38 Co 41/2025 - 125

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČ [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno Zástupce] IČ [IČO Zástupce] sídlem [Adresa Zástupce] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 10. 2024, č. j. 14 C 46/2024-89 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 15 000 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve zbývající části výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 90 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám zástupkyně žalobce na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 26 684 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám zástupkyně žalobce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 345,50 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 84 000 Kč (výrok I.), ohledně částky 105 000 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok III.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce jako oprávněný v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 781/2005 podal dne [datum] odvolání proti usnesení ze dne 17. 4. 2013, jímž byl na návrh povinného (otce žalobce) zastaven výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pro běžné i dlužné výživné, přičemž o tomto odvolání bylo rozhodnuto až usnesením ze dne 20. 4. 2023 (s právní mocí v relevantní části dne 30. 5. 2023), tedy po době přesahující 10 let. Soud zjistil výraznou nečinnost soudu v odvolacím řízení, když za úkony směřující k rozhodnutí považoval v podstatě jen výslech žalobce dne [datum] (provedený po dostavení se žalobce z vlastní iniciativy na soud) a následnou výzvu po změně zákonného soudce ze dne [datum] a nařízení jednání na [datum], zatímco ostatní úkony hodnotil jako nesměřující k rozhodnutí ve věci. Současně zjistil, že po tuto dobu nebylo žalobci hrazeno běžné ani dlužné výživné. Dále soud vzal za prokázané, že žalobce nárok řádně předběžně uplatnil u [instituce] dne [datum], které dne [datum] konstatovalo porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění neposkytlo. Soud rovněž zjistil, že žalobce ukončil studium dne [datum] a poté se začal samostatně živit, o průběh řízení po delší dobu aktivně nejevil zájem, byť na výzvy soudu reagoval. Po dobu studia si přivydělával brigádně, aby byl schopen zajistit si prostředky pro svou obživu. Snažil se studovat a současně zajistit prostředky, neměl tak myšlenky na to, aby zjišťoval, jak se vyvíjí řízení o jeho odvolání. Považoval za jednoduší si prostředky za dané situace zajistit sám.

3. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“) jako odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny uzavřel, že samotné konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v dané věci nepostačovalo, neboť odvolací řízení trvalo zcela excesivně dlouho, přitom se jednalo o triviální věc, v níž mělo řízení trvat maximálně [počet] měsíců. Při určení výše peněžité satisfakce soud vycházel ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 (základ 15 000 Kč/rok, první dva roky polovičně). Nárok na přiměřené zadostiučinění přiznal pouze za období od [datum] do ukončení studia žalobce [datum] kdy byl žalobce odkázán na výživné od rodičů. Současně za toto období provedl navýšení částky dle sjednocujícího stanoviska o 40 % z důvodu triviálnosti řízení, v němž bylo vydáno překvapivé, nezákonné usnesení, a z důvodu velkého významu tohoto řízení pro žalobce. Po datu [datum] již žalobci peněžité zadostiučinění nepřiznal s poukazem na pokles významu věci a procesní pasivitu žalobce. Výsledně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 84 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Námitku promlčení soud nepřijal jako důvodnou (žaloba byla podána do jednoho roku od skončení závadového stavu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když výši plnění určil na základě úvahy soudu (§ 136 o. s. ř.) a část neúspěchu nepovažoval za překážku plné náhrady. Za účelně vynaložený náklad nepovažoval podání žalobce k výzvě soudu ze dne [datum], proto za něj náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. a III. napadl odvoláním žalobce. Namítl, že soud I. stupně sice správně konstatoval extrémní délku odvolacího řízení v exekuční věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 E 781/2005, nečinnost soudu a fakt, že po celé období neprobíhaly srážky ze mzdy a nebylo hrazeno běžné ani dlužné výživné, avšak při následném stanovení výše peněžité satisfakce postupoval nelogicky a v rozporu se zásadami pro odškodňování nepřiměřené délky řízení. Žalobce rozporoval jednak skutkové (resp. hodnotící) závěry soudu o tom, že určité úkony měly být považovány za úkony „směřující k rozhodnutí“ (zejména jeho vlastní výpověď bez předvolání z roku [rok] a výzvu soudu z [měsíc, rok]), neboť podle něj šlo buď o aktivitu žalobce, nikoli o procesní vedení soudu, anebo o úkon, k němuž by při řádném postupu soudu vůbec nemuselo dojít. Dále namítl nesprávnost právních závěrů soudu, jenž krátil základní částku za první dva roky na polovinu s odůvodněním, že „každé řízení musí určitou dobu trvat“, ačkoli současně sám uvedl, že takové řízení mělo být skončeno nejpozději v horizontu cca [počet] měsíců. Žalobce v tom spatřoval vnitřní rozpor odůvodnění a nesprávnou aplikaci metodiky. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že soud odškodnil fakticky jen období do [datum] (ukončení studia) a zbytek průtahů z objektivně zjištěných cca [počet] let „odřízl“ s poukazem na zánik zájmu na běžném výživném a na procesní nečinnost žalobce. Žalobce namítl, že skončení vyživovací povinnosti nemohlo objektivně eliminovat význam exekuce vedené i pro dlužné výživné, výkon rozhodnutí pokračoval a průtahy trvaly i po roce [rok]. Žalobce zdůraznil, že povinnost konat a rozhodnout tížila soud, nikoli jeho, a že mu nelze klást k tíži, že soudu nepřipomínal jeho povinnost postupovat bez průtahů. Pokud by vůbec mělo být k jeho menší aktivitě přihlédnuto, mělo se to podle něj projevit nanejvýš v modifikaci (např. v rámci úvah o významu věci), nikoli v tom, že soud zkrátil dobu odškodňovaných průtahů na polovinu. Ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení žalobce namítl, že soud nesprávně určil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších změn (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 50 000 Kč místo určení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu dle výše peněžitého plnění, a dále nesouhlasil s tím, že soud nepřiznal žalobci úkon právní služby spočívající ve sdělení učiněném na výzvu soudu ze dne [datum], které žalobce považoval za účelný a vynucený procesní postup, navíc doplněný o aktuální judikaturu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud výroky II. a III. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby sám změnil rozsudek a přiznal mu vedle 84 000 Kč i dalších 105 000 Kč (při kalkulaci vycházející z částky 7 500 Kč za první rok a dále 9 × 15 000 Kč s příslušnou procentní modifikací pro triviálnost věci a mimořádný význam řízení), a aby současně rozhodl o nákladech tak, že tarifní hodnota bude stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a budou přiznány všechny uplatněné úkony právní služby. Dále navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnila se s jeho právním posouzením. Namítla, že soud I. stupně správně hodnotil jako úkony směřující ke skončení odvolacího řízení jak výslech žalobce dne [datum], tak dotaz/výzvu soudu ze dne [datum], a odmítla výtky žalobce proti stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, včetně krácení odškodňovaného období na dobu do [datum], neboť po ukončení studia a zahájení samostatného živobytí žalobce podle ní neměl právo na peněžité zadostiučinění. Žalobce se o stav exekuce dlouhodobě nezajímal a nevyužil prostředky k odstranění průtahů, což bylo možno zohlednit v rámci kritéria významu řízení (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu). K nákladům řízení žalovaná souhlasila s nepřiznáním odměny za sdělení k výzvě soudu z [datum] jako zbytečného doplnění tvrzení, která měla být obsažena již v žalobě, a odmítla i námitku k určení tarifní hodnoty, když podle ní byla v těchto věcech správná aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Dále navrhla, aby odvolací soud uložil povinnost žalobci nahradit jí náklady odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené výroky II. a III. rozsudku soudu I. stupně i řízení předcházející jejich vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Odvolací soud vycházel z pravomocného výroku I. rozsudku soudu I. stupně. Za správná považuje skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a v úvodní části tohoto rozhodnutí.

8. Namítal-li žalobce nesprávné skutkové závěry soudu I. stupně ve vztahu k úkonům soudu ve vykonávacím řízení, jež směřovaly k rozhodnutí věci, pak odvolací soud konstatuje, že není zcela zřejmé, kam tato polemika žalobce směřuje. I kdyby totiž uvedené úkony nebyly hodnoceny jako úkony směřující k rozhodnutí, nic by to nezměnilo na klíčovém závěru soudu I. stupně, že o odvolání bylo rozhodnuto až po více než deseti letech, tedy v době zjevně nepřiměřené. Závěr soudu o nepřiměřenosti délky řízení tak stál především na celkové délce a dlouhodobé faktické nečinnosti mezi jednotlivými kroky, nikoli na kvalifikaci těchto dvou úkonů. Stejně tak výše přiznaného zadostiučinění vycházela z délky relevantního období a z aplikace základní částky s modifikacemi, takže samotné označení těchto úkonů nemělo na výslednou částku rozhodující vliv.

9. Odvolací soud přitom i v tomto ohledu považuje závěr soudu I. stupně za správný, neboť za „úkon směřující k rozhodnutí ve věci“ lze považovat takový procesní postup soudu, který objektivně posouvá řízení k meritornímu vyřízení (tj. slouží k objasnění skutkových okolností rozhodných pro rozhodnutí, k ověření procesních předpokladů nebo k vytvoření podkladů pro vydání rozhodnutí), a to bez ohledu na to, zda k jeho provedení dal podnět soud sám, anebo zda se účastník dostavil z vlastní iniciativy. Rozhodné je, že úkon provedl soud jako orgán veřejné moci (např. účastníka poučil, sepsal protokol, kladl dotazy, vyžádal/konstatoval listiny, učinil záznam do spisu, případně navázal dalšími kroky), a tím získal či ověřil informace, které jsou z hlediska rozhodnutí (zde o odvolání proti zastavení výkonu rozhodnutí v řízení o výživném) relevantní.

10. V tomto rámci lze za úkon směřující k rozhodnutí považovat i výslech oprávněného (žalobce) dne [datum], přestože se oprávněný dostavil bez předvolání. Soud tím získal (a procesně zachytil) aktuální tvrzení o trvání vyživovací povinnosti, neplacení výživného, výši dluhu a pokračování ve studiu, tedy skutečnosti, které byly pro posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a pro vyřízení odvolání podstatné. Současně tím soud procesně otevřel prostor pro další dokazování (např. potvrzení o studiu) a fakticky se odvoláním zabýval, byť nedostatečně. Stejně tak lze za úkon směřující k rozhodnutí považovat i dotaz/výzvu ze dne [datum], zda žalobce na odvolání trvá, byť byl učiněn po mnoha letech. Soud tím ověřoval, zda odvolací řízení nadále vyžaduje meritorní rozhodnutí (zda odvolání nebylo vzato zpět, zda nedošlo k uspokojení nároku, zda je řízení v relevantním rozsahu ještě aktuální), a současně šlo o krok, který podle skutkových zjištění rozsudku bezprostředně vedl k nařízení jednání a k vydání rozhodnutí dne [datum]. I když je takový dotaz po letech nestandardní a nemůže omluvit předchozí průtahy, z hlediska posouzení (ne)činnosti představuje procesní úkon, který měl reálný vztah k dokončení řízení a k vydání rozhodnutí.

11. Odvolací námitka žalobce, podle níž mu mělo být za druhý rok posuzovaného vykonávacího řízení přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 15 000 Kč s ohledem na závěr soudu I. stupně o přiměřené délce řízení [počet] měsíců, není důvodná. Z ustálených judikaturních východisek při odškodňování nepřiměřené délky řízení plyne, že prvních [počet] měsíců se pro účely stanovení základní částky ohodnocuje poloviční sazbou jako celek, neboť „každé řízení nějakou dobu trvá“, a proto by bylo nesprávné odškodňovat počáteční (typově ještě přiměřenou) dobu řízení stejně jako dobu přesahující přiměřenost (srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010). Toto pravidlo se uplatní bez ohledu na to, že v konkrétní věci by (pro jednoduchost) mělo řízení trvat kratší dobu. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023 výslovně uvedl, že „[k]rácení přiměřeného zadostiučinění za první dva roky správního řízení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní, a existence lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá, neboť ačkoliv lze zajisté v obecné rovině souhlasit s tím, že řízení, které má podle zákona trvat nejvýše desítky dnů, nemá běžně trvat dva roky, snížením částky za první dva roky řízení není zpochybněna samotná existence nepřiměřené délky řízení, ani popřen rozdíl mezi správním a soudním řízením, ale první dva roky, jakkoli lze již hovořit o nepřiměřeně dlouhém řízení, není intenzita újmy tak významná jako roky následující (plynutím času)“. Současně Nejvyšší soud potvrdil, že výjimkou z tohoto přístupu není ani řízení exekuční, tedy pravidlo dopadá i na vykonávací řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3337/2023).

12. Nadto je rozhodné, že žalobce sám v žalobě uplatnil za první dva roky částku odpovídající poloviční sazbě (tj. 7 500 Kč za každý z prvních dvou roků), a to s odkazem na výše uvedené Stanovisko Nejvyššího soudu, přičemž soud I. stupně žalobci v této části včetně požadovaného navýšení vyhověl. Soud je přitom vázán žalobním návrhem a nemůže přiznat žalobci více, než bylo uplatněno (srov. dispoziční zásadu a § 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud žalobce v odvolání nově prosazuje, aby mu za druhý rok náležela plná roční sazba 15 000 Kč (s požadovaným 40 % navýšením), jde ve své podstatě o změnu (zvýšení) uplatněného peněžitého nároku oproti žalobě. Takovou změnu nelze bez dalšího prosazovat až v odvolacím řízení, a i kdyby byla procesně přípustná, nemůže zpětně založit pochybení soudu I. stupně, který rozhodoval v mezích žalobního návrhu.

13. Odvolací soud nicméně přisvědčuje námitce žalobce směřující proti tomu, že mu soud I. stupně nepřiznal peněžité zadostiučinění za dalších [počet] let trvání vykonávacího řízení. Výše přiznaného zadostiučinění se stanoví ze základní částky určené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času, přičemž tato základní částka se následně modifikuje (zvyšuje či snižuje) podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. bod 9 Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010). Dospěl-li soud I. stupně správně k závěru, že v projednávané věci intenzita porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odůvodňuje relutární formu satisfakce, pak se tento závěr vztahuje na celou dobu nepřiměřené délky řízení. Případné změny v intenzitě újmy v čase lze zohlednit toliko v rámci modifikací základní částky za časovou jednotku, nikoliv tak, že se za část období peněžité zadostiučinění nepřizná vůbec. Pokud soud I. stupně opřel zamítavý výrok o úvahu, že objektivní potřeba a zájem žalobce na rozhodnutí o odvolání a pokračování ve výkonu rozhodnutí pro běžné výživné zanikly dne [datum] ukončením studia, přehlédl, že i po tomto datu žalobci nadále svědčil majetkový zájem na pokračování řízení pro dlužné výživné, a řízení také fakticky pokračovalo právě pro dlužné výživné, které je žalobci po zrušení usnesení vyšší soudní úřednice postupně vymoženo. Ačkoli žalobce v odvolání tvrdí, že řízení pro něj mělo nadále mimořádný význam, z řádně zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně (zejména samotné výpovědi žalobce) vyplývá, že se zánikem jeho odkázanosti na výživu ze strany rodičů (a tedy i povinného), tomu tak nebylo, což se ostatně odrazilo i ve skutečnosti, že žalobce byl v řízení nečinný, o jeho stav neprojevil zájem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za období od ukončení vzdělání žalobce (tedy za dalších 5 let trvání řízení) nejsou splněny podmínky pro navýšení základní částky za časovou jednotku o 20 % z důvodu jejího mimořádného významu pro žalobce.

14. Odvolací soud současně neshledal důvod pro další snížení základní částky za časovou jednotku jen proto, že žalobce byl po určitou dobu „procesně neaktivní“. V projednávané věci totiž žalobce svou nečinností průtahy nezpůsobil ani je neprohloubil. Povinnost postupovat bez zbytečných průtahů tíží orgány veřejné moci, nikoliv účastníka řízení, který není povinen soud k činnosti opakovaně vyzývat. Procesní pasivitu poškozeného lze (je-li to na místě) promítnout nanejvýš do úvah o kritériu významu řízení pro poškozeného, nikoli však dovodit z ní nulovou relutární satisfakci za celé období, v němž řízení objektivně dále nepřiměřeně trvalo. Lze zcela pochopit postoj žalobce, který se snažil zajistit prostředky pro své studium vlastní prací, následně nastoupil do zaměstnání a řešil problémy s tím související, přičemž při neznalosti procesních postupů soudu neřešil důvod, pro který není výživné otci strháváno. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobci vedle již přiznané náhrady ve výši 84 000 Kč náleží též zadostiučinění za dobu po [datum] do skončení řízení, tj. za dalších [počet] let, ve výši 5 × 15 000 Kč, přičemž s ohledem na zcela nestandardní a nepředvídatelné vyhovění nepodloženému návrhu povinného a banálnost věci shledává odvolací soud důvodným navýšení o 20 %, tedy celkem 90 000 Kč. V rozsahu požadavku přesahujícího tuto částku (tj. pokud žalobce (nově) dovozuje nárok na další navýšení této částky) odvolací soud odvolání důvodným neshledal.

15. Z výše uvedených důvodu odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil co do zamítnutí částky 15 000 Kč. Ve zbývající části dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 90 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud (shodně jako soud I. stupně) k žádosti žalované poskytl lhůtu k plnění v délce 15 dní, neboť žalovaná je složkou státu a její účetní mechanismy a schvalovací procesy vyžadují k vyplacení finanční částky delší než třídenní lhůtu. Toto prodloužení nebude mít zásadní dopad do majetkové sféry žalobce.

16. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl v řízení v převážné části úspěšný, přičemž posouzení výše přiznané částky záviselo na hodnocení soudu. Za této situace je i v případě částečného neúspěchu namístě přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že odměna advokátky má být určena z tarifní hodnoty, kterou je výše přisouzené částky. Řízení před soudem I. stupně probíhalo v roce [rok]. Soud tak postupoval správně, když odměnu advokátky žalobce určil dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť vycházel z ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu, jež byla podrobena i ústavnímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3277/18). Až s účinností od 1. 1. 2025 bylo do advokátního tarifu novelou zařazeno ustanovení § 9a odst. 2 písm. a), které ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, stanoví, že se za tarifní hodnotu se považuje přisouzená částka, nejvýše však částka 500 000 Kč. Dle přechodných ustanovení se však pro určení výše odměny použije znění advokátního tarifu, které je účinné v době provedení tohoto úkonu. Výše uvedená úprava obsažená v § 9a advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, je tak použitelná až na úkony advokáta učiněné ode dne 1. 1. 2025.

17. Odvolací soud naproti tomu přisvědčil žalobci, že soud I. stupně nesprávně krátil odměnu advokátky žalobce za úkon ze dne [datum]. Tímto podáním advokátka žalobce reagovala na výzvu soudu k uvedení skutečností, na základě jakého výpočtu, titulu, judikatury žalobce požaduje částku 15 000 Kč za první dva roky a za každý další rok částku 15 000 Kč, jakož i uvedení skutečností (titulu, judikatury) na základě níž požaduje zvýšení této částky o 2 x 20 %. Tyto skutečnosti přitom vyplývaly přímo ze žaloby, popř. z výše uvedeného Stanoviska Nejvyššího soudu, když však povinností žalobce nebylo v projednávané věci na toto Stanovisko odkazovat. Žalobce byl povinen na výzvu soudu reagovat a tyto skutečnosti (opětovně) sdělit. Nadto v tomto podání doplnil i aktuální rozhodnutí Ústavního soudu týkající se posuzování výše přiměřeného zadostiučinění. Nelze mu tak odepřít náhradu nákladů za tento úkon s odkazem na to, že se nejednalo o náklady účelně vynaložené, když fakticky pouze reagoval na neodůvodněnou výzvu soudu.

18. Odvolací soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč, v odměně a paušální náhradě nákladů advokátky žalobce za 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, účast na jednání soudu I. stupně dne [datum] a [datum], vyjádření žalobce ve věci samé ze dne [datum] a [datum]). Odměna advokátky činí dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, částku 6 x 3 100 Kč a paušální náhrada nákladů činí dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, částku 6 x 300 Kč. Odměna a paušální náhrada se zvyšují v souladu s § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. o 21 % sazbu daně z přidaného hodnoty ve výši 4 284 Kč. Celkem tak náklady žalobce před soudem I. stupně činí 24 684 Kč. Odvolací soud ze shodných důvodů jako výše ponechal lhůtu k plnění žalovanému v délce 15 dní.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl i v odvolacím řízení z velké části úspěšný. Rozhodnutí přitom záviselo na úvaze soudu. Odvolací soud proto žalobci přiznal plnou náhradu nákladů, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem za odvolání ve výši 2 000 Kč a odměnou a paušální náhradou nákladů advokátky žalobce za 2 úkony právní služby, a to odvolání ze dne [datum] a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu. Pro úkon ze dne [datum] činí odměna advokáta 3 100 Kč a paušální náhrada nákladů 300 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, účinného do 31. 12. 2024, při tarifní hodnotě 50 000 Kč. Pro úkon ze dne [datum] činí odměna 4 700 Kč a paušální náhrada nákladů řízení 450 Kč dle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, při tarifní hodnotě 90 000 Kč (částka přisouzená v odvolacím řízení). Tyto částky s výjimkou soudního poplatku se zvyšují o 21 % sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 1 795,50 Kč, neboť advokátka žalobce doložila, že je plátcem této daně (§ 137 o. s. ř.). Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 12 345,50 Kč. Všechny tyto náklady považuje odvolací soud za náklady účelně vynaložené k uplatnění či bránění práva žalobce v odvolacím řízení. Lhůta k plnění byla ze shora uvedených důvodů stanovena v délce 15 dní.

Poučení