14 C 46/2024 - 89

Rubrum

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Ivanem Šišmou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovaná: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno Zástupce], IČO [IČO Zástupce], sídlem [Adresa Zástupce], [Anonymizováno] o náhradu nemajetkové újmy, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 84.000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývající části ohledně částky 105.000 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na plné náhradě nákladů řízení částku 22.570Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 14. 2. 2024 domáhal proti žalované uhrazení částky 189.000 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup dle § 5 písm. b) a § 13 zák. č. 82/1998 a to v důsledku průtahů a nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce tvrdil, že řádně a včas uplatnil svůj nárok u [právnická osoba] dne 18. 5. 2023 a to konstatovalo nesprávný úřední postup soudu podle § 13 zák., ale přiměřené zadostiučinění v penězích nepřiznalo, proto že konstatování o porušení jeho práva je dostatečné. Žalobce s tímto stanoviskem žalovaného nesouhlasil. Žalobce v žalobě popsal vývoj řízení vedeného u nadepsaného soudu pod sp.zn. [spisová značka] a zdůraznil, že se jedná o řízení vedené proti jeho otci jako povinnému, k zaplacení dluhu na běžném výživném. Mimo ostatní soud I. stupně v této exekuční věci usnesením ze dne [datum], s účinností od [datum] řízení co do běžného výživného zastavil, jelikož žalobce jako vyživovaný a oprávněný ukončil studium a dále pokračuje pouze výkon rozhodnutí, pokud se týká dluhu na výživném, který dosud nebyl uhrazen. V předmětné exekuční věci Okresní soud v [adresa] dne [datum] pod č.j. [spisová značka] soud I. stupně rozhodl o návrhu povinného tak, že zastavil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro dlužné i běžné výživné. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 9.5.2013 odvolání, které bylo doručeno soudu I. stupně dne 10. 5. 2013. Ve dnech 12. 9. 2013 a 30.5.2014 k výzvě soudu sdělil, že dluh na výživném stále trvá a že stále studuje. Od té doby byl soud nečinný, a to až do 12. 5. 2022, kdy byl Okresním soudem v [adresa] informován, že soud o jeho odvolání ještě nerozhodl. Žalobce dopisem ze dne 27. 1. 2023 k výzvě soudu sdělil, že na odvolání stále trvá, když nebylo ničeho uhrazeno na dlužném výživném. Dne 20. 4. 2023 proběhlo ve věci jednání, kde soud I. stupně odvolání vyhověl a usnesením č.j. [spisová značka] napadané usnesení zrušil. Rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí pro běžné výživné a konstatoval, že výkon rozhodnutí pokračuje pro dlužné výživné ve výši 195.300 Kč. Žalobce na základě popsaných událostí konstatoval, že soud zůstal zcela nečinný za období od 30. 5. 2014 - 12. 5. 2022, nečinnost soudu tak trvala téměř 8 let. Doba, po kterou soudu trvalo vyřízení podaného odvolání, trvala od 10. 5. 2013 do 20. 4. 2023, téměř 10 let. Soud nečinil žádné úkony vykonávacího řízení, neprobíhaly srážky ze mzdy v době od 17. 4. 2013 do 20. 4. 2023. Žalobce hodnotil závažnost újmy vzniklé těmito průtahy soudu I. stupně jako vysokou, když výživné bylo jeho jediným zdrojem příjmů a výživy jako studující osoby. Řízení podle jeho názoru nebylo složité a usnesení o zastavení řízení, na základě ničím nepodloženého návrhu povinného, bylo vydáno nezákonně. Žalobce se proti průtahům nijak nebránil, měl za to, že jeho otec – povinný, neměl žádný příjem, ze kterého by výživné platil. Své právo realizoval odvoláním a poté se soustředil na studium a vlastní výdělečnou činnost. Řízení v této věci mělo pro žalobce zásadní význam, jelikož šlo o výkon rozhodnutí na placení běžného výživného, které jeho otec – povinný, dobrovolně neplatil. Žalobce tvrdil, že od 1. 1. 2014 nastoupil na dlouholetou brigádu, která mu pomáhala finanční situaci během studia zvládat, a kromě toho celá finanční zátěž v uvedenou dobu byla převedena pouze na jeho matku. Brigádnicky si přivydělával až do vykonání státní závěrečné zkoušky v červnu roku 2018. S ohledem na popsanou situaci majetkovou požaduje za první dva roky prodlení přiměřené zadostiučinění ve výši 15.000Kč a za každý další rok prodlení, tj. 8 let, požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 15.000Kč, tj. celkem 135.000Kč. S ohledem na popsaný skutkový stav pak žalobce požadoval aplikaci zvýšení základní částky odškodnění a to o 20% za to, že věc byla banální, když bez podložených důvodů soud tomuto neopodstatněnému návrhu zcela překvapivě vyhověl a o dalších 20% za to, že věc měla pro žalobce veliký význam, neboť byl připraven o výživné a dosud mu tímto způsobem vznikla škoda ve výši 195.300Kč. Z těchto důvodů požaduje za průtahy soudu ve věci celkem částku 189.000Kč. Žalovaná tuto částku neuhradila ani po výzvách.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 23. 5. 2024, v němž navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní uplatnil dne 18. 5. 2023 nárok na poskytnutí peněžního zadostiučinění ve výši 189.000 Kč, jako náhradu nemateriální újmy a náhradu majetkové škody ve výši 195.300 Kč (tj. dlužné výživné). K projednání žádosti žalobce došlo 15.11.2023, kdy žalovaná konstatovala, že v předmětné řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zák. a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná shodně jako žalobce popsala průběh řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp.zn. [spisová značka] a potvrdila údaje uvedené žalobcem v žalobě. Žalovaný po přezkoumání obsahu exekučního spisu dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák., čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V činnosti soudu žalovaná shledala prodlevu od přípisu soudu ze dne 19. 4. 2014 do dotazu soudu na oprávněného dne 12. 5. 2022, což je podle jejího názoru nepřiměřená délka. Pokud se týká požadavku žalobce v tomto řízení čili ohledně tvrzené nemajetkové újmy, žalovaná citovala ust. § 31a odst. 3 zák. a poukázala na to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu, respektive v určitých případech přizná náhradu pouze ve formě konstatování porušení práva bez přiznání peněžního zadostiučinění a poukázala na rozsudek Klein proti Německu, ze dne 27.7.2000, či rozsudek Klepetář proti ČR, ze dne 21. 2. 2006. Žalovaná nerozporovala, že žalobce v žádosti vymezil posuzované období od 10. 5.2013, kdy bylo soudu doručeno jeho odvolání proti usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, do 20. 4. 2023, kdy proběhlo ústní jednání ve věci a bylo vyhlášeno usnesení. Žalovaná považovala za stěžejní posouzení významu předmětného řízení pro osobu žalobce. Nejvyšší soud ČR uvedl v tomto směru, že význam řízení pro poškozeného, je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kritériem nejdůležitějším (blíže rozh. sp.zn. 30Cdo 1313/2010, stejně se tak vyslovil Ústavní soud ČR, ve věci sp.zn. III ÚS 1320/10). Žalovaná rovněž přihlédla k tomu, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a nelze ji přenášet na účastníka řízení. V projednávané věci tak nemůže být žalobci přičítána k tíži okolnost, že se v průběhu řízení nedomáhal nápravy nepřiměřené délky řízení, ale okolnost, že po dobu cca 8 let byl v řízení absolutně nečinným a o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Žalovaná vzala na vědomí, že žalobce je právním laikem a soustředil se na studium a vlastní výdělečnou činnost, aby se finančně zabezpečil po dobu studia, ale o to méně je pro ni pochopitelné, že se žalobce nedotazoval soudu na stav řízení, které se týkalo výživného, aby si zajistil prostředky pro studium ze zdrojů, které stanoví zákon, tedy ve formě výživného od svého otce. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 30Cdo 3694/2014, kdy dle tohoto rozhodnutí je nutno zohlednit nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let, podle okolností při posuzování formy, či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Právě s přihlédnutím k této okolnosti pak žalovaná konstatovala, že se v tomto případě jeví jako dostačující konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona, a proto mu nebylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění.

3. Soud na jednáních ve věci provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení, včetně účastnického výslechu žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci.

4. Z listiny ze dne 18. 5. 2023, že žalobce prostřednictvím své zástupkyně uplatnil u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona, za nesprávný úřední postup – průtahy v řízení, ve kterém je shodně se žalobou popsán skutkový stav, stanovena nečinnost soudu a doba vyřízení jeho odvolání s tím, že po tu dobu soud nečinil žádné úkony vykonávacího řízení, neprobíhaly srážky ze mzdy za dobu od 17. 4. 2013 do 20. 4. 2023. Žalobce požadoval z titulu nemajetkové újmy shodnou částku, jako v tomto řízení, kterou vyčíslil rovněž shodným způsobem.

5. Ze stanoviska žalované ze dne 15. 11. 2023, adresované zástupci žalobce, že žalovaná potvrdila, že žalobce u ní dne 18. 5. 2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 189.000Kč. Ve stanovisku je provedeno shrnutí průběhu exekučního řízení ve věci žalobce, jako oprávněného, proti jeho otci jako povinnému, které se shoduje s tím, co je tvrzeno žalobcem. Žalovaná ve shodě s tím, poukázala na příslušné právní předpisy a zdůraznila, že pro přiznání zadostiučinění v penězích je významné chování stěžovatele a význam sporu pro stěžovatele. Žalovaná konstatovala, že průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená s tím, že chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalované a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty. Podle stanoviska žalované a judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná, abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou, a proto otázky přiměřenosti délky řízení je nutno zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu. Žalovaná po provedeném šetření konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žadatele (žalobce) na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V činnosti soudu byla shledána prodleva od přípisu soudu ze dne 19. 4. 2014 do dotazu soudu na oprávněného dne 12. 5. 2022 a proto v důsledku uvedené nečinnosti soudu je celková délka hodnocena jako nepřiměřená. Dále se ve stanovisku žalovaná zabývala posouzením žádosti ohledně tvrzené majetkové škody, která nebyla předmětem tohoto řízení, proto z této části stanoviska soud žádná skutková zjištění nečinil. Pokud se týká posouzení žádosti ohledně tvrzené nemajetkové újmy, žalovaná ve shodě se svým vyjádřením ve věci konstatovala, že v projednávané věci není přičítána žadateli k tíži okolnost, že se v průběhu řízení nedomáhal nápravy nepřiměřené délky řízení, ale okolnost, že po dobu cca 8 let byl v řízení absolutně nečinným a o průběh řízení neprojevil zájem. Žalovaná proto po zhodnocení všech okolností případu, s přihlédnutím k předmětu a celkové době řízení a tím i související možnosti způsobené nemajetkové újmy dospěla k závěru, že konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., se v daném případě jeví jako dostačující a žadateli tak nebude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp.zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce, na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

6. Z výpovědi žalobce, jako účastníka řízení, po poučení podle § 131 o.s.ř. soud zjistil, že s rozhodnutím soudu I. stupně, o zastavení výkonu rozhodnutí na návrh povinného (svého otce) nesouhlasil a nesouhlas vyjádřil v odvolání. Otec mu od toho, co byl uzavřen smír, ničeho nezaplatil, a proto byl nucen si podat odvolání a na tomto svém procesním jednání setrval. Žalobce v době, kdy odvolání podal, začal studovat na [Anonymizováno] v Brně, odkud přestoupil na VŠ v [adresa], kde studium ukončil v roce 2018. Po celou dobu z důvodu neplnění vyživovací povinnosti otcem, jako povinným, byl odkázán na finanční pomoc matky, se kterou žil rovněž ve společné domácnosti, kde žil i jeho bratr. Z těchto důvodů si také musel na studium vydělávat, proto o víkendech, kdy se vracel z [adresa], chodil do práce a měl 12 hodinové směny, aby měl nějaký příjem pro zajištění studia v [adresa]. Z těchto důvodů v té době jeho myšlenky směřovaly na ekonomické zabezpečení studia a neměl myšlenky na to, aby sledoval, jak se vyvíjí jeho odvolání, ale když přišel nějaký dotaz, výzva ze strany soudu, vždy na tuto výzvu odpověděl. Měl jiné starosti a pokud by nebylo přítomné zástupkyně, tak by ani tuto celou záležitost soudně neřešil. Od otce po celou dobu odvolacího řízení, tj. dobu 10 let, žádné peníze nedostával. Po rozhodnutí soudu o jeho odvolání od roku 202 peníze jako dlužné výživné od něho přichází. Na jedinou výzvu, na kterou nereagoval, byla výzva, pod kterou se podepsala paní [jméno FO], protože věděl, jak to s touto výzvou dopadne, reagoval až na další výzvu, pod kterou byla podepsána paní [jméno FO]. Vše, co vypověděl, vyplývá z exekučního spisu. Po ukončení studia na VŠ v červnu 2018, hned v září 2018, nastoupil do prvního zaměstnání u firmy, kde pracoval do té doby jako brigádník. Po půl roce z důvodu osobních, nedostatku kariérního růstu, změnil zaměstnání, a nakonec nastoupil na doktorandské studium, od té doby je zaměstnancem Univerzity v [adresa] od 1. 3. 2023. Považoval za jednodušší, s ohledem na nečinnost otce – povinného, si peníze zajistit brigádnicky, aby mohl dostudovat, protože nepředpokládal, že od otce nějaké peněžní prostředky dostane.

7. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v [adresa], sp.zn. [spisová značka], že usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka], tento soud výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, nařízený usnesením Okresního soudu v [adresa] pod č.j. [spisová značka] zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Tímto usnesením bylo rozhodnuto na návrh povinného, ze dne 14. 3. 2013. Proti tomuto rozhodnutí podal oprávněný (žalobce) dne 9. 5. 2013 odvolání, které došlo soudu I. stupně 10. 5. 2013. Dle protokolu sepsaného u Okresního soudu v [adresa] dne 12. 9. 2013, se k sodu dostavil bez předvolání žalobce a jako účastník řízení ve výpovědi uvedl, že nastupuje na studium VŠ v [adresa], které bude trvat 5 let. Dodá potvrzení o studiu s tím, že otec mu na výživném ničeho nehradí. Naposledy dostal od něj peněžní prostředky v dubnu 2013. Po vydání usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nedostal na výživném již ničeho. Dne 12. 9. 2013 žalobce dodal soudu potvrzení o studiu a sumarizoval dlužnou částku ke dni 31. 8. 2013 na celkem 23.000Kč. Dle referátu soudu ze dne 12. 5. 2014 soud činil dotazy ohledně příjmů povinného a dotaz na oprávněného, zda je v současné době hrazeno výživné a zda trvá vyživovací povinnost otce žalobce k žalobci. Žalobce spolu s podáním ze dne 29. 5. 2014, doručené soudu dne 30. 5. 2014 sdělil, že je nadále studentem [adresa] školy [Anonymizováno] v [adresa], přiložil potvrzení o studiu a sdělil, že výživné otce mu není hrazeno. Dle referátu ze dne 21.12.2022 (č.l. 99 připojeného spisu) soud shrnuje dosavadní kroky ohledně exekučního řízení na mzdu povinného a potvrzuje vědomost o odvolání oprávněného ze dne 10. 5. 2013. Soud konstatoval, že oprávněný na dopis – výzvu soudu ze dne 12. 5. 2022 nereagoval a oprávněnému je mu oznamována změna v osobě rozhodujícího soudce, vyzývá ho, aby ve lhůtě 15 dnů sdělil, zda trvá na podaném odvolání, či nikoliv a sdělil, zda došlo k úhradě dluhu povinného na výživném. Žalobce podáním doručeným soudu I. stupně dne 27. 1. 2023 sděluje, že výživné nebylo doplaceno, poslední platba výživného byla uskutečněna 8. 3. 2013. Vyživovací povinnost měla skončit dne 13.6.2018 a tedy v současné době již vyživovací povinnost netrvá. Dluh tvrzený v odvolání ze dne 10. 5. 2013 nadále trvá. Na další výzvě soudu ze dne 6. 2. 2023 žalobce sdělil podáním ze dne 24. 2. 2023, že navrhuje zastavení výkonu rozhodnutí ke dni 14. 6. 2018 z důvodu ukončení studia na VŠ dne 13.6.2018 a přiložil část dodatku k obdrženému vysokoškolskému diplomu, kde je uvedeno datum vykonání státní závěrečné zkoušky. Na to proběhlo dne 20. 4. 2023 před soudem I. stupně jednání, soud vydal usnesení, kterým své usnesení č.j. [spisová značka] vydané vyšší soudní úřednicí [jméno FO] zrušil a návrh povinného ze dne 14. 3. 2013 na zastavení výkonu tohoto rozhodnutí, který je prováděn srážkami ze mzdy povinného, zamítl. [právnická osoba] rozhodl rovněž o zastavení výkonu rozhodnutí pro běžné výživné ode dne 14. 6. 2008 s tím, že výkon rozhodnutí ze mzdy povinného se rozšiřuje na částku 3.000 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 8. 2012, dle vykonatelného rozhodnutí usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 16. 1. 2013, č.j. [spisová značka] s tím že výkon rozhodnutí tak bude nadále veden pro dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2012 do 13. 6. 2018 ve výši 195.300 Kč. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 5. 2023 v části odst. I., kterým byl návrh povinného ze dne 14. 3. 2013 zamítnut. Soud kromě toho ze spisu zjistil, že o návrhu povinného [jméno FO], na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, ze dne [datum], soud rozhodl usnesením již dne [datum], pod č.j. [spisová značka] tak, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy zastavil. O odvolání povinného ze dne 9. 5. 2013, proti usnesení soudu I. stupně, č.j. [spisová značka] rozhodl soud usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka] tak, že toto usnesení vydané vyšší soudní úřednicí [jméno FO] zrušil a návrh povinného ze dne 14. 3. 2013, na zastavení výkonu tohoto rozhodnutí, který je prováděn srážkami ze mzdy povinného zamítl a rozhodnutí v citované části nabylo právní moci dne 30. 5. 2023. Lze proto konstatovat, že z obsahu spisu připojeného zdejšího soudu, pod sp.zn. [spisová značka] mezi odvoláním žalobce a rozhodnutím o odvolání žalobce uplynula doba 9 let a 347 dnů, po kterou soud I. stupně činil úkony ověřující, zda jsou nadále splněny podmínky pro trvání výkonu rozhodnutí, ale nelze tyto úkony považovat za úkony směřující k rozhodnutí ve věci odvolání povinného. Za úkon směřující k rozhodnutí o odvolání povinného lze považovat provedení výslechu žalobce jako oprávněného dne 12. 9. 2013, kdy se žalobce bez předvolání k soudu dostavil a potvrdil stanovisko ohledně odvolání a ohledně neplacení výživného otcem. Za další úkon směřující k rozhodnutí o odvolání žalobce soud považuje až dotaz – výzvu soudu po změně rozvrhu práce a věci přidělené novému soudci ze dne 21. 12. 2022 a nařízení jednání ze dne 2. 3. 2023, na 20. 4. 2023, kdy bylo o odvolání žalobce rozhodnuto. Bylo zjištěno, že za uvedené období žalobci nebylo na běžné výživné, ani dlužné výživné uhrazeno ničeho. Bylo zjištěno, že žalobce žalovanou před podáním žaloby nevyzval k úhradě požadované částky, ani to v žalobě nebylo tvrzeno.

8. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má každý právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod, má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

10. Podle § 6 o.s.ř., soud je povinen v řízení postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.

11. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí, nebo nesprávným úředním postupem (dále jen Zákon), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 3 odst. 1 písm. a) Zákona, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

13. Podle § 5 písm. b) Zákona, stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 Zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 14 Zákona, nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 14. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 Zákona, domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 26 Zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně, občanským zákoníkem.

18. Podle § 2894 o.z., povinnost nahradit jinému újmu, zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně, podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

19. Podle § 2895 o.z., škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

20. Podle § 2951 o.z., škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

21. Podle § 31a Zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Podle § 136 o.s.ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí soud podle své úvahy.

23. Soud zjištěný skutkový stav posoudil podle citované právní úpravy a dospěl k tomuto právnímu závěru.

24. Soud na základě zjištěného skutkového stavu má za to, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce byl ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově (dále soud I. stupně) pod sp.zn. [spisová značka] účastníkem řízení na straně oprávněné osoby a předmětem tohoto řízení bylo výkon rozhodnutí nařízený soudem pro běžné a dlužné výživné nejdříve pro nezletilého, poté zletilého žalobce, proti povinnému (otci) žalobce [jméno FO], ve kterém bylo odvolací řízení proti usnesení soudu I. stupně č.j. [spisová značka], které vydala vyšší soudní úřednice, zahájeno doručením odvolání žalobce soudu I. stupně dne 10. 5. 2013 a soud I. stupně rozhodl o odvolání usnesením dne [datum] tak, že odvolání žalobce vyhověl a odvoláním napadené usnesení vyšší soudní úřednice zrušil a návrh povinného zamítl, v této části usnesení nabylo právní moci 30. 5. 2023. Tedy odvolací řízení trvalo více jak 10 let (myšleno od podání odvolání, do pravomocného skončení odvolacího řízení). Dále mezi účastníky se jeví nesporným a bylo to zjištěno soudem z předložených důkazů, že žalobce v souladu s platnou právní úpravou (Zákonem) uplatnil před podáním žaloby u České republiky, [právnická osoba], dne 18. 5. 2023 nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle Zákona za nesprávný úřední postup – průtahy řízení a [Jméno žalované], Odbor odškodňování vydalo dne 15. 11. 2023 k této žádosti stanovisko, kterým žádosti žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích nevyhověl, když dospěl k závěru, že konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 Zákona, se jeví v tomto případě jako dostačující. Žalovaný přihlédl k tomu, že žadateli (žalobci) je přičítána k tíži okolnost, že po dobu cca 8 let, byl v řízení absolutně nečinným a o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty třetí Zákona, tak žalobce tvrdil a žalovaný ve stanovisku potvrdil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově, pod sp.zn. [spisová značka], došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tedy že v řízení o odvolání žalobce, proti usnesení soudu I. stupně v exekučním řízení došlo k nepřiměřeným průtahům, ale jeví se dostačujícím právě toto konstatování a proto nebylo poskytnuto žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích. Soud proto konstatuje, že k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, ve kterém bude rozhodnuto v přiměřené době, došlo. V tomto řízení je třeba posoudit, zda s ohledem na okolnosti případu, které budou popsány, je postačujícím konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 Zákona, jak uzavřel žalovaný nebo, jak požaduje žalobce, je třeba přistoupit i k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Žalobce ohodnotil výši nemajetkové újmy, která mu v této souvislosti vznikla, na částku 189.000Kč v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, ze dne 13.4.2011, č.j. Cpjn 206/2010. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že celková doba odvolacího řízení v exekuční věci žalobce (v exekučním řízení oprávněného), byla nepřiměřeně dlouhá, a to z toho důvodu, jak již bylo shora zjištěno od zahájení odvolacího řízení odoláním žalobce do rozhodnutí soudu I. stupně, uběhla doba více než 10 let, když v obdobných věcech řízení tohoto typu by neměla trvat déle než jeden rok. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o návrhu otce žalobce (povinného) na zastavení výkonu rozhodnutí, ze dne 14. 3. 2013, bylo rozhodnuto za cca 1 měsíc vyhověním návrhu usnesením, které bylo napadeno odvoláním oprávněného (žalobce), o němž bylo rozhodnuto za více jak 10 let. Porovnáním délky řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí a o odvolání do usnesení o vyhovění návrhu na zastavení řízení je zřejmé, že trvání odvolacího řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (odvolací řízení zahájeno 10. 5. 2013 a před soudem I. stupně skončeno dne 20. 4. 2023) a bylo zjištěno, že po uvedenou dobu byl soud víceméně pasivní, spokojil se pouze s běžnými dotazy typu, zda žalobce trvá na podaném odvolání, zda ještě trvá vyživovací povinnost jeho otce s ohledem na věk žalobce a požadavek soudu o potvrzení pokračování žalobce ve studiu na vysoké škole. Za úkon soudu I. stupně směřující ke skončení rozhodnutí o odvolání žalobce, lze považovat pouze protokol o výslechu žalobce dne 12.9.2013, ke kterému se žalobce bez předvolání (z vlastní procesní aktivity) dostavil a následně až dotaz soudu (učiněný po změně zákonného soudce) ze dne 21. 12. 2022 a nařízení jednání na den 20. 4. 2023. Ostatní úkony tak, jak byly popsány shora a zjištěny z připojeného spisu, soud považuje za úkony soudu jevící znaky účelovosti, nikoliv jako úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Je nutno přihlédnout také k tomu, že se jedná o odvolání proti běžnému návrhu na zastavení exekuce, o kterém bylo rozhodnuto obratem ve lhůtě cca 1 měsíce, a proto o odvolání mělo být při standartním procesním postupu soudu I. stupně rozhodnuto i s přihlédnutím k nařízenému jednání o odvolání proti rozhodnutí I. stupně, nejpozději ve lhůtě maximálně 6–12 měsíců (podle konkrétní zatíženosti rozhodujícího soudce), nikoliv 10 let, jak se stalo v tomto konkrétním případě. S ohledem na toto vážné pochybení soudu I. stupně v této konkrétní věci, s přihlédnutím k těmto okolnostem, dospěl soud k závěru, že nepostačuje pouze konstatování žalovaného, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale že je třeba, aby mu bylo poskytnuto rovněž přiměřené zadostiučinění v penězích, a to podle názoru soudu ve výši celkem 84.000 Kč. Soud při stanovení výše přiměřené zadostiučinění v penězích vycházel (shodně jako žalobce ze Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR, ze dne 13.4.2011, č.j. Cpjn 206/2010) ze základní částky 15.000Kč za rok trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které se počítá částka poloviční, neboť každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Soud přihlédl k tomu, že objektivní potřeba a zájem žalobce na rozhodnutí o odvolání a pokračování v exekučním řízení srážkami ze mzdy povinného pro běžné výživné zanikl dne 13. 6. 2018, kdy žalobce ukončil studium na VŠ a začal se samostatně živit. Za dobu od 10. 5. 2013 do 13. 6. 2018 se jednalo o časový úsek, kdy žalobce si musel z důvodu neplnění vyživovací povinnosti povinným, obstarávat peněžní prostředky na studium brigádnickou výdělečnou činností o víkendech. Soud tuto skutečnost zjistil z výpovědi žalobce, když jeho výpověď hodnotil jak o pravdivou, žalobce vypovídal spontánně. i ve svůj neprospěch. Po tuto dobu soud může se žalobcem souhlasit, že svůj nesouhlas proti rozhodnutí soudu I. stupně, se zastavením výkonu rozhodnutí vyjádřil v odvolání a mohl očekávat rozhodnutí o tomto odvolání v přiměřené době, protože se musel starat o obživu sám a nespoléhat se na příspěvek od otce. Je nutno zdůraznit, že nejenom po tuto dobu, ale i po následujících pět let, až do výzvy soudu v roce 2022, učiněné po změně zákonného soudce v této věci, žalobce o rozhodnutí o odvolání nejevil zájem a je nutno k jeho procesní nečinnosti, přihlédnout. S ohledem na tyto okolnosti má soud za to, že po dobu od 13. 6. 2018 do skončení věci odvolacího řízení usnesením soudu I. stupně nemá žalobce již právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Za dobu od 10. 5. 2013 do 13. 6. 2018 cca 5 let soud v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, přiznal za první dva roky částku 7.500Kč, za další tři roky částku 15.000 Kč, tj. celkem 60.000 Kč a tuto částku v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, zvýšil celkem o 40%, neboť dospěl k závěru, že věc, proti níž bylo podáno odvolání, byla triviální, byl podán návrh bez jakýchkoliv důkazů, na zastavení výkonu rozhodnutí, a na základě tohoto neopodstatněného návrhu, bylo vydáno překvapující vyhovující rozhodnutí, a proto k jeho odvolání bylo toto usnesení jako nezákonné změněno tak, že se návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá. Po vymezenou dobu cca pěti let rozhodnutí o odvolání mělo pro oprávněného (žalobce) veliký význam, neboť nebyl výdělečně činný, musel si přivydělávat, aby vůbec mohl ukončit studium na VŠ a byl v převážné míře vázán na finanční prostředky, které mu měly poskytovat oba rodiče, včetně povinného, což se mu nedostalo. Rovněž v této souvislosti, protože po dobu 10 let povinný, tedy otec žalobce, žalobci neplatil žádné výživné, mu vznikla materiální škoda, která je mu postupně po obnovení výkonu rozhodnutí srážkami se mzdy povinným, jeho otcem hrazena (rozhodování o této škodě nebylo předmětem tohoto řízení). Takto stanovená výše zadostiučinění respektuje sjednocující Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010 a Metodiku pro výpočet částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Žalobce uplatnil svůj nárok na přiměřené zadostiučinění, za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem u žalovaného dne 18. 5. 2023, do šesti měsíců od uplatnění nároku nebylo zadostiučinění poskytnuto ze shora citovaných důvodů (§ 14 a 15 Zákona), žalobce se tak oprávněně domáhá svého nároku u soudu. Vzhledem k tomu, že závadový stav na straně soudu, spočívající v nepřiměřené délce řízení o odvolání žalobce, proti usnesení vyššího soudního úředníka, bylo ukončeno až rozhodnutím soudu dne 20. 4. 2023 a žalobce podal žalobu 14. 2. 2024 (tj. ještě před uplynutím jednoho roku od skončení závadového stavu), soud k námitce promlčení vznesené žalovanou, jako nedůvodné (za použití §§ 620, 629 odst. 1 o.z.) a ani neodůvodněné nepřihlédl a žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl (příslušenství soud nepřiznal, neboť ho žalobce nepožadoval a v tomto rozsahu byl soud vázána návrhem).

25. Soud ve zbývajícím rozsahu žalobu z důvodu zastávaného právního názoru v projednávané věci zamítl (odst. II. výroku).

26. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku, nebo na úvaze soudu. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění u odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je třeba rozlišovat mezi posouzením samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, rozhodováním o výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o ní na rozdíl od posuzování existence újmy obecně splňuje podmínky aplikace ust. § 136 o.s.ř. tak, jak byl shora citován a představuje úvahu soudu ve smyslu této právní úpravy. Neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřené zadostiučinění, resp. jeho výši. Přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí Ústavního soudu I ÚS 453/22).

27. Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení v částce 22.570Kč. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [právnická osoba] Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen a.t.), z tarifní hodnoty 50.000 Kč, sestávající se z částky 3.100 Kč za každý z pěti úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednáních soudu dne 8. 8. 2024 a 17.10.2024, včetně vyjádření žalobce k vyjádření žalované, ze dne 24. 9. 2024), pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a.t.) a DPH ve výši 21% z částky 17.000Kč, tj. 3.570Kč (odst. II. výroku). Soud při stanovení výše odměny vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vysloveného v rozhodnutí sp.zn. 25Cdo 3771/2020 (které stvrdilo vytvářenou judikaturu ohledně výpočtu odměny advokáta ve věcech odškodňování tvrzené nemajetkové újmy). Soud nepřiznal žalobci odměnu za sdělení žalobce k výzvě soudu, ze dne 2. 4. 2024, neboť se jednalo o doplnění žalobních tvrzení, tedy údajů, které měly být již uvedeny v žalobě samotné. Soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, i když před podáním žaloby nebyla žalované doručena předžalobní výzva, neboť s ohledem na stanovisko žalované k žádosti žalobci nebylo možno předpokládat ani částečné dobrovolné peněžní plnění (§ 142a o.s.ř.).

28. Soud rozhodl o povinnosti žalovaného plnit ve lhůtě 15 dnů, když přihlédl při stanovení této jiné, než zákonné lhůty (§ 160 odst. 1 o.s.ř., k žádosti žalované, s ohledem na obvyklý způsob vypořádávání závazků žalovanou v obdobných věcech a k tomu, že žalobce proti tomuto žádné podstatné námitky nevznesl) s tím, že náklady řízení zaplatí žalovaná k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení