47 C 268/2021-56

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 72 694 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 32 216,14 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 242 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 32 216,14 Kč od 2. 12. 2021 do 1. 2. 2022, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 30 235,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 21 134 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u soudu dne 2. 12. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 72 694 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Policie ČR, Územní odbor [obec], ze dne 18. 9. 2018, č. j.: KRPC -104683-91/TČ-2017 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Pro citovaný trestný čin byla podána u Okresního soudu v Písku (dále jen„ okresní soud“) na žalobkyni obžaloba. Žalobkyně byla následně rozsudkem sp. zn. 11 T 17/2019 odsouzena, když Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře dne 7. 5. 2020 pod sp. zn. 14 To 299/2019 zamítl odvolání žalobkyně. Následně došlo Nejvyšším soudem ČR ke zrušení výše uvedených rozhodnutí, a to rozhodnutím ze dne 15. 12. 2020 č. j.: 4 Tdo 1208/2020. Poté Okresní soud v Písku usnesením ze dne 9. 4. 2021 věc postoupil dle § 222 odst. 2 trestního řádu Městskému úřadu v Protivíně, odboru přestupků, neboť bylo zjištěno, že ve věci nejde o trestný čin. Citované rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne. Žalobkyně po žalované požaduje náhradu škody ve výši 32 694 Kč představující náklady na její obhajobu a dále náhradu nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč. K nemajetkové újmě žalobkyně uvedla, že došlo k narušení profesní, soukromé a rodinné sféry žalobkyně. Trestní řízení mělo na žalobkyni značně negativní dopad, jednalo se o výraznou psychickou zátěž žalobkyně, nepříznivě se projevila též skutečnost, že byl trestně stíhán i [anonymizováno] [role v řízení], [jméno] [příjmení]. Žalobkyni bylo v době zahájení trestního stíhání [anonymizováno] let a vzhledem ke kardiovaskulárnímu onemocnění byla odkázána s běžnými i úředními záležitostmi jen na svého syna. Žalobkyně musela podstoupit výslech na policejní stanici, který pro ni byl traumatizující, žalobkyně dosud byla bezúhonnou osobou. Následným odsuzujícím rozsudkem také došlo k zásahu do dobrého jména a občanské cti žalobkyně. Žalobkyně v průběhu řízení byla deprimovaná, nervózní a musela se vyrovnat s nespravedlností, křivdou a s obavami z probíhajícího procesu a jeho výsledku. Závěrem žalobkyně poukázala na důvodovou zprávu a judikaturu vztahující se k odčinění imateriální újmy.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 1. 2. 2022, v němž učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila dne 1. 6. 2021 nárok na náhradu škody ve výši 72 694 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná projednala nárok dne 27. 1. 2022. Konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a současně přiznala žalobkyni odškodnění ve výši 32 216,14 Kč. Žalovaná shodně s žalobkyní rekapitulovala průběh trestního řízení a dále uvedla, že ze spisu Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 17/2019 bylo zjištěno, že řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno dne 18. 9. 2018 usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Dne 9. 4. 2021 rozhodl soud o postoupení věci žalobkyně k projednání přestupku. S ohledem na výše uvedené žalovaná konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je, s ohledem na výsledek trestního řízení, usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 9. 2018. Ohledně nákladů na obhajobu bylo žalovanou konstatováno, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku co do důvodu i výše a na nákladech obhajoby přiznala žalobkyni částku 28 314 Kč, cestovné bylo přiznáno také v požadované výši 2 450,14 Kč a náhrada za promeškaný čas byla ponížena na přiznanou částku 1 452 Kč namísto celkově požadovaných 1 936 Kč, když za cestu uskutečněnou dne 16. 7. 2019 byla žalobkyní požadována náhrada za promeškaný čas dvakrát, žalovanou tak byla přiznána náhrada jen za jednu cestu. Žalobkyni tak byla celkem přiznána náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 32 216,14 Kč. Dále žalovaná ohledně odškodnění nemajetkové újmy poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění a peněžní satisfakce připadá v úvahu pouze tehdy, kdy by morální satisfakce nebyla způsobené újmě adekvátní. Intenzitu takové nemajetkové újmy je třeba tvrdit a prokázat. Žalovaná ve svém vyjádření ke vzniku nemajetkové újmy uvedla, že žalobkyni hrozil trest odnětí svobody do 2 let. Soudy v řízení postupovaly plynule a celkovou délku řízení 2 roky a 7 měsíců nelze shledat nepřiměřenou. Žalobkyní tvrzený zásah do její osobnostní sféry žalovaná považuje za nedostatečně doložený, a proto se žalované jeví omluva žalobkyni za vydání nezákonného rozhodnutí a konstatování porušení práva jako věci dostačující. Závěrem žalovaná uvedla, že je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že se žalobkyně jednání dopustila a věc byla postoupena k projednání přestupku. Následně došlo k odložení věci, neboť osoba postižená spácháním přestupku nedala souhlas k zahájení řízení, neboť se jednalo o osobu blízkou. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Podáním ze dne 10. 2. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 32 216,14 Kč s tím, že žalovaná částka byla dne 1. 2. 2022 žalovanou uhrazena. Žalobkyně setrvala na žalobě v rozsahu přiznání náhrady za promeškaný čas ve výši 242 Kč, úhrady úroku z prodlení za dobu od 2. 12. 2021 do 1. 2. 2022, neboť žalovaná částka byla uhrazena až po podání žaloby a v plném rozsahu setrvala na náhradě nemajetkové újmy v částce 40 000 Kč.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nároky předběžně uplatnila dne 1. 6. 2021. Dále též nebylo víceméně sporu stran průběhu trestního stíhání žalobkyně.

6. Ze spisu Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 11 T 17/2019 bylo zjištěno, že řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno dne 18. 9. 2018 vydáním usnesení č. j.: KRPC -104683-91/TČ-2017 o zahájení trestního stíhání pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, jež bylo žalobkyni doručeno dne 23. 10. 2018. Proti tomuto usnesení následně podala stížnost, která byla dne 13. 11. 2018 zamítnuta. Dne 5. 2. 2019 byla k Okresnímu soudu v Písku podána obžaloba. Dne 18. 2. 2019 byl okresním soudem vydán trestní příkaz, jímž byl žalobkyni uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců, jenž byl odložen na 24 měsíců. Proti příkazu si žalobkyně podala odpor, nicméně dne 19. 7. 2019 byl vydán odsuzující rozsudek, jímž žalobkyni byl žalobkyni opětovně uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně odložený na 24 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnuto. Na základě podaného dovolání vydal dne 15. 12. 2020 Nejvyšší soud usnesení č. j.: 4 Tdo 1208/2020-296, kterým zrušil jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2020, tak rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 7. 2019 s tím, že soudu I. stupně uložil, aby zkoumal míru společenské škodlivosti jednání žalobkyně, pro něž byla trestně stíhána. Dne 9. 4. 2021 bylo vydáno okresním soudem usnesení o postoupení věci k projednání přestupku, neboť skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Právní moci nabylo citované rozhodnutí téhož dne. Soud ze spisu dále zjistil, že v téže věci byl spolu s žalobkyní stíhán [anonymizována dvě slova], [jméno] [příjmení].

7. Z opisu z evidence rejstříku trestů z 6. 4. 2021, založeném v trestním spise, se podává, že vůči žalobkyni nejsou evidovány žádné informace o jejím odsouzení, tj. že je bezúhonná.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu OdpŠk„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobkyně nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

15. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobkyně byla, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

16. Nárok A – zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 40 000 Kč 17. V souvislosti s žalobkyní tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 18. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již zmíněném rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobkyně došlo, přičemž žalobkyně se žalobou domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 40 000 Kč. Žalovaná žalobkyni na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku).

20. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 23. 10. 2018, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 9. 4. 2021, kdy bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno, tedy zhruba 2 roky a 6 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobkyně. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, zvlášť se zřetelem na skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, soud hodnotí délku řízení jako věci přiměřenou.

21. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Dle soudu se jednalo o trestnou činnost, jež neměla způsobilost vyvolat zvýšení společenského odsouzení např. ve srovnání s trestnými činy proti životu a zdraví, či proti lidské důstojnosti. Nemajetkovou újmu však zvyšuje okolnost, že žalobkyně byla stíhána ze spáchání úmyslného trestného činu. Žalobkyni hrozil trest odnětí svobody až 2 roky. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou, když s ohledem na okolnosti případu, soud dospěl k závěru, že žalobkyni reálně odsouzení k trestu odnětí svobody nepodmíněně nehrozilo, což podstatným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobkyni nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla. To ostatně potvrdil i trestní příkaz, kterým byla žalobkyně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 24 měsíců.

22. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

23. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

24. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, lze uzavřít, že soud uvěřil, že žalobkyni vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobkyně, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého života, na zachování dobrého jména a osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení a následné vedení trestního stíhání po dobu dvou a půl let představovalo pro žalobkyni výraznou psychickou zátěž, kdy soud zohlednil, že byla stíhání pro úmyslný trestný čin, za nějž byla dokonce i pravomocně odsouzena. Celou situaci ztěžovala skutečnost, že ve věci byla stíhána společně se [anonymizována dvě slova], [jméno] [příjmení]. Soud má dále za zjištěné, že žalobkyně byla osobou bezúhonnou. Žalobkyně dále netvrdila, ani neprokazovala zásahy ve sféře ekonomické, volnočasové či sociální. Trestní řízení nebylo medializováno, žalobkyně nebyla stíhána vazebně. Soud dále zohlednil skutečnost, že žalobkyni bylo v době zahájení trestního řízení 76 let, tj. byla osobou pokročilejšího věku, jež z povahy věci snáší zásahy do svých práv úkorněji (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2ě92 /2012). Pokud se jedná o žalobkyní tvrzené zásahy do pracovní a partnerské sféry, jejich rozsah a intenzita zůstaly pouze v rovině velmi obecných a nedostatečně konkrétních tvrzení, když žalobkyně k důkazu označila svůj účastnický výslech, avšak k jednání se ani ona, ani její zástupce nedostavili. Vzhledem k tomu, že se k jednání nedostavila, vzdala se dobrodiní poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k doplnění kusých tvrzení ohledně zásahů do profesních a partnerských práv a označení důkazů k jejich prokázání. S ohledem na rezignaci žalobkyně na řádné tvrzení a prokázání uplatněného nároku soud nemá existenci tvrzených zásahů do pracovního a partnerského života za prokázaný.

25. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

26. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobkyně dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobkyni od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 10 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobkyni stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobkyni trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Předně uvést, že žalobkyně byla do doby naříkaného řízení bezúhonná. Soud dále zohlednil, že žalobkyně byla stíhána pro úmyslný trestný čin, za nějž byla pravomocně spolu se [anonymizována dvě slova] odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. Naopak okolností snižující nemajetkovou újmu žalobkyně, je skutečnost, že se jednalo o přečin nevzbuzující na veřejnosti vyšší míru společenského odsouzení a že jí reálně nehrozil trest odnětí svobody. Další okolností zvyšující nemajetkovou újmu byl vysoký věk žalobkyně, již v době zahájení řízení (76 let). Konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše uvedená povaha trestní věci s trestní sazbou až 2 roky a zejména pak shora popsaný zásah do soukromého života žalobkyně, jejího dobrého jména a osobní cti. Naopak vzhledem ke skutečnosti, že věc nebyla medializována, žalobkyně nebyla vazebně stíhána a zejména ke skutečnosti, že žalobkyně rezignovala svou neúčastí u nařízeného jednání na prokázání zásahu do pracovní a partnerské sféry, jsou všechno okolnosti, jež nemajetkovou újmu žalobkyně snižují. Sociální, ekonomická ani volnočasová sféra žalobkyně nebyla zasažena. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 28. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 34/2013 (u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 16 Co 37/2014), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 10 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru v druhém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba a povaha trestného činu byla totožná, stejně jako zdejší žalobkyně byl poškozený bezúhonný a vedl řádný život, tzn. trestním stíháním bylo zasaženo, shodně jako v případě žalobkyně, do jeho dobrého jména a osobní cti. Trestní stíhání poškozeného trvalo zhruba 2 roky a jeden měsíc, tj. zásah trval podobnou dobu. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne, trestní řízení nebylo taktéž medializováno. Poškozený byl také pravomocně odsouzen na 6 měsíců, sic s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Zásahy do profesního a rodinného života nebyly taktéž prokázány. Oproti zdejší žalobkyni byl prokázán zásah do zdraví, tím, že poškozený byl nucen brát antidepresiva. Uvedenou okolnost pak dle soudu zcela vyvažuje skutečnost, že žalobkyně byla staršího věku, když u osob starších 75 let je presumováno negativnější vnímání zásahů do jejich života. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá ke stejnému závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobkyni je částka 10 000 Kč. V rozsahu 10 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl, a co do částky 30 000 Kč proto žalobu zamítl.

29. Žalobkyní založená judikatura k doložení odůvodněnosti požadované výše finančního zadostiučinění dle závěru soudu není pro porovnání použitelnou, když v předloženém řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 52/2020, byla poškozená obviněna z podvodu, tedy povaha trestného činu byla zcela odlišná. Oproti případu zdejší žalobkyně bylo v napadeném řízení prokázáno také narušení rodinných vazeb. Konečně pokud jde o případy trestné činnosti svou povahou blížící se zde projednávané věci, žalobkyně soudu nevyložila, v čem jsou případně zásahy do jejích práv srovnatelné a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky.

30. Nárok B – náhrada škody ve výši 32 694 Kč 31. Předně třeba uvést, že žalovaná na tento nárok žalobkyni již vyplatila částku 32 216,14 Kč. Nepřiznaný rozdíl ve výši 477, 86 Kč představoval nárok na náhradu promeškaného času. Mezi účastníky nebylo sporu, že právní zástupce žalobkyně dne 17. 12. 2018, 21. 6. 2019, 16. 7. 2019, 20. 2. 2020, 7. 5. 2020 a 9. 4. 2021 vykonal cestu [obec] [obec] ([obec]) za nějž, mu náleží ve smyslu ust. § 14 odst. 3 AT náhrada 100 Kč za hodiny času stráveného na cestě. Mezi účastníky nebylo ani pochyb, že každá tato cesta trvala necelé dvě hodin, přičemž jen za cestu dne 17. 12. 2018 byly nárokovány celé 4 půlhodiny, ve všech ostatních případech toliko 2 půlhodiny, neboť druhá polovina nákladů připadla na druhou obhajovanou osobu, [anonymizováno] [role v řízení], pana [jméno] [příjmení]. Žalovaná sporovala, že cesta 16. 7. 2019 byla nárokována dvakrát, a proto přiznala jen 1 452 Kč namísto požadovaných 1 936 Kč. Avšak soud dospěl k závěru, že přestože došlo ze straně žalobkyně k uplatnění nároku za promeškaný čas za cestu vykonanou dne 16. 7. 2019 dvakrát, náleží na tomto nároku žalobkyni celkem částka 1 694 Kč, a proto na tomto nároku soud přiznal žalobkyni ještě 242 Kč, poté, co sečetl shora jmenované půlhodiny za promeškaný čas a došel k závěru, že náhrada náleží za 14 půlhodin, což je 14x 100 Kč, 1 400 Kč plus DPH, tedy 1 694 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. částce 235, 86 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona (§ 605 odst. 2 o. z.). Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení z prodlení z částky, kterou shledal důvodnou a jež byla již žalovanou dobrovolně plněna ode dne 2. 12. 2021, když jak uvedeno shora, žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 1. 6. 2021.

33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a 146 odst. 2 o. s. ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 82 694 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 + 32 694 Kč za škodu). Žalobkyně byla z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšná co do částky 50 242 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 - což platí i za situace, kdy je po podání žaloby dobrovolně plněno a soud řízení o jinak důvodně uplatněném nároku zastaví + dobrovolné plnění (a následné zastavení řízení) na škodní nárok ve výši 32 216,14 Kč. Převážně tak byla v řízení úspěšná žalobkyně v rozsahu 99,43 %, tj. neúspěch měla žalobkyně jen v nepatrné části a proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

35. Žalobkyni vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč -) odměny za 3x účelně vynaložený úkon právní služby po 4 420 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d) AT -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč -) právní zástupce žalobkyně je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 21 134 Kč s DPH. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.