14 C 200/2018-184

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 250 000 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu 1. 10. 2018 domáhá po žalované náhrady škody (obhajné) a nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání. Uvedl k tomu, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání jako obviněnému a obžalovanému od 1. 6. 2015 u Policie ČR pod č.j. KRPA-458029-245/TČ-2014-001171-6-P0L, a pod sp. zn. 2 T 31/2016 u Obvodního soudu pro Prahu 6. Usnesením pod sp. zn. 8 To 265/2017 u Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017 uvedený soud zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a věc vrátil do přípravného řízení k došetření pro neodstranitelné vady řízení konkretizované jako závažná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení za souběžného vyjádření nad legálností postupu orgánů činných v trestním řízení z pohledu některých základních zásad trestního řízení. Ze soudních spisů a zejména z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že trestní stíhání, pokud bylo zahájeno, nemělo dosáhnout ani stádia podání obžaloby, a že od právní kvalifikace skutku vyšetřovatelem až po rozsudek soudu prvního stupně bylo řízení vedeno zcela tendenčně takovým způsobem, aby byl žalobce potrestán za jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, bez ohledu na skutkový stav projednávané věci, bez ohledu na některé základní zásady trestního řízení, které byly v řízení porušeny, bez ohledu na práva žalobce jako obviněného a bez ohledu na povinnosti orgánů činných v trestním řízení. V tomto případě bylo na základě nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení vydáno rozhodnutí, resp. byla vydávána rozhodnutí, kterým byl porušen zákon v neprospěch žalobce, načež odvolacím soudem byl tento protiprávní stav odstraněn a následně bylo řízení státním zástupcem zastaveno.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 27. 9. 2018 (žádostí ze dne 27. 9. 2018) uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 96 074 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a dále nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 250 000 Kč jako nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. K projednání žádosti žalobce došlo dne 15. 3. 2019. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., požadovaná náhrada škody a přiměřené zadostiučinění však nebyly žalobci poskytnuty v požadované výši. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 52 090,50 Kč (obhajné), ve zbytku byla žádost žalobce zamítnuta. V souladu s konstantní judikaturou žalovaná v rámci předběžného projednání žádosti žalobce uzavřela, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 6. 2015.

3. K uplatněnému nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalovaná u žalobce konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 6. 2015. Za vydání tohoto rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila. Toto konstatování a omluva se vzhledem ke stavu věci jeví jako dostatečné. Tvrzená nemajetková újma musí být žalobcem dostatečně prokázána, což v tomto případě žalovaná neshledala. Žalobce se ve své žádosti pouze obecně vyjadřuje ve smyslu vzniku nemajetkové újmy a zásahu do jeho osobního života, konkrétněji zhoršení prospěchu. Žalobce byl dne 13. 11. 2018 vyzván k doplnění tvrzení a doložení těchto tvrzení, neboť k přiznání peněžitého zadostiučinění výše uvedená tvrzení nepostačovala. Žalobce nedoplnil ničeho. Žalovaná tedy přistoupila ke komparaci uvedeného tvrzení s trestním spisem a zjistila, že žalobce byl trestně stíhán za závažnou trestnou činnost, kde trestní sazba při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody činí dva až deset let, avšak dále bylo zjištěno, že žalobce v té době měl z obdobné trestné činnosti uložen podmíněný trest (srov. rozsudek OS pro Prahu 10 dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 8/2014, č. l. 953, výpis z evidence rejstříku trestů, č. l. 969). Žalovaná je toho názoru, že se žalobce sám vystavuje možnosti trestního stíhání, když dle trestního spisu a tam obsažených informací žalobce patří do skupiny radikálních fanoušků [sportovní klub] [anonymizováno] [obec] (srov. například charakteristika osoby žalobce, č. l. 934). Co se týče tvrzeného zásahu do jeho studijních výsledků, tyto rovněž nebyly dle názoru žalované prokázány. Výpis výsledků studia nebyl žalobcem k žádosti doložen, ale byl součástí spisu na č. l. 1153, přičemž bylo zjištěno, že tento již před zahájením trestního stíhání nepatřil k excelentním studentům s vynikajícími výsledky, ale spíše patřil k průměrným až mírně podprůměrným studentům. Jiné zásahy ze spisu nebyly zjištěny. Žalobce rovněž nenapomohl k rychlejšímu vyřízení v jeho prospěch tím, že od počátku odmítl vypovídat. Vzhledem k okolnostem případu Ministerstvo spravedlnosti pokládá konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy za jeho vydání za dostatečné zadostiučinění za porušení práva.

4. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, čj. 14 C 200/2018-133, kterým přiznal žalobci částku 159,50 Kč, přičemž v převyšující části co do 43 820 Kč s úrokem z prodlení, jakož i co do úroku z prodlení z částky 159,50 Kč žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč (výrok II.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobce a žalované pak Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, čj. 91 Co 381/2020-168, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé I. ohledně částky 159,50 Kč změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 159,50 Kč zamítá (výrok I.) a výrokem II. pak zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. (týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy) a III. (nákladový výrok) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především pak z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Dále pak zdůraznil, že je na soudu, aby své rozhodnutí ohledně formy a výše přiznaného zadostiučinění zdůvodnil komparací s jinými obdobnými případy, přičemž je jak na žalobci, tak na žalované, aby obdobné případy vhodné ke komparaci soudu nabídli.

5. Z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, j. 1 ZT 170/2015, z 30. 1. 2018 se podává, že se podle § 172 odst. 1 písmene c) trestního řádu zastavuje trestní stíhání obviněných mimo jiného i [celé jméno žalobce], narozeného 30. 9. 1992, pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění. Vyznačena právní moc dnem 30. 3. 2015.

6. Z výpisu„ výsledkov štúdia“ na čísle listu 52 na [anonymizována tři slova] [obec], fakulta informatiky, v období od 1. 9. 2014 do 21. 6. 2017 se podává informace hodnocení studijních výsledků žalobce jako střídavě dobrá, uspokojivá a dostatečná, a to za dílčí období od 12/ 2014 do 25.5.2015. Následně v roce 2016 a dalších obdobích se u žalobce objevuje hodnocení jako dobré, velmi dobré, výborné až do 27.3.2019.

7. Z trestního spisu č.j. 2 T 31/2016 Obvodního soudu pro Prahu 6 se podává na č.l. 284 protokol o výslechu obviněného [celé jméno žalobce] ze dne 5. 6. 2015 za přítomnosti obhájkyně JUDr. [jméno] [příjmení], úkon zahájen v 9:45 hodin a skončen v 9:50 hodin. Plná moc založená 4. 6. 2015 na č.l.

288. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] ze dne 9. 6. 2015, přítomnost advokáta žalobce od 8:00 hodin u tohoto výslechu, výslech skončen v 8:30 hodin, přítomna [jméno] [příjmení]. Další výslech z 9. 6. 2015 svědka [jméno] [příjmení], přítomna obhájkyně žalobce [jméno] [příjmení], započat úkon v 8:40 hodin a skončen v 9:20 hodin. Dále protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] dne 9. 6. 2015, započat v 10:00 hodin skončen v 10:45 hodin, přítomna substituce za JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení], obhájkyně žalobce. Další protokol o výslechu svědka z 11. 6. 2015 [jméno] [příjmení] od 11:30 do 12:15 hodin přítomna u výslechu substitut JUDr. [jméno] [příjmení] za JUDr. [jméno] [příjmení] č.l.

570. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] 11. 8. 2015 započato v 8:05 hodin, skončeno v 8:25 hodin, přítomna substitut za JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení]. Protokol o výslechu svědka [jméno] [příjmení] z 20. 10. 2015, úkon započat v 9:27 hodin, skončen v 9:45 hodin, přítomna substitut JUDr. [jméno] [příjmení] za JUDr. [jméno] [příjmení]. Záznam o nahlédnutí do trestního spisu 11. 8. 2015, substitut JUDr. [jméno] [příjmení] za JUDr. [jméno] [příjmení], započato v 8:48 hodin a skončeno v 9:30 hodin. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, 1 T 8/2014, ze 17. 3. 2014 mimo jiných [celé jméno žalobce] uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 trestního zákoníku jako spolupachatel dle § 23 trestního zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody k trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku za současně stanoveného přiměřeného omezení obžalovaného spočívající v jeho povinnosti zdržet se akcí organizovaného fandovství ve vztahu k veškerým sportovním utkáním opis evidence rejstříku trestu [celé jméno žalobce], kde citováno toto rozhodnutí. Vyrozumění o možnosti prostudovat spis [celé jméno žalobce] 10. 2. 2016. Záznam o prostudování spisu substitutem JUDr. [jméno] [příjmení] za JUDr. [jméno] [příjmení] dne 10. 2. 2016 od 8:00 hodin do 9:15 hodin č.l.

995. Usnesení z 30. 1. 2018 Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2018, že se podle § 172 odst. 1 písmene c) trestního řádu zastavuje trestní stíhání obviněných mimo jiné i [celé jméno žalobce] pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 u obviněného. Právní moc vyznačena 30. 3. 2018. Protokol o hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 6. 2016 přítomna JUDr. [jméno] [příjmení], obhájkyně žalobce, úkon započat v 9:00 hodin a skončen ve 13:24 hodin. Protokol o hlavním líčení z 6. 9. 2016, započato v 9:00 hodin, přítomna JUDr. [jméno] [příjmení] substitut za JUDr. [jméno] [příjmení], skončeno ve 13:46 hodin. Protokol o hlavním líčení z 25. 10. 2016, úkon započat v 9:00 hodin, přítomna JUDr. [jméno] [příjmení] substitut za JUDr. [příjmení], úkon skončen ve 13:16 hodin. Protokol o hlavním líčení z 12. 1. 2017. Započato v 9:00 hodin, přítomna JUDr. [jméno] [příjmení], substitut za JUDr. [příjmení], skončeno v 10:55 hodin. Protokol o hlavním líčení 17. 1. 2017, započato v 8:30 hodin, přítomna JUDr. [jméno] [příjmení] substitut za JUDr. [příjmení], skončeno (není uvedeno, kdy skončeno) č.l. 1235 (rozsudkem původně uznána vina). Odvolání žalobce prostřednictvím obhájkyně JUDr. [jméno] [příjmení] z 21. 3. 2017 na č.l. 1 282. Odůvodnění odvolání z 29. 3. 2017 č.l. 1285. Usnesením (na č.l. 1364) č.j. 8 To 265/2017 Městského soudu v Praze byla věc obviněných, resp. rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc vrácena státnímu zástupci k došetření, protože po zrušení rozsudku nelze pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není důvod pro jiné rozhodnutí.

8. Skutkovým zjištěním soudu je, že řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 4. 6. 2015 usnesením o zahájení trestního stíhání ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 22. 3. 2016 podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Dne 17. 1. 2017 proběhlo hlavní líčení, při kterém byl vyhlášen rozsudek, kdy žalobce byl uznán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let s podmíněným odkladem na pět let. Dne 15. 8. 2017 odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Dne 30. 1. 2018 bylo vydáno usnesení o zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť není prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 30. 3. 2018.

9. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim škoda vznikla.

12. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. věty první lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, není-li dále stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

13. Podle ust. § 31a odst. 1 cit. zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 31/2016 u Obvodního soudu pro Prahu 6 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve formě vydání usnesení - rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Tato skutečnost byla mezi stranami nesporná. Soud posoudil předmětnou věc podle § 7 odst. 1, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, a to na základě vydaných nezákonných rozhodnutí, když bylo proti žalobci jeho trestní stíhání zastaveno. V dané věci soud uzavřel, že vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu zákonných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Soud se proto zabýval otázkou, jakou měrou byla osobnostní práva takovýmto jednáním dotčena ve světle tvrzení žalobce, že se v důsledku trestního stíhání žalobce zhoršil jeho studijní prospěch, a z tohoto vyvodil rozsah způsobené nemateriální újmy, jejíž kompenzací se zabýval.

15. Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05).

16. Žalobce byl v uvedené věci trestně stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, trestního zákoníku, když za zločin loupeže byl ohrožován trestní sazbou odnětí svobody od 2 let do 10 let a za výtržnictví až na 2 léta. Uvedené trestní stíhání bylo zahájeno 4. 6. 2015 a pravomocně skončilo 30. 3. 2018, tedy bylo vedeno 2 roky a 9 měsíců. V průběhu řízení byl žalobce původně uznán vinným původním rozsudkem a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, v důsledku odvolání žalobce však toto rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno státnímu zastupitelství k došetření. U tohoto orgánu pak bylo dne 30. 1. 2018 trestní stíhání žalobce zastaveno podle § 172 odst. 1 písmene c), trestního řádu, když nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.

17. Soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR pro stanovení formy a výše odškodnění posuzoval povahu trestní věci, celkovou délku trestního řízení a následky, které trestní řízení vyvolalo v osobní sféře poškozeného. Žalobce byl stíhán pro trestný čin loupeže, který je nutno posuzovat jako čin s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti, přičemž žalobci hrozil vysoký trest odnětí svobody. Tyto skutečnosti nepochybně vedou k větší intenzitě zásahu trestního stíhání do života žalobce, kdy žalobce je vystaven hrozbě i nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši až 10 let. Co se týká délky trestního řízení lze uzavřít, že tato nevybočuje z běžné délky trestního řízení a odpovídá procesní a skutkové složitosti případu, kdy ve věci vystupovalo 8 obviněných, soudy rozhodovaly ve věci samé na dvou stupních soudní soustavy a bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování, zejména výslechy svědků. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobní sféry žalobce, tento se omezil pouze na tvrzení, že trestní stíhání mělo negativní dopad na jeho školní výsledky, přičemž žádné jiné dopady trestního stíhání netvrdil. Pokud žalobce předložil k důkazu o tvrzeném zhoršení prospěchu v důsledku trestní kauzy výpis„ [anonymizována dvě slova]“ na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], fakulta elektrotechniky a informatiky, za celé studium od 1. 9. 2014 do 21. 6. 2017, pak z dokazování vyplynulo, že před zahájením trestního stíhání (k němuž došlo 4.6.2015) žalobce dosahoval výrazně horších výsledků ve škole, ve srovnání s obdobím vedeného trestního stíhání. Jak plyne z výsledků studia měl žalobce v roce 2014, 2015 - až do 25.5.2015 (kdy ještě trestní stíhaní nezačalo) střídavě hodnocení jako uspokojivé, dobré a dostatečné. Uvedenou úroveň si pak udržoval i v průběhu trestního stíhání, a to až do poloviny roku 2016, kdy se výrazně zlepšil (to se ještě vedlo trestní stíhání) a následně bylo jeho hodnocení střídavě dobré, velmi dobré a výborné. Nelze tedy přitakat jeho tvrzení, že v důsledku trestního stíhání se jeho prospěch ve škole zhoršil. Je tomu právě naopak. S ohledem na skutečnost, že žalobce dále netvrdil žádné jiné dopady trestního stíhání do osobní sféry, soud vzal za prokázané jen obecné dopady, kterými je v posuzovaném případě hrozba poměrně vysokého trestu odnětí svobody. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že posuzované řízení nebylo prvním trestním řízením žalobce, neboť tento byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 8/2014-953, kterým mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, a v obecné rovině tedy posuzované trestní stíhání nemělo na život žalobce takový dopad, jaký by mělo na osobu, která se s trestním řízením setkala poprvé.

18. Pokud tedy jde o nemajetkovou újmu v relutární formě, když žalovaná tento nárok uznala, ale finanční odškodnění nepřiznala, pak soud zastává názor, že v relutární formě odškodnění žalobci nenáleží, neboť nelze konstatovat příčinnou souvislost trvalého zhoršení studijních výsledků po zahájení trestního stíhání oproti předešlému stavu, když z provedeného dokazování – výsledků studia nelze uzavřít, že žalobci se studijní prospěch zhoršil v důsledku jeho trestního stíhání, když tomu bylo právě naopak. Jak již bylo v původním rozsudku, který byl zrušen odvolací instancí, uvedeno, trestní stíhání či následky, které měly u žalobce nastat ve zhoršeném jeho prospěchu nelze přičítat zavinění žalované, neboť jak bylo již dříve konstatováno, zhoršený prospěch žalobce měl již před zahájením trestního stíhání a zahájení trestního stíhání nikterak nezpůsobilo, že by se výsledky u žalobce tímto momentem zhoršily. Jiné dopady trestního stíhání žalobce netvrdil, tudíž omluva žalované tak postačuje a žalobci odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě nelze přiznat.

19. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Soud v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2021 vyzval žalobce na jednání konaném dne 7. 10. 2021, aby doplnil svá tvrzení o srovnání svého případu s jinými obdobnými případy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Žalobce soudu přesvědčivé srovnání s obdobnými případy neposkytl, pročež soud přistoupil ke srovnání sám.

20. V projednávané věci soud provedl srovnání s jiným případem vhodným ke komparaci a to případem vedeným u zdejšího soudu pod spisovou značkou 10 C 118/2017. V této posuzované věci žalobce požadoval částku 10 000 Kč za odškodnění nemajetkové újmy, jehož trestní stíhání se později ukázalo lichým, když šlo o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, trestního zákoníku, ve stadiu pokusu a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, trestního zákoníku, když byl ohrožován za zločin ublížení na zdraví trestem odnětí svobody od 3 do 10 let. V tomto případě trvalo trestní stíhání žadatele 10 měsíců, tedy se vedlo nikoliv dlouhou dobu a lze toto srovnávat i se žalobcem v podstatě, u něhož nešlo o dobu trestního stíhání výrazně vybočující z běžné délky trestního řízení. Délka tohoto posuzovaného řízení žalobce byla standartní. Srovnáním pak nebylo v případě žalobce zjištěno, že by došlo k významným zásahům do osobnostní sféry žalobce v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním (význam řízení).

21. Též lze nabídnout případ zdejším soudem projednávaný pod sp. zn. 11 C 33/2020, kde též nebyla poskytnuta relutární satisfakce. V dané věci se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 45 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, kdy byl žalobce stíhán pro zločin těžkého ublížení na zdraví. Žalobci hrozil trest odnětí svobody na 3 až 10 let. Předmětné řízení trvalo 8 měsíců a 14 dnů a žalobce uváděl, že trestní stíhání zasáhlo do jeho osobní sféry, neboť je osobou nikdy netrestanou a současně těžce zdravotně postiženou. Soud v daném případě uzavřel, že povaha činu, kterým byl zločin těžkého ublížení na zdraví, je obecně spojován s vyšším společenským odsouzením, délka trestního řízení však nebyla posouzena jako dlouhá a neměla tak vliv na intenzitu nemajetkové újmy ve srovnávaném případě. Co se týká dopadů do osobní sféry žalobce, soud shledal pouze obecné dopady plynoucí ze zdravotní indispozice poškozeného a hrozby vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ani v tomto případě tak nebylo prokázáno, že by trestní stíhání mělo následky v osobní sféře poškozeného.

22. Srovnávané případy pak vykazují společné znaky s posuzovaným řízením, kdy se jedná o trestní věci podobné povahy, když ve všech případech hrozil poškozeným stejně dlouhý trest odnětí svobody. Co se týká délky srovnávaných případů, nyní posuzované řízení trvalo delší dobu, avšak délka předmětného řízení nevybočuje z průměrné délky trestních řízení a odpovídá procesní a skutkové složitosti věci. Shodným znakem srovnávaných případů je pak zejména dopad trestního stíhání do osobnostní sféry poškozených v daných trestních řízeních, neboť v žádném srovnávaném případě nebyl prokázán kauzální nexus mezi tvrzeným zásahem do osobnostní sféry žalobce a trestním stíháním a v porovnávaných případech došlo pouze k obecným zásahům do osobnostní sféry poškozených. Lze tedy uzavřít, že konstatování, kterého užila v žalobcově případě žalovaná je plnohodnotnou formou kompenzace újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z uvedených důvodů byla tedy žaloba o zaplacení relutární satisfakce za nezákonné trestní stíhání žalobce, zamítnuta.

23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě byla zcela úspěšná žalovaná, která žalobci plnila (co do náhrady majetkové škody – obhajné a též konstatováním porušení práva žalobce v rámci nemajetkové újmy) v zákonné šestiměsíční lhůtě pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalobce podal žalobu před uplynutím této lhůty. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. za 4 úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 12. 6. 2019, doplnění vyjádření ze dne 7. 8. 2019 a podání odvolání proti rozsudku) á 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem činí náklady žalované částku ve výši 1 200 Kč (výrok II.). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení