13 Co 332/2025 - 106

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 604 587,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2025, č. j. 15 C 246/2023-82, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 27 529 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě co do částky 15 487,50 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 589 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a ve výroku III zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení částku 168 213,18 Kč k rukám jeho zástupce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované (po částečném zpětvzetí žaloby reflektovaném výrokem I napadeného rozsudku) zaplacení částky 589 100 Kč jako dlužné provize za zprostředkování obchodů se zdravotnickým materiálem žalobcem (jako zprostředkovatelem) pro žalovanou (jakožto obchodníka prodávajícího v rámci svého předmětu podnikání takový materiál zdravotnickým zařízením).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle nichž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o shora uvedeném (základním) obsahu, a to na podkladě nabídky žalované obsažené v e-mailu jejího (někdejšího) ředitele [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „[tituly před jménem] [jméno FO]“) ze dne [datum], kterou žalobce akceptoval a již [datum] sjednal s [právnická osoba] první objednávku zdravotnického materiálu (ochranných obleků; dále i jen „zboží“), žalovanou tomuto zdravotnickému zařízení posléze dodaných. Žalobcova provize byla v nabídce žalované koncipována na principu „sdíleného bonusu“ pro žalobce (jako zprostředkovatele) a zákazníka (odběratele zboží), a to tak, že v případě objednávek nad 100 000 Kč činí tento bonus 35 % z obratu. „Sdílení bonusu“ pak záleží v tom, že nebude-li zákazníkovi poskytnuta (žalobcem, potažmo výsledně žalovanou) žádná sleva z cen obsažených ve webové nabídce zboží žalované (odkazované linkem v e-mailu ze dne [datum]), činí provize žalobce plných 35 %. V případě poskytnutí slevy zákazníkovi ve výši 5% připadne na žalobcovu provizi 30%, v případě poskytnutí slevy zákazníkovi ve výši 10% připadne na žalobcovu provizi 25% a dále pak mutatis mutandis. V e-mailu je rovněž uvedeno, že to ([tituly před jménem] [jméno FO]) „vysvětlí osobně“ a dále: „za mne udělejte obchod a domluvíme se osobně“. Celkový objem žalobcem v období od října do prosince 2020 takto u dvou odběratelů ([právnická osoba]) zajištěných dodávek zboží žalované, aniž by byla těmto odběratelům poskytnuta jakákoliv sleva, činil (bez DPH) 2 917 330,43 Kč (1 862 330,43 Kč + 377 000 Kč + 342 000 Kč + 336 300 Kč), z první dodávky nicméně žalobce provizně zohledňuje jen částku 1 770 000 Kč, a tedy z částky 2 826 000 Kč (podle soudu prvního stupně součet částek 1 770 000 Kč + 377 000 Kč + 342 000 Kč + 336 300 Kč) činí 35% provize 989 100 Kč. Účastníci v době po učinění/obdržení e-mailové nabídky ze dne [datum] poté diskutovali několik týdnů otázku podoby (formy) písemného „zasmluvnění“ jejich vzájemné obchodní spolupráce, což však nevedlo k výsledku, žádná (písemná) smlouva mezi nimi uzavřena nebyla a jejich spolupráce byla následně ukončena. Žalobce vystavil ve dnech [datum] a [datum] žalované dvě zálohové faktury znějící na 2 x 200 000 Kč, které žalovaná uhradila a dále nabízela jako doplatek provize za shora uvedené zprostředkované obchody posléze ještě dalších 209 778 Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil, na žalované žádá rozdíl částek 989 100 Kč a 400 000 Kč, tj. žalovanou částku, kterou mu žalovaná odmítá zaplatit.

4. Při právním hodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně vyšel z jím citovaných ustanovení § 582, § 1792 odst. 1, § 2483 a § 2499 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“; používání zkratky „obč. zák.“ soudem prvního stupně odporuje v soudním rozhodování a literatuře ustálené praxi, podle níž je posléze uvedená zkratka vyhrazena občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. – pozn. odvolacího soudu).

5. Na podkladě jejich aplikace předně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, a to sice v zákonem (§ 2483 odst. 2 o. z.) nepředepsané písemné formě, uvedený nedostatek byl však podle soudu prvního stupně zhojen následným jednáním stran podle smlouvy, jak předpokládá § 582 odst. 2 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005. Následné jednání smluvních stran shledal soud prvního stupně v tom, že žalobce pro žalovanou obstarával dodávky zboží jejím zákazníkům a žalovaná mu za to zaplatila provizi, resp. zálohu na ni (byť v souhrnu jen částkou 400 000 Kč).

6. Soud prvního stupně tudíž neměl – stejně jako strany – pochybnosti o tom, že žalobci podle § 2483 odst. 1 o. z. náleží (jistá) provize. Ohledně její (sporné) výše uvedl, že „[p]okud účastníky nebyla přesně ujednána výše provize“ (což podle soudu prvního stupně, jak plyne z celkového kontextu jeho úvah, zjevně nebyla), pak žalobci náleží podle § 2499 odst. 1, resp. § 1792 odst. 1 o. z. provize v rozumné (obvyklé) výši odpovídající zvyklostem s ohledem na místo a druh jím vykonávané činnosti, kterou soud prvního stupně ztotožnil s provizí nabídnutou žalobci žalovanou explicitně při zahájení jejich vzájemné spolupráce, tj. právě (s ohledem na zjištěné okolnosti dále nijak nesdílených) 35% z obratu. K tomu soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce z nabídnuté provize při plnění smlouvy svojí osobou legitimně vycházel, byl její žalovanou nabídnutou výší motivován, pokud se pak později mezi účastníky o výši provize „licitovalo“, souviselo to podle soudu prvního stupně „spíše již s nechutí žalované hradit provizi dle dříve zaslané nabídky i vzhledem k množství objemů zprostředkovaných obchodů žalobcem v době zvýšené poptávky po ochranných zdravotních potřebách v době Covidu“. Právě žalovanou nabídnutá provize tak podle soudu prvního stupně vystihuje obvyklou výši provize za zprostředkování obchodů se zdravotnickým materiálem v daném místě i čase. Na obvyklou provizi ve výši 35% připadá z žalobcem dojednaných (resp. jen provizně účtovaných) obchodů 989 100 Kč, z nichž žalovaná dosud uhradila 400 000 Kč, dluží tak žalobci 589 100 Kč.

7. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl ve shora posledně uvedeném rozsahu jako důvodné a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) a předpisů o cestovních náhradách, na jejich podkladě přiznal v řízení jen z nepatrné části neúspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jeho zastoupení advokátem.

8. Žalovaná napadla ve rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (vycházeje z obsahu odvolání, nikoliv jeho formálně ohlášeného rozsahu) včasným a přípustným odvoláním. Uvedla (opouštějíc již – jako zjevně neudržitelná – původně zastávaná obranná tvrzení o neuzavření smlouvy a absenci nároku žalobce na provizi již co do základu), že souhlasí se (skutkovým) závěrem soudu prvního stupně o tom, že se účastníci nedohodli o výši provize, majíc nadále zato, že e-mail [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] obsahuje toliko zmínku o možné provizi, která se však „nevztahovala na veškeré prodávané zboží a pro její obdržení bylo třeba naplnění dalších podmínek, jak bylo žalobci sděleno následně při osobních jednáních“. Žalovaná stejně tak nezpochybňuje právní konkluzi soudu prvního stupně, pokud na tomto podkladě usoudil, že žalobci vznikl nárok na provizi v obvyklé výši. Zásadní pochybení soudu prvního stupně však shledává ve ztotožnění obvyklé výše provize s výší možné provize zmíněné v e-mailu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum]. K takovému závěru podle žalované není žádný důvod, pokud spolu účastníci, jak o tom svědčí e-mail žalobce ze dne [datum], o provizních otázkách nadále jednali a pokud sám žalobce navrhl v řízení prokázat výši obvyklé provize znaleckým posudkem; takový procesní návrh podle žalované svědčí o tom, že si (žalobce) „není vědom dohody o výši provize“. Žalovaná má zato, že jí dobrovolně uhrazených 400 000 Kč odpovídá obvyklé (rozumné) výši provize a že zaplacením této částky splnila svoji povinnost zastoupeného. Má-li žalobce za to, že nikoliv, měl to prokázat, resp. soud prvního stupně měl v tomto ohledu vyhovět žalobcovu důkaznímu návrhu a provést jím navrhovaný znalecký posudek.

9. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude v intencích soudem prvního stupně sice správě určených, avšak nesprávně aplikovaných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. zjištěna výše provize odpovídající zvyklostem v místě činnosti žalobce vzhledem k druhu zboží nebo služeb.

10. Žalobce s odvoláním nesouhlasil, vyvracel odvolací námitky, a jakkoliv uvádí, že soud prvního stupně „perfektně zjistil stav věci“, gros jeho vyjádření představuje argumentace na podporu tvrzení, že se strany dohodly o výši provize (jemuž však soud prvního stupně nepřisvědčil – poznámka odvolacího soudu). Tvrzení žalované, že se provize ve výši (nabídnutých) 35% nevztahovala na veškeré prodávané zboží a že bylo pro její obdržení třeba naplnění dalších podmínek prezentovaných žalobci následně osobně [tituly před jménem] [jméno FO], jsou podle žalobce jednak nepravdivá, jednak nepřípustná, neboť s nimi žalovaná přichází až v odvolacím řízení. Důkaz znaleckým posudkem byl žalobcem navržen z opatrnosti pro (posléze nastalou) situaci, v níž by soud prvního stupně neseznal na existenci dohody o výši provize.

11. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

13. Podle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování e-mailem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] a e-mailem žalobce ze dne [datum].

14. Z prvního zjistil, že byl odeslán z adresy [e-mail] na adresu [e-mail], předkládá jej žalobce, zjevně tedy žalobci. Úvodem obsahuje zpráva hypertextový odkaz (link) na „[podezřelý výraz]“ žalované, následně údaj, že „[podezřelý výraz]“. Poté odesílatel píše „[podezřelý výraz]“ a pod tím je obsahem emailu tabulka o šesti kolonkách. V prvních dvou jsou uvedeny údaje „[podezřelý výraz]“ a „[podezřelý výraz]“, tyto jsou vzájemně provázány tak, že činí-li bonus zákazníka 0%, činí bonus prodejce 35%, činí-li bonus zákazníka 5%, činí bonus prodejce 30%, činí-li bonus zákazníka 10%, činí bonus prodejce 25%, činí-li bonus zákazníka 15%, činí bonus prodejce 20%, činí-li bonus zákazníka 20%, činí bonus prodejce 15% a konečně činí-li bonus zákazníka 25%, činí bonus prodejce 10%. V kolonce „[podezřelý výraz]“ je uvedeno šest číselných hodnot (od nejnižší 187 500 Kč po nejvyšší 656 250 Kč), následuje kolonka „[podezřelý výraz]“, kdy je pětatřiceti procentům vždy přiřazena aritmeticky odpovídající hodnota (v případě obratu 187 500 Kč jde o 65 625 Kč, v případě obratu 656 250 Kč jde o 229 687,50 Kč). E-mail končí větou „[podezřelý výraz]“.

15. Z emailu odeslaného žalobcem (již z adresy [e-mail]) [tituly před jménem] [jméno FO] na shora uvedenou adresu odesílatele dne [datum] odvolací soud zjistil, že žalobce vyjadřuje úvodem lítost („upřímně mě mrzí“) nad tím, „kam se naše dnešní debata dostala a čím skončila“. Poté připomíná své závazky („velkou rodinu, hypotéku“) a skutečnost, že před časem upřednostnil před „jistotou v podobě práce na HPP“ spolupráci s [tituly před jménem] [jméno FO] („protože Vám věřím“), deklaruje záměr v této spolupráci pokračovat. Následně žalobce činí obsahem e-mailu obsah původní zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] a uvádí, že v něm obsaženou tabulku, jakkoliv v ní je uveden „maximální obrat“ 656 250 Kč, „bral jako mustr“ k výpočtu provize z jím dosaženého (násobně vyššího) skutečného obratu. Připouští, že „na rukavicích a dalších ochranných prostředcích nejsou takové marže“, pročež „z toho nelze dát takovou provizi“, za účelem shody na „nějaké částce“ pak činí návrh na určení výsledné provize částkou 752 605 Kč, na níž zbývá (v době sepisu e-mailu) zaplatit 552 605 Kč. Uvedený návrh nicméně žalobce činí [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že „podle Vaší tabulky“ by měl provizní nárok činit vyšší částku.

16. Po takto dílem zopakovaném dokazování odvolací soud neshledal odvolání důvodným, k tomuto posouzení byl pak veden níže rozvedenými úvahami.

17. Ve skutkové rovině věci soud prvního stupně správně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, podle níž se žalobce zavázal obstarávat pro žalovanou příležitosti k uzavírání smluv o prodeji žalovanou dodávaného zboží jejím zákazníkům (zdravotnickým zařízením), a to za úplatu, v e-mailu ze dne [datum], představujícím návrh na uzavření smlouvy, ztotožněnou s tzv. sdíleným bonusem. O tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl za žalovanou v rozhodné době (zejm. pak v době odeslání e-mailu ze dne [datum]) oprávněn jednat (jako její obchodní ředitel), nebylo mezi účastníky sporu. Stejně tak nebylo v řízení sporu o tom, že žalobce vstoupil do závazkového vztahu s žalovanou o tomto obsahu jako podnikatel a takto v něm (přes následnou dispozici „firemním e-mailem“) vystupoval, jako podnikatel vystavuje v prosinci 2020 dvě zálohové faktury, které žalovaná platí. Skutečnost, že by k ní byl žalobce v závislém (pracovněprávním) vztahu, žalovaná netvrdila, stejně tak netvrdila, že a proč by žalobce snad měl v její prospěch jednat bezplatně (bez nároku na úplatu).

18. Přesvědčivá zjištění soudu prvního stupně, že si žalobce v intencích návrhu žalované představovaného již opakovaně zmíněným e-mailem ze dne [datum] počínal a pro žalovanou bezodkladně po jeho obdržení (již v říjnu a listopadu toho roku) zprostředkoval uzavření řady kupních smluv s jejími zákazníky, pak umožňují aprobovat závěr soudu prvního stupně (v napadeném rozsudku sice explicitně neuvedený, v kontextu jeho důvodů však zřetelně přítomný), že k uzavření smlouvy mezi účastníky došlo konkludentním způsobem, faktickým plněním žalovaného akceptujícím návrh (a tedy ve smyslu § 1744 o. z.).

19. Soud prvního stupně rovněž nepochybil v úsudku, že zjištěný skutkový stav věci je nutno právně posoudit podle ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., které správně identifikoval a mezi účastníky takto uzavřenou smlouvu podle nich správně kvalifikoval jako smlouvu o obchodním zastoupení. Správně nepřehlédl obligatorní písemnost takové smlouvy, zakotvenou v § 2483 odst. 2 o. z., a odvolací soud nemá co vytknout ani jeho úsudku, že tento nedostatek formy smlouvy byl ve smyslu § 582 odst. 2 o. z. zhojen (konvalidován) tím, že podle ní strany plnily (žalobce obstaráváním kontraktačních příležitostí pro žalovanou, žalovaná zaplacením provize ve výši 400 000 Kč). K tomu odvolací soud považuje za potřebné doplnit dále jen tolik, že ke „zhojení plněním“ nemůže dojít, je-li písemná forma smlouvy stanovena v části čtvrté zákona č. 89/2012 Sb. (tak jako zde), avšak její nedodržení má za následek absolutní neplatnost ve smyslu § 588 obč. zák. Tak tomu však v případě § 2483 odst. 2 o. z. a smlouvy o obchodním zastoupení zcela jistě není, zpřísněná forma smlouvy zde má toliko důkazní povahu, je stanovena jen na ochranu zájmů stran, nijak se nedotýká veřejného pořádku, a proto nedostatek formy působí jen relativní neplatnost smlouvy (§ 586 o. z.), které se však žalovaná nedovolala ani před plněním podle smlouvy, ani kdy potom; pouze vznesení námitky neplatnosti do okamžiku plnění by přitom mělo za následek suspendování účinků soudem prvního stupně přiléhavě aplikovaného § 582 odst. 2 o. z.

20. V situaci, kdy bylo v řízení prokázáno plnění žalobce podle smlouvy (uzavření obchodů žalovanou jeho přičiněním), soud prvního stupně dále vyšel zcela správně z toho, že žalobci vznikl nárok na provizi (§ 2501 odst. 1 o. z.), která účastníky zcela jistě – žádný to netvrdil – nebyla sjednána jako tzv. nepodmíněná (paušální).

21. Soud prvního stupně se tudíž posléze zcela správně zaměřil na posouzení zbývající (výsledně již toliko sporné) otázky výše provize, záležející na zodpovězení dvou dílčích otázek, a to sice, zda byla (výše) provize účastníky ujednána, a pokud nikoliv, pak jaká je výše provize obvyklé. Jím přijaté řešení spočívá v již shora zreprodukovaných závěrech o nesjednání (výše) provize a (současně) o obvyklosti provize právě ve výši 35 % (z obratu nad 100 000 Kč v objednávce), nabídnuté (navržené) žalovanou žalobci v e-mailu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum].

22. S těmito závěry se však odvolací soud neztotožňuje, maje – předně – za to, že na obvyklou výši provize (odpovídající zvyklostem v místě a čase obchodního zastoupení – viz § 2499 odst. 1 obč. zák.) nelze usoudit jen z toho, že právě taková výše provize je uvedena v návrhu smlouvy, neboť to o zvyklostech v místě a čase vůbec ničeho nevypovídá. Nelze-li např. považovat za obvyklou cenu nemovitosti skutečně dosažený výtěžek z její exekuční dražby (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3588/14) a za obvyklé nájemné jeho výši ujednanou v neplatné nájemní smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), tím méně lze za obvyklou výši provize považovat výši, na které se smluvní strany ani neměly dohodnout (podle soudu prvního stupně). Potud je nutno přisvědčit žalované v opodstatněnosti jejích námitek, že za účelem zaujetí náležitě podloženého závěru o výši obvyklé provize bylo (resp. by bylo) namístě provést další dokazování a že soud prvního stupně pochybil, pokud je neprovedl, mínil-li tedy ze zjištění o výši obvyklé provize vyjít.

23. Uvedené pochybení však nemělo – ve výsledku – vliv na věcnou správnost odvoláním dotčeného výroku rozsudku, neboť se odvolací soud neztotožnil ani s dalším závěrem soudu prvního stupně, že účastníci provizi (právě v – dle soudu prvního stupně obvyklé – výši 35 %) nesjednali.

24. K tomu odvolací soud konstatuje, že jakkoliv výše provize právě s ohledem na konstrukci § 2499 odst. 1 o. z. nemusí být sjednána, a strany ji tak mohou ponechat na subsidiárně použitelném principu obvyklosti provize v místě a čase obchodního zastoupení, v praxi to bude zcela výjimečné, právě tak jako bude výjimečné nalézt obchodního zástupce, který by se v otázce své odměny spolehl na to, jakou výši bude zastoupený ex post považovat za obvyklou (rozumnou), a tedy by pro zastoupeného sjednával obchody, aniž by věděl, co z toho bude mít.

25. Jistě ani žalovaná se proto nedomnívala, že by s ní žalobce spolupracoval v podmínkách ponechání výše provize primárně na její následné úvaze. Explicitním dokladem vůle (úmyslu) žalované nastavit (předem, tedy ujednat) konkrétní provizní podmínky je – podle odvolacího soudu – právě e-mail ze dne [datum], v němž žalovaná výši provize, resp. mechanismus jejího určení v závislosti na tom, zda nastane určitá rovněž jasně konkretizovaná okolnost (sleva pro zákazníka), navrhuje způsobem nevzbuzujícím v tomto směru žádné pochybnosti. Uvádí-li se v této souvislosti v e-mailu rovněž i to, že [tituly před jménem] [jméno FO] cosi osobně vysvětlí nebo že se účastníci na něčem osobně domluví poté, co žalobce „udělá obchod“, pak nic nenasvědčuje tomu, že by se uvedené „vysvětlení“ či „domluva“ měly týkat provizních otázek, v e-mailu čitelně vymezených. Odvolací soud tak považuje za neudržitelný úsudek zaujatý soudem prvního stupně, že žalovaný sice faktickým plněním akceptoval návrh žalované na uzavření smlouvy o obchodním zastoupení, čímž vznikl závazek, ale že se obsahem tohoto závazku nestalo ujednání o výši provize, žalovanou přitom jasně navržené a pro žalobce zcela zásadní (ústřední). Podle odvolacího soudu je evidentní, že žalobce vedly k akceptaci oferty žalované rovněž i jí navržené provizní podmínky.

26. Odvolací soud v této souvislosti sice nemůže přisvědčit žalobcově námitce, že s tvrzeními o omezení provize jen na některé prodávané zboží a o vzniku práva na její výplatu po splnění dalších podmínek přichází žalovaná prvně až v odvolání, a tedy po koncentraci řízení (podle obsahu spisu to žalovaná tvrdí již ve vyjádření k žalobě), nejeví se mu to však podstatné, neboť žalovaná ani v odvolání z provize údajně vyloučené zboží a jakékoliv další údajné dodatečné podmínky nekonkretizuje (což podle odvolacího soudu ilustruje účelovost této její argumentace), ale – a to zejm. – písemný návrh smlouvy je v tomto ohledu jasný, nevzbuzující pochybnost o tom, na jaké zboží se provize vztahuje a za jakých okolností na ni vzniká nárok. Obsah e-mailu žalovaného ze dne [datum] pak podle odvolacího soudu nesvědčí o tom, že by výši provize účastníci nesjednali, ba právě naopak; z tam obsažených tvrzení žalobce je patrné, že akceptoval návrh žalované obsažený v e-mailu ze dne [datum], vzal za ujednané, že má nárok právě na tam uvedenou provizi („Vaše tabulka“), v emailu ze dne [datum] pak již jen reaguje na skutečnost, že mu tuto provizi žalovaná nemíní uhradit, pročež navrhuje se dohodnout na změně původně nastavených podmínek.

27. K takové dohodě však, uzavírá odvolací soud, prokazatelně nedošlo, a proto soud prvního stupně – ve výsledku – nepochybil, pokud žalobci vůči žalované přiznal neuhrazenou část provize ve výši 35 % z jím (soudem prvního stupně) správně zjištěného relevantního (pro účely výpočtu provize rozhodného) obratu, činící právě v napadeném výroku II uvedených 589 100 Kč. K tomu odvolací soud uzavírá, že žalovaná ani netvrdila, že by se jakékoliv žalobcem provizně zohledněné zboží nenacházelo v sortimentu jí odkazovaném pod linkem v e-mailu ze dne [datum]. Nabídla-li žalobci pro případ dosažení prodeje takového zboží jeho prostřednictvím jistě nemalou provizi (což lze říci již laicky, bez dalšího, jde-li o třetinu ceny zboží), jistě věděla (jako profesionál z oboru), co činí a důsledkům svých činů musí dostát (pacta sunt servanda).

28. Z vyložených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak v odvoláním dotčeném výroku o věci samé, tak v závislém výroku o nákladech řízení, správném jak co do základu (aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř.), tak co do vyčíslení výše žalobcových plných nákladů. Na toto soudem prvního stupně provedené vyčíslení postačí pro stručnost odkázat.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci podle nich přísluší plná náhrada jeho nákladů sestávajících z: a) odměny jeho advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu ve výši 2 x 10 660 Kč (žalobcem ve vyúčtování uvedená výše odměny 10 740 Kč/úkon odpovídá tarifní hodnotě prvostupňového řízení, předmětem odvolacího řízení však byla již jen částka 589 100 Kč), b) náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za totéž ve výši 2 x 450 Kč, c) náhrady za promeškaný čas strávený cestou z místa sídla advokáta dne [datum] k jednání odvolacího soudu a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši 300 Kč za 2 půlhodiny (2 x 150 Kč), d) náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026, a to za 27 km (2 x 13,3 km, nejkratší cesta dle [webová stránka]) jízdy advokáta vlastním osobním motorovým vozidlem k jednání odvolacího soudu z místa jeho sídla a zpět, při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,90 Kč, tj. za 27 km jízdy celkem 159 Kč, a průměrné ceně 1 l benzínu 95 oktanů pro rok 2026 ve výši 34,70 Kč, tj. při průměrné spotřebě 9,3 l/100 km podle technického průkazu vozidla celkem 87 Kč, e) náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je advokát žalobce plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrad (vyjma náhrady za pohonné hmoty, v níž je DPH již kalkulována) v úhrnné výši 22 679 Kč, a tedy činící 4 763 Kč.

30. Celkem tedy náklady odvolacího řízení žalobce činí 27 529 Kč, jež odvolací soud uložil žalované zaplatit v pariční lhůtě a na platební místo podle § 211, § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení