46 C 52/2020-169

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Kolbabovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované a žalovaného] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 918 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 918 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 918 000 Kč od 5. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 167 435 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 2. 2020, doručenou zdejšímu soudu dne 10. 2. 2020, domáhal rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 918 000 Kč s příslušenstvím za faktické užívání [anonymizováno], a to pozemku [parcelní číslo], jeho součástí je [anonymizováno] [adresa], a pozemku [parcelní číslo], vše v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], obec Praha, u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ [anonymizováno]“). Žalobu odůvodnil tak, že dnem 15. 6. 2002 uplynula lhůta 80 let trvání práva stavby zřízeného na základě [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] ze dne 26. 5. 1922, uzavřená mezi [příjmení] správním [anonymizováno] pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] (dále jen„ [anonymizováno]“). Předmětem [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] bylo zřízení [anonymizována dvě slova] na části [anonymizováno] tehdejšího [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] v [část obce] za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů [anonymizováno]. Žalobce je vlastníkem pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (původně č. k. [číslo]) v [katastrální uzemí] (dále jen„ předmětné pozemky“), a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. Stavba se stala dnem 1. 1. 2014 součástí předmětného pozemku [parcelní číslo]. Žalovaní tak užívají [anonymizováno] bez právního titulu, čímž jim na úkor žalobce vzniká bezdůvodné obohacení pode § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 ve výši 972 000 Kč, které bylo vyčísleno znalcem za toto období 36 měsíců. Žalobce se žalobou domáhá zaplacení částky 918 000 Kč za období od 3. 2. 2017 do 2. 12. 2019. Žalobce vyzval žalované k úhradě této částky písemně výzvou ze dne 30. 12. 2019 se lhůtou 5 dnů ode dne obdržení výzvy. Žalobci do dne podání žaloby neuhradili ze žalované částky ničeho.

2. Žalovaní se k podané žalobě vyjádřili dne 2. 4. 2020 tak, že s ní nesouhlasili a navrhli její zamítnutí, když namítali absenci aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku. Žalovaní měli za to, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nejen podmínku, že šlo o majetek ve vlastnictví Českého státu, ale především podmínku hospodaření, jelikož žalobce s předmětnými pozemky fakticky nenakládal. Žalobce nevyžadoval po žalovaných hrazení stavebního platu, o pozemky se nikterak nestaral, k rozhodnému datu ve vztahu k pozemkům nevyvíjel žádnou právní či faktickou aktivitu. Žalovaní dále namítali vydržení předmětných [anonymizováno], neboť po celou dobu měli předmětné pozemky i stavbu v oprávněné držbě. Nepochybovali o tom, že jsou vlastníky [anonymizováno]. Žalovaní z opatrnosti též navrhli, že by pozemky odkoupili za stanovených podmínek. Žalovaní dále vznesli námitku promlčení, s tím, že právo na vydání bezdůvodného obohacení jako celek je promlčeno, neboť jej žalobce mohl jako celek uplatnit poprvé dne 13. 6. 2002, avšak učinil tak až v červenci 2019. S ohledem skutečnost, že jejich právní předchůdci oprávněně drží [anonymizováno] od roku 1936, rovněž namítali mimořádně vydržení event. vydržení [anonymizováno]. Rozporovali rovněž výši žalované částky a nejasnost jejího výpočtu.

3. Žalobce k aktivní legitimaci doplnil, že je právním nástupcem [příjmení] [anonymizováno] výboru. Z listu vlastnictví [číslo] dle žalobce plyne, že vlastníkem předmětných pozemků byl před žalobcem„ [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]“. Právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990 náleželo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec a číslo], jenž byl podřízen [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] právo hospodaření vykonával. K datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k datu 24. 5. 1991, právo hospodaření vykonával žalobce. Právo hospodaření bylo po celou dobu vykonáváno v rozsahu zřízeného stavebního práva. Bylo vykonáváno tak, že nebylo rušeno užívání předmětných pozemků žalovanými, resp. jejich předchůdci. Právo stavby zaniklo uplynutím 80 leté lhůty, neboť ke smlouvě nebyla uzavřena žádná jiná smlouva, která by právo stavby ukončila dříve. Z toho důvodu žalobce mohl začít předmětné pozemky fakticky užívat až od 16. 6. 2002. Žalobce dále uvedl, že právo stavby nemůže být vydrženo, když po jeho zániku se stavba převádí za náhradu vlastníkovi pozemku. Žalovaní též nevydrželi vlastnické právo. Žalovaní postrádali dobrou víru, neboť o právu stavby věděli. Nečinnost žalobce nemůže sama o sobě založit poctivou držbu žalovaných. Námitka promlčení je též podle žalobce nedůvodná, žalobce stanovil její výši ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase a za žalované období bezdůvodné obohacení promlčeno nebylo.

4. Usnesením ze dne 22. 7. 2020, č.j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, č.j. [číslo jednací], byl řízení přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], neboť probíhalo řízení, v němž byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k předmětné stavbě). Usnesením ze dne 22. 8. 2022, č.j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o pokračování v řízení.

5. Mezi stranami bylo učiněno nesporným uzavření smlouvy o [anonymizována dvě slova] ze dne 26. 5. 1922, uzavřené mezi [příjmení] [anonymizována dvě slova] pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova], avšak bylo sporné, zda je žalobce vůbec aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, konkrétně zda tedy došlo k naplnění všech tří podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce.

6. Ze [anonymizováno] o [anonymizováno] právu, uzavřené podle zákona ze dne 26. 4. 1912 čís. 86 ř. z., včetně situačního plánu, bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena dne 26. / 27. 5. 1922 mezi [příjmení] správním výborem v [obec] jménem [anonymizováno] českých [anonymizována dvě slova] jako majitele [anonymizována dvě slova] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] [anonymizována dvě slova] o [anonymizováno] úřadu nejvyššího [anonymizováno] (dále již jen jako„ [příjmení] [anonymizováno] výbor“), s [anonymizováno]. [příjmení] správní výbor zřídil [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] stavby na části pozemku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] [anonymizována dvě slova], za účelem zastavení [anonymizována dvě slova] s malými [anonymizováno] dle podmínek [anonymizováno] [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let, kdy tato doba počíná dnem, kdy dojde příslušnému soudu žádost za vklad stavebního práva. V katastru nemovitostí je zaznamenáno právo stavbu na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. [příjmení] správní výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat stavební činži o 10 % každých 10 let. Strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu. [příjmení] fond pak měl zaplatit odškodné ve výši plné jejich hodnoty v době přechodu s tím, že odškodnění nesmí být větší, než činí skutečně vynaložené náklady za provedení staveb, schválených dle této [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] výborem.

7. Ze [anonymizováno] usnesení [příjmení] [anonymizována čtyři slova]) ze dne 5. 9. 1928 a [anonymizována čtyři slova] ze dne 18. 9. 1928, bylo zjištěno, že [příjmení] [anonymizována dvě slova] vyslovil ochotu zrušit stavební právo vložené na části [anonymizováno] č. k. [číslo] v [část obce] (rozděleného na [anonymizováno] [číslo] – zahrady) a odprodat jednotlivé parcely přímo členům anebo [anonymizováno] za cenu 80 Kč za 1 čtvrteční sáh, a to za souhlasu vlády, což bylo sděleno [anonymizována dvě slova] ze dne 18. 9. 1928.

8. Ze [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 22. 9. 1936 bylo zjištěno, že tato smlouva byla uzavřena mezi [anonymizováno] pro postavení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] jako prodávajícím a [jméno] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími, kdy předmětem koupě byl [anonymizováno] [adresa] v [část obce], jehož kupní cena byla stanovena částkou 200 500 Kč.

9. Z [anonymizována dvě slova] [číslo] písmeno [anonymizováno] bylo zjištěno, že [anonymizováno] právo je na dobu do 15. 6. 2002 ve vložce [číslo] [anonymizováno] knihy a v písmeně [anonymizováno] se podává, že dle smlouvy o [anonymizováno] právu ze dne 26. / 27. 5. 1922 se vkládá stavební právo ve prospěch [anonymizováno]. Ze zápisu ze dne 23. 10. 1936 se dále podává, že dle trhové smlouvy ze dne 22. 9. 1936 se vkládá převod [anonymizována dvě slova] pro [jméno] [příjmení] na polovinu, a [jméno] [příjmení] na polovinu.

10. Z knihovní vložky [číslo] písmeno [anonymizováno] bylo zjištěno, že k číslu katastrálnímu [číslo], stavební parcela dům [adresa], a k číslu katastrálnímu [číslo], role zahrada, je vedeno stavební právo pod [číslo].

11. Z [anonymizována dvě slova] ze dne 11. 6. 1957 [číslo] pro [katastrální uzemí] bylo zjištěno, že se jedná o ručně vedený list vlastnictví [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec], [územní celek], okres [obec a číslo]. Na straně [číslo] jsou zapsány předmětné pozemky v oddíle s nadpisem„ [anonymizována dvě slova]“.

12. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že žalobce se touto žalobou domáhal rozhodnutí, že je vlastníkem stavby [adresa], které je součástí pozemku [parcelní číslo], vše v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], obec Praha, u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ [anonymizováno]“). Z obsahu bylo zjištěno, že dne 5. 4. 1957 byla uzavřena [anonymizováno] smlouva [anonymizováno] [číslo], ve znění dodatku ze dne 5. 6. 1957, mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a jejich dětmi [titul]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími, kdy předmětem prodeje byla pro každého kupujícího ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s [anonymizováno] domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], že rozhodnutím [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] dne 17. 7. 1970 o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 25. 10. 1969, kdy do dědictví patřila ideální čtvrtina práva stavby zapsané ve vložce [číslo] [anonymizováno] knihy, byla dědičkou ze zákona zůstavitelova dcera, žalovaná [celé jméno žalované], že dne 19. 6. 1989 byla [anonymizováno] zápisem č.j. [spisová značka], notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sepsána kupní smlouva, na základě které prodávající [příjmení] [příjmení] ([anonymizováno] dle [anonymizována dvě slova] ze dne 5. 4. 1957) prodal [anonymizováno] domu [adresa] a pozemku číslo parcelní [číslo] a [číslo] žalované [celé jméno žalované] a [celé jméno žalovaného], [datum narození], jakožto kupujícím, že ohlášením a prohlášením přechodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 7. 11. 2001 hl. město Praha prohlašuje, že nabylo vlastnické právo k pozemku mimo jiné parc. [číslo] to dle zákona č. 172/1991 Sb., nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky a ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušeno právo hospodaření [anonymizována dvě slova] hl. m. [obec], jehož práva a závazky přešly na hl. m. [část Prahy] o vlastnické právo k uvedenému pozemku není v ČR veden spor, a že ke dni 24. 5. 1991 s nimi žalobce hospodařil a konečně, že dne 4. 2. 2010 byla uzavřena [anonymizováno] smlouva mezi [jméno] [příjmení] (jako dárkyní) a [celé jméno žalované] (jako obdarovanou) s právem [anonymizována dvě slova] doživotního bezplatného užívání a požívání nemovitosti pro [jméno] [příjmení]; a zároveň v rozsahu jedné poloviny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], na základě [anonymizována dvě slova] ze dne 4. 2. 2010, uzavřené mezi [celé jméno žalované] a [celé jméno žalovaného], [datum narození] (jako [anonymizováno]) a [celé jméno žalovaného], [datum narození] (jako [anonymizováno]) s právem [anonymizováno] břemene doživotního bezplatného užívání a požívání nemovitosti pro [celé jméno žalovaného], [datum narození], s tím, že rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 4. 3. 2010 byl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolen. Žalobce dne 10. 5. 2021 učinil dotaz adresovaný katastrálnímu úřadu, na základě kterého požadoval informace o založení [anonymizováno] listu [anonymizováno] v k. ú. [část obce] a příp. informaci, od kterého roku bylo zapisováno na tento list. Na to odpověděl [anonymizováno] úřad dne 11. 5. 2021, [číslo jednací], tak, že list vlastnictví [číslo] v k. ú. [část obce] byl založen [anonymizováno] [číslo], zapisovat se tedy do něj začalo v roce 1964 a zápis byl ukončen v roce 2001. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2021, č.j. 12 C 137/2020-171, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č.j.. 13 Co 87/2022-226, byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce, když na žalobce nepřešlo vlastnictví k pozemkům a stavbě z důvodu nesplnění třetí podmínky dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem České republiky usnesením ze dne 21. 8. 2020, č.j. [číslo jednací], odmítnuto.

13. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec Praha, k.ú. [část obce], [list vlastnictví] k datu 14. 2. 2020 soud zjistil, že jako vlastníci stavby [adresa] jsou zapsáni žalovaní, každý s podílem id. .

14. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec Praha, k.ú. [část obce], [list vlastnictví] k datu 2. 3. 2020 soud zjistil, že jako vlastník pozemků, mimo jiné i [parcelní číslo] a [parcelní číslo], je zapsán žalobce s tím, že vlastnické právo bylo zapsáno z titulu jeho vzniku dle zákona č. 172/1991 Sb. a prohlášení ze dne 11. 9. 2000. V části [anonymizováno] je pro žalované zapsáno právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k předmětným pozemkům.

15. Z předpisu náhrady za faktické užívání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] z 10.12.2019 vč. doručenek, soud zjistil, že žalobce za užívání pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], v k.ú. [část obce] za období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 (tj. ze 36 měsíců) bez právního důvodu předepsal žalovaným částku 972 000 Kč, a to každému ve výši , tj. ve výši 486 000 Kč. Z výzvy k úhradě dle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ze dne 30. 12. 2019, včetně dodejky do datové schránky, soud zjistil, že žalobce vyzval žalované, aby částku 972 000 Kč uhradili žalobci nejpozději do 5 dnů od obdržení této výzvy.

16. Z dopisu právní zástupkyně žalovaných právnímu zástupci žalobce ze dne 3. 1. 2020, vč. detailu odeslané zprávy, soud zjistil, že žalovaní odmítli provést úhradu za faktické užívání pozemku žalobci s odůvodněním, že i kdyby žalovaní nebyli vlastníci [anonymizováno], postavili stavbu na pozemcích České republiky a touto jim nebylo sděleno, že by došlo ke změně smluvního partnera, že tedy k tomuto není žalobce legitimován, ani mu nesvědčí právní důvod, přičemž byla zpochybněna i stanovená výše.

17. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě 14 838,72 Kč ze dne 28. 1. 2020, z oznámení o příkazu k úhradě 1 854,84 Kč ze dne 30. 1. 2020, z oznámení o trvalém příkazu na částku 1 854,84 Kč ze dne 30. 4. 2020 a z dopisu právní zástupkyně žalovaných právnímu zástupci žalobce ze dne 5. 2. 2020, vč. detailu odeslané zprávy, soud zjistil, že někteří bývalí členové [anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků v [část obce] z opatrnosti provedli platbu smluvního pachtovného dle smlouvy o stavebním právu za roky 2018 a 2019 dne 31. 1. 2020 a dne 30. 4. 2020.

18. Z dopisu manželů [příjmení] ve věci zápisu pozemků [číslo] a [číslo], včetně dopisu hl. m. [obec], vedoucího oddělení geodetického a pozemkových úprav ze dne 17. 6. 2002 soud zjistil, že jmenovaní se obrátili na žalobce s podrobným sdělením svého stanoviska ohledně vlastnictví k pozemkům [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k.ú. [část obce], v němž mimo jiné zcela odmítli vlastnictví žalobce k nim.

19. Z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro hl. m. [část Prahy] ze dne 10. 3. 2020, čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], soud zjistil, že katastrální úřad zamítl návrh žalobce na vklad, který se mimo jiné domáhal žalobce výmazu práva stavby, neboť navrhovaný vklad nenavazoval na dosavadní zápisy v katastru. [anonymizována dvě slova] v rozhodnutí taktéž konstatoval, že budova [adresa] na pozemku [parcelní číslo] nebyla podle dosavadních zápisu v katastru ke dni zápisu práva stavby uplynutím doby součástí práva stavby zřízeného pod [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], [anonymizováno] [číslo], přičemž k budově je evidováno svrchované vlastnické právo; i kdyby došlo k výmazu práva stavby, nemohla by se budova stát součástí pozemku [parcelní číslo], neboť k okamžiku zániku práva stavby nebyla jeho součástí a měla svého vlastníka, resp. spoluvlastníky.

20. Ze stanoviska o ceně obvyklé nájmu [právnická osoba] [anonymizováno] ze srpna 2020 soud zjistil, že cena obvyklá za pronájem předmětných nemovitostí v k.ú. [část obce], mezi nimiž byly i pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo], činí za každou nemovitost 25 000 Kč až 30 000 Kč za měsíc.

21. K provedeným důkazům soud uvádí, že je hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, v souladu s ust. § 132 o.s.ř., listinné důkazy považuje za pravé a věrohodné, nebyly žádnou ze stran zpochybněny. Další účastníky navržené důkazy soud neprováděl, neboť z dosud provedených důkazů měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a provádění dalších důkazů by v daném případě neodpovídalo zásadě procesní ekonomie a hospodárnosti řízení.

22. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. 23. [příjmení] [příjmení] správním výborem v [obec] jménem [anonymizována čtyři slova], jako majitelem [anonymizována dvě slova] v [část obce], a [anonymizováno] pro postavení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] byla dne 26. 5. 1922 uzavřena [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] na části pozemku [anonymizována dvě slova] č. k. [číslo] v [část obce], zapsaného ve vložce čís. [číslo] [anonymizována dvě slova], za účelem zastavení [anonymizována dvě slova] s malými [anonymizováno] dle podmínek smlouvy. [ulice] právo bylo zřízeno na dobu 80 let. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. Družstvo dne 22. 9. 1936 uzavřelo smlouvu trhovou s manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], kterým odevzdalo stavební právo k pozemku č. kat. [číslo] role v [část obce]. Na listu vlastnictví [číslo] [územní celek], okres [obec a číslo] jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] m. [obec]. Manželé [příjmení] převedli kupní smlouvou ze dne 5. 4. 1957 ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce], zapsaného ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí], na svého syna [titul]. [jméno] [příjmení] a ideální stavebního práva se vším příslušenstvím, zejména s rodinným domem [adresa] v [obec a číslo] – [část obce] na svoji dceru [jméno] [příjmení]. V řízení o projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 25. 10. 1969, se dědičkou ideální 1/4 práva stavby ze zákona stala zůstavitelova dcera, žalovaná [celé jméno žalované] [titul] [příjmení] [příjmení] následně kupní smlouvou ze dne 19. 6. 1989 prodal žalované [celé jméno žalované] a jejímu manželovi, [celé jméno žalovaného], svůj podíl o velikosti ideální stavebního práva. Matka žalované, paní [jméno] [příjmení] následně darovací smlouvou ze dne 4. 2. 2010 převedla svůj podíl v rozsahu jedné čtvrtiny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], rovněž na žalovanou [celé jméno žalované], zatímco žalovaná se svým manželem svůj podíl v rozsahu jedné poloviny na budově [adresa], nacházející se na pozemku [parcelní číslo], převedli na základě darovací smlouvy ze dne 4. 2. 2010 na svého syna, žalovaného [celé jméno žalovaného], [datum narození]. Žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků s tím, že jako nabývací titul je uveden vznik práva ze zákona č. 172/1991 Sb. Ohlášení přechodu vlastnického práva k nemovitostem podal žalobce u [anonymizováno] úřadu [okres] dne 10. 1. 2002, listinou ze dne 7. 11. 2001. V části [anonymizováno] je zapsáno právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k předmětným pozemkům. [anonymizováno] ze dne 19. 7. 2019 žalobce vyzýval žalované k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby, se kterým žalovaní nesouhlasili, jak uvedli v dopise ze dne 31. 7. 2019. Žalobce dne 16. 1. 2020 podal návrh na vklad vlastnického práva ke stavbě, který mu byl [anonymizována dvě slova] pro hl. m. [anonymizováno] zamítnut dne 10. 3. 2020.

24. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů a učinil následující právní závěr.

25. Na vztah účastníků soud aplikoval zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon o přechodu do vlastnictví obcí“), neboť pro posouzení žaloby je podstatné, zda se žalobce vlastníkem pozemků (přešlo na něj vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem) a s účinností od 1. 1. 2014 se stal i vlastníkem stavby, která se na pozemku nachází.

26. Dle § 1 odst. 1 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

27. Dle § 8 zákona o přechodu do vlastnictví obcí platí, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

28. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, resp. tím, zda se žalobce (jeho právní předchůdce) stal vlastníkem pozemků a stavby, za jejichž užívání se domáhal zaplacení částky 918 000 Kč s příslušenstvím.

29. Pro přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí musely být splněny kumulativně všechny 3 podmínky uvedené v ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci sp. zn. IV. [číslo] konkrétně: 1) musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, 2) ke dni 23. 11. 1990 měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce – národní výbor, a za 3) s tímto majetkem obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařily.

30. Vlastnické právo k předmětnému pozemku a kontinuita jeho přechodu ze [anonymizováno] české na právní nástupce vyplývá z ust. § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice [anonymizováno] dle kterého jmění, fondy i závazky [anonymizováno] české přešly do vlastnictví státu a do správy státní; dle ust. § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., dle kterého byl vymezen národní majetek, který je zásadně v rukou státu s tím, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví); dle ust. § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů dle kterého správu národního majetku i majetku lidové správy převzaly národní výbory; byly povolány, aby udržovaly a zvelebovaly národní majetek svěřený do správy. Národní výbor mohl nemovitý národní majetek jemu svěřený i zcizit, zatížit nebo pronajmout/propachtovat. Dle ust. čl. 4 odst. 4 a čl. 7 úst. zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci byl vlastnictvím [obec] a [anonymizována tři slova] majetek ve státním vlastnictví, který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených do její působnosti a vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky byl ostatní majetek ve státním vlastnictví. Do působnosti [obec] a [anonymizována tři slova] patřila zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky, zastupování [obec] a [anonymizována tři slova] v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru, obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti [obec] a [anonymizována tři slova] s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva, měna, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů.).

31. Na základě výše uvedených zákonných ustanovení má soud za to, že bez ohledu na to, kdy byl založen list vlastnictví [číslo] na kterém je jako vlastník předmětných pozemků uveden [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] hl. m [obec], se předmětný pozemek nestal vlastnictvím [obec] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], neboť nijak nesouvisel s úkoly svěřenými do působnosti [obec] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a byl tak ve vlastnictví České republiky.

32. Soud má za prokázané, že první dvě podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec byly splněny, neboť předmětné pozemky byly ve vlastnictví České republiky a (jak uvedeno výše) a právo hospodaření příslušelo [anonymizována tři slova] [obec], jak bylo zjištěno z listu vlastnictví [číslo] jak vyplývá z kontinuity přechodu vlastnického práva popsaného v předchozích odstavcích.

33. Ohledně splnění třetí a poslední podmínky pro přechod vlastnického práva na žalobce bylo nutné se zabývat výkladem pojmu hospodaření. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018, kde je ustáleně interpretováno, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout.

34. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/11 ze dne 9. 7. 2013, nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11 nebo usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14 dovodil, že„ právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce [číslo] Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek [číslo] Sb. a [číslo] Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Proto i pojem„ hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem„ hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že„ právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco„ hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů, k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014. Dle ust. § 73 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb.:„ Organizace, která vykonává právo hospodaření s pohledávkou státu, je povinna pečovat o to, aby všechny povinnosti dlužníka byly včas a řádně splněny, popřípadě, aby pohledávka státu byla včas uplatněna u příslušných orgánů a aby rozhodnutí těchto orgánů byla včas vykonána.“. [příjmení] žalobce mohl být ve věci úspěšný, bylo třeba, aby v řízení tvrdil a prokázal též skutečnost, že k rozhodnému datu s předmětným pozemkem také reálně hospodařil. Žalobce tvrdil, že reálně hospodařil prostřednictvím žalovaných.

35. Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem č. 109/1964 Sb., stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž byly uvedené závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.).

36. Právní úprava týkající se v minulosti (a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) účinných tzv. primárních (hlavních) užívacích institutů k pozemkům ve vlastnictví státu, umožňovala výslovně u práva hospodaření s národním majetkem a u osobního užívání pozemků možnost vzniku tzv. odvozených užívacích práv – konkrétně dočasného užívání pozemku.

37. V daném případě předmětné pozemky jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užívali žalovaní (resp. jejich právní předchůdci). Činili tak však nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření (založené na uplatnění principu tzv. věcné příslušnosti ke správě), nýbrž na základě vlastního užívacího práva (práva stavby, vzniklého podle zákona [číslo] ř. z.), které jak ke dni 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, trvalo. Ze smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922 vyplývá, že smlouva byla sjednána jako úplatná ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu a jednalo se tedy o synallagmatický vztah. Pachtovné navíc bylo možno zvýšit každých 10 let o 10%. Význam povinnosti k úhradě ročního pachtovného je pak zřejmý ze skutečnosti, že pro nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Povinnost platit pachtovné včetně 5 % úroku z prodlení byla navíc sjednána jako věcné břemeno stavebního práva. Soud má za to, že řádný hospodář by měl zájem na tom, aby pobíral příjem z majetku, který spravuje. Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění.

38. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, kde se uvádí, že výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření. Právo stavby, zřízené v daném případě jako právo věcné, tedy nepředstavuje užívací titul, který mají na mysli judikáty připouštějící, že znak pojmu hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. splňuje i přenechání věci do nájmu, resp. do dočasného užívání na základě užívacích práv odvozených od práva hospodaření s národním majetkem jako tzv. primárního užívacího institutu k pozemkům ve vlastnictví státu. Nenastala tedy situace, kdy by Národní výbor Hl. m. [obec], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Proto v poměrech dané věci nelze aplikovat judikatorní závěry, jichž se žalobce dovolává na podporu svého stanoviska, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Existence žalobcem namítaného hospodaření Národního výboru Hl. m. [obec] formou„ dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je totiž vyloučena skutečností, že ze strany Národního výboru hl. m [obec] bylo sice respektováno právo stavby, avšak nebylo požadováno, natož vymáháno, tomu odpovídající protiplnění, o jeho navyšování podle smlouvy o zřízení práva stavby ani nemluvě. Pokud tedy Národní výbor hl. m. [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nevykonával, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr stavebního platu –„ pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, tak i závěr navazující, že vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], nepřešlo po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na žalobce.

39. Žalobce faktické hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. neprokázal, a proto k naplnění třetí podmínky uvedené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo. Jelikož musí být všechny podmínky splněny kumulativně, soud shrnul, že k přechodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, neboť fakticky s [anonymizováno] nehospodařil. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že někteří bývalí členové [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] v [část obce] z opatrnosti provedli platbu smluvního pachtovného dle smlouvy o stavebním právu za roky 2018 a 2019 dne 31. 1. 2020 a dne 30. 4. 2020, přičemž žalobce sám se této úhrady nedomáhal.

40. Vzhledem ke zjištění, že na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona [číslo] ř. z. zřízena stavba [anonymizováno] domku ve vlastnictví fyzických osob, je rovněž namístě vyložit ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky podle citovaného zákona.

41. Podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí přecházely pozemky nezastavěné, dále pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, s výjimkou pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Osobní užívání pozemků se do účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák“.) ke dni 1. 1. 1992, řídilo ust. § 198 a násl. obč. zák. Jednalo se o pozemkově právní užívací institut, jehož prostřednictvím docházelo k realizaci obsahu vlastnického práva státu fyzickými osobami – občany. Jednalo se o užívací institut účelově vázaný k výstavbě rodinného domku, garáže, rekreační chaty, domu s byty v osobním vlastnictví a ke zřízení zahrady. Pojmovým znakem práva osobního užívání pozemku byla trvalost a děditelnost (S účinností ke dni 1. 1. 1992 pak došlo na základě ust. § 872 odst. 1 obč. zák. k ex lege transformaci práva osobního užívání pozemků na vlastnické právo k pozemku, který byl jeho objektem.).

42. Ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byl tedy vyjádřen zřetelný úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných rodinnými domky (vzhledem k účelové vázanosti institutu k výstavbě budov v osobním vlastnictví fyzických osob za účelem uspokojování bytové potřeby); úmysl zákonodárce tedy zjevně směřoval k zachování vlastnického práva státu a existujících uživatelských vztahů ve prospěch fyzických osob – občanů, kteří zřídili stavbu na pozemku ve vlastnictví státu na základě titulu opravňujícího je ke zřízení stavby na cizím (státním) pozemku.

43. Vzhledem k tomu, že právo stavby, které svědčilo do svého zániku žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, odpovídá z hlediska účelu právní úpravě práva osobního užívání pozemků (když právo stavby podle zákona [číslo] ř. z., zákona č. 88/1947 Sb., a zákona [číslo] se v atributu realizace obsahu vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami – občany za účelem uspokojování bytové potřeby shoduje s institutem práva osobního užívání pozemků podle § 198 a násl. obč. zák.), výjimka upravená v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se (přes výslovné označení pouze podstatně rozšířenějšího institutu práva osobního užívání pozemků) vztahuje i na předmětné pozemky, na nichž byla zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob na základě práva stavby.

44. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť není vlastníkem [anonymizováno].

45. K otázce [anonymizováno] a mimořádného [anonymizováno] vlastnického práva, soud podává, že je třeba postupovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a pro období od 1. 1. 2014 se aplikuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle ust. § 3028 (nového) občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2262/2020 uvádí, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované. Při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla„ se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví, a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (ust. § 134 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že„ pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod.

46. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017 pod sp. zn. II. ÚS 2599/16, v němž řešil otázku, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na jeho dobrou víru a tím i na (ne) možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany, poukázal na to, že i z jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, je zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). V rozsudku ze dne 10. 12. 2009 pod sp. zn. 28 Cdo 2922/2008 pak Nejvyšší soud konstatoval, že pokud byl za splnění dalších podmínek podán návrh na zápis vlastnického práva k pozemku do katastru nemovitostí před tím, než byl vydán citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 pod sp. zn. IV. ÚS 185/96, není zjevně nepřiměřená úvaha, že je právní omyl ohledně splnění podmínky hospodaření dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. omluvitelný. V projednávané věci žalobce katastrálnímu úřadu ohlásil, že se ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. stal vlastníkem předmětných pozemků až několik let po výše uvedeném stěžejním rozhodnutí Ústavního soudu. Žalobce nemohl být objektivně v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, neboť žalobce zjevně od roku 1991 až do doby podání tohoto návrhu na katastr nemovitostí (2002) nečinil cokoliv, z čeho by bylo možné dovodit hospodaření s pozemky (byť v omezené míře např. v podobě výběru pachtovného) či uchopení se držby. Žádný důkaz o tom, že by si v rozhodné době (v roce 1991) byl žalobce alespoň vědom toho, že jsou zde pozemky, které měly přejít z vlastnictví státu na obec, nebyl předložen.

47. Soud se zabýval otázkou, zda a kdy se žalobce chopil držby (řádné, poctivé a pravé držby). Žalobce tvrdil, že se držby chopil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, k tomuto datu však žalobce nesplnil všechny 3 kumulativní podmínky stanovené § 1 odst. 1 zákona, když nevykonával faktické hospodaření s pozemky, jak bylo dovozeno výše. V případě otázky mimořádného vydržení žalobcem dle § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Institut mimořádné držby promíjí prokázání právního důvodu. I při mimořádném vydržení je základním předpokladem držba, která žalobci, jak bylo výše popsáno, nesvědčí, rovněž potřebná 20 letá lhůta neuplynula, když jeho dobrá víra a držba byla narušena dopisem žalovaných z 31. 7. 2019, kteří vyjádřili nesouhlas, s tím, že by měl být žalobce vlastníkem nemovitostí, a proto nemohlo v daném případě k mimořádnému vydržení předmětných nemovitostí žalobcem dojít.

48. Soud uzavírá, že žalobce neprokázal splnění třetí podmínky stanovené v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně faktické hospodaření s pozemkem. Nevybíral [anonymizováno], ani jinak neprojevil ve vztahu k pozemku svou vůli, jako subjekt, na který mělo přejít vlastnické právo. O předmětné pozemky se žalobce začal prokazatelně zajímat nejdříve v roce 2002, kdy podal oznámení o přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce současně majetek nedržel, jelikož nebylo prokázáno, zda a kdy mělo dojít k uchopení držby žalobcem. Pouhé oznámení přechodu vlastnického práva do KN není uchopením držby, stejně tak pouhé nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nezakládá držbu pozemků, na které se jeho ustanovení mohou vztahovat. Přechod vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., vydržení ani mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] tak žalobce neprokázal, jeho aktivní legitimace v řízení tak není dána a její nedostatek vedl k zamítnutí žaloby.

49. Žalovaní ve své argumentaci rovněž namítali vydržení vlastnického práva k [anonymizováno]. Proto se dále soud zabýval otázkou vydržení vlastnictví stavby a pozemků samotných žalovanými. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalovaní, resp. jejich právní předchůdci se smlouvou trhovou ze dne 22. 9. 1936 stali vlastníky domu a současně nabyli právo stavby. Žalovaní se tak na základě vydržení vlastnického práva podle § 134 obč. zák., ve znění účinném ke dni 1. 1. 1992, stali vlastníky nejen předmětné stavby (této dle smlouvy trhové), ale i pozemků. Vydržecí doba tak podle názoru soudu počala v souladu s ust. § 134 odst. 3 obč. zák. (podle kterého se do vydržecí doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce) běžet ohledně domu již dnem 1. 1. 1964, když právní předchůdci žalovaných jej oprávněně drželi a k vydržení vlastnického práva k předmětnému domu tak došlo dnem 1. 1. 1974. Pokud jde o pozemky, žalovaní si po celou dobu byli vědomi vlastnictví pozemků socialistickým státem, posléze státem, a tyto tedy dle § 134 obč. zák. účinného k datu vydržení vlastnictví stavby, vydržet nemohli.

50. Námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, kterou vznesli žalovaní, soud posoudil jako částečně důvodnou, a to dle § 629 odst.1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalovaní namítali, že pokud by vůbec žalobci příslušeno právo na vydání bezdůvodného obohacení, je již jako celek promlčeno, neboť žalobce své právo mohl uplatnit poprvé dne 13. 6. 2002, avšak učinil tak až v červenci 2019. S tím však soud nesouhlasí, neboť jde o dílčí plnění a je třeba námitku posoudit za jednotlivá období. Žalobce se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019. Žaloba byla podána dne 10. 2. 2020. Běh tříleté objektivní tříleté promlčení lhůty počal běžet u 1.dne nároku ode dne 4. 12. 2016 a skončil dne 4. 12. 2019. Subjektivní povědomost pro běh lhůty objektivní dle § 638 o.z., tedy vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání (xanon [číslo], byla žalobci známa již u 1. dne běhu lhůty. Soud má tedy za to, že se sice nepromlčelo bezdůvodné obohacení za celé žalované období, ale zčásti ano. Námitka promlčení byla důvodná za období od 3. 12. 2016 do 9. 2. 2017.

51. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 167 435 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 918 000 Kč sestávající z částky 11 980 Kč za každý ze sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t., která je vzhledem k tomu, že zástupkyně zastupovala v tomto řízení dvě osoby, snížena dle § 12 odst. 4 a. t., o 20 % na částku 9 584 Kč za jednu osobu, proto přiznal soud za každý úkon 19 168 Kč (převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 2. 4. 2020, vyjádření ze dne 30. 5. 2020, vyjádření ze dne 7. 9. 2022, účast na ústním jednání dne 24. 11. 2022, písemný závěrečný návrh ze dne 25. 11. 2022 a účast na ústním jednání dne 13. 12. 2022), tj. celkem 134 176 Kč, dále sedm paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. za každého zastupovaného účastníka, celkem 4 200 Kč (2 x 2 100 Kč), a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 138 376 Kč ve výši 29 059 Kč. Soud žalovaným nepřiznal úkon vyjádření ze dne 11. 9. 2020, neboť takový úkon se ve spise nenachází. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právní zástupkyně žalovaných a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.