13 Co 695/2024 - 473

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce B] oba bytem [Adresa žalobce B] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B], a.s., [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení nemajetkové újmy o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 2. 2024, č. j. 34 C 347/2015-406, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 6. 2024, č. j. 34 C 347/2015-430 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 281 924,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2015 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3 339 392,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2015 do zaplacení, se potvrzuje.

III. Ve výroku II, v části ohledně příslušenství z částky 293 332 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) úrok z prodlení z částky 293 332 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, od 21. 11. 2015 do zaplacení, a to ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve výroku IV, v části ohledně příslušenství z částky 413 332 Kč, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení z částky 413 332 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, od 21. 11. 2015 do zaplacení, a to ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VI a VII potvrzuje.

VI. Ve výroku V se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 519 734,69 Kč, k rukám jejich právního zástupce, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 293 332 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu v části nároku žalobce a) na zaplacení částky 2 281 924,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů z částky 2 575 256,60 Kč od 21. 11. 2015 do zaplacení, zamítl (výrok II), žalované uložil dále povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 413 332 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalobu v části nároku žalobkyně b) na zaplacení částky 3 339 392,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů z částky 3 752 724,60 Kč od 21. 11. 2015 do zaplacení, zamítl (výrok IV), žalobcům nepřiznal vůči žalované a vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení (výrok V), žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice, na účet Okresního soudu Sokolov, soudní poplatek ve výši 35 333,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI) a ve stejné lhůtě byli zavázáni žalovaná a vedlejší účastník zaplatit společně a nerozdílně České republice, na účet Okresního soudu v Sokolově, na nákladech řízení částku 30 794,50 Kč (výrok VII). Soud měl za prokázané, že otec žalobců, pan [jméno FO], zemřel v důsledku pracovního úrazu. V souladu s ust. § 375 odst. 1 písm. d) zákoníku práce dovodil soud prvního stupně existenci nároku žalobců na poskytnutí jim zaměstnavatelem jednorázového odškodnění, jehož výši stanovil s přihlédnutím k ust. § 378 odst. 1 zákoníku práce, a v souladu s ustálenou judikaturou, a při zohlednění všech kritérií dospěl soud k závěru, že u žalobce a) představuje přiměřená a spravedlivá náhrada částku 600 000 Kč, která vyjadřuje 2,5násobek limitních náhrad podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 240 000 Kč podle zákoníku práce a částku 66 668 Kč poskytnutou žalovanou na základě kolektivní smlouvy, a proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 293 332 Kč. U žalobkyně b) dospěl soud k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada představuje částku 720 000 Kč, která vyjadřuje 3násobek limitních náhrad podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 240 000 Kč podle zákoníku práce a částku 66 668 Kč poskytnutou žalovanou na základě kolektivní smlouvy, a proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 413 332 Kč. Mezi kritéria pro navýšení náhrady jednorázového odškodnění soud zařadil hodnocení újmy způsobené žalobcům smrtí jejich otce, a to zejména v oblasti citové, psychického rozpoložení a osobní, přihlédl k vazbám dětí a otce, k ekonomické závislosti dětí na poskytovaném výživném, stejně tak k okolnostem, za nichž došlo k jeho úmrtí, a i k určitému spoluzavinění poškozeného na nastalém následku. Uvedené soud hodnotil i z hlediska věku dětí a zemřelého. Při úvaze o výši odškodného soud prvního stupně vycházel i z rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných věcech (např. sp. zn. 25 Cdo 894/2018) a měl za to, že náhrada nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké se v obdobných případech může pohybovat v rozmezí částek 200 000 Kč až 500 000 Kč. Soud vzal v potaz výši průměrné mzdy za rok 2012, podle údajů Českého statistického úřadu, pro období prvního až třetího čtvrtletí. Výši odškodnění, vyjádřenou ve výrokové části svého rozhodnutí, stanovenou postupem podle § 136 o. s. ř., považoval soud prvního stupně za přiměřenou všem okolnostem projednávané věci, za souladnou s judikatorní praxí dovolacího soudu a naplňující smysl jednorázového odškodnění pozůstalých osob podle rozhodné zákonné úpravy. Soud prvního stupně nepřiznal žalobcům z přisouzeného peněžitého plnění příslušenství v podobě úroků z prodlení, když vyšel z právního názoru, že povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení jednorázové náhrady nemajetkové újmy vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění, proto teprve uplynutím určené lhůty dochází k prodlení dlužníka. V době vydání napadeného rozsudku tedy podle soudu nemohla být žalovaná v prodlení s náhradou požadovaného odškodnění. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů mezi účastníky, soud vyšel ze skutečnosti, že na dané rozhodnutí dopadá ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše odškodnění byla závislá v podstatné míře na úvaze soudu, a ohledně základu nároku byli žalobci ve věci úspěšní, nicméně na toto rozhodnutí nakonec aplikoval § 150 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalovaná v rámci jednání pro ukončení sporu navrhovala vyplacení každému ze žalobců plnění, jež se blížilo částce nakonec žalobcům přisouzené napadeným rozsudkem. Soud rovněž zohlednil to, že žalobci požadovali odškodnění ve zjevně nepřiměřené výši, ačkoli je soud seznámil se svým předběžným náhledem na věc v tomto směru, přesto žalobci odmítali smírné řešení věci či alespoň korekci uplatněného nároku. Výrok o náhradě nákladů státu byl postaven v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. na porovnání úspěchu účastníků v řízení a výrok o povinnosti náhrady soudního poplatku odkazoval na ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

2. Ve včasném odvolání vyjádřili žalobci nesouhlas se zamítavými výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně a s navazujícími nákladovými výroky V a VII. Žalobci nejprve rozporovali, že soud při stanovení vyčíslení konečné újmy vycházel ze základní částky 240 000 Kč, uvedené v ust. § 378 odst. 1 zákoníku práce, místo částky 502 020 Kč představující dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Žalobci dále namítli, že v návaznosti na nesprávně zjištěnou základní výši újmy, stanovil soud prvního stupně, po zohlednění již vyplacených částek, nesprávně i konečnou výši újmy u žalobců. V případě žalobce a) měl dospět k částce 948 382 Kč, jako 2,5násobek částky 502 020 Kč, po zahrnutí již vyplacených 240 000 Kč a 66 668 Kč, a v případě žalobkyně b) měl dospět k částce 1 199 392 Kč, jako 3násobku částky 502 020 Kč, po zahrnutí již vyplacených 240 000 Kč a 66 668 Kč. Podle žalobců stanovená částka konečné újmy neodpovídá zásadě proporcionality. Pokud jde o kritéria odůvodňující zvýšení peněžité náhrady, soud prvního stupně nezohlednil, že doba truchlení u žalobkyně b) trvala výrazně delší dobu, než je obvyklé (4 roky), a psychický stav žalobkyně b) se úmrtím jejího otce zhoršil. Soud odmítl tuto přitěžující okolnost klást k tíži žalované, z důvodu predispozic žalobkyně b). Žalobkyně b) namítla, že i přes její predispozice, byl takto dlouhý stav truchlení podstatně delší, než je obvyklé, a odůvodňuje navýšení odškodnění žalobkyně. Žalovaná se nesnažila zmírnit následky utrpení žalobkyně b), když se o její zdravotní stav či duševní rozpoložení žádným způsobem nezajímala a před zahájením řízení, ani v jeho průběhu, se nesnažila najít smírné řešení věci. Soud dostatečně nezohlednil preventivní a sankční funkci náhrady nemajetkové újmy, když měl přihlédnout k porušování předpisů u zaměstnavatele, povolujících užití výtahu, což bylo u žalované běžné, a mimo dosah kontrol ze strany zaměstnavatele. Výtah měl být užíván pouze s řidičem, za použití klíče, což nebylo dodržováno. Za uvedený stav dostal zaměstnavatel od báňského úřadu pokutu. Zadostiučinění, jako prostředek k náhradě nemajetkové újmy, nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační), ale rovněž funkci sankční směřující k odrazení od porušování bezpečnostních předpisů. Podle názoru žalobců měla být základní újma navýšena z důvodu, že žalovaná zaviněně porušila zákonnou povinnost dle § 248 odst. 1 zákoníku práce, neboť nevytvořila svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku. Při rozhodování o odškodnění nelze podle žalobců pominout ekonomickou sílu žalované, která v roce 2023 měla příjem (po zdanění) 801 700 000 Kč a tržby za vlastní výrobky a služby představovaly částku 7 370 400 000 Kč. Žalobci nesouhlasili se závěrem soudu o spoluzavinění poškozeným smrtelného úrazu. Poškozený nebyl seznámen s předpisy a obsluhou výtahu, a jejich znalost nebyla u něho vyžadována a kontrolována. Nepočínal si proto v rozporu s obvyklým způsobem chování a nejednal lehkomyslně, neboť dveře nešly při výskytu prachu otevřít, a musela být použita hrubá síla. Nikdy předtím se nestalo, že by klec výtahu nebyla v příslušném patře, ve kterém šly otevřít dveře, a nemohl si tak být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Nešlo ani o běžnou neopatrnost či jednání vyplývající z rizika práce, protože nezajištění dveří proti otevření bylo zapříčiněno prasklou uzávěrkovou skříní, což poškozený nemohl předvídat. Nebylo tak prokázáno, že by poškozený věděl o poškozeném mechanismu dveří. Podle žalobců za úraz poškozeného plně odpovídá zaměstnavatel, s čímž koresponduje skutečnost, že pojišťovna nijak nekrátila odškodnění žalobců pro případné spoluzavinění následku poškozeným. Za nesprávný považovali žalobci také postup, pokud jim nebylo přiznáno příslušenství z přisouzeného nároku, neboť vydané rozhodnutí nemá konstitutivní povahu, ale je charakteru deklaratorního. Žalobcům by měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť byli zcela úspěšní, pokud jde o stanovení hmotněprávního základu nároku, přičemž vyčíslení nároku záviselo na postupu a úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Odkazoval-li soud prvního stupně na návrh smírného řešení věci, stalo se tak až po pěti letech vedení sporu, kdy v řízení byly již vynaloženy značné náklady, jež neměly být žalobcům uhrazeny (zhruba za 17 úkonů právní služby), navíc žalovaná odmítala zaplacení úroků z prodlení, na něž mají žalobci nárok. Žalobci kvantifikovali svůj nárok v době, kdy prakticky neexistovala judikatura vyšších soudů a neočekávali, že soudní řízení bude probíhat delší dobu. S uvedenou argumentací navrhli žalobci změnu zamítavých výroků II a IV na přiznání jim nároku v plné výši, a to spolu s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení od 21. 11. 2015 do zaplacení, a dále požadovali přiznání jim náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná, jež se ztotožnila s odůvodněním napadeného rozsudku, navrhla jeho potvrzení a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o nárok samotný, způsob jeho výpočtu, rozhodnutí soudu vychází z aplikace na věc dopadající platné právní úpravy, za použití ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a je postaveno na relevantních skutečnostech, jež mají oporu v provedeném dokazování. Stejně tak platí, že poškozený si počínal před vznikem škody způsobem, při němž vědomě podstupoval riziko hrozící újmy, když se nepřesvědčil, že výtahová klec se nachází v patře +24 metrů, do výtahu vstupoval pozadu a neověřil si skutečný stav věci. Soud prvního stupně správně promítl uvedené lehkovážné a riskantní chování poškozeného do úvahy o přiměřené výši odškodnění, když takové jednání nelze přičítat k tíži žalované, a je z judikatury Nejvyššího soudu patrné, že míra spoluzavinění poškozeného na smrtelném následku je kritériem, které se promítá do výše odškodnění. Pokud jde o zásah do citové a psychické sféry žalobců, v souvislosti se smrtelným pracovním úrazem jejich otce, napadené rozhodnutí podrobně popisuje rozhodné skutečnosti a přiměřeně na ně reaguje ve vyjádřeném výsledku sporu, přičemž ačkoli poukazuje na zhoršený psychický stav žalobkyně b) již v době před úrazem, na základě psychické predispozice k takovému rozpoložení, přiznává jí rozhodnutí dostatečně zvýšené odškodnění z důvodu větší příchylnosti žalobkyně k otci. Za správně odůvodněný považuje žalovaná rovněž závěr soudu o konstitutivním charakteru vydaného rozsudku ve vztahu k úrokům z prodlení, kdy soud prvního stupně správně nepřiznal žalobcům jejich náhradu. K dané problematice žalovaná připomenula, že zaměstnavatel fakticky neměl možnost na výzvu pozůstalých jakkoli plnit, aby tak zamezil vzniku nároku na úhradu úroku z prodlení, aniž by tak sám zaměstnavatel nenesl náklady s tím spojené a fakticky se tím nepřipravil o plnění ze zákonného pojištění, na které řádně hradí pojistné. Závěr o skutečnosti, že rozhodnutí o navýšení jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých dle ust. § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, má deklaratorní charakter, a tudíž že žalobcům náleží nárok na úrok z prodlení již od okamžiku doručení výzvy k plnění, by tak s ohledem na shora uvedené v praxi současně založil zcela absurdní a zákonodárcem zjevně nezamýšlenou situaci, kdy zaměstnavatel ani vedlejší účastník na straně žalované fakticky neměl možnost zabránit vzniku nároku pozůstalých na úhradu úroků z prodlení, a současně, kdy je tak v zájmu pozůstalých vyvolávat průtahy řízení o přiznání navýšení jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých, neboť jim z tohoto plyne majetkový prospěch. Závěr o konstitutivním charakteru rozhodnutí soudu o případném přiznání navýšení jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých pak dle názoru žalované ani není nikterak v rozporu s principem jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu, kdy odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, popřípadě pozůstalým osobám, má objektivní charakter, tj. zaměstnavatel nese odpovědnost za následek bez ohledu na to, zda zaviněně porušil svoji právní povinnost, kdy naopak nárok vyplývající z ust. § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, potažmo § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, má subjektivní charakter, tzn. je vyžadováno zaviněné porušení právní povinnosti škůdcem. Ve vztahu k náhradě nákladů před soudem prvního stupně žalovaná opětovně upozorňovala na skutečnost, že již v roce 2018 a v roce 2022 nabízela žalobcům uzavření soudního smíru, na jehož základě by každému ze žalobců uhradila nad rámec již poskytnutých plateb, v celkové výši 306 668 Kč, další platbu ve výši 260 000 Kč a uhradila by náklady řízení ve výši tří úkonů právních služeb podle advokátního tarifu. V případě žalobce a) by se tak jednalo o částku, jež by byla o pouhých 33 332 Kč nižší, než je výše částky přiznané žalobci a) napadeným rozsudkem, přičemž žalobci toto plnění mohli obdržet již v roce 2018, tj. o necelých šest let dříve, než Okresní soud v Sokolově ve věci meritorně rozhodl. Uvedená nabídka, ani opakovaná nabídka v roce 2022, však nebyla ze strany žalobců akceptována. Okolnosti odůvodňující aplikaci ust. § 150 o. s. ř. vyvolali svým jednáním ve věci právě sami žalobci, kdy při rozhodování soudu ohledně náhrady nákladů řízení nelze zohledňovat skutečnost, že žalobci nedostatečně uvážili své ekonomické zájmy při uzavírání smlouvy o poskytování právních služeb.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k obsahu podání účastníků a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné.

5. Projednávanou věc je, i v současné době, nutno posuzovat podle právních předpisů platných a účinných ke dni smrtelného úrazu poškozeného, tj. ke dni 24. 11. 2013, zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

6. Podle § 375 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých.

7. Podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 30. 9. 2015, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 365/2011 Sb., jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč.

8. Uvádí-li citované ustanovení zákoníku práce „nejméně 240 000 Kč“, pak již samo toto ustanovení dává prostor pro zvýšení náhrady nad částku 240 000 Kč, neboť částka 240 000 Kč, podle zákona ta „nejmenší“, by měla být odpovídající náhradou v případech, kdy budou splněny jen základní zákonné podmínky – tedy odškodnění manžela a nezaopatřených dětí při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu.

9. Pro samotnou existenci odpovědnosti žalované podle § 375 zákoníku práce je bezvýznamné, zda žalovaná porušila nějakou svou povinnost zakotvenou v zákoníku práce, taková okolnost však může být jedním z důvodů pro zvýšení odškodnění podle § 378 odst. 1 zákoníku práce. K vymezení kritérií pro přiznání vyššího jednorázového odškodnění bylo možno využít dřívější judikaturu ke stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené pozůstalému úmrtím blízké osoby podle § 13 dříve platného občanského zákoníku, jakož i judikaturu k náhradě nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I ÚS 2844/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí; ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV ÚS 4156/18; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018 či rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2202/2018).

10. Mimořádné okolnosti úmrtí zaměstnance, nízký věk oběti či pozůstalých, závislost pozůstalých na zemřelém, vyšší intenzita jejich vztahu a hlubší citové strádání pozůstalých, by měly být důvodem pro zvýšení náhrady.

11. Pro vyčíslení odpovídající náhrady neměl soud prvního stupně k dispozici žádný exaktní postup, neboť ust. § 378 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012, je právní normou s relativně neurčitou hypotézou. Uplatní se zde proto volná úvaha soudu, založená na posouzení všech okolností individuálního případu (§ 136 o. s. ř.).

12. Soud prvního stupně na věc správně aplikoval citovaná zákonná ustanovení a obecně přijímané závěry ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu.

13. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně vývoje judikatury Nejvyššího soudu, která se ustálila v závěru, že za základní částku odčinění nemajetkové újmy pozůstalých v případě úmrtí osoby blízké lze považovat dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2669/2021), kdy i s ohledem na stávající úpravu ust. § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je patrné, že se jedná o dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo, kdy tak soud prvního stupně správně tuto částku dovodil ve výši 488 440 Kč, a nikoli ve výši 502 020 Kč, jak se mylně domnívají žalobci.

14. Pokud žalobci namítají, že soud prvního stupně pochybil, pokud ohledně jím dovozené výše přiměřené a spravedlivé náhrady odkazoval na skutečnost, že se jedná o určitý násobek limitních náhrad podle § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nevycházel z násobků judikaturou dovozené základní částky odčinění nemajetkové újmy pozůstalých v případě úmrtí osoby blízké, pak je potřeba uvést, že takový postup soudu prvního stupně je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kdy je ustálenou praxí nalézacích soudů poměřovat výši přiznaného jednorázového odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých násobkem nejnižší částky uvedené v ust. § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. částky 240 000 Kč (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2669/2021).

15. Soud prvního stupně v tomto směru přiléhavě odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

16. Jelikož průměrná mzda za rok 2012 dosáhla dle údajů Českého statistického úřadu 25 101 Kč, za první až třetí čtvrtletí pak činila 24 422 Kč, představovala podle současné právní úpravy přepočtená výše základní náhrady plnění ve výši 488 440 Kč.

17. Po zohlednění všech kritérií lze uzavřít, že u žalobce a) představuje přiměřená a spravedlivá náhrada částku 600 000 Kč, která činí 2,5násobek limitních náhrad podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, přičemž do této částky byla zahrnuta již poskytnutá částka 240 000 Kč podle zákoníku práce a částka 66 668 Kč poskytnutá žalovanou na základě kolektivní smlouvy, proto soud prvního stupně správně uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 293 332 Kč. U žalobkyně b) dospěl soud k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada se rovná částce 720 000 Kč, která představuje 3násobek limitních náhrad podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 240 000 Kč podle zákoníku práce a částku 66 668 Kč poskytnutou žalovanou na základě kolektivní smlouvy, proto je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni b) částku 413 332 Kč.

18. Navýšení základní částky odškodnění na 2,5násobek limitních náhrad u žalobce a) a na 3násobek u žalobkyně b) považuje odvolací soud za přiměřené okolnostem projednávané věci. Nelze přehlédnout, že kritéria pro navýšení jednorázového odškodnění pozůstalých, mají-li být právně relevantní, musí být mimořádné povahy.

19. Odškodnění představuje právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako například šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. Vycházet je třeba z principu proporcionality, kdy soud rovněž porovná ve věci přiznané plnění a částky této náhrady přisouzené v jiných obdobných případech. Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, je třeba zohlednit okolnosti, jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce.

20. Posouzení toho, jaké zvýšení je v konkrétní jedinečné věci přiměřené, je věcí soudu. Při určování výše jednorázové náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. Soud při úvaze o výši satisfakce za nemajetkovou újmu vychází jak z celkové povahy projednávané věci, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu. Na straně žalobců bylo třeba zejména posuzovat intenzitu a kvalitu jejich vztahů se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých a existenční závislost na zemřelém. Dále pak vzít v potaz okolnosti smrti a objektivní odpovědnost žalované.

21. Soud prvního stupně v tomto směru provedl široké dokazování a dovodil z něho věcně správné skutkové závěry, které vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž lze, pro stručnost tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, odkázat.

22. Skutečnost, že soud prvního stupně při stanovení výše přiznaného jednorázového odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně b) zohlednil, že u ní již před smrtí poškozeného docházelo ke kolísání jejího psychického stavu, k sebevražedné pohnutce, žalobkyně vykazovala úzkostně depresivní symptomatiku, nedokázala se vyrovnávat s realitou, byla v řízení najisto postavena z provedených důkazů, přičemž soud prvního stupně správně přiznal této žalobkyni přiměřeně navýšené odškodnění (trojnásobek základní částky), neboť žalobkyni, byť jí bylo v době předmětné tragické události 18 let, úmrtí otce, na něhož byla vázána, silně citově zasáhlo.

23. Soud prvního stupně také správně hodnotil – jako jedno z kritérií pro přiznání navýšení odškodnění – zavinění smrtelného úrazu. K posouzení této skutečnosti měl dostatek důkazů z vedeného trestního řízení u Okresního soudu Sokolov, sp. zn. 21 T 18/2015, zejména ze zpracovaného znaleckého posudku, z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], z rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Karlovarského kraje ze dne 12. 5. 2014, z nichž dovodil, že na příčinách úrazu se podílely okolnosti, jež se vztahují k zaměstnavateli (žalované), které lze však rovněž přičíst k tíži samotného poškozeného, který byl zkušeným zaměstnancem, byl si vědom špatné funkce výtahu, sám obcházel bezpečnostní mechanismus a pravidla používání výtahu, když jej využíval, přestože se jednalo o výtah s řidičem, který použil v jeho nepřítomnosti. V předmětný den vstoupil do prostoru výtahové šachty, po otevření dveří, bez toho, aby se přesvědčil, že se výtah skutečně nachází v patře +24 m, a do uvedeného prostoru, kde byly snížené světelné podmínky, nastupoval pozadu, aniž zkontroloval, zda se kabina v místě skutečně nachází, což v konečném důsledku způsobilo jeho pád do výtahové šachty. V trestním řízení bylo konstatováno spoluzavinění poškozeného na smrtelném úrazu, když poškozený na uvedeném místě pracoval dlouhodobě a musel si být vědom problémů s výtahovými dveřmi. Podle odvolacího soudu přiznané navýšení odškodnění zohledňuje dostatečně (spolu) zavinění zaměstnavatele na smrtelném úrazu otce žalobců, když uvedené kritérium lze považovat za podpůrné, neboť primárně se hodnotí zásah do psychické a citové sféry pozůstalých.

24. Pokud soud prvního stupně uvažoval o odškodnění žalobce a) ve výši 600 000 Kč a žalobkyně b) ve výši 720 000 Kč, přiznaná náhrada se nevymyká způsobu rozhodování v jiných obdobných věcech (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2202/2018 – odškodnění ve výši 850 000 Kč, 550 000 Kč a 650 000 Kč – za újmu způsobenou v roce 2013, v důsledku trestného činu vraždy, ve věci medializované, s traumatizujícím následkem, jež se promítl do psychického stavu pozůstalého manžela, který našel zavražděnou manželku, v důsledku čehož byl po určitou dobu vyřazen z pracovního a společenského života).

25. Za neopodstatněné lze považovat tvrzení žalujících, že žalovaná neprojevila účast na tragické události ve vztahu k nim. Žalovaná opakovaně deklarovala svoji lítost nad událostí, kontaktovala matku žalobců, informovala je o nárocích plynoucích z tohoto smrtelného úrazu a poskytla jim plnění v základní výši podle zákoníku práce a zvýšené odškodnění podle kolektivní smlouvy platné u zaměstnavatele. Navíc žalovaná opakovaně navrhla uzavření soudního smíru.

26. V posuzované věci nejsou majetkové poměry žalované, ani okolnost, že jde o právnickou osobu, důvodem pro navýšení jednorázového odškodnění sekundárních obětí. Kritérium zkoumání majetkových poměrů nesmí být chápáno tak, že je přímá úměra mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Majetkové poměry povinného tedy zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady; jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro povinný subjekt nepředstavovala likvidační důsledek.

27. Naproti tomu je možno přisvědčit odvolací argumentaci, podle níž je chybný závěr soudu prvního stupně, považuje-li rozhodnutí o přiznání jednorázového odškodnění pozůstalých za rozhodnutí konstitutivní povahy, s tím důsledkem, že nelze přiznat žalobcům právo na náhradu příslušenství v podobě úroků z prodlení z přisouzeného jim nároku. Dle bodu 48 a násl. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II ÚS 2149/17, neplatí závěr obecných soudů o konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž se rozhoduje o peněžité náhradě podle ust. § 13 odst. 2 dříve platného občanského zákoníku, naopak je potřebné přijmout závěr opačný, tj. že uvedené rozhodnutí má charakter deklaratorní a nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, respektive, neučiní-li tak, pak mu úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Na tomto závěru je třeba trvat, neboť z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že konstitutivní rozhodnutí představují výjimku a mohou být vydávána pouze v případech, kdy zákon soudu výslovně přiznává oprávnění založit právní poměr (práva a povinnosti) mezi stranami (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3407/2010). Ostatně Ústavní soud již dříve ve své judikatuře nárok na peněžní náhradu podle § 13 odst. 2 dříve platného občanského zákoníku charakterizoval jako důsledek odpovědnosti za civilní delikt (viz nález sp. zn. I ÚS 1586/09 a usnesení sp. zn. IV ÚS 315/01). Z toho plyne, že povinnost původce újmy plnit vzniká v posuzované věci z deliktu samotného a nikoli až údajně konstitutivním rozhodnutím, jak uvádí odůvodnění napadeného rozsudku. Ve prospěch závěru o deklaratorní, a nikoli konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž je rozhodováno o nárocích na náhradu nemajetkové újmy pozůstalým, pak svědčí též princip jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu. Jak vyplývá z žalobního návrhu, žalobce a) vyzval žalovanou výzvou ze dne 10. 11. 2015 k úhradě částky 2 575 256,60 Kč do 20. 11. 2015, která byla žalované společnosti doručena dne 12. 11. 2015. Žalobkyně b) vyzvala žalovanou výzvou ze dne 10. 11. 2015 k úhradě částky 3 752 724,60 Kč taktéž do 20. 11. 2015, která byla žalované společnosti doručena dne 12. 11. 2015. Z výše uvedených důvodů je žalovaná v prodlení s úhradou újmy žalobců od 21. 11. 2015 a žalobcům náleží úrok z prodlení dle § 513 dříve platného občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. S ohledem na sdělené, odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v části odvoláním napadené, vztažmo k výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 281 924,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2015 do zaplacení, shodně bylo rozhodnuto i ve vztahu k výroku IV, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 3 339 392,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2015 do zaplacení. S ohledem na výsledek sporu byl potvrzen i výrok VI o náhradě soudního poplatku a výrok VII o náhradě nákladů státu, který odpovídá postupu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k těmto dvěma výrokům odkazuje odvolací soud na věcně správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

29. Odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil ve výroku II a IV rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že z přisouzených částek žalobcům přiznal rovněž požadované úroky z prodlení, a to od 21. 11. 2015 do zaplacení, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

30. Pokud jde o náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně, bylo správně uvažováno o aplikaci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. na dané rozhodnutí, podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. V projednávané věci měli žalobci úspěch co do určení opodstatněnosti hmotněprávního základu nároku, a pokud jde o výši plnění, ta byla v převažující části závislá na úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Soud prvního stupně také správně konstatoval, že by žalobcům náleželo právo na náhradu těchto nákladů, nicméně nakonec na dané rozhodnutí aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a nepřiznal žalobcům náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně. S tímto postupem odvolací soud nesouhlasí. Užití ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení se považuje za výjimečné, jsou-li ve věci důvody hodné zvláštního zřetele, jež odvolací soud v projednávané věci neshledal. Za takový důvod nelze považovat skutečnost, že žalobci zásadně navýšili uplatněný nárok na odškodnění, neboť v době podání žaloby neměli exaktní nástroj na určení výše nároku, v té době ani neexistovala ustálená judikatura ohledně rozhodování obdobných věcí, s níž by porovnali svůj žalobní požadavek, proto žalobci nárok vyčíslili podle vlastního uvážení, přičemž nelze konstatovat, že by předestřená úvaha byla neodůvodněná a extrémně se vymykající běžné praxi uplatňování žalobních návrhů daného typu. Nakonec odvolací soud zastává názor, že nepřiléhavý odhad výše budoucího přiznaného plnění nemůže být „sankcionován“ v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nejpodstatnější pro odmítnutí užití ust. § 150 o. s. ř. je však charakter projednávaného nároku, jenž je spojen se smrtelným pracovním úrazem a sleduje odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých blízkých příbuzných. Nelze také přehlédnout, že k pracovnímu úrazu došlo též zaviněným porušováním bezpečnostních předpisů ze strany zaměstnavatele. Pokud bylo žalovanou odkazováno na předestřené dva smírné návrhy pro vyřešení sporu, tak ani uvedené nepředstavuje „skutečnost hodnou zvláštního zřetele“, neboť žalobci nemuseli akceptovat návrh žalované, který navíc opomíjel jejich požadavek na náhradu úroků z prodlení, přičemž návrh byl učiněn v době, kdy řízení bylo zatíženo vysokými náklady za právní zastoupení. Po žalované, s ohledem na její majetkové poměry, lze pak spravedlivě požadovat, aby nahradila žalobcům účelně vynaložené náklady řízení.

31. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil nákladový výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že úspěšným žalobcům přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů za 26 úkonů právní služby podle advokátního tarifu (vyhl. č. 177/96 Sb.) při společném zastoupení dvou účastníků, kdy hodnota jednoho úkonu právní služby činila 15 584 Kč (7 600 Kč + 7 984 Kč), s odkazem na ust. § 6, § 8 odst. 1, § 7 a § 12 odst. 4 citované vyhlášky, tj. odměna za poskytnutou právní službu v uvedeném rozsahu představovala hodnotu 405 184 Kč (podání žaloby, převzetí věci 2x, soudní jednání 15. 11. 2016, 21. 4. 2017, 30. 5. 2017, 31. 8. 2018, 28. 3. 2019, 6. 9. 2019 2x, 12. 12. 2019, 20. 10. 2022, 8. 12. 2022, 19. 1. 2023, 28. 2. 2023, 14. 9. 2023, 29. 2. 2024, dále náleží žalobcům náhrada za doplnění tvrzení a důkazů ze dne 4. 4. 2019, 23. 5. 2019, sestavení dotazů pro znalce ze dne 23. 3. 2020, za zpracovaný závěrečný návrh, za předžalobní výzvu, poradu ze dne 18. 1. 2017, schůzku s mediátorem, za repliku ze dne 20. 4. 2017 a poradu ze dne 22. 5. 2024, když popsané úkony souvisely s vedením řízení, respektive byly činěny na výzvu soudu, popřípadě byly spojeny s poradou, při níž byla potřeba advokáta na provedení konzultace s klientem. Dále byla přiznána žalobcům náhrada za poloviční úkon právní služby za odvolání do usnesení o přerušení řízení v částce 7 792 Kč. K náhradě odměny advokáta za poskytnutou právní službu byla dále přiznána náhrada režijních paušálů ve výši 8 400 Kč, náhrada ztráty času 3 400 Kč, náhrada cestovného 4 756,81 Kč a náhrada 21 % DPH z tohoto plnění 90 201,89 Kč. Celková náhrada takto přisouzených nákladů řízení představuje částku 519 734,69 Kč. Lhůta ke splnění této platební povinnosti byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

32. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci v tomto řízení nebyli úspěšní, avšak nebyla jim uložena povinnost k náhradě těchto nákladů ve prospěch žalované, s ohledem na charakter sporu, kdy odvolací soud na věc aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a úspěšné žalované náhradu odvolacích nákladů nepřiznal.