13 Co 287/2022-506

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. 5. 2022, č. j. 3 C 110/2020-419, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Odvolání žalované do výroku III rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 8 874 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl tak, že [jméno] [příjmení], [datum narození], byla ke dni úmrtí, tj. k [datum], výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], a pozemku parc. [číslo] – zahrada, nacházejících se v obci a [katastrální uzemí], zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví] (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 55 640 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok II) a dále rozhodl, že žalobci se vrací na zaplacené záloze na provedení důkazu částka ve výši 12 560 Kč (výrok III).

2. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem jeho matky [jméno] [příjmení] ke dni jejího úmrtí, tj. k datu [datum], s tvrzením, že darovací smlouva ohledně předmětných nemovitostí, kterou jeho matka uzavřela dne 23. 3. 2020 a na základě níž žalovaná jako obdarovaná je zapsaná v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, je absolutně neplatnou pro nezpůsobilost dárkyně k právním jednáním s ohledem na její zdravotní stav, pro který nebyla schopna porozumět obsahu takového právního jednání a ani schopna posoudit jeho důsledky. Dále zpochybnil i pravost podpisu na darovací smlouvě vzhledem ke zdravotnímu stavu, v jakém se jeho matka nacházela při přijetí k hospitalizaci pouhých 16 dnů po uzavření smlouvy (neorientovaná v základních kvalitách, v ruce neudržela tužku) a v případě pravého podpisu namítal i uvedení matky žalovanou v omyl. Aktivní legitimaci opíral o to, že jeho sestra zemřela a on je jediným dědicem po matce.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, byla si s matkou i sestrou žalobce blízká, vypomáhala jim v domácnosti a i v době života sestry žalobce jí vypomáhala s péčí o matku žalobce. O záměru matky žalobce obdarovat ji nevěděla, ve věci se nijak neangažovala, dar přijala proto, že to bylo přání matky i sestry žalobce. Trvala na tom, že matka žalobce v době uzavření darovací smlouvy byla zcela příčetná a způsobilá k právnímu jednání, odkázala na potvrzení ošetřujícího lékaře matky žalobce [příjmení] [jméno] [jméno] ze dne 13. 3. 2020, jakož i přítomnost advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] při podpisu smlouvy ověřujícího podpisy na smlouvě.

4. Soud prvého stupně po provedeném důkazním řízení, jehož obsah popsal v odůvodnění rozsudku pod body 11 až 37 (výslechy svědků, provedení listinných důkazů – zejména lékařské zprávy, podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a výslech znalce, účastnický výslech žalobce i žalované) shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Jako předběžnou otázku posuzoval platnost darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanou a matkou žalobce podle § 2055 a násl. o. z. a dovodil, že uzavřená darovací smlouva je absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 581 o. z. z důvodu, že matka žalobce nebyla pro duševní poruchu v době uzavření darovací smlouvy schopna právně jednat, jelikož nebyla schopna rozeznat obsah a podstatu svého jednání. Soud vyšel ze závěru znaleckého posudku a výpovědi znalce [příjmení] [příjmení], podle něhož matka žalobce s vysokou mírou pravděpodobnosti v době uzavření darovací smlouvy trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna právně jednat. Matce žalobce, jak vyplývá ze znaleckého posudku (a listinných důkazů - zejména lékařských zpráv týkajících se přijetí k hospitalizaci a průběhu hospitalizace matky žalobce ve [anonymizováno] nemocnici v době od 8. 4. 2020 do 28. 5. 2020) byla diagnostikována demence těžkého stupně, a to konkrétně dne 6. 5. 2020, matka žalobce nebyla orientována v základních kvalitách života, orientační test MMSE provedený u matky žalobce byl s výsledkem osm bodů, což dle znalce [příjmení] [příjmení] odpovídá demenci těžkého stupně, přičemž do tohoto stavu se zdravotní stav osoby vyvíjí měsíce i roky a je vyloučeno, že by u matky žalobce porucha (demence těžkého stupně) mohla propuknout až v době její hospitalizace, která nastala 16 dnů po podpisu smlouvy. Soud uzavřel, že závěr znalce koresponduje i se svědeckou výpovědí ošetřujícího lékaře matky žalobce [příjmení] [jméno], přičemž znalec [příjmení] [příjmení] vysvětlil i proč osoby, které s matkou žalobce byly jen v telefonickém či krátkodobém osobním kontaktu, nemusely její duševní poruchu rozpoznat. S ohledem na závěry znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení], jakož i samotnou následnou svědeckou výpověď ošetřujícího lékaře matky žalobce [příjmení] [jméno], neshledal obranu žalované, která argumentovala lékařskou zprávou [anonymizováno] [jméno] ze dne 13. 3. 2020 o způsobilosti matky žalobce k uzavření darovací smlouvy, za důvodnou, a to proto, že svědek [příjmení] [jméno] potvrdil, že při sepsání uvedeného potvrzení na žádost sestry žalobce matku žalobce nevyšetřoval, vycházel jen ze závěrů z vyšetření z 20. 12. 2019, kdy šlo o prvotní kontakt svědka s matkou žalobce, a vyšetření nebylo zaměřeno na duševní stav matky žalobce. Svědek, pokud byl konfrontován s lékařskými zprávami ohledně stavu matky žalobce po dobu hospitalizace ve [anonymizováno] nemocnici (provedení testu MMSE s výsledkem 8 bodů), uvedl, že přinejmenším středně těžkou demencí matka žalobce musela trpět již při jeho návštěvě v prosinci 2019.

5. Soud tak učinil závěr, že matka žalobce v době uzavření darovací smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti trpěla duševní poruchou – demencí, pro kterou nebyla schopna posoudit důsledky uzavření darovací smlouvy. Další žalobcem namítané důvody neplatnosti (nepravý podpis dárkyně, uvedení dárkyně v omyl) prokázány nebyly. K argumentaci žalované s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1556/2013), podle které je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti, soud prvého stupně vyložil, proč považuje názor v uvedeném judikátu za již překonaný, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Nad rámec uvedeného pak soud prvého stupně konstatoval, že i na daný případ by bylo možno nahlížet perspektivou ust. § 2067 odst. 1 o. z. zakotvující neplatnost darování osobě provozující zařízení, v němž se poskytují zdravotnické či sociální služby, osobě takové zařízení spravující či v něm pracující, pokud dárce byl v době darování v péči takového zařízení či jinak přijímal jeho služby, jímž je poskytována ochrana osobám, které potřebují každodenní péči druhých, na nichž jsou z tohoto důvodu závislé, kdy svobodná vůle ohledně nakládání se svým majetkem takových osob je mnohdy ovlivněna, ať již zcela cíleně či nepřímo, aby když se tito lidé se svým pečovatelem sblíží, jsou jim vděčni za pomoc a péči a cítí potřebu se jim odvděčit. Dle názoru soudu uvedené ustanovení je aplikovatelné analogicky na danou věc, neboť žalovaná poskytovala pečovatelské služby matce žalobce, za které pobírala odměnu a je nerozhodné, že se tak dělo v bydlišti matky žalobce nikoli v ústavu.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěchem žalobce ve věci a přiznal mu náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného poplatku a odměny za právní zastoupení žalobce advokátem za vyjmenované úkony právní služby včetně náhrady za pomeškaný čas a náhrady cestovného, jakož i náhrady za složení zálohy na náklady důkazu.

7. Proti tomu rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o. s. ř. Vytýkala soudu prvého stupně procesní pochybení, pokud přistoupil k zadání znaleckého posudku týkajícího se zdravotního stavu zemřelé matky žalobce (dárkyně) a teprve až po jeho podání a až po výslechu znalce prováděl další dokazování výslechem svědků. Znalec neměl možnost seznámit se s obsahem výpovědí svědků a zadání znaleckého posudku a následné jeho zpracování považuje proto žalovaná za předčasné. Dle žalované podkladem pro vypracování znaleckého posudku měl být zcela nepochybně i obsah výpovědí svědků slyšených následně v řízení, kteří byli s matkou žalobce v rozhodné době v častém kontaktu a kteří popisovali, jak vnímali její zdravotní stav v rozhodné době. Dle žalované tak znalec neměl k dispozici všechny významné podklady a musel vycházet jen z předložené zdravotnické dokumentace, která s ohledem na absenci specializovaných psychiatrických vyšetření má sníženou vypovídací hodnotu. Nutnost přihlédnutí k obsahu výpovědi svědků soudním znalcem v obdobných případech pak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (odkaz na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, 30 Cdo 352/2008 R 14/1977, R 3/1979, usnesení 30 Cdo 3417/2014 a další). Dále žalovaná v odvolání vytýkala nesprávná skutková zjištění soudu prvého stupně, pokud uzavřel, že matka žalobce trpěla v době uzavření darovací smlouvy duševní poruchou, v jejímž důsledku nebyla schopna právně jednat a z toho důvodu byla darovací smlouva soudem posouzena jako absolutně neplatná, přičemž soud postižení dárkyně duševní poruchou v době uzavření darovací smlouvy považuje za vysoce pravděpodobné. Uvedená skutková zjištění dle žalované však nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud soud vyšel ze znaleckého posudku, pak znalec neměl možnost matku žalobce osobně vyšetřit, nebyl seznámen s obsahem výpovědí svědků obeznámených s jejím chováním v běžných životních situacích. Navíc podle znalce stav demence musel být rozpoznatelný i ze strany laiků, kteří byli s matkou žalobce v kontaktu, což se výslechy svědků nepotvrdilo (svědecké výpověď [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno], [anonymizováno] [jméno] [příjmení]). Žalovaná poukazovala na to, že u matky žalobce nebyla provedena jakákoli psychiatrická vyšetření vyjma orientačního testu provedeného při její hospitalizaci, kdy dle názoru žalované byla již zcela nepochybně ovlivněna jak touto tíživou situací, tak i příznaky jiných fyzických onemocnění a s tím související medikace. Ke zhoršení duševního stavu matky žalobce tedy mohlo dojít až po uzavření darovací smlouvy v důsledku dalších vnějších okolností, tj. prudkého zhoršení jejího fyzického stavu, s tím související medikace a hospitalizace, náhlé úmrtí její dcery v nízkém věku. Pokud znalec stanovil, že matka žalobce ke dni podpisu darovací smlouvy trpěla demencí s mírou pravděpodobnosti 80 %, pak dle názoru žalované by znalec míru pravděpodobnosti korigoval, pokud by měl možnost vycházet i z obsahu výpovědí svědků, a to rozhodně nikoli směrem nahoru. Žalovaná dále namítala i nesprávné hodnocení některých svědeckých výpovědí - výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], matky žalované, pokud byla hodnocena jako nevěrohodná pro údajné rozpory ve výpovědi a naopak dle žalované byly dány důvody zakládající pochybnost o věrohodnosti výpovědi u svědka [jméno] [jméno], vzhledem na svědkem popisované okolnosti a týkající se sporu s žalovanou. Konečně žalovaná namítala, že pokud ve vztahu k míře pravděpodobnosti duševní poruchy matky žalobce soud argumentoval nálezem Ústavního soudu I. ÚS 173/13, pak byť dle žalované závěry tohoto nálezu lze do jisté míry na daný případ aplikovat, je nutné vycházet z toho, že Ústavní soud zde rovněž kladl důraz na požadavek náležité ochrany ústavně chráněného principu právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře a dle názoru žalované soud opomenul závěry judikatury Nejvyššího soudu vyslovené v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu (odkaz na rozhodnutí NS 30 Cdo 821/2015, 30 Cdo 5750/2015, 24 Cdo 873/2018 publikované v Souboru civilních a rozhodnutí a stanovisek NS č. 2/2022), přičemž uvedeným rozsudkem byla žalovaná fakticky zbavena vlastnického práva k nemovitým věcem, které nabyla v dobré víře. Nesprávnost právního posouzení soudem dle žalované pak spočívá i v tom, že věc měl posuzovat v intencích ust. § 574 o. z., dle kterého platí, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné a vzhledem k tomu, že duševní porucha matky žalobce nebyla v řízení nad veškerou pochybnost prokázána, pak dle názoru žalované měla být věc posouzena ve prospěch platnosti darovací smlouvy. A nesprávnost právního posouzení spočívá i v tom, že soud prvého stupně dovozuje neplatnost darovací smlouvy rovněž i z ust. § 2067 o. z., které dle žalované na uvedený případ nedopadá. Zdůraznila, že pomáhala s péčí o matku žalobce na základě dobrých vztahů se sestrou žalobce, která ji o pomoc požádala, a tedy nikoli jako osoba v zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby. Konečně nesprávnost právního posouzení žalovaná spatřuje i v tom, že soud za neplatnou považuje pouze tu část darovací smlouvy, která se týká darování v její prospěch a nikoli darování ve prospěch sestry žalobce. A v odvolání v bodě 5 žalovaná popsala, i v čem spatřuje nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, který dle jejího názoru nesplňuje náležitosti uvedené v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Odůvodnění rozsudku je dle žalované vnitřně rozporné, nevyplývá z něho vztah mezi skutkovými zjištěními, skutkovými závěry a úvahami při hodnocení důkazů a právním posouzením. Navrhla změnu napadeného rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání žalované náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce podal k odvolání žalované písemné vyjádření. Odmítal, že by soud procesně pochybil, pokud znalecký posudek byl zadán a vypracován před výslechy svědků. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplývá, že znalec vycházel z dostupné zdravotnické dokumentace matky žalobce, která byla podrobná a z níž je patrno, že dne 6. 5. 2020 bylo provedeno konziliární vyšetření její osoby, při kterém prostřednictvím MMSE testu bylo zjištěno, že matka žalobce trpí demencí těžkého stupně. Z výsledku uvedeného vyšetření je tedy zcela zřejmé, že matka žalobce trpěla těžkou demencí již v době uzavření předmětné darovací smlouvy, neboť jak potvrdil i znalec, stav pacienta se může zhoršit během měsíců, spíše roků, ale nikoli v řádu dnů, z čehož vyplývá, že se nemohl stav matky žalobce natolik zhoršit až od podpisu darovací smlouvy (dne 23. 3. 2020) do její hospitalizace (dne 8. 4. 2020) a následného provedení konziliárního vyšetření (dne 6. 5. 2020). Není tak pravdou, že by zdravotnická dokumentace měla mít sníženou vypovídací hodnotu, když neobsahuje specializovaná psychiatrická vyšetření. Soudem ustanovený znalec [příjmení] [příjmení] je znalcem z oboru psychiatrie, tedy odborníkem v daném oboru a mohl objektivně duševní stav matky žalobce na základě zdravotnické dokumentace posoudit. Pokud pak jde o žalovanou požadovanou vazbu znaleckého posudku na výpověď svědků, soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že znalec se všemi otázkami a žalovanou vznesenými pochybnostmi přesvědčivě vypořádal a logickým způsobem vše znalec vysvětlil v rámci své výpovědi před soudem. Znalec k výslovnému dotazu zástupce žalované vysvětlil, proč duševní poruchu u matky žalobce nemusely pozorovat osoby, které s ní jednaly, když vysvětlil, že pro rozpoznání rozpoložení duševní stavu posuzované osoby by byl zapotřebí dlouhodobější kontakt. Znalec byl tedy s tímto argumentem žalované konfrontován. Odkazy žalované na judikaturu v tomto směru tak nejsou namístě (viz NS ČR sp. zn. 24 Cdo 622/2020). Na uvedeném závěru nic nemůže změnit skutečnost, že znalecký posudek byl vypracován a znalec vyslechnut před výpověďmi svědků, neboť znalec byl právě s uvedenými pocity laiků (svědků) při své výpovědi formou dotazu zástupce žalované konfrontován a znalec se s tímto vypořádal a vše vysvětlil. Nic nového, než na co byl znalec tázán, následní svědci neuvedli. Soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku zhodnotil, že většina svědků viděla matku žalobce pouze krátce, někteří i delší dobu před uzavřením darovací smlouvy, a tedy jejich výpovědi nemohou mít adekvátní vypovídací hodnotu o duševním stavu matky žalobce, která by mohla mít vliv na závěry znalce. Jedním z těchto svědků byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který na předmětné darovací smlouvě ověřoval podpisy, který však matku žalobce viděl poprvé v životě a velmi krátce a neměl tedy možnost komparace jejího stavu v čase. S argumenty žalované se soud prvého stupně, zejména s výpověďmi všech svědků v souvislosti se závěry znalce, stejně tak i naopak se závěry znalce v souvislosti se svědeckými výpověďmi, řádně a podrobně v odůvodnění rozsudku vypořádal. Žalobce zdůraznil, že jeden ze slyšených svědků byl lékař, a to praktický lékař matky žalobce [příjmení] [jméno] [jméno], který navíc ve své svědecké výpovědi výslovně uvedl, pokud v dubnu následujícího roku při hospitalizaci matky žalobce v nemocnici jí bylo testem MMSE zjištěno 8 bodů a v té době vykazovala znaky těžké demence, pak v době, kdy on ji navštívil v prosinci roku 2019, byla přinejmenším středně dementní a i on potvrdil, co uvedl znalec, že jde o onemocnění, které se nemůže vyvinout za týden. Tento svědek tedy závěry znalce nijak nezpochybnil, naopak se s jeho závěry ztotožnil. Žalobce také odmítl argumentaci žalované, že by soud prvého stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, vzhledem na zpochybňování závěrů znalce žalovanou. Žalobce konstatoval, že i když znalec neučinil 100 % závěr, ale z míry pravděpodobnosti, která je dle znalce více než 80 %, pak spolu se všemi ostatními důkazy včetně všech lékařských zpráv, a to jednak z počátku hospitalizace matky žalobce, ke které došlo 8. 4. 2020, tedy pouhých 16 dnů po uzavření předmětné darovací smlouvy, či z průběhu hospitalizace včetně zmíněného konziliárního vyšetření, ale i z dalších listinných důkazů – sdělení sestry žalobce z 20. 12. 2019, která s matkou žalobce žila a byla s ní ve znalcem zmíněném dlouhodobém kontaktu a která výslovně uvedla, že matka má stařeckou demenci, je nesamostatná, nepohybuje se, v noci padá z postele - pak s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem celého případu lze učinit 100 % závěr, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy matka žalobce trpěla těžkou demencí, kterou potvrdil znalec i praktický lékař matky žalobce, která se nevyvíjí v řádu dnů, ale v řádu měsíců či let. Není proto pravdou, že byly zjištěny rozpory mezi závěry znaleckého posudku a výpovědí znalce a skutečnostmi zjištěnými dalším dokazováním. Žalobce se pak vymezil proti tvrzení žalované v odvolání, podle kterého znalec při své výpovědi uvedl, že stav demence musel být dle jeho názoru rozpoznatelný i ze strany laiků, kteří byli s matkou žalobce v kontaktu, když v této větě žalovaná záměrně vypustila slovo každodenně v kontaktu a i s touto argumentací žalované se soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku vypořádal, když nikdo ze svědků v každodenním kontaktu s matkou žalobce nebyl. Žalobce se rovněž vymezil proti odvolacímu důvodu uváděného žalovanou, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, když svědecká výpověď matky žalované, [jméno] [příjmení], byla jednoznačně rozporuplná, některá její tvrzení se nezakládala na pravdě s ohledem na existující objektivní skutečnosti. Žalobce nesouhlasí ani s argumenty žalované ohledně nesprávného posouzení věci soudu prvého stupně a dobré víry na straně žalované, neboť s ohledem na skutečnost, že žalovaná byla s matkou žalobce v dlouhodobějším kontaktu, musela její zdravotní a zejména duševní stav znát a již z tohoto důvodu, stejně tak jako s ohledem na nepříznivou majetkovou situaci žalované v době uzavření darovací smlouvy, nemohou její tvrzení o nabytí nemovitosti v dobré víře obstát. Žalovaná si musela být vědoma nejen duševního stavu matky žalobce, ale i toho, že o tyto nemovitosti obratem z důvodu značného množství exekucí vedených na její osobu přijde, a přesto všechno vystavila matku žalobce značnému riziku, že nemovitosti nabude někdo cizí, který jí může velmi znepříjemňovat život s ohledem na obsah darovací smlouvy a sjednané věcné břemeno pro dárkyni. Byť se žalobce ztotožňuje s tím, co uvedl soud prvého stupně, že v kontextu s duševním stavem matky žalobce je majetková situace žalované nerozhodná, neboť i kdyby byla matka žalobce o majetkové situaci žalované informována, pak by nebyla schopna s ohledem na její duševní stav své jednání posoudit a domyslet jeho důsledky, podstatné je však to, že o své majetkové situaci žalovaná věděla, kdy v době uzavření darovací smlouvy na její majetek bylo vedeno 25 exekučních řízení, které se začaly na předmětných nemovitostech postupně hned po zápisu vkladu vlastnického práva žalované v katastru nemovitostí objevovat, a i přesto k uzavření darovací smlouvy přistoupila, proto na její straně o dobré víře i v kontextu s těmito okolnostmi nelze ani uvažovat. Naopak takové jednání ze strany žalované se příčí dobrým mravům a je i s ohledem na ust. § 580 o. z. neplatné. Žalobce pak připomněl, že při posledním jednání před soudem prvého stupně žalovaná výslovně uvedla, že rozhodnutí soudu bude plně respektovat, tomuto předsevzetí však nedostála a naopak se snaží rozhodnutí zpochybňovat a hodnotit jako neobjektivní. Žalobce odmítl i argument žalované, že nesprávné právní posouzení soudu spočívá v tom, že soud považuje za neplatnou pouze část darovací smlouvy, která se týká žalované. Soud prvého stupně postupoval správně, neboť uvedl, že předmětná darovací smlouva je absolutně neplatná, tedy neplatnost se týká smlouvy jako celku z důvodu duševní poruchy matky žalobce, a pokud zmínil neplatnost darovací smlouvy v její části, pak to uvedl pouze nad rámec uvedeného odůvodnění, a to s odkazem na ust. § 2067 o. z. ve vztahu k žalované. Pro úplnost pak žalobce doplnil, že žalobou o určení vlastnického práva pochopitelně podal pouze proti žalované, neboť v případě bytové jednotky by musel žalovat svoji setru, což by nikdy neudělal a navíc s ohledem na její úmrtí a úmrtí matky by musel žalovat sám sebe jakožto jediného dědice, což samozřejmě nelze. Žaloba se tedy týká určení vlastnického práva k nemovitostem, u kterých je v katastru nemovitostí vedena žalovaná. Žalobce odmítl i námitky žalované o nedostatcích či rozporech v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a navrhl potvrzení rozsudku v plném rozsahu a přiznání žalobci náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud podle § 212 a 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání žalované i vyjádření žalobce k němu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze shledat důvodným.

10. Soud prvého stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, učinil správné skutkové závěry a následně věc i správné právně posoudil.

11. Předně soud prvého stupně zcela správně dovodil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. Stěžejním pak v dané věci bylo posouzení jako předběžné otázky platnosti darovací smlouvy uzavřené dne 23. 3. 2020 matkou žalobce jako dárkyní ve vztahu k obdarované žalované [jméno] [příjmení], na základě níž se žalovaná stala vlastníkem a jako vlastník je zapsána v katastru nemovitostí nemovitých věcí – pozemku p. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na něm stojící stavba [adresa], rodinný dům a pozemku p. [číslo] zahrada, nemovitosti vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví], pro obec a k. ú. [obec]. Žalobce namítal neplatnost darovací smlouvy jednak s ohledem na duševní stav dárkyně v době uzavření smlouvy, která nebyla schopna právně jednat. Zpochybňoval i podpis na darovací smlouvě, zda byl skutečně proveden jeho matkou a konečně v případě prokázání podpisu darovací smlouvy jeho matkou namítl, že jeho matka, coby dárkyně, byla uvedena žalovanou v omyl. Soud prvého stupně po provedeném důkazním řízení argumentaci žalobce ohledně zpochybnění podpisu darovací smlouvy jeho matkou a uvedení matky žalobce žalovanou v omyl měl za vyvrácenou s ohledem na výsledky trestního řízení vedeného pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu (spis Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality, [číslo jednací]). Dovodil však absolutní neplatnost uzavřené darovací smlouvy dle § 581 o. z. z důvodu duševní poruchy matky žalobce v době uzavření darovací smlouvy, pro kterou nebyla schopna právně jednat, jelikož nebyla schopna rozeznat obsah a podstatu svého jednání. Daný závěr učinil soud prvého stupně především na základě znaleckého posudku a výpovědi v řízení ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podle jehož závěru matka žalobce trpěla v době uzavření darovací smlouvy s více než 80 % pravděpodobností demencí (demencí při Alzheimerově chorobě spolu se smíšenou demencí z anémie), pro kterou nebyla schopna právně jednat.

12. Odvolací soud s tímto závěrem soudu prvého stupně, opírajícím se o závěry znalce učiněné na základě dostupných lékařských zpráv o stavu matky žalobce, v jakém se nacházela při přijetí k hospitalizaci a v průběhu hospitalizace ve [anonymizováno] nemocnici v době jen krátce následující po podpisu darovací smlouvy (darovací smlouva podepsána 22. 3. 2020, přijata k hospitalizaci 8. 4. 2020) se ztotožňuje. Podle zdravotnické dokumentace matka žalobce již v době přijetí k hospitalizaci nebyla orientována v základních kvalitách, nebyla orientována v místě a čase, v osobě jen částečně, v průběhu hospitalizace byla zmatená a dne 6. 5. 2020 po konziliárním vyšetření a provedení testu MMSE s výsledkem osmi bodů byl u ní diagnostikován stav těžké demence. Znalec potvrdil, že z medicínského hlediska je vyloučeno, že by do takového stavu demence se mohla matka žalobce dostat během pár dnů, které uběhly od podpisu darovací smlouvy do doby hospitalizace (hospitalizace od 8. 4. 2020 do dne úmrtí dne [datum]). Pokud pak jde o znalcem stanovenou, byť vysokou - více než 80 %, míru pravděpodobnosti existence duševní poruchy dárkyně v době uzavření darovací smlouvy, soud se správně vypořádal s námitkou žalované a jejím odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, podle které je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti. Správně zde soud prvého stupně odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž Ústavní soud vyložil, jak vysoký důkazní standard je nezbytný pro možnou aplikaci ust. § 581 o. z., tedy pro vyslovení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy. V citovaném nálezu Ústavní soud důkazní standard„ zcela jednoznačného skutkového závěru“ a bez„ jakéhokoli náznaku pravděpodobnosti“ používaný v judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání označil za nadměrně vysoký. V uvedeném nálezu Ústavní soud vychází z toho, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou, a tedy vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti, a tudíž absolutní jistota je tedy důkazní standard, který není možno v soudním řízení aplikovat, neboť v takovém případě by důkazní břemeno prakticky nebylo možno unést. Pokud tedy žalovaná v odvolání jako jednu z odvolacích námitek uplatňovala nesprávnost závěru soudu prvého stupně o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti s odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013 (publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [číslo]), pak jde o rozhodnutí předcházející tomuto ústavnímu nálezu, a Nejvyšší soud, jak plyne z jeho následné judikatury, z výše citovaného nálezu Ústavního soudu jako závazného právního názoru také vychází (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020).

13. Odvolací soud pak souhlasí s hodnocením soudu prvého stupně, že závěry znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] o přítomnosti duševní poruchy u matky žalobce již v době uzavírání darovací smlouvy korespondují i s ostatními provedenými důkazy a shodně jako soud prvého stupně má závěr o existenci duševní poruchy u matky žalobce v době uzavření darovací smlouvy za prokázaný, přestože žalovanou označení svědci dušení poruchu u matky žalobce, jak uváděli, nerozpoznali.

14. K rozpoznatelnosti demence třetí osobou byl závěr znalce takový, že stav demence byl u matky žalobce rozpoznatelný, zejména tou osobou, která s ní každodenně trávila čas a byla v kontaktu a mohla tak provést porovnání v čase, avšak zároveň stav demence ale nemusel být rozpoznatelný při kontaktu v řádu minut. Soud prvého stupně pak právě s ohledem na sdělení znalce hodnotil výpovědi jednotlivých svědků, a to podle charakteru, intenzity a četnosti jejich kontaktů s matkou žalobce ve vztahu k možné rozpoznatelnosti duševní poruchy u matky žalobce, vycházel z vyjádření znalce, že osoby, které byly s matkou žalobce v kontaktu, mohly duševní poruchu rozpoznat, přičemž však pro rozpoznání rozpoložení duševního stavu by byl zapotřebí ale dlouhodobější kontakt, když nejlépe je takový stav rozpoznatelný pro osoby, které s danou osobou sdílí domácnost a mají možnost porovnávat změny v čase. A odvolací soud tak souhlasí s hodnocením soudu prvého stupně, že výpovědi těch svědků, kteří byli s matkou žalobce pouze v krátkém telefonickém kontaktu či sice osobním kontaktu, ale viděli ji poprvé v životě a stav demence u ní nepozorovali, závěr znalce o existenci duševní poruchy u matky žalobce nevyvrací (viz podrobné zdůvodnění soudu prvého stupně provedené v době 46 až 47 odůvodnění napadeného rozsudku). Naopak závěry znalce o duševní poruše matky žalobce vycházející z dostupné zdravotnické dokumentace k osobě matky žalobce jsou podporovány důkazy vztahujícími se k osobám, které byly s matkou žalobce v době předcházející podpisu darovací smlouvy v častějším a opakovaném kontaktu, jako byl svědek [jméno] a ještě častějším a intenzivnějším kontaktu jako svědkyně [příjmení], kteří (vyjma žalované) náznaky zhoršení zdravotního stavu matky žalobce po duševní stránce pozorovali a v rámci svědecké výpovědi je popisovali. Obsahem spisu je i úřední záznam o podaném vysvětlení učiněném dne 3. 6. 2020 svědkyní [příjmení] před policií (spis Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor [obec] [číslo jednací]), v němž tato svědkyně, která byla s matkou žalobce do konce roku 2019 v pravidelném osobním kontaktu a od roku 2020 v již nikoli v tak pravidelném, ale stále častém, kontaktu, kdy ji navštěvovala a pozorovala, že matka žalobce v období od nového roku 2020 se přestala zajímat o věci kolem sebe, byla zmatenější, kdy osoby poznávala, ale nebyla schopna se v běžných věcech orientovat. Rovněž pak závěru znalce o přítomnosti duševní poruchy matky žalobce v podobě určité formy demence odpovídá i další skutečnost související s osobou, která s matkou žalobce byla v každodenním kontaktu, a tou byla sestra žalobce, která s matkou žalobce žila ve společné domácnosti (zemřela [datum]), a ta již v prosinci 2019 při kontaktu s praktickým lékařem [anonymizováno] [jméno] stav matky popisovala jako stav zmatenosti a stav stařecké demence (viz zpráva [anonymizováno] [jméno] z 13. 12. 2019) a stav zmatenosti a stařeckou demenci u matky sestra žalobce uváděla i do lékařského záznamu při jejím nástupu k psychiatrické léčbě dne 20. 12. 2019 do PL [obec] (viz Výstupní zpráva o ústavní léčbě sestry žalobce v PL [obec] od 20. 12. 2019 do 13. 2. 2020).

15. Pokud jde o jednotlivé odvolací námitky žalované, a to zejména namítané procesní pochybení soudu prvého stupně, pokud byl zadán a vypracován znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie k duševnímu stavu matky žalobce k datu podepsání darovací smlouvy ještě před výslechy svědků, odvolací soud uvádí, že lze přisvědčit žalobci potud, a to i s odkazem na jím uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu, že je nezbytné, aby znalec při zkoumání duševního stavu zemřelé osoby vycházel ze všech dostupných podkladů. Nicméně v daném případě, pokud zásadní výtka žalované směřovala k tomu, že znalec by měl být konfrontován s výslechy svědků, kteří sdělili, že při kontaktu s matkou žalobce změny jejího duševního stavu nepozorovali, pak k tomu je nutno uvést, což ostatně také uvádí soud prvého stupně v odůvodnění rozhodnutí, že znalec při výslechu při jednání před soudem prvého stupně v rámci pokládaných dotazů žalobcem a zejména i žalovanou byl s takovouto situací, tj. vyjadřoval se k možnost rozpoznání duševní poruchy třetí osobou, a k této problematice uvedl, že dle jeho názoru šlo o stav rozpoznatelný, avšak v závislosti na intenzitě a charakteru kontaktu, když nepochybně takový stav byl rozpoznatelný osobou žijící s nemocným v jedné domácnosti, která má možnost srovnání v čase, a naopak nerozpoznatelný mohl být pro osobu, která s postiženou osobou byla v kontaktu trvajícím pouze v řádu minut. S tímto odborným závěrem znalce ohledně rozpoznatelnosti duševní poruchy zcela korespondují skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z jednotlivých svědeckých výpovědí hodnocených v závislosti na četnosti, intenzitě a charakteru kontaktů jednotlivých svědků s matkou žalobce. Jak výše podrobně popsáno, ty osoby, které byly s matkou žalobce v dlouhodobějším, intenzivnějším osobním kontaktu, změny duševního stavu u matky žalobce zaznamenaly (viz sdělení sestry žalobce, zachycené v lékařských zprávách v prosinci 2019, výslech svědků [příjmení] a [jméno], rovněž i popis chování matky žalobcem při jeho návštěvě v únoru 2020 v souvislosti s úhynem psa matky žalobce) a závěry znalce o duševní poruše matky žalobce podporují. Pokud jde o ty osoby, které byly pouze v telefonním kontaktu či v krátkém osobním kontaktu, navíc v kontaktu prvním, kdy dříve matku žalobce neznaly a její projevy tak v čase nemohly porovnat, a které podle svých vyjádření nic neobvyklého v chování matky žalobce nepozorovaly, pak správně soud prvního stupně dovodil, že tyto svědecké výslechy závěr znalce o přítomnosti duševní poruchy u matky žalobce nevylučují a že znalecký posudek s těmito důkazy v rozporu není. Znalec závěr o přítomnosti demence u matky žalobce v době podpisu darovací smlouvy učinil na základě objektivních skutečností, a to lékařských zpráv jak z počátku přijetí matky žalobce k hospitalizaci (pouhých 16 dnů po podpisu darovací smlouvy), tak i z průběhu hospitalizace, z nichž vyplývá, že matka žalobce byla zmatená, nebyla orientovaná v základních kvalitách, tedy ani místem ani časem, přičemž dle vyjádření znalce, které není zpochybňováno ani žalovanou, se člověk do stavu demence nedostane v řádu pouhých několika dnů, přinejmenším se dle znalce jedná o dobu v řádu několika měsíců. Žádný z uvedených svědků, kteří uváděli, že stav duševní poruchy u matky žalobce nezaznamenali, pak nebyli osobami, které by buď byly s matkou žalobce v častém dlouhodobějším osobním kontaktu či že by s ní byly ve společné domácnosti, jejich svědecké výpovědi žádný popis běžného chování matky žalobce v různých životních situacích neobsahují. Soud prvého stupně se pak řádně s jednotlivými svědeckými výpověďmi a jejich významem pro posouzení a rozeznání zdravotního stavu matky žalobce důsledně zabýval a v souladu s vyjádřením znalce je hodnotil. Závěry, k jakým soud prvého stupně dospěl, pokud jde o hodnocení svědeckých výpovědí ve vztahu k závěrům znalce o přítomnosti duševní poruchy u matky žalobce, odvolací soud považuje za správné.

16. Odvolací soud pak neshledal důvodnými ani další námitky žalované uplatněné v odvolání ohledně nesprávného hodnocení důkazů, zejména pak svědeckých výpovědí matky žalované a svědka [jméno]. Naopak závěry soudu prvého stupně o nedůvěryhodnosti svědkyně [příjmení], matky žalované, s ohledem na rozpory v její výpovědi, považuje odvolací soud za zcela přiléhavé. Co se týče hodnocení výpovědi svědka [jméno], pak ani v tomto případě nelze námitce žalované o nesprávném hodnocení svědeckého výslechu tohoto svědka přisvědčit, navíc nelze odhlédnout od toho, že soud prvého stupně na výpovědi tohoto svědka učiněný závěr o neplatnosti darovací smlouvy nezaložil. Rovněž pak námitka žalované o existenci dobré víry na straně žalované v nabytí majetku a pochybení soudu, pokud její dobrá víra nebyla soudem hodnocena a zohledněna, nemůže obstát. A to již jen z toho důvodu, že žalovaná byla s matkou žalobce v častém, delší dobu trvajícím kontaktu, a proto dle znalce tak mohla (a byla schopna) rozpoznat duševní stav osoby trpící duševní poruchou, a zároveň musela být srozuměna i s tím, že v případě přijetí daru, když na její osobu bylo vedeno 25 exekučních řízení, o nemovitost přijde a že ani existence věcného břemene ve prospěch dárce prodej nemovitosti v exekuci nezabrání, naopak způsobí oprávněnému z věcného břemene obtíže.

17. Odvolací soud tedy uzavírá, že žádnou z odvolacích námitek, a to ani nedostatečné zjištění skutkového stavu ani nesprávné právní posouzení věci, pokud jde dovození neplatnosti předmětné darovací smlouvy jako celku dle § 581 o. z., neshledal. Názor soudu prvého stupně o neplatnosti části darovací smlouvy ve vztahu k žalované s odkazem na ust. § 2067 o. z. sice odvolací soud nesdílí, ale na uvedeném závěru, že darovací smlouva je neplatná pro duševní poruchu dárce a neschopnost právně jednat v době uzavření darovací smlouvy s odkazem na ust, § 581 o. z. to nic nemění.

18. Rozhodnutí soudu prvého stupně považuje odvolací soud i za řádně a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. zdůvodněné. Proto rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. jako rozhodnutí věcné správné a zákonné ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, tj. ve výroku I, a dále i ve výroku II o nákladech řízení, potvrdil, když výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., plného úspěchu žalobce ve věci a ze správně vypočtené výše účelně vynaložených nákladů žalobce, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, nákladech právního zastoupení žalobce advokátem i platbě zálohy tak, jak je uvedeno soudem prvého stupně v odůvodnění rozsudku v bodě 56, na které odvolací soud odkazuje.

19. Pokud jde o výrok II, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalované do výroku III rozsudku soudu prvého stupně, jímž soud rozhodl o vrácení žalobci částky 12 560 Kč na zaplacené záloze, pak odvolání žalované, směřující i do tohoto výroku, pro nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání do výroku, jímž není způsobena žalované žádná újma, podle § 218 písm. a) o. s. ř. odmítl.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. § 142 odst. 1 o. s. ř., plného úspěchu žalobce v odvolacím řízení a žalobci náleží náhrada za právní zastoupení žalobce advokátem - za dva úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 AT (za vyjádření k odvolání a za účast u jednání odvolacího soudu), dále za dva režijní paušály po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas strávený na cestě [obec] – [obec] a zpět za šest půl hodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT, dále cestovné dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. za cestu [obec] – [obec] a zpět, tj. 2 x 100 km, vozidlem Škoda Fabia, dle doloženého technického průkazu o průměrné spotřebě 6 l /100 km (7,37 Kč x 200 km), tj. 1 474 Kč Celkem náklady odvolacího řízení ve výši 8 874 Kč, když zástupce žalobce není plátcem DPH, je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení