14 C 250/2022 - 64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [právnická osoba], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. od 3.11.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. V převyšující části co do 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,5% od 3.5.2022 a co do zákonného úroku z prodlení 8,5% z částky 70 000 Kč za dobu od 3.5.2022 do 3.11.2022, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 20 570 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované odškodnění z nemajetkové újmy ve výši 900 000 Kč z nezákonného trestního stíhání u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2020. Uvedl k tomu, že bylo proti němu vedeno trestní řízení na základě Usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání čj. NCOZ-1225/TČ-2016-411400 ze dne 10. 10. 2016, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu [Anonymizováno]. Proti Usnesení policejního orgánu čj. NCOZ-1225/TČ-2016-411400 ze dne 10. 10. 2016, podal stížnost dne 19. 10. 2016, která byla MSZ v Praze sp.zn. 1 KZV 187/2016-218 dne 1. 12. 2016, jako nedůvodnou zamítnuta. Usnesením Policie ČR čj. NC0Z-1225/TČ-2016-411400 ze dne 12. 10. 2016, bylo rozhodnuto dle §79d tr.řádu o zajištění nemovitého majetku obviněného [Jméno zainteresované osoby 0/0]. Stížnost proti zajištění majetku byla MSZ zamítnuta. Dne 6. 6. 2018 podal žalobce návrh na zastavení trestního stíhání a návrh za zrušení zajištění, návrh byl MSZ v Praze odmítnut. Na žalobce byla MSZ v Praze sp.zn.1 KZV 187/2016 podána obžaloba ze dne 11. 3. 2020, tedy po více jak čtyřech letech od zahájení trestního stíhání. Žalobce brojil proti podané obžalobě, že v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, které by soudu umožnili ve věci rozhodnout, aniž by byl soud nucen sám iniciovat další rozsáhlé dokazování. Zároveň žalobce vyjádřil přesvědčení, že ignorování důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení, které v rámci přípravného řízení obhajoba předkládala. MS v Praze nařídil první jednací den na 14. 9. 2020, dne 29. 1. 2021 vynesl zprošťující rozsudek, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem ( §226 písm.b) tr.řádu). Současně MS v Praze zrušil zajištění nemovitého majetku žalobce pro nedůvodnost. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala proti zprošťujícímu rozsudku MS v Praze 47 T 2/2020 ze dne 29. 1. 2021 odvolání, pod čj. 1 KVZ 187/2016 -1015 ze dne 29. 3. 2021. Současně se odvolala stížností proti zrušení zajištění majetku žalobce. Žalobce brojil proti důvodnosti podaného odvolání podáním ze dne 25. 10. 2021. Trestní řízení bylo definitivně ukončeno Usnesením Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 To 29/2021 ze dne 3. 11. 2021, když VS v Praze zamítl odvolání MSZ v Praze jako nedůvodné. Současně zamítl stížnost MSZ v Praze proti zrušení zajištění majetku žalobce.

2. Žalobce argumentoval, že byl vystaven nejméně po dobu šesti let „pozornosti“ orgánů činných v trestním řízení, byl mu odebrán výkon vlastnického práva k nemovitému majetku s dehonestujícím podtextem výnosu z trestné činnosti, ke tvrzené škodě přesahující 30 mil. Kč. Jako osoba sice nepolitická, ale s dřívějším členstvím v ODS, byl vtažen do politického soupeření na radnici [adresa], když ústřední postavou a cílem této dehonestace byl bývalý starosta, spoluobviněný [tituly před jménem] [jméno FO]. Vyšetřující policista nazval celou stíhanou skupinu „[Anonymizováno]“, z trestního spisu byly získávány proti obviněným informace, které byly následně publikovány ve veřejném prostoru (např. [Anonymizováno]) pod hanlivými názvem [Anonymizováno]". I proti tomu žalobce prostřednictvím svého obhájce brojil stížností ze dne 26.4.2017, marně. Přestože nebyl zájem ze strany dozorujícího státního zástupce na objasnění zdroje úniku z trestního spisu, bylo a je nesporné, právě z výsledku soudem zjištěných, že trestní stíhání bylo primárně vedeno v úmyslu poškodit některé z obviněných, zejména pak bývalého starostu a další členy vedení radnice [adresa] , spočívající především v opatření nepravdivých nebo pravdu zkreslujících důkazů (NKÚ, znalecké posudky URS a VUT Brno, „důkazů“ vytvořených z vlastní analytické činnosti vyšetřovatelů, atd.), v důsledku politického soupeření. Zařazení obviněného žalobce do seznamu stíhaných „[Anonymizováno]“ bylo, „pouze“ nutnou podmínkou pro stíhání politicky aktivních osob, resp. pro vytvoření smyšleného příběhu na reálném základě revitalizace „[adresa]. Od počátku se jednalo o trestní stíhání zjevně nedůvodné. Trestním stíháním žalobce došlo k porušení jeho osobnostních práv, neboť se trestní stihání a zařazení do skupiny „[Anonymizováno]“ dotklo jeho cti, důstojnosti a dobré pověsti tvrdým způsobem, žalobce žil pod neustálou hrozbou zatčení v nejistotě, úzkosti, že bude dodán do vazby, navíc mu hrozil trest propadnutí jeho majetku a několikaletý trest odnětí svobody. Důsledky stíhání, se projevily nejen v rodinném životě (rozvod), ve sféře podnikání, kdy jím vlastněná a řízená společnost [právnická osoba] neměla možnost se účastnit veřejných soutěží, což je stejně jako pro většinu firem, zcela zásadní zdroj práce a ekonomického zajištění. Stěžejní část trestního stíhání v roce 2020-2021 byla navíc poznamenána covidovou pandemií, tedy stressová zátěž spojená s nejistotou výsledku trestního stíhání, ztráty ekonomického a rodinného zázemí, se promítla do jeho zdravotního stavu, s důsledky do dnešních dnů. Došlo ke snížení jeho dobré pověsti a cti, zasažena byla i jeho osobní/zdravotní a ekonomická integrita, vše s trvalými a nepředvídatelnými následky. Zejména v podnikatelském prostředí a ve vztahu k zadavatelům prací zejména z veřejné sféry (stát, obce), setrvává nedůvěra k člověku z „[Anonymizováno]“ a s tím spojená snížená poptávka po jím poskytovaných službách. Trestní stíhání bylo započato dne 10. 10. 2016 a pravomocně ukončeno dne 3. 11. 2021, tedy celkem 60 měsíců. Stát reprezentovaný mocí orgánů činných v trestním řízení, po dobu pěti let bezdůvodně zatížil slušného a bezúhonného člověka, vzal mu dobru pověst, klidný spánek a smysluplné podnikání, s následky do rodinného a zdravotního stavu.

3. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 3. 5. 2022 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných mj. nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 930 000 Kč K projednání žádosti žalobce došlo dne 3. 2. 2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč. Žalobce byl stíhán pro trestný čin [Anonymizováno] č. 40/2009 Sb., za který mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let. Pokud jde o délku, trestní stíhání trvalo 5 let a cca 1 měsíc, což je s ohledem na to, že se jednalo o hospodářskou trestnou činnost, s níž je spojena zvýšená složitost, že ve věci figurovalo 8 obžalovaných, vysoké množství svědků a zkoumání rozsáhlých dokumentů, délka zcela adekvátní. Pokud jde o zásahy do rodinné sféry, žalovaná sporovala příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a rozvodem manželství. Co se týče zásahů do profesní sféry, neuznala tvrzení žalobce, že se po dobu trestního stíhání nemohl účastnit veřejných zakázek a žalobce by měl prokázat, na základě jakého paragrafu a zákona mu bylo znemožněno účastnit se veřejných zakázek. Dle názoru žalované je zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek respektována zásada presumpce nevinny a zadavatel může dodavatele vyloučit, resp. dodavatel není oprávněn se veřejných zakázek účastnit až v okamžiku, kdy byla dotyčná právnická osoba, resp. člen statutárního orgánu této právnické osoby, v posledních 5 letech pravomocně odsouzeni, a tudíž nesplňují podmínku trestní bezúhonnosti. Má za to, že žalobce neprokázal zásah do ekonomického zázemí, a tento je případně důsledkem vlastního jednání žalobce, který se dobrovolně odmítl účastnit veřejných zakázek, pokud se jich vůbec někdy účastnil. Současně pak žalovaná poukazuje na to, že žalobce očividně ani nezná označení společnosti, v níž má figurovat jako jednatel a společník, neboť dle obchodního rejstříku žalobce ve společnosti [právnická osoba] vůbec nefiguruje a nikdy nefiguroval. Co se týče zásahů do zdravotní sféry, shledává žalovaná zcela irelevantním tvrzení, že trestní stíhání částečně probíhalo v době pandemie, což působilo zvýšenou stresovou zátěž. Orgány činné v trestním řízení, potažmo stát, nemohou odpovídat za situace způsobenou vyšší mocí. Žádným způsobem nebyly zásahy do zdravotní sféry prokázány. Pokud žalobce trpí tak závažnými zdravotními problémy s trvajícím charakterem, jak se snaží vykreslit, nebylo by možné je zvládnout bez lékařské pomoci a současně by bylo nezbytné je uplatnit samostatně jako újmu na zdraví a nikoli v rámci nemajetkové újmy, pokud mu brání v normálním životě. Co se týče zásahů do společenské sféry, opět se žalobce pouze obecně zmiňuje o zásahu do dobré pověsti a cti. Pokud jde o medializaci, žalovaná našla 2 články věnující se kauze, v níž žalobce figuroval. První, nacházející se na [Anonymizováno] je v placené sekci a nelze z něj ničeho ve vztahu k žalobci zjistit. Další článek pak zmiňuje pouze informaci o zproštění žalobce, tudíž očišťuje jeho jméno.

4. Žalovaná se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci omluvila. V souvislosti s požadavkem na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě žalovaná shledala důvody pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, avšak nikoli v požadované výši, ale pouze ve výši 80 000 Kč, což je částka, která zcela adekvátně odráží bezúhonnost, hrozící vysokou trestní sazbu a nulově prokázané zásahy do osobní sféry žalobce.

5. V průběhu řízení bylo toto k částečnému zpětvzetí žaloby částečně zastaveno o 760 000 Kč a zůstala tak k projednání částka 140 000 Kč.

6. Strany učinily nesporným, že nárok u žalované byl uplatněn 3. 5. 2022 a že došlo k nezákonnému rozhodnutí. Zůstává sporná částka, které by se odškodněním mělo žalobci dostat, když žalovaná setrvává na tom, že částka 80 000 Kč je přiměřená.

7. Provedeným dokazováním bylo zjištěno :

8. Usnesením Policie ČR, NCOZ, odbor zločineckých struktur, č.j. NCOZ-1225-543/TČ-2016-411400 z 10. 10. 2016 bylo rozhodnuto, že se zahajuje trestní stíhání obviněných, mimo jiných i [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], pro zvlášť závažný zločin [Anonymizováno]

9. Stížností ze dne 19. 10. 2016 adresované Policii ČR, NCOZ, SKPV, odbor zločineckých struktur, [Jméno zainteresované osoby 0/0] brojil proti usnesení policejního orgánu NCOZ-1225/TČ-216-411400 ze dne 10. 10. 2016, s tím, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je předčasné.

10. Ze žádosti [Jméno zainteresované osoby 0/0] z 26. 4. 2017, adresované Policii ČR, NCOZ, SKPV, odbor zločineckých struktur se podává, že brojil proti úniku informací v prověřované trestní věci a žádal o zahájení šetření tohoto úniku.

11. Návrhem [Jméno zainteresované osoby 0/0] z 6. 6. 2018, adresovaným Městskému státnímu zastupitelství v Praze k 1 KZV 187/2016 tento podal návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na zrušení zajištění.

12. Podnětem obviněného [Jméno zainteresované osoby 0/0] ze dne 7. 8. 2018 adresovaném Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze žalobce inicioval postup k dohledu podle § 12d odstavec 1 zákona 283/93 o státním zastupitelství.

13. Další stížnost z 2. 10. 2018 směřovala proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č.j. KZV 187/2016-642 ze dne 27. 9. 2018.

14. Obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze 1, KZV 187/2016-749 datovaná 11. 3. 2020, byla podána na obviněné, včetně [Jméno zainteresované osoby 0/0], pro zvlášť závažný zločin [Anonymizováno], formou účastenství podle § 24 odstavec 1 písmene c) tr. zákoníku.

15. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2021 sp. zn. 47 T 2/2020 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písmene b) tr. řádu, (též u obžalovaných [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [Jméno zainteresované osoby 0/0], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] (dříve [jméno FO]) a [jméno FO]), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

16. Z důkazů dále uvedených bylo zjištěno, že usnesením č.j. 47 T 2/2020 Městského soudu v Praze z 29. ledna 2021, bylo u obžalovaného [Jméno zainteresované osoby 0/0] podle § 79g odstavec 1 tr. řádu ve spojení s § 79f odst. 1, 3, tr. řádu, zrušeno zajištění věci jako náhradní hodnoty, o němž bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu Policie ČR, NCOZ, sp. zn. NCOZ-1225/TČ-216 ze dne 12. 10. 2016, ve spojení s usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 187/2016 ze dne 20. 6. 2018 a ze dne 27. 9. 2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 467/2018 ze dne 1. 11. 2018, a to (zestručněno) v pozemcích v katastrálním území [adresa], katastrální území [právnická osoba], obec [adresa], a dále pozemků v katastrálním území [jméno FO] [jméno FO], obec [jméno FO], [adresa], dále pozemků v katastrálním území [adresa], obec [adresa] a katastrální území [adresa], obec hl. m. [adresa], dále pozemků v katastrálním území [adresa], obec [adresa].

17. Skutkovým zjištěním soudu je, že žalobce byl trestně stíhán u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 47 T 2/2020, kdy bylo proti němu vedeno trestní řízení na základě usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání jeho osoby a dalších obviněných čj. NCOZ-1225/TČ-2016-411400 ze dne 10. 10. 2016, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu [Anonymizováno]. Proti usnesení policejního orgánu žalobce brojil podáním stížnosti, která byla Městským státním zastupitelstvím v Praze sp.zn. 1 KZV 187/2016-218 dne 1. 12. 2016, jako nedůvodná zamítnuta. Usnesením Policie ČR čj. NC0Z-1225/TČ-2016-411400 ze dne 12. 10. 2016, bylo rozhodnuto dle §79d tr.řádu o zajištění nemovitého majetku obviněného [Jméno zainteresované osoby 0/0], přičemž stížnost proti zajištění majetku byla zamítnuta. Dne 6. 6. 2018 podal žalobce návrh na zastavení trestního stíhání a návrh na zrušení zajištění, návrh však byl odmítnut. Na žalobce byla pod sp.zn.1 KZV 187/2016 Městským státním zastupitelstvím v Praze podána obžaloba ze dne 11. 3. 2020, proti níž žalobce brojil, nicméně Městský soud v Praze nařídil hlavní líčení na 14. 9. 2020 a dne 29. 1. 2021 vynesl zprošťující rozsudek, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem (§ 226 písm.b) tr.řádu) a zároveň zrušil zajištění nemovitého majetku žalobce pro nedůvodnost. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala proti zprošťujícímu rozsudku v Praze 47 T 2/2020 ze dne 29. 1. 2021 odvolání dne 29. 3. 2021 a podala stížnost proti zrušení zajištění majetku žalobce. Trestní řízení bylo ukončeno Usnesením Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 To 29/2021 ze dne 3. 11. 2021, když bylo zamítnuto odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Trestní stíhání bylo proti žalobci vedeno po dobu 5 let.

18. Podle § 1 zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem.

20. Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

21. Podle § 8 odst. 1 téhož zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

22. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

23. Podle § 31a téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nich k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. V projednávané věci nezákonného trestního stíhání žalobce vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 47 T 7/2017 byl žalobce jedním ze spoluobžalovaných, jenž byl zproštěn obžaloby. Lze tak konstatovat, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání, tudíž je dána odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno. Každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05). Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků.

25. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pak usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb.

26. Jde-li o kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění, tj. na povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, pak zvlášť závažný zločin [Anonymizováno], je čin s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti a hrozící vysokým trestem odnětí svobody, z čehož plyne nepochybně zvýšená intenzita do zásahu života žalobce, jasnou vysokou intenzitu. Usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno hodnotit jako nezákonné rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo zrušeno, resp. lze ho považovat za nezákonné ve světle konečného zprošťujícího výroku o vině žalobce. Ve formě nezákonného rozhodnutí je tedy dán první předpoklad odpovědnosti za škodu, resp. nemateriální újmu ve smyslu § 7 odst. 1, § 31a odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o druhý předpoklad náhrady újmy, pak uvedený zločin je spojen s tzv. nutnou obhajobou, která zvyšuje závažnost projednávaného deliktu. Žalobce musel být v trestním řízení zastoupen advokátem. Pokud jde o tento segment imateriální újmy, tak dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, i dle judikatury ESLP je třeba přihlédnout k běhu řízení významného z obecného pohledu, je třeba přihlížet k délce jeho trvání, což v případě žalobce je 5 let, dále k postupu orgánu státu i subjektivnímu významu řízení pro poškozeného a dopady do jeho psychické sféry. Pokud jde o trestní řízení, tak toto je soudní praxí již z obecného pohledu považováno vždy za řízení s vyšším významem, přičemž fakt, že jde o řízení, ve kterém je podezřelý obviněn ze zvlášť závažného zločinu [Anonymizováno]. pak jeho význam posouvá do roviny nadstandardní, kterou ještě umocňuje. Žalobce byl tak po dobu trvání trestního stíhání zcela nepochybně vystaven psychickému tlaku, který byl způsoben nejen faktem samotného trestního stíhání, ale i obavou z případného trestu, který mu hrozil, a který je stanoven dokonce v rozsahu 5 - 10 let trestu odnětí svobody bez možnosti podmíněného odkladu jeho výkonu. Vzhledem ke kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích, což respektovala též žalovaná, když žalobci poskytla zadostiučinění v relutární formě ve výši 80 000 Kč. Žalobci uvedenou částku uhradila (nepodařilo se zjistit, kdy konkrétně, nicméně její podání o tom, že žalobci bylo plněno je z 3.2.2023).

27. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. V uvedené souvislosti soud postupoval při posuzování shodných znaků z obdobnými případy.

28. Pokud jde o masivní medializaci případu, která zde byla dána, pak soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které medializaci trestního stíhání, je-li prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, aniž se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, nelze přičítat k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou. K tíži státu lze naopak přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, například nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněnému či jejich nevhodné mediální vyjadřování (blíže srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3870/2012 či ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Z předložených novinových článků excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, který by bylo lze přičíst k tíži žalované, nevyplývá – medializace projednávaného případu byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, s charakteristikou jejich enormního zájmu o tuto kauzu.

29. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 30. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Žalobce byl stíhán mj. pro nejpřísnější z deliktů, které mu byly kladeny za vinu se sazbou od 5 – do 10 let trestu odnětí svobody nepodmíněného, a to bezvýhradně. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Nicméně, nemajetkovou újmu zvyšuje okolnost, že žalobce byl stíhán ze spáchání úmyslného trestného činu a že mu hrozila vysoká sazba trestu odnětí svobody, jak výše uvedeno, bez možnosti podmíněného odkladu výkonu trestu. Což zcela nepochybně žalobce deprimovalo.

31. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná jeho mimořádnou aktivitou ve srovnání s dalšími spoluobviněnému při úsilí prokázat nevinu, zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého, rodinného a pracovního života, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Došlo k citelnému zásahu do všech sfér osobnosti člověka, jenž trpěl, a i dnes trpí vyčerpáním z boje u svoji bezúhonnost. Nemohl se účastnit výběrových řízení, což mělo dosah do jeho podnikání. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání, jeho délka, ve spojení s hrozící výší trestu a výší škody pak traumatizaci žalobce zvyšuje.

32. Pokud jde o srovnání (vis. rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1747/2014), s jinými případy, které se přibližně shodují, pak soud odkazuje v té souvislosti na rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 26 C 137/2021, v němž přiznal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, když byl konstatován dosah do znemožnění podnikání poškozených advokátů ve výkonu jejich profesní činnosti. Přitom ale poškození advokáti byli v této srovnávané věci ohrožováni nižší trestní sazbou než žalobce (do 8 let trestu odnětí svobody maximálně) pro zločin legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. a) a odst. 4, písm. a), b), c) trestního zákoníku s možností odložení přímého výkonu trestu odnětí svobody na podmíněný trest, což u žalobce [jméno FO] možné nebylo (v případě uznání viny by musel podstoupit výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody)), což bylo pro něj ve srovnání s případem 26 C 137/2021, značně frustrující.

33. Ve věci projednávané u zdejšího soudu pod č.j. 26 C 201/2022, žadatele o odškodnění nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání, poškozeného [jméno FO] v identické trestní věci projednávané spolu se žalobcem [jméno FO], se dostalo odškodnění v celkové výši 150 000 Kč (žalovaná poskytla 100 000 Kč a soud odškodnění navýšil o 50 000 Kč) pro zločin [podezřelý výraz] v jednočinném souběhu s dalšími delikty.

34. Ve světle uvedeného by se tak mělo dostat žalobci ve srovnání s případem [jméno FO] jako spoluobviněnému a zproštěnému z obžaloby, stejného odškodnění. Pokud se tedy spolu stíhanému [jméno FO] dostalo odškodnění 150 000 Kč, není důvodu uvažovat v případě žalobce o výrazně nižší částce odškodnění, kterého se mu dostalo od žalované ve výši 80 000 Kč. Proto je nutné doplatit žalobci ještě 70 000 Kč, aby se tak stejného odškodnění dostalo oběma.

35. Žalobu pak soud zamítl v rozdílu požadovaných 140 000 a přiznaných 70 000 Kč.

36. Pokud jde o příslušenství pohledávky, zákonného úroku z prodlení, soud přiznal úrok z prodlení až od data 3.11.2022, nikoliv jak bylo žalobcem požadováno od 3.5.2022 do zaplacení. Žalovaná se dostala do prodlení až po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u ní (§ 15 Odpšk) a na vyřízení věci měla 6 měsíců, a pokud tedy žalobce uplatnil u žalované nárok 3.5.2022, do prodlení se tak žalovaná mohla dostat až dnem 3.11.2022.

37. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, pak v případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 5 úkonů právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u soudního jednání 20.12.2023 a 29.2.2024 a též za písemné závěrečné shrnutí, podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (usnesení NS ze dne 29.1. 2014, sp.zn. 30Cdo 3378/2013) po 3 100 Kč x 5 = 15 500 Kč, k tomu 5x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 500 Kč dle § 13 odst. 3 cit vyhlášky (tedy 17 000 Kč) a 21% náhrada DPH (3 570 Kč), celkem 20 570 Kč.

Poučení