupoval by v rozporu s ustanoveními § 5, resp. § 118a o. s. ř., porušil by zásadu rovnosti účastníků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, jeho usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010, či – z aktuálnější judikatury – usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 3006/20, v němž Ústavní soud odmítl stížnost žalobce, který neuspěl s žalobou o vrácení kupní ceny po odstoupení od kupní smlouvy, mj. s níže uvedeným: „[z] hlediska procesních námitek stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že je soud de facto povinen poučit žalobce o tom, že jím podaná žaloba je špatně formulovaná, přičemž nedostatek poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. (či ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. nebo § 5 o. s. ř.) je odepřením práva na řádný proces. K tomu však Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem podotýká, že k tvrzené změně právní kvalifikace, jak se patrně stěžovatel domnívá, v projednávané věci nedošlo, neboť žaloba právní kvalifikaci neobsahuje. Skutečnost, že soud prvního stupně posoudil věc z hlediska hmotného práva pro stěžovatele neočekávaným způsobem, ještě nečiní napadený rozsudek "překvapivým". Lze se proto ztotožnit s posouzením odvolacím soudem, že pro poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ani jiného ustanovení o. s. ř. soud prvního stupně nebyl nejen povinen, ale ani oprávněn. Šlo by totiž o hmotněprávní radu žalobci, k níž není místo v řízení mezi rovnými účastníky, ovládaném dispoziční a projednací zásadou. Stejný závěr o nedůvodnosti námitky platí i pro stěžovatelem dovozovanou potřebu poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., které je toliko konkrétním rozvedením poučovací povinnosti soudu zakotvené obecně v § 5 o. s. ř., přičemž stěžovatel žádnou přesvědčivou argumentaci, která by mohla tento závěr zvrátit, nepřinesl“.

36. Shora citované plně dopadá i na souzenou věc. I v ní by bylo poučení žalobci, že namísto zrušení věcného břemene pro jeho dovozované promlčení musí podle R 50/201 „nově“ žalovat na určení, nepřípustnou hmotněprávní radou, zapovězenou tím spíše, že žalobce, zastoupený advokátem, měl informaci o „sbírkové váze“ rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, k dispozici sice nikoliv již ke dni podání žaloby, ale bezprostředně nato, neboť sešit č. 6/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, v němž bylo toto rozhodnutí uveřejněno, byl vydán již dne 30 10. 2021.

37. Závěr o nepotřebě poučení podle § 43 odst. 1, resp. § 118a o. s. ř. pak dopadá i na tu část žalobních tvrzení, podle nichž věcné břemeno s ohledem na dovozovanou neurčitost dohody o jeho zřízení nemělo vůbec platně vzniknout. Podle obsahu žaloby, primárně zacílené na promlčení věcného břemene v důsledku jeho dlouholetého nevýkonu, představovala tato argumentace jen sekundárně nabídnuté právní hodnocení, jemuž sice na zrušení formulovaný žalobní petit jistě neodpovídal, to však o ohledem na logickou provázanost gros žaloby a žalobního požadavku nečinilo žalobu neprojednatelnou a soud prvního stupně povinný vést žalobce k formulování eventuálního petitu.

38. K věci samé zbývá dodat, že třetí důvod napadeného rozsudku (o „špatném zažalování“) jistě nemůže dopadat na (poslední) část žalobních tvrzení o nepořádku na dvoře, výskytu potkanů, přítomnosti nedopalků, nedovolené instalaci závory apod. Uvedené rušivé okolnosti nicméně nemohou bez dalšího představovat trvalou změnu ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z., a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud k nim při posouzení opodstatněnosti žaloby nepřihlížel, jakkoliv mu jistě lze vytknout, že se k nim vůbec nevyjádřil.

39. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný, a to jak ve výroku o věci samé, tak v obou závislých nákladových výrocích, na jejichž důvody lze pro stručnost plně odkázat.

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšným žalované a vedlejšímu účastníku na její straně podle nich přísluší náhrada nákladů sestávajících z odměny jejich advokátů za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 AT za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 25. 9. 2024, tj. 2 x 2 500 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za totéž ve výši 2 x 300 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž jsou jejich advokáti, resp. společnosti, jejichž prostřednictvím tito vykonávají advokacii (jako jejich společníci), plátci, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrady, a činící tedy 1 176 Kč. Žalované přísluší dále odměna advokáta za účast při jednání, při kterém odvolací soud pouze vyhlásil rozsudek, ve výši 1 250 Kč, náhrada hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty z obojího ve výši 326 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalované činí 8 652 Kč a vedlejšího účastníka na její straně 6 776 Kč. Tyto částky odvolací soud uložil zaplatit žalobci a na jeho straně stojícímu vedlejšímu účastníku ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokátů žalované a vedlejšího účastníka na její straně podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení