13 Co 297/2025 - 157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 2) [Jméno advokátky B], narozený [Datum narození advokátky B] bytem [Adresa advokátky B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení povinného dílu z pozůstalosti, k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 2025, č. j. 17 C 109/2024-129, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích o věci samé (I a III) a výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaných k zaplacení soudního poplatku potvrzuje.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 27 987 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 25 761 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 750 311,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu vůči první žalované co do úroku z prodlení z částky 750 311,53 Kč od [datum] do [datum] ve výši 14,75% ročně (výrok II), uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 523 778,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), zamítl žalobu vůči druhému žalovanému co do úroku z prodlení z částky 523 778,34 Kč od [datum] do [datum] ve výši 14,75% ročně (výrok IV), ve výroku V zavázal první žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 105 802,07 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku VI zavázal druhého žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 73 858,43 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích VII a VIII uložil oběma žalovaným zaplatit státu na účet soudu prvního stupně rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek ve výši 30 013 Kč (první žalovaná – výrok VII), resp. 20 951 Kč (druhý žalovaný – výrok VIII).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, dcera [jméno FO] (dále jen „zůstavitel“), domáhala jako jeho nepominutelný dědic na žalovaných (bývalé – třetí – manželce zůstavitele a jeho synovi) jako závětních dědicích zaplacení na ně podle výsledků řízení o pozůstalosti připadajících částí jejího povinného dílu z pozůstalosti (činícího celkem 1 274 089,87 Kč) s tím, že jí zůstavitel listinou sepsanou ve formě notářského zápisu dne [datum] sice vydědil, avšak nikoliv po právu, neboť užitý důvod vydědění (neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele) nebyl dán. Úrok z prodlení žalobkyně požaduje v zákonné výši ode dne následujícího po doručení výzvy k plnění žalovaným.

3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování zejm. z následujících skutkových zjištění.

4. Žalobkyně, narozená dne [Datum narození žalobkyně], je dcerou zůstavitele, narozeného dne [datum], zemřelého dne [datum]. Manželství jejích rodičů (zůstavitele a [jméno FO], nyní [jméno FO]), uzavřené dne [datum], bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum] a jímž byla tehdy nezletilá žalobkyně svěřena do výchovy matky. Manželství rodičů žalobkyně bylo uzavřeno po tříměsíčním vztahu, zůstaviteli se v době trvání manželství a mimo něj narodila dne [datum] další dcera [jméno FO], nyní [jméno FO], jejímž matrikovým otcem nicméně není. Po rozvodu manželství s matkou žalobkyně zůstavitel uzavřel druhé manželství, z nějž se mu dne [datum] narodila (třetí) dcera [jméno FO], zemřelá dne [datum]. Po rozvodu svého druhého manželství uzavřel zůstavitel třetí manželství s první žalovanou, z něj se dne [datum] narodil syn – druhý žalovaný. I toto manželství bylo rozvedeno (v roce [datum]). Zůstavitel nicméně s druhou žalovanou nadále žil, již od [datum] byl částečně invalidní (s poklesem pracovní schopnosti o 40%), druhá žalovaná se o něj starala, od [datum] až do smrti zůstavitele pobírala příspěvek na péči pro stupeň závislosti I. Notářským zápisem sepsaným notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] zůstavitel pořídil závěť, kterou ustanovil svými rovnodílnými dědici žalované a současně vydědil všechny své dcery, a to ze shodného důvodu, že o něj trvale neprojevovaly opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měly, což ve vztahu ke každé z nich skutkově rozvedl (soud prvního stupně to reprodukuje pod bodem 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Obsahově shodnou závěť zůstavitel pořídil dne [datum], znovu ve formě notářského zápisu, tentokrát sepsaného notářkou [tituly před jménem] [jméno FO]. Výsledkem řízení o pozůstalosti bylo zjištění její čisté hodnoty ve výši 10 192 719,01 Kč a schválení dohody o jejím rozdělení mezi žalované tak, že první žalované připadl majetek v hodnotě 6 030 000 Kč a druhý žalovaný nabyl majetek v hodnotě 4 209 361,01 Kč. [jméno FO] (rozená [jméno FO]) v řízení o pozůstalosti nevyužila svého práva prokazovat, že je dcerou zůstavitele, jak uvedeno v listině o vydědění (nikoliv však v jejím rodném listu, v němž není otec zapsán). Žalovaní a rovněž i žalobkyně uznala závěti a listinu o vydědění za pravé a platné, žalobkyně však neuznala důvody pro vydědění. Své (tvrzené) právo na zaplacení povinného dílu z pozůstalosti uplatnila vůči žalovaným dopisem ze dne [datum], žalovaným doručeným dne [datum], v němž jim poskytla lhůtu k plnění v délce osmi dnů od doručení výzvy. Žalovaní neplnili ničeho, proto žalobkyně podala žalobu.

5. Soud prvního stupně měl dále k dispozici žalovanými předložená písemná prohlášení [jméno FO] a [jméno FO] opatřená ověřenými podpisy. Konstatoval, co je v prohlášeních uvedeno, ničeho z nich však nezjistil a obsah prohlášení nehodnotil.

6. Pokud pak jde o provedené dokazování výslechy svědků (matky žalobkyně [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) a žalobkyně, soud prvního stupně podrobně reprodukoval, co každý z nich uvedl a shrnul, že jakkoliv jsou jejich výpovědi zatíženy dílčími rozpory, pro věc podstatnou se soudu prvního stupně jevila být shoda potud, že žádný ze svědků neměl vědomost o tom, že by se zůstavitel snažil o jakýkoliv kontakt s žalobkyní po dosažení jejího čtrnáctého roku života. Tvrzení stran o vzájemné snaze kontaktovat toho druhého (tj. zůstavitel žalobkyni, resp. žalobkyně zůstavitele) prostřednictvím svědka [jméno FO] soud prvního stupně za prokázané nevzal, když jmenovaný jako svědek tato tvrzení negoval. Poměr (vztah) mezi žalobkyní a zůstavitelem tak soud prvního stupně vyhodnotil jako reálně (fakticky) nevzniknuvší, pokud se zůstavitel s matkou žalobkyně rozešli v době, kdy bylo žalobkyni několik měsíců, žalobkyně zůstavitele jako otce vlastně nepoznala, styk otce s dcerou realizován nebyl, a ať už by to případně i bylo z důvodů jeho znemožňování matkou žalobkyně, jak uváděli žalovaní a svědci [jméno FO] a [jméno FO], zůstavitel snahu o kontakt fakticky vzdal ještě v době, kdy byla žalobkyně v dětském věku.

7. Při právním hodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně vyšel z jím pod bodem 20 odůvodnění napadeného rozsudku vyčtených ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), o dědickém právu, a citované judikatury zejm. Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 29. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, a ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, a dále usnesení ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010). Akcentoval, že vydědění z důvodu neprojevování opravdového zájmu potomka přichází v úvahu tehdy, pokud zůstavitel o blízký příbuzenský vztah vůbec stál, nezájem potomka se ho osobně citově dotýkal tento stav mu vadil, nikoliv v situaci, kdy mu tento stav byl lhostejný, resp. kdy je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka. Právě o takovou (posledně uvedenou) situaci se podle soudu prvního stupně jednalo i v souzené věci, pokud vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem nebyl ani navázán a zůstavitel snahu o jeho navázání, byla-li zde, prokazatelně vzdal ještě v době žalobkynina dětství. Argumentaci žalovaných, že žalobkyni musel být z dětství znám fakt zájmu zůstavitele o její osobu, pročež bylo na ní, aby zůstavitele jako otce vyhledala v době své dospělosti, soud prvního stupně odmítl a uvedl, že je odpovědností rodiče, aby navázal vztah s dítětem a že „[b]yť mohlo být v době dětství žalobkyně faktické uplatňování rodičovských práv ze strany otců složitější, než je v současnosti s ohledem na celospolečenský přístup, i tehdy bylo možné, aby se [jméno FO] domáhal soudního stanovení styku s žalobkyní, případně následného výkonu rozhodnutí rozsudku o úpravě styku“, což však podle všeho nečinil. Faktická neexistence skutečného vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní tak byla, shrnul soud prvního stupně, plodem okolností, které nelze klást žalobkyni k tíži, pročež na ní nelze „rozumně požadovat, aby projevovala opravdový zájem vůči osobě, se kterou neměla navázán žádný vztah, kterou prakticky neznala a neměla na ni ani kontakt“.

8. Z vyložených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že za takové situace nemohl zůstavitel žalobkyni z důvodu upraveného v § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. platně vydědit, neboť tam zakotvený a v listině o vydědění uvedený důvod vydědění není dán. Žalobkyně má tudíž nárok na zaplacení povinného dílu z pozůstalosti ve výši jejího zákonného dědického podílu, tj. částky 1 274 089,87 Kč jako čtvrtiny částky 5 096 359,50 Kč, představující na žalobkyni připadající polovinu čisté hodnoty pozůstalosti (10 192 719,01 Kč). K tomu soud prvního stupně uvedl, že podle § 1635 odst. 1 o. z. by v první dědické třídě dědili rovným dílem (právě jen) žalobkyně a druhý žalovaný jako děti zůstavitele, když [jméno FO] zemřela dříve než zůstavitel bez potomků a (matrikovým) otcem [jméno FO] zůstavitel není. Žalovaní pak jsou povinni uspokojit nárok žalobkyně na povinný díl podle § 1653 o. z. v poměru, v jakém na ně připadla pozůstalost, tj. první žalovaná z 58,89% (což odpovídá částce 750 311,53 Kč) a druhý žalovaný z 41,11% (což odpovídá částce 523 778,34 Kč).

9. Proto soud prvního žalobě, jde-li o jistinu žalobního požadavku, proti oběma žalovaným plně vyhověl jako důvodné, uložil jim zaplatit žalobkyni shora posledně uvedené částky a přiznal žalobkyni rovněž jejich příslušenství představované úrokem z prodlení v zákonné výši, zde však s poukazem na § 1968 o. z. (až) po uplynutí lhůty osmidenní lhůty k plnění stanovené žalovaným v předžalobní výzvě, jejíž poslední den připadl na [datum]. V rozsahu předčasně požadovaného úroku z prodlení soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), na jejichž podkladě přiznal v řízení jen z nepatrné části neúspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jejího zastoupení advokátem. O povinnosti žalovaných k zaplacení soudního poplatku (za žalobu) v rozsahu, v němž byla žalobkyně v řízení poplatkově osvobozena, soud prvního stupně rozhodl v již zmíněném procentuálním poměru podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

10. Oba žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně v je zavazujících vyhovujících výrocích a (výslovně) též v závislých výrocích nákladových a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (aniž by však vůči těmto výrokům formulovali jakékoliv odvolací námitky) včasnými a přípustnými odvoláními. V nich s odkazem na odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. shodně namítli (druhý žalovaný toliko o něco rozvitějším způsobem), že soud prvního stupně, jde-li o skutkovou rovinu věci, opominul prohlášení Fr. [jméno FO] a L. [jméno FO], ač jde podle žalovaných o „silné“ důkazy prokazující spolu s dalšími důkazy (výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO]) jejich zásadní obranné tvrzení, že žalovaný měl, byť i jen v době žalobkynina dětství, zájem se s žalobkyní stýkat. Nesprávnost právního posouzení věci žalovaní spatřují v tom, že soud prvního stupně akcentoval (opakovaně, na řadě míst odůvodnění jeho rozsudku) skutečnost faktického nenavázání vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem, ač se ve smyslu jím jinak správně citovaného judikatorního výkladu institutu neprojevování zájmu potomkem jako důvodu vydědění nejedná o právně významnou okolnost. Takovou okolností je právě již jen to, že rodič měl zájem se s potomkem stýkat, navázat kontakt, což zůstavitel měl, na rozdíl od žalobkyně. V té souvislosti žalovaní zopakovali tezi, že bylo na žalobkyni, aby v době své dospělosti zůstavitele (otce) vyhledala, již oproštěna od tlaku matky, jemuž byla vystavena v dětství. To se nestalo, zůstavitel přitom vyčkával další čtyři roky od dosažení zletilosti žalobkyní, než jí vydědil. Žalobkyně se neúčastnila ani zůstavitelova pohřbu, jde jí jen o finanční prospěch. Oba žalovaní zdůraznili, že vůle zůstavitele obsažená jak v závěti, tak v listině o vydědění by měla být respektována, druhý žalovaný v tomto ohledu poukázal na zásadu in favorem negotii vtělenou do ustanovení § 574 o. z. První žalovaná pak závěrem odvolání uvedla, že „[k]dyby zůstavitel byť jen tušil, jaký spor se ohledně jeho pořízení rozhoří, jistě by svou vůli projevil již za života, například darováním či jiným právním úkonem. Měl plnou důvěru v notářský úřad“.

11. Proto oba žalovaní navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zcela zamítne a přizná jim náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila, v písemném vyjádření k odvolání vyvracela odvolací námitky, považujíc napadený rozsudek v jeho skutkových závěrech i co do právního posouzení za věcně správný, a navrhujíc proto jeho potvrzení. Napadený rozsudek nestojí jen na nenavázání vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem, ale na zhodnocení všech v řízení zjištěných skutečností. Údajný zájem zůstavitele o žalobkyni v době jejího dětství není podle názoru žalobkyně přesvědčivě důkazně podložen, a i kdyby byl, šlo by o zájem spíše epizodický, nikoliv opravdový, k jehož prosazení přitom zůstavitel disponoval soudem prvního stupně správně shledanými možnostmi včetně soudní úpravy styku. Současné vydědění všech dcer bylo podle žalobkyně zřetelně ekonomicky motivovaným aktem, majícím pro případ úmrtí zůstavitele vyloučit z dědické posloupnosti hned tři nepominutelné dědice. Zásadní závěr soudu prvního stupně, že není (nebylo) možné po žalobkyni požadovat projevování opravdového zájmu o zůstavitele, kterého vůbec neznala, neměla na něj kontakt a z jeho nezájmu po celé její dětství až do dospělosti bylo patrné, že o žádný kontakt ani nestojí, je podle přesvědčení žalobkyně správný.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

14. Podle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. odvolací zopakoval dokazování „prohlášeními svědka“ [jméno FO] a [jméno FO] a dále posudkem o invaliditě zůstavitele ze dne [datum].

15. Z „prohlášení“ odvolací soud zjistil, že jde o listiny o identickém obsahu (vyjma generálií „svědků“), v nichž oba jmenovaní prohlašují, že jsou jim známy skutečnosti týkající se vztahu zůstavitele s jeho třemi dcerami potud, že zůstavitel měl „trvalou a intenzivní, ale bohužel až na výjimky bezvýslednou snahu navázat se svými dcerami jakýkoliv kontakt“ trvající až do doby, „než mu byla bydliště jeho dcer zcela neznáma“. Zmíněná výjimka má být představována několika návštěvami [jméno FO] u zůstavitele z jeho iniciativy, kteréžto setkávání pak mělo být ukončeno rovněž tím, že i na ni zůstavitel „ztratil její vinou poslední kontakt“. [právnická osoba] prohlášení podepsal dne [datum], [jméno FO] dne [datum].

16. Z posudku o invaliditě odvolací soud zjistil, že její rozhodující příčinou byly chronické potíže zůstavitele s páteří, kromě toho zůstavitel trpěl ischemickou chorobou srdeční.

17. Po takto dílem zopakovaném dokazování odvolací soud neshledal odvolání důvodnými.

18. Soud prvního stupně učinil správná a pro rozhodnutí ve věci v zásadě postačující skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž lze v podrobnostech pro stručnost odkázat. Žalovaným lze přisvědčit, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku nevypořádal (ať už jakkoliv) shora zmíněná prohlášení, jím přitom k důkazu provedená. Z toho důvodu je k důkazu provedl soud odvolací a konstatuje, předně, že jde o listiny totožného textu podepsané [jméno FO] a [jméno FO] v rozmezí bezmála dvou let. Lze vyloučit, že by oba jmenovaní spontánně učinili (sepsali) totožná prohlášení, pročež je zjevné, že jejich pisatelem byla třetí osoba. Obsah prohlášení, k němuž, jak bylo soudu prvního stupně sděleno v průběhu řízení, již jmenované nelze vyslechnout jako svědky (úmrtí, nepříznivý zdravotní stav), pak rozhodně není sto prokázat zde obecně popsanou „trvalou a intenzivní“ snahu zůstavitele o navázání kontaktu s žalobkyní, byla-li tato snaha veškerým dalším dokazováním (zejm. pak výslechy svědků po poučení podle § 126 o. s. ř.) lokalizována nanejvýš do období žalobkynina časného dospívání; sami žalovaní ostatně snahu zůstavitele o kontakt v pozdějším věku žalobkyně ani netvrdí (viz např. podání druhého žalovaného ze dne [datum]: „předškolní a školní věk“, jakož i obě jejich odvolání). Soud prvního stupně tedy – ve výsledku – nepochybil, pokud z obsahu prohlášení nevyšel, a za správný odvolací soud považuje i jeho úsudek, pokud pro účely právního posouzení věci v její skutkové rovině připustil, že zájem zůstavitele o žalovanou je možné zasadit právě jen do období žalobkynina dětství a útlého mládí.

19. Pokud pak jde o soudem prvního stupně zaujaté právní posouzení věci, k němu odvolací soud konstatuje následující.

20. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne [datum], řídí se dědické právo, jak soud prvního stupně s poukazem na přechodné ustanovení v § 3069 o. z. správně vystihl, občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Platnost prohlášení (listiny) o vydědění je však třeba primárně posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení, tj. podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále i jen „obč. zák.“), a až pro případ závěru o jeho neplatnosti podle této staré úpravy je třeba toto jednání zůstavitele poměřit novou právní úpravou (k tomu viz soudem prvního stupně správně citované přechodné ustanovení v § 3072 o. z. a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, či ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021).

21. S ohledem na okamžik pořízení listiny o vydědění (30. 9. 1996) bylo proto na místě na její posouzení vztáhnout předně odpovídající úpravu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v jeho § § 469a odst. 1 písm. b) a odst. 3.

22. Podle § 469a odst. 1 písm. b) a odst. 3 obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

23. Podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

24. Srovnáním obou shora citovaných zákonných ustanovení je patrné, že důvod vydědění představovaný neprojevováním opravdového zájmu je ukotven stejným způsobem. Proto se nadále plně uplatní soudem prvního stupně citované judikatorní teze, včetně závěrů formulovaných k výkladu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (k tomu viz rovněž již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019). Závěr soudu prvního stupně o absenci důvodu pro vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. nemůže neplatit i pro posouzení téhož z pohledu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.

25. Soud prvního stupně tudíž vyšel správně z toho, že podle zmíněné ustálené judikatury je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele (trvale) neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, mj. a zejm. pak z hlediska, zda potomek zůstavitele měl vůbec reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.

26. Odvolací soud nemá co vytknout zásadní úvaze soudu prvního stupně, na níž stojí napadený rozsudek, a to sice, že pokud lze deklarovaný (pro účely právního posouzení věci připuštěný) zájem zůstavitele o stýkání se s žalobkyní časově umístit nanejvýš do období žalobkynina dětství, načež na něj zůstavitel po dalších cca 35 let (uvažováno ke dni jeho úmrtí) rezignoval, pak nelze dovodit jinak, než že zůstavitel o naplnění příbuzenského vztahu s žalobkyní (nadále) nestál, s daným status quo se smířil a situace mu již byla lhostejná, nečinil-li od žalobkynina mládí nic k tomu, aby došlo k její změně, tj. neprojevil-li již snahu o vzájemné navázání „běžného“ příbuzenského vztahu mezi rodičem a dítětem. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že nenavázání vztahu s dítětem v době jeho dětství rozhodně neznamená, že je pak již napořád „míč na jeho straně hřiště“ a že rodič může dát od dítěte „ruce pryč“, k čemž ve výsledku směřuje argumentace žalovaných. V usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1503/2022, se Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací dovolatele (zastávanou vlastně i žalovanými), „že s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem (který někdy možnost kontaktu ze strany takové osoby de facto vylučuje) klesá požadavek právních předpisů na ‚udržování kontaktu‘ a ‚projevování zájmu‘ ze strany zůstavitele, až tento může být de facto vyloučen či eliminován, aniž by takový stav měl být k tíži takového zůstavitele interpretován jako ‚neprojevování zájmu‘ ospravedlňující neprojevování zájmu ze strany potenciálního dědice“. Nyní souzená věc není skutkově souměřitelná ani situaci posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 524/2019, v níž dovolací soud aproboval naplnění předmětného důvodu vydědění ve věci, v níž zůstavitel ve věku 84 let vydědil 31letého vysokoškolsky vzdělaného potomka a v níž nižší soudy z jimi zjištěného stavu věci („který se v mnohém odlišoval od skutkových základů v jiných věcech rozhodovaných dovolacím soudem“) dovodily na to, že zde již bylo na vyděděném potomku, aby projevil zájem o zůstavitele, a nikoliv naopak. V nyní souzené věci zůstavitel vydědil nejen žalobkyni, ale en bloc všechny své tři dcery v době, kdy byl 45letým mužem, jeho v řízení zjištěný zdravotní stav v posledních letech života (částečná invalidita, nárok na příspěvek na péči v prvním, tj. nejlehčím stupni závislosti) pak neindikuje, že by na něm nebylo možné požadovat vynaložení alespoň minimální snahy o navázání kontaktu s žalobkyní v době, kdy již tato byla schopna samostatného uvažování a rozhodování. Žádná taková snaha nebyla v řízení ze strany žalovaných ani tvrzena, ani prokázána, svědek [jméno FO] jakékoliv údajné pokusy o předávání vzkazů (snad i ve vyšším věku) kategoricky popřel. Úsudek soudu prvního stupně, že a proč nebylo v této situaci namístě žádat projevy zájmu a iniciativu k navázání vztahu na žalobkyni („zmizel-li“ zůstavitel z jejího života v několika měsících jejího věku, což se mu pak obdobně stalo, lze poznamenat, v době jeho mládí hned ještě s dvěma dalšími dětmi), se odvolacímu soudu nejeví nijak nepřiměřený.

27. Z vyložených důvodů odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že zůstavitelem v listině o vydědění uvedený důvod vydědění není dán, vydědění neobstojí ani z pohledu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., ani z pohledu § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. Naplnění jiného než v listině o vydědění užitého důvodu žalovaní netvrdili. Povzdechu první žalované, že pokud by zůstavitel pořídil o svém majetku ve prospěch žalovaných ještě za života, nebylo by takříkajíc „co řešit“, lze rozumět, pro věc je však bez významu. Žalobkyně má tudíž, jak soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 1650 o. z. rovněž správně dovodil, nárok na zaplacení povinného dílu z pozůstalosti. Ohledně výpočtu jeho výše postačí pro stručnost odkázat na bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku, s tam obsaženými úvahami se odvolací soud plně ztotožňuje, což platí i o přiznání úroku z prodlení (bod 29 odůvodnění tamtéž).

28. Proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak v odvoláními dotčených vyhovujících výrocích o věci samé, tak v závislých výrocích o nákladech řízení, správných jak co do základu, tak co do vyčíslení výše nákladů v řízení před soudem prvního stupně jen z nepatrné části neúspěšné žalobkyně, na něž postačí pro stručnost odkázat, stejně jako na důvody rovněž akcesorických výroků o (přenesené) povinnosti žalovaných k zaplacení části soudního poplatku za žalobu.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni podle nich přísluší plná náhrada jejích nákladů sestávajících vůči první žalované z odměny advokáta žalobkyně za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu ve výši 2 x 11 340 Kč (tarifní hodnota věci 750 311,53 Kč), náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za totéž ve výši 2 x 225 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané jak z odměny, tak i náhrady [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], jejichž součet činí 23 130 Kč, pročež tedy výše náhrady za daň z přidané hodnoty odpovídá částce 4 857 Kč a celkem činí náklady odvolacího řízení žalobkyně vůči první žalované 27 987 Kč. Vůči druhému žalovanému pak činí podle týchž ustanovení právních předpisů plná náhrada odvolacích nákladů žalobkyně 25 761 Kč (odměna za tytéž úkony právní služby 2 x 10 420 Kč při tarifní hodnotě věci 523 778,34 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta 2 x 225 Kč, náhrada za DPH z obojího 4 471 Kč).

30. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. O povinnosti žalovaných zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám advokáta žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.