15 Co 229/2024 - 64

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Adély Kaftanové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2024 č. j. 14 C 31/2024-43 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 17. 9. 2023 do zaplacení a o uložení povinnosti omluvit se žalobci na internetových stránkách žalované [webová stránka], a to zveřejněním omluvy následujícího znění po dobu minimálně 2 měsíců: „[Orgán veřejné moci] se omlouvá [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Orgán veřejné moci], pod sp. zn. [spisová značka], a odvolacím orgánem [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], a v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi.“ (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení vedeného [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], na které navazovalo soudní řízení správní vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 A 50/2021. Nárok byl dle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uplatněn u [Orgán veřejné moci] dne 16. 8.2023. [Orgán veřejné moci] v dopise ze dne 26. 1. 2024 konstatovalo porušení práva a žalobci se omluvilo, odmítlo však poskytnout finanční kompenzaci. Konstatování porušení práva a omluva byly formulovány následujícím způsobem: „[Orgán veřejné moci] proto konstatuje, že správní řízení sp. zn. [podezřelý výraz] vedené u [Orgán veřejné moci] jako správního orgánu I. stupně, u [Orgán veřejné moci], [právnická osoba], jako odvolacího orgánu pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] a Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], jehož byl žadatel účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žadatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za což se [Orgán veřejné moci] omlouvá.“ 3. Žalovaná v řízení argumentovala nepatrným významem namítaného přestupkového řízení pro žalobce, který dovozovala zejména ze skutečnosti, že sankci, která byla žalobci uložena, žalobce sám nehradil, ale byla hrazena z účtu jeho právního zástupce - advokáta, na němž byly uloženy peněžní prostředky patřící společnosti [právnická osoba]. Řízení o přestupku bylo v konečném důsledku zastaveno z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Žalobce se jednání kladeného mu za vinu dopustil a v nejistotě mohl být pouze ohledně výše případné sankce. Žalobce patřil do skupiny osob, která systematicky neplnila povinnosti plynoucí ze zákona o silniční dopravě, tudíž dle žalované uplatněním práva na náhradu újmy v penězích nedošlo k výkonu subjektivního práva, nýbrž k jeho zneužití.

4. Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění o průběhu namítaného řízení: Správní řízení bylo zahájeno na základě oznámení podaného Sdružením pražských provozovatelů [právnická osoba] Dne 5. 1. 2018 bylo vydáno oznámení o zahájení řízení o přestupku podle ust. § 35 odst. 2 písm w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kterého se měl žalobce dopustit tím, že provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Oznámení bylo doručeno žalobci dne 11. 1. 2018. Dne 12. 1. 2018 bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření právního zástupce žalobce, advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] kde bylo zpochybněno, že by žalobce zkoumanou jízdu poskytl; současně byla napadena zákonnost exekutorského zápisu, který si opatřil oznamovatel přestupku a který sloužil jako podklad pro oznámení přestupku. Dne 7. 2. 2018 správní orgán I. stupně informoval žalobce o ukončení dokazování, poskytl mu pětidenní lhůtu k seznámení s podklady rozhodnutí. Dne 16. 3. 2018 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z uvedeného přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 150 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce proti rozhodnutí odvolal, napadl zákonnost exekutorského zápisu, z něhož správní orgán při rozhodování vyšel. Odvolání bylo [Orgán veřejné moci] předloženo dne 28. 3. 2018. O odvolání bylo rozhodnuto dne 1. 3. 2021. Prvostupňové rozhodnutí bylo změněno tak, že uložená pokuta byla snížena na částku 75 000 Kč. Žalobce se žalobou podanou dne 3. 5. 2021 (žaloba byla sepsána [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokátem) u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu, zdůrazňoval nezákonnost exekutorského zápisu a jeho nepoužitelnost coby důkazu. Žalobce byl dne 7. 5. 2021 vyzván k zaplacení soudního poplatku a dotázán, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Žalobce dne 20. 5. 2021 a požádal o osvobození soudního poplatku, dne 28. 6. 2021 byl žalobci zaslán formulář týkající se jeho majetkových a výdělkových poměrů, byla mu poskytnuta lhůta dvou týdnů k vyplnění. Žalobce zůstal nečinným. Správní soud dne 18. 4. 2023 rozhodl, že žalobci se osvobození od soudního poplatkuu nepřiznává. Žalobce na opětovnou výzvu uhradil soudní poplatek. Dne 2. 5. 2023 bylo [Orgán veřejné moci] vyzváno k vyjádření k žalobě, vyjádření bylo poskytnuto dne 31. 5. 2023 (spolu se spisovým materiálem). Dne 6. 6. 2023 bylo vyjádření zasláno žalobci, žalobce (jeho zástupce) písemně reagoval dne 12. 6. 2023. Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2023 č. j. 17 A 50/2021-46, jímž rozhodnutí [Orgán veřejné moci] zrušil a věc vrátil tomuto ministerstvu k dalšímu řízení. Správní soud uzavřel, že exekutorský zápis nemá povahu veřejné listiny, neboť soudní exekutorka jednala aktivně pod smyšlenou identitou; takový exekutorský zápis pak nemůže být jediným podkladem pro rozhodnutí a přestupkové orgány pochybily, pokud svá rozhodnutí založily jen na tomto zápisu (ačkoliv se žalobce jeho obsahu bránil a navrhoval důkazy na podporu svých tvrzení). Správní spis byl [Orgán veřejné moci] vrácen dne 4. 7. 2023. [Orgán veřejné moci] dne 18. 9. 2023 vydalo rozhodnutí, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí správního orgánu zrušeno a přestupkové řízení zastaveno z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. Žalobce se řízení v žádném jeho stádiu osobně neúčastnil.

5. Soud I. stupně nepokládal za relevantní skutečnost, z jakých prostředků byla uhrazena pokuta uložená žalobci, proto zamítl návrh důkazní návrhy žalované ve vztahu k této skutkové otázce.

6. Zjištěné skutečnosti posuzoval soud I. stupně dle ust. § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, věta třetí a odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Konstatoval, že pro namítané správní řízení a na něj navazující soudní řízení správní platí čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 206/2009 Sb. (dále jen „Úmluva“). Podle tohoto článku má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Při podřazení řízení pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy soud I. stupně využil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II ÚS 570/20. Předmětné přestupkové řízení včetně navazujícího soudního řízení správního, jehož celkovou délku zákon nestanoví, tedy musí být skončeno v přiměřené lhůtě, resp. účastník řízení má právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a rovněž dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soud I. stupně proto při úvaze o existenci tvrzeného odpovědnostního vztahu vycházel ze zásad vyjádřených ohledně základních otázek souvisejících s takovým typem odpovědnosti státu ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a v navazující judikatuře.

7. Řízení trvalo 5 let, 8 měsíců a 7 dnů a soud I. stupně dovodil, že tato doba překračuje dobu nezbytně potřebnou pro takové řízení. Dle soudu I. stupně tedy v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1, věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a k porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při posuzování kritérií vymezených v ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. konstatoval, že doba trvání řízení nebyla přiměřená složitosti věci (věc nebyla skutkově hmotněprávně či procesně složitá), žalobce se na celkové délce řízení nijak nepodílel, délka řízení přesahující 5 let a 8 měsíců byla způsobena nekoncentrovaným postupem [Orgán veřejné moci] a Městského soudu v Praze (dlouhodobou nečinností těchto dvou státních orgánů); význam předmětu řízení pro žalobce pak zhodnotil jako nízký (z dále uvedených důvodů).

8. Soud I. stupně presumoval vznik nemajetkové újmy na straně žalobce a dospěl k nutnosti poskytnutí kompenzace. Za postačující zadostiučinění pokládal (výše citované) konstatování porušení práva a omluvu, které žalovaná poskytla po předběžném projednání nároku. Proto žalobu zamítl.

9. Připomněl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro něho (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Namítané řízení neshledal řízením typově zvýšeně významným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2198/2023). Dále zohlednil, že žalobci byla uložena pokuta v dolní polovině zákonné sazby, k dalšímu zpřísnění trestu nemohlo dojít (§ 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), následně byla pokuta snížena na polovinu v odvolacím řízení. K finančnímu postihu žalobce v konečném důsledku nedošlo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Reálným dopadem do práv žalobce tak byla dočasná majetková ztráta. Žalobce přitom ani netvrdil, že by pro něho zaplacení pokuty znamenalo významný dopad. Žalobce byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] který současně zastupoval velké množství dalších řidičů využívajících platformu [právnická osoba], řízení se v žádném jeho stádiu osobně neúčastnil. Uvedený advokát nepochybně byl informován o vývoji „náhledu soudní judikatury na přepravu prostřednictvím společnosti [právnická osoba]“, který byl ustálen od roku 2017. V situaci, kdy o odvolání nebylo rozhodnuto po dobu tří let a o správní žalobě po dvou let žalobce (jeho zmocněnec) nežádal informaci o stavu řízení. Dle soudu I. stupně představovalo v posuzovaném případě rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení (pro prekluzi přestupku) jistou složku odškodnění a spolu s konstatováním porušení práva a omluvou dostatečně kompenzovalo žalobci vzniklou nemajetkovou újmu. Omluva poskytnutá v předsoudní fázi řízení je po obsahové stránce totožná s omluvou žádanou v žalobním návrhu a soud I. stupně neshledal důvod pro žalobcem požadované zveřejnění omluvy na internetových stránkách [Orgán veřejné moci]. Přestupkové řízení je v zásadě neveřejné a v řízení před správním soudem došlo ke zrušení rozhodnutí [Orgán veřejné moci] bez jednání, případ žalobce tudíž nemohl vejít ve veřejnou známost (ani sám žalobce nevysvětlil, proč se domáhá kromě omluvy ještě jejího zveřejnění na internetových stránkách [Orgán veřejné moci]).

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované bylo proti neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu vynaložených nákladů řízení. Přiznaná částka 900 Kč představuje 3× paušální náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. spojených s úkony: sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu I. stupně a příprava na tuto účast.

11. Rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že mu bude přiznáno požadované finanční odškodnění a veřejná omluva. Žalobce rozsudek označil za překvapivý. Zdůraznil, že je stoprocentně úspěšným účastníkem správního řízení, v němž se díky nemalému úsilí ubránil zvůli správního orgánu, že ve správním řízení neexistoval jediný důkaz, který by opravňoval správní orgán k zahájení řízení, přesto správní orgán řízení zahájil, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku v obou stupních, přičemž následně správní soud zrušil rozhodnutí a z důvodu prekluze bylo přestupkové řízení zastaveno. Postup správních orgánů zahrnující i soudní přezkum trval extrémně dlouho, lhůta pro rozhodnutí podle správního řádu je 30 dnů. Přes extrémně dlouho vedené nelegální řízení dospěl soud I. stupně k závěru, že jde o řízení s nepatrným významem pro žalobce. Zcela chybný je závěr soudu I. stupně, že zastavení přestupkového řízení z důvodu prekluze bylo pro žalobce benefitem (a může tedy představovat odškodnění nepřiměřené délky řízení). Tento závěr naprosto popírá princip legality ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť jediným důkazem pro zahájení řízení byl vadný „exekutorský zápis“, při jehož vydání se exekutorský zástupce choval jako samozvaný „agent“ (pro takový postup neexistuje zákonné zmocnění). Jakákoliv úvaha založena na exekutorském zápisu nebo na informaci z něj vyplývající je procesně nepoužitelná a správní orgán tedy nedisponoval jedinou informací, která by mu dávala oprávnění, byť jen zahájit správní řízení. Paradoxní je, že na jedné straně pro správní řízení jsou exekutorský zápis a informace z něj vyplývající nepoužitelné a na druhé straně civilní soud v řízení o odškodnění činí v rámci své vlastní úvahy závěr o tom, že se žalobce dopustil přestupku, a to na základě téhož nezákonného důkazu. Předmětné správní řízení je řízením trestního charakteru z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a jako takové má pro účastníka význam přesahující nepatrnost (resp. má minimálně standardní význam), neboť v případě odsouzení zasahuje bezúhonnost účastníka řízení. V posuzované věci byl žalobci nezákonně uložen trest peněžitý, který byl následně zrušen, žalobce tedy nemohl být odškodněn ani snížením trestu.

12. Rozsudek soudu I. stupně dle žalobce extrémním způsobem popírá princip právní jistoty, neboť je v rozporu se závěry vyslovenými ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 156/2021, a to v rozsudcích Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 331/2022 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 283/2023. Jedná se přitom o skutkově právně totožnou situaci. Od řešení přijatého soudy ve věci poškozeného [jméno FO] se v této věci soud I. stupně odchýlil.

13. Žalobce dále doplnil, že provedení důkazu sdělením [právnická osoba]., kterým se banka vyjadřovala k vlastníku finančních prostředků na úschovním účtu advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] (z něhož byla placena pokuta), ať získané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2021 nebo samotnou činností soudu v této věci (tento důkaz navrhovala žalovaná a soudem I. stupně proveden nebyl), není možné. Takový důkaz je nezákonný, neboť nerespektuje státem uznanou povinnost mlčenlivosti advokáta ve spojení se zákonnou povinností mlčenlivosti banky. Žalobce poukázal na ust. § 124 o. s. ř. a ust. § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Povinnost mlčenlivosti advokáta je ve vztahu k úschovnímu účtu a finančním prostředkům na tomto účtu prolomena jen z důvodů dle ust. § 2 písm. g) zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; důvodem výjimky je jen a pouze zamezení legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu; banka tedy dostává informaci o vlastníku finančních prostředků na úschovním účtu advokáta jen a pouze z důvodu veřejnoprávního zájmu státu na potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Logicky tedy banka uvedenou zprostředkovanou/tajnou informaci musí chránit ve stejném rozsahu jako advokát (totožně se vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. [spisová značka]). Pokud banka [právnická osoba]. poskytla informaci o majiteli finančních prostředků na úschovním účtu advokáta, pak tím zjevně porušila svoji povinnost mlčenlivosti, protože neměla zproštění mlčenlivosti od osoby, jejíž finanční prostředky byly na úschovním účtu.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že žalobce nemůže namítat překvapivost rozhodnutí či porušení principu právní jistoty spočívající v předvídatelnosti rozhodnutí, neboť skutkově a právně obdobné věci jsou v rozhodnutích Městského soudu v Praze (viz např. rozsudek ze dne 5. 3. 2024 sp. zn. 12 Co 15/2024, rozsudek ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. 13 Co 29/2024, rozsudek ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 13 Co 176, 177/2023 a rozsudek ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 54 Co 334/2023) a v rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 28. 3. 2024 sp. zn. 30 Cdo 617/2024, usnesení ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, rozsudek ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. 30 Cdo 3305/2023) a v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23) rozhodovány ve výsledku shodně. Soudy konstantně dospívají k závěru (v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem pod zjevnou záštitou provozovatele platformy [právnická osoba], které se plošně týkají nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného proti řidičům vykonávajícím činnost pod platformou [právnická osoba]), že odpovídající satisfakcí je konstatování porušení práva a omluva. Dle žalované nejsou ani v případě žalobce přítomny žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání jím požadované peněžní satisfakce. Na otázku zákonnosti sdělení [právnická osoba]. (soudu ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2021) kladně odpověděl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2024[Anonymizováno]sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, ústavní stížnost proti rozsudku pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2024 sp. zn. II ÚS 1615/24.

15. Odvolací soud přezkoumal dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Podle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o soudem I. stupně zamítnuté důkazy. Poté došel k závěru, že odvolání důvodné není.

16. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 27. 2. 2022, adresovaného Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ke sp. zn. 12 C 51/2021 (odpověď na žádost soudu), odvolací soud zjistil, že účet [tituly před jménem] [jméno FO] advokáta č. [č. účtu] je účtem úschovním, „vlastníkem“ prostředků na tomto účtu deklarovaným vůči bance samotným majitelem účtu [jméno FO] dne 27. 4. 2018 je (přip. byla) společnost [právnická osoba]., [adresa], přičemž prostředky na tento účet byly připisovány průběžně počínaje dnem [datum] a konče dnem [datum]. Z „[podezřelý výraz]“, který je přílohou dopisu [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] [Orgán veřejné moci], odvolací soud zjistil, že pokuty a náhrady nákladů uložené pravomocně přestupcům ve věcech „[právnická osoba]“ byly hrazeny z výše uvedeného úschovního účtu [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] (za žalobce byla dne [datum] zaplacena částka [částka], přičemž přeplatek ve výši [částka] byl vrácen dne [datum]). V období od [datum] do [datum] takto z úschovního účtu uvedeného advokáta odešlo 208 plateb na úhradu pokuty a nákladů v částce celkem převyšující 20 mil. Kč, na uvedený účet byly částky po zrušení rozhodnutí o jejich uložení vraceny.

17. Výše popsané skutkové zjištění soudu I. stupně o průběhu namítaného řízení ve spojení se zjištěním odvolacího soudu představuje dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. K zákonnosti a důkazní použitelnosti výše zmíněného sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] se kladně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] (dovolání bylo připuštěno pro posouzení právní otázky, zda soud v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek výpis z bankovního účtu advokáta a další informace o peněžních prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici). Nejvyšší soud dovodil, že banka není adresátem povinnosti mlčenlivosti uložené advokátovi ust. § 21 zákona o advokacii (advokát [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl oprávněn sám poskytnout informaci, zda se na bankovním účtu, jež má k dispozici, nacházejí peněžní prostředky svěřené mu třetí osobou ke správě či do úschovy ve smyslu ust. § 56 odst. 1 zákona o advokacii). Předpoklady, při jejichž naplnění může soud v civilním řízení od banky vyžádat a provést důkazní prostředek týkající se informací o účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, se řídí ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Soud tedy v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžních prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. Z prosté logiky věci zárověň plyne, že takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v souvisejícím řízení a není třeba, aby si opět vyžadoval důkazní prostředek téhož obsahu. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2024 sp. zn. II ÚS 1615/24. I Ústavní soud zdůraznil, že zákon o bankách upravuje vlastní mlčenlivost banky a výjimky z ní, a ztotožnil se se závěrem Nejvyššího soudu.

18. Byť se odvolací soud od úvah soudu I. stupně dále uvedeným způsobem odchyluje, konečný právní závěr tohoto soudu je správný 19. Soud I. stupně správně předpokládal, že na předmětné přestupkové řízení včetně navazujícího soudního řízení správního dopadá ochrana článku 6 odst. 1 Úmluvy a že v namítaném řízení je jeho účastníkovi garantováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1273/2016 a ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. 30 Cdo 3305/2023).

20. Soud I. stupně správně respektoval zásady vyjádřené ve Stanovisku a v navazující judikatuře. Určil tedy celkovou délku namítaného řízení a posuzoval přiměřenost délky řízení ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu se zohledněním základních kritérií, které je třeba v potaz vzít vždy – složitost případu (procesní, hmotněprávní, skutková) včetně počtu instancí, které se věcí zabývaly, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Lze konstatovat, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1, věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideálním v době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánů veřejné moci; zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 či ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2098/2012). S ohledem na skutkovou, hmotněprávní a procesní jednoduchost řízení a dlouhodobou nečinnost odvolacího správního orgánu a správního soudu bylo namítané řízení nepochybně nepřiměřeně dlouhým. Závěr soudu I. stupně, že žalobci přísluší dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. odškodnění za imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť žalobce se délka řízení spolu se stavem nejistoty, který přinesla, dotkla a logicky mu tedy délkou tohoto řízení vznikla nemajetková újma (viz bod V. Stanoviska – nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu, žádné důkazy se v tomto směru zásadně nevyžadují), je rovněž správný.

21. Odvolací soud hodnotí význam namítaného řízení pro žalobce jako zanedbatelný. Oproti soudu I. stupně za zásadní pokládá skutečnost, že žalobce pokutu, která mu byla uložena, spolu s náklady správního řízení, neplatil ze svých vlastních prostředků, ale tato byla placena z prostředků společnosti [právnická osoba]. tak jako v celé řadě skutkově obdobných případů řidičů využívajících k provozování taxislužby platformu společnosti [právnická osoba]. [právnická osoba] se tedy žádným způsobem nedotklo majetkové sféry žalobce. Je evidentní, že žalobce se mohl spolehnout (a spolehl) na podporu uvedené společnosti ve smyslu ochrany před negativními důsledky předmětného přestupkového řízení, a to včetně kvalifikovaného zastoupení advokátem, který začal zájmy žalobce aktivně bránit okamžitě po zahájení řízení (den následující po doručení oznámení o zahájení přestupkového řízení).

22. Pokud je význam předmětu řízení pro žalobce nepatrný, je na místě zadostiučinění nikoliv peněžní formou, nýbrž formou morálního odškodnění, jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, rozsudek ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 40/2009, usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4362/2013 a rozsudek ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). V posuzované věci je tedy adekvátním odškodněním újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou namítaného řízení již poskytnuté konstatování porušení práva a omluva.

23. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

24. Odvolací soud respektoval legitimní očekávání obou účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako jiné právní případy, které již byly rozhodnuty a které se s jejich právním případem shodují v podstatných znacích (§ 13 o. z.). Význam předmětu řízení pro žalobce byl zhodnocen shodně jako v řadě skutkově obdobných řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 řidiči využívajících k výdělečné činnosti platformu [právnická osoba] (např. sp. zn. 30 C 274/2022, sp. zn. 65 C 308/2022, sp. zn. 19 C 122/2021, sp. zn. 41 C 274/2022, sp. zn. 65 C 318/2020, sp. zn. 20 C 212/2023, sp. zn. 30 C 274/2022 a mnohá další), kde byly jako odpovídající kompenzace za nepřiměřenou délku obdobně vedeného a ukončeného přestupkového řízení shledány konstatování porušení práva a omluva poskytnuté [Orgán veřejné moci] v dopise, jehož obsahem byla informace o předběžném projednání nároku. Postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1636/23 a ze dne 14. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1615/24, v nichž byl aprobován závěr obecných soudů, podle nějž byl „význam řízení pro stěžovatelku nepatrný, neboť její případ se řadí k mnoha obdobným v kauze platformy [právnická osoba], v níž jsou všichni žalobci zastoupeni týmž advokátem a úhrada ukládaných pokut je hrazena z jeho účtu“.

25. Odvolací soud jen pro úplnost podotýká, že věc projednávaná u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 331/2022 se skutkově odlišovala od případu žalobce (v uvedené věci mělo přestupkové řízení dopad do majetkové sféry tamního žalobce) a že právní závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 385/2022 byly překonány výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3305/2022.

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust.§ 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované bylo proti žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznaná částka představuje 3× paušální náhradu hotových výdajů po [částka] dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. spojených s úkony: sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu a příprava na tuto účast.

Poučení