14 C 284/2021-91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen [role v řízení] [jméno] [příjmení] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 867 Kč od 18. 12. 2021 do 30. 3. 2022, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24 102,40 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobci se po právní moci rozsudku vrací část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody a též nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání v režimu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. K tomuto žalobce uvedl, že usnesením komisaře Policie ČR, Územní odbor Český Krumlov ze dne 5. 12. 2017, č. j. KRPC-179144-59/TČ-2017-020271, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin výtržnictví, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1 T 117/2018, byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce se podanou žalobou domáhá náhrady škody představující náklady na odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 23 867 Kč, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, neboť nezákonné trestní stíhání mělo následky v osobní sféře žalobce v podobě narušení profesní, soukromé a rodinné sféry života. Žalobce uvedl, že se jednalo o výraznou a déletrvající psychickou zátěž, vše bylo zhoršeno tím, že ve věci byl trestně stíhán žalobcův dlouholetý kamarád. Žalobce je bezúhonným občanem, trestním stíháním tak došlo k značnému zásahu do jeho dobrého jména a občanské cti, žalobce těžko nesl vznesené obvinění, musel se vnitřně vyrovnávat s pocity nespravedlnosti a křivdy. Žalobcův zdravotní stav se od přelomu roku 2017 a 2018 neustále zhoršuje, v souvislosti s napadením utrpěl mozkovou příhodu, pro kterou musel být operován, v listopadu roku 2018 prodělal hypertonické krvácení do mozku, pro které musel opět na operaci. [anonymizována tři slova] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [rok] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 8 Nc 74/2020, byl žalobce [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [role v řízení] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. Žalobce se předběžně obrátil se svým nárokem na náhradu majetkové a nemajetkové újmy na žalovanou dne 17. 6. 2021.

2. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 17. 6. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 53 867 Kč, s tím že žalovaná vyhověla nároku žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení v plné výši, tedy co do 23 867 Kč, ve vztahu k nemajetkové újmě žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za tuto skutečnost se žalobci omluvila. Žalovaná shrnula průběh řízení a uzavřela, že nárok žalobce na náhradu nákladů obhajoby je důvodný, tvrzená nemajetková újma však byla prokázána pouze v minimální míře. Žalobce dle žalované nedoložil příčinnou souvislost a skutečný vznik nemajetkové újmy v souvislosti s vedeným trestním stíháním proti jeho osobě. Žalobce byl stíhán pro trestný čin výtržnictví, kdy mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta, fakticky však žalobci nepodmíněný trest nehrozil, neboť státní zástupce navrhoval pouze uložení trestu peněžitého. Povaha trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, dle žalované nepůsobí přílišné společenské odsouzení. Délku předmětného trestního řízení hodnotí žalovaná jako přiměřenou s ohledem na skutečnost, že v řízení figurovalo sedm obžalovaných, provádělo se značné množství důkazů a svědeckých výpovědí. Ohledně zdravotního stavu žalobce žalovaná uzavřela, že neshledává souvislost s vedením trestního stíhání vůči žalobci a jeho současným zdravotním stavem. S ohledem na shora uvedené žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a vylovila žalobci omluvu, k peněžité satisfakci však nepřistoupila.

3. Usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 14 C 284/2021-68, soud řízení částečně zastavil co do částky 23 867 Kč, představující nárok na náhradu škody za vynaložené náklady na obhajobu žalobce, neboť žalobce vzal svou žalobu v této části podáním ze dne 14. 4. 2022 zpět. Předmětem řízení tak nadále zůstává nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí.

4. Podáním ze dne 24. 8. 2022 žalobce sdělil, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, a to s ohledem na zdravotní stav žalobce i na skutečnost, že v případě účastnického výslechu by žalobce netvrdil jiné skutečnosti než ty, které jsou uvedeny v žalobě. Žalobce dále doplnil, že zátěž v souvislosti s trestním stíháním na jeho osobu byla zejména v prvním roce stíhání enormní, žalobce se tehdy ještě účastnil úkonů trestního řízení, vypovídal jako obviněný. V důsledku zahájeného trestního stíhání došlo k zásahu do dobrého jména a občanské cti žalobce, žalobce byl do té doby osobou bezúhonnou. Žalobce citelně vnímal vznesené obvinění, byl velmi nervózní, deprimovaný, měl obavy z výsledku. Celkový dopad trestního stíhání má potom intenzivnější dopad u osoby se zdravotními problémy, jako má žalobce.

5. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora cit. ust. § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání.

6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu majetkové a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném před Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 117/2018 u žalované dne 17. 6. 2021 s tím, že žalovaná částečně vyhověla žalobci a poskytla mu náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 23 867 Kč.

7. Listinami, založenými ve spise Okresního soudu v Českém Krumlově vedeným pod sp. zn. 1 T 117/2018, bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor [obec] ze dne 5. 12. 2017, č. j. KRPC-179144-59/TČ-2017-020271, a to pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta jako nedůvodná. Dne 30. 8. 2018 byla u Okresního soudu v Českém Krumlově podána obžaloba. Usnesením ze dne 17. 9. 2018, č. j. 1 T 117/2018-500, byla trestní věc vrácena státní zástupkyni k došetření, ke stížnosti státní zástupkyně bylo předmětné usnesení zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V průběhu řízení byly prováděny výslechy obviněných a svědků, dále byly zpracovány znalecké posudky, ve věci byl ustanovován tlumočník do rumunského jazyka, veškeré listiny byly překládány. Hlavní líčení se konalo dne 21. 4. 2020 a dne 22. 4. 2020, státní zástupkyně navrhovala uložit žalobci peněžitý trest. Dne 22. 4. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Lhůta k vyhotovení písemného rozsudku byla prodloužena do 15. 5. 2020 z důvodu pracovního vytížení soudce a protokolující úřednice. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 3 To 649/2020-886, bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti rozsudku ze dne 22. 4. 2020 a rozsudek ve vztahu k zdejšímu žalobci nabyl právní moci dne 14. 4. 2021. [Anonymizovaný odstavec.]

9. Soud k důkazu pro nadbytečnost neprovedl znalecký posudek zpracovaný [titul] [jméno] [příjmení] předložený žalobcem vyhotovený ve věci [anonymizováno 5 slov], když tento sloužil k důkazu v řízení o [anonymizována dvě slova] [role v řízení] a zdejší soud vycházel ze závěrů vyslovených Okresním soudem v Českém Krumlově v řízení o [anonymizována dvě slova] [role v řízení].

10. Skutkovým zjištěním soudu je, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, ze dne 5. 12. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 1 T 117/2018-765, byl žalobce zproštěn obžaloby. Řízení bylo ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno dne 14. 4. 2021, tj. trvalo celkem 3 roky a 5 měsíců.

11. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších předpisů stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 cit. zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud po provedeném dokazování a s odkazem na shora uvedená zákonná ustanovení posoudil věc po právní stránce následovně: Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05).

16. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků. Proto nejistota, kdy žalobce byl vystaven hrozbě uložení trestu odnětí svobody, zcela zjevně existovala až do doby, než o zproštění obžaloby rozhodl soud.

17. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pak usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22. 10. 2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

18. Jde-li o kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění, tj. na povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, pak přečin výtržnictví, je čin s nižším stupněm společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídá i sazba trestu odnětí svobody až na dvě léta a intenzita zásahu trestního stíhání do života žalobce není vysoká ve srovnání s trestnými činy proti životu a zdraví. Usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno hodnotit jako nezákonné rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo zrušeno, resp. lze ho považovat za nezákonné ve světle konečného zprošťujícího výroku o vině žalobce. Ve formě nezákonného rozhodnutí je tedy dán první předpoklad odpovědnosti za škodu, resp. nemateriální újmu ve smyslu § 7 odst. 1, § 31a odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o druhý předpoklad náhrady újmy, pak přečin výtržnictví není spojen se společenskou škodlivostí. Pokud jde o tento segment imateriální újmy, tak dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, i dle judikatury ESLP je třeba přihlédnout k běhu řízení významného z obecného pohledu, je třeba přihlížet k délce jeho trvání, což v případě žalobce činilo 3 roky a 5 měsíců, přičemž soud hodnotil délku řízení jako přiměřenou s ohledem na společné trestní stíhání sedmi osob, kdy čtyři stíhání byli rumunské národnosti, pročež bylo ve věci dále nutné ustanovit tlumočníka k překladu veškerých listin. Ve věci bylo dále prováděno obsáhlé dokazování výslechy svědků. Dále je třeba přihlížet k postupu orgánu státu i subjektivnímu významu řízení pro poškozeného a dopady do jeho psychické sféry. Soud ve věci neshledal pochybení na straně orgánů státu. Pokud jde o trestní řízení, tak toto je soudní praxí již z obecného pohledu považováno vždy za řízení s vyšším významem, přičemž význam řízení ve vztahu k poškozenému dále narůstá s ohledem na konkrétní obvinění. V posuzovaném případě jde o řízení, ve kterém je podezřelé osobě sděleno obvinění pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zák., který nepodléhá přílišnému společenskému odsouzení, žalobci hrozil trest odnětí svobody v maximální sazbě 2 roky, přičemž státní zástupce navrhoval pro žalobce„ pouze“ trest peněžitý, žalobce jakožto osoba bezúhonná nebyl reálně ohrožen trestem odnětí svobody, význam trestního řízení pro žalobce tedy v tomto směru nenarůstá. Žalobce byl po dobu trvání trestního stíhání, a to 3 roky a 5 měsíců, zcela nepochybně vystaven psychickému tlaku, který byl způsoben faktem samotného trestního stíhání, avšak nebyl umocněn hrozícím trestem či společenským odsouzením. Žalobce podrobně popsal zhoršení zdravotního stavu v průběhu trestního stíhání, avšak žalobce netvrdil, že by jeho špatný zdravotní stav souvisel s vedeným trestním řízením. Žalobce netvrdil, že by trestní stíhání mělo vliv na rodinné vazby či se projevilo v pracovní sféře. Uvádí-li žalobce, že trestní stíhání bylo enormní zátěží na jeho osobu, zasáhlo do jeho jména a občanské cti, musel se vyrovnávat s pocity nespravedlnosti a křivdy, lze uzavřít, že těmito pocity jistě prochází každá bezúhonná osoba, proti které je vedeno trestní stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby a nelze tedy v tomto směru shledat zásadnější význam řízení pro žalobce.

19. Při stanovení odpovídajícího odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

20. Žalobce navrhl provést srovnání s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 52/2020, kdy bylo žalobkyni přiznáno odškodnění ve výši 15 000 Kč, přičemž žalobkyni již byla jednou trestně stíhána a pravomocně odsouzena, v druhém odškodňovaném případě se jednalo o přečin podvodu s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta, stíhání trvalo jeden rok a pět měsíců, u žalobkyně nebyla dovozena příčinná souvislost s trestním stíháním a zhoršeným psychickým stavem, nebyla narušena profesní sféra žalobkyně. Soud se s tímto srovnáním plně neztotožňuje, neboť ve srovnávaném řízení bylo trestním stíháním zasaženo do rodinných vazeb poškozené a došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, přičemž trestní stíhání nebylo hlavním spouštěčem zdravotních problémů.

21. Dále žalobce navrhl srovnání s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 250/2012, kdy bylo vedeno trestní stíhání pro přečin porušení autorských práv se sazbou odnětí svobody až na dvě léta, řízení trvalo jeden rok a 10 měsíců, byla zasažena profesní sféra poškozené, nikoli rodinná a zdravotní a žalobkyni bylo přiznáno odškodnění ve výši 15 000 Kč Ani s tímto srovnáním se soud neztotožňuje, neboť v uvedeném případě došlo k zásadnímu zásahu do profesní sféry poškozeného, kdy tento přišla o stálý příjem, což ho i jeho blízké velmi poškodilo.

22. Žalobce také provedl srovnání s řízení vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 47 C 268/2021, kde bylo přiznáno odškodnění ve výši 10 000 Kč, trestní stíhání bylo vedeno pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru se sazbou odnětí svobody až na dva roky. K tomuto soud uvádí, že ve srovnávaném případě byla poškozená nepravomocně odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, a navíc se jednalo o osobu pokročilejšího věku, která z povahy věci snáší zásahy do svých práv intenzivněji.

23. Soud dále provedl srovnání s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 8/2016, kdy bylo vedeno trestní stíhání taktéž pro přečin výtržnictví, trestní řízení trvalo 9 měsíců, nebyl shledán zásah do profesního či rodinného života, řízení nemělo vliv na zdraví poškozeného, přičemž bylo poškozenému poskytnuto zadostiučinění ve formě omluvy. Dále soud k porovnání zvolil věc vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 232/2015, posuzované řízení trvalo 1 rok a 8 měsíců a bylo vedeno pro přečin nebezpečné pronásledování s trestní sazbou až 1 rok, trestní stíhání mělo vliv jak na profesní a rodinný život žalobce, jako dostačující odškodnění byla poškozenému poskytnuta omluva.

24. Vzhledem ke kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, a s přihlédnutím k výši odškodnění, jež bylo přisouzeno ve shora zmíněných věcech, jakož i vzhledem ke shodám a odlišnostem, jež vykazují s věcí nyní souzenou, je podle soudu adekvátním odškodněním konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, která byla žalobci poskytnuta ze strany žalované. Trestní stíhání žalobce trvalo déle než srovnávané případy uvedené v odst. 23., avšak s ohledem na množství obžalovaných, z nichž čtyři byli rumunské národnosti, a na množství dokazování, zejména výslechy svědků, soud hodnotí délku řízení jako přiměřenou. Žalobce byl nadto stíhán pro čin nepodléhající společenskému odsouzení, stíhání mu nezpůsobilo zásadní újmy (typu ztráty zaměstnání či přátel, rozvratu manželství apod.), a nedostalo se mu žádné širší publicity. Co se týká žalobcova tvrzení ohledně špatného zdravotního stavu a [anonymizována dvě slova], sám žalobce uvedl, že zdravotní stav se mu zhoršuje v souvislosti s prodělanou mozkovou příhodou, kterou nespojuje s posuzovaným trestním stíháním. Tvrzené zásahy do soukromého života zůstaly v obecné rovině.

25. S ohledem na shora uvedené tak soud žalobu co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Soud žalobci naopak přiznal úroky z prodlení z částky 23 867 Kč, představující žalobkyní přiznanou náhradu majetkové škody, neboť žalovaná plnila až po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené zákonem k předběžnému projednání věci, a to ode dne uplynutí 6 měsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované, do přiznání této částky (výrok I.). Výše úroků z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá. Žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Soud tak žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobce byl úspěšný v obou uplatněných nárocích, když ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy bylo žalobci poskytnuto peněžité plnění v celém rozsahu a ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná v průběhu předběžného projednání konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovila omluvu. Náklady žalobce jsou představovány zbývajícím zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 200 Kč. Odměna advokát byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 4 060 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, částečné zpětvzetí žaloby a doplnění ze dne 24. 8. 2022, když soud vycházel z tarifní hodnoty 73 867 Kč, představující součet tarifních hodnot, tj. částku 50 000 Kč u náhrady nemajetkové újmy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015) a částku 23 867 Kč u náhrady majetkové škody. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH z odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 662,40 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí částku 24 102,40 Kč. Soud rozhodl o lhůtě k plnění v délce 15 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.

27. Soud dále rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci ve výši 1 000 Kč, a to dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle kterého soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 14 C 284/2021-68, soud částečně zastavil řízení co do nároku na náhradu majetkové újmy, aniž by rozhodl o vrácení části soudního poplatku. Zaplacený soudní poplatek činil v uvedeném případě částku 2 000 Kč, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. shora.