14 C 185/2023 - 58

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Kučerovou, Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený/á dne [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený: [Jméno právního zástupce], [Adresa právního zástupce] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená: [Jméno právního zástupce], [Adresa právního zástupce] zrušení darovací smlouvy takto:

Výrok

I. Žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], parc. č. [hodnota] a přilehlá zahrada s parc. č. [Anonymizováno], Katastrální úřad pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], je [Jméno žalobce], narozený dne [datum], bytem [adresa], se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 27 314,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně domáhal žalobou ze dne 22.5.2023 zrušení darovací smlouvy na dům, smlouvu uzavřel dne 20.12.2016 se svou dcerou, která nyní vystupuje jako žalovaná. Žalobce uvedl, že byl v té době psychicky oslabený, a podlehl naléhání své tehdejší manželky. Chtěl darovat dům synovi, ten byl ale nezletilý, tak se dohodli, že jej daruje dceři a ona dům na bratra převede, až ten dosáhne plnoletosti. Byl pak v insolvenci, tam uvedl své pohnutky pro převod domu a soud jej zařadil do jeho majetkové podstaty. Oddlužení splnil, dcera však po skončení insolvence dům na bratra nepřevedla, ačkoliv žalobce by bez této podmínky se smlouvou nesouhlasil. Žalovaná tedy dům drží protiprávně, a žalobce žádá o zneplatnění smlouvy.

2. Po poučení soudem dle ust. § 43 o.s.ř. uvedl, že navrhuje, aby byl určen jako vlastník domu, zopakoval svá tvrzení z původní žaloby.

3. Při prvním jednání soudu byl žalobce opět poučen, že soud povinnost k převodu domu na bratra nepovažuje za podmínku, ale pouze za závazek a žalobce tedy pro určení svého vlastnictví musí tvrdit, že je smlouva neplatná a uvést k tomu potřebná podrobnější tvrzení a důkazní návrhy.

4. Žalobce pak v doplnění žaloby uvedl, že povinnost uložená žalované ve smlouvě, tedy darovat nemovitosti po dosažení zletilosti bratrovi, je příkazem dle ust. § 2064 o.z. a dle odborné literatury lze porušení příkazu chápat jako rozvazovací podmínku. Žalovaná mohla příkaz splnit ihned po dosažení zletilosti bratra, tedy po 8.5.2018. I kdyby splnění příkazu bránilo insolvenční řízení, mohlo k jeho splnění dojít po jeho skončení dne 13.4.2023. Vzhledem k tomu, že příkaz splněn nebyl, žalobce zároveň v doplnění žaloby od smlouvy odstoupil a zaslal odstoupení také žalované. Důvodem pro odstoupení je prodlení žalované se splněním povinnosti převést nemovitost na bratra, které je podstatným porušením smlouvy, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 465/2021. Žalovaná by měla prokázat, že povinnost splnila. Dále uvedl, že smlouva je absolutně neplatná, neboť její uzavření bylo motivováno snahou zkrátit věřitele žalobce, což podporuje i usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 4738/2014. Žalobce měl v době uzavření smlouvy několik věřitelů a jeho závazky přesahovaly jeho aktiva. Jestliže je právní jednání učiněno v úmyslu ukrýt majetek před věřiteli, jedná se o právní jednání neplatné, protože odporuje zákonu.

5. Soud následně žalobce v reakci na jeho doplnění žaloby znovu poučil, že pokud tvrdí neplatnost smlouvy, musí tvrdit konkrétní důvody neplatnosti. Jeho dosavadní tvrzení nejsou logická, když tvrdí, že zde buď existoval důvod pro odstoupení od smlouvy z důvodu nepřevedení na bratra, nebo je smlouva neplatná, protože chtěl žalobce ukrýt majetek před věřiteli. Pokud mělo být prodlení podstatným porušením smlouvy, musí i tuto okolnost žalobce tvrdit a prokázat.

6. Po posledním poučení žalobce uvedl, že nadále neuplatňuje námitku absolutní neplatnosti. Namítá však, že je smlouva neúčinná, o tom již bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení a toto rozhodnutí je závazné, jedná se tedy o překážku rei iudicatae. Vzhledem k tomu, že byla tato smlouva posouzena insolvenčním soudem jako neúčinná, musela být zároveň posouzena jako platná. I kdyby soud nepřisvědčil námitce rei iudicatae, měl by posoudit předběžnou otázku platnosti darovací smlouvy shodně. Pro žalobce bylo zásadní podmínkou uzavření smlouvy to, že budou nemovitosti později převedeny na syna [jméno FO]. Smlouvu uzavíral v době, kdy měl dluhy a jeho manželství procházelo krizí, manželka na něj tlačila, aby nemovitost převedl, aby o ni nepřišel. Podstatné je porušení takové povinnosti, o němž strana porušující smlouvu věděla již v době uzavření, že druhá strana by smlouvu neuzavřela, kdyby to porušení předvídala. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že tato povinnost byla pro žalobce stěžejní. Pokud by se jednalo o nepodstatné porušení smlouvy, bylo by nutné poskytnout lhůtu ke splnění povinnosti, což se může stát i mlčky, což se zde stalo. Žalovaná svou povinnost měla splnit alespoň po skončení insolvenčního řízení ke dni 13.4.2023, neučinila to a prodlévala více než měsíc, než byla podána žaloba. Takový časový úsek je dostatečný, k odstoupení pak došlo až 7.11.2023, měla tedy lhůtu mnohem delší. Jestliže žalobce neodstoupil od smlouvy ihned poté, kdy se o porušení dozvěděl, jedná se o důvod pro odstoupení pro porušení nepodstatné (žalobce opět odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 456/2021) a jestliže žalovaná namítá, že se jedná o neaktuální judikaturu a porušení by muselo být další a obdobné, pak žalobce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.z. 5 Cmo 102/2019, že se může jednat o opakované porušení stejné povinnosti nebo porušení povinnosti jiné. Není rozhodné, zda se žalobce vyjadřoval později tak, že na splnění povinnosti převést nemovitost na bratra netrvá, nedošlo tím ke změně darovací smlouvy, a to pro nedostatek formy.

7. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a uvedla, že v době uzavření darovací smlouvy nežil žalobce se svou manželkou (matkou žalované a jejího bratra), opustil domácnost a nepřispíval na výživu rodiny. Nemovitosti byly v jeho výlučném vlastnictví, během manželství s matkou žalované však došlo k jejich podstatnému zhodnocení. Kvůli zvažovanému rozvodu manželství se rodiče žalované dohodli, že dojde k převodu na jedno z dětí. Syn, na něhož chtěl žalobce majetek převést, byl v té době nezletilý, došlo tedy k převodu na žalovanou. Vztahy v rodině se však posléze ještě zhoršily, žalovaná s matkou musely dům opustit, žalobce se tam vrátil a choval se jako jeho vlastník. 27.12.2017 na sebe žalobce podal insolvenční návrh a 9.3.2018 podal insolvenční správce odpůrčí žalobu na neúčinnost darovací smlouvy. Bratr nabyl zletilosti 8.5.2018, v té době však bylo rozhodováno o odpůrčí žalobě, přičemž v tomto řízení žalobce tvrdil, že dům převedl na žalovanou z důvodu zkrácení svých věřitelů, soud vyhověl žalobě a zapsal dům do žalobcovy majetkové podstaty. Dům však prodán nebyl, insolvenční řízení skončilo ke dni 13.4.2023 a teprve tehdy bylo možné uskutečnit převod na bratra. Žalobce žalovanou v této době nijak nekontaktoval, žalovaná se věnovala přednostně hledání zaměstnání a řešení svých problémů. Skutečným důvodem jednání žalobce je snaha, aby nemovitosti byly opět jeho, sám si již převod na syna nepřeje, což je zjevné z jeho kroků v tomto a insolvenčním řízení a z dopisu, který žalované zaslal v roce 2020. V době, kdy běží toto řízení, však žalovaná z důvodu právní jistoty na bratra dům převést nemůže, takže tomu sám žalobce brání.

8. Dále žalovaná uvedla, že ujednání ve smlouvě o následném darování bratrovi není příkazem, smlouva není absolutně neplatná z důvodu snahy o vyvedení majetku před věřiteli, protože úmysl vyvést majetek by musely mít obě strany smlouvy, což zde není splněno. S odstoupením od smlouvy, které jí bylo zasláno dne 7.11.2023 žalovaná nesouhlasí, domnívá se, že nejsou naplněny podmínky k odstoupení. Žaloba neobsahuje žádná jasná tvrzení o tom, proč by měl být žalobce určen jako vlastník nemovitosti. Odstoupení od smlouvy by muselo být učiněno neodkladně, pokud by se mělo jednat o porušení podstatné povinnosti, což se však nestalo. Pokud by se jednalo o porušení nepodstatné, je nutná výzva ke splnění povinnosti, ta učiněna rovněž nebyla.

9. Pokud žalobce tvrdí, že smlouva je absolutně neplatná, pak žalovaná uvádí, že pro účely insolvenčního řízení byla smlouva posouzena dle ust. § 235 zákona č. 182/2016 Sb., kde je řešeno, že úkon, směřující k poškození věřitelů je neúčinný, nikoliv neplatný a majetek zůstává ve vlastnictví osoby, na niž byl převeden. Ani během vedení incidenčního sporu nebylo prokázáno, že by smlouva byla absolutně neplatná, to by vedlo k jinému výsledku sporu. Žalovaná mohla darovat bratrovi nemovitost v období od skončení insolvenčního řízení do podání žaloby. Řešila v té době jiné záležitosti, a kromě toho jí žalobce výslovně sdělil, že na převodu na bratra netrvá. Převod v době po podání žaloby by zakládal právní nejistotu a nepřeje si ho ani bratr. Pokud jde o odstoupení od smlouvy, došlo k němu půl roku po podání žaloby, což je opožděné, kromě toho nebylo prokázáno, že by došlo k podstatnému porušení smlouvy. Pokud nedošlo k neodkladnému odstoupení, nastupuje ust. § 2003 odst.2 o.z., nikoliv možnost odstoupit pro nepodstatné porušení smlouvy, musí dojít k obdobnému jednání. V době, kdy k odstoupení došlo, však už žalovaná nemovitost převést nemohla. Žalobce rozporuplně tvrdí jednak to, že již v době podání žaloby byl vlastníkem nemovitosti, zároveň ale tvrdí, že odstoupil od smlouvy až půl roku po podání žaloby. V období, kdy mohla být nemovitost převedena (13.4.2023 – 22.5.2023) žalobce žalovanou nijak nekontaktoval. Jestliže je podle žalobce nepodstatné, jak se vyjadřoval k okolnosti, zda trvá na převodu na bratra, neboť tím nemohlo dojít ke změně smlouvy, pak žalovaná uvádí, že se nejednalo o změnu smlouvy, ale o stanovisko žalobce, který si již převod na bratra nepřál. Jednání žalobce je nemravné a účelové a bylo by namístě uvažovat i o tom, zda se nejedná o zneužití práva. Žalobce neustále mění svou argumentaci podle procesní situace.

10. Soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Žalobce, žalovaná a [jméno FO], nar. [datum], uzavřeli dne 19.12.2016 darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti užívání, podle které žalobce jako výlučný vlastník pozemku č. st. [Anonymizováno] jehož součástí je stavba – rodinný dům čp. [Anonymizováno] a pozemku č. [Anonymizováno] v obci a k.ú. [adresa] tyto nemovitosti daruje žalované a ta se zavazuje, že na základě dohody s dárcem bez zbytečného dokladu daruje převáděné nemovitosti svému bratrovi, [jméno FO], nar. [datum], až tento dosáhne zletilosti. Zároveň se zřizuje služebnost doživotního užívacího práva pro žalobce a [jméno FO] (zjištěno z darovací smlouvy a shodného tvrzení účastníků). Dne 27.12.2017 bylo zahájeno insolvenční řízení proti žalobci, které skončilo dne 13.4.2023, kdy bylo vzato na vědomí splnění oddlužení žalobce. V rámci tohoto řízení bylo vedeno řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce proti žalobci a žalované ohledně darovací smlouvy. V tomto řízení bylo rozhodnuto, že smlouva byla neúčinným právním úkonem a nemovitost má být vydána do majetkové podstaty. Soud vycházel z toho, že darování bylo učiněno v době, kdy byl žalobce v úpadku a smlouva je neúčinným právním úkonem. I když důvodem převodu bylo i to, aby byla vyřešena situace mezi manžely [jméno FO], lze takto postupovat pouze v případě, že manželé nejsou v úpadku. V řízení žalobce tvrdil, že nemovitost převedl na dceru s tím, že ona ji převede na syna po jeho plnoletosti, neboť v rodině byla napjatá situace, měl dluhy vůči třetím osobám i vůči svým dětem na výživném. Chtěl převést dům na syna, nakonec ho převedl na dceru s podmínkou, že ona dům na bratra převede. O jeho dluzích dcera věděla. (zjištěno z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 9.5.2019, č.j. [spisová značka] a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13.4.2023, č.j. KSPA [spisová značka]). Dne 25.2.2020 zaslal žalobce žalované dopis, v němž uvádí, že by chtěl řešit situaci kolem domu v [Anonymizováno]. Původně ho chtěl dát jen Vendovi, ale teď si myslí, že by to nebylo dobré, protože o něj nemá zájem a nabízí žalované, aby dům vrátila, že jí vyplatí 50 000 Kč. Dům by měli zdědit oba, až žalobce umře, ale chtěl by tam klidně dožít. Pokud by se nedohodli, nezbylo by mu, než to dát k soudu (zjištěno z dopisu ze dne 25.2.2020). Dne 7.11.2023 zaslal žalobce žalované dopis nazvaný Odstoupení od darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti užívání, kde uvádí, že vzhledem k tomu, že dosud nedošlo k převodu vlastnického práva na bratra, odstupuje žalobce tímto dopisem od darovací smlouvy (zjištěno z odstoupení od smlouvy). Dne 19.3.2024 uzavřela žalovaná se svým bratrem [jméno FO] smlouvu o budoucí darovací smlouvě, podle které se obě strany zavázaly, že v budoucnu uzavřou darovací smlouvu, podle které žalobkyně daruje sporné nemovitosti bratrovi. Obě strany také ve smlouvě prohlásily, že vzhledem k poznámce spornosti v katastru nemovitostí nepovažují za vhodné, aby byla smlouva uzavřena v současné době, kdy probíhá řízení o určení vlastnictví. (zjištěno ze smlouvy o smlouvě budoucí).

11. Podle ust. § 2064 odst.1 o.z. bylo-li darováno s příkazem, může dárce požadovat splnění příkazu, jen pokud již sám plnil.

12. Podle ust. § 2001 o.z. lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

13. Podle ust. § 2002 odst.1 o.z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

14. Podle ust. § 2003 odst.2 o.z. mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.

15. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 456/2021 v odůvodnění uvádí: „Ustanovení § 2002 o. z. míří na porušení smlouvy obecně, zatímco ustanovení § 1977 a 1978 o. z. dopadají na situace, kdy porušení povinnosti nastalo prodlením. Zatímco porušení prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dále platí, že mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany (§ 2003 odst. 2 o. z.). Stávající občanský zákoník nepřevzal předchozí úpravu § 345 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.), kdy nevyužití práva odstoupit pro podstatné porušení ve stanovené lhůtě znamenalo nastoupení režimu stanoveného pro porušení nepodstatná (srov. též ŠILHÁN, Josef. § 1968 [Pojem prodlení dlužníka] a § 1977 [Odstoupení při podstatném prodlení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1039 a násl.).

16. Obecná úprava stanoví, že poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.

17. V případech porušení smlouvy podstatným způsobem a v případech podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Má možnost volby, zda využije svého práva a od smlouvy odstoupí nebo zda bude na smlouvě (na splnění smluvní povinnosti) setrvávat a zda dlužníkovi poskytne možnost jeho povinnost splnit v dodatečné přiměřené lhůtě. Pokud se rozhodne od smlouvy odstoupit, oznámení odstoupení musí být provedeno (oznámeno) ve lhůtě bez zbytečného odkladu, přičemž provedenou volbu již nelze měnit. Neučiní-li tak (nevyužije své právo), nebrání mu to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.

18. Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu nemohou nastat účinky odstoupení. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.“ 19. Žalobce se primárně domáhá toho, aby byl určen jako vlastník nemovitostí, které v roce 2016 daroval žalované. K tomu tvrdil během řízení několik různých právních důvodů a rovněž během řízení svým odstoupením od smlouvy založil další skutkový i právní důvod, proč by soud měl rozhodnout o jeho vlastnictví k nemovitosti. Tvrzení žalobce se vyvíjela podle toho, jaké poučení mu bylo soudem poskytnuto, přičemž soud žalobce poučoval několikrát, až na hranici možného procesního postupu, což bylo dáno tím, jak žalobce měnil svá tvrzení, která však nebyla dostatečná.

20. Nejprve ještě nezastoupený žalobce tvrdil, že smlouva byla uzavřena pod podmínkou, že žalovaná nemovitost převede na bratra. Ve smlouvě však taková podmínka (pravděpodobně rozvazovací) formulována není, je tam pouze závazek žalované, že má bratrovi nemovitosti darovat bezprostředně po nabytí jeho zletilosti. Pokud žalovaná tento závazek nesplnila, bylo možné se jeho splnění domáhat, jako každé jiné smluvně převzaté povinnosti. Zde je však situace složitější v tom smyslu, že darovat nelze jednostranným právním jednáním, darování se realizuje uzavřením darovací smlouvy, kde je nutná součinnost druhé strany a je také nutné, aby bylo možno reálně takovou darovací smlouvu se zamýšlenými účinky uzavřít.

21. Žalovaný pak po zastoupení advokátem povinnost k darování nemovitosti bratrovi vyložil jako příkaz, jehož nesplnění je dle jeho názoru a podle teorie rovno naplnění rozvazovací podmínky (Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník, VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 – 3014). 1. vydání Praha: C.H. Beck, 2014, s.14, marg.č.2.) Tento názor byl v teorii vyjádřen bezprostředně po nabytí účinnosti této sice již v minulosti existující právní úpravy, v současné době se však jedná o úpravu novou, k níž dosud neexistuje relevantní judikatura. Novější literatura již zaujímá opačný názor - Zákon (dispozitivně) váže vznik povinnosti ke splnění příkazu k okamžiku splnění závazku dárcem. Příkaz je závazkem obdarovaného [jeho nesplnění není naplnění rozvazovací podmínky (názor v Beck VI 2064 2); takový závěr nelze dovozovat ani s oporou o § 1569 odst. 1, a to pro jeho obligační povahu]. b. Následky nesplnění. Nesplněním příkazu závazek nezaniká (shodně Eliáš a kol. 2008 s. 1882), nýbrž dárce (popř. dědicové/u příkazu ve veřejném zájmu i subjekty jmenované v odst. 2) má právní nárok na splnění příkazu. Vzhledem k majetkové povaze příkazu (Eliáš a kol. 2012 s. 807) jej může dárce postoupit na třetí osobu (§ 1879). Právo na jeho splnění přechází i na dědice dárce (§ 1475). (In Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023,). I kdyby tedy závazek darovat nemovitost byl příkazem (i to je sporné, v díle citovaném výše se uvádí, že hodnota příkazu může být rovna hodnotě daru, či ji převyšovat, obdarovanému však musí zůstat alespoň nějaká imateriální hodnota, což zde není splněno), pak nesplnění příkazu samo o sobě neruší darovací smlouvu a ta je nadále platná a účinná.

22. Tvrzení o absolutní neplatnosti smlouvy žalobce v průběhu řízení opustil, uváděl však, že o tom, že je smlouva neúčinná již bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení, a to závazně a jedná se tedy o věc rozhodnutou. Pokud by měl žalobce pravdu, tak by bylo nutno řízení zastavit pro překážku rei iudicatae, což však nedává smysl za situace, kdy sám žalobce na žalobě trvá. O věc rozhodnutou se však nejedná a soud ani není nijak vázán rozhodnutím v incidenčním sporu v insolvenčním řízení (což měl asi žalobce na mysli), takové rozhodnutí je závazné pouze v tomto insolvenčním řízení a týkalo se pouze věřitelů žalobce (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2015, sp.zn. 23 Cdo 1128/2013).

23. Dalším postupem žalobce bylo odstoupení od smlouvy z důvodu porušení smlouvy podstatným způsobem. K odstoupení došlo až v průběhu řízení, tedy víceméně jako reakce na to, že soud žalobce poučoval o tom, co není důvodem k vyhovění jeho žalobě, a svědčí o účelovosti jednání žalobce a evidentní snaze nějaký důvod pro vyhovění žalobě soudu přednést. Takové jednání není a priori vyloučené, je možné zjistit až po poučení soudem, že se lze svého práva domoci jinak, než se dosud účastník domníval. Nicméně opět není příliš konzistentní tvrzení, že od počátku řízení je vlastníkem nemovitostí žalobce, ačkoliv to následně odvozuje až z odstoupení od smlouvy, které přišlo až půl roku po podání žaloby. I tak by k němu soud přihlédnout mohl, pokud by bylo učiněno v souladu se zákonem, což se však nestalo. Žalovaná měla možnost zahájit darování bratrovi v období od 13.4.2023 (konec insolvenčního řízení) do 24.7.2023, kdy se dozvěděla o žalobě, ta však byla podána již 22.5.2023. Lze přisvědčit tomu, že žalovaná měla jen krátký čas pro vyhovění své povinnosti, objektivně jen něco málo víc než měsíc, protože po podání žaloby by již nakládání s nemovitostí založilo pouze další právní nejistotu a soud proto tuto dobu nevnímá jako prodlení žalované. Prodlení existovalo pouze v době od 13.4.2013 do 22.5.2023, což je doba velmi krátká k tomu, aby mohla být splněna povinnost, která vyžaduje součinnost mezi žalovanou, jejím bratrem a katastrálním úřadem. Jak již bylo uvedeno výše, darování je dvoustranné právní jednání, pokud byl bratr srozuměn s tím, že dosud darování neproběhlo, nemůže si to žalobce vynucovat na žalované samostatně, ona sama takovou povinnost dobře splnit ani nemůže. Sama žalovaná pak během soudního řízení uzavřela s bratrem smlouvu o smlouvě budoucí (stejně jako žalobce tím reagovala na procesní situaci), čímž svou připravenost ke splnění povinnosti deklarovala a za stávající právní situace i splnila. Na odstoupení není možné aplikovat ani ust. § 2003 odst.2 o.z., neboť prodlení žalované během tohoto řízení netrvalo a nejednalo se tedy o opakování jednání nebo jeho trvání.

24. Ze všech výše uvedených důvodů byla žaloba o určení, že vlastníkem nemovitostí je žalobce, zamítnuta.

25. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a soud jí přiznal dle ust. § 142 odst.1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady na právní zastoupení. Náklady na právní zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby celkem tedy 22 500 Kč za 9 úkonů (převzetí věci, účast na čtyřech jednáních, sepis čtyř vyjádření) dle ust. § 6 a 7, 9 a 11 odst.1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 9 úkonů ve věci po 300 Kč, celkem 2 700 Kč (§ 13 odst.3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Zástupci dále náleží náhrada cestovného za cestu k jednání soudu osobním automobilem [Anonymizováno] se spotřebou 6,2 l benzínu na 100 km za 42 km v roce 2013 při základní sazbě 5,20 Kč za jeden kilometr a ceně paliva 41,20 Kč za jeden litr dle vyhl. č. 467/2022 Sb.), celkem 319,20 a za 126 km při základní sazbě 5,60 Kč za jeden kilometr a ceně paliva 38,20 Kč za jeden litr dle vyhl. č. 398/2023 Sb.), celkem 995,40 Kč a 8 půlhodin ztráty času po 100 Kč (§ 14 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Soud přiznal náklady v celkové výši 27 314,60 Kč.

Poučení