13 Co 291/2022- 166

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 7. 2022, č. j. 8 C 44/2022-108 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a II potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 37 820 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 291 735 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64 017,71 Kč (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 91 923,70 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalované (výrok II) a dále rozhodl, že žalobkyni se po právní moci rozsudku vrací z prostředků České republiky – Okresního soudu v Chebu část soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč (výrok III).

2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení původně částky 637 605 Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně po žalované domáhala s tvrzením, že žalovaná se jako držitel televizních přijímačů přihlásila 1. 1. 1998 k platbě televizního poplatku a jako právnická osoba jej měla platit čtvrtletně, vždy do 15. dne prvního měsíce kalendářního čtvrtletí. Podle počtu držených televizních přijímačů (4. čtvrtletí roku 2020 - 738 televizních přijímačů) dluží žalobci částku 298 890 Kč (738 TV přijímačů x 135 Kč za 1 TV přijímač x 3 měsíce), za 1. čtvrtletí roku 2021 částku ve výši 228 150 Kč (při počtu TV přijímačů 738 v lednu 2021 a v únoru a březnu 476 TV přijímačů) a za 2. čtvrtletí roku 2021 částku 110 565 Kč (273 TV přijímačů v tomto čtvrtletí), celkem 637 605 Kč. V průběhu řízení pak žalobkyně omezila nárok o částku 345 870 Kč uhrazenou žalovanou po podání žaloby, kterou žalobkyně, za situace, kdy platba nebyla žalovanou označena, přiřadila k nejstarším dluhům žalované vykazovaným žalobkyní, tj. za říjen až prosinec 2020 a část ledna 2021, a v tomto rozsahu vzala žalobu co do částky 345 870 Kč zpět a řízení do této výše bylo zastaveno. Předmětem řízení zůstal nárok na zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení žalobu zamítl se závěrem, že v rozhodném období, za které je žalobkyní televizní poplatek požadován, žalovaná poplatkovou povinnost neměla. Vzal za prokázáno, že žalovaná se od ledna 1998 přihlásila k placení televizních poplatků, v období, které zůstalo předmětem řízení, byla držitelkou TV přijímačů v počtu tvrzených žalobkyní, dále vzal za prokázáno, že žalovaná je na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. [spisová značka], sp. zn. [rok] [číslo] ze dne [datum] ve smyslu ust. § 5 písm. b), § 18 odst. 4 a § 25 zákona č. 231/2001 Sb. (dále jen „vysílací zákon“) držitelkou licence k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci [datum], a licence na základě uvedeného rozhodnutí byla žalované udělena na dobu 12 let od právní moci rozhodnutí. V období, které žalobkyně učinila předmětem řízení, tak byla žalovaná od placení televizního poplatku osvobozena podle ust. § 4 odst. 1 písm. f) z.č. 348/2005 Sb., o platbě televizních a rozhlasových poplatků a o změněn zákona (dále jen„ poplatkový zákon“) z důvodu, že je držitelkou licence k provozování televizního vysílání. Za předmětné období jí poplatková povinnost nevznikla, o čemž žalovaná, tedy - že je držitelkou uvedené licence - informovala žalobkyni i před podáním žaloby v dané věci. Z tohoto důvodu soud žalobu žalobkyně pro neexistenci poplatkové povinnosti žalované v uvedeném období zamítl. Vyložil (odůvodnění rozsudku bod 10 až 14), proč je nutno ust. § 12 vysílacího zákona, na něž je formou poznámky pod čarou (poznámka 8) činěn odkaz u ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona pro pojem„ licence“, vztáhnout i na licenci pro provozování televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů (§ 25 vysílacího zákona) udělenou žalované. Námitky žalobkyně, že pro posouzení osvobození od placení televizních poplatků u držitele licence je podstatné to, zda je žalovaná skutečně provozovatelem vysílání ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. g) či h) vysílacího zákona, respektive v jakém rozsahu vysílá program ve smyslu § 2 odst. 1 písm. j) vysílacího zákona, neshledal soud prvního stupně důvodnými proto, že právní úprava, která by osvobození od placení televizních poplatků vázala na splnění podmínek faktického provozování vysílání s určitými kvalitativními či kvantitativními parametry, neexistuje a ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona váže osvobození od placení televizního poplatku pouze na splnění jediné podmínky a tou je držba licence opravňující k televiznímu vysílání, kterou žalovaná disponuje a soudu v řízení o hrazení televizních poplatků nepřísluší přezkoumávat, zda licence byla udělena a je držena v souladu s podmínkami, které vyžaduje vysílací zákon. Dále jako nedůvodnou shledal soud prvního stupně i další argumentaci žalobkyně, která při existenci osvobození žalované od hrazení televizních poplatků tvrdila, že povinnost hradit poplatek nemohla žalované zaniknout dříve, než se podle ust. § 8 odst. 8 poplatkového zákona odhlásila z evidence poplatníků. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 3 poplatkového zákona, dle něhož vznik poplatkové povinnosti není spojen s přihlášením se do evidence poplatníků, ale s faktickou držbou či užíváním přijímače. Evidenci poplatníků pak upravuje ust. § 8 poplatkového zákona, které stanoví povinnost poplatníka oznámit provozovateli vysílání ze zákona, že se stal poplatníkem do 15 dnů ode dne, kdy se poplatníkem stal. Soud uzavřel, že z uvedeného vyplývá, že osoba se nejprve stane poplatníkem a tím jí vznikne povinnost dát o tom v zákonné lhůtě provozovateli vědět. Ustanovení § 8 odst. 8 písm. b) poplatkového zákona pak stanoví povinnost odhlásit se z evidence do 15 dnů, nastane-li rozhodná skutečnost (mimo jiné proto, že byl poplatník osvobozen podle § 4 odst. 1 poplatkového zákona). Poplatníkem tedy nejprve osoba přestane být a poté je povinna do 15 dnů oznámit toto provozovateli. Pokud osoba, která přestane být poplatníkem, evidenční povinnost nesplní (odhlášení z evidence), neznamená to dle soudu prvního stupně, že by nadále byla poplatníkem, ale podle ust. § 9 odst. 3 poplatkového zákona má provozovatel vůči takové osobě, která se neodhlásila podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona a současně přestala platit poplatek, právo na přirážku 1 000 Kč za každý přijímač, ze kterého byla povinna platit poplatek. Soud prvního stupně uzavřel, že z citovaného zákona vyplývá, že provozovatel tak sice již nemá právo na poplatek, ale má právo na přirážku jako majetkovou sankci proti bývalému poplatníku za nesplnění ohlašovací povinnosti. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. plným úspěchem žalované ve věci, když pokud šlo o úhradu částky 345 870 Kč zaplacenou žalovanou po podání žaloby, ohledně níž žalobkyně vzala žalobu do této částky zpět, shledal obranu žalované, že nešlo o plnění na uplatněný předmět řízení, důvodnou, žalobkyně tak v případě částečného zpětvzetí žaloby zavinila zastavení řízení a je povinna hradit žalované náklady řízení v plném rozsahu, jejichž specifikaci provedl soud prvního stupně v bodě 25 odůvodnění rozsudku.

4. Proti tomuto rozsudku, do výroků I a II, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř). Žalobkyně v odvolání označila za nesporné, že žalovaná podnikající v sektoru provozovatelů hotelových služeb se na základě své přihlášky stala poplatníkem televizních poplatků evidovaným v evidenci poplatníků televizních poplatků a dále za nesporné měla, že se žalovaná dosud z evidence neodhlásila a žalobkyní je tak stále evidována, jako poplatník televizních poplatků. Jako zásadní pak nastolila žalobkyně předmětem odvolacího řízení otázku, zda žalovaná je povinna hradit koncesionářské poplatky České televizi za situace, kdy žalovaná získala v roce 2016 licenci k provozování místního televizního vysílání, avšak z evidence poplatníků se neodhlásila. Navíc televizní poplatky hradila a hradí nadále. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku povinnosti hradit televizní poplatky není odhlášení se z evidence poplatníků potřebné, když podle soudu k zániku povinnosti hradit poplatky dochází vznikem příslušné události, v tomto případě obdržením licence. Uvedený závěr je podle žalobkyně v rozporu se zněním poplatkového zákona a je i v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Podle žalobkyně existují v rámci zániku poplatkové povinnosti dva odlišné okamžiky, jednak okamžik vzniku skutečnosti odůvodňující zánik poplatkové povinnosti (tj. možnost odhlášení se z evidence poplatníků) a jednak samotné odhlášení, tedy zánik poplatkové povinnosti. Rozhodným okamžikem podle žalobkyně pro zánik poplatkové povinnosti je moment odhlášení se z evidence poplatníků. Žalobkyně v odvolání popsala i jiné v praxi se vyskytující situace, např. sestěhování dvou fyzických osob, které byly poplatníky koncesionářských poplatků, do jedné domácnosti a kdy vzniká tzv. duplicita hrazení poplatků, přičemž se televizní poplatky mají hradit jen za jednu domácnost, na základě nichž dovozovala nelogický výklad soudu, podle něhož není třeba se odhlašovat z evidence v okamžiku, kdy nastane skutečnost odůvodňující zánik poplatkové povinnosti, který by znamenal vysoké riziko právní nejistoty a v podstatě nemožnost žalobkyně řádně vymáhat dlužné televizní poplatky, pokud by neexistovala zákonná povinnost odhlásit se z evidence poplatníků televizních poplatků. Odkázala na důvodovou zprávu k ust. § 8 poplatkového zákona, v níž je uvedeno, že odhlášení se z evidence představuje rozhodný okamžik zániku poplatkové povinnosti. Uvedla, že v souladu se shora uvedeným výkladem, tedy že poplatková povinnost zaniká, pokud nastane některý z případů uvedených v ust. § 8 odst. 8 a za předpokladu, že poplatník učiní právní úkon, kterým se odhlásí z evidence, jsou i aktuální rozhodnutí soudů, např. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 39 C 1/2022 nebo rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 C 14/2022, na které žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně také odkazovala. Dále pak v odvolání žalobkyně podpůrně v rámci své argumentace namítala, že jednání žalované není ničím jiným, než pokusem o obejití zákona o poplatkové povinnosti, neboť dle žalobkyně není pochyb o tom, že žalovaná není provozovatelem jakéhokoliv televizního vysílání. S odkazem na ust. § 2 odst. 1 písm. a), g) a v) vysílacího zákona, vymezující televizní vysílání a provozovatele vysílání a kabelového vysílání, namítala, že z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že žalovaná není provozovatelem vysílání, neboť neprovozuje žádné televizní vysílání a není tedy provozovatelem ani kabelového televizního vysílání, když neprodukuje žádný obsah televizního vysílání, ale jen prostřednictvím třetí osoby si objednala krátké reklamní dílo, které nevysílá, ale pouze automaticky je přehráváno v omezeném počtu předem určených přístrojů. Dále žalobkyně zdůraznila, že žalovaná obdržela licenci pro zvláštní druhy šíření vysílání podle § 25 vysílacího zákona, přičemž dle poznámky pod čarou u ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona se toto ustanovení vztahuje na provozovatele televizního vysílání podle § 12 vysílacího zákona. Dle žalobkyně je tak jediným smyslem a účelem této konstrukce, prezentované žalovanou, obcházení zákona o poplatkové povinnosti žalovanou. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě co do částky 291 735 Kč včetně příslušenství bude vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně odmítla její tvrzení, že by mezi účastníky bylo nesporné, že se žalovaná neodhlásila z evidence poplatníků. Naopak žalovaná tvrdí a opakovaně to žalobkyni sdělila, že se z evidence poplatníků odhlásila, doložila, že je držitelem licence a že poplatky hradit nechce (dopis právního zástupce žalované z 29. 6. 2021, výzva ze dne 6. 10. 2021 k vrácení uhrazených televizních poplatků, odhlášení části TV přijímačů v srpnu 2021). Dle žalované je nutno podání posuzovat podle svého obsahu. Dále žalovaná ve vyjádření k odvolání označila za nesprávný názor žalobkyně, že by poplatková povinnost měla zaniknout teprve odhlášením z evidence poplatníků. Odkázala na správné, logické a poplatkovému zákonu odpovídající závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 17, kdy má za to, že nalézací soud správně vyložil, že pokud osoba poruší svoji povinnost oznámit zánik poplatkové povinnosti podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona, pak zákon v žádném svém dalším ustanovení nevyvozuje, že by nadále taková osoba zůstala poplatníkem. Tomu, kdo se neodhlásil a poplatky dále neplatí, ukládá zákon povinnost hradit přirážku 1 000 Kč za každý přijímač, čímž motivuje tuto osobu, aby zánik poplatkové povinnosti hlásila tak, aby stav evidence odpovídal skutečnosti. Žalovaná zdůraznila, že vzhledem k tomu, že je držitelem stovek přijímačů a mezi stranami je spor o to, zda je poplatníkem, proto z důvodu právní opatrnosti zatím televizní poplatky za další období hradí, aby nemusela hradit přirážku, která představovala několik stovek tisíc, pokud by názor prezentovaný žalovanou nebyl soudem shledán správným. Za nedůvodný žalovaná označila argument žalobkyně, že pokud by k zániku poplatkové povinnosti nedocházelo až odhlášením z evidence, znemožňovalo by to žalobkyni vymáhání dlužných poplatků. Uvedla, že žalobkyně se o zániku poplatkové povinnosti může dozvědět z reakce bývalého poplatníka na předžalobní výzvu k úhradě dlužného poplatku, a pokud by se žalobkyně o zániku poplatkové povinnosti dozvěděla až v soudním řízení, v němž by požadovala úhradu televizního poplatku, projevilo by se to jejím nárokem na náhradu nákladů řízení, neboť k podání žaloby by došlo v důsledku porušení zákonné odhlašovací povinnosti bývalého poplatníka. Dále se žalovaná vymezila proti argumentaci žalobkyně, že by šlo ze strany žalované k obcházení zákona. Zdůraznila, že držitelem licence k televiznímu vysílání je již od roku 2016, a to, že od placení televizního poplatku je osvobozena, se dozvěděla až od svého právního zástupce v době epidemie nemoci Covid 19 v roce 2020, kdy měla uzavřené lázeňské ubytovací provozy, přesto byla vyzývána k úhradě televizních poplatků, a tehdy žádala o jejich prominutí. Konečně pak žalovaná odkázala na ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, podle něhož jsou od televizního poplatku osvobozeni držitelé licence opravňující k televiznímu vysílání, a tedy jsou osvobozeni držitelé licence, nikoliv provozovatelé vysílání. Proto je nepřiléhavá obrana žalobkyně spočívající v tom, že žalovaná neprovozuje žádné televizní vysílání, když dle žalobkyně program, který vysílá žalovaná, vysíláním není. Žalovaná naopak trvá na tom, že provozuje místní kabelové vysílání, ke kterému potřebuje licenci, kterou obdržela, jinak by jednala nezákonně. Pokud by licence nebylo třeba, Rada pro televizní a rozhlasové vysílání by jí pro žalovanou nevydala. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání žalované náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou, v níž uvedla, že měla za to, že fakt, že se žalovaná neodhlásila, byl mezi stranami i soudem nesporným, když není pochyb o tom, že žalobkyně žalovanou jako poplatníka dosud vede v evidenci, a otázkou odhlášení či neodhlášení se ve svém rozhodnutí ani soud prvního stupně nezabýval, když uvedené měl za nepodstatné, protože základní premisou pro soud prvního stupně bylo to, že žalovaná se odhlašovat ani nemusela, když podle soudu jí poplatková povinnost zanikla automaticky obdržením licence. Žalobkyně v replice zdůraznila, že odkaz žalované na písemnosti ze dne 29. 6. 2021, případně z 18. 8. 2021 (odhlášení 12 ks televizorů), z něhož má být dovozeno, že došlo k odhlášení žalovanou všech televizních přijímačů z evidence, je nepatřičný. Podle žalobkyně proto stále platí, že se žalovaná z evidence poplatníků televizních poplatků dosud řádně neodhlásila, uvedené také žalobkyně žalované opakovaně sdělovala. Zdůraznila korespondenci vedenou mezi žalobkyní a žalovanou, kdy žalovaná vyzývala žalobkyni k vrácení televizních poplatků a žalobkyně žalované sdělovala, že jí vede jako poplatníka televizních poplatků v evidenci od 1. 1. 1998. Pokud by platilo tvrzení žalované, že se řádně odhlásila z evidence poplatníků, bylo by nelogickým, proč by jen v průběhu roku 2021 opakovaně měnila žalovaná počet přihlášených televizních přijímačů. Navíc dle žalobkyně, i pokud by mělo dojít dle tvrzení žalované k odhlášení z evidence televizních poplatků podáními žalované z července a srpna 2021, pak i uvedená skutečnost by byla nerozhodná, neboť žalobkyně požadovala zaplacení dlužných televizních poplatků za poslední čtvrtletí roku 2020 a první a druhé čtvrtletí roku 2021, tedy za období předcházející. Žalovaná v replice zopakovala svůj názor, že k zániku poplatkové povinnosti dojde až odhlášením se z evidence, čemuž jasně odpovídá důvodová zpráva k ust. § 8 poplatkového zákona a i znění ust. § 7 odst. 5 poplatkového zákona. Vytýkala soudu prvního stupně, že selektivně vybíral části poplatkového zákona a vyvozoval z nich závěry, že není potřeba se odhlásit, protože poplatková povinnost zaniká automaticky bez dalšího, přestože jiná ustanovení zákona včetně důvodové zprávy hovoří o opaku. V replice pak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1229/2020, popisující povahu televizních poplatků, jejich srovnání s ostatními platbami uvedenými v § 240 odst. 1 trestního zákoníku, a zabývající se otázkou, komu jsou poplatky placeny, za jakým účelem, jak je s nimi hospodařeno, jak a proč je povinnost platit televizní poplatky stanovena zákonem, jaký je význam televizního poplatku z hlediska veřejného zájmu. Trvala na tom, že vzhledem k tomu, že záměr zákonodárce při tvoření poplatkového zákona byl veden snahou zajistit lepší vymahatelnost poplatků, je s placením rozhlasových a televizních poplatků spojena povinnost oznamovací včetně povinnosti oznámit změny evidovaných údajů, což vyplývá z požadavku na správnost a aktuálnost evidence.

7. Na repliku žalobkyně reagovala opětovně i žalovaná písemným podáním, v němž zopakovala argumentaci uvedenou ve vyjádření k odvolání, z níž vyplývá správnost závěrů soudu prvního stupně. Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí soudu, podle něhož je televizní poplatek ze své povahy jinou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 trestního zákoníku, potom dle žalované tím spíše nelze vymáhat jeho zaplacení, nastaly-li účinky osvobození od poplatků podle § 4 odst. 3 poplatkového zákona a povinnost platit poplatek zanikla. Zdůraznila, že státní moc dle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze uplatňovat jen v případech a mezích a způsoby, které stanoví zákon. Přenechá-li stát část svých pravomocí jinému subjektu, jak se tomu děje v případě správy a výběru televizních poplatků, nelze potom připustit, aby takový subjekt v rámci své pravomoci působil újmu, není-li k tomu zákonný podklad. Žalovaná zopakovala, že udělením licence k televiznímu vysílání přestala být poplatníkem televizních poplatků ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona a žalobkyni zákonný nárok na placení televizního poplatku již dále nevzniká. Není tedy možné, aby jí byl nárok na placení poplatků přiznán jen pro případné porušení evidenční povinnosti ze strany žalované, jak tvrdí žalobkyně. Opakovaně tedy navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II, přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně i vyjádření žalované k podanému odvolání, jakož i k dalším písemným replikám obou stran, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné.

9. Soud prvního stupně zjistil správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav věci a správně jej také právně posoudil. S jeho závěry o nedůvodnosti žaloby na uhrazení televizního poplatku žalovanou za situace, kdy je žalovaná jako držitel licence opravňující k televiznímu vysílání osvobozena od televizního poplatku ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, odvolací soud souhlasí.

10. Zásadní odvolací námitkou uplatněnou žalobkyní bylo, zda žalovaná, která je držitelem licence k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. [spisová značka], sp. zn. [rok] [číslo] ze dne [datum] ve smyslu ust. § 5 písm. b), § 18 odst. 4 a § 25 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání (vysílací zákon), je osvobozena od placení televizního poplatku dle ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 348/2005 Sb. (poplatkový zákon) a zda zánik poplatkové povinnosti, při existenci rozhodné skutečnosti pro její zánik, je vázán až na odhlášení se z evidence poplatníků ve smyslu ust. § 8 odst. 8 poplatkového zákona či nikoli.

11. V řízení bylo zcela nesporným, že žalovaná se od ledna 1998 přihlásila k placení televizních poplatků a že v období vymezeném žalobou byla držitelkou televizních přijímačů v počtu kusů tvrzených žalobkyní. Dále pak bylo v řízení zcela nesporným to, že žalovaná je na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání výše specifikovaného jednacího čísla ze dne [datum], držitelkou licence k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů ve smyslu ust. § 5 písm. b), § 18 odst. 4 a § 25 vysílacího zákona, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci [datum] a podle uvedeného rozhodnutí byla licence žalované udělena na dobu 12 let od právní moci rozhodnutí.

12. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 348/2005 Sb., zákon o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (poplatkový zákon“) stanoví, že od rozhlasového a televizního poplatku jsou osvobozeni držitelé licence opravňující k televiznímu vysílání, jde-li o televizní poplatek. Soud prvního stupně pak provedl podrobný výklad ust. § 12 vysílacího zákona, na něž u pojmu„ licence“ je učiněn formou poznámky pod čarou odkaz, a uzavřel, že § 12 vysílacího zákona se vztahuje jak na držitele licence televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů, tak držitele licence k provozování televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů (jako v případě žalované). S tímto závěrem, učiněným na základě logického a systematického výkladu příslušných ustanovení vysílacího zákona, se odvolací soud ztotožňuje a lze tak odkázat na přehledné, argumentačně řádně podložené odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 10 až 15. Ostatně žalobkyně v odvolání soudem prvního stupně provedený výklad ust. § 12 vysílacího zákona ani nijak konkrétně nezpochybňovala, ale vymezovala se proti zařazení žalované jako subjektu osvobozeného od televizního poplatku podle § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona s ohledem na kvantitu a kvalitu vysílání provozovaného žalovanou, když bylo namítáno, že žalovaná není provozovatelem vysílání ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. g) či provozovatelem kabelového vysílání dle § 2 odst. 1 písm. v) vysílacího zákona, když nevytváří a neprodukuje žádné televizní vysílání, netvoří televizní program, pouze že si objedná u jiných subjektů a vysílá ve smyčce krátký pořad prostřednictvím kabelových rozvodů. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená argumentace žalované o charakteru, respektive kvantitě a kvalitě vysílání provozovaného žalovanou jako držitele licence, nemůže být a není důvodem pro vyloučení žalované z aplikace ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, a to právě proto, že ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona váže osvobození od placení televizního poplatku na splnění jediné podmínky, kterou je držba licence opravňující k televiznímu vysílání a tuto podmínku, jak výše popsáno, žalovaná splňuje. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se soudem prvního stupně, že na žalobkyni dopadá ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, podle něhož okamžikem právní moci rozhodnutí o udělení licence byla žalovaná od měsíce následujícího, tedy od 1. 8. 2016, osvobozena od placení televizních poplatků dle § 4 odst. 3 poplatkového zákona, dle něhož účinky nově vzniklého nároku na osvobození podle § 4 odst. 1 nastávají prvním dnem kalendářního měsíce následující po měsíci, v němž důvod pro osvobození vznikl.

13. Žalobkyně pak jako hlavní odvolací námitku uplatnila nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně, pokud odmítl argumentaci žalobkyně, že povinnost hradit poplatek nemohla žalované zaniknout dříve, než se podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona žalovaná odhlásila z evidence poplatníků. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalované, která se stala držitelkou licence k televiznímu vysílání prostřednictvím kabelových systémů, tudíž ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. f) byla osvobozena od placení televizních poplatků, tak přestala být poplatníkem na základě již této materiální skutečnosti upravené zákonem, aniž by zánik poplatkové povinnosti byl vázán až na odhlášení se z evidence poplatníků podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona, pak i s tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje.

14. Ustanovení § 8 odst. 8 poplatkového zákona stanoví povinnost tomu, kdo přestal být poplatníkem, odhlásit se z evidence do 15 dnů od rozhodné skutečnosti, a pokud taková osoba svoji povinnost oznámit ve smyslu § 8 odst. 8 tohoto zákona zánik poplatkové povinnosti nesplní, pak zákon, jak vyplývá z tohoto ustanovení, nevyvozuje z porušení evidenční povinnosti to, že by nadále taková osoba byla poplatníkem. Správně soud prvního stupně odkázal při odůvodnění takového závěru jednak na formulaci použitou v tomto ustanovení (poplatník nejprve přestane být poplatníkem a poté mu vznikne odhlašovací povinnost), z níž nelze dovodit, že by porušení odhlašovací povinnosti znamenalo, že takový subjekt zůstal podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona nadále poplatníkem, a jednak i na znění ust. § 3 poplatkového zákona vymezující toho, kdo je poplatníkem a tedy osobou povinnou hradit poplatek, z něhož vyplývá, že vznik poplatkové povinnosti není spojen s přihlášením do evidence poplatníků, ale s faktickou držbou či užíváním přijímače. Tento závěr soudu prvního stupně, že ohlašovací povinnost má jen evidenční charakter a není vázána na vznik poplatkové povinnosti, neboť povinnost platit poplatek vzniká již držbou přijímače a nikoliv jeho evidencí, je souladný i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí 33 Odo 70/2004 ze dne 28. 7. 2004). Tudíž analogicky lze dovodit, že i zánik poplatkové povinnosti nastane okamžikem rozhodné skutečnosti uvažované zákonem a nikoli až odhlášením z evidence poplatníků, neboť žádné ustanovení poplatkového zákona zánik poplatkové povinnosti až na odhlášení z evidence dle § 8 odst. 8 poplatkového zákona výslovně neváže.

15. Pokud je žalobkyní odkazováno na ust. 7 odst. 5 poplatkového zákona a důvodovou zprávu k ust. § 8 poplatkového zákona, z níž má vyplývat správnost její argumentace, že zánik poplatkové povinnosti nastane teprve až odhlášením se z evidence, pak odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že jde o ustanovení nekompatibilní ve vztahu k ostatním ustanovením poplatkového zákona a stejně jako důvodová zpráva k ust. § 8 poplatkového zákona, která není na rozdíl od paragrafovaného znění zákona závazná, může odrážet původní záměr zákonodárce, který však z přijatého a závazného znění zákona nevyplývá.

16. Odvolací soud se tak ztotožňuje se soudem prvního stupně, že i s ohledem na znění ust. § 9 odst. 3 poplatkového zákona, o právu provozovatele na přirážku za každý přijímač, z kterého by byla povinna osoba, která se neodhlásila z evidence, platit televizní poplatek, jde o stav (pokud nastala některá ze zákonných skutečností, pro kterou poplatník přestal být poplatníkem - v posuzovaném případě je to o osvobození od poplatku dle § 4 odst. 1 písm. f/ poplatkového zákona - a nedošlo k odhlášení z evidence), kdy provozovatel nemá právo na příslušný poplatek pro zánik poplatkové povinnosti, ale v důsledku neodhlášení z evidence má právo na přirážku jako majetkovou sankci vůči bývalému poplatníku za nesplnění ohlašovací povinnosti. Je nutno přisvědčit výkladu soudu prvního stupně, že jinak by zákonem upravená přirážka ve smyslu ust. § 9 poplatkového zákona jako sankce nedávala žádný smysl, pokud by poplatník nadále zůstával poplatníkem v případě nastalé materiální skutečnosti pro její zánik. Odvolací soud tedy souhlasí se soudem prvního stupně, že evidence poplatníků má úlohu evidenční a že vznik ani zánik povinnosti hradit televizní poplatek ze zápisu do této evidence nevyplývá. V této souvislosti pak odvolací soud uvádí, že závěr o tom, zda a kdy došlo k odhlášení žalované z evidence, jak tvrdila žalovaná, či nikoli, jak tvrdila žalobkyně, nebyl pro rozhodnutí v dané věci podstatný. Význam by měl za situace, pokud by žalobkyně předmětem řízení učinila nárok na sankční přirážku ve výši 1 000 Kč za každý přijímač za dobu, kdy vznikla žalované povinnost po zániku poplatkové povinnosti odhlásit se z evidence a tuto ohlašovací povinnost nesplnila (§ 9 odst. 3 poplatkového zákona), avšak předmětem řízení takový nárok žalobkyní uplatněn nebyl.

17. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a zákonný, a proto ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, kdy žalované přiznal soud prvního stupně plnou náhradu nákladů řízení s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že ani v případě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní by nebyl dán postup ve vztahu k žalované podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. věta druhá, tedy že by z procesního hlediska částečné zastavení řízení zavinila žalovaná, když správně soud prvního stupně posoudil, že platba uskutečněná žalovanou v částce 345 870 Kč dne 14. 4. 2022, pro níž žalobkyně vzala částečně žalobu zpět, odpovídala platbě nesouvisející s předmětem řízení. Žalované proto přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Pokud jde o jejich výši, která ostatně nebyla žalobkyní v odvolání nijak sporována, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku, bod 25.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., plného úspěchu žalované i v odvolacím řízení, a žalované náleží odměna za 3 úkony právní služby po 9 500 Kč dle § 7 a.t. (sepis vyjádření k odvolání, sepis repliky a účast u ústního jednání u odvolacího soudu), dále 3 režijní paušály po 300 Kč ke každému z těchto úkonů, cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetí 160 km osobním automobilem, při průměrné spotřebě 6 l /100 km, ceně motorové nafty 44,10 Kč, paušální náhradě za 1 km 5,20 Kč dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., tj. 1 256 Kč, dále náhrada za ztrátu času stráveného na cestě za 6 půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, ze součtu uvedených částek 21 % DPH ve výši 6 563,76 Kč, celkem náklady odvolacího řízení ve výši 37 820 Kč, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).