14 C 146/2017-303

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Bučkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalované a žalobce] zastoupený advokátkou, Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem, Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa], v [katastrální uzemí] a obci [obec], části [územní celek], se zrušuje a tyto nemovité věci se přikazují do výlučného vlastnictví žalované.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 2 875 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Společný dluh účastníků z hypotečního úvěru vůči [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], vzniklý na základě smlouvy o hypotečním úvěru č. [spisová značka] (úvěrový účet č. [bankovní účet]) se přikazuje do výlučného majetku žalované.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání společného dluhu částku 864 979,58 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 474 549,90 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované.

VI. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město státem placené náklady dokazování ve výši, která bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobou, doručenou soudu dne 10. 4. 2017, žalobce navrhl zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova – rodinný dům [adresa], v [katastrální uzemí], obci [obec], části [územní celek], a to přikázáním těchto nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobce za peněžitou náhradu, kterou bude povinen vyplatit žalované. Žaloba je odůvodněna tím, že účastníci řízení jsou bývalými manžely, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem [název soudu], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci 11. 7. 2015. Ještě před rozvodem manželství došlo k zúžení společného jmění manželů rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci 14. 2. 2012. Protože dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů a od zúžení společného jmění manželů uplynuly více než tři roky, došlo ve vztahu k uvedeným nemovitým věcem k fikci jejich vypořádání a účastníci se tak stali jejich podílovými spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti jedné poloviny ve vztahu k celku. Účastníci řízení předmětné nemovitosti společně neužívají, po jejich rozchodu se o nemovité věci stará žalobce a má zájem tak činit i do budoucna, hradí veškeré náklady spojené s provozem nemovitosti a rovněž splácí hypoteční úvěr, ze kterého byla financována kupní cena. Ani jeden z účastníků už nechce zachovat spoluvlastnictví, zároveň ale nejsou schopni se dohodnout na způsobu jeho vypořádání. Reálné rozdělení nemovitých věcí není možné, neboť dům s pozemkem tvoří jednolitý celek, dům nelze rozdělit na dvě bytové jednotky a pozemek je pouze pod stavbou rodinného domu a jeho nejbližšího okolí a měl by tak být zachován pro vlastníka domu. Následně žalobce navrhl vypořádání v širším smyslu, kdy do vypořádání zahrnout také společný úvěrový závazek vůči [právnická osoba], vzniklý na základě smlouvy o hypotečním úvěru č. [spisová značka] (úvěrový účet č. [bankovní účet]).

2. Žalovaná navrhla shodně s žalobcem, aby podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovité věci bylo zrušeno, na rozdíl od žalobce však navrhla, aby věc byla přikázána do jejího výlučného vlastnictví a aby jí byl dále přikázán také společný úvěrový závazek. Žalovaná učinila nesporným, že v důsledku zákonné fikce uplynutí lhůty pro vypořádání společného jmění manželů je předmětná nemovitá věc v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Reálné rozdělení věci není možné, je proto namístě přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za adekvátní náhradu. Schopnost vyplatit druhého spoluvlastníka prokazují oba účastníci, u žalované je však třeba vyzdvihnout, že podstatnou část prostředků má k dispozici bez nutnosti poskytnutí úvěru a může tak žalobce vyplatit okamžitě, kdežto žalobce je závislý na poskytnutí úvěru bankou, případně navýšení stávajícího úvěru. Nemovitou věc pořídili účastníci společně za trvání manželství, oba o ni do svého rozchodu pečovali a oba jsou schopni věc účelně využít do budoucna. U žalované je oproti žalobci kladem, že k ubytovacím službám již měla živnostenské oprávnění, má zkušenosti s jednáním s úřady a s vedením účetnictví. Žalobce pracuje v [země], žalovaná má jako osoba samostatně výdělečně činná i lepší časový prostor pro zabezpečení péče o nemovitou věc a její rozvoj. Žalobce se také na žalovanou v případě problémů s úřady a jednání s dalšími subjekty obrací. Po rozluce účastníků žalobce zamezil žalované do nemovitosti přístup a odmítal jí vyplácet podíly ze zisku a neinformovali ji o hospodaření se společnou věcí, čehož se žalovaná musela domáhat soudně. Žalobce často řeší problémy neprávními prostředky, prostřednictvím najatých osob se snažil žalovanou zastrašovat, aby upustila od svého záměru s ubytovnou. Věc byla sice postoupena přestupkovému řízení, z výpovědi žalobce před policejním orgánem však vyplývá, že dané osoby si skutečně najal a měly žalovanou zastrašit. Žalobce nemá vhodné osobnostní předpoklady pro jednání s lidmi a provoz ubytovny, a v rámci spravedlivého vypořádání by nemovitost měla připadnout žalované, neboť ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 by neměla být chování žalobce poskytnuta právní ochrana, neboť se nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou důsledkem jeho protiprávního nebo nemravného jednání.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou účastníci řízení vedeni jako vlastníci v režimu společného jmění manželů ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v obci [obec] a [katastrální uzemí] o výměře 533 m, jehož součástí je budova [adresa] – rodinný dům. Nabývacím titulem je kupní smlouva ze dne 4. 4. 2007 s právními účinky vkladu ke dni 17. 4. 2007. Nemovitá věc je zatížena zástavním právem ve prospěch [právnická osoba] na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13. 4. 2010.

4. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum], bylo společné jmění manželů, účastníků tohoto řízení, kteří uzavřeli manželství [datum] v [anonymizována dvě slova], zúženo až na věci, tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo manželství účastníků řízení, uzavřené dne 24. 10. 1998 před [stát. instituce], rozvedeno.

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětná nemovitá věc bylo nabyta za trvání manželství a tvořila tak součást společného jmění manželů dle ust. § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Zároveň bylo společné jmění manželů shora uvedeným rozsudkem ke dni 14. 2. 2012 zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Tím začala běžet zákonná tříletá lhůta pro vypořádání společného jmění dle ust. § 150 odst. 4 obč. zák., která marně uplynula dnem 14. 2. 2015, když mezi účastníky bylo nesporné, že k vypořádání společného jmění mezi nimi nedošlo. Podle ust. § 150 odst. 4 obč. zák. ve spojení s ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) proto platí fikce vypořádání tak, že předmětná nemovitá věc je nadále v podílovém spoluvlastnictví účastníků a každému z nich náleží podíl o velikosti jedné ideální poloviny. Totéž platí přiměřeně o společném hypotečním závazku vůči [právnická osoba]

6. Mezi účastníky je nesporné, že nadále nehodlají setrvat ve spoluvlastnictví, zároveň však nejsou schopni se dohodnout na zrušení a způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Podle ust. § 1143 o. z. je tak dán důvod k tomu, aby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodl soud. Jako první způsob vypořádání zákon předpokládá rozdělení věci, je-li to možné (§ 1144 odst. 1 o. z.). Účastníci řízení se shodli na tom, že rozdělení dané nemovité věci není dobře možné, což potvrdil i znalec [celé jméno znalce] při výslechu před soudem dne 12. 1. 2018, podle ust. § 1147 o. z. tak připadá v úvahu přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu. Tento způsob ostatně navrhovaly obě strany, byť každý z účastníků navrhoval, aby věc byla přiřknuta do jeho výlučného vlastnictví.

7. V souvislosti s tímto způsobem vypořádání se soud zabýval zjištěním, jaká je obvyklá cena nemovité věci pro účely zjištění přiměřené náhrady druhému ze spoluvlastníků. Soudem ustanovený znalec [celé jméno znalce] podal dne 30. 8. 2017 znalecký posudek, v němž určil obvyklou cenu nemovité věci částkou 5 900 000 Kč. V posudku uvedl, že se jedná o bývalou zemědělskou usedlost v městské části [část obce], která je v současné době využívána pro účely ubytování. Vlevo od vstupu na pozemek je umístěna bývalá obytná část, která zahrnuje dva byty s příslušenstvím. Na obytnou část navazují bývalé vedlejší stavby, kde jsou dva pokoje s předsíní. Na východní straně je bývalá stodola s podkrovím, v přízemí jsou čtyři pokoje s příslušenstvím, v podkroví jsou upravené tři pokoje. Celý objekt uzavírá v prvé části bývalý hospodářský objekt, kde jsou dva pokoje a pokoj s příslušenstvím. Objekt je starý zhruba 100 let, běžně užívaný a udržovaný, v průměrném stavu, v roce 2008 byla provedena vestavba pokojů do podkroví bývalé stodoly. Při zjištění obvyklé ceny znalec použil porovnávací metodu se srovnatelnými domy ve stejné nebo obdobné lokalitě, jedná se celkem o sedm srovnávaných nemovitostí, z toho šest rodinných domů a jeden činžovní dům. Činžovní dům je využívaný jako ubytovna a má tak srovnatelné využití, má rovněž srovnatelnou velikost užitné plochy a standard vnitřních ploch, oproti oceňovanému objektu je v lepším stavu po provedených úpravách, přičemž v případě tohoto srovnávaného objektu byla v prosinci 2015 realizována kupní cena 6 500 000 Kč, což odpovídá jednotkové ceně 18 840 Kč za 1 m užitné plochy. U předmětné nemovitosti znalec stanovil obvyklou cenu 5 900 000 Kč, což odpovídá jednotkové ceně 18 265 Kč za 1 m užitné plochy, tedy oproti srovnávanému činžovnímu domu, který je v lepším technickém stavu, bylo zohledněno snížení jednotkové ceny.

8. Při výslechu před soudem dne 12. 1. 2018 znalec [celé jméno znalce] uvedl, že posuzovaná nemovitost není zcela běžná, tento typ nemovitosti se běžně neobchoduje. Jde o bývalou zemědělskou usedlost, kde hospodářské prostory byly zrekonstruovány pro účely ubytování. Ocenění však velmi pomohlo srovnání s porovnávaným objektem [číslo] tedy činžovním domem, který je rovněž užíván pro účely ubytování, od předmětné nemovitosti je vzdálen 200 metrů, má téměř stejnou užitnou plochu, a je porovnatelný téměř dokonale. Znalci je známo, že v sousedství byla prodávána zemědělská usedlost, tento objekt ale do porovnání nezahrnul, neboť je využíván jako rodinný dům, na který navazují hospodářské objekty, které nejsou využívány k účelu bydlení. Pokud strany namítaly, že posuzovaná nemovitost je v záplavovém území řeky [anonymizováno] a v minulosti byla při povodních také částečně zaplavena, dle mínění znalce tato okolnost nemá vliv na obvyklou cenu. Od povodní uplynulo 15 let, událost v paměti lidí upadá a na trhu s nemovitostmi se tento faktor již nijak neprojevuje. Vliv této okolnosti na cenu byl na trhu s nemovitostmi znatelný do doby čtyř nebo pěti let po povodních, kdy se zaplavené objekty skutečně prodávaly za nižší ceny, v současné době to už ovšem neplatí, i tyto nemovitosti se obchodují za běžné tržní ceny a mezi cenami nemovitostí v záplavovém území nebo mimo něj není rozdíl.

9. Před ukončením projednání věci žalobce navrhl aktualizaci znaleckého posudku, neboť posudek byl již starší dvou let, což mohlo mít vliv na cenu nemovité věci. Soud tomuto návrhu vyhověl a zadal znalci vyhotovit doplněk posudku. Znalec [celé jméno znalce] podal dne 27. 8. 2020 dodatek znaleckého posudku, v němž určil aktuální obvyklou cenu nemovité věci v částce 5 750 000 Kč. V popisu uvedl, že objekty jsou běžně užívány, údržba je však prováděna pouze minimální, na stav části prvků má negativní vliv jejich nekvalitní nebo neodborné provedení (střešní okna, zpevněné plochy chodníků), část prvků je poškozená (izolace proti zemní vlhkosti, rozvody vody v bývalém rodinném domě). [ulice] vybavení (zařizovací předměty, vybavení kuchyně) jsou vlivem intenzivního užívání často na konci životnosti. Bývalé vedlejší stavby mají změněný účel využití, přičemž (oproti původnímu posudku) dle informací od žalované nebyly změny projednány s příslušnými úřady. Při zjištění obvyklé ceny znalec použil porovnávací metodu se sedmi srovnatelnými domy v blízké lokalitě, jedná se o čtyři rodinné domy, jednu zemědělskou usedlost a dva činžovní domy, u nichž byl realizován prodej od června 2019 do června 2000. Srovnatelně velké objekty se obchodují ojediněle, srovnatelnou užitnou plochu a využití mají oba činžovní domy, jsou umístěny v žádanější mikropoloze, jejich stav je lepší. Účelem využití více odpovídá první činžovní dům (nemovitost [číslo]), u něhož byla realizována kupní cena 9 250 000 Kč, což odpovídá jednotkové ceně 17 355 Kč za 1 m užitné plochy. U předmětné nemovitosti znalec stanovil obvyklou cenu 5 750 000 Kč, což odpovídá jednotkové ceně 17 800 Kč za 1 m užitné plochy.

10. Při výslechu před soudem dne 29. 9. 2020 znalec objasnil nekvalitní provedení a poškození některých prvků, zároveň ale uvedl, že tyto skutečnosti nemají na ocenění zásadní vliv. Zásadní negativní vliv na ocenění má zjištění, že objekt údajně není zkolaudován pro účely ubytování, tedy v minulosti změněný účel užívání nebyl projednán se stavebním úřadem. Při prvotním šetření bylo totiž ze strany žalobce řečeno znalci, že změněný způsob užívání vedlejších staveb byl schválen stavebním úřadem, při nynější prohlídce ovšem žalovaná informovala znalce, že tyto změny schváleny nebyly (což žalobce nijak nerozporoval, ani nedoložil, že se tak případně stalo). Znamená to, že nemovitost je v podstatě neoprávněně užívána a nelze ji oficiálně provozovat jako ubytovnu. Tato okolnost může také negativně ovlivňovat přísun klientů, neboť ti si zde nemohou přihlásit adresu pobytu. Dalším faktorem, který má negativní vliv na ocenění je, že za dobu posledních tří let se poptávka po tomto typu ubytování v [obec] snížila, došlo k částečnému odlivu agenturních pracovníkům, řada pracovních agentur začala pořizovat vlastní byty a agenturní pracovníky ubytovává v bytech, trh ubytování se v tomto směru změnil k horšímu. Ohledně zjištění obvyklé ceny porovnávací metodou znalec uvedl, že objekty ubytoven se v současné situaci neobchodují, trh není obchodování těchto objektů nakloněn. Vzhledem k tomu, že objekt není stavebně správně schválen k ubytování, je také obtížnější jej zařadit. Na trhu nemovitostí mu nejblíže jsou rodinné domy či spíše bytové domy, oproti nim ale objekt nedosahuje kvalit bytového domu, neboť bytové domy jsou rozdělené na byty s vlastním sociálním zázemím, což v případě ubytovny neplatí, neboť jsou zde pokoje, některé mají sociální, zázemí jej nemají, proto se znalec také přiklání k nižší cenové úrovni oproti bytovým domům. Předmětné nemovité věci má nejblíže činžovní dům porovnávaný v doplňku posudku pod [číslo] ten má vyšší užitnou plochu, což ze zkušenosti vede k tomu, že jednotková cena dle užitné plochy je pak nižší, a proto u předmětné nemovité věci znalec určuje jednotkovou cenu vyšší, kdy technický stav obou objektů je podobný. U činžovního domu porovnávaného v doplňku posudku pod [číslo] je technický stav jiný, stav tohoto domu je lepší, má také jiný způsob využití, neboť v uvedeném domě jsou nebytové prostory. S bývalou zemědělskou usedlostí, která je v doplňku posudku porovnávána pod [číslo] nelze objekt zcela srovnávat, neboť je užívána k bydlení, má byt a výminek, obojí má sociální zázemí, a tento typ objektu je na trhu dobře obchodovatelný. Aby daná nemovitost byla s takovým objektem porovnatelná, musely by se na ní provést nákladné stavební úpravy. Na připomínku, že za poslední tři roky se ceny nemovitostí v [obec] zvýšily, uvedl znalec, že obecně to platí, je ovšem nutné se ptát, jakého typu nemovitostí, neboť cenový vzestup se všech typů nemovitostí netýká. Na ocenění nemovité věci znalec nepoužil výnosovou metodu, jednak by jejím použitím porušil zákon, neboť s využitím výnosové metody by neurčil obecnou cenu, a jednak již několikrát prováděl výpočet ceny ubytovny pomocí výnosové metody a ocenění vyšlo zcela jinak, než byla skutečná kupní cena, a proto použití výnosové metody nepovažuje za správné.

11. Žalobce nepovažoval znalecký posudek za přesvědčivý a navrhl revizní znalecký posudek, když dle jeho názoru znalců neobjasnil, proč vychází z nižší ceny a proč porovná o cenu [anonymizováno] nemovitostí [číslo] nikoliv z nemovitostí [číslo] což by bylo přiléhavějším, znalcem určená cena neodpovídá skutečnému stavu a měla by být vyšší. Žalobce k tomu až po výslechu znalce předložil několik inzerátů na prodeji nemovitostí s tím, že kontaktoval znalkyní [příjmení] [jméno], která je, případně připravena posudku z podat znalecký posudek.

12. Soud upozornil strany, že k reviznímu znaleckému posudku by přistoupil pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, za jaké jiné ceny se obchodují ubytovny v [obec], a které jsou v podobném stavu, aby tak případně byla vyvrácena správnost závěrů znalce [příjmení] [celé jméno znalce]. Tak se ovšem nestalo, neboť žalobce předložil výtisky několika inzerátů na prodej rodinných domů a jednoho bytového domu v [obec], přičemž už z výslechu znalce jasně vyplývá, že rodinné domy jsou obchodovány za podstatně vyšší ceny a nejsou dobře srovnatelné s předmětnou nemovitou věcí, kdy jeden z předložených inzerátů se týká i nemovité věci, kterou znalec v doplňku posudku porovnával pod [číslo] rovněž se vyjádřil k tomu, z jakých důvodů uvedenou nemovitost nelze s předmětným objektem dobře porovnávat, kdy navíc dle údajů znalce byla nemovitá věc ve skutečnosti prodána za nižší cenu, než se uvádí v inzerátu, který žalobce předložil. Dále žalobce předložil výtisk inzerátu na prodej bytového domu, kde ovšem jednotková cena činí 11 874 Kč za 1 m, a je tedy naopak výrazně pod cenou, kterou určil znalec za předmětnou nemovitou věc. Takto předložené inzeráty soud nepřesvědčily o tom, že na území města Plzně existují lépe porovnatelné objekty, které by naznačovaly, že předmětná nemovitá věc má vyšší obecnou cenu, než kterou určil znalec. Není tak zřejmé, že by znalec použil nesprávnou metodu, že by ji nesprávně aplikoval, nebo že by jeho závěry byly chybné. Možnost vypracování znaleckého posudku ze strany zcela jiného znalce nebo pouhý nesouhlas žalobce s výsledkem ocenění nejsou důvodem pro revizi znaleckého posudku. V tomto kontextu je vhodné připomenout, že žalobce hodnotu nemovité věci v žalobě oceňoval na 3 500 000 Kč až 4 000 000 Kč a proti následně podanému posudku se zjištěnou cenou 5 900 000 Kč brojil s tím, že cenu považoval za příliš vysokou, přičemž v situaci, kdy soud dal stranám najevo, že nemovitou věc přiřkne žalované, začal žalobce cenu 5 900 000 Kč a následně cenu 5 750 000 Kč považovat za naopak příliš nízkou. Soud se domnívá, že aktuální námitky žalobce k výsledku ocenění jsou vedené pouze účelově a nekorespondují s jeho dosavadními procesními stanovisky.

13. Soud naopak považuje znalecký posudek znalce [příjmení] [celé jméno znalce] ve znění jeho doplňku za správný a přesvědčivý, a znalec také při svém výslechu náležitě objasnil metodu a postup při ocenění a vysvětlil způsob porovnání s jinými obchodovanými nemovitostmi. Pokud žalobce namítá, že tyto okolnosti znalec vůbec nevysvětlil, pak to vyznívá, jako by strana žalující nebyla výslechu znalce přítomna. Soud považuje závěr znaleckého posudku za logický, zdůvodněný a přesvědčivý, a proto vychází z toho, že předmětná nemovitá věc má obecnou cenu 5 750 000 Kč, z čehož jedna polovina připadající na poloviční spoluvlastnický podíl každého z účastníků činí 2 875 000 Kč.

14. Pokud jde o otázku, kterému z účastníků má být společná věc přikázána do výlučného vlastnictví, soud na začátku projednání věci stanovil tři kritéria, a to schopnost vyplatit druhému z účastníků odpovídající náhradu za spoluvlastnický podíl, účelnost využití nemovité věci jedním z účastníků do budoucna a dále zásluhy na nabytí a udržení nemovitosti.

15. Ohledně prvního kritéria se postavení obou účastníků na začátku řízení jevilo rovnocenné, v závěru řízení však v tomto kritériu převážila žalovaná, když prokázala, že disponuje patřičným obnosem peněz na vyplacení náhrady, zatímco žalobce disponoval pouze nabídkou (nikoliv závazným příslibem) uzavření hypotečního úvěru, z něhož by získal prostředky na vyplacení peněžní náhrady. Žalovaná doložila, že ke dni 22. 6. 2020 disponuje na účtu č. [bankovní účet] zůstatkem ve výši 1 652 049,94 Kč, na účtu č. [bankovní účet] disponuje zůstatkem ve výši 1 001 174,96 Kč a na účtu č. [bankovní účet] disponuje zůstatkem ve výši 18 296,52 EUR (při devizovém kursu [obec] národní banky ke dni 22. 6. 2020 ve výši 26, 665 Kč za 1 EUR tomu odpovídá částka 487 876,71 Kč). V součtu tak žalovaná doložila, že disponuje částkou 3 141 101,61 Kč, což plně dostačuje na vyplacení celé náhrady za spoluvlastnický podíl bez nutnosti získání peněz na výplatu čerpáním budoucího úvěru. Žalobce v tom směru doložil pouze nabídku poskytnutí hypotečního úvěru, z níž zřejmé, že žalobce nedisponuje předem penězi na vyplacení náhrady spoluvlastnického podílu, potřebný obnos by patrně získal teprve v budoucnu čerpáním hypotečního úvěru. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019) tak kritérium solventnosti, které je dle názoru soudu zásadní, lépe splňuje žalovaná.

16. Kritérium účelného využití věci dle názoru soudu rovnocenným způsobem splňují obě strany, neboť oba účastníci deklarovali zájem i do budoucna provozovat v předmětné nemovité věci ubytovnu, tedy nadále zachovat její stávající využití, kdy žalovaná v tom směru disponuje i živnostenským oprávněním. Námitky žalobce, že jako muž je lépe disponován k provozování ubytovny, evokují spíše předminulé století, nežli rozumný argument. Provoz ubytovny sice z převážné míry zajišťuje po celou dobu žalobce, žalovaná se však na tomto provozu také podílela.

17. Pokud jde o zásluhy na nabytí a udržení nemovitosti, význam tohoto kritéria je podstatně menší než u prvních dvou kritérií, a i v tomto bodě ovšem převažuje žalovaná. V řízení sice bylo prokázáno, že zásluhy na nabytí nemovité věci mají oba účastníci (výslech svědkyně [příjmení], svědka [příjmení] a svědkyně [celé jméno žalované]), rovněž oba účastníci mají zásluhy na udržení nemovité věci, neboť společně čerpali hypoteční úvěr za účelem rekonstrukce a investice do nemovité věci, oba účastníci se o nemovitou věc starali (výslechy svědků – ubytovaných), zásluhy žalobce ovšem sráží způsob, jakým se choval ve spoluvlastnickém vztahu vůči žalované. Z výslechu žalobcovy dcery, [jméno] [celé jméno žalované], bylo zjištěno, že účastníci měli ohledně ubytovny opakované konflikty, žalobce si nepřál, aby žalovaná do ubytovny docházela, z bytu také odstranil klíče od ubytovny, které žalovaná až po delší době nalezla na samotné ubytovně a ponechala si je, což u žalobce vyvolalo značnou nevoli, dále že žalobce vytěsňoval žalovanou z hospodaření se společnou věcí, nedovolil jí proplacení nákladů, které vynaložila na provoz ubytovny a ze své vůle jí vyplácel nižší podíl na zisku, než kolik odpovídalo jejímu spoluvlastnickému podílu. Dále žalobce fyzicky napadl žalovanou, když chtěla ubytovnu navštívit, držel ji pod krkem. Z usnesením Policie ČR z 13. 1. 2018 vyplývá, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro čin, kterého se měl dopustit tím, že v srpnu 2017 vyhledal [jméno] [příjmení], poskytl mu fotografie žalované a objednal si u něj fyzické její fyzické napadení a jako odměnu mu za to předal peníze, jmenovaný však žalovanou kontaktoval a sdělil jí, že jí ublížit nechce. Žalobce zatajoval žalované doklady o příjmech a výdajích a výsledky hospodaření se společnou věcí, když žalobkyně se splnění této povinnosti musela domoci v řízení před Okresním soudem Plzeň-město sp. zn. 30 C 283/2018, v němž byl vydán pravomocný rozsudek, kterým byla žalobci uložena povinnost předat žalobkyni vyúčtování hospodaření a k nahlédnutí doklady o výdajích a příjmech za dobu od 23. 2. 2015 do 31. 12. 2017, když soud z dokazování zjistil, že žalobce účelově vyloučil žalovanou z možnosti správy nemovité věci, správy se chopil výlučně sám a žalované vyplácel pravidelně pouze jednu třetinu zisku, když podkladem pro tento výpočet byl pouze jím vypracovaný a nepodložený přehled příjmů a výdajů. Právě způsob, jakým se žalobce nepoctivě, nemravně a násilně choval ve spoluvlastnickém vztahu v rámci správy společné věci, z pohledu soudu sráží míru jeho zásluh, a v tomto kritériu opět favorizuje žalovanou, byť dané kritérium, jak soud již zdůraznil, je nejméně důležité. Žalobce v tomto směru navrhoval i další důkazy, zejména pokud jde o opatrovnické řízení ve věci péče o nezletilou dceru účastníků, nebo přestupkové řízení týkající se žalované, tyto důkazy však soud nepovažoval za relevantní, neboť se nehodlal zabývat chováním obou účastníků v širších souvislostech s přesahem do jejich rodinného či občanského života, za relevantní považoval pouze to, jakým způsobem se účastníci chovali v rámci spoluvlastnického vztahu ke společné věci.

18. Když se tedy věc shrne, rozhodujícím kritériem je solventnost, v němž vítězí žalovaná, druhé zmíněné kritérium je z hlediska poměru obou stran rovnocenné, a v třetím nejméně významném kritériu rovněž vítězí žalovaná. Na základě toho soud dospěl k závěru, že žalovaná lépe splňuje předpoklady k tomu, aby byla věc přikázána do jejího výlučného vlastnictví. Soud proto podílové spoluvlastnictví účastníků ke společné věci zrušil, věc přikázal do výlučného vlastnictví žalované a zároveň žalované uložil povinnost vyplatit žalobci v přiměřené lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. shora uvedenou peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl.

19. K návrhu stran soud provedl rovněž vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, kdy vypořádal také společník úvěrový závazek vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy o hypotečním úvěru č. [spisová značka]. Na základě tabulky umoření, kterou banka poskytla soudu, bylo zjištěno, že veškeré splátky anuity, úroků a poplatků, které budou splatné po datu vydání rozhodnutí až do úplného zaplacení úvěrového závazku, budou dle splátkového plánu činit 1 729 959,16 Kč, z toho jedna polovina činí 864 979,58 Kč. Protože výlučné vlastnictví Ing. věci bylo přikázáno žalované, soud přikázal žalované i tento společný dluh. V rámci spravedlivého vypořádání společného závazku soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované jednu polovinu budoucího splatného dluhu, a to ve stejné lhůtě jako v případě náhrady za spoluvlastnický podíl.

20. V dané věci se účastníci přeli o to, komu z nich má být nemovitá věc přikázána do výlučného vlastnictví a rovněž komu má být přikázán společný závazek z hypotečního úvěru, a z tohoto pohledu byla plně úspěšná žalovaná. Soud proto přiznal žalované podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016).

21. Náklady řízení žalované tvoří náklady zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle ust. § 8 odst. 5 advokátního tarifu je tarifní hodnotou polovina ceny nemovité věci. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, soud pro všechny úkony v řízení vycházel z ceny věci, která byla soudem zjištěna ze znaleckého posudku, tedy z částky 5 750 000 Kč, z toho jedna polovina činí 2 875 000 Kč. Podle citovaného ustanovení advokátního tarifu se do určení tarifní hodnoty nepromítá výše společného závazku, který účastníci řízení učinili předmětem širšího vypořádání. Podle ust. § 7 advokátního tarifu odpovídá tarifní hodnota 2 875 000 Kč odměně za jeden úkon právní služby ve výši 19 820 Kč. Zástupce žalované ve věci vykonal 19 úkonů právní služby po 19 820 Kč, a to převzetí a přípravu zastoupení, písemné podání ve věci ze dne 9. 6. 2017, účast na ohledání věci znalcem dne 25. 8. 2017, účast na jednání soudu dne 5. 9. 2017, podání ve věci samé ze dne 5. 10. 2017, účast na jednání soudu dne 12. 1. 2018, přičemž toto jednání přesáhlo dvě hodiny a počítá se za dva úkony právní služby, účast na jednání soudu dne 26. 1. 2018, přičemž toto jednání přesáhlo dvě hodiny a počítá se za dva úkony právní služby, účast na jednání soudu dne 9. 3. 2018, přičemž toto jednání přesáhlo šest hodin a počítá se za čtyři úkony právní služby, účast na jednání soudu dne 8. 11. 2019, účast na jednání soudu dne 19. 6. 2020, účast na jednání soudu dne 25. 6. 2020, účast na ohledání věci znalcem dne 19. 8. 2020, účast na jednání soudu dne 10. 9. 2020 a účast na jednání soudu dne 29. 9. 2020, tedy odměna celkem 376 580 Kč. Dále žalované přísluší náhrada za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy 9 910 Kč, za dostavení se k jednání dne 31. 1. 2020, které se nekonalo na základě žádosti žalobce o odročení jednání, která soudu došla těsně před zahájením jednání. Dále žalované přísluší paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu za celkem 19 úkonů právní služby po 300 Kč, tedy 5 700 Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta ve výši 392 190 Kč zvyšuje o 21% daň z přidané hodnoty (82 359,90 Kč) a náklady tak činí celkem 474 549,90 Kč. Oproti předloženému vyúčtování nákladů soud nepřiznal odměnu a náhradu výdajů za podání obsahující doplnění důkazních návrhů ze dne 9. 2. 2018 a ze dne 15. 11. 2019, neboť doplnění důkazních návrhů nepředstavuje ve smyslu advokátního tarifu podání ve věci samé. Dále soud nepřiznal odměnu a náhradu výdajů advokáta za účast při vyhlášení rozhodnutí 1. 10. 2020, neboť vyhlášení rozsudku se zástupce žalované neúčastnil. V případě náhrady nákladů řízení soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stejnou lhůtu k plnění jako v případě peněžité náhrady ve věci samé, aby při vypořádání práv a povinností stran mohlo dojít k vzájemnému započtení.

22. Podle principu úspěchu ve věci soud podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl také o náhradě nákladů řízení placených státem, kdy tuto povinnost uložil žalobci, který byl ve věci neúspěšný. Protože ke dni vyhlášení rozsudku nebyla konečná výše státem placených nákladů s jistotou známa, podle ust. § 155 odst. 1 o. s. ř. bude výše nákladů určena samostatným usnesením.