13 Co 558/2024 - 1163

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: [právnická osoba] [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 2 076 452,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2023, č. j. 34 C 10/2020-1080 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 43 052,47 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 076 452,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky počínaje od 10. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 514 349,38 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu 100 % nákladů řízení ve výši určené v samostatném usnesení, opět ve lhůtě tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně v pracovní pozici - výkonný ředitel skupiny pro digitální technologie, na základě písemně uzavřené pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2016 až do 10. 11. 2017, kdy došlo k tomuto datu k rozvázání pracovního poměru dohodou. Žalovaný způsobil žalobkyni škodu ve výši 2 076 452,50 Kč, za kterou odpovídá žalobkyni dle § 250 odst. 1 zákoníku práce. Protiprávní jednání žalovaného, které je v příčinné souvislosti se vznikem škody v uvedené výši, spočívalo v tom, žalovaný uzavřel za žalobkyni dne 3. 8. 2017 ústní smlouvu o dílo se společností [právnická osoba][právnická osoba]., podle níž měla tato společnost zhotovit pro žalobkyni mobilní aplikaci Caree Kids a dopustil, aby tato společnost dne 7. 8. 2017 zahájila práce na mobilní aplikaci, aniž by žalovaný 1) měl jednateli žalobkyně akceptovaný obchodní plán, v jehož rámci by jednatelé žalobkyně odhadovali obchodní případ jako úspěšný, přestože jeho vypracování bylo pracovním úkolem žalovaného a bylo po něm opakovaně požadováno, 2) tím, že porušil pravidlo stanovené v interních předpisech stanovující povinnost nechat předem schválit vynaložení výdaje v rozpětí od 25 000 EUR do 200 000 EUR předložením CER formuláře finančnímu řediteli skupiny [právnická osoba] International pro oblast Evropy, Blízkého východu a Afriky a zároveň dvěma jednatelům žalobkyně, 3) neposkytoval jednatelům žalobkyně adekvátní informace o stavu projektu Caree Kids o zadání jejího vývoje a cenového ujednání, pak tímto jednáním pod bodem ad 1) porušil své povinnosti stanovené mu v § 301 písm. a) a d) zákoníku práce pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností a plnit pokyny nadřízených vydaných v souladu s právními předpisy a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jednáním pod ad 2) porušil své povinnosti dle § 301 písm. c) věty za středníkem zákoníku práce dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonané a jednáním pod ad 3) porušil své povinnosti stanovené v § 301 písm. d) zákoníku práce nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovídá tak podle § 250 odst. 1 zákoníku práce za škodu vzniklou žalobkyni, představující újmu v podobě vzniku dluhu (§ 2952 věta druhá o. z.) žalobkyně vůči společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. na zaplacení ceny díla snížené o to, co neprovedením díla zhotovitel ušetřil a rovnající se výši žalované sumy, kterou žalobkyně na základě pravomocného rozhodnutí soudu společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. uhradila. Skutečnost, že žalovaný byl současně členem představenstva mateřské společnosti, jejíž dceřinou společností byla žalobkyně, a žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně a byl tak zavázán povinnostmi plynoucí mu z pracovní smlouvy, žalovaného z plnění těchto povinností podle pracovní smlouvy ve vztahu k žalobkyni nijak nevyvazovala. Předpisy týkající se CER formuláře se proto na žalovaného vztahovaly a žalovaný byl s jejich existencí, jak vyplývá z emailové komunikace, nejpozději ke dni 26. 1. 2017 seznámen, a navíc to vyplývá i z jeho následného konání, kdy teprve až dodatečně po uzavření smlouvy o dílo se společností [právnická osoba][právnická osoba]. za žalobkyni v srpnu 2017 žádal dne 3. 10. 2017 na základě vyplněného CER formuláře o schválení finančního krytí přesahující 25 000 EUR. Popsané jednání žalovaného, jímž obešel a nerespektoval kontrolní mechanismy nastavené u žalobkyně, které byl žalovaný povinen dodržovat, bylo v příčinné souvislosti se vznikem dluhu, když obdržené protiplnění nebylo pro žalobkyni obchodně využitelné, a pokud by žalovaný neumožnil uzavření smlouvy a zadání vývoje aplikace, dluh žalobkyně vůči [právnická osoba][právnická osoba]. by nevznikl. Příčinou vzniku dluhu pak nebyl pokyn žalobkyně k zastavení prací na díle, jak žalovaný namítal, neboť šlo o opatření k její minimalizaci. Soud uzavřel, že za škodu je odpovědný výlučně žalovaný. Společná odpovědnost vícero zaměstnanců ve smyslu ust. § 257 odst. 5 ZP dána není, když sice [jméno FO] se podílel na uzavření smlouvy o dílo, a tedy i vzniku dluhu, avšak neporušil při tom žádnou právní povinnost, protože vypracování obchodního plánu a schválení vynaložení výdajů na aplikaci bylo pracovním úkolem žalovaného, a [jméno FO] při jednání se společností [právnická osoba][právnická osoba]. byl žalovaným ujištěn, že peníze jsou schválené. Další osoby [jméno FO] a [jméno FO] smlouvu o vývoji aplikace se společností [právnická osoba][právnická osoba]. neuzavřeli, nezapříčinili tak vznik dluhu. Jediným odpovědným za škodu je proto žalovaný. Dále soud prvního stupně uzavřel, že skutkové předpoklady vzdání se práva na náhradu škody podle dohody o rozvázání pracovního poměru nebyly po skutkové stránce naplněny, neboť žalobkyně se o škodě dozvěděla až po uzavření dohody o skončení pracovního poměru obsahující tuto doložku, tudíž žalobkyně žalovanému dluh ve smyslu ust. § 1195 a násl. o. z. neprominula. K otázce možnosti poškozeného dozvědět se o nároku na náhradu škody, kterým je zaměstnavatel, a to škody vůči zaměstnanci, pak soud uvedl, že právnická osoba se nedozvídá o škodě tehdy, když se o ní dozví škůdce a jeho podřízený, přičemž pro závěr, že zaměstnavatel zjistil, že má vůči zaměstnanci právo na náhradu škody, je třeba, aby zaměstnavatel měl rámcovou představu o naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu. Tato rámcová představa není naplněna tím, že třetí osoba vyúčtuje určitou peněžitou částku k zaplacení, neboť je nutno posoudit, a to alespoň rámcově, zda dluh skutečně vznikl, zda byla smlouva, na základě které je plnění požadováno, skutečně uzavřena, zda třetí osoba poskytla plnění a zda toto plnění má pro zaměstnavatele užitnou hodnotu a jakou, přičemž z doložených podkladů nevyplynulo, že by některý z jednatelů žalobkyně věděl o požadavku [právnická osoba][právnická osoba]. na zaplacení dosavadních nákladů před datem, kdy byla uzavřena dohoda s žalovaným o rozvázání pracovního poměru dne 10. 11. 2017. Proto ani doručení takového požadavku [jméno FO] dne 3. 11. 2017, který nebyl osobou, která by škodu mohla vůči žalovanému uplatnit, neznamená, že žalobkyně se o škodě a kdo za ni odpovídá dozvěděla dne 3. 11. 2017, jak dovozoval žalovaný. Ke zjištění existence škody žalobkyní a zjištění, kdo za ni odpovídá, byla zapotřebí znalost jiných skutkových okolností, z nichž bylo možné rámcově usoudit na to, že dluh skutečně vznikl, kdo vznik dluhu zapříčinil a především to, zda jde o škodu či nikoliv, kdy bylo zapotřebí zjistit, zda bylo poskytnuto protiplnění a zhodnotit, zda protiplnění, byť vzniklé protiprávním jednáním, má nějakou hodnotu či je obchodně pro žalobkyni využitelné, což by bylo seznatelné z dotvoření onoho obchodního plánu, z něhož po jeho dotvoření až po skončení pracovního poměru žalovaného vyplynulo, jak potvrdil svědek [jméno FO], že záměr zhotovit uvedenou mobilní aplikaci z hlediska business plánu nedával smysl, a proto její tvorba byla zastavena. Uvedené skutečnosti prokazující vznik škody a skutečnost, že za ni odpovídá žalovaný, tak byly zjištěny až po rozvázání pracovního poměru se žalovaným, proto ustanovení čl. 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru obsahující vzdání se práva žalobkyně na náhradu škody vzniklé do doby sepsání dohody, na nárok uplatněný žalobou nedopadá.

3. Obranu žalovaného, že žalobkyně jednak od samého počátku věděla, že byl společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. zadán vývoj aplikace a jednak že vzhledem k tomu, že byl žalovaný členem představenstva mateřské společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] v [adresa] a že jeho administrativní pracovní přeřazení z mateřské společnosti, když se na základě uzavřené pracovní smlouvy formálně stal zaměstnancem žalobkyně, nemělo žádný vliv na jeho funkci v rámci statutárního orgánu mateřské společnosti, kterou byl schválen rozpočet ve výši 18 milionů USD pro roky 2016 až 2020 pro masivní investování do vývoje tzv. chytrého zboží nazvaného projektem [právnická osoba] 2.0, a kdy žalovaný byl pověřen řízením všech těchto projektů a byl mu schválen rozpočet v této výši, proto měl žalovaný za to, kdy byl pověřen řízením ve výhledu 4 let vývoje celé řady softwarových aplikací s rozpočtem převyšujícím 18 milionů USD, že jej nezavazovaly interní směrnice žalobkyně s hranicí 25 000 EUR, které podle žalobkyně měly být schvalovány v podstatě podřízenými žalovaného, neshledal soud prvního stupně na základě důkazů provedených v řízení (popsaná e-mailová komunikace - bod 35. až 39., 43., 44. odůvodnění rozsudku, důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 30 C 268/2018 obsahující výslech jednatele žalobkyně - bod 41. odůvodnění rozsudku) důvodnou. Vzal za prokázáno, že z obecně laděné komunikace rozhodně neplyne, že jednatelé žalobkyně „byli o všem informováni“ a že věděli o zadání zakázky na zhotovení mobilní aplikace Caree Kids externí společnosti a za jakých cenových podmínek. Odmítl argumentaci žalovaného, že by nebyl z titulu člena představenstva mateřské společnosti vázán interními předpisy žalobkyně, jejíž byl zaměstnancem, tudíž zavázán povinnostmi z pracovní smlouvy, neboť takový výklad přijatý žalovaným by popíral hierarchizaci pracovníků podle oblastí jejich kompetencí. Přisvědčil pouze obraně žalovaného, že neporušil pravidla na ochranu střetu zájmů, která respektoval, která však neměla vliv na dovození odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. Konečně pak pokud žalovaný namítal, že se žalobkyně vzdala práva na náhradu škody v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 10. 11. 2017 s ohledem na obsah doložky uvedené v článku. 7.1 dohody, když o škodě měla být podle žalovaného informována nejpozději 3. 11. 2017, (doručení emailu společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. obsahující ocenění dosud provedených prací na mobilní aplikaci [jméno FO], zaměstnanci žalobkyně), soud prvního stupně podrobně vyložil (uvedeno již výše), proč uvedeným emailem, nedošlo k dovození vědomosti žalobkyně o škodě způsobené jí žalovaným.

4. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., plným úspěchem žalobkyně ve věci a přiznal jí náhradu nákladů právního zastoupení advokátem za úkony a cestovní náhrady vyjmenované v bodě 80 odůvodnění napadeného rozsudku včetně úhrady za zaplacený soudní poplatek. Povinnost žalovaného k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení, které představují náhradu tlumočeného, a které do doby rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly tlumočníkem vyúčtovány a budou tak předmětem samostatného usnesení, stanovil soud prvního stupně žalovanému s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na neúspěch žalovaného ve věci samé.

5. Proti tomuto rozsudku, a to do všech výroků, podal žalovaný včasné odvolání. Uplatnil odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř. Namítal nesprávné právní a skutkové hodnocení otázky vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi údajným škodným jednáním žalovaného a následkem. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (NS 21 Cdo 4377/2013), z níž vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil a není dána tudíž jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, ale musí být tato příčinná souvislost najisto postavena, přičemž zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, ale musí být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Dle žalovaného, který ponechal stranou otázku, zda vůbec porušil jakékoliv povinnosti plynoucí mu z pracovního poměru, což dle žalovaného se nestalo, soud prvního stupně odpovědnost žalovaného za škodu dovodil ze skutečností skutkově vytržených z kontextu či ze skutečností zcela chybně zhodnocených, a naopak se skutečnostmi, které by vylučovaly jeho odpovědnost za škodu, nepracoval a nezohlednil je. Pokud soud prvního stupně svůj závěr o vzniku škody a odpovědnosti za ni, založil na tom, že jde o škodu v podobě marného vynaložení nákladů na obchodně nepoužitelný výsledek, pak záměrně opomenul tvrzení žalovaného o skutečném důvodu, proč se žalobkyně cítí býti poškozena, když bylo v té souvislosti žalobkyní tvrzeno, že nikdy nevyužila výstupy předmětného jednání jednak proto, že nebyly pro žalobkyni obchodně využitelnými a jednak proto, že byly ukládány na externí úložiště mimo dispozici statutárních zástupců žalobkyně. Soud prvního stupně však závěr o vzniku škody postavil na skutkovém poznatku, že zadání aplikace Caree nebylo pro žalobkyni použitelné en bloc a že pro ni nebylo obchodně použitelné. Tento závěr rezultoval v závěr o škodě v podobě všech nákladů, které byly v souvislosti s tím vynaloženy. Žalovaný v té souvislosti namítal, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, že by výsledky práce společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. nemohly být dále využity, a soud prvního stupně zcela nekriticky tento závěr přijal bez jediného důkazu a vysvětlení z tvrzení žalobkyně, že výsledky činnosti společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. jsou pro ni nepoužitelné, aniž by to musela žalobkyně jakkoliv prokazovat. Uvedený závěr by pro žalovaného byl pochopitelný za situace, pokud by žalobkyně vůbec nikdy o vývoj takového produktu (aplikace) nestála, a ze strany zaměstnance by šlo o výhradní a samostatný exces. O takový případ se zjevně nejedná, jak vyplývá i ze soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí citované emailové komunikace žalovaného se statutárními zástupci žalobkyně. Dle žalovaného proto za situace, kdy žalobkyně evidentně měla vůli a chtěla aplikaci tohoto typu a funkčnosti pořídit, toto (dle žalovaného je jedno, zda v obecné či konkrétní rovině) dala žalovanému najevo s tím, že to má být jeho úkolem, a dokonce žalovanému deklarovala na vývoj takových produktů alokaci cca 900 000 USD, a pokud vývoj dané aplikace svěřené společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. byl v časově, funkční a věcné souvislosti s tímto podnikatelským zadáním a podnikáním žalobkyně, pak nelze akceptovat závěry soudu prvního stupně, že jen proto, že nebyl dán formální písemný formulářový souhlas s uzavřením smlouvy o dílo, jsou výsledky práce z ní plynoucí neupotřebitelné. Žalobkyně nezkoumala vlastní povahu výsledků práce společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. a její využitelnost. Závěr o nevyužitelnosti si soud prvního stupně dovodil sám. Nezohledni, že jednatel žalobkyně jasně uvedl, že transakci považoval za nestandardní vzhledem k tomu, že komunikace se žalovaným byla obtížná a žalovaný se snažil vymykat všem kontrolním mechanismům a standardním procesům, a že projekty týkající se společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. a [jméno FO] byly z jejich pohledů neschválené a ty se rovnou odložily. Nešlo tedy o žádnou fundovanou analýzu využitelnosti výsledků uzavřené smlouvy o dílo pro žalobkyni, a přitom bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, že výsledky doposud provedené práce byly pro ni obchodně nevyužitelné. To se dle žalovaného nestalo a rozhodnutí v otázce vzniku škody a v otázce příčinné souvislosti s jednáním žalovaného je zcela chybné.

6. Dále žalovaný v odvolání namítal pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k vypořádání se otázky zániku práv na požadovaném plnění s ohledem na doložku uvedenou v dohodě o skončení pracovního poměru žalovaným dne 10. 11. 2017. Vytýkal soudu prvního stupně způsob, kterým tento pracovněprávní projev vůle interpretoval tak, že ke vzdání se práv ze strany žalobkyně došlo nikoliv ve vztahu k nároku na náhradu škody, která bude zjištěna po uzavření této dohody, neboť dle žalovaného takový způsob interpretace z písemného vyjádření se nepodává. Namítal, že soudem provedený výklad pracovněprávního jednání odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Uvedl, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo z pohledu obou stran pohnuto právě neshodami týkajícími se projektu Caree, o kterém zaměstnavatel věděl včetně toho, že byla uzavřena příslušná smlouva o dílo. Pokud by měly mezi stranami zůstat jakékoliv otevřené sporné otázky či práva, pak by žalovaný dohodu o ukončení pracovního poměru nikdy neuzavřel, neboť v kontextu jeho zapojení v celé holdingové struktuře společnosti [právnická osoba] pro něj bylo samozřejmě daleko zajímavější v pracovních a jiných poměrech setrvávat. Nehledě na to, že nikdy neměl vůli jakkoliv přijmout byť náznakem jakékoliv debaty o tom, že by ve vztahu k projektu Caree učinil cokoliv špatně. Tomu se vždy chtěl vůči zaměstnavateli bránit a chránit své dobré jméno. Dle žalovaného proto dohoda byla uzavřena jen a pouze právě proto, aby sporná práva týkající se Caree, a která jsou řešena v tomto řízení, byla narovnána a strany se k nim nikdy dále nevracely. Dle žalovaného je z gramatického výkladu čl. 7.1 dohody zjevné, že uplatněné právo v tomto řízení zaniklo dohodou, neboť jakékoliv neuspokojené pohledávky, kterých se zaměstnavatel (žalobkyně) vzdává, jsou myšleny právě pohledávky na náhradu škody či jiné, které případně zaměstnavatel nezjistil, neb to právě odpovídá principu konečného narovnání, které mezi sebou obě strany chtěly ujednat. Pokud by se tedy vyskytly jakékoliv jiné neuspokojené pohledávky, těch se žalobkyně zcela evidentně vzdala. Tento způsob výkladu koresponduje se skutečnou vůlí stran v době uzavření dohody. Pokud měl soud prvního stupně chtěl pochybnost o takovém výkladu, pak měl postupovat při zjišťování vůle stran způsobem korespondujícím se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu a vést důkazní řízení ke zjištění skutečné vůle stran při uzavření dohody a vzdání se práva na náhradu škody, což soud prvního stupně neučinil. Konečně žalovaný namítal, pokud by zcela hypoteticky připustil, že soudem prvního stupně provedený výklad vůle stran by byl správný, pak závěry soudu prvního stupně o neexistenci skutkových předpokladů pro vzdání se práva na náhradu škody dle dohody o rozvázání pracovního poměru nejsou i tak správné, a to s ohledem na dobu, kdy se žalobkyně o škodě dozvěděla. Žalobkyně o škodě a případné odpovědnosti žalovaného věděla před skončením pracovního poměru žalovaným, tedy přede dnem 10. 11. 2017, a to již dne 3. 11. 2017, kdy [jméno FO] [jméno FO] byl [jméno FO] zaslán email, v němž společnost [právnická osoba][právnická osoba]. vyčíslila práce na díle do 3. 11. 2017 na částku 1 259 833,33 Kč. Toto vyúčtování [jméno FO] emailem dne 13. 11. 2017 přeposlal [jméno FO] (statutárnímu zástupci žalobkyně), avšak mezi tím 10. 11. 2017 žalovaný se žalobkyní se dohodl na rozvázání pracovního poměru k datu 10. 11. 2017 s tím, že v článku 7.1 žalobkyně prohlásila, že nemá neuspokojenou peněžitou pohledávku vůči žalovanému s výjimkou případných nároků na náhradu škody, která bude zjištěna po uzavření této dohody. V případě, že by taková pohledávka existovala, tak se jí žalobkyně vzdává. Závěr soudu prvního stupně, že k datu 3. 11. 2017 nebyla žalobkyně informována alespoň rámcově o škodě a kdo za ni odpovídá, je zcela nesprávný, když z obsahu samotného rozsudku se podává, že zaměstnavatel byl o projektu informován a byl s ním seznámen, a to již jen zasláním CER formuláře ze strany žalovaného dne 3. 10. 2017, což ani sama žalobkyně nesporuje. Vědomost žalobkyně o škodě vyplývá i z dalších listinných důkazů - listina prokazující, že 15. 10. 2017 [jméno FO] nechal zablokovat platební kartu žalovaného z důvodu, že se žalovaný pokusil za jeho zády protlačit CER nad 100 000 EUR pro firmu propojenou s [právnická osoba] (myšlena firma [právnická osoba]) a kdy byl na to upozorněn jednatelem žalobkyně [jméno FO]. Učinění závěru soudu prvního stupně o nevědomosti žalobkyně o vzniku škody před datem 10. 11. 2017 tak vychází ze zcela tendenčně soudem hodnocených důkazů. Dle žalovaného již jen samotné doručení faktury ze strany [právnická osoba][právnická osoba]. [jméno FO] dne 3. 11. 2017 je naprosto dostačující k tomu, aby zaměstnavatel věděl či vědět měl a mohl o údajné škodě. Proto pokud by i zcela hypoteticky škoda vznikla a pokud by za ni odpovídal žalovaný, pak právo na její zaplacení prokazatelně s ohledem na výše uvedené ujednání v čl. 7.1 dohody zaniklo.

7. Dále žalovaný v odvolání, pokud jde o skutkové závěry o porušení povinnosti z pracovněprávních vztahů, poukazoval na to, že soud za jeden z podstatných závěrů učinil ten, že údajně neexistoval tzv. business plán pro zadání a vytvoření aplikace Caree Kids, který by byl schválen žalovanému jednateli žalobkyně nebo jinými příslušnými orgány celé skupiny a z toho důvodu žalovaný nepostupoval jako řádný hospodář a vznikla tím žalobkyni újma. Žalovaný namítal, že soud vychází pouze z tvrzení žalobkyně, že takový business plán je potřeba a že nikdy nebyl předložen a projednán, přičemž takové tvrzení žalobkyně není ničím podloženo. V rámci podnikání jde pouze o neurčitý blíže nevymezený pojem, pouhý úzus, kdy nejsou stanovena žádná striktní a definiční pravidla, které by se týkaly jeho formy či obsahu. Dle žalovaného jeho údajná absence založená pouze na neurčitém tvrzení žalobkyně nepostačuje k učinění závěru, že byla porušena povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky podle ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. Žalovaný poukázal na to, že v daném případě šlo o vytvoření aplikace Caree Kids, jejímž základním předmětem měla být filtrace videí spouštěných dětmi s ohledem na jejich věk, tedy, že aplikace měla mít spíše protektorský charakter a měla být pouze jednou z mnoha dalších aplikací Caree, se kterými měla koexistovat. Zjevně tak nevznikla primárně za účelem zisku a neměla mít bez dalšího výdělečný charakter. Soud prvního stupně věc posuzoval izolovaně, nezasadil ji do kontextu celé činnosti žalovaného, kterou pro žalobkyni vykonával. Dále se žalovaný v odvolání vymezil proti postupu soudu prvního stupně, pokud v řízení neprovedl žalovaným navržené důkazy, výslechy svědků [jméno FO] [jméno FO], [jméno FO] [jméno FO] (jednatele a v druhém případě společníka společnosti [právnická osoba][právnická osoba].) a [jméno FO] [jméno FO] (asistentky žalovaného). Žalovaný chtěl prokazovat skutečnost, že žalobkyně na všech úrovních v rámci skupiny [právnická osoba] schválila provádění díla – aplikace Caree Kids – a jednatelé žalobkyně o jejím provádění věděli a nebylo to pro ně novum, jak to žalobkyně tvrdí v průběhu celého řízení. Přečtení protokolů z řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 263/2018, kde [jméno FO] [jméno FO] a [jméno FO] [jméno FO] byli vyslýcháni, je nedostačující, neboť se v rámci tamního řízení řešily otázky, zda byla smlouva vůbec uzavřena a nikoliv to, kdo a kdy o tvorbě aplikace Caree Kids v rámci žalobkyně věděl. V případě navrhovaného výslechu [jméno FO] [jméno FO], která byla asistentkou žalovaného, nedošlo k jejímu výslechu vůbec, přitom tato osoba logicky z titulu své funkce asistentky znala detaily komunikace mezi žalovaným a jednatelem žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud dle žalovaného zatížil řízení vadou, způsobující, že napadený rozsudek je nesprávný. Nesprávně také soud prvního stupně dovodil, že žalovaný měl učinit nesporným své seznámení s interní normou [Anonymizováno] [právnická osoba] – Limity autorizace výdajů a schvalování faktur a související kontrolní procesy, na jehož základě má být vyplňován formulář CER, k čemuž mělo dojít nejpozději 26. 1. 2017. Žalovaný naopak seznámení se s touto nebo jinými obdobnými vnitřními normami popíral a uváděl, proč ji nepovažoval pro sebe za závaznou. V řízení tak nebylo prokázáno jeho řádné seznámení s uvedenými interními předpisy. Konečně žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 30 C 263/2018-562, z hlediska výrokové části, nebyl pro toto řízení závazný. Z něho vyplývá, že pokud je žalobkyně v pozici žalované zavázána k plnění s tím, že v prodlení je od 4. 11. 2017, pak nepochybně tím byl jako vznik škody určen den předcházející, a to den 3. 11. 2017, protože v onen den dluh vznikl a onen dluh jako škoda je nyní kladen k tíži žalovaného. Soud prvního stupně se však touto argumentací žalovaného nedostatečně zabýval. Došlo tak k porušení práva na řádný proces a rozsudek soudu prvního stupně je podle žalovaného z tohoto hlediska nepřezkoumatelný. Žalovaný trval na tom, že žalobkyně před datem 10. 11. 2017, tedy předtím, než došlo ke skončení pracovního poměru žalovaného dohodou, věděla o škodě a kdo za ni odpovídá, tudíž se naplnila doložka o zániku nároku žalobkyně na náhradu škody, pokud by vůbec vznikla. Ze všech popsaných důvodů žalovaný navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení, eventuálně jeho změnu a zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že žalovaný v odvolání zčásti opakuje argumenty, na nichž založil obranu a se kterou se soud prvního stupně řádně vypořádal, a zčásti odvolání obsahuje z procesního hlediska nepřípustná nová tvrzení. V řízení byly prokázány všechny předpoklady vzniku škody a odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni, kterou jí žalovaný coby zaměstnanec žalobkyně způsobil tím, že jménem žalobkyně a na její účet uzavřel smlouvu o dílo se společností [právnická osoba][právnická osoba]. zavazující žalobkyni zaplatit společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. žalovaným sjednanou cenu za vývoj aplikace Caree Kids (dále jen „aplikace“), přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zákonem i interními předpisy žalobkyně. V řízení byla prokázána obchodní neupotřebitelnost aplikace tvrzené od počátku žalobkyní. Zopakovala, že již v řízení před soudem prvního stupně vysvětlila, že obchodní využitelnost určitého projektu byla dokládána řádným business plánem zahrnujícím informace o předpokládaných nákladech na vytvoření produktu a jeho údržbu a současně také detailní informace týkající se přínosu produktu a jeho předpokládaných výnosů. Na základě business plánu, pracujícího se správnými fakty a reálnými předpoklady, bylo možné vyhodnotit ekonomickou smysluplnost projektu a případně schválit jeho realizaci v navržené podobě. Žalovaný však po celou dobu svého působení ve skupině [právnická osoba], a to přes opakované upomínky, nepředložil odpovědným osobám příslušný řádně zpracovaný business plán a prezentoval setrvale toliko základní vize předpokládané podoby aplikace. Žalobkyně interně vyjádřila zájem o rozpracování prezentované prvotní vize aplikace, to však žalovaného neopravňovalo k tomu, aby v rozporu s veškerými interními mechanismy zadal vývoj aplikace libovolné osobě za libovolných podmínek. Žalobkyně také nikdy neudělila interní souhlas s externím vývojem aplikace. Žalovaný neobdržel žádné neformální interní schválení k zahájení vývoje aplikace, odkaz žalovaného na emailovou komunikaci žádný takový souhlas neobsahuje. Obsahem žalovaným odkazované emailové komunikace je sdělení žalovanému, že jím prezentovaná vize projektu aplikace se vedení líbí, a pokud chce pokračovat v jejím rozvoji, aniž by to znamenalo zproštění povinnosti dodržovat další interní předpisy, musí se sladit s panem [jméno FO], k čemuž, jak rovněž vyplývá z emailové komunikace, provedené k důkazu soudem prvního stupně, nedošlo. Obchodní nevyužitelnost aplikace byla v řízení prokázána, a to výpovědí svědka [jméno FO] – přímého podřízeného žalovaného, který potvrdil, že byl projekt vývoje aplikace po ukončení spolupráce účastníků podroben revizi, jejímž závěrem bylo konstatování obchodní nevyužitelnosti aplikace. V té souvislosti žalobkyně odkázala na svá tvrzení prezentovaná v řízení před soudem prvního stupně a podložená důkazy, že žalovaný nebyl schopen po celou dobu působení pro aplikaci vytvořit smysluplný návrh jejího obchodního upotřebení, když jeho prvotní „koncept“ jakéhosi obchodního potenciálu aplikace, který prezentoval nadřízeným namísto korektního business plánu byl interně „rozcupován“. Aplikace se pak pro žalobkyni nestala nevyužitelnou až ex post, ale touto vadou vzhledem k okolnostem trpěla od samého počátku, když [jméno FO] – přímý podřízený žalovaného, který se celého vývoje aplikace aktivně účastnil, nebyl po odchodu žalovaného schopen najít pro aplikaci smysluplné využití. Pokud by totiž toto využití aplikace od počátku měla, pak by to byl právě pan [jméno FO], kdo by jej měl být schopen popsat. Pokyn žalobkyně k zastavení prací na díle (vývoj aplikace společností [právnická osoba][právnická osoba].), tedy nebyl příčinou vzniku škody, ale směřoval k zastavení dalšího nárůstu škody, neboť škoda vznikla žalobkyni již v okamžiku uzavření smlouvy o dílo žalovaným jménem žalobkyně v rozporu s interními předpisy (škoda v podobě dluhu k zaplacení ceny díla dle § 2894 odst. 1 o. z.), která s postupujícím vývojem díla narůstala (odkaz na ust. § 2613 o. z.). Pokud by žalobkyni byly předem známy žalovaným sjednané podmínky vývoje aplikace, pak by vývoj aplikace nezadala, a to bez ohledu na to, zda by o získání produktu v podobě aplikace skutečně stála. K argumentaci žalovaného týkající se zániku práva na náhradu škody v důsledku údajného narovnání dle doložky o rozvázání pracovního poměru (článek 7.1 této dohody) žalobkyně zdůraznila, že výklad ustanovení článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru, jak jej přijal soud prvního stupně, je zcela správný, obstojí i ve světle žalovaným citované judikatury Nejvyššího soudu. Výklad projevu vůle ostatně nebyl v řízení mezi účastníky jakkoliv sporný. Znění článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru je jednoznačné – žalobkyně v něm potvrzuje, že nemá za žalovaným žádné neuspokojené pohledávky, a to s výjimkou případných nároků na náhradu škody, která bude zjištěna až po uzavření této dohody. Ustanovení tohoto článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru neobsahuje žádný výraz, který by sám o sobě připouštěl různý výklad. Pokud žalovaný nyní nově až v odvolání, a jde tak o nepřípustnou novotu, namítá, že jeho vůle při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru neodpovídala gramatickému vyjádření článku 7.1 této dohody, pak měl především při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru tuto vůli projevit a požadovat odpovídající úpravu textu, což žalovaný, navíc při uzavírání dohody zastoupen advokátem, neučinil. Potom to jde k jeho tíži, jak to ostatně uzavírá i žalovaným citovaná judikatura (viz NS 21 Cdo 5281/2016, NS 21 Cdo 4606/2018), kdy pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Především ale žalovaný, který se až v odvolání dovolává odlišného výkladu článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru s odůvodněním, že jeho vůle při uzavírání dohody byla jiná, než jak je vyjádřena v dohodě, po celou dobu řízení tuto svoji vůli ani netvrdil, ani neprokazoval. Navíc žalovaným předestřený výklad je zjevně nesmyslný. K dalším odvolacím námitkám žalovaného týkající se otázky vzniku škody a vědomosti žalobkyně o vzniku škody žalobkyně konstatovala, že ze strany žalovaného jde o dezinterpretaci důkazů, odkázala na správné závěry soudu prvního stupně, že žádná ze skutečností odkazovaných žalovaným,(tj. z 3. 10. 2017 žalovaným předložený žalobkyni CER formulář, jímž požádal o schválení objednávky prací na aplikaci u společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. s hodnotou plnění 100 000 EUR, dále z 15. 10. 2017 zablokování kreditní karty žalovaného přímým nadřízeným žalovaného [jméno FO] v návaznosti na pokus žalovaného o schválení výdaje ve prospěch společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. dle zmiňovaného CER formuláře, a dále obdržení emailu 3. 11. 2017 [jméno FO] – přímý podřízený žalovaného – obsahujícího rozpis plnění poskytnutého společností [právnická osoba][právnická osoba]. dle smlouvy o dílo na vývoj aplikace), neprokazuje, že žalobkyně před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovaným věděla o škodě a o osobě povinné k její náhradě. Z předloženého CER formuláře mohla žalobkyně vyrozumět tolik, že žalovaný měl zájem vývoj aplikace u této společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. teprve objednat, a když předmětný CER formulář žalobkyně nepotvrdila, měla za to, že k objednávce nedošlo. Navazující blokace kreditní karty žalovaného pouze potvrzuje vůli žalobkyně zabránit žalovanému v potencionálním nekontrolovaném utrácení peněz v rozporu s interními předpisy. Správně také soudem prvního stupně byla vyhodnocena skutečnost, že tím, že 3. 11. 2017 byl přímému podřízenému žalovaného [jméno FO] doručen email od společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. obsahující cenu doposud provedených prací společností [právnická osoba][právnická osoba]., a který odpovědným osobám žalobkyně do doby uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovaným nebyl doručen, nezakládá vědomost žalobkyně o škodě, a tedy ani důvod naplnění podmínek pro prominutí škody dle doložky obsažené v článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru. Dále se žalobkyně ve vyjádření k odvolání podrobně zabývala argumentací žalovaného stran údajného pochybení soudu prvního stupně v otázce významu absence business plánu aplikace. Uvedla, že sice v rámci svých interních předpisů v rozhodné době nestanovila striktní požadavky na obsah a formu business plánu, ale v tomto směru je nutno vycházet z obecného úzu a zejména zdravého rozumu, neboť pokud hlavním cílem podnikatelské činnosti je dosažení zisku, pak by měl každý průměrně rozumný a opatrný podnikatel před uvedením nového produktu na trh zvážit, zda má tento produkt potenciál přinést podnikateli zisk, případně jiný typ užitku. Jde o komplexní posouzení produktových vstupů a výsledných přínosů produktu a jedná se o nezbytnou součást postupu podnikatele s péčí řádného hospodáře. Není pravdou, že žalobkyně v řízení nepodložila své tvrzení, že byl business plán aplikace po žalovaném požadován a že nebyl nikdy v korektní podobě předložen a schválen. Z emailové komunikace provedené k důkazu vyplývá, že jednatel žalobkyně a současně finanční ředitel [jméno FO] opakovaně žádal žalovaného, aby předložil korektní business plán aplikace, a byly specifikovány i požadavky, které měl tento business plán splňovat. Není rovněž pravdou, že business plán aplikace nebyl třeba, protože účelem aplikace nebylo generování zisku, neboť i pokud by aplikace neměla primárně generovat žalobkyni zisk, musel by existovat benefit, který byla schopna žalobkyni přinést a který by odůvodňoval zahájení jejího vývoje a její následné uvedení na trh. Právě tento benefit měl být žalovaným popsán v rámci business plánu. Žalovaný však takovou úvahu předem vůbec neučinil, což dokládá i emailová komunikace žalovaného s jeho přímým podřízeným [jméno FO] z 9. 10. 2017, v níž v době již probíhajícího vývoje aplikace uvažují, jak bude aplikace generovat profit. Žalobkyně odmítla i další argumentaci žalovaného k otázce seznámení žalovaného s interními předpisy žalobkyně. Odkázala na správné závěry soudu prvního stupně vyplývající z provedených důkazů. Námitku žalovaného, že 3. 1. 2017 obdržel od pana [jméno FO] email, podle kterého pro žalovaného nebylo vyplňování CER formuláře závazné, označila žalobkyně za zcela lichou a založenou na dezinterpretaci obsahu předmětného emailu, v němž je hovořeno pouze o povinnosti žalovaného jakožto schvalovatele CER formulářů jiných žadatelů potvrdit CER jiného žadatele, nikoliv o vynětí žalovaného z povinnosti předložit ke schválení vlastní CER formulář, pokud hodlá učinit objednávku na plnění, jehož vynaložení žádá interní schválení. Co se týče argumentace žalovaného týkající se závaznosti výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 2021, č. j. 30 C 263/2018-562, z čehož žalovaný dovozoval vědomost žalobkyně o vzniku škody již ke dni 3. 11. 2017, žalobkyně odkázala na správné závěry soudu prvního stupně, kdy žalovaný při svých úvahách nezohledňuje rozdíl mezi vztahy žalobkyně jako právnické osoby se třetími osobami, tedy vztahy navenek, a vztahy mezi žalobkyní a jejími zaměstnanci, tedy vztahy uvnitř. Závěr prezentovaný žalovaným, že povědomí škůdce (a jeho přímého podřízeného) o vzniku škody by měl automaticky zakládat tu samou vědomost také na straně poškozeného, je z žalobkyní vyložených důvodů zcela absurdní a i nemravný. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku v plném rozsahu a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení, vzal v úvahu jak argumentaci žalovaného uplatněnou v odvolání, tak i argumentaci žalobkyně ve vyjádření k odvolání, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.

10. Soud prvního stupně rozhodl na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu a také jej správně právně posoudil. Odvolací soud se s jeho skutkovými i právními závěry zcela ztotožňuje.

11. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že skutkové předpoklady pro naplnění ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, byly v daném případě naplněny. Soud prvního stupně zcela jasně a srozumitelně v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil důvody, na kterých založil své rozhodnutí a popsal, na základě jakých důkazů vzal za prokázané, že žalovaný, který podle platně sjednané pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2016 byl v době od 1. 9. 2016 do 10. 11. 2017, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou k tomuto dni, zaměstnancem žalobkyně na pozici výkonného ředitele skupiny pro digitální technologie ([právnická osoba] [právnická osoba] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]), při výkonu pracovní činnosti porušil své povinnosti stanovené v § 301 písm. a), c) a d) zákoníku práce, což spočívá v tom, 1) že jménem žalobkyně uzavřel ústní smlouvu o dílo se společností [právnická osoba][právnická osoba]. dne 3. 8. 2017, která dne 7. 8. 2017 zahájila práce na vývoji mobilní aplikace s předpokládanými náklady, aniž by měl jednateli žalobkyně akceptovaný obchodní plán, v rámci něhož by obchodní případ byl odhadován jako úspěšný, přičemž vypracování takového business plánu bylo po žalovaném v rámci plnění jeho pracovních povinností opakovaně požadováno, 2) že při zadání vývoje mobilní aplikace společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. žalovaný porušil pravidlo stanovené v interních předpisech žalobkyně, s nímž byl žalovaný prokazatelně seznámen nejpozději 26.1. 2017 a stanovující povinnost nechat si předem schválit vynaložení výdaje v rozpětí od 25 000 EUR do 200 000 EUR předložením CER formuláře finančnímu řediteli společnosti [právnická osoba] International pro oblast Evropy, Blízkého východu a Afriky [jméno FO] a dvěma jednatelům žalobkyně, a 3) že jednatelům žalobkyně žalovaný neposkytoval adekvátní informace o zadání vývoje aplikace. Uvedené protiprávní jednání představující porušení povinností žalovaného stanovených v ust. § 301 písm. a), c) a d) zákoníku práce bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobkyně, která spočívala ve vzniku dluhu žalobkyně vůči společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. na zaplacení ceny díla snížené o to, co neprovedením díla ušetřila, a rovnající se žalované částce, k jejíž úhradě byla žalobkyně po prohraném sporu vyvolaném společností [právnická osoba][právnická osoba]. vůči žalobkyni zavázána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 2021, č. j. 30 C 263/2018-526, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 30 Co 239, 240/2021-583. Pokyn žalobkyně k zastavení prací na díle nebyl příčinou vzniku dluhu a škody na straně žalobkyně, ale opatřením k minimalizaci škody, neboť tvorba aplikace následně po revizi produktu z hlediska dotvořeného business plánu nedávala smysl, získaný produkt byl pro žalobkyni obchodně nevyužitelný. Soud prvního stupně rovněž zcela jasným a přehledným způsobem se vypořádal i se všemi námitkami vznášenými žalovaným v průběhu řízení, na nichž stavěl svoji obranu proti uplatněnému nároku žalobkyně, které z velké části opakuje žalovaný v odvolání, a i v tomto případě odvolací soud s posouzením námitek žalovaného jako nedůvodných souhlasí a opět lze v plném rozsahu odkázat na správné, logicky zdůvodněné a důkazy podložené závěry soudy závěry soudu prvního stupně.

12. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dovodil, že ač žalovaný byl v rozhodném období i členem představenstva mateřské společnosti [právnická osoba] [právnická osoba] v [adresa], jejíž dceřinou společností je žalobkyně, byl jako zaměstnanec žalobkyně na základě platně sjednané pracovní smlouvy zavázán povinnostmi plynoucími z této pracovní smlouvy, a byl tedy povinen dodržovat i interní předpisy žalobkyně týkající se CER formuláře, tj. povinnost nechat si předem schválit vynaložení výdaje převyšujícího 25 000 EUR předložením CER formuláře finančnímu řediteli [právnická osoba] International pro oblast Evropy, Blízkého východu a Afriky a dvěma jednatelům žalobkyně. Se závěrem soudu prvního stupně, že členství v představenstvu mateřské společnosti žalovaného ze splnění této povinnosti v rámci plnění pracovních úkolů v pracovním poměru sjednaném s žalobkyní jako zaměstnavatelem jej nijak nevyvazovalo, se odvolací soud ztotožňuje. Stejně jako se závěrem, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný s uvedeným předpisem - směrnicí o limitech a směrnicí o rozdělení pravomocí - tj. že objednávka jakéhokoliv plnění přesahující 25 000 EUR musela být předem schválena formou písemného CER formuláře potvrzeného osobami výše uvedenými, byl seznámen (viz bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a následující, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazuje). Rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalovaný zadal vývoj aplikace externí společnosti ([právnická osoba][právnická osoba].), čímž následně pro žalobkyni vznikly náklady (respektive škoda v podobě dluhu společnosti [právnická osoba][právnická osoba].), aniž by v rozporu s interními mechanismy měl takový postup schválen k tomu odpovědnými osobami, považuje odvolací soud za zcela správný a odpovídající skutkovým zjištěním učiněným na základě v odůvodnění rozhodnutí popsaných a v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů (bod 36 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze opět beze zbytku odkázat). Odvolací soud tedy shodně jako soud prvního stupně uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný coby zaměstnanec žalobkyně realizoval mimo rámec nastavených kontrolních mechanismů zadání vývoje aplikace externí společnosti, s tímto postupem žalovaného představující porušení jeho pracovních povinností vznikly žalobkyni náklady, které externí společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. byla žalobkyně na základě soudního rozhodnutí povinna uhradit. Uvedené náklady, představující žalovanou částku, tak vznikly v příčinné souvislosti se skutečností, že žalovaný zadal vývoj aplikace externí společnosti bez schválení žalobkyně, a žalobkyně měla právo neschválenou zakázku, kterou následně vyhodnotila jako obchodně nevyužitelnou, stopnout. To vyplývá z toho, že žalobkyně z pozice podnikajícího subjektu měla právo prostřednictvím k tomu odpovědných zaměstnanců (tj. např. finančních ředitelů) posoudit a rozhodnout o finanční a obchodní stránce (obchodní využitelnosti) zamýšleného produktu, jehož vývoj po technické stránce byl v kompetenci žalovaného, který jako špičkový odborník v oblasti digitálních technologií a se zkušenostmi z vlastního podnikání byl skupinou [právnická osoba] angažován právě na pozici výkonného ředitele pro digitální technologie u žalobkyně, v jehož kompetenci byla technická stránka produktů..

13. Rovněž pak závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti obrany žalovaného, že i pokud by škoda vznikla a měl být za ni odpovědný žalovaný, pak nárok na náhradu škody není dán z důvodu zániku takového práva žalobkyně s ohledem na ujednání účastníků v článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru, považuje odvolací soud za zcela správný. Soud prvního stupně zcela srozumitelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností - a opět důkazy řádně podloženými a v řízení také provedenými - má za to, že nedošlo k naplnění skutkových předpokladů vzdání se práva žalobkyní na náhradu škody podle uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru. Formulace ujednání v článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru, který zní, že : „Zaměstnavatel tímto prohlašuje svým jménem a jménem [právnická osoba] [právnická osoba] a jakéhokoliv člena skupiny, že nemá neuspokojenou peněžitou či nepeněžitou pohledávku (splatnou či nesplatnou), ani žádné obdobné budoucí právo za zaměstnancem, s výjimkou jakýchkoliv případných nároků z budoucího porušení konkurenční doložky upravené v článku 10 pracovní smlouvy a s výjimkou jakýchkoliv případných nároků na náhradu škody, která bude zjištěna po uzavření této dohody, ledaže je uvedeno jinak v této dohodě, a že v případě, že by jakákoliv taková neuspokojená peněžitá či nepeněžitá pohledávka existovala, pak zaměstnavatel se podpisem dohody práva na uspokojení jakékoliv takové pohledávky, jakéhokoliv práva vzdává, s výjimkou práv, u kterých je možnost vzdání se vyloučena právními předpisy“, jiný výklad z hlediska gramatického, než výklad provedený soudem prvního stupně, tj. že žalobkyně potvrzuje neexistenci za žalovaným žádných neuspokojených pohledávek s výjimkou nároku na náhradu škody zjištěnou až po uzavření dohody, ani neumožňuje. Tedy výklad tohoto ustanovení provedený soudem prvního stupně považuje odvolací soud za správný. Správně se také soud prvního stupně zabýval - a zde je nutno zdůraznit, že tak činil i v souladu s obranou žalovaného prezentovanou jím ve vztahu k této doložce, že žalobkyně o existenci škody v době uzavření předmětné dohody již věděla, a tudíž dle žalovaného nejde o škodu, o které by se dozvěděla až po skončení pracovního poměru žalovaného a tudíž nárok na náhradu této škody s odkazem na doložku nemá - posouzením doby, kdy se žalobkyně o škodě dozvěděla. Zcela správně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu soud prvního stupně konstatoval, že k závěru, že zaměstnavatel zjistil, že má vůči zaměstnanci právo na náhradu škody, je třeba, aby zaměstnavatel měl rámcovou představu o naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, přičemž tato rámcová představa spočívá v tom, že je zaměstnavatel alespoň rámcově schopen posoudit, zda dluh skutečně vznikl, zda smlouva byla skutečně uzavřena, zda třetí osoba poskytla plnění a jaké, zda toto plnění má pro zaměstnavatele užitnou hodnotu a jakou. A pokud soud prvního stupně uzavřel, že ke dni 10. 11. 2017, kdy byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru žalobkyní s žalovaným obsahující uvedenou doložku v článku 7.1 dohody, žalobkyně o škodě nevěděla, neboť takovou vědomost nelze dovodit ze skutečnosti, že společnost [právnická osoba][právnická osoba]. doručila dne 3. 11. 2017 email k rukám [jméno FO], v té době přímého podřízeného žalovaného, s vyúčtováním dosud provedených prací v částce 1 259 833,33 Kč, přičemž uvedený email o vyúčtování ceny doposud provedených prací společností [právnická osoba][právnická osoba]. přeposlal [jméno FO] jednateli žalobkyně dne 13. 11. 2017, považuje odvolací soud tento závěr za správný.. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že zasláním emailu [jméno FO] společností [právnická osoba][právnická osoba]. obsahující vyúčtování dosud provedených nákladů, tedy osobě, která nebyla osobou, která by škodu vůči žalovanému mohla uplatnit, nezakládá k tomuto datu vědomost žalobkyně o škodě a odpovědnosti žalovaného za ni, navíc za situace, kdy do data skončení pracovního poměru nebyli o vyúčtování dosud provedených prací společností [právnická osoba][právnická osoba]. jednatelé žalobkyně ani informováni, neboť z uvedené listiny nelze usoudit na to, že dluh skutečně vznikl, kdo jej zapříčinil a především to, zda je škodou či nikoliv, tedy zda ve vztahu k dluhu bylo poskytnuto protiplnění, zda takové protiplnění je pro žalobkyni obchodně využitelné, což se by se stalo zjistitelným dotvořením obchodního plánu. Vzhledem k tomu, jak to vyplývá ze svědecké výpovědi [jméno FO], že uvedené skutečnosti ve vztahu k obchodní využitelnosti rozpracované aplikace byly zjištěny až po rozvázání pracovního poměru se žalovaným, je naprosto správný závěr soudu prvního stupně, že ustanovení článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru na škodu uplatňovanou žalovaným v daném řízení nedopadá, neboť žalobkyně rámcovou představu o naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu získala až po ukončení pracovního poměru žalovaného a tudíž tento dluh z titulu nároku na náhradu škody ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce žalovanému neprominula.

14. Pokud žalovaný v odvolání dále namítal pochybení soudu prvního stupně při výkladu článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru, když dle žalovaného důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru žalovaným bylo vyřešení neshod týkající se projektu Caree a že pokud měly v tomto smyslu zůstat mezi stranami jakékoliv otevřené sporné otázky či práva, pak žalovaný by nikdy dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřel, tak odvolací soud znovu opakuje, jak ostatně je již shora uvedeno, že výklad provedený soudem prvního stupně je souladný s gramatickým vyjádřením tohoto ustanovení, znění ustanovení žádné pochybnosti o vůli účastníků projevené v uvedeném ustanovení nezakládá, možnosti různého výkladu rozhodně nevzbuzuje. Sám žalovaný v řízení před soudem prvního stupně v rámci uplatňované obrany vycházel ze stejného výkladu, jak jej provedl soud prvního stupně, tj. že vzdání se práva na náhradu škody žalobkyní vůči žalovanému nedopadá na škody zjištěné po datu uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, když se snažil prokazovat, že o škodě se žalobkyně dozvěděla dříve, než došlo k uzavření této dohody o skončení jeho pracovního poměru u žalobkyně. Pokud žalovaný až v odvolání uvedl, že jeho vůlí a motivem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo narovnat neshody týkající se projektu Caree a že pokud by v tomto směru měly zůstat jakékoliv otevřené sporné otázky či práva, pak by žalovaný takovou dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřel, neboť vznik škody a jeho odpovědnost za ni vůči žalobkyni zcela odmítal, pak je nutno přisvědčit žalobkyni, že uvedené tvrzení k odlišnému výkladu vůle žalovaného ve vztahu k interpretaci článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru je novým skutkovým tvrzením, k čemuž odvolací soud ve smyslu ust. § 205a o.s.ř. nemůže přihlížet. Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud musí přisvědčit argumentaci žalobkyně uvedené ve vyjádření k odvolání žalovaného, že ustanovení článku 7.1 dohody o rozvázání pracovního poměru neobsahuje žádný výraz, který by sám o sobě připouštěl různý výklad, a pokud žalovaný namítá, že jeho vůle při uzavření uvedené dohody neodpovídala jejímu gramatickému vyjádření v článku 7.1, pak bylo na něm, aby tuto vůli při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru projevil, a požadoval odpovídající úpravu textu, a pokud tak neučinil, pak to jde k jeho tíži, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl, anebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, dále sp. zn. 21 Cdo 4606/2018 ze dne 25. 2. 2020).

15. Odvolací soud pak neshledal důvodnými ani další námitky žalovaného uplatněné v odvolání týkající se procesního postupu soudu prvního stupně. Soud prvního stupně vyložil, jaké a z jakých důvodů neprovedl důkazy navrhované žalovaným – výslechy svědků pánů [jméno FO], [jméno FO] a paní [jméno FO], a to z důvodu jejich nadbytečnosti, kdy dostatečným způsobem a správně, jak podotýká odvolací soud, měl soud prvního stupně skutkový stav zjištěný z řízení provedených a citovaných důkazů, včetně uvedení skutečností z těchto důkazů zjištěných a opět s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje (soudem prvního stupně citovaná vzájemná emailová komunikace, včetně označení datace a uvedení jejího obsahu, svědecký výslech [jméno FO] vyvracející obranu žalovaného, že jednatelé žalobkyně o vývoji aplikace společností [právnická osoba][právnická osoba]. věděli a že zadání vývoje aplikace společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. schválili).

16. Konečně pak ve vztahu k závěru soudu prvního stupně o vědomosti žalobkyně o škodě a odpovědnosti žalovaného za škodu, kdy žalovaný namítal vědomost žalobkyně již k datu 3. 11. 2017, s ohledem na závaznost výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 30 C 263/2018-562, ukládající žalobkyni povinnost zaplatit společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. uvedenou částku s úrokem z prodlení od 4. 11. 2017 a kdy dle žalovaného Obvodní soud pro Prahu 8 ve výroku I tak určil datum vzniku škody na den 3. 11. 2017, je nutno uvést, že jde o námitku uplatňovanou žalovanými již v řízení před soudem prvního stupně, se kterou se soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádal a na zdůvodnění v bodě 77 a 78 odůvodnění napadeného rozsudku lze odkázat. Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že doručení výzvy k zaplacení dluhu od společnosti [právnická osoba][právnická osoba]., k němuž nalézací soud rozhodující o nároku společnosti [právnická osoba][právnická osoba]. vůči žalobkyni na úhradu dluhu ze smlouvy o dílo vázal započetí prodlení žalobkyně s plněním této společnosti, je dílčími skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8 a jeho právním názorem o započetí prodlení žalobkyně ve vztahu k třetímu subjektu, jímž není soud rozhodující v této věci vázán, a že zásadním je zejména to, že prodlení žalobkyně vůči [právnická osoba][právnická osoba]. spočívá na zcela jiných skutečnostech, než dozvědění se žalobkyně o pohledávce na náhradu škody vůči žalovanému. A tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavírá, že je nutno zohlednit rozdíl mezi vztahy žalobkyně jako právnické osoby se třetími osobami a vztahy mezi žalobkyní a jejími zaměstnanci, neboť jinak by šlo o zcela absurdní závěr, že povědomí škůdce o vzniku škody by automaticky zakládalo tu samou vědomost také na straně poškozeného. Soud prvního stupně zcela správně dospívá k závěru, že vědomost [jméno FO] jakožto zaměstnance žalobkyně o škodě způsobené žalobkyni žalovaným, nezakládá automaticky tu samou vědomost také na straně žalobkyně, a to právě proto, že [jméno FO] byl přímým podřízeným žalovaného (jakožto škůdce) a současně nebyl osobou, která by byla oprávněna domáhat se za žalobkyni náhrady této škody po žalovaném.

17. Dále je nutno uvést, že i další námitku žalovaného, že soud prvního stupně neprovedl řádné zhodnocení důkazů, případně že dle žalovaného přehlédl „celou masu“ komunikace mezi účastníky, která byla vedena v průběhu roku 2017, která byla dána na vědomí žalobkyně a z níž lze dovodit podstatné okolnosti ohledně závazku vůči společnosti [právnická osoba][právnická osoba]., musí odvolací soud jednoznačně jako neopodstatněnou odmítnout. Jak již výše uvedeno, soud prvního stupně vedl řádně důkazní řízení, provedl listinné důkazy, včetně účastníky odkazované emailové komunikace, v odůvodnění rozsudku provedené důkazy popsal a uvedl, jaká zjištění z nich učinil a jím přijaté jak skutkové, tak právní závěry jsou s provedenými důkazy souladné.

18. Pokud tedy soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, aniž by se zabýval posouzením intenzity zavinění žalovaného na vzniku škody, neboť takové posouzení bylo nepodstatné s ohledem na výši škody uplatňované žalobkyní v částce nižší, než zjištěný 4 a půl násobek průměrného výdělku žalovaného (§ 257 odst. 2 zákoníku práce), je jeho rozhodnutí věcně správné a zákonné, a proto ho odvolací soud ve všech výrocích, tj. včetně přiznání zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) a náhrady nákladů řízení žalobkyni ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem, tak jak jsou specifikovány v bodě 80 odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i včetně výroku o státem zálohovaných nákladech řízení uložených k úhradě s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. žalovanému ve výši stanovené samostatným usnesením, podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., plného úspěchu žalobkyně i v odvolacím řízení. Účelně vynaloženými náklady odvolacího řízení jsou náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem, a to odměna za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. k) a g) a.t. (vyjádření k odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu) po 16 620 Kč, 2 režijní paušály ke každému z těchto úkonů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., dále pak náklady sestávají z cestovného ve výši 1 567 Kč (při ujetí 192 km na trase Praha – Plzeň a zpět, spotřebě paliva 6,70 l/100 km dle doloženého technického průkazu k jízdě užitého vozidla, ceně paliva 38,20 Kč/l a paušální sazbě náhrady 5,60 Kč/km), tj. dohromady 35 407 Kč, s připočtením 21% DPH ve výši 7 435,47 Kč a parkovného ve výši 210 Kč, jde celkem o 43 052,47 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).