12 C 137/2020-171

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Kymlovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hostivař zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Hostivař, obec Praha, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 38 188 Kč k rukám právního zástupce žalovaných, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 31. 3. 2020, doručenou zdejšímu soudu dne 7. 4. 2020, domáhal u zdejšího soudu určení vlastnického práva ke stavbě [adresa], která je součástí pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území Hostivař, zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Hostivař, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen„ Stavba“). Žalobu odůvodnil tak, že dnem 15. 6. 2002 uplynula lhůta 80 let trvání práva stavby zřízeného na základě Smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, uzavřená mezi [příjmení] správním výborem pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro postavení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] (dále jen„ Družstvo“). Předmětem Smlouvy o stavebním právu bylo zřízení práva stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [číslo] v [část obce] za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů družstva. Žalobce je vlastníkem pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (původně č. k. [číslo]) v katastrálním území Hostivař (dále jen„ předmětné pozemky“), a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. Stavba se stala dnem 1. 1. 2014 součástí předmětného pozemku [parcelní číslo]. Jako vlastníci jsou však dosud zapsáni žalovaní, neboť jim a jejich právním předchůdcům svědčilo právo stavby. Žalovaní jsou tak podle žalobce v rozporu se skutečným stavem v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci a Stavbu od 16. 6. 2002 užívají bez právního důvodu. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce viděl v tom, že bez rozhodnutí soudu katastrální úřad nezapíše žalobce jako vlastníka Stavby.

2. Žalovaní se k podané žalobě vyjádřili dne 19. 6. 2020 tak, že s ní nesouhlasili a navrhli její zamítnutí, když namítali absenci aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na určení vlastnického práva ke stavbě [adresa]. Žalovaní měli za to, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nejen podmínku, že šlo o majetek ve vlastnictví Českého státu, ale především podmínku hospodaření, jelikož žalobce s předmětnými pozemky fakticky nenakládal. Žalobce nevyžadoval po žalovaných hrazení stavebního platu, o pozemky se nikterak nestaral, k rozhodnému datu ve vztahu k pozemkům nevyvíjel žádnou právní či faktickou aktivitu. Žalovaní dále namítali vydržení předmětných nemovitostí, neboť po celou dobu měli předmětné pozemky i Stavbu v oprávněné držbě. Nepochybovali o tom, že jsou vlastníky nemovitostí. Žalovaní z opatrnosti též navrhli, že by pozemky odkoupili za stanovených podmínek. Žalovaní dále vznesli námitku promlčení, s tím, že právo na určení vlastnictví a právo na převod stavby je promlčeno, a rovněž namítali vydržení práva stavby.

3. Žalobce k aktivní legitimaci doplnil, že je právním nástupcem [příjmení] správního výboru. Z listu vlastnictví [číslo] dle žalobce plyne, že vlastníkem předmětných pozemků byl před žalobcem„ Čs. stát – Národní výbor hl. m. [obec]“. Právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990 náleželo Obvodnímu národnímu výboru v [obec a číslo], jenž byl podřízen Národnímu výboru hl. m. [obec]. Obvodní národní výbor v [obec] právo hospodaření vykonával. K datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k datu 24. 5. 1991 právo hospodaření vykonával žalobce. Právo hospodaření bylo po celou dobu vykonáváno v rozsahu zřízeného stavebního práva. Bylo vykonáváno tak, že nebylo rušeno užívání předmětných pozemků žalovanými, resp. jejich předchůdci. Právo stavby zaniklo uplynutím 80 leté lhůty, neboť ke smlouvě nebyla uzavřena žádná jiná smlouva, která by právo stavby ukončila dříve. Z toho důvodu žalobce mohl začít předmětné pozemky fakticky užívat až od 16. 6. 2002. Žalobce dále uvedl, že právo stavby nemůže být vydrženo, když po jeho zániku se stavba převádí za náhradu vlastníkovi pozemku. Žalovaní též nevydrželi vlastnické právo. Žalovaní postrádali dobrou víru, neboť o právu stavby věděli. Nečinnost žalobce nemůže sama o sobě založit poctivou držbu žalovaných. Námitka promlčení je též podle žalobce nedůvodná, když vlastnické právo je právem nepromlčitelným.

4. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků, jednak na základě provedených důkazů.

5. Mezi stranami bylo učiněno nesporným uzavření smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, uzavřené mezi [příjmení] správním výborem pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro postavení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova], avšak je sporné, zda je žalobce vůbec aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, konkrétně zda tedy došlo k naplnění všech tří podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce a žalobce se tak v důsledku toho stal vlastníkem stavby, která se na jednom z pozemků nachází.

6. Ze Smlouvy o stavebním právu, uzavřené podle zákona ze dne 26. 4. 1912 čís. 86 ř. z., včetně situačního plánu, se podává, že smlouva byla uzavřena dne 26. / 27. 5. 1922 mezi [příjmení] správním výborem v [obec] jménem fondu českých zemských statků jako majitele zemského státu v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desk zemských o statcích úřadu nejvyššího purkrabství (dále již jen jako„ [příjmení] správní výbor“), s Družstvem. [příjmení] správní výbor zřídil Družstvu stavební právo stavby na části pozemku zemského statku č.k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desk zemských, za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek Smlouvy [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let, kdy tato doba počíná dnem, kdy dojde příslušnému soudu žádost za vklad stavebního práva. V katastru nemovitostí je zaznamenáno právo stavbu na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. [příjmení] správní výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat stavební činži o 10 % každých 10 let. Strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu. [příjmení] fond pak měl zaplatit odškodné ve výši plné jejich hodnoty v době přechodu s tím, že odškodnění nesmí být větší, než činí skutečně vynaložené náklady za provedení staveb, schválených dle této Smlouvy Zemským správním výborem.

7. Ze zápisu usnesení [příjmení] správního výboru (I. dodatek) ze dne 5. 9. 1928 a přípisu zemského správního výboru ze dne 18. 9. 1928, se podává, že [příjmení] správní výbor vyslovil ochotu zrušit stavební právo vložené na části pozemku č. k. [číslo] v [část obce] (rozděleného na parcely [číslo] – zahrady) a odprodat jednotlivé parcely přímo členům anebo Družstvu za cenu 80 Kč za 1 čtvrteční sáh, a to za souhlasu vlády, což bylo sděleno Družstvu dopisem ze dne 18. 9. 1928.

8. Ze smlouvy trhové [číslo] ze dne 22. 9. 1936 vzal soud za prokázané, že tato smlouva byla uzavřena mezi [anonymizováno] pro postavení [anonymizována čtyři slova] jako prodávajícím a [jméno] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími, kdy předmětem koupě byl dům [adresa] v [část obce], jehož kupní cena byla stanovena částkou 200 500 Kč.

9. Z knihovní vložky [číslo] písmeno A se podává, že stavební právo je na dobu do 15. 6. 2002 ve vložce [číslo] pozemkové knihy a v písmeně B se podává, že dle smlouvy o stavebním právu ze dne 26. / 27. 5. 1922 se vkládá stavební právo ve prospěch Družstva. Ze zápisu ze dne 23. 10. 1936 se dále podává, že dle trhové smlouvy ze dne 22. 9. 1936 se vkládá převod stavebního práva pro [jméno] [příjmení] na polovinu, a [jméno] [příjmení] na polovinu.

10. Z knihovní vložky [číslo] písmeno A se podává, že k číslu katastrálnímu [číslo], stavební parcela dům [adresa], a k číslu katastrálnímu [číslo], role zahrada, je vedeno stavební právo pod [číslo].

11. Z listu vlastnictví ze dne 11. 6. 1957 [číslo] pro katastrální území Hostivař se podává, že se jedná o ručně vedený list vlastnictví Československého státu – Národní výbor hl. m. [obec], obec Hostivař, okres [obec a číslo]. Na straně [číslo] jsou zapsány předmětné pozemky v oddíle s nadpisem„ PRÁVO STAVBY“.

12. Z kupní smlouvy číslo ČD [číslo] ze dne 5. 4. 1957, ve znění dodatku ze dne 5. 6. 1957, soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a jejich dětmi [titul]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími, kdy předmětem prodeje byla pro každého kupujícího ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území Hostivař.

13. Z rozhodnutí Státního notářství pro [část Prahy] dne 17. 7. 1970 soud ověřil, že v řízení o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 25. 10. 1969, kdy do dědictví patřila ideální čtvrtina práva stavby zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy, byla dědičkou ze zákona zůstavitelova dcera, žalovaná [celé jméno žalované].

14. Z notářského zápisu č. j. [spisová značka], soud ověřil, že dne 19. 6. 1989 byla na Státním notářství pro [část Prahy] notářem JUDr. [jméno] [příjmení], sepsána kupní smlouva, na základě které prodávající [příjmení] [příjmení] (vlastník dle smlouvy kupní ze dne 5. 4. 1957), prodal rodinného domu [adresa] a pozemku číslo parcelní [číslo] a [číslo] žalované [celé jméno žalované] a [celé jméno žalovaného], [datum narození], jakožto kupujícím.

15. Z opravy chyb v katastrálním operátu ze dne 26. 9. 2000, vystavené Magistrátem hlavního města Prahy, odborem správy majetku, podle ustanovení § 8 zákona č. 172/2000 Sb., soud zjistil, že při řešení majetku obce bylo zjištěno, že pozemky parc. [číslo] nejsou zapsány v části B [list vlastnictví], a v části C není vyznačeno právo stavby, které podle knihovní vložky [číslo] trvá do 15. 6. 2002. Právo stavby by mělo být rovněž vyznačeno na [list vlastnictví] vlastníků stavby v části C tohoto LV. Záležitost, v rámci které byla žádost adresována Katastrálnímu úřadu [okres], vyřizovala na základě mandátní smlouvy s Magistrátem hl. m. Prahy [právnická osoba] s.r.o.

16. Z ohlášení a prohlášení přechodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 7. 11. 2001 se podává, že hl. město Praha prohlašuje, že nabylo vlastnické právo k pozemku mimo jiné parc. [číslo] to dle zákona č. 172/1991 Sb., nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky a ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušeno právo hospodaření Národnímu výboru hl. m. [obec], jehož práva a závazky přešly na hl. m. Prahu a o vlastnické právo k uvedenému pozemku není v ČR veden spor. Ke dni 24. 5. 1991 s nimi žalobce hospodařil.

17. Z usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 23. 7. 2002 založené pod [číslo] soud ověřil, že k návrhu postupu při převodu pozemků v rámci vypořádání práva stavby na pozemku hl. m. [obec] uložil požádat písemně Katastrální úřad [okres] o opravu zápisu na listech vlastnictví vlastníků práva stavby ve smyslu bodu II.

2. Zásad postupu při převodu pozemků v rámci vypořádání práva stavby na pozemku hl. m. [obec].

18. Z návrhu na vklad vlastnického práva a práva věcného břemene do katastru nemovitostí ze dne 4. 2. 2010 vzal soud za prokázané, že se jedná o návrh žalovaných, [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného], [datum narození], a to týkající se rozsahu jedné čtvrtiny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], na základě darovací smlouvy ze dne 4. 2. 2010, uzavřené mezi [jméno] [příjmení] (jako dárkyní) a [celé jméno žalované] (jako obdarovanou) s právem věcného břemene doživotního bezplatného užívání a požívání nemovitosti pro [jméno] [příjmení]; a zároveň v rozsahu jedné poloviny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], na základě darovací smlouvy ze dne 4. 2. 2010, uzavřené mezi [celé jméno žalované] a [celé jméno žalovaného], [datum narození] (jako dárci) a [celé jméno žalovaného], [datum narození] (jako obdarovaným) s právem věcného břemene doživotního bezplatného užívání a požívání nemovitosti pro [celé jméno žalovaného], [datum narození]. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 4. 3. 2010 byl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolen, v rozsahu vkladu práva odpovídajícímu věcnému břemeni k doživotnímu bezplatnému užívání jedné z bytových jednotek v budově [adresa] ve prospěch [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení], však bylo řízení s ohledem na zpětvzetí návrhu zastaveno.

19. Z přípisu žalobce ze dne 19. 7. 2019 a 2. 12. 2019 soud zjistil, že žalobce vyzval žalované k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby tak, že za faktické užívání pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] v období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 uhradí žalobci, resp. odboru hospodaření s majetkem žalobce, bezdůvodné obohacení v celkové částce 972 000 Kč, skládající se z částky 486 000 Kč za [celé jméno žalovaného], a částky 486 000 Kč za [celé jméno žalované]. Z dopisu žalovaných ze dne 31. 7. 2019 a 10. 12. 2019 se podává, že žalovaní reagovali na dopisy žalobce ohledně vlastnictví žalobce k jejich nemovitostem opakovaně nesouhlasně, a současně nesouhlasili s aktivní legitimací žalobce, neboť měli za to, že předmětné pozemky vydrželi.

20. Z výzvy Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 13. 2. 2020 se podává, že Katastrální úřad hl. m. [obec] vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci návrhu žalobce na vklad vlastnického práva ke Stavbě ze dne 16. 1. 2020, a uvedl, že uspořádání vzájemných vztahů a zánik práva stavby lze osvědčit pouze dvoustranným právním jednáním, příp. rozhodnutím soudu. Z dopisu plyne, že přestože žalobce s názorem Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu ve svém stanovisku ze dne 19. 2. 2020 nesouhlasil, katastrální úřad návrh žalobce na vklad dne 10. 3. 2020 rozhodnutím pod [číslo jednací] zamítl.

21. Z výpisu z katastru nemovitostí pro LV [číslo] provedeného k datu 14. 2. 2020, vzal soud za prokázané, že žalovaní jsou zapsáni jako spoluvlastníci domu [adresa], stojícího na pozemku [parcelní číslo] k. ú. [část obce] („ Stavby“) s tím, že žalovaná [celé jméno žalované] vlastní podíl o velikosti 1/2 a žalovaný [celé jméno žalovaného] vlastní podíl o velkosti zbývající 1/2 budovy. V části B1 listu je k pozemkům [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v katastrálním území Hostivař zapsáno právo stavby na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002.

22. Z výpisu z katastru nemovitostí pro LV [číslo] v katastrální území Hostivař, provedeného k datu 2. 3. 2020, vzal soud za prokázané, že žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků s tím, že jako nabývací titul je uveden vznik vlastnického práva ze zákona č. 172/1991 Sb. V části C je pro žalované zapsáno právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k předmětným pozemkům.

23. Z žádosti o sdělení informace ze dne 10. 5. 2021 bylo prokázáno, že žalobce učinil dotaz adresovaný katastrálnímu úřadu, na základě kterého požadoval informace o založení ručního listu 2 v k. ú. [část obce] a příp. informaci, od kterého roku bylo zapisováno na tento list. Z odpovědi Katastrálního úřadu ze dne 11. 5. 2021, [číslo jednací], má soud za prokázané, že list vlastnictví [číslo] v k. ú. [část obce] byl založen PolVZ [číslo], zapisovat se tedy do něj začalo v roce 1964 a zápis byl ukončen v roce 2001.

24. Z žádostí ze dne 21. 5. 2007 a 26. 2. 2010 soud zjistil, že paní [jméno] [příjmení] nejprve žádala žalobce o pronájem pozemků parc. [číslo] o výměře 106 m2 a parc. [číslo] o výměře 578 m2, na kterých stojí jejich nemovitost v ulici U [adresa], neboť tyto pozemky užívá jejich rodina od roku 1922 a žalovaní jich hodlají užívat i nadále stejným způsobem jako doposud, tedy jako zastavěnou plochu rodinného domu, jehož rekonstrukci připravují a jako zahradu, o niž se starají. Následně žalovaný [celé jméno žalovaného] žádal o zahájení jednání ve věci odkoupení předmětných pozemků a sdělení případných podmínek odkupu.

25. Soud konstatoval nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2021, vydaný pod č. j. [číslo jednací], kterým zdejší soud v obdobném případě vyhověl návrhu žalobce, když určil, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], která je součástí pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce]. Soud neprovedl k návrhu žalobce důkaz spisem, vedeným zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], neboť rozsudek zdejšího soudu v této věci byl odvolacím soudem zrušen.

26. K provedeným důkazům soud uvádí, že je hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, v souladu s ust. § 132 o.s.ř., listinné důkazy považuje za pravé a věrohodné, nebyly žádnou ze stran zpochybněny. Další provedené důkazy, zejména žádost na Ministerstvo financí ČR dne 13. 6. 2002 a odpověď na ni ze dne 17. 6. 2002, soud již blíže nehodnotil, neboť nemají pro posouzení věci zásadní význam či z nich soud nic podstatného nezjistil. Další účastníky navržené důkazy soud neprováděl, neboť z dosud provedených důkazů měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a provádění dalších důkazů by v daném případě neodpovídalo zásadě procesní ekonomie a hospodárnosti řízení.

27. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: [příjmení] [příjmení] správním výborem v [obec] jménem fondu českých zemských statků, jako majitelem zemského statku v [část obce], a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků byla dne 26. 5. 1922 uzavřena smlouva o stavebním právu na části pozemku zemského statku č. k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] desek zemských, za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty dle podmínek smlouvy. [ulice] právo bylo zřízeno na dobu 80 let. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. Družstvo dne 22. 9. 1936 uzavřelo smlouvu trhovou s manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], kterým odevzdalo stavební právo k pozemku č. kat. [číslo] role v [část obce]. Na listu vlastnictví [číslo] obce Hostivař, okres [obec a číslo] jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví Československého státu – Národního výboru hl. m. [obec]. Manželé [příjmení] převedli kupní smlouvou ze dne 5. 4. 1957 ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území Hostivař, na svého syna [titul]. [jméno] [příjmení] a ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce] na svoji dceru [jméno] [příjmení]. V řízení o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 25. 10. 1969, se dědičkou ideální 1/4 práva stavby ze zákona stala zůstavitelova dcera, žalovaná [celé jméno žalované] [titul] [příjmení] [příjmení] následně kupní smlouvou ze dne 19. 6. 1989 prodal žalované [celé jméno žalované] a jejímu manželovi, [celé jméno žalovaného], svůj podíl o velikosti ideální stavebního práva. Matka žalované, paní [jméno] [příjmení] následně darovací smlouvou ze dne 4. 2. 2010 převedla svůj podíl v rozsahu jedné čtvrtiny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], rovněž na žalovanou [celé jméno žalované], zatímco žalovaná se svým manželem svůj podíl v rozsahu jedné poloviny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], převedli na základě darovací smlouvy ze dne 4. 2. 2010 na svého syna, žalovaného [celé jméno žalovaného], [datum narození]. Žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků s tím, že jako nabývací titul je uveden vznik práva ze zákona č. 172/1991 Sb. Ohlášení přechodu vlastnického práva k nemovitostem podal žalobce u katastrálního úřadu [okres] dne 10. 1. 2002, listinou ze dne 7. 11. 2001. V části C je zapsáno právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k předmětným pozemkům. Dopisem ze dne 19. 7. 2019 žalobce vyzýval žalované k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby, se kterým žalovaní nesouhlasili, jak uvedli v dopise ze dne 31. 7. 2019. Žalobce dne 16. 1. 2020 podal návrh na vklad vlastnického práva ke stavbě, který mu byl Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu zamítnut dne 10. 3. 2020.

28. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů: Na vztah účastníků soud aplikoval zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon o přechodu do vlastnictví obcí“), neboť pro posouzení žaloby je podstatné, zda se žalobce vlastníkem pozemků (přešlo na něj vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem) a s účinností od 1. 1. 2014 se stal i vlastníkem stavby, která se na pozemku nachází.

29. Dle § 1 odst. 1 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“ Zvýrazněno soudem I. stupně.

30. Dle § 8 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

31. Základním předpokladem úspěchu žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, podle § 80 o.s.ř. je naléhavý právní zájem na tomto určení. Žalobcův návrh na určení vlastnického práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí, je nepochybně naléhavý, neboť bez součinnosti žalovaných není možné dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí.

32. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, resp. tím, zda se žalobce (jeho právní předchůdce) stal vlastníkem pozemku, na kterém se nachází stavba, jejíž vlastnické právo touto žalobou žádá určit. Pro přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí musely být splněny kumulativně všechny 3 podmínky uvedené v ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci sp. zn. IV. [číslo] konkrétně: 1) musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, 2) ke dni 23. 11. 1990 měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce – národní výbor, a za 3) s tímto majetkem obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařily.

33. Vlastnické právo k předmětnému pozemku a kontinuita jeho přechodu ze Země české na právní nástupce vyplývá z ust. § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé dle kterého jmění, fondy i závazky Země české přešly do vlastnictví státu a do správy státní; dle ust. § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., dle kterého byl vymezen národní majetek, který je zásadně v rukou státu s tím, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví); dle ust. § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů dle kterého správu národního majetku i majetku lidové správy převzaly národní výbory; byly povolány, aby udržovaly a zvelebovaly národní majetek svěřený do správy. Národní výbor mohl nemovitý národní majetek jemu svěřený i zcizit, zatížit nebo pronajmout/propachtovat. Dle ust. čl. 4 odst. 4 a čl. 7 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci byl vlastnictvím [obec] a Slovenské Federativní Republiky majetek ve státním vlastnictví, který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených do její působnosti a vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky byl ostatní majetek ve státním vlastnictví. Do působnosti [obec] a Slovenské Federativní Republiky patřila zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky, zastupování [obec] a Slovenské Federativní Republiky v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru, obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti [obec] a Slovenské Federativní Republiky s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva, měna, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů.).

34. Na základě výše uvedených zákonných ustanovení má soud za to, že bez ohledu na to, kdy byl založen list vlastnictví [číslo] na kterém je jako vlastník předmětných pozemků uveden Československý stát – Národní výbor hl. m [obec], se předmětný pozemek nestal vlastnictvím [obec] a Slovenské Federativní Republiky, jak namítal žalobce, neboť nijak nesouvisel s úkoly svěřenými do působnosti [obec] a Slovenské Federativní Republiky (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a byl tak ve vlastnictví České republiky.

35. Soud má za prokázané, že první dvě podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec byly splněny, neboť předmětné pozemky byly ve vlastnictví České republiky a (jak uvedeno výše) a právo hospodaření příslušelo Národnímu výboru [anonymizováno] [obec], jak bylo zjištěno z listu vlastnictví [číslo] jak vyplývá z kontinuity přechodu vlastnického práva popsaného v předchozích odstavcích.

36. Ohledně splnění třetí a poslední podmínky pro přechod vlastnického práva na žalobce bylo nutné se zabývat výkladem pojmu hospodaření. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018, kde je ustáleně interpretováno, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout.

37. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/11 ze dne 9. 7. 2013, nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11 nebo usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14 dovodil, že„ právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce [číslo] Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek [číslo] Sb. a [číslo] Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Proto i pojem„ hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem„ hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že„ právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco„ hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů, k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014. Dle ust. § 73 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb.:„ Organizace, která vykonává právo hospodaření s pohledávkou státu, je povinna pečovat o to, aby všechny povinnosti dlužníka byly včas a řádně splněny, popřípadě, aby pohledávka státu byla včas uplatněna u příslušných orgánů a aby rozhodnutí těchto orgánů byla včas vykonána.“ 38. [příjmení] žalobce mohl být ve věci úspěšný, bylo třeba, aby v řízení tvrdil a prokázal též skutečnost, že k rozhodnému datu s předmětným pozemkem také reálně hospodařil, o čemž byl žalobce s ohledem na jiná řízení, vedená u zdejšího soudu, poučen při jednání soudu dne 26. 8. 2021.

39. Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem č. 109/1964 Sb., stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž byly uvedené závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.).

40. Právní úprava týkající se v minulosti (a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) účinných tzv. primárních (hlavních) užívacích institutů k pozemkům ve vlastnictví státu, umožňovala výslovně u práva hospodaření s národním majetkem a u osobního užívání pozemků možnost vzniku tzv. odvozených užívacích práv – konkrétně dočasného užívání pozemku.

41. V daném případě předmětný pozemek jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užívali žalovaní (resp. jejich právní předchůdci). Činili tak však nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření (založené na uplatnění principu tzv. věcné příslušnosti ke správě), nýbrž na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona [číslo] ř. z.), které jak ke dni 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, trvalo. Ze smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922 vyplývá, že smlouva byla sjednána jako úplatná ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu a jednalo se tedy o synallagmatický vztah. Pachtovné navíc bylo možno zvýšit každých 10 let o 10%. Význam povinnosti k úhradě ročního pachtovného je pak zřejmý ze skutečnosti, že pro nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Povinnost platit pachtovné včetně 5 % úroku z prodlení byla navíc sjednána jako věcné břemeno stavebního práva. Soud má za to, že řádný hospodář by měl zájem na tom, aby pobíral příjem z majetku, který spravuje. Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění.

42. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, kde se uvádí, že výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli judikáty připouštějící, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by Národní výbor Hl. m. [obec], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Proto v poměrech dané věci nelze aplikovat judikatorní závěry, jichž se žalobce dovolává na podporu svého stanoviska, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Existence žalobcem namítaného hospodaření Národního výboru Hl. m. [obec] formou„ dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je totiž vyloučena skutečností, že ze strany Národního výboru hl. m [obec] bylo sice respektováno právo stavby, avšak nebylo požadováno, natož vymáháno, tomu odpovídající protiplnění, o jeho navyšování podle smlouvy o zřízení práva stavby ani nemluvě. Pokud tedy Národní výbor hl. m. [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nevykonával, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr stavebního platu –„ pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, tak i závěr navazující, že vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], nepřešlo po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na žalobce.

43. Žalobce faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neprokázal, a proto k naplnění třetí podmínky uvedené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Jelikož musí být všechny podmínky splněny kumulativně, soud shrnul, že k přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, neboť fakticky s nemovitostmi nehospodařil.

44. Vzhledem ke zjištění, že na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona [číslo] ř. z. zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob, je rovněž namístě vyložit ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky podle citovaného zákona.

45. Podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí přecházely pozemky nezastavěné, dále pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Osobní užívání pozemků se do účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák“.) ke dni 1. 1. 1992, řídilo ust. § 198 an. obč. zák. Jednalo se o pozemkově právní užívací institut, jehož prostřednictvím docházelo k realizaci obsahu vlastnického práva státu fyzickými osobami – občany. Jednalo se o užívací institut účelově vázaný k výstavbě rodinného domku, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví a ke zřízení zahrady. Pojmovým znakem práva osobního užívání pozemku byla trvalost a děditelnost (S účinností ke dni 1. 1. 1992 pak došlo na základě ust. § 872 odst. 1 obč. zák. k ex lege transformaci práva osobního užívání pozemků na vlastnické právo k pozemku, který byl jeho objektem.).

46. Ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byl tedy vyjádřen zřetelný úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných rodinnými domky (vzhledem k účelové vázanosti institutu k výstavbě budov v osobním vlastnictví fyzických osob za účelem uspokojování bytové potřeby); úmysl zákonodárce tedy zjevně směřoval k zachování vlastnického práva státu a existujících uživatelských vztahů ve prospěch fyzických osob – občanů, kteří zřídili stavbu na pozemku ve vlastnictví státu na základě titulu opravňujícího je ke zřízení stavby na cizím (státním) pozemku.

47. Vzhledem k tomu, že právo stavby, které svědčilo do svého zániku žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, odpovídá z hlediska účelu právní úpravě práva osobního užívání pozemků (když právo stavby podle zákona [číslo] ř. z., zákona č. 88/1947 Sb., a zákona [číslo] se v atributu realizace obsahu vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami – občany za účelem uspokojování bytové potřeby shoduje s institutem práva osobního užívání pozemků podle § 198 an. obč. zák.), výjimka upravená v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se (přes výslovné označení pouze podstatně rozšířenějšího institutu práva osobního užívání pozemků) vztahuje i na předmětné pozemky, na nichž byla zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob na základě práva stavby.

48. Námitku promlčení práva žalobce na určení vlastnického práva, kterou vznesli žalovaní, soud posoudil jako nedůvodnou, neboť právo vlastnické se podle § 614 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nepromlčuje. Nepromlčitelnost vlastnického práva znamená, že vlastník věci se může domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu kdykoliv bez ohledu na promlčecí lhůtu. Podmínkou je, aby vlastnické právo vlastníka k věci trvalo.

49. K otázce vydržení a mimořádného vydržení vlastnického práva, které namítal žalobce, soud podává, že je třeba postupovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a pro období od 1. 1. 2014 se aplikuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 3028 (nového) občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2262/2020 uvádí, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované. Při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla„ se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví, a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (ust. § 134 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že„ pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod.

50. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017 pod sp. zn. II. ÚS 2599/16, v němž řešil otázku, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na jeho dobrou víru a tím i na (ne) možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany, poukázal na to, že i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). V rozsudku ze dne 10. 12. 2009 pod sp. zn. 28 Cdo 2922/2008 pak Nejvyšší soud konstatoval, že pokud byl za splnění dalších podmínek podán návrh na zápis vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí před tím, než byl vydán citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 pod sp. zn. IV. ÚS 185/96, není zjevně nepřiměřená úvaha, že je právní omyl ohledně splnění podmínky hospodaření dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. omluvitelný. V projednávané věci žalobce katastrálnímu úřadu ohlásil, že se ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. stal vlastníkem předmětných pozemků až několik let po výše uvedeném stěžejním rozhodnutí Ústavního soudu. Žalobce nemohl být objektivně v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, neboť žalobce zjevně od roku 1991 až do doby podání tohoto návrhu na katastr nemovitostí (2002) nečinil cokoliv, z čeho by bylo možné dovodit hospodaření s pozemky (byť v omezené míře např. v podobě výběru pachtovného) či uchopení se držby. Žádný důkaz o tom, že by si v rozhodné době (v roce 1991) byl žalobce alespoň vědom toho, že jsou zde pozemky, které měly přejít z vlastnictví státu na obec, nebyl předložen.

51. Soud se zabýval otázkou, zda a kdy se žalobce chopil držby (řádné, poctivé a pravé držby). Žalobce tvrdil, že se držby chopil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, k tomuto datu však žalobce nesplnil všechny 3 kumulativní podmínky stanovené § 1 odst. 1 zákona, když nevykonával faktické hospodaření s pozemky, jak bylo dovozeno výše. V případě otázky mimořádného vydržení žalobcem dle § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Institut mimořádné držby promíjí prokázání právního důvodu. I při mimořádném vydržení je základním předpokladem držba, která žalobci, jak bylo výše popsáno, nesvědčí, rovněž potřebná 20 letá lhůta neuplynula, když jeho dobrá víra a držba byla narušena dopisem žalovaných z 31. 7. 2019, kteří vyjádřili nesouhlas, s tím, že by měl být žalobce vlastníkem nemovitostí, a proto nemohlo v daném případě k mimořádnému vydržení předmětných nemovitostí žalobcem dojít.

52. Soud uzavírá, že žalobce neprokázal splnění třetí podmínky stanovené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně faktické hospodaření s pozemkem. Nevybíral pachtovné, ani jinak neprojevil ve vztahu k pozemku svou vůli, jako subjekt, na který mělo přejít vlastnické právo. O předmětné pozemky se žalobce začal prokazatelně zajímat nejdříve v roce 2002, kdy podal oznámení o přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce současně majetek nedržel, jelikož nebylo prokázáno, zda a kdy mělo dojít k uchopení držby žalobcem. Pouhé oznámení přechodu vlastnického práva do KN není uchopením držby, stejně tak pouhé nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nezakládá držbu pozemků, na které se jeho ustanovení mohou vztahovat. Přechod vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., vydržení ani mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] tak žalobce neprokázal, jeho aktivní legitimace v řízení tak není dána a její nedostatek vedl k zamítnutí žaloby.

53. Žalovaní ve své argumentaci rovněž namítali vydržení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, touto otázkou se však soud z důvodu hospodárnosti nezabýval, jelikož žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

54. Soudu je známo, že ve věcech vedených u zdejšího soudu ohledně obdobných žalob je rozhodováno nejednotně, kdy v řízeních, vedených pod sp. zn. 26 C 154/2020 a sp. zn. 26 C 162/2020 bylo rozhodnuto tak, že žalobám o určení vlastnického práva ke stavbě bylo vyhověno, avšak předmětná rozhodnutí již byla odvolacím soudem zrušena. Oproti tomu v řízeních, vedených pod sp. zn. 35 C 41/2020, sp. zn. 18 C 49/2020 a sp. zn. 23 C 50/2020, byly žaloby zamítnuty a ve všech těchto případech současné době probíhají odvolací řízení. V návaznosti na určovací žaloby byly podány i žaloby na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního důvodu, tato řízení jsou vesměs přerušena do skončení řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti.

55. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

56. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 38 188 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a. t., neboť v daném případě jde o určení vlastnického práva k nemovité věci, sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t., která je vzhledem k tomu, že zástupkyně zastupovala v tomto řízení dvě osoby, snížena dle § 12 odst. 4 a. t., o 20 % na částku 2 480 Kč za jednu osobu, proto přiznal soud za každý úkon (převzetí a příprava právního zastoupení, replika ze dne 19. 6. 2020, vyjádření ze dne 21. 3. 2021, účast při ústním jednání dne 26. 8. 2021, vyjádření ze dne 31. 10. 2021 a účast na ústním jednání dne 5. 11. 2021) celkem částku 4 960 Kč (2 x 2 480 Kč), včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 560 Kč ve výši 6 628 Kč, kterou je zástupkyně žalovaných povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právní zástupkyně žalovaných a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení