14 C 31/2024 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost - uhradit žalobci 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši jdoucím od 17. 9. 2023 do zaplacení a - omluvit se žalobci, a to na internetových stránkách žalované [Anonymizováno]://[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno] po dobu minimálně 2 měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno], a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] u [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [spisová značka], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]k [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno]v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].“.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., a to ve formě omluvy (jejíž znění a způsob provedení jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku) a ve formě peněžitého plnění ve výši [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od [datum] do zaplacení).

2. Uvedl, že byl účastníkem řízení o kontrole a navazujícího správního řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy, Odborem dopravních agend, pod spisovou značkou [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Základem tohoto řízení byl exekutorský zápis údajně osvědčující průběh jízdy. Tento exekutorský zápis však byl sepsán v rozporu se zákonem. Magistrát hlavního města Prahy v dané věci vydal odsuzující rozhodnutí, proti kterému se žalobce odvolal. Ministerstvo dopravy jako odvolací orgán o podaném odvolání rozhodlo po cca třech letech tak, že snížilo výši uložené pokuty. Žalobce napadl dané rozhodnutí správní žalobou, ve které argumentoval nezákonností exekutorského zápisu. Správní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení. Řízení bylo následně zastaveno.

3. Nepřiměřenou délkou správního a navazujícího soudního řízení bylo zasaženo do práv žalobce a byla mu způsobena újma, kterou požaduje odškodnit. Dne [datum] tudíž žalobce uplatnil u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] a na poskytnutí omluvy. Dne [datum] obdržel žalobce stanovisko žalované, ve kterém se žalovaná žalobci omluvila (ne však ve formě, v jaké žalobce omluvu žádal), avšak neposkytla žalobci zadostiučinění v podobě finanční kompenzace.

4. Žalobce proto žádal, aby soud uložil žalované povinnost zveřejnit na jejích internetových stránkách omluvu ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozsudku a dále, aby jí soud uložil povinnost uhradit žalobci částku [částka] a související úrok z prodlení v zákonné výši z dané částky jdoucí od [datum] do zaplacení. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaná se do prodlení dostala již prvního dne po uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla doručena žádost žalovaného o zadostiučinění. Šestiměsíční lhůtu považoval za neodpovídající úrovni společnosti a techniky. Žalobce uvedl, že je proto na soudu, zda podá návrh na zrušení dotčené části zákona.

5. Žalovaná nárok žalobce neuznala.

6. Zrekapitulovala průběh správního i soudního řízení a uvedla, že jeho délku (5 let, 8 měsíců a 7 dnů) vyhodnotila na základě konkrétních okolností jako nepřiměřenou. S ohledem na nízký význam řízení pro žalobce však považovala za dostatečnou formu kompenzace poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení. Akcentovala nezájem žalobce o řízení a zastoupení žalobce právním zástupcem zastupujícím stovky dalších přestupců spjatých s činností společnosti Uber. Uvedla, že zohledněno by mělo být i to, že žalobce se dopustil jednání, za které mohl důvodně očekávat uložení trestu, a to, že pokuta nebyla uhrazena z prostředků žalobce. Za zásadní označila dále skutečnost, že správní orgány i správní soudy byly případy týkajícími se společnosti Uber zahlceny po dobu několika let. Zdůraznila konečně i fakt, že v konečném důsledku došlo k zastavení přestupkového řízení z důvodu prekluze. Žalovaná proto byla názoru, že žalobci již bylo poskytnuto adekvátní zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení jeho práva. Žalobu je tak dle žalované nutno zamítnout.

7. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků a takto zjistil a vzal za prokázané níže uvedené skutečnosti:

8. Mezi účastníky řízení nebylo sporu a soud ze spisu Magistrátem hlavního města Prahy vedeného pod [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], spisu Ministerstva dopravy vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] a spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 17 A 50/2021 zjistil, že žalobce byl účastníkem přestupkového řízení vedeného Magistrátem hl. města Prahy (dále též „prvostupňový přestupkový orgán“) a Ministerstva dopravy (dále též „odvolací orgán“), na něž navazovalo soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedené u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Správní řízení bylo zahájeno na základě oznámení podaného Sdružením pražských provozovatelů TAXIslužby z.s. Dne [datum] bylo vydáno oznámení o zahájení řízení o přestupku, které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobci bylo kladeno za vinu, že provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo vozidlem taxislužby. Dne [datum] bylo přestupkovému orgánu doručeno vyjádření [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] právního zástupce žalobce, ve kterém bylo sporováno, že by žalobce zkoumanou jízdu poskytl (bylo navrženo, aby přestupkový orgán provedl výslech skutečného řidiče). Byla napadána i zákonnost exekutorského zápisu, který sloužil jako podklad pro oznámení o přestupku. Písemností ze dne [datum] prvostupňový přestupkový orgán žalobce informoval o ukončení dokazování a poskytl mu pětidenní lhůtu k seznámení se s podklady rozhodnutí. Dne [datum] prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí č. j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], kterým uznal žalobce vinným z přestupku dle zákona č. 111/1994 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne [datum] provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo vozidlem taxislužby. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši [částka] a povinnost nahradit náklady řízení ve výši [částka]. Prvostupňový přestupkový orgán vyšel zejména z exekutorského záznamu o provedené jízdě. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí odvolal podáním svého právního zástupce ze dne [datum], ve kterém napadal zákonnost exekutorského zápisu, namítal, že nebyla zjištěna osoba řidiče, a sporoval s odkazy na jiná řízení přiměřenost uložené pokuty. Odvolaní spolu se spisovým materiálem bylo Ministerstvu dopravy předloženo dne [datum]. Ministerstvo dopravy o podaném odvolání rozhodlo dne [datum], kdy rozhodnutím č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] změnilo prvostupňové rozhodnutí zejména tak, že pokutu snížilo na částku [částka]. Ztotožnilo se s tvrzením žalobce, že pokuta je nepřiměřená. Nevstoupilo však na obranu žalobce, že to nebyl on, kdo jízdu poskytl, a že by exekutorský zápis u skutkovém ději měl být nezákonný. Žalobou ze dne [datum] se žalobce (zastoupen [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0]) u městského soudu domáhal zrušení daného rozhodnutí. Odkazoval, stejně jako v přestupkovém řízení, na nezákonnost exekutorského zápisu. Namítal i nepřiměřenost uložené sankce. Dne [datum] byl žalobce vyzván k uhrazení soudního poplatku za žalobu, byl poučen o složení senátu a byl dotázán, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Dne [datum] první zástupce žalobce uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Dne [datum] pak požádal o osvobození od soudního poplatku. Dne [datum] byl žalobci zaslán formulář týkající se jeho majetkových s výdělkových poměrů a byla mu poskytnuta lhůta dvou týdnů k jeho vyplnění. Žalobce zůstal po této výzvě nečinným. Usnesením ze dne [datum] soud rozhodl, že žalobci se osvobození od soudního poplatku nepřiznává a žalobce opětovně vyzval k uhrazení soudního poplatku. Přípisem ze dne [datum] soud vyzval Ministerstvo dopravy k vyjádření se k žalobě a poskytnutí spisového materiálu ve lhůtě 3 týdnů. Vyjádření bylo soudu poskytnuto dne [datum]. Vyjádření bylo dne [datum] přeposláno právnímu zástupce žalobce. Dne [datum] se žalobce k věci v reakci na stanovisko Ministerstva dopravy vyjádřil. Městský soud v Praze následně dne [datum] vydal rozsudek č. j. [spisová značka], kterým rozhodnutí Ministerstva dopravy zrušil a věc vrátil Ministerstvu dopravy k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že exekutorský zápis nemá povahu veřejné listiny, neboť exekutorka jednala aktivně a zastřeně pod smyšlenou identitou. Takový exekutorský zápis tak nemůže být jediným podkladem rozhodnutí. Přestupkové orgány pochybily, pokud svá rozhodnutí založily na daném zápisu, ačkoliv žalobce se proti jeho obsahu bránil a navrhoval důkazy na podporu svých tvrzení. Správní spis byl Ministerstvu dopravy vrácen dne [datum]. Ministerstvo dopravy následně dne [datum] vydalo rozhodnutí č. j. MD-15748/2023-190/8, kterým prvostupňové rozhodnutí zrušilo a přestupkové řízení zastavilo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku.

9. Žalobce vyzval žalovanou k uspokojení žalobou uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to žádostí ze dne [datum]. Žalobce žádal, aby mu žalovaná uhradila [částka] a aby se žalobci omluvila, a to jednak ve formě písemné omluvy, která bude na samostatném listě obsahujícím pouze omluvu, a jednak ve formě omluvy zveřejněné na internetových stránkách po dobu minimálně dvou měsíců (Nárok na náhradu škody ze dne [datum] a související dodejka).

10. Žalovaná při vypořádání žalobcovy žádosti dospěla k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. S ohledem na nezájem žalobce o řízení však žalovaná uzavřela, že řízení mělo pro žalobce pouze marginální význam. Proto dle žalované nebylo namístě odškodnit nemajetkovou újmu žalobce finanční kompenzací, nýbrž se jako dostatečné jeví konstatování porušení práva a omluva. Žalovaná proto konstatovala, že předmětné správní řízení a navazující soudní řízení, jehož byl žalobce účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za což se žalovaná žalobci omluvila. Žalovaná dodala, že vzhledem k tomu, že omluva se poskytuje v rámci předběžného projednání nároku, je logické, že omluva je součástí vypořádání předběžného projednání, resp. že omluva navazuje na závěry uvedené ve vypořádání předběžného projednání. Žalovaná proto uvedla, že neshledává důvod, proč by měla být omluva poskytnuta v samostatné listině obsahující toliko omluvu. Žalovaná nepřistoupila ani na požadavek žalobce na poskytnutí veřejné omluvy na internetových stránkách. Uvedla v tomto ohledu, že žalobce se o řízení nezajímal, a dodala, že přestupkové řízení je neveřejné (vyjádření k žádosti o odškodnění ze dne [datum]).

11. Z dokumentu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum] - Údaje o nárůstu agendy na Magistrátu hlavního města Prahy související s činností společnosti Uber v ČR soud zjistil, že od [datum] do [datum], kdy na český trh vstoupila společnost Uber, bylo provedeno celkem [hodnota] kontrol, ze kterých v 504 případech došlo k porušení právních předpisů. Ode dne [datum] do [datum] bylo provedeno celkem [hodnota] kontrol, ze kterých v 1 829 případech došlo k porušení právních předpisů. Řidičů společnosti Uber se z tohoto počtu týkalo celkem [hodnota] kontrol, při kterých bylo shledáno v 536 případech porušení zákona č. 111/1994 Sb. a ve 101 případech porušení zákona č. 526/1990 Sb. Za období od [datum] do [datum] bylo zahájeno správní řízení v 1 154 případech, z toho došlo k vydání rozhodnutí v 930 případech. V období od [datum] do [datum] došlo k zahájení 1 752 řízení, z nichž bylo vydáno rozhodnutí v 1 646 případech. Magistrát hlavního města Prahy rozhodoval jako odvolací orgán proti rozhodnutí jednotlivých městských částí v roce 2017 v 17 případech, z nichž 2 se týkaly řidičů Uberu, v roce 2018 ve 26 případech, z nichž 24 se týkalo řidičů Uberu, v roce 2019 v 44 případech, z nichž 39 se týkalo řidičů Uberu, v roce 2020 ve 102 případech, z nichž 84 se týkalo řidičů Uberu.

12. Z dalších listin provedených k důkazu soud neučinil žádná zjištění významná pro posouzení věci, a proto se jimi v odůvodnění rozhodnutí podrobněji nezabýval. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Další návrhy na provedení důkazů soud pro nadbytečnost zamítl. Soud se zejména nezabýval navrženými důkazy, jež měly prokázat, z jakých prostředků byla uhrazena pokuta uložená žalobci. Uvedená otázka totiž není relevantní. To, že pokuta byla případě Magistrátu hlavního města Prahy uhrazena z finančních prostředků společnosti Uber, neznamená, že žalobce nebyl danou platební povinností v konečném důsledku zatížen, a to například ve formě následného vypořádání závazků atp. Nadto, dokazování tímto směrem soud hodnotí jako nadbytečné i z toho důvodu, že pro závěry soudu o nedůvodnosti žaloby postačí již skutečnosti zjištěné z jiných, již provedených, důkazů. Soud pak neprovedl ani důkazy mnoha rozhodnutími Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K tomu konstatuje, že mnohá z těchto rozhodnutí jsou veřejně přístupná, a tato tudíž není namístě provádět k důkazu. Ani ta rozhodnutí, která nejsou veřejně přístupná, soud k důkazu neprovedl, neboť jeho úlohou bylo posoudit konkrétní skutkový stav, tj. konkrétní postup orgánů veřejné moci a žalobce, a tento následně právně vyhodnotit. Je přitom nabíledni, že každé řízení a jeho skutkové okolnosti jsou do vysoké míry specifické. Nelze proto bez dalšího přebírat závěry soudů v jiných, ač případně rámcově obdobných, případech.

13. Co se týče závěru o skutkovém stavu lze odkázat na shora vyložená zjištění, která soud učinil.

14. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

15. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

16. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

17. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZOŠ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

18. Podle § 13 ZOŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Dle § 31a ZOŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 ZOŠ. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 ZOŠ, lze považovat jen takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu (správního orgánu) v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

21. Soud ve vztahu k projednávané věci předně konstatuje, že na posuzované řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jimi zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zásadní je v tomto ohledu judikatura Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 48 odůvodnění, shrnul, že „[n]a správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.“.

22. Soud nemá pochyb o tom, že přestupkové řízení je právě takovým řízením týkajícím se základního práva nebo svobody, a právo žalobce na přiměřenou délku předmětného řízení je tak dáno.

23. Soud se proto dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Jak vyplývá ze Stanoviska (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) ZOŠ, které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

24. Mezi účastníky není sporu o tom, že řízení (před přestupkovými orgány a před Městským soudem v Praze) probíhalo po dobu 5 let a 8 měsíců (a 7 dnů).

25. Soud proto přistoupil k posouzení, zda lze uvedenou délku řízení považovat za přiměřenou, či nikoliv.

26. Co se celkové doby řízení týče, právo žalobce na projednání věci v přiměřené době bylo v předmětném přestupkovém řízení a navazujícím řízení soudním porušeno a obě tato řízení posuzovaná jako jeden celek trvala nepřiměřeně dlouhou dobu, když od zahájení správního řízení do skončení navazujícího soudního řízení uplynula doba nepřiměřená složitosti věci (žalovaná netvrdila a v řízení nebylo zjištěno, že by v řízení docházelo k procesním komplikacím či že by věc byla skutkově či hmotněprávní složitější než obdobná přestupková řízení), a to zejména v důsledku zjištěných průtahů v odvolacím a navazujícím soudním řízení u Městského soudu v Praze. Ani před odvolacím orgánem a ani před městským soudem přitom neprobíhalo žádné složité dokazování, či jiné úkony, které by mohly délku daných fází řízení odůvodnit. Žalobce se naopak na celkové délce řízení nikterak nepodílel. Na druhou stranu se však o vývoj řízení aktivně a průběžně nezajímal, když po dobu 3 let ode dne vydání prvostupňového rozhodnutí do doby vydání rozhodnutí o odvolání neučinil vůči Ministerstvu dopravy žádný dotaz na stav řízení, urgenci, neuplatnil žádný prostředek mající potenciál odstranit průtahy řízení. To stejné platí i pro dobu dvou let, kdy byla věc ve fázi řízení před správním soudem. I tak nicméně nelze odhlédnout od toho, že to byl nekoncentrovaný postup Ministerstva dopravy a městského soudu, které vedly k tomu, že řízení trvalo dobu přesahující pěti let. Tuto délku řízení je třeba již považovat za nepřiměřenou. To ostatně žalovaná ani nesporuje. Naopak sama v rámci vypořádání žalobcova nároku dospěla k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

27. S ohledem na závěr soudu o nepřiměřené délce přestupkového řízení vedeného proti žalobci coby osobě obviněné ze spáchání přestupku se presumuje, že žalobci vznikla nemajetková újma, i v tomto ohledu se tak soud ztotožňuje s žalobní argumentací 28. Při úvaze o tom, jaká má být zvolena forma kompenzace nemajetkové újmy žalobce, bylo třeba zabývat se kritérii vyplývajícími z § 31a odst. 3 ZOŠ, tedy celkovou délkou řízení, jeho složitostí, jednáním poškozeného (žalobce), postupem správních orgánů a významem řízení pro žalobce.

29. Podle Stanoviska je v kroku zabývajícím se složitostí řízení nutno zohlednit procesní komplikace a skutkovou a hmotněprávní složitost případu. Vždy se má přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (resp. přezkumného správního orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum], ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.].

30. Nynější řízení se týkalo přestupku dle § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb. (dopravce se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 provozuje taxislužbu vozidlem, které není vozidlem taxislužby ani vozidlem cestujícího). Nejedná se tedy o nikterak typově složité řízení. V řízení nebylo prováděno složité dokazování (přestupkové orgány i městský soud vycházely ze spisového materiálu, resp. z jednotlivých v něm založených listin). Nelze však odhlédnout od toho, že řízení probíhalo ve dvou stupních a následně i před městským soudem. To, že žalobce využil jemu dostupné prostředky právní ochrany, mu nelze dávat k tíži, avšak současně je nutno vnímat, že pokud řízení probíhá na dvou stupních a následně je zahájeno řízení o soudním přezkumu vydaného rozhodnutí, má tato skutečnost zásadní vliv na délku řízení.

31. V dalším kroku se soud zabýval chováním poškozeného, tedy chováním žalobce.

32. Podle Stanoviska jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.). Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

33. Žalobce nečinil v řízení opakovaná nejasná podání či podání zcela zřetelně obstrukčního charakteru. Žádal sice městský soud o osvobození od soudních poplatků, aby pak soudu neposkytl vyplnění příslušný formulář týkající se jeho poměrů, avšak uvedená skutečnost neprodloužila řízení o takovou dobu, aby to bylo lze žalobci přičítat významně k tíži. Žalobce tedy k délce řízení zásadním způsobem nepřispěl. Současně nicméně nelze odhlédnout od výše již zmiňované skutečnosti, že žalobce nevyvíjel aktivitu zacílenou na ukončení řízení. Ani v situaci, kdy se věc nacházela po dlouhou dobu u odvolacího orgánu a následně u městského soudu, se nedomáhal ukončení věci, nedomáhal se vydání rozhodnutí, nedotazoval se na stav řízení atd.

34. Dalším kritériem je postup orgánu veřejné moci během řízení; tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Zohlednit v tomto ohledu lze například delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi. Dodat lze, že toto kritérium souvisí s předchozími kritérii. Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení Ohled je zde výjimečně možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního správního orgánu či konkrétní úřední osoby, avšak jinak by činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř právního systému, neměly sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.

35. Při zohlednění tohoto kritéria je nutno akcentovat, jak již ostatně bylo uvedeno, že v řízení o odvolání a v řízení před městským soudem nebylo postupováno bez zbytečných průtahů. V tomto ohledu je nicméně nutno podpůrně přihlédnout ke skutečnosti, že městský soud byl zejména v uplynulé době z důvodu předešlé úpravy místní příslušnosti správních soudů, co se týče jeho správní části, neúměrně zatížen, což vedlo k prodlužování doby řízení. Současně pak obdobně není bez významu, že přetíženy byly i přestupkové orgány. Jak soud zjistil z provedeného dokazování, vstupem aplikace Uber na český trh došlo ke skokovému nárůstu agendy přestupkových orgánů, kdy tyto byly povinny mj. vypořádávat podněty ke kontrolní činnosti podané oznamovateli přestupků. Je přitom zřejmé, že stát nemohl na daný skokový nárůst reagovat tak pružně, aby tento zcela vyrovnal. Soud nicméně pro úplnost uvádí, že souhlasí s žalobcem, že danými skutečnostmi, tj. přetížením soudů i přestupkových orgánů, nelze bez dalšího ospravedlnit délku daného řízení. Je věcí státu, jak personálně a organizačně technicky zajistí výkon svých činností. Soud je však názoru, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci došlo ke kombinaci přetížení městského soudu a skokového nárůstu agendy a navazujícího přetížení přestupkových orgánů, nelze od těchto okolností zcela odhlížet.

36. Dalším kritériem je význam řízení pro poškozeného, tedy pro žalobce. Dle Stanoviska jde o velmi důležité objektivní kritérium, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal.

37. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

38. Žalobce konkrétně netvrdil žádné specifické okolnosti, které by měly svědčit o vyšším významu řízení pro jeho osobu. Během jednání v tomto ohledu poukazoval v obecné rovině na to, že v řízení šlo i o jeho bezúhonnost. Případná ztráta bezúhonnosti (z pohledu přestupkového práva) je nicméně nutným následkem každého přestupkového řízení, a tato tudíž nemůže sama o sobě bez dalšího odůvodnit zvýšení významu tohoto typu řízení.

39. V nyní projednávané věci se přitom v obecné rovině nejedná o typové zvýšeně významné řízení. Jedná o řízení o přestupku spočívajícím v provozování taxislužby vozidlem, které není vozidlem taxislužby ani vozidlem cestujícího. Samotné přestupkové řízení není řízením se zásadně zvýšením významem. Toto se netýká osobní svobody, ochrany osobnosti, rodinně právních vztahů, osobního stavu či sociální oblasti. V tomto ohledu ostatně vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 2198/2023-276: „Dovolání žalobce nelze podle § 237 o. s. ř. shledat přípustným pro tvrzené nesprávné hodnocení významu posuzovaného (přestupkového) řízení s ohledem na jeho charakter, neboť jím prosazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, se netýkají řízení přestupkového a typově zvýšený význam řízení vztahují k řízení trestnímu, jež má nepochybně zásadnější dopad do osobních poměrů poškozeného. Ustálená judikatura přitom přestupkovému řízení typově zvýšený význam nepřisuzuje [srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“. Dále vizte usnesení téhož soudu ze dne 9. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 3642/2023-171: „I odvolací soud (jenž se v této otázce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu předmětu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani případné navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014).“ 40. Za uvedený přestupek mohla být žalobci uložena pokuta do 350 000 Kč. Prvostupňový přestupkový orgán uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč, tedy v dolní polovině zákonné sazby. Daný trest byl přitom žalobci uložen ihned v počátku řízení, následně již nemohlo dojít ke zpřísnění trestu (§ 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Následně byla v odvolacím řízení částka pokuty snížena na polovinu, tj. na 75 000 Kč. K postihu žalobce pak v konečném důsledku nedošlo, a to z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Reálným dopadem do práv žalobce tak byla dočasná majetková ztráta, a to po dobu od rozhodnutí o odvolání do doby zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu soudem. Žalobce přitom v nynějším soudním řízení netvrdil, že by pokuta pro něj měla být likvidační, či že by tato pro něj měla nějaké jiné významný dopady. O tom, že pokuta nepředstavovala pro žalobce zásadní problém, ostatně svědčí fakt, že žalobce v rámci soudního řízení správního nežádal o přiznání odkladného účinku žaloby. Pokutu dobrovolně uhradil. Na tomto místě nicméně soud opakuje, že původem prostředků, z nichž byla pokuta zaplacena, se soud při svých úvahách o formě zadostiučinění nezabýval, neboť z těchto okolností nelze na význam řízení pro žalobce dost dobře usuzovat. Ani skutečnost, že pokuta byla případně uhrazena z finančních prostředků společnosti Uber nesvědčí o tom, že žalobce nebyl v konečném důsledku touto platební povinností zatížen. Jinými slovy, v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalobce například nebyl povinen dané prostředky společnosti Uber dopředu uhradit, či že tyto po něm nebyly následně vymáhány. Z tohoto důvodu soud neprovedl žalovanou navržené důkazní prostředky týkající se právě původu finančních prostředků, ze kterých byla pokuta uhrazena.

41. Jako další relevantní skutečnost s vlivem na význam předmětu řízení pro žalobce soud vyhodnotil skutečnost, že žalobce byl po celou dobu řízení zastoupen právním zástupcem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] který současně zastupoval velké množství dalších řidičů a dopravců společnosti Uber. Tento právní zástupce totiž musel být informován o vývoji náhledu soudní judikatury na přepravu prostřednictvím společnosti Uber, resp. o tom, že od roku 2017 soudy postupovaly v posouzení charakteru přepravy prostřednictvím aplikace Uber v zásadě jednotně. Úspěch, resp. neúspěch ve věci byl tedy předvídatelný a žalobce mohl být prostřednictvím svého právního zástupce o tomto informován. Rozsah újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení touto skutečností musel být jednoznačně ovlivněn.

42. Dále soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se v žádném stadiu řízení osobně nezúčastnil. Veškerou komunikaci za něj činil jeho zmocněnec. O tom, že žalobce řízení nepřikládat zásadní význam, dobře svědčí výše již zmíněná skutečnost, že ani v situaci, kdy nebylo o odvolání žalobce rozhodnuto po dobu tří let a o jeho žalobě nebylo rozhodnuto po dobu dvou let, žalobce (i jeho zmocněnec) zůstali zcela nečinní. Nežádali informaci o stavu řízení, neobraceli se na příslušné orgány s žádostmi o vyřízení věci atd. Tato skutečnost též svědčí o sníženém významu řízení pro žalobce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014).

43. V dalším kroku soud zabýval tím, zda při zohlednění všech výše uvedených skutečností žalobci bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, či nikoliv.

44. Žalovaná za účelem zadostiučinění nemajetkové újmy žalobce konstatovala, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a žalobci se omluvila.

45. V tomto ohledu je dále nutno zohlednit, že přestupkové řízení bylo v konečném důsledku zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty pro rozhodnutí o přestupku. Soud je přitom názoru, že ono zastavení přestupkového řízení pro uplynutí prekluzivní lhůty, tedy ve své podstatě zastavení pro nepřiměřenou délku přestupkového řízení, představuje taktéž formu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

46. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu týkající se odškodňování za nepřiměřenou délku trestního řízení platí, že byť důvodem promlčení trestní odpovědnosti a následného zastavení trestního stíhání primárně není poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání, neznamená to, že právě s ohledem na důsledky takového rozhodnutí, tj. nemožnost uložit trest, nemůže rozhodnutí o zastavení trestního stíhání formu zadostiučinění představovat, a to zejména ve spojení s konstatováním porušení práva, které je základní a plnohodnotnou formou zadostiučinění. Konstatování porušení práva ve spojení se zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení tak zásadně představuje pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání, ještě jinou formu zadostiučinění lze vedle toho poškozenému přiznat, pokud se odškodnění, kterého se mu takto dostalo, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 843/2017-86). Platí-li uvedená premisa v trestním řízení, platí tato jistě dle zásady ad maiori ad minus i v řízení přestupkovém.

47. Soud je názoru, že vzhledem k výše uvedených konkrétním okolnostem projednávané věci je zastavení přestupkového řízení ve spojení s konstatováním porušení práva a poskytnutím omluvy zcela dostatečným zadostiučiněním. Na tom nic nemění ani žalobcem zmíněná skutečnost, že k prekluzi došlo z důvodů na straně státu, a nikoliv z důvodů na straně žalobce. Uvedené totiž nic nemění na skutečnosti, že k prekluzi (z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení) došlo, což vedlo k tomu, že žalobce nebyl s konečnou platností za přestupek potrestán.

48. Poskytnutí další formy zadostiučinění ve formě finanční kompenzace soud nepovažuje za odpovídající okolnostem nyní projednávané věci – zde soud opakovaně akcentuje zejména skutečnosti svědčící o sníženém významu řízení pro žalobce a fakt, že v řízení nešlo o osobní svobodu žalobce či jinou obdobně závažnou hodnotu (blíže vizte výše).

49. Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by zakládaly nutnost poskytnout žalobci i peněžité zadostiučinění (vedle zadostiučinění ve formě zastavení přestupkového řízení, konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy). Žalobce ostatně ani žádné takové skutečnosti netvrdil.

50. Soud v tomto ohledu dodává, že nepřehlédl, že žalobce se žalobou kromě peněžitého zadostiučinění domáhal i poskytnutí omluvy, a to na internetových stránkách žalované https://www.mdcr.cz, na kterých měla žalovaná minimálně po dobu dvou měsíců zveřejnit omluvu následujícího znění: „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno], a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sp.[Anonymizováno][Anonymizováno]. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno],[Anonymizováno]a v [Anonymizováno] vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] k [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] na [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].“.

51. To, že žalobci již byla omluva v předsoudní fázi řízení poskytnuta, nevylučuje bez dalšího, aby soud žalované v řízení o žalobě uložil poskytnout (další omluvu). Uvedené však platí jen tehdy, jestliže soud dojde k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu (a to i s přihlédnutím k celému obsahu stanoviska a kontextu, v jakém bylo přijato, zejména ve vazbě na obsah žádosti poškozeného). V žádném případě zde ale není prostor pro přehnaný formalismus, vyznačující se lpěním na jednotlivých slovech či dokonce citacích zákonných ustanovení (včetně jejich číselného označení), nýbrž jde o vystižení smyslu a podstaty přiměřeného zadostiučinění. Je-li přes konstatování porušení práva či omluvu úřadu poškozeným podána žaloba k soudu, nelze vycházet z úvahy, že konstatování porušení práva a uložení poskytnutí omluvy soudem oproti témuž projevu v rámci stanoviska úřadu představují vyšší formu zadostiučinění. Dojde-li soud v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu k závěru, že porušení práva poškozeného bylo již řádně konstatováno v rámci předběžného projednání, a má-li tuto formu zadostiučinění (případně i včetně vyslovené omluvy) za přiměřenou, žalobu jako nedůvodnou zamítne. Nepochybně není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo i v případě, kdy řádná omluva byla vyslovena již ze strany jednajícího orgánu veřejné moci.“ (BIČÁK, Vít. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 292–293, marg. č. [hodnota]–16).

52. Žalovaná formulovala konstatování porušení práva a omluvu následujícím způsobem: „Ministerstvo proto konstatuje, že správní řízení sp. zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno] vedené u Magistrátu hlavního města Prahy, jako správního orgánu I. stupně, u Ministerstva dopravy, [právnická osoba], jako odvolacího orgánu pod sp. zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] a Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], jehož byl žadatel účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žadatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za což se Ministerstvo omlouvá.“ 53. Z obsahu poskytnuté omluvy a z textu omluvy požadované žalobcem v žalobě je zřejmé, že po obsahové stránce se jedná v zásadě o shodné texty. Drobné jazykové nuance v tomto ohledu nejsou relevantní. Jediným rozdílem je tudíž to, že žalobce žádá, aby byla omluva zveřejněna po jím určenou dobu na internetových stránkách žalované. Soud nicméně neshledal v projednávané věci takové okolnosti, které by odůvodňovaly žalobcem požadovaný postup. Přestupkové řízení je v zásadě neveřejné. V řízení před soudem došlo ke zrušení rozhodnutí o odvolání bez jednání, ani zde tudíž nemohl případ žalobce vejít ve veřejnou známost. Žalobce přitom neuvedl, z jakého důvodu se domáhá kromě poskytnuté omluvy i jejího zveřejnění na internetových stránkách žalované. Soud pak pro takový postup důvody neshledal.

54. Soud proto shrnuje, že dospěl k závěru, že žalobci již poskytnutá kompenzace představuje odpovídající přiměřené zadostiučinění jemu vzniklé nemajetkové újmy. Z tohoto důvodu žalobu výrokem I rozsudku v celém rozsahu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že žalobce nemá právo na finanční zadostiučinění, a tedy ani na související úroky z prodlení v zákonné výši z tohoto zadostiučinění, nezabýval se blíže argumentací žalobce ohledně toho, od jakého okamžiku by měl mít žalobce právo na tyto úroky. Ze stejného důvodu nebylo namístě se věcně vypořádávat ani s návrhem žalobce, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení dotčené právní úpravy (§ 15 ZOŠ).

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka [částka] za každý z úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (1. sepis vyjádření k žalobě, 2. příprava na jednání a 3. účast na jednání).

56. Uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení je žalobce povinen splnit ve lhůtě, které byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení