13 Co 526/2024 - 323

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení částky 57 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 11. 2023, č. j. 28 C 261/2019-274, ve spojení s usnesením ze dne 20. 3. 2024, č. j. 28 C 261/2019-284, a ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 8. 2024, č. j. 28 C 261/2019-294 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34 031 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 15. 7. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba na zaplacení částky 10 644 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 15. 7. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Odvolání žalované do výroku IV rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku se odmítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 289 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

V. Výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením č. j. 28 C 261/2019-284 se mění tak, že žalobce a žalovaná jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město státem zálohované náklady řízení ve výši 8 168 Kč, z toho žalobce částku 3 349 Kč a žalovaná částku 4 819 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 044 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve znění v záhlaví uvedených rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 44 675 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 7. 2019 do zaplacení z této částky, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44 795 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II rozsudku) a dále žalované uložil povinnost uhradit státem zálohované náklady řízení České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město ve výši 8 168 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III rozsudku a výrok usnesení č. j. 28 C 261/2019-284). Co do zbývajícího rozsahu, tj. co do částky 12 825 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok IV rozsudku ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 28 C 261/2019-294).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky pozemku č. parc. 2008, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota], v katastrálním území Plzeň, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, a to každý z nich ve výši 1/2 k celku. Žalobce spoluvlastnický podíl k nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2018 s účinky vkladu ke dni 31. 1. 2019. Právní předchůdce žalobce [jméno FO] nabyl podíl ve výši 1/2 na předmětných nemovitostech na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ve věci pozůstalosti po [jméno FO], zemřelé 2. 10. 1999, ze dne 23. 7. 2018, č. j. 29 D 871/2018-37, které nabylo právní moci 23. 7. 2018. Dopisem ze dne 19. 3. 2019 se žalobce po žalované domáhal poskytnutí veškeré dokumentace a informací ohledně užívání prostor v nemovitosti včetně vyúčtování a předání klíčů. Žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 31. 1. 2019, kdy se stal podílovým vlastníkem předmětných nemovitostí, do 30. 6. 2019, a to v částce odpovídající polovině obvyklého nájmu za prostory v předmětné nemovitosti o velikosti 1+1 a 3+1, a dále nebytový prostor, které v uvedeném období užívala žalovaná výlučně sama způsobem, že část prostor přenechala k užívání třetím osobám, část využívala sama a žalobci neposkytla jakoukoliv náhradu ani podíl na výnosech. Bezdůvodné obohacení odpovídající polovině obvyklého nájemného stanovil žalobce na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] Jana Mertena, který si nechal zpracovat, a podle něhož nájemné za celou nemovitost představuje měsíčně částku 23 000 Kč. Žalovaná nárok žalobce neuznávala. Namítala, že na základě dohody právních předchůdkyň účastníků - [jméno FO] a matky žalované - měla žalovaná souhlas k tomu, aby nemovitost pronajímala a brala z ní užitky, nájemní smlouvy k užívání nebytového prostoru [jméno FO] a bytové jednotky 1+1 nájemníkem [jméno FO] uzavřela v době předcházející vzniku spoluvlastnického práva žalobce. Dohoda o užívání nemovitostí, podle níž byla žalovaná oprávněna nemovitosti užívat v plném rozsahu, pronajímat prostory a z nájmu brát užitky, které měly být použity na provoz a opravu nemovitostí, vyplývala z listin ze dne 21. 4. 1981 a ze dne 21. 2. 1987 sepsaných v té době druhou spoluvlastnicí - právní předchůdkyně žalovaného [jméno FO], sestrou matky žalované, v té době spoluvlastnice.

3. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že v žalovaném období, tj. v době trvání spoluvlastnického práva žalobce k uvedeným nemovitostem (od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019), žalovaná nemovitosti užívala výhradně sama, částečně je sama pronajímala, aniž by žalobce s obsahem nájemních smluv seznámila a poskytla žalobci podíl na výnosech. Vlastnické právo žalobce žalovaná ignorovala, na výzvy žalobce ze dne 19. 3. 2019, 1. 4. 2019 a 9. 4. 2019 k předání dokumentace k nemovitosti nereagovala. Obranu žalované o existenci dohody spoluvlastníků (právních předchůdců žalobce a žalované), která by umožňovala žalované užívat celou nemovitost samostatně, neshledal soud prvního stupně důvodnou. Konstatoval, že listinou ze dne 21. 4. 1981, jejíž obsahem je souhlas tehdejší spoluvlastnice nemovitostí [jméno FO], trvale žijící v USA, toliko s tím, aby druhá spoluvlastnice (její sestra – matka žalované) vybírala nájemné z blíže neurčených smluv a toto použila na poplatky a opravy, a dále ani listinou ze dne 21. 2. 1987, v níž [jméno FO] vyslovila souhlas, aby byt o velikosti 1+1 užívala dcera druhé spoluvlastnice s rodinou (tj. žalovaná), nebylo prokázáno tvrzení žalované o existenci dohody spoluvlastníků o způsobu užívání nemovitosti a jejího pronajímání žalovanou. Zároveň soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 a 22 Cdo 4201/2017), z níž vyplývá, že dohodou spoluvlastníků o užívání společné věci jsou spoluvlastníci vázáni do té doby, dokud nedojde ke změně poměrů nebo uzavření dohody nové všemi spoluvlastníky, která by nahrazovala dohodu původní, přičemž za podstatnou změnu poměrů je považována situace, kdy při existenci určitých objektivních a subjektivních okolností by bylo možné důvodně předpokládat, že by za těchto okolností došlo mezi spoluvlastníky k jiné dohodě o užívání společné věci, a kdy za podstatnou změnu okolností se nepovažuje pouze změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků. Tedy přesto, že soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by existovala dohoda spoluvlastníků o užívání nemovitosti tak, jak tvrdila žalovaná, v daném případě však jednoznačně došlo ke změně poměrů, neboť nelze přehlédnout okolnosti, za jakých byly souhlasy právní předchůdkyni žalované právní předchůdkyní žalobce poskytnuty, kdy tehdejší spoluvlastnice [jméno FO] souhlas vydala jako osoba trvale žijící v USA v době komunistického režimu v bývalém Československu a kdy bylo zcela zřejmé, že nebude mít možnost nemovitosti využívat a vykonávat jejich běžnou správu. Pokud pak podíl [jméno FO] nabyl v lednu 2019 žalobce, tedy osoba trvale žijící v České republice a mající zájem o užívání nemovitostí a výkon běžné správy k nemovitostem, nelze dojít k jinému závěru než, že tím došlo k tak podstatné změně poměrů, že nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby byl případnou dohodou právních předchůdců spoluvlastníků, pokud by tato existovala, nadále vázán. Dále soud prvního stupně neshledal důvodnou ani další obranu žalované, že případně podíl žalobce by měl představovat nikoliv polovinu obvyklého nájemného za nemovitosti, ale podíl na fakticky získaném výtěžku z dříve uzavřených nájemních smluv. Argumentaci žalované, že žalobce dal konkludentní souhlas s nájemními smlouvami, a to za situace, kdy žalovaná žalobci neposkytla žádné informace k těmto nájemním smlouvám, ačkoliv žalobce opakovaně k jejich předložení žalovanou vyzýval, označil soud prvního stupně za zcela nepatřičnou. Soud prvního stupně proto při určení výše bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce vycházel z rozsahu, v jakém žalovaná nadužívala svůj spoluvlastnický podíl, a to bez ohledu na uzavřené nájemní smlouvy. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud vycházel ze závěrů zpracovaného znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] Rödlové, která vyčíslila obvyklé nájemné za prostory v předmětné nemovité věci, a to za nebytový prostor v částce 6 778,585 Kč na měsíc, v případě bytu 1+1 ve výši 9 372,295 Kč na měsíc a v případě bytu 3+1 ve výši 8 594,021 Kč na měsíc, ovšem s ohledem na závadu v podobě nefunkčního topení je tato částka snížena o 80 %, a tedy za celou nemovitost za 5 měsíců žalovaného období by se jednalo o nájemné ve výši 89 350 Kč, z toho 1/2 pro žalobce představuje částku 44 675 Kč, tj. to oč se užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaná na úkor žalobce obohatila a žalované uložil podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku tuto částku žalobci uhradí spolu úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., jehož počátek soud vázal k předžalobní výzvě. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu doplňujícím rozsudkem zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záleženo na znaleckém posudku, a žalobci přiznal plnou náhradu nákladů za právní zastoupení, a to za úkony specifikované v odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 32, počítané z tarifní hodnoty, v jaké bylo žalobě vyhověno, a za zaplacený soudní poplatek. Povinnost žalované k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení pak soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., neúspěch žalované ve věci s tím, že tyto náklady představují náklady na cestovné znalce [tituly před jménem] Jana Mertena ve výši 1 368 Kč a znalečné znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] za podaný znalecký posudek ve výši 6 800 Kč, celkem 8 168 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podala žalovaná včasné odvolání. Namítala odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o.s.ř. Namítala, že s žalobou od samého počátku nesouhlasila, tvrdila a prokazovala, že měla souhlas druhého spoluvlastníka k tomu, aby nemovitosti užívala a pronajímala jako celek v plném rozsahu a brala užitky z nájmu a tento souhlas nebyl nikdy odvolán. Nájemní vztahy byly uzavřeny ještě předtím, než se žalobce stal spoluvlastníkem nemovitosti. Na žalobci bylo, aby před koupí spoluvlastnického podílu si zjistil, zda na nemovitosti neváznou nějaké závazky, zda je nemovitost pronajímaná, a podle toho se mohl rozhodnout, zda spoluvlastnický podíl koupí či nikoliv. Žalovanou uzavřené nájemní smlouvy, a to ve vztahu k nebytovému prostoru s panem [jméno FO] dne 12. 4. 2007 a ve vztahu k bytu 1+1 s [jméno FO] v roce 2013, tak byly uzavřeny v souladu s uděleným souhlasem druhého spoluvlastníka. Odkázala na ust. § 2221 odst. 1 o. z., podle něhož převodem spoluvlastnického podílu došlo k přechodu práv a povinností na tohoto nového vlastníka. Žalovaná je přesvědčena o tom, že prokázala, že s ohledem na výše uvedenou právní úpravu vstoupil žalobce do práv pronajímatele a jako takový je z původních nájemních smluv vázán. Žalobce nikdy nevyjádřil nesouhlas s pronájmem nemovitostí. Namítala, že pokud žalobce bez dalšího tímto způsobem akceptoval původní nájemní vztahy, aniž by sám aktivně činil jakékoliv kroky k jejich změnám, žalovanou nevyzval, aby nájemní vztahy ukončila či stanovila jiné podmínky, pak dle žalované je na celou věc nutno nahlížet optikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, podle kterého vyloučený spoluvlastník nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale toliko na podíl na fakticky získaném výtěžku, a to i z toho důvodu, že žalobce dal svým jednáním konkludentně souhlas s nájmem jednotlivých prostor v nemovitosti. Dle žalované tak má žalobce nárok nanejvýše na polovinu skutečně utržených nájmů. Soud se však touto problematikou vůbec nezabýval, neprovedl žalovanou navržené důkazy, a to výslech nájemců, kteří by byli schopni osvětlit výši nájemného a další skutečnosti. Dle žalované pak z takto získaných příjmů bylo nutno odečíst i náklady na provoz domu, přičemž však soud dokazování tímto směrem nevedl. Za zcela zásadní žalovaná tak považuje uzavření dohody bývalých spoluvlastníků o správě nemovitosti a dohody o užívání jednoho z bytů. Žalovaná, pokud na základě tohoto souhlasu uzavřela nájemní smlouvy, činila tak zcela legitimně a oprávněně. Uvedla, že předmětné listiny, z nichž souhlas žalovaná dovozuje, byly sepsány paní [jméno FO] v 80. letech 20. století, ze kterých je patrný nejen souhlas s braním „činže“, a tedy s vybíráním nájemného, ale i souhlas s tím, aby žalovaná sama se svými dětmi užívala jeden z bytů. Tento souhlas nebyl nikdy odvolán. Pokud se tedy žalobce domáhá bezdůvodného obohacení za všechny prostory v domě, činí tak nesprávně, jelikož jeden z bytů byla bez dalšího oprávněna užívat právě žalovaná. Dále v odvolání popsala i komplikovanost situace z důvodu, že původní spoluvlastnice paní [jméno FO] žila v USA, byla vedena jako spoluvlastník nemovitostí až do roku 2018, přestože již dne 2. 10. 1999 zemřela a dědické řízení jedním z jejích synů bylo zahájeno právě ve vztahu k předmětné nemovitosti, a vedeno u soudu pod sp. zn. 29 D 871/2018, až téměř 20 let po její smrti, přičemž o jejím skonu žalovaná ani nikdo z rodiny v ČR nevěděl. Navíc z dědického rozhodnutí, v němž jako jediný dědic po zemřelé [jméno FO] je uveden toliko pozůstalý syn [jméno FO], nevyplývá, jakým způsobem byl určen okruh dědiců a z jakého důvodu byl zcela opomenut i druhý syn zůstavitelky [jméno FO] a proč bylo dědické řízení zahájeno až 19 let po její smrti. Uvedené skutečnosti žalovaná v odvolání uvedla jen na dokreslení komplikovaných vztahů a nesprávného posouzení soudem prvního stupně předložených listin sepsaných [jméno FO], z nichž vyplývá souhlas pro žalovanou jako druhou spoluvlastnici k pronajímání předmětných prostor. Navrhla změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby a přiznání žalované náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o neexistenci dohody o užívání předmětné nemovitosti, která měla být podle tvrzení žalované uzavřena mezi právními předchůdkyněmi účastníků. Žalobce uvedl, že v současné době již došlo k pravomocnému skončení řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti, které bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 36 C 256/2019 a u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 10 Co 349/2022 a 10 Co 351/2022, přičemž na základě rozsudků vydaných v těchto řízeních se žalobce stal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti. Na dokreslení situace žalobce konstatoval, že žalovaná soudní rozhodnutí vydaná v předmětných řízeních absolutně nerespektuje, odmítá z nemovitosti vyklidit svůj majetek a tím se vůči žalobci, i po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, nadále bezdůvodně obohacuje. Žalobce je tak nucen vést s žalovanou další spor o vyklizení nemovitosti, kdy řízení opět bylo ukončeno, žalované uložena povinnost část nemovitosti vyklidit, přičemž žalovaná ani toto rozhodnutí soudu nerespektuje. Jednání žalované je opakovaně obstrukční, žalovaná záměrně prodlužuje soudní řízení svými odvoláními, v nichž neuvádí ani relevantní důvody. Dle žalobce se soud prvního stupně se všemi námitkami, které žalovaná vznáší v podaném odvolání, vypořádal. Pokud žalovaná v odvolání odkazuje na existenci dohody bývalých spoluvlastnic [jméno FO] (právní předchůdkyně žalobce) a [jméno FO] (právní předchůdkyně žalované), pak k tomu žalovaná předložila dokument, kterým [jméno FO] souhlasí s tím, aby [jméno FO] „brala činži“ z nemovitosti a tyto peníze používala na poplatky a opravy. Žalovaná však neprokázala pravost tohoto dokumentu, stejně tak neprokázala, že jí, respektive [jméno FO], byl [jméno FO] udělen souhlas k uzavírání a změně nájemních smluv či dokonce k tomu, aby si vybrané nájemné ponechala pro vlastní užití. Žalovaná tak nepravdivě uvádí, že dohodou jí bylo umožněno užívat a pronajímat nemovitost jako celek a brát užitky z nájmu. Z uvedené dohody nevyplývá, z jakých nájemních smluv byla žalovaná oprávněna brát činži a vůbec nelze tvrdit, že by ji opravňovala z takto získaného nájmu brát užitky. Z obsahu dohody nevyplývá ani souhlas s užíváním nemovitosti v celém jejím rozsahu pro právní předchůdkyni žalované, a tedy ani pro žalovanou, jak to vyvozuje žalovaná. Z listiny ze dne 21. 2. 1987 vyplývá pouze souhlas právní předchůdkyně žalobce, aby byt o velikosti 1+1 užívala dcera druhé spoluvlastnice s rodinou. Touto listinou tak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že existuje dohoda spoluvlastníků, která umožňuje žalované užívat celou nemovitost samostatně. Dále pak žalobce poukázal na to, že předložil listinu ze dne 14. 4. 1995, kterou [jméno FO] odvolala udělenou plnou moc [jméno FO] a i kdyby tedy dohoda tvrzená žalovanou byla platná, což však dle žalobce žalovaná neprokázala, byla by pak ukončena dne 14. 4. 1995. Námitky žalované týkající se ověřovací doložky na této listině žalobce označil za naprosto liché, neboť i pokud by doložka byla chybná či neplatná, nesvědčí toto nijak o platnosti dokumentu, tím spíše, že pro odvolání plné moci zákon ověřený podpis nevyžaduje. Pokud žalovaná v odvolání tvrdila, že žalobce se měl seznámit s právním stavem nemovitosti dříve než ji koupil od právního nástupce paní [jméno FO] od pana [jméno FO], který nemovitost nabyl dědictvím, pak žalobce poukázal na tu skutečnost, že [jméno FO] nedisponoval těmito informacemi, jelikož v České republice nepobýval, a právní stav nemovitosti mu nebyl znám, a pokud žalobce vyzýval žalovanou ke sdělení těchto informací poprvé dne 19. 3. 2019, žalovaná žalobci žádné informace neposkytla, ačkoliv v té době byl žalobce už spoluvlastníkem. Rozhodně proto nelze tvrdit, že by se žalobce o stav nemovitosti nezajímal, naopak žalovaná mu bránila v tom, aby potřebné informace získal. Dále pak žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS 22 Cdo 4201/2017) uváděl, že i pokud by soud dovodil, že dohoda předložená žalovanou je platná, nepřihlédl k jejímu odvolání [jméno FO] v roce 1995, pak stejně platí, že předmětnou dohodou nemohl být žalobce vázán, neboť ta pozbyla své platnosti nejpozději v den, kdy se žalobce stal spoluvlastníkem nemovitosti. Tímto dnem došlo ke změně vlastníka nemovitosti na občana ČR, kterým je žalobce, tedy na osobu, která měla aktivní zájem se na správě nemovitosti podílet. Tím došlo k podstatné změně poměrů při její správě. Žalobce opakovaně žádal po žalované předložení smluvní dokumentace k nemovitosti. Pokud by o žalované tvrzené dohodě věděl, není pochyb, že by tuto vypověděl i explicitně. Z dohody, pokud by existovala a která zanikla nejpozději v okamžiku nabytí vlastnictví žalobcem, pak žádným způsobem nevyplývá, že by si nájemné měla žalovaná ponechávat pro sebe, když mělo být použito toliko na opravu a další činnosti týkající se nemovitosti. Je tedy zřejmé, že žalobci náleží za nadužívání nemovitosti žalovanou náhrada ve formě vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše byla určena znaleckým posudkem [tituly před jménem] Rödlové. Žalovaná je povinna vydat žalobci to, oč se obohatila, a to se rovná tomu, co by žalobce mohl při užívání svého podílu na nemovitosti získat. Poté, co se žalobce stal spoluvlastníkem, žalovaná nadále pokračovala v pronájmu nemovitosti, veškeré výnosy z tohoto nájmu si nechávala pro sebe, žalobci odmítala předložil jím požadované nájemní smlouvy, v nájemních vztazích vystupovala tak, jako by ona byla výlučným vlastníkem celé nemovitosti, dokonce svévolně bez jakékoliv součinnosti s žalobcem změnila výši nájemného, a to i v době, kdy již byl žalobce spoluvlastníkem nemovitosti. V žádném případě tak žalobce nemohl dát, byť jen konkludentně, souhlas s dalším pronájmem. Konečně pak k argumentům žalované, že má žalobce nárok pouze na polovinu skutečně utrženého nájemného, žalobce uvedl, že skutečnost, že žalovaná při neoprávněné správě celé nemovitosti postupovala v rozporu s péčí řádného hospodáře, a tedy části nemovitosti pronajímala za nájemné, které neodpovídalo tržní ceně, nemůže jít k tíži žalobce. K další argumentaci žalované obsažené v odvolání a týkající se popisu způsobu, jakým žalobce nabyl nemovitosti, žalobce uvedl, že absolutně odmítá jakékoliv nepodložené domněnky a spekulace žalované o tom, jak žalobce nemovitost nabyl, žalobce nemovitost koupil od jejího vlastníka, přičemž o vlastnictví podílu, jenž žalobce odkoupil, nikdy nebyl veden žádný soudní spor a nikdo jeho vlastnictví nezpochybňoval. Uvedenou argumentaci žalované, která obsahuje jen prázdná obvinění, důrazně žalobce odmítá a vymezuje se proti ní. Žalobce pak souhlasí i s výrokem o náhradě nákladů řízení a postupem soudu podle § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy plnění spočívalo na znaleckém posudku. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání žalobci i náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalované a jeho doplnění odkazující na v mezidobí vydaný rozsudek Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 64 Co 299/2024, jímž bylo rozhodováno o shodném nároku žalobce pouze za následující období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2021, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je ve výroku I a nákladových výrocích zčásti důvodné. Pokud žalovaná odvoláním napadla i výrok IV rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobu žalobce do částky 12 825 Kč s příslušenstvím zamítl, pak proti tomuto výroku, jímž nebyla žalované na jejích právech způsobena žádná újma a ani jí není ukládána tímto výrokem žádná povinnost, žalované nesvědčí subjektivní legitimace k podání odvolání ve smyslu ust. § 201 o.s.ř., a proto odvolací soud odvolání žalované proti tomuto výroku podle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

7. Předmětem řízení žalobce učinil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které se žalované na úkor žalobce, jako rovnocenného podílového spoluvlastníka předmětných nemovitostí, mělo dostat tím, že žalovaná v době, kdy se žalobce stal podílovým spoluvlastníkem, tj. 31. 1. 2019, užívala celou nemovitost výlučně sama, tedy nad rámec svého podílu a bez právního důvodu a je proto podle § 2991 odst. 1 o.z. povinna žalobci vydat to, o co se užíváním obohatila, přičemž za dobu od 31. 1. do 30. 6. 2019 je třeba vycházet podle žalobce z obvyklého (tržního) nájemného, kterého by bylo možno dosáhnout a nikoliv z užitku, tedy nájemného, které žalovaná od nájemců získala.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaná byli v době od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019 (rozhodné období vymezené žalobou žalobce) podílovými spoluvlastníky výše specifikovaných nemovitostí s podílem 1/2 pro každého z nich. V domě se nachází nebytový prostor a dva byty (jeden o velikosti 1+1 a jeden o velikosti 1+3). Dále v řízení bylo prokázáno, že žalovaná užívala nemovitost v celém rozsahu, a to tím způsobem, že nebytový prostor a jeden z bytů pronajala třetím osobám, přičemž druhý z bytů, s ohledem na nefunkčnost topení, pronajímán nebyl, ale byl užíván žalovanou k uskladnění jejích věcí. Nebytový prostor pronajala žalovaná [jméno FO] nájemní smlouvou ze dne 12. 4. 2007 za nájemné 12 000 Kč měsíčně, které následně dodatkem ze dne 29. 5. 2020, uzavřeným žalovanou, tedy již v době trvání spoluvlastnického práva žalobce, bylo sníženo na částku 5 000 Kč měsíčně. Byt 1+1 byl pronajat žalovanou na základě nájemní smlouvy ze dne 29. 5. 2013 [jméno FO] za nájemné ve výši 4 000 Kč měsíčně. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná tímto způsobem nemovitost užívala i v rozhodném období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019, žalobce z užívání nemovitosti byl vyloučen a žádné užitky z pronájmu nemovitosti mu žalovaná za uvedené období neposkytla. Dále v řízení bylo prokázáno, že žalobce poté, co se stal spoluvlastníkem nemovitosti k 31. 1. 2019, žalovanou vyzval dne 19. 3. 2019 k součinnosti a umožnění podílet se na užívání v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu.

9. Žalovaná obranu proti nároku žalobce založila na tvrzení o existenci dohody bývalých spoluvlastnic z 80. let 20. století, kterou jsou vázáni jejich právní nástupci, tedy i žalobce, a podle níž je žalovaná oprávněna užívat celou nemovitost a brát si z ní užitky. Dle žalované by žalobce poté, co se stal spoluvlastníkem, mohl mít nárok maximálně na polovinu skutečně inkasovaných nájmů za uvedené období, nikoliv na polovinu tržního nájemného.

10. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení, které odvolací soud považuje za dostatečné a způsobilé pro správné zjištění skutkového stavu, neshledal obranu žalované o existenci dohody bývalých spoluvlastnic z 80. let 20. stolení za důvodnou s ohledem na obsah listin, jimiž žalovaná dohodu prokazovala, a zároveň, pokud by bylo možno dovodit existenci takové dohody, pak podle soudu prvního stupně změnou poměrů, za kterou v tomto konkrétním případě je nutno považovat změnu v osobě spoluvlastníka, který projevil zájem o správu nemovitosti, by došlo k jejímu zániku a žalovaná pak od doby, kdy se žalobce stal spoluvlastníkem, užívala celou nemovitost již bez právního důvodu, tedy bez existence dohody mezi spoluvlastníky nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a je tak povinna vydat to, oč se takovým užíváním obohatila podle § 2991 odst. 1 o.z. a kdy výši bezdůvodného obohacení soud prvního stupně stanovil v souladu se znaleckým posudkem znalkyně Rödlové představující podíl žalobce v rozsahu 1/2 na tržním nájemném, které by odpovídalo pronájmu předmětných prostor v domě.

11. Jak již vyložil odvolací soud v rozsudku sp. zn. 64 Co 299/2024, v němž posuzoval nárok žalobce uplatněný na základě totožných skutečností jen za následující období, a to za období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2021, je pro danou věc podstatná otázka právní kvalifikace nároku podílového spoluvlastníka na plnění vznikající v důsledku toho, že jiný spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého podílu. Tato otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyřešena - rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (Rc 17/2013) a a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, z níž vyplývá, že je nutno rozlišovat právní důsledky dvou skutkových situací užívání nemovitosti jedním ze spoluvlastníků nad rámec spoluvlastnického podílu. První situací je pak omezení spoluvlastnického práva spoluvlastníka právem aprobovaným způsobem, tj. dohodou spoluvlastníků nebo jejich většinovým rozhodnutím nebo rozhodnutím soudu (§ 1128 a násl. o.z. a § 1139 o.z.) a v takovém případě nedochází k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, potom náhrada se odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (§ 1122 odst. 1 o.z.). Druhou situací je pak omezení spoluvlastnického práva spoluvlastníka svévolným, tedy právem neaprobovaným způsobem, svévolným jednáním druhého spoluvlastníka. V tomto případě potom vzniká vyloučenému spoluvlastníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.), neboť jde o situaci, kdy svévolně jednající spoluvlastník získal na úkor vyloučeného spoluvlastníka majetkový prospěch bez právního důvodu.

12. V daném případě, pokud jde o žalovanou tvrzenou a prokazovanou dohodu bývalých spoluvlastnic nemovitosti [jméno FO] (právní předchůdkyně žalobce) a matky žalované [jméno FO], pak odvolací soud v dané věci shodně jako odvolací soud v řízení sp. zn. 64 Co 299/2024, považuje za prokázanou existenci dohody těchto bývalých spoluvlastnic uzavřenou v konkludentní formě v 80. letech 20. století, a to jednak z laicky vyjádřeného projevu vůle [jméno FO] ze dne 21. 4. 1981 (listina ze dne 21. 4. 1981), jímž dává z emigrace [jméno FO] své sestře [jméno FO] žijící v tehdejší ČSSR volnou roku k obhospodařování majetku získaného po jejích rodičích, tedy domu s pronajímanými bytovými jednotkami, a tento souhlas, respektive oběma stranami akceptovaná dohoda, pak plyne právě ze skutečnosti, že ani po roce 1989, kdy již [jméno FO] měla možnost navštívit příbuzné a nemovitost v České republice a především projevit vůli ohledně jejího majetku a nakládání s ním, nic takového až do své smrti v roce 1999 neučinila. Pokud žalobce ve vyjádření k odvolání odkazoval na listinu z roku 1995, kterou měla [jméno FO] odvolat souhlas, zde odvolací soud odkazuje na závěr přijatý odvolacím soudem již ve věci sp. zn 64 Co 299/2024, a to, že nejenže z ní nelze dovodit důvody jejího sepisu, ale především její obsah neodpovídal reálnému chování této druhé spoluvlastnice. Dle odvolacího soudu tak uvedené okolnosti svědčí o tom, že existovala dohoda spoluvlastnic, do jejichž práv a povinností žalovaná po smrti své matky vstoupila, podle níž byla žalovaná oprávněna nemovitost pronajímat včetně inkasování nájemného, a uvedená dohoda nezanikla okamžikem změny v osobě druhého spoluvlastníka (žalobce) ke dni 31. 1. 2019, ale až v souvislosti se změnou poměrů, od které nelze již trvat na původní dohodě spoluvlastníků a za níž odvolací soud považuje až výzvu žalobce ze dne 19. 3. 2019, v níž žalobce na rozdíl od svých právních předchůdců projevil vůli podílet se na správě nemovitosti odpovídající velikosti jeho podílu a s tím seznámil žalovanou.

13. S ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu (NS sp. zn. 31 Cdo 503/2011) je tedy nutno období, které učinil žalobce předmětem řízení, tj. od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019, rozdělit na dva úseky, a to první úsek od 31. 1. do 19. 3. 2019, kdy k omezení spoluvlastnického práva žalobce došlo právem aprobovaným způsobem dohodou bývalých spoluvlastnic o způsobu užívání předmětné nemovitosti, tudíž za toto období náleží žalobci za omezení jeho vlastnického práva náhrada dle obecné úpravy (§ 1122 odst. 1 o.z.), tj. v podobě podílu ve výši 1/2 na výnosech, tedy inkasovaných nájmech., jak ostatně připouštěla sama žalovaná. V období po 19. 3. 2019 jde pak o situaci, kdy s ohledem na změnu poměrů již nelze trvat na původní dohodě spoluvlastníků, a tedy, kdy i poté žalovaná užívala nemovitost v celém rozsahu a žalobce ze správy zcela vyloučila, jde tak o situaci, kdy tímto způsobem získala žalovaná na úkor žalobce již bez důvodu aprobovaného zákonem bezdůvodné obohacení.

14. Odvolací soud tak souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaná s odkazem na ust. § 2991 o.z. se v tomto období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019 na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že výlučně nad rámec jejího spoluvlastnického podílu užívala nemovitost v celém rozsahu bez právního důvodu, a proto je namístě, aby žalobci uhradila částku odpovídající polovině obvyklého nájemného, kterého by bylo možno pronájmem dosáhnout. Zároveň však i zde odvolací soud odkazuje na posouzení provedené odvolacím soudem v řízení sp. zn. 64 Co 299/2024, kdy ve shodě s ním má za to, že uvedené závěry pro období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019 platí beze zbytku v případě nebytového prostoru a dále v případě bytu 1+3, kdy nelze pominout, že žalovaná svým vlastním rozhodnutím bez jakékoliv součinnosti s žalobcem již v době následné, kdy věděla a byla informována žalobcem, že je spoluvlastníkem a ten se hodlá na správě nemovitosti podílet, sama snížila u nebytového prostoru nájemné. A pak rovněž nelze pominout to, že byt 1+3 s ohledem na nefunkční topení nebyl pronajímán a sloužil k uskladnění věcí žalované. Shodně tedy odvolací soud v dané věci dovodil, že v případě těchto prostor (nebytový prostor a byt 1+3) neexistuje nic, co by mohlo žalovanou povinnosti vydat žalobci bezdůvodné obohacení získané nad rámec jejího spoluvlastnického podílu a odpovídající polovině obvyklého nájemného, určeného znalkyní v řízení zpracovaném znaleckém posudku, které by bylo možno za tyto prostory dosáhnout, zbavit Odlišně pak odvolací soud, opět ve shodě se závěrem odvolacího soudu rozhodujícího v řízení sp. zn. 64 Co 299/2024, posoudil situaci u bytu 1+1, kdy zohlednil, že žalovaná tento byt pronajala v roce 2013, tedy v době, kdy k tomu byla oprávněna, a za nájemné ve výši 4 000 Kč měsíčně, a k žádné pozdější změně nájemní smlouvy na rozdíl od nebytového prostoru, ve vztahu k této bytové jednotce nedošlo. Do práv a povinností pronajímatele z této nájemní smlouvy pak žalobce vstoupil okamžikem nabytí podílu nemovitosti a stejně jako žalovaná jí byl vázán. Proto i pro období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019 v případě bytu 1+1 dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě při výpočtu náhrady za omezení spoluvlastnického podílu žalobce vycházet z částky 4 000 Kč měsíčně.

15. Pokud jde o výpočet částky, která žalobci náleží za omezení jeho vlastnického práva za období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019, odvolací soud v případě období do 19. 3. 2019, jak již shora uvedeno, vycházel v důsledku existující dohody bývalých spoluvlastnic z 80. let 20. století z částek podle nájemních smluv sjednaných žalovanou v souladu s touto dohodou, a to v případě bytu 1+1 z částky nájemného 4 000 Kč na měsíc a v případě nebytového prostoru z částky nájemného ve výši 12 000 Kč za měsíc, přičemž žalobci náleží polovina z těchto částek. V případě nebytového prostoru za období od 31. 1. 2019 do 19. 3. 2019, tj. za 47 dnů, při nájemném 12 000 Kč na měsíc, tedy nájemném ve výši 400 Kč na jeden den, jde o částku za 47 dnů ve výši 18 800 Kč a 1/2 z této částky náležející žalobci činí 9 400 Kč. V případě bytu 1+1 s ohledem na výše uvedené vycházel odvolací soud z nájemného 4 000 Kč pro obě období a za 5 měsíců, tedy od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019, jde o částku 5 x 4 000 Kč, tj. 20 000 Kč, polovina z této částky připadající žalobci za celé období činí 10 000 Kč. V případě bytu 3+1 a nebytového prostoru a nároku žalobce na náhradu za omezení jeho spoluvlastnického práva v období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019 vycházel odvolací soud shodně jako soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalkyně Rödlové. Dle tohoto znaleckého posudku bylo obvyklé nájemné za nebytový prostor vyčísleno znalkyní Rödlovou za celé zkoumané období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019, tj. za 151 dnů, na částku 33 892,925 Kč, tedy v případě 1/2 uvažované pro žalobce jde o nájemné za jeden den ve výši 112,2282 Kč. Za 104 dnů, tj. období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019, činí bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobci vydat za nadužívání tohoto nebytového prostoru, částku 11 671,7358 Kč. V případě bytu 3+1 podle znaleckého posudku za celé zkoumané období, tj. 151 dnů, činilo nájemné 8 594,021 Kč (odpočteno 80 % z důvodu nefunkčnosti topení), polovina připadající pro žalobce za celé období by představovala částku 4 297,0105 Kč, tedy za jeden den šlo o nájem ve výši 28,457 Kč. Za 104 dnů, tj. období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019, tak šlo o nárok žalobce ve výši 2 959,528 Kč. Tedy žalobci za období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019 vznikl nárok na úhradu částky 9 400 Kč (polovina nájemného podle nájemní smlouvy za nebytový prostor do doby 19. 3. 2019) + 10 000 Kč (polovina nájemného za byt 1+1 při sjednání nájmu 4 000 Kč měsíčně za celé období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019) + 11 671,74 Kč (polovina obvyklého nájemného stanoveného podle znaleckého posudku znalkyně Rödlové za nebytový prostor za období od 19. 3. 2019 do 30. 6. 2019) + 2 959,53 Kč (polovina obvyklého nájemného za byt 3+1 podle znaleckého posudku znalkyně Rödlové za období od 19. 3. 2019 do 30.6. 2019), celkem 34 031 Kč.

16. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 34 031 Kč uložené žalované k zaplacení žalobci, včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky počínaje od 15. 7. 2019 do zaplacení, jako rozhodnutí věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve zbývající části výroku I pak rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 10 644 Kč s příslušenstvím zamítl.

17. Žalované tedy byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34 031 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení, a to za omezení vlastnického práva žalobce za období od 31. 1. 2019 do 30. 6. 2019. Pokud žalovaná v odvolání poukazovala na nutnost odpočtu nákladů za správu nemovitosti, správně soud prvního stupně - a ani odvolací soud - takový odpočet neprovedl, neboť bylo prokázáno, což ostatně sama žalovaná v průběhu řízení potvrdila, že tento nárok žalované byl vypořádán v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti.

18. S ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku pak odvolací soud rozhodoval znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně a i náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že výše plnění na znaleckém posudku závisela pouze částečně, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a nikoliv podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Zohlednil s ohledem na původně žalovanou částku 57 500 Kč a výši plnění, kterého se žalobci dostalo, tj. 34 031 Kč, míru úspěchu a neúspěchu účastníků. V případě žalobce jde o úspěch v rozsahu 59 %, neúspěch v rozsahu 41 %. Žalobce v rozdílu, tedy v rozsahu 18 %, má nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení. S ohledem na tarifní hodnotu, kdy předmět sporu představoval částku 57 500 Kč, činí odměna za 1 úkon právní služby 3 420 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupcem žalobce v řízení před soudem prvního stupně bylo vykonáno 11 úkonů právní služby po 3 420 Kč a 11 režijních paušálů po 300 Kč (úkony právní služby specifikované v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 32). Za 10 úkonů právní služby činěných předchozím právním zástupcem, který byl plátcem DPH, náleží ze součtu náhrady za úkony a režijní paušály i DPH ve výši 7 812 Kč, celkem pak spolu s náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 875 Kč představují účelně vynaložené náklady řízení žalobcem před soudem prvního stupně částku 51 607 Kč, z toho 18 % představuje částku 9 289 Kč, která na nákladech řízení s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci náleží žalobci a která byla odvolacím soudem uložena žalované k úhradě žalobci v zákonné lhůtě tří dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

19. Pokud jde o výrok o státem zálohovaných nákladech řízení ve výši 8 168 Kč, odvolací soud s ohledem na neúspěch žalobce v rozsahu 41 % a neúspěch žalované v rozsahu 59 % uložil tyto státem zálohované náklady řízení zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město tak, že žalobce uhradí částku 3 349 Kč a žalovaná částku 4 819 Kč, tedy v částkách odpovídajících procentuálnímu neúspěchu účastníků v řízení, a to oba ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

20. Pokud jde o výrok o nákladech odvolacího řízení, předmětem věcného přezkumu odvolacím soudem k odvolání žalované byl výrok I ukládající žalované povinnost 44 675 Kč s příslušenstvím, přičemž k potvrzení výroku I došlo v rozsahu částky 34 031 Kč. Šlo tedy o úspěch žalobce v odvolacím řízení v rozsahu 76 %, neúspěch v rozsahu 24 %. Podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a podle míru úspěchu a neúspěchu tak žalobci náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 52 %. Ty sestávají z odměny za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 2 900 Kč dle § 7 a.t. (tarifní hodnota 44 675 Kč), k tomu 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., náhrada cestovného použitým vozem se spotřebou dle VTP 5,3 l/100km, ceně pohonných hmot (MN) 38,70 Kč a ujetí 180 km ([adresa] a zpět), sazbě 5,60 Kč za 1 km jízdy, ve výši 1 377,20 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení představují částku 7 777, 20 Kč. z toho 52 % činí 4 044 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení