8 C 44/2022-108

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Skalickým ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 291 735 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64 017,71 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 91 923,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta žalované [titul] [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyni se po právní moci tohoto výroku vrací z prostředků České republiky – Okresního soudu v Chebu část soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala od žalované zaplacení částky s příslušenstvím, uvedených v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaná se jako držitel televizních přijímačů přihlásila dne [datum] k platbě televizního poplatku. Žalovaná, která je právnickou osobou, nezaplatila televizní poplatky splatné v [měsíc] [rok] ve výši 298 890 Kč (738 přijímačů x 135 Kč x 3 měsíce – [měsíc], [měsíc] a [měsíc]), v [měsíc] [rok] ve výši 228 150 Kč (738 přijímačů x 135 Kč za [měsíc], 476 přijímačů x 135 Kč x 2 měsíce – [měsíc] a [měsíc]), v [měsíc] [rok] ve výši 110 565 Kč (273 přijímačů x 135 Kč x 3 měsíce – [měsíc], [měsíc] a [měsíc]), když splatnost byla vždy do 15. dne prvního měsíce kalendářního čtvrtletí. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou ke splnění povinnosti, ta ji však ani v dodatečné lhůtě nesplnila. Žalobkyně se domáhá dlužné částky a úroku z prodlení v zákonné výši, který kapitalizovala ke dni 15. 2. 2022.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila z několika důvodů. Zaprvé proto, že žalovaná je od televizního poplatku osvobozena dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen„ poplatkový zákon“), protože je držitelkou licence k televiznímu vysílání na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č.j. [číslo jednací], sp.zn. [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum]. Dále proto, že žalovaná započítává proti nároku žalobkyně pohledávku na vrácení televizního poplatku za období od [datum], kdy přestala mít povinnost poplatek hradit, a to do výše shodné s nárokem žalobkyně, tedy co do 637 605 Kč (ve zbytku ve výši 6 324 750 Kč zůstává nárok nedotčen). Konečně také proto, že vybírání poplatků v době epidemie koronaviru Covid-19 je nemravné, protože v té době nebylo možné přijímače na hotelových či lázeňských pokojích využívat, ale ani odhlásit, přičemž žalobkyně žádosti žalované o odpuštění poplatků nevyhověla.

3. Žalobkyně v replice odkázala na správnost svého výpočtu nárokované částka, odmítla tvrzenou nemorálnost vymáhání poplatků, protože se tak děje na základě zákona. Namítla, že žalobkyně se od placení televizních poplatků neodhlásila, takže povinnost hradit jí trvala.

4. Před zahájením jednání soudu dne 2. 6. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 345 870 Kč s tím, že tato částka jí byla žalovanou po podání žaloby uhrazena, a protože nebylo určeno na jaké plnění je určena, žalobkyně ji přiřadila k nejstarším dluhům, v tomto případě dluhům za [měsíc] až [měsíc] [rok] a část [měsíc] [rok]. Soud usnesením č.j. 8 C 44/2022-107 v rozsahu zpětvzetí žaloby řízení zastavil, přičemž otázkou procesního zavinění zastavení řízení se zabývá v tomto odůvodnění v části odůvodňující výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi.

5. Při jednáních soudu byl zjištěn následující skutkový stav.

6. Žalovaná se od [měsíc] [rok] přihlásila k placení televizních poplatků. V období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] byla žalovaná držitelkou televizních přijímačů v počtu, který je žalobkyní tvrzen v doplnění žaloby. Jednoduchým matematickým výpočtem má soud za prokázané, že tvrzenému počtu přijímačů v tvrzených obdobích skutečně odpovídá v žalobě nárokovaná výše poplatků, které by za ně měly být hrazeny, pokud žalovaná má poplatkovou povinnost. Dále bylo prokázáno, že žalovaná je na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č.j. [číslo jednací], sp.zn. [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum], ve smyslu ustanovení § 5 písm. b), § 18 odst. 4 a § 25 zákona č. 231/2000 Sb. (dále jen „vysílací zákon“) držitelkou licence k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Licence byla udělena na dobu 12 let od právní moci rozhodnutí. V předmětném období tedy žalovaná byla držitelkou uvedené licence, což žalobkyni sdělila ještě před podáním žaloby v této věci.

7. Skutkový stav, uvedený v bodě 6. byl co se týče přihlášení k placení televizního poplatku nesporný, dále jen prokazují tyto listinné důkazy: potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, upomínka k zaplacení dlužných televizních poplatků ze dne [datum], doručenka ze dne [datum], předžalobní upomínka ze dne [datum], rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č.j. [číslo jednací], sp.zn. [spisová značka] [anonymizováno] ze dne [datum], dopis žalobkyně ze dne [datum].

8. Žalovaná dále listinnými důkazy (dopis žalobkyně ze dne 27. 8. 2021, předžalobní výzva žalované ze dne 6. 10. 2021, reakce žalobkyně na předžalobní výzvu ze dne 15. 10. 2021, dopis [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 7. 5. 2020, žádost žalované o odpuštění televizních poplatků ze dne 14. 1. 2021, odpověď žalobkyně ze dne 21. 1. 2021, žádost [svaz] [anonymizována tři slova] o dočasné zproštění povinnosti hradit televizní poplatky ze dne 23. 3. 2020, žádost žalované o zproštění povinnosti platit televizní poplatky ze dne 24. 3. 2020, reakce žalobkyně ze dne 2. 4. 2020, žádost [svaz] [anonymizována tři slova] o dočasné zproštění povinnosti hradit rozhlasové poplatky ze dne 23. 3. 2020, žádost žalované o zproštění povinnosti platit rozhlasové poplatky ze dne 24. 3. 2020, reakce [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 30. 3. 2020) prokázala komunikaci s žalobkyní ohledně existence povinnosti platit televizní poplatek, včetně své žádosti o odpuštění televizních poplatků s odkazem na epidemii nemoci Covid 19 a sdělení žalobkyně, že žádosti nemůže vyhovět. Dále prokázala i obdobnou komunikace s [právnická osoba] [anonymizováno], s týmž výsledkem. Tuto komunikaci však soud pro toto řízení nepovažuje za podstatnou, a proto ji nehodnotí, neboť o žalobě mohlo být rozhodnuto již na základě skutkového stavu uvedeného v bodě 5.

9. Soud po právním posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaná s žalobou nesouhlasila mimo jiných z důvodu, že je od placení televizního poplatku osvobozena dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, protože je držitelkou licence k provozování televizního vysílání. Tuto obranu soud považuje za věcně správnou.

10. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona osvobozuje od televizního poplatku držitele licence opravňující k televiznímu vysílání. U pojmu„ licence“ je proveden formou poznámky pod čarou (poznámka 8) odkaz na § 12 vysílacího zákona. Poznámky pod čarou nejsou ve smyslu judikatury Ústavního soudu (například žalobkyní uváděné nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 22/99 ze dne 2. 2. 2020 a sp. zn. II ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999) při výkladu zákona závazné. V tomto případě však poznámka odkazuje na správné ustanovení zákona, které je nutné - bez ohledu na to, zda na něj odkazuje poznámka, či nikoliv - použít při výkladu pojmu„ licence“, užitého v § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona.

11. Ustanovení § 12 vysílacího zákona je úvodem části třetí tohoto zákona, která je nazvána„ Licence“, zahrnuje § 12 až § 25 a je rozčleněna na dvě hlavy. Hlava I, zahrnující § 12 až 24a, je označena jako„ Řízení o udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů“. Hlava II, zahrnující § 25, je nazvána„ Licenční řízení k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic, kabelových systémů a zvláštních přenosových systémů a k provozování zemského digitálního rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů“. Systematické členění části třetí zákona tak budí dojem, že upravuje dvě samostatná řízení.

12. Ve skutečnosti však formální členění na obě hlavy (provedené nadpisy„ Hlava I“ a„ Hlava II“) neodpovídá skutečné systematice třetí části zákona. Ustanovení § 12 totiž upravuje institut licence, který je společný pro oba druhy řízení a teprve ustanovení § 13 až 24a a § 25 upravují obě od sebe se lišící řízení. Důvody, proč je nutné ustanovení § 12 vysílacího zákona vztáhnout na licence udělené podle hlavy I, ale i hlavy II, jsou dva.

13. První důvod je systematický. Definice licence a další ustanovení, která se licence týkají (délka její platnosti, podmínky jejího prodlužení), provedená § 12 odst. 1, již nejsou v zákoně zopakovány, takže se z hlediska systematického zcela zjevně vztahují jak na hlavu I, tak na hlavu II třetí části. Pokud by se vztahovala jen na hlavu I, bylo by nutné provést ve vztahu k hlavě II jinou definici licence, která však provedena není. Úprava hlavy II je oproti hlavě I kusá, stručná a obsahuje pouze ustanovení o odchylkách od řízení upraveného v hlavě I. Výluka použití hlavy I v řízení podle hlavy II (uvedená v § 25 odst. 6) se netýká žádné z ustanovení § 12, které tak platí pro řízení podle obou hlav.

14. Druhý důvod je obsahový. V § 12 odst. 3 jsou uvedeny druhy vysílání, pro které lze licenci udělit, přičemž jsou podle způsobu šíření rozlišeny 3 druhy - a) vysílání šířené prostřednictvím vysílačů, b) vysílání šířené družicemi a kabelovými systémy, c) zvláštní přenosové systémy. Ustanovení § 12 odst. 3 tak výslovně definuje pod písm. a) licenci udělovanou podle hlavy I, a pod písm. b) licenci udělovanou podle hlavy II. Je tedy zřejmé, že se jedná o definici společnou pro obě hlavy třetí části vysílacího zákona.

15. Žalovaná, která v rozhodném období byla držitelem licence podle hlavy II, tak je držitelem licence ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona a je tudíž osvobozena od placení televizního poplatku a v rozhodném období neměla povinnost platit televizní poplatek.

16. Soud se neztotožňuje s žalobkyninou argumentací, že pro posouzení osvobození je podstatné, zda žalovaná skutečně je provozovatelem vysílání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. g) či h) vysílacího zákona, resp. v jakém rozsahu vysílá program ve smyslu § 2 odst. 1 písm. j) vysílacího zákona. Jistě si lze představit právní úpravu, která osvobození od placení televizních poplatků váže na splnění podmínek faktického provozování vysílání s určitými kvalitativními a kvantitativními parametry. Takováto právní úprava však v současnosti neexistuje, protože ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona váže osvobození od placení televizního poplatku na splnění jediné podmínky, kterou je držba licence opravňující k televiznímu vysílání. Zjevně se tak předpokládá, že je věcí jiné právní úpravy (konkrétně vysílacího zákona), aby stanovila, za jakých podmínek může osoba být držitelem licence – včetně toho, že licence stanoví rozsah, v jakém je její držitel, oprávněn a povinen uskutečňovat televizní vysílání. Soudu proto v civilním řízení o sporu o hrazení soudních poplatků nepřísluší přezkoumávat, zda licence byla udělena a je držena v souladu s podmínkami, které vyžaduje vysílací zákon a jejichž splnění je předmětem správního řízení.

17. Soud nesouhlasí s žalobkyninou argumentací, že povinnost hradit poplatek nemohla žalované zaniknout dříve, než se dle § 8 odst. 8 odhlásila z evidence poplatníků. Kdo je poplatníkem, tedy osobou povinnou hradit poplatek, vymezují ustanovení § 3 poplatkového zákona, která vznik poplatkové povinnosti nespojují s přihlášením do evidence poplatníků, ale s faktickou držbou či užíváním přijímače, případně na nereagováním na písemnou výzvu provozovatele vysílání ze zákona ve stanovené lhůtě. Evidenci poplatníků upravuje ustanovení § 8 zákona. To v odst. 2 stanoví povinnost poplatníka oznámit provozovateli vysílání ze zákona, že se stal poplatníkem do 15 dnů ode dne, kdy se poplatníkem stal – což potvrzuje, že osoba se nejprve stane poplatníkem a teprve tím jí vznikne povinnost dát o tom v zákonné lhůtě provozovateli vědět; poplatníkem však už je, bez ohledu na to, zda oznamovací povinnost splnila, či nikoliv. Ustanovení § 8 odst. 8 stanoví povinnost odhlásit se z evidence do 15 dní od rozhodné skutečnosti poplatníkovi, který a) přestal být poplatníkem podle tohoto zákona, b) byl osvobozen podle § 4 odst. 1, c) neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek dle § 5 odst.

2. I ze znění ustanovení § 8 odst. 8 je tak zřejmé, že poplatníkem nejprve osoba přestane být a poté je povinna to do 15 dní oznámit provozovateli.

18. Je pravdou, že znění ustanovení § 7 odst. 5 poplatkového zákona, hovořící o odhlášení poplatníka či oznámení snížení počtu přijímačů ve spojení s povinností hradit poplatek i za měsíc, kdy k odhlášení či oznámení dojde, navozuje dojem, že poplatková povinnost by měla trvat až do odhlášení či změny. Tento dojem též potvrzuje znění důvodové zprávy, citované žalobkyní doloženými rozsudky [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], a [název soudu] [název soudu] [anonymizováno] [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Jeví se pravděpodobným, že snad v době přípravy zákona skutečně bylo prvotním zákonodárcovým úmyslem navázat zánik (či zmenšení rozsahu) poplatkové povinnosti na formální úkon odhlášení a toto se promítlo do důvodové zprávy a zůstalo jako nekompatibilní reziduum v ustanovení § 7 odst. 5 poplatkového zákona poté, kdy zákon byl přijat v jiném pojetí a poplatníkem se osoba stává a přestává jím být splněním materiálních podmínek, nikoliv formálním přihlášení a odhlášení. Ostatní ustanovení poplatkového zákona totiž naopak hovoří o povinnost poplatníka se přihlásit (tedy poplatníkem je osoba bez ohledu na to, zda splnila povinnost se přihlásit či nikoliv), a naopak o povinnosti se odhlásit, pokud poplatníkem přestal být, či byl osvobozen.

19. Je tak zřejmé, že osoba nejprve přestane být poplatníkem a poté má toto oznámit (u § 8 odst. 8 písm. a) je užita formulace„ poplatník, který přestal být poplatníkem“ – tedy už jím není, u písm. b) je užita formulace„ byl osvobozen“ – tedy u něho již nastaly účinky osvobození). Pokud osoba svoji povinnost oznámit ve smyslu § 8 odst. 8 nesplní, zákon z toho v žádném svém ustanovení nevyvozuje, že by nadále byla poplatníkem. Provozovatel má však dle § 9 odst. 3 vůči osobě, která se neodhlásila dle § 8 odst. 8 a současně přestala platit poplatek právo na přirážku 1 000 Kč za každý přijímač, z kterého byla povinna platit rozhlasový poplatek. Toto právo na přirážku dává smysl pouze v případě, že je současně respektován zánik poplatkové povinnosti bez dalšího tím, že nastala některá ze skutečností dle § 8 odst. 8 písm. a), b) nebo c). Provozovatel tak sice již nemá právo na poplatek, ale má právo na přirážku jako majetkovou sankci bývalému poplatníkovi za nesplnění ohlašovací povinnosti, čímž poplatník způsobuje rozpor údajů evidence poplatníků se skutečností a ztěžuje provozovateli správu výběru poplatků. Majetková sankce má proto charakter pořádkový a má bývalého poplatníka motivovat k tomu, aby v zákonné 15denní lhůtě sdělil provozovateli, že došlo ke skutečnosti, kvůli níž již poplatníkem není, a mohly tak být upraveny údaje o něm v evidenci poplatníků. Přirážka by naopak nedávala žádný smysl v případě, že by poplatník nadále zůstával poplatníkem i v případě některé skutečnosti dle § 8 odst. 8 až do doby, než by se z evidence odhlásil. V takovém případě by totiž provozovatel mohl nadále vymáhat poplatky a nebyl by žádný důvod motivovat poplatníka k odhlášení z evidence poplatníků, naopak bylo by v zájmu provozovatele, aby v evidenci poplatník zůstal co nejdéle zapsaný a co nejdéle mu hradil poplatky (ač by při řádném oznámení dle § 8 odst. 8 již jinak nemusel). Je tedy nanejvýš jasné, že funkcí přirážky dle § 9 odst. 3 je motivovat bývalé poplatníky, vůči kterým již provozovatel nemá nárok na poplatek, k rychlému informování provozovatele o této změně, tak aby stav evidence poplatníků odpovídal skutečnému právnímu stavu. Evidence poplatníků tak má úlohu čistě evidenční, vznik ani zánik povinnosti hradit televizní poplatek ze zápisu do této evidence nevyplývá.

20. Soud souhlasí s žalobkyní, která namítá, že ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona je v nezměněné podobě od nabytí účinnosti zákona, tedy od 13. 9. 2005, přičemž odráželo tehdejší stav mediálního světa, v němž ovšem od té doby došlo k výrazným změnám. Soud připouští, že relevantní může být i obava žalobkyně ze zneužívání osvobození od poplatku držiteli licencí ke kabelovému vysílání za situace, kdy v současnosti je oproti minulosti mnohem snazší takové vysílání provozovat a podmínky získání licence ke kabelovému vysílání jsou snadno splnitelné. Uvedená žalobkynina námitka v rámci tohoto sporu výstižně směřuje vůči žalované, která je držitelkou licence ke kabelově šířenému vysílání, ale podle licenčních podmínek jde o vysílání vcelku minimalistické (smyčky o délce 15 až 45 minut, vysílané ve vlastní podnikové lokální kabelové síti) a zcela zjevně o nevýznamný vedlejší předmět činnosti žalované, jejíž hlavní činnost spočívá v poskytování lázeňských, ev. ubytovacích služeb. Přesto takováto vedlejší činnost může žalované přinášet nemalý hospodářský prospěch tím, že díky držbě televizní licence je žalobkyně osvobozena od placení televizních poplatků za všechny televizní přijímače, které drží, což jsou v drtivé většině (ne-li zcela) přijímače umístěné v ubytovacích prostorech v rámci provozování její hlavní činnosti. U žalované nicméně nelze přehlédnout, že licenci k vysílání drží již od roku [rok] a z ničeho nevyplývá, že by si ji opatřila z důvodu vyhýbání se povinnosti hradit poplatky, když argumentaci osvobozením od poplatků vznesla poprvé až v roce [rok]. Je nicméně zřejmé, že zákonodárci patrně nepřišlo na mysli, že ustanovením § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona by mohl poskytnout osvobození od placení televizních poplatků držitelům stovek (ale klidně i tisíců) televizních přijímačů, jejichž předmětem činnosti jsou ubytovací, hotelové, či lázeňském služby a kteří vedle toho jsou držiteli licence ke kabelovému televiznímu vysílání, provozovanému v minimalistickém provedení. Soud má ovšem za to, že na tento vývoj situace musí reagovat zákonodárce a není úlohou soudu, aby jasné a jednoznačné - byť vývojem mediálního světa zřejmě překonané - znění zákona výkladem přetvářel a aktualizoval.

21. Pokud žalobkyně argumentovala analogií mezi povinností hradit televizní poplatek a povinností hradit daně, které jsou také zákonem stanovenými povinnými platbami, pak soud této analogii přisvědčuje – považuje však na nutné upozornit na ustálený princip daňových řízení (odrážející se v judikatuře Nejvyššího správního soudu), že nejasnost či obsahovou nedokonalost daňových právních norem nelze vykládat k tíži daňového subjektu a je věcí zákonodárce, aby v takovém případě příslušnou normu změnil tak, aby jasně a srozumitelně odrážela jeho vůli. (Žalobkyně koneckonců může sama upozornit zákonodárce na nutnost změny ustanovení § 4 zákona, upravujícího její financování, a ze zákonodárcovy reakce bude jasně rozpoznatelná jeho aktuální vůle – ať již bude změně nakloněn, či nikoliv.)

22. Námitkou započtení nároku žalované na vrácení uhrazených poplatků vůči nároku vznesenému žalobkyní v tomto řízení se soud nezabýval, protože má za to, že žalobkyni nárok na zaplacení poplatků za předmětné období vůbec nevznikl. Žalovaná tudíž neměla vůči čemu svůj tvrzený nárok započíst.

23. Soud se neztotožňuje s námitkou žalované, že je nemravné žalobkynino vymáhání televizního poplatku za období koronavirové epidemie, kdy žalovaná nemohla podnikat vůbec či jen omezeně a kdy jí držené televizní přijímače tudíž nesledoval nikdo, či jen zlomek počtu hostů jinak běžných v jejích ubytovacích zařízeních. Povinnost platit televizní poplatky je stanovena zákonem, který také (v § 10 poplatkového zákona) předpokládá vymáhání poplatků, nejsou-li hrazeny dobrovolně. V tomto směru je televizní poplatek svojí povahou obdobou daní (viz bod 21). Žalobkyni zákon nedává možnost poplatky promíjet, nemá možnost je nevymáhat. Jednání žalobkyně, která žalovanou vyzývala k úhradě televizních poplatků, o nichž byla přesvědčena, že by měly být hrazeny, tak nelze označit jako nemravné, stejně jako následné podání žaloby k soudu. Náklady řízení 24. Žalobkyně vzala žalobu v domnění, že žalovaná uhradila část žalobou uplatněného nároku. Bylo však prokázáno, že částku, kterou žalobkyně považovala za dílčí úhradu nároku žalovanou, žalovaná po podání žaloby uhradila na jinou pohledávku, která není předmětem tohoto řízení. Soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací žalované, že pokud částka ve výši 345 870 Kč, uhrazená dne 14. 4. 2022, odpovídá výši částky, kterou by měla žalovaná – při plnění s tím, zda je či není povinna televizní poplatek hradit – uhradit za II. čtvrtletí roku [rok] nejpozději do 15. dne kalendářního čtvrtletí, pak je z těchto okolností zřejmé, že se jednalo o platbu právě za uvedené II. čtvrtletí roku [rok] a nikoliv za dílčí platbu žalobou vymáhaného dluhu, kde zaplacená částka neodpovídá svou výší žádnému z dílčích nároků. Bylo věcí žalobkyniny procesní opatrnosti, aby si postavila najisto, zda částka, kterou od žalované obdržela skutečně je plněním nároku, jehož se vůči žalované domáhá, či plněním nároku jiného, který vůči žalované má. Při pochybnostech by jistě stačil prostý dotaz na žalovanou či jejího právního zástupce, samozřejmě vznesený ještě před dílčím zpětvzetím žaloby, kdy nesouhlas žalované s tím, že by plnila žalobou uplatněný nárok, by už sám o sobě byl signálem upozorňujícím na nutnost znovu zpětvzetí žaloby pečlivě zvážit. Protože žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět bez toho, že by žalovaná zčásti splnila, čeho se žalobkyně domáhala, nese ve smyslu § 146 odst. 2 OSŘ z procesního hlediska vinu za dílčí zastavení řízení žalobkyně. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, jedná se tudíž o procesní neúspěch žalobkyně. Žalobkyně tak měla ve věci plná procesní neúspěch a žalované tak dle § 142 odst. 1 OSŘ vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

25. Žalované náklady řízení tvoří odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen„ AT“) za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis odporu a vyjádření, účast u jednání soudu delšího než 2 hodiny dne 2. 6. 2022) po 10 860 Kč (z tarifní hodnoty 637 500 Kč) a za 3 úkony právní služby (vyjádření ze dne 8. 6. 2022, účast u jednání soudu dne 21. 7. 2022, písemný závěrečný návrh) po 9 500 Kč (z tarifní hodnoty 291 735 Kč) a souvisejících 7 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 AT. Dále náhrada promeškaného času za cesty k jednáním soudu a zpět do sídla advokáta za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 AT a náhrada výdajů za cestovné 2 x 565 Kč. Advokát žalované je registrován k placení daně z přidané hodnoty, žalovaná má proto dle § 137 odst. 3 OSŘ právo na náhradu této daně ve výši 21 % z náhrady nákladů řízení. Povinnost uhradit náklady řízení má žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalované. Soudní poplatek za řízení 26. Žalobkyně uhradila při podání žaloby soudní poplatek za řízení ve výši 25 505 Kč, tedy ve výši 4 % ze základu poplatku dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože navrhla vydání elektronického platebního rozkazu. Ten však soudem vydán nebyl, protože návrh byl příliš kusý, ve skutkových tvrzeních nebylo uvedeno, za kolik televizních přijímačů je v daném období poplatek nárokován. Elektronický platební rozkaz nebylo možné vydat. Podle ustanovení položky 2 odst. 2 Sazebníku ve spojení s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích by tak soud měl uložit žalobkyni doplatit zbytek soudního poplatku do standardní výše, která dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku činí 31 880,50 Kč. Žalobkyni by tak měla být uložena povinnost doplatit soudní poplatek za řízení ve výši 6 375,50 Kč.

27. Žalobkyně vzala žalobu ještě před zahájením prvního jednání zpět co do částky 345 870 Kč, čímž jí dle § 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích vzniklo právo na vrácení 80 % skutečně zaplaceného soudního poplatku, který připadá na zastavenou část řízení, což je 80 % z částky 13 834,80 Kč, představující soudní poplatek skutečně uhrazený za zastavovanou část řízení. Žalobkyně tak má právo na vrácení částky 11 067,80 Kč.

28. Vzhledem k tomu, že žalobkyni měla být uložena povinnost uhradit soudní poplatek 6 375,50 Kč a současně mělo být žalobkyni na přeplatku soudního poplatku vráceno 11 067,80 Kč, rozhodl soud o vrácení přeplatku představující rozdíl těchto částek.

Poučení