13 Co 87/2022- 226

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Čestmíra Slaného a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], jež je součástí pozemku č.parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Na základě nesporných tvrzení účastníků a skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že mezi [příjmení] správním výborem v [obec] jménem fondu českých zemských statků, jako majitelem zemského statku v [část obce] a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků byla dne [datum] uzavřena smlouva o stavebním právu na části pozemku zemského statku č. k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desek zemských, za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek smlouvy. [ulice] právo bylo zřízeno na dobu 80 let. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem [datum] pachtovné (činži stavební) v částce [částka] čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. Družstvo dne [datum] uzavřelo smlouvu trhovou s manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], kterým odevzdalo stavební právo k pozemku č. kat. [číslo] role v [část obce]. Na listu vlastnictví [číslo] obce Hostivař, okres [obec a číslo], jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví [anonymizováno] státu - Národního výboru [anonymizována dvě slova]. [obec]. Manželé [příjmení] převedli kupní smlouvou ze dne [datum] ideální 1/2 stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] - [část obce], zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], na svého syna [titul]. [jméno] [příjmení] a ideální 1/2 stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] - [část obce] na svoji dceru [jméno] [příjmení]. V řízení o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum], se dědičkou ideální 1/4 práva stavby ze zákona stala zůstavitelova dcera, žalovaná [jméno] [příjmení] [titul] [příjmení] [příjmení] následně kupní smlouvou ze dne [datum] prodal žalované [jméno] [příjmení] a jejímu manželovi, [jméno] [příjmení], svůj podíl o velikosti ideální 1/2 stavebního práva. Matka žalované, [jméno] [příjmení], následně darovací smlouvou ze dne [datum] převedla svůj podíl v rozsahu jedné čtvrtiny na budově [adresa], nacházející se na pozemku č.parc. [číslo], rovněž na žalovanou [jméno] [příjmení], zatímco žalovaná se svým manželem svůj podíl v rozsahu jedné poloviny na budově [adresa], nacházející se na pozemku č.parc. [číslo], převedli na základě darovací smlouvy ze dne [datum] na svého syna, žalovaného [jméno] [příjmení], [datum narození]. Žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků č.parc. [číslo] a č.parc. [číslo] (původně č. k. [číslo]) k. ú. [část obce] s tím, že jako nabývací titul je uveden vznik práva ze zákona č. 172/1991 Sb. Ohlášení přechodu vlastnického práva k nemovitostem podal žalobce u [anonymizována dvě slova] [okres] dne [datum] listinou ze dne [datum]. V části C je zapsáno právo stavby na období [datum] do 15 6. 2002 k předmětným pozemkům. Dopisem ze dne [datum] žalobce vyzýval žalované k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby, se kterým žalovaní nesouhlasili, jak uvedli v dopise ze dne [datum]. Žalobce dne [datum] podal návrh na vklad vlastnického práva ke stavbě, který mu byl [anonymizována dvě slova] pro [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] zamítnut dne [datum].

3. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na jím požadovaném určení vlastnického práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí, přičemž neshledal důvodnou žalovanými vznesenou námitku promlčení práva žalobce na určení vlastnického práva neboť vlastnické právo se podle § 614 o. z. nepromlčuje, tzn. že vlastník věci se může domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu kdykoliv bez ohledu na promlčecí lhůtu. Uzavřel, že k přechodu vlastnického práva státu k pozemkům a ke stavbě na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce nepřešlo, neboť oproti splnění prvních dvou podmínek: 1. předmětné pozemky byly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky a 2. ke dni [datum] měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce - Národní výbor hl. m. [obec], třetí z kumulativních podmínek, že s tímto majetkem obce ke dni [datum] hospodařily, splněna nebyla. Žalobce totiž neprokázal faktické hospodaření s tímto majetkem obce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ([datum]); nepožadoval, natož aby vymáhal pachtovné, o jehož navyšování každých 10 let o 10% podle smlouvy o zřízení práva stavby ani nemluvě; tento majetek nevyužíval k plnění úkolu státu, péči o údržbu, opravy; za faktické hospodaření nemůže být chápáno dočasné užívání či ponechání věci do nájmu a pro závěr o hospodaření není dostačující ani to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník. V otázce výkladu pojmu„ hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudky sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a usnesení sp.zn. [spisová značka]) a Ústavního soudu (nálezy sp.zn. IV.ÚS 185/96, IV.ÚS 600/11 a usnesení sp.zn. III.ÚS 1399/11, IV.ÚS 2566/14). Dovodil, že předmětný pozemek jak k datu [datum], tak k [datum] reálně užívali žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, a to nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru, nýbrž na základě vlastního užívacího práva - práva stavby vzniklého podle zákona [číslo] ř. z., které trvalo jak ke dni [datum], tak i ke dni [datum]. Dále dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku č.parc. [číslo] vydržením ani mimořádným vydržením, když neprokázal, že se uchopil držby a kdy, neboť od roku [rok] až do roku 2002 (podání oznámení o přechodu vlastnického práva na katastr nemovitostí) neučinil cokoliv, z čeho by bylo možno dovodit hospodaření s pozemky, byť v omezené míře a poukázal v této souvislosti též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka] a nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 2599/16. Dále dovodil, že vzhledem ke zjištění, že na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona [číslo] ř. z. zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob, je rovněž namístě vyložit ust. § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky podle cit. zákona. Podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí přecházely pozemky nezastavěné, dále pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Osobní užívání pozemků se do účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ke dni [datum] řídilo ust. § 198 an. obč. zák. Jednalo se o pozemkově právní užívací institut, jehož prostřednictvím docházelo k realizaci obsahu vlastnického práva státu fyzickými osobami - občany. Jednalo se o užívací institut účelově vázaný k výstavbě rodinného domku, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví a ke zřízení zahrady. Pojmovým znakem práva osobního užívání pozemku byla trvalost a děditelnost (s účinností ke dni [datum] pak došlo na základě ust. § 872 odst. 1 obč. zák. k ex lege transformaci práva osobního užívání pozemků na vlastnické právo k pozemku, který byl jeho objektem.). Vzhledem k tomu, že právo stavby, které svědčilo do svého zániku žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, odpovídá z hlediska účelu právní úpravě práva osobního užívání pozemků (když právo stavby podle zákona [číslo] ř. z., zákona č. 88/1947 Sb. a zákona [číslo] se v atributu realizace obsahu vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami - občany za účelem uspokojování bytové potřeby shoduje s institutem práva osobního užívání pozemků podle § 198 an. obč. zák.), výjimka upravená v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se (přes výslovné označení pouze podstatně rozšířenějšího institutu práva osobního užívání pozemků) vztahuje i na předmětné pozemky, na nichž byla zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob na základě práva stavby. Soud I. stupně tak uzavřel, že v řízení není dána aktivní legitimace žalobce a žalobu proto zamítl, aniž se z důvodu hospodárnosti zabýval argumentací žalovaných, namítajících vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že soud I. stupně žalobu zamítl pro údajný nedostatek jeho aktivní legitimace, resp. se závěrem soudu, že neprokázal splnění třetí podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně„ faktické hospodaření s pozemkem“ (bod 52. odůvodnění rozsudku). Uvedl, že trvá na tom, že se stal vlastníkem pozemků č.parc. [číslo] a č.parc. [číslo] v kat. území [část obce], [územní celek], neboť oproti názoru soudu I. stupně splnil všechny zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům na sebe podle zákona č. 172/1991 Sb., event. že došlo na jeho straně k vydržení vlastnického práva k pozemkům. Argumentace soudu I. stupně podle něho nepřiléhá plně na souzenou věc, pro kterou je základním východiskem jejího posuzování právo stavby zřízené k pozemkům Smlouvou o stavebním právu z [datum] v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., který je dosud součástí právního řádu ČR. V této souvislosti upozornil na to, že Městský soud v Praze v případě instančního přezkumu rozhodnutí téhož soudu I. stupně v analogických věcech (sp.zn. [spisová značka], tj. [spisová značka] a sp.zn. [spisová značka], tj. [spisová značka]) vyslovil shodně s ním názor, že pro přechod příslušných pozemků v kat. území [část obce] do jeho vlastnictví, k nimž bylo shodně smlouvou zřízeno právo stavby, byly splněny všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a plně se ztotožnil v otázce přechodu vlastnického práva k pozemkům na něho podle zákona č. 172/1991 Sb. s jeho argumentací. K třetí zákonné podmínce, tj.„ faktickému hospodaření“ s pozemky z jeho strany ke dni [datum] proto nadále tvrdí, že hospodařil s pozemky prostřednictvím žalovaných a jejich právních předchůdců, neboť mu podle platné smlouvy nenáleželo k pozemkům ani užívací právo ani právo požívací. Odkázal též na judikaturu, podle které pokud faktickému výkonu práva hospodaření ke dni [datum]„ bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt“, je třeba takový stav považovat za hospodaření s věcí ze strany obce (v souzené věci žalobce) ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). Podmínka faktického hospodaření s pozemky -pokračoval žalobce dále- měla být hodnocena pouze k datu [datum] v souladu s přesnou dikcí § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Pokud totiž mohl hospodařit s pozemky prakticky pouze v právním smyslu, nebyl dosud v řízení vypořádán jeho argument, že mu nemůže být vytýkáno hospodaření s pozemky v rozporu s péčí řádného hospodáře k datu [datum], pokud nevymohl k tomuto datu pachtovné, jež představovalo pouze promlčitelnou pohledávku, když přechod vlastnického práva k pozemkům měl nastat k rozhodnému datu [číslo] [rok], resp. účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Také již uvedl, že je statutárním městem a vymáhání takových pohledávek je nutné nejprve projednat jeho orgány, což nebylo k datu [datum] realizovatelné. Pokud však bylo soudem I. stupně hodnoceno to, že neprokázal výběr pachtovného po tomto rozhodném datu, neodpovídá to znění § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když navíc teprve po něm mohl začít vystupovat jako vlastník pozemků. Soud I. stupně se tedy při hodnocení faktického hospodaření s pozemky (třetí podmínky) včetně„ kritéria péče řádného hospodáře“ nezabýval tím, jaké měl možnosti k výběru pachtovného ke dni [datum], nýbrž zabýval se v jeho případě obecně otázkou výběru pachtovného po tomto datu, což je excesem a nesouvisí se splněním řešené třetí zákonné podmínky„ faktického hospodaření“ podle znění § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Při posuzování toho, zda fakticky hospodařil pozemky s péčí řádného hospodáře ke dni [datum], tak měl soud I. stupně vzít v potaz jeho realizovatelné možnosti a zabývat se tím, za jaké období a zda vůbec k datu [datum] měl jakési dosud plně nekonkretizované pohledávky související s pachtovným dle smlouvy vymoci. Navíc se soud I. stupně v odůvodnění rozsudku zabývá rovněž faktickým hospodařením, tj. při jeho interpretaci výběrem pachtovného ze strany Národního výboru [anonymizováno] [obec], ačkoliv tomu mělo dle dikce § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pouze„ příslušet právo hospodaření ke dni [datum]“ a jedná se o druhou zákonnou podmínku. Dále žalobce namítal, že se soud I. stupně nedostatečně zabýval otázkou vydržení či mimořádného vydržení vlastnického práva z jeho strany jak k pozemkům, tak k předmětné stavbě [adresa] v kat. území [část obce], a to ve vztahu ke zřízenému právo stavby k pozemkům dle smlouvy. Zrekapituloval nezbytnost naplnění předpokladů pro vznik držby a poukázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] a komentářovou literaturu, z nichž citoval. Soud I. stupně pominul, že měl z důvodu smlouvou zřízeného práva stavby k pozemkům pouze holé vlastnictví do [datum] a nesprávně dovodil, že i v takovém případě za trvajícího smluvního vztahu dle smlouvy je nutné prokázat akt chopení se držby k pozemkům ze strany žalobce. Přitom žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům jako detentorům a poživatelům pozemků náleželo k nim jak právo užívání, tak i právo požívání, jak vyplývá z § 11 zákona č. 88/1947 Sb. Podle jeho přesvědčení pokud v řízení prokázal existenci práva stavby zřízeného k pozemkům smlouvou, držel v dobré víře pozemky v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. od [datum], současně vzhledem k dosud platnému zákonu č. 88/1947 Sb. a platné smlouvě, přičemž v případě ovládání pozemků se tak stalo prostřednictvím detentorů či poživatelů pozemků, tj. žalovaných či jejich právních předchůdců. Ze strany Městského soudu v Praze mu již bylo v uvedených analogických věcech (sp.zn. [spisová značka], [spisová značka]) prakticky potvrzeno, že nelze vyložit ust. § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že předmětné pozemky, k nimž bylo rovněž smlouvou zřízeno právo stavby, nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví ČR podle cit. zákona. Naopak bylo konstatováno, že se vlastníkem těchto pozemků stal. Závěrem proto navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno, event.. aby byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaní ve svém písemném vyjádření uvedli, že pozemky č.parc. [číslo] a [číslo] na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly a poukázali v tomto směru na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka] a zopakovali, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Žalobcem předložený list vlastnictví [číslo] není z roku 1964, ale vznikl až po roce 1974 a je jím prokázáno, že v roce 1974 se jednalo o vlastnictví [anonymizováno] státu. Je tedy na jisto postaveno, že ke dni [datum] nebyly pozemky č.parc. [číslo] a č.parc. [číslo] zapsány ve vlastnictví České republiky; na majetek, který byl ve vlastnictví [anonymizováno] státu se zákon č. 172/1991 Sb. nevztahoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], [spisová značka]). U předmětných nemovitostí se nikdy nejednalo o„ historický majetek obcí“, jak jej měl zákon č. 172/1991 Sb. na mysli. Z důvodové zprávy k návrhu zmíněného zákona jednoznačně vyplývá, že majetková práva státu (ČSFR) na [anonymizována dvě slova] přešla ke dni [datum]. Žalobce netvrdí existenci práva hospodaření svědčící jemu a ani neprokázal, na jakém právním základu mu mělo právo hospodaření svědčit; doposud žalobce ani netvrdil a ani neprokázal, jak fakticky s předmětným majetkem ke dni [datum] hospodařil. Žalobce s jejich pozemky nikdy nehospodařil, už vůbec nikdy ne s péčí řádného hospodáře a jeho argument, že mu příslušelo tzv. holé vlastnictví do [datum] je lichý. Dovozovali, že žalobce žádné nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nevydržel a poukázali v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, není totiž naplněna podmínka skutečného, faktického ovládání věci (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], [spisová značka]). Výzva ze dne [datum] byla prvním úkonem žalobce vůči nim za posledních 35 let, což potvrzuj, že se žalobce více než 35 let nechoval jako vlastník a/nebo řádný hospodář. Dále žalovaní uvedli, že žalobce nebyl od [datum] v dobré víře, že je oprávněným držitelem pozemků a rozvedli proč a že je na jisto postaveno, že žalobce ničeho nevydržel, a to řádně ani mimořádně. [adresa] žalovaní a jejich právní předchůdci vždy fakticky ovládali a chovali se k ní jako vlastníci. V neposlední řadě uvedli, že řízení není postiženo žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že soud I. stupně zjistil úplně skutkový stav věci a věc správně právně posoudil. Navrhli, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

6. V následném doplnění svého odvolání žalobce setrval na tom, že se stal vlastníkem pozemků č.parc. [číslo] a č.parc. [číslo], jakož i stavby [adresa], jež je součástí pozemku č.parc. [číslo], vše v kat. území [část obce], neboť splnil všechny zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb., event. že došlo na jeho straně k vydržení vlastnického práva k pozemkům, přičemž za zásadní považuje při posuzování tohoto aspektu právo stavby zřízené k pozemkům Smlouvou o stavebním právu ze dne [datum]. Zopakoval, že Městský soud v Praze v analogických věcech o určení vlastnického práva (sp.zn. [spisová značka] a [spisová značka]) potvrdil jeho názor, že pro přechod příslušných pozemků v kat. území [část obce] do jeho vlastnictví, k nimž bylo shodně smlouvou zřízeno právo stavby, byly splněny všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/199 Sb. V těchto věcech tak byla potvrzena jeho aktivní věcná legitimace a je možné tyto závěry aplikovat i na předmětnou věc. Městský soud v Praze tak mj. potvrdil, že v otázce tvrzeného přechodu vlastnického práva na něho lze oproti názoru žalovaných vyvodit i splnění třetí zákonné podmínky, tj. podmínky faktického hospodaření, a to právě v souladu s dikcí § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Argumentace Městského soudu v Praze v rozsudku č.j. [číslo jednací], z níž citoval a která je shodná s argumentací obsaženou v rozsudku č.j. [číslo jednací], je v rozporu s předcházející argumentací Městského soudu v Praze v rozsudku č.j. [číslo jednací], na který odkazují žalovaní. Je tedy přesvědčen o tom, že ani v této věci pozemky nemohly„ zůstat ve vlastnictví České republiky“, jak uvádějí žalovaní. I přes to podal proti zmíněným rozsudkům č.j. [číslo jednací] a [číslo jednací] dovolání, neboť nesouhlasí s tím, že žalovaní v těchto věcech vlastnické právo ke stavbám vydrželi. Podle jeho názoru nelze ani v souzené věci pro nedostatek dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců reálně uvažovat o možnosti vydržení vlastnického práva ke stavbě z jejich strany, když v řízení prakticky tvrdil, že žalovaným a jejich právním předchůdcům měl být při jejich„ normální a obvyklé“ opatrnosti od počátku seznatelný skutečný stav stavby ze zápisů v katastru nemovitostí souvisejících s právem stavby (stavebním právem) zřízeným k pozemkům dle smlouvy a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. K tomu poznamenal, že žalovaní a jejich právní předchůdci neměli údajně nabýt vlastnického práva k jakési novostavbě domu vybudovaného za současných poměrů, nýbrž se jednalo o stavbu, tedy dům postavený dle smlouvy z roku 1922, který byl do [datum] pouze příslušenstvím práva stavby. Na konec zopakoval svůj odvolací návrh.

7. Žalovaní ve své replice zopakovali, že žalobce s pozemky nikdy nehospodařil a už vůbec ne s péčí řádného hospodáře a nikdy podle čl. 13 Smlouvy o stavebním právu i/ po nich nevyžadoval hrazení ročního pachtovného (sám uvádí, že nechal veškeré nároky promlčet), ii/ nevyužil práva stavební činži každých 10 let o 10% navýšit a iii/ neprohlásil, že stavební právo zaniklo (toto právo mu příslušelo, pokud by družstvo, resp. žalovaní nezaplatili 2 po sobě jdoucí roky pachtovné). Argument žalobce, že po vzniku stavby nemohl věc jakkoli využít, než respektovat dlouhodobě nastavený právní stav podle smlouvy, je tudíž lichý. Zdůraznili, že pokud by se žalobce choval jako řádný hospodář, tak by již v r. [rok] prohlásil, že stavební právo zaniklo a mohl tak s pozemky nakládat okamžitě; žalobce nemusel respektovat dlouhodobě nastavený právní stav, jelikož mu smluvní ujednání dávalo možnost, tento svým jednáním okamžitě změnit. Rovněž zdůraznili, že žalobce není a nikdy nebyl právním nástupcem [anonymizováno] [obec] a tedy není a nikdy nebyl právním nástupcem žádné ze smluvních stran Smlouvy o stavebním právu ze dne [datum]. Pokud žalobce uvádí, že Městský soud v Praze v rozhodnutích č.j. [číslo jednací] a č.j. [číslo jednací] potvrdil jeho názor v otázce přechodu vlastnického práva k pozemkům v kat. území [část obce] dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., je to bez právního významu a tento vadný právní názor nezakládá žádných práv žalobce. Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu není faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Jak uzavřel Městský soud v Praze v řízení sp.zn. [spisová značka] - Národní výbor [anonymizováno] [obec] ani žalobce tedy obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nevykonával, a proto k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Dále žalovaní uvedli, že v období od [datum] až do [datum] oni, popř. jejich právní předchůdci oprávněně drželi nemovitosti, považovali je za vlastní a tak je též i užívali. U rodinného domku [adresa] byli oni, popř. jejich právní předchůdci vždy zapsáni jako vlastníci nemovitosti a bylo tomu tak i v období od [datum] až do současnosti; nemovitost vždy považovali za vlastní. Dne [datum] se [příjmení] správní výbor za souhlasu vlády usnesl na tom, že se stavební právo ruší a jednotlivé parcely měly být rozprodány přímo jednotlivým členům družstva, popř. družstvu za cenu [částka] za 1 čtv. sáh. Tímto rozhodnutím [příjmení] správního výboru je [anonymizováno] [obec], resp. právní nástupce [příjmení] správního výboru vázán. Od [datum] tedy žalovaní, popř. jejich právní předchůdci oprávněně drží předmětné nemovitosti a s ohledem na dopis [příjmení] správního výboru z [datum], kterým je rozhodnutí [příjmení] správního výboru sdělováno, počala oprávněná držba nejpozději dne [datum]. Tímto dnem měl žalobce, resp. jeho právní předchůdci nejpozději vědomost o zrušení věcného břemene. Předmětné nemovitosti byly žalovanými, popř. jejich právními předchůdci mimořádně vydrženy ke dni [datum].

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

9. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud I. stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní a v souladu s judikaturou.

10. Soud I. stupně posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby o určení vlastnického práva ke stavbě [adresa], jež je součástí pozemku č.parc. [číslo] v kat. území [část obce], [územní celek], správně, když uzavřel, že podle zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, tj. žalobce. Ten je tak zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí v rozporu s právním stavem. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu vyřešil soud I. stupně otázku splnění podmínek pro přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v souladu s ustálenou judikaturou, když aplikoval závěr, že je třeba nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, tedy aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti cit. zákona také reálně hospodařily a že pojem„ hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem„ správa“. Jestliže žalobce podle skutkového závěru soudu I. stupně s pozemkem fakticky nehospodařil, je správný a v souladu s judikaturou i jeho závěr, že nebyly splněny podmínky přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. Stejné platí i stran jeho skutkového závěru, podle kterého se žalobce neujal držby, tudíž v daném případě nemohlo dojít k vydržení ani mimořádnému vydržení. Ve shodě se soudem I. stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že pokud Národní výbor [anonymizováno] [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nevykonával, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr pachtovného, ani formou dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby, když nebylo požadováno natož vymáháno tomu odpovídající protiplnění, ani formou svěření do dočasného užívání (právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem) či do nájmu, neboť předmětný pozemek reálně užívali k datu [datum] i k datu [datum] žalovaní, resp. jejich právní předchůdci na základě vlastního užívacího práva (práva stavby vzniklého podle zákona [číslo] ř. z.), které trvalo jak ke dni [datum], tak i ke dni [datum], k naplnění třetí podmínky zakotvené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům ze státu na žalobce nepřešlo. Vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku č.parc. [číslo] v kat. území [část obce] po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na žalobce nepřešlo. Pokud žalobce ve svém odvolání poukazuje na to, že Městský soud v Praze v analogických věcech (sp.zn. [spisová značka], tj. [spisová značka] a sp.zn. [spisová značka], tj. [spisová značka]) vyslovil shodně s ním názor, že pro přechod příslušných pozemků v kat. území [část obce] do jeho vlastnictví, k nimž bylo shodně smlouvou zřízeno právo stavby, byly splněny všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a plně se ztotožnil v otázce přechodu vlastnického práva k pozemkům na něho podle zákona č. 172/1991 Sb. s jeho argumentací, odvolací soud se s tímto názorem, ani s názorem, že je dána žalobcova aktivní věcná legitimace a konečně ani s názorem, že ust. § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. nelze vyložit tak, že předmětné pozemky, k nimž bylo rovněž smlouvou zřízeno právo stavby, nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví ČR podle cit. zákona, neztotožňuje a naopak se plně shoduje se závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v rozsudku č.j. [číslo jednací].

11. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovaným, kteří měli úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokátky [částka] snížené o 20% při zastupování dvou osob, tj. [částka] za každou takto zastupovanou osobu, a to za tři úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, replika a účast při odvolacím jednání) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g), k ) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tří paušálních náhrad po [částka] (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce [částka], tj. celkem [částka].