13 Co 305/2024 - 197

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/2] o zadostiučinění nemajetkové újmy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2024, č. j. 27 C 205/2023-160, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 28 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 8. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 336 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 11. 8. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci částku 56 272 Kč k rukám jeho zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a státu v téže lhůtě částku 14 538,34 Kč (výrok IV).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak následkem trestního stíhání jeho osoby (posléze) pro trestný čin zvýhodnění věřitele dle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“), vedeného (posléze) u Okresního soudu [místo] pod sp. zn. [spisová značka], jehož rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2022 ve spojení s usnesením Krajského soudu v [místo] – pobočka v [místo] jako odvolacího soudu ze dne 29. 9. 2022, byl žalobce zproštěn na něj podané obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. řád“), jednak v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání. Újmu vzniklou z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání žádá žalobce odškodnit zaplacením částky 317 500 Kč poté, co mu žalovaná z tohoto titulu zaplatila částku 50 000 Kč. Na odškodnění újmy zapříčiněné tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání požaduje žalobce zaplacení ještě částky 47 687 Kč po plnění žalované částkou 64 813 Kč. Celkem tak žalobce požaduje na žalované zaplacení částky 365 187 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 11. 8. 2023 do zaplacení s tím, že nárok u žalované předběžně uplatnil dne 10. 2. 2023.

3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování předně z podrobně zjištěného průběhu žalobcova trestního stíhání, zahájeného poté, co byly již ve dnech 18. 2. 2013, 7. 3. 2014 a 31. 12. 2014 zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání řady trestných činů, kterých se žalobce mohl dopustit, usnesením policejního orgánu ze dne 17. 8. 2016 a skončeného nabytím právní moci již shora uvedeného rozsudku okresního soudu dne 29. 9. 2022. Žalobce byl původně trestně stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a zločin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Trestné činnosti se měl dopustit v době, kdy působil jako jednatel ve společnosti [společnost], bylo mu kladeno za vinu, že nepodnikl kroky cestou insolvenčního řízení, ačkoliv mu mělo být zřejmé, že je jmenovaná společnost předlužená, současně měl upřednostnit některé věřitele společnosti před jinými, čímž měl zmařit uspokojení (dalších) 118 věřitelů. Dne 14. 8. 2017 byl žalobce vyrozuměn o tom, že jednání kladené mu za vinu bude nadále posuzováno jen jako zločin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Pokud jde o průběh žalobcova trestního stíhání a jemu předcházejícího prověřování, odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku (bod 6). Žalobce uplatnil posléze zažalované nároky u žalované dne 10. 2. 2023, žalovaná před podáním žaloby plnila jen shora uvedenými částkami.

4. Při právním posouzení věci soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“).

5. K nároku na odškodnění nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání soud prvního stupně na jejich podkladě předně konstatoval, že žalobcovo trestní stíhání je vzhledem k jeho výsledku namístě kvalifikovat jako nezákonné, což při splnění dalších podmínek (vznik újmy a příčinná souvislost) zakládá právo na odškodnění.

6. Ke splnění těchto podmínek soud prvního stupně v intencích závěrů jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 122/2012“), uvedl, že žalobce byl stíhán pro majetkový trestný čin, za který mu v případě odsouzení hrozilo uložení trestu odnětí svobody v sazbě 2 až 8 let nebo zákazu činnosti. Nebyl stíhán vazebně, trestní stíhání nebylo medializováno s užitím jeho jména či obrazového zachycení. (Majetková) povaha uvedeného trestného činu podle soudu prvního stupně není spojena s vyšší mírou společenského odsouzení, oproti kupř. trestným činům proti životu a zdraví. Stíhání trvalo 6 let a 1 měsíc. Soud prvního stupně nepřihlížel ani k jemu předcházející fázi prověřování, neshledaje důvodů pro aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, vzhledem k nesouměřitelnosti jím posuzované situace s žalobcovou situací, ani ke skutečnosti, že se žalobce stal na sklonku roku 2012 obětí napadení neznámými pachateli, v jehož důsledku utrpěl vážnou újmu na zdraví. Akcentoval, že prověřování je vedeno ve věci, nikoliv vůči konkrétní osobě, a že neztotožnění pachatelů útoku na žalobce s věcí nijak nesouviselo. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že trestní stíhání mělo negativní dopad na žalobcovu psychiku, že trpěl stresem, hůře se soustředil, zapomínal. V době zahájení trestního stíhání ([Anonymizováno]) se stal otcem, o to úkorněji jeho vedení vnímal, s manželkou odložil pořízení vlastního bydlení z důvodu výše škody, jejíž způsobení bylo žalobci kladeno za vinu, oba manželé měli strach o příjmy rodiny v situaci, pokud by byl odsouzen, i v této souvislosti nastoupila žalobcova manželka krátce po porodu zpátky do práce. Žalobce měl obavy z možných dotazů na trestní stíhání při hledání nového zaměstnání.

7. Na druhou stranu soud prvního stupně nevzal za prokázanou žalobcem tvrzenou příčinnou souvislost mezi nerozšířením rodiny o další dítě a trestním stíháním, bylo-li jeho manželce v průběhu trestního stíhání diagnostikováno vážné autoimunitní onemocnění, kvůli němuž je pořízení dalšího potomka obtížné. Manželka žalobce podporovala, širší rodina o trestním stíhání nevěděla. V profesní oblasti soud prvního stupně akcentoval, že jakkoliv trestní stíhání vešlo ve známost jistě v jedné žalobcově konkrétní pracovní věci, v níž – jako jednatel společnosti [společnost 2]. – jednal o podmínkách koupě stroje od společnosti [společnost 3], stalo se tak v situaci, kdy dodavatel stroje, věřitel společnosti [společnost], byl do žalobcova trestního stíhání přihlášen jako jeden z poškozených, toto ho ale „primárně nezajímalo“, zajímalo ho spíše figurování žalobce ve společnosti [společnost], v této souvislosti posuzoval možná rizika zaplacení kupní ceny. Dotazy při pracovních pohovorech stran prověřování trestné činnosti konečně podle soudu prvního stupně nelze klást k tíži státu, neboť jde o „úsudek třetích osob (potencionálních zaměstnavatelů) a jejich následné rozhodnutí“.

8. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobci v důsledku trestního stíhání vznikla nemajetková újma, kterou je s ohledem na naplnění kritérií povahy trestní věci, délky trestního stíhání (i s přihlédnutím k jejímu samostatnému odškodnění) a následků jím způsobeným v žalobcově osobnostní sféře namístě odškodnit v penězích. I s přihlédnutím ke srovnatelným a nesrovnatelným odškodňovacím případům, o nichž soud prvního stupně pojednal pod body 34 až 36 odůvodnění napadeného rozsudku, shledal adekvátním peněžním odškodněním újmy vzniklé žalobci trestním stíháním částku 75 000 Kč.

9. Pokud jde o nárok na odškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku trestního stíhání, dobu jeho vedení (6 let a 1 měsíc) soud prvního stupně zhodnotil na podkladě zjištěného průběhu trestního stíhání jako již nepřiměřenou, a tedy představující nesprávný úřední postup. Akcentoval, že v řízení došlo k průtahu v řízení o odvolání proti druhému (zprošťujícímu) rozsudku, a to v době od 3. 2. 2022, kdy byl spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí, do 29. 8. 2022, kdy bylo – v řízení trvajícím t. č. již šest let – teprve nařízeno veřejné zasedání k projednání odvolání. Dále soud prvního stupně dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je na místě odškodnit v penězích, když žalovaná vznik újmy nevyvracela a na její odškodnění sama plnila v penězích. Výši peněžního odškodnění pak[Anonymizováno]soud prvního stupně stanovil, vycházeje z hledisek vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich uvažovaného promítnutí v dané věci, tak, že základní odškodnění za celé řízení ve výši 76 250 Kč, dané součinem roční částky odškodnění ve výši 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, dále upravil, a to jednak snížením o 20% pro složitost věci a o dalších 10% pro podíl žalobce na délce řízení [spočívající v trojí žádosti o odročení hlavního líčení, předložení žalobcem obstaraného znaleckého posudku v průběhu v pořadí prvního odvolacího řízení proti (odsuzujícímu) rozsudku až po uplynutí žalobcem původně avizované lhůty a konečně odstraňování vad odvolání až k výzvě soudu], jednak zvýšením o 20% z důvodu již typově vyššího významu řízení pro žalobce. K dalším modifikacím základní částky odškodnění soud prvního stupně neshledal důvod, a výsledně je tak určil částkou 68 625 Kč.

10. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě jen co do částky 28 812 Kč, tvořené (do)odškodněním nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délku řízení (3 812 Kč) a samotným trestním stíháním (25 000 Kč), kterou uložil žalované zaplatit spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od 11. 8. 2023 (jakožto dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění podle § 15 odst. 1 OdpŠk) do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou.

11. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle „§ 142 odst. 2 o. s. ř., potažmo § 146 odst. 2 o. s. ř.“ s tím, že žalobce byl v řízení „zcela úspěšný ohledně obou uplatněných nároků“ tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), a proto mu přísluší plná náhrada podle této vyhlášky vypočtených nákladů žalobcova zastoupení advokátem a zaplaceného soudního poplatku. Ze stejného důvodu a podle § 148 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně uložil žalované zaplatit na náhradu nákladů vzniklých státu jím zaplacené svědečné.

12. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, jímž brojil proti jeho zamítavému výroku o věci samé, považuje soudem přiznané doodškodnění v obou žalovaných nárocích za nepřiměřeně nízké.

13. Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání v tomto ohledu namítl předně již to, že interval základní částky odškodnění v rozmezí 15 000 – 20 000 Kč/rok určil Nejvyšší soud stanoviskem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2020 (dále jen „Stanovisko“). Od jeho vydání tedy uplynula již řada let, během nichž se změnila ekonomická realita, jen složená inflace za tuto dobu činí 58,5%. Podle žalobce je neakceptovatelné, aby odškodňování nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nepočítalo s obecnými valorizačními principy, jinak nemůže být zadostiučinění považováno nadále za spravedlivé. Žalobce dále nesouhlasí ani se soudem prvního stupně provedenými modifikacemi základní částky odškodnění jak směrem dolů, tak směrem nahoru. Soud prvního stupně nesprávně uvažoval namítané řízení jako složité, ač složité nebylo, podle žalobce došlo k jeho zahájení „na základě smyšleného trestního oznámení, jehož nedůvodnost by při náležité péči [Anonymizováno] musely odhalit již v přípravném řízení. Obrana žalobce byla přitom od počátku stejná, kdy opakovaně upozorňoval a vysvětloval, že a proč se ničeho nezákonného nedopustil.“ Snížení základního odškodnění pro údajný podíl žalobce na jeho prodlužování na druhou stranu nesprávně nekoreluje jeho navýšení s ohledem na deficitní postup orgánů veřejné moci, kdy soud prvního stupně přehlédl, že v řízení před okresním soudem došlo celkem pětkrát v průběhu jediného roku k odročení nařízeného jednání, aniž by o odročení žádal žalobce, že nedůvodnými průtahy byla zatížena obě odvolací řízení, a to tím spíše, že odvolací soud sám nedokazoval, a konečně, že zadání zpracování a předložení znaleckého posudku žalobcem bylo vynuceno nekoncentrovaným a laxním přístupem orgánů činných v trestním řízení, když jimi předkládané znalecké posudky a odborná vyjádření vykazovaly zásadní nedostatky svědčící o zjevné neznalosti insolvenčního práva na straně jejich zpracovatelů. Za nesprávné žalobce označil i navýšení odškodnění pro význam řízení jen o 20%, maje za to, že nejen typová povaha řízení, ale i individuální okolnosti věci (pro případ odsouzení hrozící náhrada škody v řádu milionů Kč) svědčily zvýšení odškodnění o 50%.

14. Ve vztahu k nároku na odškodnění následků samotného trestního stíhání žalobce vytkl napadenému rozsudku nesprávné posouzení kritérií vyplývajících z R 122/2012 a nezohlednění závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu, mj. a zejm. nálezů ze dne 17. 8 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, a ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, z nichž žalobce v odvolání cituje. Závěr soudu prvního stupně o nespojení trestné činnosti, z níž byl obviněn, s vyšší mírou společenského odsouzení, by snad dle žalobcova názoru mohl platit obecně, nikoliv ale in concreto v jeho případě, neboť v obchodních kruzích, v nichž se pohybuje, je – a i v jeho případě byla - tzv. insolvenční trestná činnost spojena s vyšší mírou dehonestace. Nezohledněním více než tříletého prověřování s tím, že žalobce (údajně) netvrdil ve vztahu k tomuto období významné dopady do jeho života, soud prvního stupně přehlédl, že žalobce ve vztahu k této fázi trestního řízení opakovaně upozorňoval na nestandardní a excesivní postup policejního orgánu, který si na základě „smyšleného“ trestního oznámení zjevně předsevzal žalobce tzv. „za něco dostat“, postupoval nikoliv neutrálně in rem, ale ad hominem, se zaměřením konkrétně a výhradně na žalobcovu osobu. Jinak podle žalobce 3,5 roku trvající prověřování různých trestných činů údajně spáchaných jeho osobou, kdy policejní orgán vždy po zjištění, že daná kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním, věc překvalifikoval, hodnotit nelze. Bagatelizací „trestních témat“ pohovorů se zaměstnavateli soud prvního stupně přehlédl, že dotazy potenciálních zaměstnavatelů jsou důsledkem skutečnosti, že trestní řízení vůbec probíhá, a tedy jde o zásah do profesní sféry. Při posuzování rodinných následků soud prvního stupně pominul, že rozvoj autoimunitní choroby žalobcovy manželky způsobuje nadměrná stresová zátěž organismu, v jejím případě vyvolaná probíhajícím trestním stíháním. Ušetření širší rodiny vědomosti o trestním stíhání bylo, což soud prvního stupně rovněž dezinterpretoval, dáno tím, že se žalobce s manželkou rozhodli tuto okolnost utajit, což pak logicky znamenalo zvýšený nápor na jejich psychiku, nutnost řadu let dbát zvýšené opatrnosti při komunikaci s rodinnými příslušníky, aby se tzv. nepodřekli, život v neustálém stresu z možných důsledků toho, kdyby se ostatní rodinní příslušníci o trestním stíhání dozvěděli. Podle žalobce nemůže obstát jako správný ani úsudek soudu prvního stupně o nevýznamnosti délky trestního stíhání, je-li odškodňována samostatně. Konečně žalobce zpochybnil i soudem prvního stupně provedené srovnání jeho případu s jinými odškodňovacími případy. Soudem prvního stupně přiznané odškodnění odpovídající částce 1 020 Kč za jeden měsíc nezákonného trestního stíhání nelze podle žalobcova přesvědčení považovat za odpovídající současné ekonomické realitě v České republice, natož pak za spravedlivou satisfakci.

15. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho odvoláním dotčeném zamítavém výroku změnil a žalobě vyhověl i v tam uvedeném rozsahu.

16. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že jakkoliv jím bylo žalobci přiznáno v obou nárocích vyšší, než žalovanou dobrovolně poskytnuté odškodnění, žalovaná důvody napadeného rozsudku akceptuje.

17. Odvolací soud přezkoumal k žalobcovu odvolání a v jím vytyčených mezích (tj. v zamítavém výroku o věci samé a závislých výrocích o nákladech řízení) napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

18. Pokud jde o nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, soud prvního stupně učinil z obsahu trestního spisu správná skutková zjištění o průběhu namítaného řízení, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o průběhu namítaného řízení se tak odvolací soud ztotožňuje jako správnými a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

19. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud na zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení § 13 a § 31a OdpŠk. Správně určil počátek a konec řízení, ztotožnění počátku řízení se zahájením trestního stíhání odpovídá Stanovisku a na něj navazující judikatuře, podle níž prověřované osobě nevzniká nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování právě proto, že počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2237/2023). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž v namítaném řízení došlo k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že v důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (žalovaná presumovaný vznik újmy nevyvracela) a že takto vzniklou újmu je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, žalovaná netvrdila (plníc sama ostatně v penězích) a ani odvolací soud je (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal. I podle názoru odvolacího soudu nelze uzavřít jinak než o adekvátnosti peněžní satisfakce, která je v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení primárním zadostiučiněním.

20. Po přezkoumání úvah soudu prvního stupně o výši odškodnění a zvážení k tomu vztažených odvolacích námitek odvolací soud předně konstatuje, že se ztotožnil s úsudkem soudu prvního stupně, podle nějž lze při stanovení základní roční částky odškodnění vyjít z částky 15 000 Kč, resp. 7 500 Kč za první dva roky řízení, a to vzhledem k nikoliv extrémní délce řízení. K žalobcem prosazovanému zohlednění změny poměrů od vydání Stanoviska odvolací soud nevidí důvod, ztotožňuje se v tomto ohledu s ustáleným judikatorním řešením této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1488/2023, jeho rozsudky ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).

21. Základní hodnota odškodnění za 6 let a 1 měsíc trvání namítaného řízení tak s přihlédnutím k modifikaci odškodnění na poloviční částku za první dva roky řízení činí soudem prvního stupně správně určených 76 250 Kč.

22. Se zvážením kritérií uvedených pod písmeny b) až e) ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk soudem prvního stupně pro účely stanovení výsledné výše odškodnění odvolací soud souhlasí jen zčásti, k čemuž uvádí (po jednotlivých kritériích) následující. 23. ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk: Odvolací soud považuje za správné hodnocení namítaného řízení soudem prvního stupně jako složitějšího jak skutkově, tak i procesně, jak tom svědčí soudem prvního stupně podrobně zmapovaný průběh řízení, zahrnující vyžadování součinnosti od řady osob ze strany orgánů činných v trestním řízení, konání řady hlavních líčení, při nichž bylo dokazováno mj. a zejm. postupně dvěma znaleckými (proti)posudky, znalci byli rovněž opakovaně vyslýcháni. Žalobcovy úsudky o nesložitosti řízení, jehož „smyšlený“ základ měly orgány činné v trestním řízení odhalit při vynaložení náležité péče již v přípravném řízení, odvolací soud nesdílí, má za to, že (skutková) složitost trestního stíhání byla dána právě již významem faktoru znaleckého zkoumání odborných (účetních) otázek, na nichž postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení do značné míry záleželo. K tomu je nutno zdůraznit, že v kompenzačním řízení nemůže soud posuzovat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující pro vznik nároku je pouze jeho výsledek. Stejně tak nemůže přezkoumávat procesní postup (účelnost jednotlivých procesních kroků) orgánů v odškodňované věci, jestliže rozhodnutí nebylo právě z tohoto důvodu zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Podle odvolacího soudu je s ohledem na „váhu“ tohoto kritéria v celkovém kontextu věci odpovídající snížit základní odškodnění z tohoto důvodu o 10%. 24. ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk: Ohledně kritéria jednání poškozeného odvolací soud konstatuje, že v soudem prvního stupně zaznamenaných žalobcových procesních aktivitách neshledává v kontextu celé namítané trestní věci (a její délky) okolnosti, které by bylo namístě zohlednit jinak než v rámci kritéria procesní složitosti věci, kterou takto navyšují (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, vyložené pod body 34 – 39 jeho odůvodnění). Uvedené kritérium tedy odvolací soud neshledává (oproti soudu prvního stupně) důvodem ani pro snížení, ani pro zvýšení odškodnění. 25. ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk: Pokud jde o postup soudů (resp. orgánů činných v trestním řízení vůbec) ve věci, judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, ale že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, či jeho usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Žádná zvlášť závažná procesní pochybení orgánů veřejné moci (typicky průtahy vyplňující významné části namítaného řízení a takto zásadně spoluurčující jeho celkovou délku či opakované kasační zásahy nadřízených orgánů vyvolané nerespektováním jejich závazných právních názorů, nepřezkoumatelností zrušovaných rozhodnutí nebo jejich jinými procesními vadami, nerespektováním stanoviska nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek či – samo sebou – nálezů Ústavního soudu) však v namítaném řízení přítomny nebyly. Žalobcova námitka průtahy rovněž v pořadí prvního odvolacího řízení není důvodná, byl-li spis odvolacímu soudu předložen dne 5. 2. 2020 a byla-li již zkraje června t. r. zahájena komunikace mezi odvolacím soudem a žalobcovým obhájcem směřující k podání „žalobcova“ znaleckého posudku, v této souvislosti bylo řešeno nahlížení do spisu a vyčkáváno předložení posudku, k čemuž došlo dne 19. 10. 2020; ke zrušení napadeného rozsudku právě s ohledem na závěry žalobcem předloženého posudku a z toho vyvěrající potřebu doplnění dokazování (viz body 12 a 17 kasačního usnesení Krajského soudu v [místo] – pobočka v [místo] ze dne 9. 11. 2020, č. j. [spisová značka]) pak došlo obratem. Skutečnost, že došlo k odročování hlavních líčení i z jiných důvodů než k žalobcovým žádostem o deficitnosti takového procesního postupu ničeho nevypovídá. O „nekoncentrovanosti“ a „laxnosti“ orgánů činných v trestním řízení s ohledem na to, že považovaly jimi obstaraná posouzení odborných otázek za dostatečná, v odškodňovacím řízení nelze uvažovat, šlo o jimi (orgány) zaujaté věcné posouzení, což je nečiní „laxním“ jen proto, že posléze neobstálo v konfrontaci s výsledky pokračujícího dokazování. Z vyložených důvodů soud prvního stupně nezvýšením odškodnění z důvodu tohoto kritéria nepochybil.

26. Ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk: Postup soudu prvního stupně navyšujícího odškodnění (o 20%) z důvodu významu řízení s vědomím paralelně uplatněného nároku na odškodnění újmy za vlastní trestní stíhání je v rozporu s ustálenou judikaturou, od níž odvolací soud nespatřuje důvodu se odchýlit. Podle ní platí, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (viz již citované R 122/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, z aktuální judikatury pak např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3902/2023, či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1749/2023). K navýšení odškodnění za délku řízení pro jeho význam (jinak jistě již typově zvýšený) tedy není důvod.

27. Z uvedeného plyne, že základní odškodnění ve výši 76 250 Kč je nutno snížit právě o 10% na výsledných – soudem prvního stupně správně (jakkoliv z nepřiléhavých důvodů určených) – 68 625 Kč. Nad rámec požadavku na zaplacení takto vyčísleného odškodnění je žalobní požadavek na peněžité odškodnění morální újmy za nepřiměřenou délku řízení nedůvodný.

28. Pokud jde o nárok na odškodnění za následky trestního stíhání (samého), soud prvního stupně nepochybil citací na věc přiléhajících zákonných ustanovení, a je mu namístě přisvědčit i ve zdůraznění významu závěrů přijatých a odůvodněných v R 122/2012, podle kterého se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud tak při stanovení formy či výše zadostiučinění má vyjít především z: a) povahy trestní věci, b) délky trestního stíhání a c) dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

29. Odvolací soud sdílí závěr prvního stupně, že žalobci vznikla trestním stíháním nehmotná újma a že jejím spravedlivým odškodněním je peněžitá satisfakce, jak ostatně na věc nahlížela i žalovaná již v rámci předběžného projednání nároku. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně rozvážil shora uvedená kritéria ad a) až c), na hodnocení obsažené v tomto ohledu pod body 27 až 32 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud pro stručnost úvodem odkazuje a k vypořádání odvolacích námitek dodává, že žalobce podle výsledků dokazování jistě nebyl konfrontován se zásadním „společensko-profesním“ odsudkem své osoby skrze trestní stíhání, stal-li se v červenci roku 2019, a tedy hluboko před koncem trestního stíhání, jednatelem společnosti [společnost 2]., tuto obchodně vedl a v této souvislosti jednal s třetími osobami, které nepřikládaly váhu ani tak jeho trestnímu stíhání, ale předchozímu angažmá ve společnosti [právnická osoba], nacházející se od roku 2013 (dosud) v konkursu, jejímž byl svého času společníkem a jednatelem, jak soud prvního stupně zjistil výslechy svědků[Anonymizováno][tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. (Negativní) konotace související s „pádem“ společnosti [společnost] dovozované třetími osobami jistě nelze klást státu k tíži, až už byly (jsou) případně dovozovány oprávněně či nikoliv. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známa řada případů, kdy zahájení a vedení trestního stíhání přineslo obviněnému prakticky nereparovatelné (nevratné) negativní pracovní důsledky, zničení pracovní kariéry, což však jistě není žalobcův případ.

30. Pokud jde o žalobcem argumentované prověřování, tj. fázi trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání, i odvolací soud je toho názoru, že skutkové okolnosti věci, v níž rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, jsou se souzenou věcí neporovnatelné ([podezřelý výraz] manželky poškozeného, vůči němuž bylo zahájeno trestní stíhání dne 30. 6. 2005, jen čtyři dny předtím, hospitalizace poškozeného dne 29. 4. 2005, tedy pouhé dva měsíce před zahájením trestního stíhání, obojí v době již řadu měsíců běžícího prověřování). I žalobce jistě byl v době prověřování osobou zhoršeného zdravotního stavu, jeho příčinu (brutální fyzické napadení na sklonku roku 2012) však nelze klást k tíži státu, stejně jako (objektivně vzato) okolnost, že se nepodařilo vypátrat jeho pachatele (ať už to žalobce vnímal, subjektivně vzato pochopitelně, jakkoliv úkorně – „mě vyšetřují, toho, kdo mi to udělal, nenašli“). O „smyšlenosti“ trestního oznámení či předpojatém postupu policejního orgánu před zahájením trestního stíhání nelze hovořit, pokud byl žalobce soudem nepravomocně odsouzen a další postup řízení v jeho prospěch vyplynul z výsledků pokračujícího dokazování. Žalobci se narodila dcera v roce, kdy vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, prověřování tedy nebylo na překážku založení rodiny. Otázka, zda by žalobci narodilo další dítě, nebýt trestního stíhání, zůstává (a nutně musí zůstat) i podle odvolacího soudu v rovině hypotézy. Nenaplnění záměrů stran bydlení a celkové narušení pohody žalobcova manželského života soud prvního stupně vzal za prokázané a rovněž je i hodnotil.

31. Pokud jde o délku trestního stíhání, jakkoliv je jistě odškodňována samostatně, v judikatuře Nejvyššího soudu byl vysloven názor, podle nějž je „[p]ři posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním rovněž délka řízení jedním z určujících kritérií. Délka řízení má v tomto případě jiný význam než při posuzování její přiměřenosti pro případné odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. To z toho důvodu, že újma u trestního stíhání spočívá v morálním poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života, zatímco v případě nepřiměřené délky řízení újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení. Z toho důvodu i délka řízení, jež je pro posouzení posledně uvedeného nároku shledána přiměřenou, může při posouzení nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním vést k závěru o vzniku této újmy, případně o vzniku újmy vyšší intenzity. Z toho důvodu je nezbytné, aby při posouzení tohoto nároku byla délka řízení rovněž zohledněna.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014).

32. Vzdor tomu, že soud prvního stupně uvedenému požadavku strohým konstatováním o nepřiměřenosti délky stíhání pod bodem 30 odůvodnění napadeného rozsudku nedostál, dospívá odvolací soud i s přihlédnutím ke „srovnávacím úvahám“ obsaženým pod body 34 a 35 tamtéž k závěru, že soudem prvního stupně stanovená částka je i s přihlédnutím k paralelnímu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení adekvátní satisfakcí.

33. K žalobcem označeným nálezům Ústavního soudu odvolací soud konstatuje, že tam posuzované případy vykazují oproti žalobcově trestní věci významné odlišnosti. Ve věci posuzované v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, zasáhlo nezákonné trestní stíhání trvající takřka 5 let velmi citelně do soukromého, rodinného i pracovního života poškozeného, právníka budujícího si kariéru jako expert v oblasti soutěžního práva, který musel několik let pracovat na místě s nižším příjmem, stal se advokátem o několik let později, než by se jím jinak stal, jeho trestní věc byla silně medializována, téměř ve všech článcích byl poškozený označen jménem a vyobrazen na fotografii. V nálezu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, Ústavní soud akcentoval „odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný“. Nikoliv zprvu, ale právě posledně citované dopadá na žalobcovu situaci, byl-li (v pořadí prvním) rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 11. 2019 odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a poškození byli odkázáni se svými nároky na občanskoprávní řízení. Namítá-li žalobce v odvolání, že mu tímto rozsudkem byla nepravomocně uložena povinnost k náhradě škody ve výši téměř 8 milionů korun (7 658 410,09 Kč a 2 594 EUR), což byla částka vysoce přesahující jeho majetkové možnosti, a že povinnost k náhradě škody byla zrušena teprve rozhodnutím odvolacího soudu, postrádá tato námitka oporu v obsahu rozsudku, z nějž je patrné – soudem prvního stupně správně zjištěné – bezvýjimečné odkázání poškozených na občanskoprávní řízení. Existenci osob dovozujících vůči žalobci nároky mající původ v soukromém právu přitom k tíži státu klást rovněž nelze.

34. K dalším případům, v nichž bylo poškozeným přiznáno vyšší odškodnění, dodává odvolací soud nad rámec žalobcovy argumentace nálezovou judikaturou Ústavního soudu, že v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, byl Ústavním soudem posuzován případ poškozeného, dlouholetého starosty, člena rady a zastupitelstva centrální pražské městské části, zastávajícího veřejné funkce od roku 1990, který z důvodu nezákonného trestního stíhání na tyto funkce v letech 2012 a 2013 rezignoval. V nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, byl poškozený veřejně činnou osobou (primátorem statutárního města, senátorem), jemuž nedůvodné trestní stíhání „zlikvidovalo“ profesní (politickou) kariéru. Dále lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a v něm řešený případ poškozené, která byla v průběhu trestního stíhání pravomocně odsouzena, a to hned dvakrát, přičemž podruhé to pro ni bylo zcela nečekané s ohledem na to, že druhý odsuzující rozsudek nerespektoval závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu; uvedená odsouzení pro ni přitom měla mj. významně tíživé profesní důsledky, byla omezena v právu podnikat a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena a u něhož je vyžadován „čistý“ trestní rejstřík (nutnost „rozpustit“ svoji advokátní kancelář).

35. Odvolací soud je toho názoru, že dopady trestního stíhání v žalobcově osobnostní sféře nebyly tak závažné, jako v případech shora, v nichž poškození byli či budou odškodňováni významně vyššími částkami (mj. absence aspektu veřejného rozšíření informace o trestním stíhání skrze jeho medializaci); i proto podle odvolacího soudu výše jemu soudem prvního stupně přiznaného odškodnění obstojí.

36. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to jak v zamítavém výroku o věci samé, tak v obou závislých nákladových výrocích, jakkoliv výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo namístě odůvodnit s pomocí ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.; na žalobcově právu na plné náklady řízení a jejich správném vyčíslení, na něž postačí pro stručnost odkázat, to ale ničeho nemění.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., podle nichž přísluší v odvolacím řízení úspěšné žalované plná náhrada jeho nákladů, odpovídající třem paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč za vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu a přípravu na ně [§ 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení