13 Co 369/2025 - 432

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Čestmíra Slaného a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 652 972 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 581 623,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. května 2025, č.j. 20 C 44/2022-372, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrzuje, v zamítavém výroku II. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 561 043,20 Kč spolu s 8,15% úrokem z prodlení ročně od 12.6.2021 do zaplacení a v zamítavém výroku III. se rozsudek co do částky 94 880,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení V. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 376 529,50 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 928,80 Kč spolu s 8,15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12.6.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů do právní moci rozsudku (výrok I.); ohledně zbývajících 561 043,20 Kč spolu s 8,15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12.6.2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), současně zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalovaná byla povinna zaplatit mu částku 581 623,50 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení z této částky od 12.10.2023 do zaplacení (výrok III.); žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně v souvislosti s podanou žalobou na náhradě nákladů řízení 214 011,11 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit v souvislosti se vzájemným návrhem žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 198 016,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Rozhodl tak o žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) došlé soudu dne 3.2.2022, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 625 972 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení s odůvodněním, že žalovanému poskytla z titulu ústní smlouvy o zápůjčce v době od 6.4.2022 do 21.12.2020 bezhotovostně převodem ze svého účtu na účet žalovaného (11ti platbami) finanční prostředky v celkové výši 698 000 Kč, z nichž jí žalovaný uhradil 15.2.2021 pouze 72 028 Kč. Žalovaný pak v průběhu řízení vůči žalobkyni uplatnil tři nároky, a to na zaplacení 416 718 Kč (příspěvek/doplatek na společné dovolené rovnající se polovině nákladů za letenky, ubytování a dopravu/pohonné hmoty) na zaplacení 118 809,50 Kč (1/2 úhrad za užívání bytu v období říjen 2017 - prosinec 2020) a na zaplacení 672 000 Kč (polovina obvyklého nájemného za byt ve výlučném vlastnictví žalovaného za říjen 2017 až prosinec 2020), z toho částku 581 623,50 Kč jako vzájemný návrh.

3. Na základě výsledků provedeného dokazování vzal za prokázáno, že účastníci si formou notářského zápisu sepsaného [tituly před jménem] [jméno FO] jménem notáře [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] pod sp.zn. [spisová značka] ujednali pro své vzájemné majetkové vztahy v manželství režim oddělených jmění a že [datum] uzavřeli manželství, které zaniklo rozvodem dne [datum] (správně [datum] - pozn. odvolacího soudu), a to rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č.j. [spisová značka]. V období od 6.4.2020 do 21.12.2020 žalobkyně převedla ze svého bankovního účtu u [právnická osoba]. č. [č. účtu] na účet žalovaného u [právnická osoba] č. [č. účtu] jedenácti platbami celkovou částku 698 000 Kč, že žalovaný poukázal žalobkyni dne 15.2.2021 částku 72 028 Kč a že výzvou ze 17.5.2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 625 972 Kč, avšak bezvýsledně. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný zaplatil v době do září 2020 za společné dovolené účastníků (letenky, ubytování a pohonné hmoty) celkem 896 400,91 Kč, z čehož polovina činí 448 200,50 Kč a žalovaný uplatňuje po žalobkyni 448 164,50 Kč. Žalobkyně uhradila žalovanému za společné dovolené celkem 86 242,60 Kč, čemuž polovina odpovídá částce 43 121,30 Kč a jako podíl za společné bydlení celkem 187 400 Kč, když sama tento příspěvek vyčíslila částkou 175 000 Kč.

4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky byla skutečně uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., když při jednání konaném 23.3.2023 uvedla, že k prokázání uzavření smlouvy o zápůjčce nenavrhuje a nemá žádný důkaz a jediným důkazem o uzavření této tak byl nakonec účastnický výslech žalobkyně. Žalovaný naproti tomu jako účastník vypověděl, že platby uvedené v žalobě a zaslané mu v roce 2020 měly sloužit k úhradě dluhů žalobkyně, které měly dosahovat 1 000 000 Kč. Zabýval se proto tím, zda žalobkyní požadovaná částka 625 972 Kč nepředstavuje (a příp. v jaké výši) bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.), což jako alternativní verzi vedle zápůjčky uváděla sama žalobkyně a vzhledem k tomu, že žalovanému skutečně vznikly výdaje za společné dovolené ve výši 896 400,91 Kč (za letenky, ubytování, pohonné hmoty a obecně za dopravu), polovina těchto nákladů připadá na žalobkyni. K jejich rozdělení napůl mezi účastníky dospěl proto, že z jejich sms či [aplikace] komunikace nelze dovodit režim, jak se měli vzájemně podílet na výdajích za jednotlivé společné dovolené a těžko najít spravedlivější metodu než rozdělit tyto výdaje napůl mezi účastníky. K tomu dodal, že částka 448 164,50 Kč netvoří polovinu z celkových výdajů žalovaného za společné dovolené, ale pouze polovinu výdajů za ubytování a dopravu. Poněvadž žalobkyni vznikly za společné dovolené výdaje spojené s ubytováním a dopravou v celkové výši 86 242,60 Kč, z čehož polovina představuje 43 121,30 Kč, dovodil, že žalobkyně dluží žalovanému z důvodu neproplacených výdajů za společné dovolené 405 043,20 Kč a po odečtení této částky od žalobkyní požadovaných 625 972 Kč tak shledal, že žalobkyně žalovaného o 220 928,80 Kč přeplatila a žalovaný by se tak v tomto rozsahu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.

5. Ohledně vzájemného návrhu žalovaného ve výši 581 623,50 Kč vyšel soud prvního stupně z toho, že výše úplaty, resp. příspěvku žalobkyně na provoz společné domácnosti či platby za užívání bytu žalobkyní byla účastníky sjednávána sms či [aplikace] komunikací, že v ní byly zahrnuty i služby spojené s užíváním bytu (elektřina, platby SVJ) a její celková výše, kterou měla žalobkyně v období od října 2017 do prosince 2020 uhradit, činila 331 000 Kč, zatímco žalobkyně prokázala, že žalovanému zaplatila jí tvrzených 175 000 Kč, takže k úhradě zbývalo 156 000 Kč. Po zohlednění částky 220 928,80 Kč tak dovodil, že žalobkyně zaplatila žalovanému bez právního důvodu částku 64 928,80 Kč. V této části proto žalobě vyhověl spolu s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.) a ohledně zbývajících 561 043,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, když tato částka představuje úhradu dluhu za dovolené a za užívání a vedení společné domácnosti v bytě žalovaného, který se tak na úkor žalobkyně v této výši bezdůvodně neobohatil. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že není povinna hradit žalovanému jakoukoliv část jeho výdajů za společné dovolené příp. i za užívání jeho bytu, neboť když byli účastníci ještě manželé (tj. v rozhodné době), měl žalovaný podstatně lepší finanční možnosti než ona a proto byl povinen přispívat s odkazem na § 690 o. z. na zajištění potřeb domácnosti tak, aby životní úroveň obou manželů byla stejná. To proto, že manželé měli sjednán oddělený režim jmění, ze sms či [aplikace] komunikace vyplývá, že žalovaný uplatňoval tento režim i v praxi a nebylo prokázáno, že by žalobkyně prováděla více osobní péče o rodinu či domácnost než žalovaný.

6. Poněvadž žalovaným prokázané pohledávky za žalobkyní nepokryly ani celou žalovanou částku, soud prvního stupně vzájemný návrh žalovaného zcela zamítl. O nákladech řízení v souvislosti s žalobou rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) a o nákladech řízení stran vzájemného návrhu rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která měla v této části plný úspěch, přiznal zcela jejich náhradu.

7. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobkyně i žalovaný.

8. Žalobkyně brojila svým odvoláním proti zamítavému výroku o věci samé (I.) a akcesorickým výrokům o nákladech řízení (IV. a V.) z důvodu nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně. Namítala, že žalovaný z neexistence SJM a režimu oddělených jmění manželů vyvozuje důsledky, které jsou v rozporu s logikou zákona a smyslem institutu manželství jako takového, nicméně soud prvního stupně této jeho nesprávné logice částečně vyhověl. Soud prvního stupně se vesměs ztotožnil s argumentací žalovaného, když dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce (resp. jednotlivé dílčí zápůjčky) a odmítl možné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, když vzal za prokázáno, že žalovanému skutečně vznikly náklady ve výši 896 400,91 Kč na společné dovolené, přičemž měl podle soudu nárok na náhradu 1/2 takto vynaložených nákladů ve výši 448 164,50 Kč. Pokud tedy žalobkyně hradila nějaké částky k rukám žalovaného, nejednalo se o zápůjčku a nemohl jít ani o bezdůvodné obohacení. K uvedenému závěru přitom soud nedošel ani tak podrobným hodnocením provedených důkazů, ale spíše na základě jakési obecné úvahy o spravedlivém uspořádání práv mezi stranami. Takový způsob řešení však občanské sporné řízení v zásadě neumožňuje; soud prvního stupně tak sám konstatoval, že dohoda manželů o způsobu hrazení dovolené m neexistovala. V tomto směru se výdaje řešily ad hoc, ze vzájemné komunikace manželů plyne, že v tomto směru nenalézali vždy shodu a sám žalovaný v rámci svého účastnického výslechu opakovaně potvrdil, že neexistovala žádná jednotná dohoda o tom, jak se budou náklady na dovolené hradit, kdy sice po ní v některých případech chtěl provést některé úhrady za dovolenou, nicméně nikoliv nutně ve výši 1/2 ze všech výdajů. Přitom není pravdou, že by se na nákladech vynaložených na dovolené nepodílela vůbec, naopak bylo prokázáno, že v rozhodné době uhradila částku 86 242,60 Kč na dovolené, z nichž soud 1/2 přičítal k tíži žalovaného a jeho uplatněný nárok o tuto částku snížil. Zdůraznila, že v rozhodné době žalovaný disponoval nesrovnatelně vyššími finančními možnostmi a prostředky, tudíž byl schopen dosahovat i daleko vyššího životního standardu, než jaký byl v možnostech jejích a poukázala jednak na to, že v rozhodné době opustila své zaměstnání a pracovala pro společnosti žalovaného, kdy mu dokonce tímto způsobem měla částečně splácet nějaký tvrzený dluh a dále na specifičnost institutu manželství (§ 690 o. z.), kterou podrobně rozvedla a dovozovala, že tak nemůže obstát úvaha soudu prvního stupně, podle níž při absenci jednoznačné dohody manželů platí, že žalobkyně měla nést polovinu nákladů na dovolené. Naproti tomu je možné učinit zcela opačný závěr ohledně jí provedených plateb ve prospěch žalovaného v celkové výši 698 000 Kč, které není možno vnímat jako její běžný příspěvek na chod domácnosti. Skutečnost, že platby nebyly v bankovnictví označeny přípisem naznačujícím jejich právní titul nemůže být v žádném případě vykládána tak, že se jednalo o splátky na tvrzené náklady s dovolenými a další výdaje domácnosti, když žalovaný nedokázal ani tvrdit, natož prokázat, že vůbec v rozhodném čase existovala nějaká jeho pohledávka, která by těmito platbami mohla být žalobkyní dobrovolně hrazena. Sám žalovaný připustil, že jím uplatněné pohledávky defacto uplatnil z důvodu, že žalobkyně podala tuto žalobu a „pohledávku“ uplatnil teprve v rámci procesní obrany, a to jako snahu vysvětlit, proč mu byla žalobkyní poskytnuta částku 698 000 Kč. Za nesprávné označila žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně i pokud se týká plateb za užívání bytu žalovaného, když nebylo prokázáno, že by mezi manželi skutečně byla nějaká dohoda a že by platila skutečně po celou dobu jejího pobytu ve společném bytě, když v r. 2020 mělo dojít k dohodě, že „nájem“ již žalovanému hradit nebude a následně jej již neposílala, avšak soud prvního stupně se tím vůbec nezabýval. Jak již namítala v průběhu řízení, žalovaný uplatnil souběžně totožný nárok na zaplacení nákladů společných dovolených ve výši 416 822 Kč samostatnou žalobou u Obvodního soudu pro [adresa], který rozsudkem č.j. [spisová značka] z 19.6.2025 žalobu zamítl. V této souvislosti uvedla, že v souladu s rozhodovací praxí je přípustné, aby byla kompenzační námitka uplatněna jako procesní obrana i za situace, kdy je o totožném návrhu stejného účastníka vedeno samostatné řízení (viz nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 2280/14) a že soud rozhodující o kompenzační námitce je vázán rozhodnutím meritorního soudu ohledně téhož nároku mezi totožnými stranami. Bylo by v rozporu se zásadami zakotvenými v § 135 odst. 2 a § 159a odst. 2 o. s. ř., pokud by soud totožný nárok žalovaného posoudil 2x a pokaždé odlišně; má proto za to, že je na místě řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení sp.zn. [spisová značka]. Závěrem proto navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změněn tak, že žalobě bude vyhověno i ohledně částky 561 043 Kč s přísl. a žalovaný bude zavázán zaplatit jí plnou náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaný směřoval své odvolání do všech výroků napadeného rozsudku (v případě výroku III o zamítnutí vzájemného návrhu v průběhu odvolacího řízení zpřesnil meze odvolání tak, že tento výrok napadá jen v rozsahu částky 94 880,70 Kč s příslušenstvím), a to rovněž z důvodu nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že se zcela ztotožňuje jak se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě by měla žalobkyně nárok za ním na zaplacení žalované částky 625 972 Kč, tak se závěrem, že se ani bezdůvodně neobohatil na úkor žalobkyně o žalovanou částku 625 972 Kč, nicméně má na rozdíl do soudu prvního stupně za to, že se bezdůvodně neobohatil vůbec, tedy ani v částce 64 928,80 Kč. Ztotožňuje se i se závěrem soudu prvního stupně, že mu vznikly výdaje za společné dovolené v rozsahu letenky, ubytování, pohonné hmoty za oba účastníky ve výši 896 400,91 Kč, z čehož polovina nákladů připadající na žalobkyni činí 448 164,50 Kč, stejně jako se závěrem, že žalobkyně na společné dovolené vynaložila částku 86 242,50 Kč, z čehož jedna polovina připadající na žalovaného činí 43 121,30 Kč. Od žalované částky 625 972 Kč se tak odečítá částka 448 164,50 Kč s výsledkem 177 807,50 Kč, ke kterému připočítává 43 121,30 Kč s výsledkem 220 928,80 Kč a protože nemá námitek proti soudem prvního stupně vypočtené výši nájemného za období od října 2017 do prosince 2020 ve výši 331 000 Kč, po vzájemném zápočtu obou těchto částek mu tak žalobkyně dluží na nájemném 110 071,20 Kč. Výhrady však má ke zjištěním týkajícím se plateb žalobkyně z 11.7.2017 ve výši 10 000 Kč, z 20.11.2017 ve výši 11 000 Kč a z 30.8.2018 ve výši 20 000 Kč, přičemž částka 175 000 Kč představující úhradu nájemného žalobkyní je v nesprávné výši, když zahrnuje i tři uvedené platby v celkové výši 41 000 Kč s jiným účelem než nájemné, jak určila v poznámce sama žalobkyně. Výhrady má-pokračoval žalovaný dále-i ohledně závěru soudu prvního stupně, že v nájemném více či méně placeném žalobkyní byly zahrnuty i služby spojené s užíváním bytu (elektřina, platby SVJ), když takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Tyto náklady ani nemohly být zahrnuty v měsíčních platbách žalobkyně jemu, když žalovaným byly hrazeny zálohy na tyto služby, které byly následně vyúčtovány. Po žalobkyni tak sice nepožadoval příspěvek na jím hrazené zálohy, nicméně požadoval po ní následně po provedeném vyúčtování úhradu poloviny skutečně vzniklých nákladů na elektrickou energii a platby SVJ. Z nákladů na služby (elektřina a platby SVJ) za období říjen 2017 až prosinec 2020 v celkové výši 237 619 Kč připadá jedna polovina na žalobkyni ve výši 118 809,50 Kč a žalobkyně je tak povinna zaplatit mu částku 94 880,70 Kč (118 809,50 Kč - 23 928,80 Kč).Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba žalobkyně bude v plném rozsahu zamítnuta a bude určeno, že žalobkyně je povinna uhradit mu ze vzájemného návrhu částku 94 880,70 Kč a účastníkům bude stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši korespondující s jejich úspěchem ve věci žaloby a vzájemného návrhu.

10. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření uvedla, že námitka žalovaného stran toho, že soud nesprávně vycházel z částky 175 000 Kč jako z úhrady nájemného z její strany, neboť má zahrnovat i tři platby v celkové výši 41 000 Kč, které se údajně netýkaly nájemného, je založena na nesprávné interpretaci rozsudku. Namítá-li žalovaný nesprávnost závěru soudu, že v dohodnutém příspěvku žalobkyně na užívání bytu byly zahrnuty i služby spojené s užíváním bytu (elektřina či platby SVJ), ani z jedné listiny či výpovědi žalovaného neplyne, že by jí vyúčtování služeb někdy prezentoval jako její dluh či že by je od ní požadoval a tvrzení žalovaného v odvolání je nejen v rozporu s provedeným dokazováním, ale zcela odporuje konstrukci jeho vlastního nároku odpovídajícího polovině obvyklého nájemného. Žalovaný dobrovolně nastavil konkrétní měsíční částky jako její příspěvek na bydlení, tyto částky měnil výhradně z vlastní iniciativy a žalobkyně je pravidelně hradila v dohodnuté výši.

11. Žalovaný se rovněž vyjádřil, a to tak, že po žalobkyni nepožaduje polovinu nákladů společných dovolených, nýbrž jen zlomek jím za žalobkyni skutečně vynaložených prostředků; v době, kdy se v manželství objevily zásadní rozpory mezi účastníky, navýšil odměnu, kterou jeho firma žalobkyni vyplácela, aby měla možnost důstojně dostát svým závazkům vůči němu z titulu jím za žalobkyni hrazených nákladů na společné dovolené a náklady společné domácnosti, žalobkyně přijaté finanční prostředky na to skutečně využila, nicméně po rozpadu manželství důvod úhrad popřela s účelovým tvrzením, že mu uvedené finanční prostředky zapůjčila; pokud uváděl, že žalobkyně příspěvek na „nájemné“ někdy hradila a někdy ne, popisoval tím její platební morálku, což nic nemění na tom, že mezi účastníky byla nejen dohoda o tom, že mu žalobkyně bude „nájemné“ hradit, ale i o výši tohoto nájemného, která se v průběhu bydlení žalobkyně v jeho bytě měnila vzájemnou dohodou, jak správně vyhodnotil soud prvního stupně; jeho požadavek na úhradu žalobkyní spotřebovaných nákladů spojených s užíváním jeho bytu je oprávněný a to, že po žalobkyni úhradu podílu na těchto nákladech v době trvání manželství nevymáhal, neznamená, že mu tím nárok na tuto úhradu nevznikl nebo zanikl a ohradil se proti tvrzení soudu ve věci sp.zn. [spisová značka], kdy účastníci měli uzavřenou dohodu o tom, že žalobkyně je povinna mu na své náklady jak na společné dovolené, tak na náklady bydlení přispívat a o příp. úpravě výše těchto příspěvků diskutovali s ohledem na ad hoc situaci mezi nimi.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v mezích podaných odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), tj. v případě výroku III o zamítnutí vzájemného návrhu jen v rozsahu částky 94 880,70 Kč s příslušenstvím, a dokazování částečně zopakoval výslechy obou účastníků (§ 213 odst. 2 a § 213a odst. 1 o. s. ř.).

13. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že smlouvy o zápůjčce uzavírali ústně bez dohody o splatnosti; žalovaný chtěl tyto částky postupně během roku, byly nějaké věci, které plánoval zaplatit - byt v [stát] a v [stát], proto jednala i o navýšení vlastní hypotéky, aby mu na to přispěla. Peníze pocházely z dědictví po babičce a aby je neutratila, měla je u otce a ten jí je posílal postupně na účet nebo dával v hotovosti vždy když si řekla. Když bydleli spolu, svůj byt ve Vysočanech pronajímala a z toho hradila hypotéku. V roce 2017 nebo 2018 byla zaměstnána ve firmě [právnická osoba], kde ve zkušební době pracovní poměr ukončila, protože žalovaný chtěl jezdit na dovolené a aby mu byla k dispozici; pracovala u něho za 15 000 Kč + odměny, když vedla úklidovou firmu, kterou spolu rozjeli. O tento příjem během covidu (2020) přišla, proto pracovala na živnost, aby se mohla podílet na domácnosti, ale nebylo to o tom, že by měla splácet nějaké dovolené či dluhy, to domluveno nebylo. Manžel jí proto prominul nájem, který během jejich soužití platila. Její podíl na dovolených se řešil jak kdy, před nebo po dovolené po domluvě, že přispěje a pošle nějaké peníze, což také činila, ale nikdy se nedomluvili na polovině, jinak by na to ani nepřistoupila. Dohromady se dali v prosinci 2016, přistěhovala se v květnu 2017 do bytu, který měl žalovaný v nájmu a v září či říjnu se přestěhovali do bytu, který žalovaný vlastnil.

14. Žalovaný vypověděl, že žalobkyně u něho pracovala v hlavním pracovním poměru za mzdu (15 000 Kč - 20 000 Kč) nepřesahující 25 000 Kč, když přivezl [jméno FO] a vymysleli úklidovou firmu. Žalobkyně si udělala OSVČ a pracovala pro něj, aby mu mohla splácet; fakturovala mu tedy za vedlejší práci pro něho (marketingové činnosti), právě tyto prostředky mu týž nebo druhý den platila (vracela) v hotovosti nebo na účet, rozhodně však nikoliv jako zápůjčky, k tomu nebyl žádný důvod, ale jako splátky dluhu. Žalobkyni poznal v listopadu 2016, v bytě začali bydlet v červenci nebo srpnu; na služby byly hlášeny 2 osoby. Chtít peníze na nájem považoval za spravedlivé, když spolu chodili; když se brali, dohodli se, že kamkoliv pojedou, bude mu žalobkyně přispívat poměrnou částí.

15. Po takto částečně zopakovaném dokazování shledal odvolací soud důvodným toliko odvolání žalobkyně.

16. Ke vzniku zápůjčky jakožto smlouvy s reálnou povahou (§ 2390 o. z.) je třeba nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky dlužníkovi. I pro smlouvu o zápůjčce je nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus), ale až předáním předmětu zápůjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo zapůjčeno a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení zápůjčky (viz též usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1615/2025). Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení zapůjčených peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o zápůjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně zapůjčil - přenechal mu je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 112/2019). Této své povinnosti však žalobkyně nedostála. Nejen, že žalobkyně střídavě tvrdí, že s žalovaným uzavřela ústně smlouvu, resp. smlouvy o zápůjčce (a ani neuvádí kolik smluv), jejíž/jejichž uzavření prokazuje toliko svou účastnickou výpovědí a výpisy ze svého bankovního účtu, ale při jednání konaném 23.3.2023 uvedla, že „nemá žádný důkaz ani nenavrhuje provedení žádného důkazu ve věci týkající se uzavření smluv o zápůjčce“. Své důkazní nouze v tomto směru si byla také zřejmě vědoma, když od počátku řízení opakovaně uváděla, že „[p]rávní posouzení věci je výhradně věcí soudu. Dojde-li proto soud k závěru, že se nejednalo o zápůjčku, resp. nebude mít tuto skutečnost za prokázanou, musí nutně dojít k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému předmětné peněžní prostředky bez právního důvodu, na základě čehož došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení.“ Za situace, kdy podle ní splatnost zápůjčky/-ek nebyla dohodnuta, žalobkyně ale ani netvrdí, natož aby prokazovala, že smlouva/-y o zápůjčce byla/-y ve smyslu ust. § 2393 o. z. vypovězena/-y. Žalovaný sice učinil nesporným, že od žalobkyně částku 698 000 Kč bezhotovostně převodem z účtu obdržel, důrazně ale popřel, že by kdy s žalobkyní smlouvu o zápůjčce uzavřel. Ve shodě se soudem prvního stupně tak dospěl i odvolací soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky byla/-y smlouva/-y o zápůjčce uzavřena/-y, a tedy nelze konstruovat závazkové důvody pro vyhovění žalobě.

17. Je nicméně ustálenou soudní judikaturou, že žalobce, který uplatňuje nárok na vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému předal a že na její ponechání žalovaný nemá nárok, tíží důkazní břemeno (jen) o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v těchto situacích vyvozovány nikoliv vůči odesílateli plnění (zde žalobkyně), ale vůči jeho příjemci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 246/2001, sp.zn. 32 Odo 861/2001, či sp.zn. 32 Cdo 1730/2013, a dále jeho usnesení sp.zn. 28 Cdo 5299/2015, sp.zn. 28 Cdo 248/2012 nebo sp.zn. 26 Cdo 1494/2013). Uvedené pravidlo se prosadí i v situacích, v nichž odesílatel plnění tvrdí existenci určitého důvodu tohoto přesunu, ale nepodaří se mu svoji skutkovou verzi prokázat (srov. např. případy posuzované v usneseních Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3276/2024 či sp.zn. 28 Cdo 4102/2017, v nichž žalobci původně přišli s tvrzeními o uzavření smlouvy o půjčce, resp. zápůjčce, která však nebyla prokázána).

18. Nebyla to tudíž žalobkyně, kdo musel – ve výsledku – pro úspěch žaloby prokázat svoji skutkovou verzi smluvního podkladu převodu žalované částky na bankovní účet žalovaného, a konstruovat závazkové důvody pro její vrácení, ale byl to naopak žalovaný, kdo měl, aby uspěl, tvrdit a prokazovat okolnosti opravňující ho si tuto částku ponechat. Žalovaný takové okolnosti sice tvrdil a prokazoval, závěry soudu prvního stupně, jimiž této jeho obranné argumentaci dílem přisvědčil, však odvolací soud nesdílí, maje za to, že žalovaný uplatňuje dílem nezpůsobilý důvod opravňující jej k tomu, aby si částky, které mu žalobkyně poukázala, mohl ponechat, dílem takové důvody neprokazuje.

19. Pokud se týká částky 416 718 Kč, představující výdaje žalovaného za žalobkyni na společných dovolených (letenky, ubytování a pohonné hmoty), nejen, že v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na účasti každého z nich na těchto nákladech jednou polovinou, ale zejm., z ustanovení § 690 o. z. [„(k)aždý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy“] plyne, že povinnost manželů podílet se na nákladech společného života je dána tak, jak je v něm uvedeno.

20. Žalovaný přitom, jak bylo v řízení prokázáno, dosahoval diametrálně odlišného (vyššího) příjmu než žalobkyně a v řízení vyplynulo, že byť hradil podstatnější část nákladů společného soužití účastníků (např. společné bydlení, dovolené), žalobkyně se na nich podle svých možností a schopností podílela také a některé náklady za svojí osobu žalovanému hradila podle jejich ad hoc dohody. Nadto časté a nákladné, převážně zahraniční dovolené byly běžným manželským standardem účastníků. Povinnost žalobkyně přispívat na tyto náklady rovným dílem tak z ničeho nevyplývá. Totéž se týká i těchto nákladů vzniklých před uzavřením manželství účastníků, neboť plnění, kterého se tím žalobkyni dostalo, je ospravedlnitelné. Nelze proto přisvědčit závěru soudu prvního stupně, který žalovaným vynaložené náklady na společné dovolené, za letenky, ubytování a dopravu rozdělil na polovic mezi účastníky z důvodu, že z jejich sms či [aplikace] komunikací nelze dovodit jednotný režim, jak se měli vzájemně podílet na výdajích za jednotlivé společné dovolené a těžko najít „spravedlivější metodu“, jak soud prvního stupně uvádí pod bodem 46 odůvodnění jeho rozsudku. Soud prvního stupně se tam obsaženými úvahami podle odvolacího soudu argumentačně ocitá v řízení o vypořádání společného jmění manželů, o něž zde však nejde.

21. Zejména a především je však, jde-li o náklady společných dovolených, odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19.6.2025, č.j. [spisová značka], jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (v procesním postavení žalobce) domáhal po žalobkyni jakožto žalované zaplacení téhož (byť nepatrně vyšší částkou 416 822 Kč s příslušenstvím), byl k žalobcovu odvolání potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího č.j. [spisová značka] ze dne 17.12.2025. Podle odůvodnění zmíněného rozsudku dospěl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že žalobcem tvrzená dohoda o refundaci jím vynaložených nákladů za žalovanou na realizované dovolené ve výši jedné poloviny nebyla ničím prokázána a pokud jde o období, kdy byli účastníci manželi, z ust. § 690 o. z. plyne povinnost manželů podílet se na nákladech společného života podle jejich schopností a možností, přičemž bylo zjištěno, že i když žalobce, dosahující ve sledovaném období mnohonásobně vyššího příjmu než žalovaná, hradil podstatnější část výdajů na společné soužití, ať již v podobě nákladů na společné dovolené či na běžné výdaje rodinné domácnosti, žalovaná se na těchto výdajích určitou měrou, tj. podle svých aktuálních možností a schopností podílela a bylo také osvědčeno, že některé své náklady hradila přímo na dovolených či část výdajů na dovolenou žalobci refundovala ad hoc, tj. podle aktuální dohody mezi nimi. Za období manželství tak žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí, neboť právním důvodem takto přijatého plnění je právě § 690 o. z. a pokud jde o období, kdy účastníci byli partneři, pak z hlediska slušnosti soukromého života a společenských vztahů a zejména zavedené praxe a zvyklostí života účastníků uzavřel, že plnění, kterého se žalované dostalo, je ospravedlnitelné, resp. bylo možné očekávat, že plnění žalobce zůstane bez finančního vyrovnání.

22. Citovaným pravomocným rozsudkem je pak odvolací soud v tomto řízení ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán, neboť právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, a tedy nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov § 159a odst. 4 o. s. ř. a též nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 2280/14).

23. Odvolací soud se, shodně jako ve věci sp.zn. [spisová značka], nemůže ztotožnit s argumentací žalovaného opodstatňující jeho obranu (a současně vzájemný návrh) tím, že pokud měli s žalobkyní sjednán manželský majetkový režim oddělených jmění (§ 717 o. z.), a tedy mezi nimi nevzniklo SJM, pak právě proto by měli vypořádat (takto ex post) náklady společného soužití „napůl“ (když už je tak tedy nenesli v době trvání manželství). Odvolací soud je naopak přesvědčen o správnosti výkladu (zaujatého i v komentářové literatuře), že sjednání režimu oddělených jmění nemá žádný přímý vliv na existenci jiných institutů manželského majetkového práva, zejm. tak na zmíněná pravidla uspokojování potřeb rodiny (§ 690 o. z.), jakož i instituty společného bydlení (§ 744 o. z.) či vyživovací povinnosti podle § 697 o. z. (srov. PSUTKA, Jindřich. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 205).

24. Ohledně žalovaným uplatněné částky 118 809,50 Kč, představující polovinu jím zaplacených nákladů v souvislosti s užíváním jeho bytu v [adresa], v období od října 2017 do prosince 2020 v celkové výši 237 619 Kč, bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně žalovanému uhradila na základě jejich vzájemné dohody za sledované období za užívání jeho bytu včetně služeb s tím spojených (např. elektřina, platby SVJ) jí tvrzených 175 000 Kč, již proto tento požadavek žalovaného nemůže být důvodný. Pokud se pak týká částky 672 000 Kč, rovnající se polovině obvyklého nájemného za tento byt ve výlučném vlastnictví žalovaného za shodné období, vyplývajícího z expertního posouzení vypracovaného na základě objednávky žalovaného společností [právnická osoba], IČO [IČO], žalovaný přehlíží nejen to, že jakožto výlučný vlastník předmětné bytové jednotky žádné nájemné neplatil, a tedy (již proto) je požadavek na úhradu jeho poloviny žalobkyní zcela neopodstatněný, ale – a to zejm. – rovněž nereflektuje skutečnost, že žalobkyni vzniklo ve vztahu k jím vlastněnému bytu s uzavřením manželství právo na bydlení (§ 744 o. z.), odvozené od (vlastnického) práva žalovaného, přičemž na nákladech bydlení se podílejí manželé (opět) podle základního pravidla vyjádřeného v již citovaném § 690 o. z., tj. podle svých schopností, možností a osobních a majetkových poměrů.

25. Zbývá tak než uzavřít, že žalobkyně má právo, aby jí žalovaný z titulu bezdůvodného obohacení vrátil jí požadované částky v souhrnné výši 652 972 Kč (§ 2991 o. z.), neboť žalovaný nedisponuje důvody opravňujícími jej si tyto prostředky (byť jen zčásti) ponechat.

26. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, v zamítavém výroku II. byl podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 561 043,20 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 12.6.2021 do zaplacení ( počátek prodlení se odvíjí od doručení předžalobní výzvy) a v zamítavém výroku III. co do částky 94 880,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení V. byl rovněž jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

27. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku týkající se nároku uplatněného žalobkyní rozhodoval odvolací soud nejenom o nákladech odvolacího řízení, ale znovu o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 1,2 o. s. ř.) a žalobkyni, která měla se svojí žalobou plný úspěch, byla přiznána náhrada nákladů sestávající v řízení před soudem prvního stupně z odměny advokáta za 16 a půl úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného, podání ve věci z 3.4.2023 a 22.11.2024, písemný závěrečný návrh a účast při jednáních konaných 1.11.2022, 23.3.2023, 25.4.2023, 16.5.2024, 8.10.2024 /2x/, 10.12.2024, 6.3.2025, 20.5.2025 /2x/ a 30.5.2025, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku) po 10 820 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 312.12.2024 a od[Anonymizováno]1.1.2025, z 12ti paušálních náhrad po 300 Kč a 5ti náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 38 720 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a soudního poplatku ze žaloby ve výši 31 299 Kč, tj. celkem 2545 399 Kč a před odvolacím soudem z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (odvolání, 2 x písemné vyjádření a účast při odvolacích jednáních konaných 28.1. a 10.2.2026, 5ti paušálních náhrad po 450 Kč, 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 11 833,50 Kč a zaplaceného soudního poplatku za odvolání v částce 28 053 Kč, tj. celkem 96 236,50 Kč a dohromady pak 350 635,50 Kč.

28. Za odvolací řízení o vzájemném návrhu žalovaného byla úspěšné žalobkyni přiznána náhrada nákladů spočívající v odměně advokáta za 4 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, další vyjádření a účast při odvolacích jednáních ve dnech 28.1. a 10.2.2026) po 4 900 Kč (§ 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025), čtyřech paušálních náhradách po 450 Kč a v 21% náhradě za daň z přidané hodnoty v částce 4 494 Kč, tj. dohromady 25 894 Kč.

29. Celkem tak žalobkyní účelně vynaložené náklady za žalobu v řízení před soudy obou stupňů činí 350 635,50 Kč a náklady odvolacího řízení za vzájemný návrh žalovaného 25 894 Kč, takže je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na těchto nákladech celkem 376 529,50 Kč.

30. Ve zbývající, odvoláním nenapadené části zamítavého výroku III. ohledně částky 486 742,80 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení