14 C 54/2020-118

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 1 920 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nemajetkové újmě částku 20 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, když v převyšující části co do 400 000 Kč se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 24 532 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu 27. 3. 2020 domáhal zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích za nezákonné trestní stíhání své osoby. Uvedl k tomu, že Okresní soud v Chomutově v hlavním líčení dne 3. 4. 2019 jej podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Lounech sp. zn. ZT 286/2016 ze dne 16. 1. 2017, kterou mu bylo kladeno za vinu, že z hrubé nedbalosti měl porušit podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, a tím měl jinému - [anonymizováno] [obec], způsobit značnou škodu, čímž měl spáchat přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Obžaloby byl jmenovaný zproštěn proto, že v obžalobě označený skutek nebyl shledán trestným činem, ale právě naopak za jednání plně v souladu se zákonem o obcích a ve prospěch města Postoloprty. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované, ta vyhověla žádosti, žalobci adresovala omluvu, a přiznala mu na náhradu nemajetkové újmy jednorázovou částku 80 000 Kč. Žalobce považuje sdělení obvinění za selhání státu a nezákonný zásah do své lidské důstojnosti, do všech součástí osobnosti a za dlouhodobé narušení soukromého života. O případu se psalo v desítkách článků v médiích, když s ohledem na to, že [obec] jsou malé město, všichni občané věděli, že se žalobce daná kauza dotýká v pozici trestně stíhané osoby. Zájem médií byl násoben tím, že jedním ze stíhaných kolegů byl [jméno] [příjmení], který se v mezidobí stal poslancem PSP ČR, což ještě více poutalo k případu pozornost. Svědčí o tom seznam článků, kde se psalo o předmětné kauze. I když tam není vždy uvedeno jméno žalobce, všichni v [obec] věděli, že se jedná i o jeho osobu, protože šlo o případ obecně známý, a všichni věděli, že je obviněn (obžalován) shodně, jako poslanec [jméno] [příjmení] Trestní stíhání trvalo více jak dva roky a prošlo si všemi procesními fázemi (podezřelý, obviněný, odsouzený trestním příkazem, obžalovaný), což násobilo u veřejnosti přesvědčení, že se žalobce skutečně dopustil trestného činu. Žalobce žije v [obec] desítky let, kam nastupoval po základní vojenské službě jako učitel na základní školu. Postupně se seznámil se spoustou lidí nejen díky vykonávané profesi (žáci a jejich rodiče, kolegové a další), ale díky aktivnímu životu, který je zvyklý vést. Založil v [obec] rodinu, jeho manželka pochází ze zdejšího starobylého rodu, narodily se jim dvě děti. Později se stal zástupcem ředitelky školy, a přestože v roce 2007 začal pracovat na nedaleké základní škole v [obec] jako ředitel, nadále byl ve velmi úzkém kontaktu se zdejším prostředím. Pomáhal organizovat některé školní akce, v posledních letech byla tato jeho participace stále častější. Nyní pracuje jako ředitel základní školy v [obec]. Pro učitele (ředitele) je extrémně důležitá důvěra a úcta lidí, kterou se právě učitelé musí vyznačovat mnohem víc než lidé jiných profesí. Ve chvíli, kdy byl Facebook plný fotografií ze soudní síně, v Poslanecké sněmovně probíhalo jednání o vydání poslance [příjmení], který byl s celou kauzou spjatý, regionální tisk se tématu věnoval takřka nepřetržitě - jeho pozice ředitele školy byla neskutečně složitá a náročná, neboť jako ředitel školy musel vysvětlovat rodičům, zda je či není stíhán a proč. Po celou dobu vyšetřování a jednání soudů cítil žalobce ztrátu své důvěryhodnosti, a cítil tzv. mezi řádky od rodičů poznámky ke své bezúhonnosti. Další rovina byl vztah k zaměstnancům, protože ani jejich pozornosti obžaloba samozřejmě neunikla. Žalobce působí na středně velká základní škole, v roli zaměstnavatele vystupuje ve více než čtyřech desítkách případů. Jestliže v případě rodičů se mohl občas snažit uklidnit tím, že jeho soudní stíhání a obžaloba unikly jejich pozornosti, pak v případě učitelů a vychovatelů, tedy lidí většinou s univerzitním vzděláním, toto nebylo možné očekávat. Žalobce tak čelil trvale zvídavým pohledům, trapnému tichu, když se na dané téma stočila řeč, a to hovořilo za vše. Bohužel bylo ze strany žalobce neúčinné vysvětlovat podřízeným, že věc rozvířil zneuznaný a„ hloupý“ obyvatel města, a pak především odkazovat na odborně neschopného vyšetřovatele, odborně i lidsky„ zaslepenou“ státní zástupkyni, a zpočátku na nerozhodnou soudkyni.„ To by mohl říkat každý“ bylo žalobci mnohokrát naznačeno či přímo řečeno. Autoritu jako ředitel dále musí mít žalobce před zřizovatelem, kterým je v případě jeho školy okresní město. Zřizovatel nepochybně přihlíží k tomu, jakého má škola v čele ředitele, když tento o něco žádá, tedy která škola je v jeho očích elitní, protože má dobrého ředitele. Nejdůležitější ze subjektivního úhlu pohledu je, že zřizovatel rozhoduje o setrvání ředitele ve funkci, resp. rozhoduje o vyhlášení nebo nevyhlášení konkurzu na další funkční období. Pro žalobce to bylo díky nezákonnému trestnímu stíhání jedno z nejtěžších období kariéry. Byla to totiž doba končícího funkčního období v pozici ředitele, syn žalobce byl na studiích, dcera žalobce na základní škole, měl nemocnou manželku, spousta nedokončených úkolů v osobním životě, a k tomu přibylo nezákonné trestní stíhání, které nebralo konce. Důsledkem pro žalobce byl špatný spánek, depresivní stavy a myšlenky. To trvá doposud. Žalobce zažíval trvalý strach o práci, protože do funkce ředitele školy nastupoval tzv. zvenčí, tedy nikoliv z pozice řadového učitele a jako takový by se ocitl bez pracovního uplatnění. Byla na místě otázka, zda zřizovatel potvrdí ve funkci člověka, který je aktuálně obžalován z trestného činu. Před tímto obdobím žil žalobce s manželkou spokojeně, a předpokládal, že zpětně bude období vletech 2011 - 2014 hodnotit jako jedno z nejúspěšnějších v jeho životě. Stal se ředitelem prestižní základní školy, v komunálních volbách jeho sdružení zvítězilo a získal jako kandidát třetí největší počet hlasů, a to dokonce jako člověk, který v tu dobu pracoval již tři roky mimo město. Začal pracovat v radě města, úzce spolupracoval na řadě projektů se Základní uměleckou školou. Vystudoval druhou vysokou školu, opravili s rodinou dům a radoval se ze zdravých dětí, kterým se dařilo na všech frontách - ve škole, v hudbě, ve sportu. Najednou byl však žalobce nucen se s manželkou bavit o trestním stíhání, o výsleších na policii, o odsouzení trestním příkazem, o obžalobě, že musí zaplatit právníka a jde druhý den na schůzku všech obžalovaných. Se svými dětmi musel diskutovat o tom, co slyšely ve škole, a s čím přišly jako se zaručenou zprávou. Další velmi stresovou situací pro žalobce byli jeho stárnoucí a nemocní rodiče. Žalobce byl v jejich očích vinen, protože když už to soud rozjel, asi na tom něco bude - říkali mu, tedy věřili, že jinak by žalobce nemohl být obžalován. To, že žalobce rodiče považovali za vinného, ho těžce zasahovalo, a trpí tím dodnes. Přesto, že státní orgány dosáhly toho, že vlastní rodina žalobce zrazovala jít do voleb, tedy zůstal na rozhodování sám, opět se voleb účastnil. Ovšem s tím, že byl v tu dobu stále obžalován - tedy s obrovským stresem. Žalobce proto požádal žalovaného o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč, z tohoto požadavku mu žalovaný poukázal 80 000 Kč. Na náhradě 2 000 000 Kč ale žalobce trvá, a proto žaluje touto žalobou doplatek 1 920 000 Kč. Tato náhrada podle jeho názoru plně odpovídá nezákonnostem ze strany žalovaného, jeho selháním ve všech fázích, ze strany všech zúčastněných, když naopak soud vyhodnotil jeho jednání ne jako trestné jiným právním názorem, ale proto, že jednání žalobce vyhodnotil, jako jednání ve prospěch města v každé fázi.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 (původně u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 10/2017). Též splnění obligatorní podmínky uplatnění nároku u žalované podáním doručeným dne 5. 8. 2019. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání shledala za dostačující formu kompenzace nemajetkové újmy konstatování porušení práva, omluvu a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši 80 000 Kč. Žalovaná považuje konstatování porušení práva, poskytnutí omluvy za nezákonné trestní stíhání a přiznání částky ve výši 80 000 Kč za dostačující, zákonem aprobovanou formu kompenzace. Při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba rovněž přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek NS ČR č. j. 30 Cdo 2813/2011-74). Přiměřenost morálního zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního případu již postačující, a tím i účinná (rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Ze soudní judikatury se dále podává, že může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl, má podle ní poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění přednost, jde tedy o primární způsob zadostiučinění (rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Pokud se jedná o povahu trestní věci, žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1) trestního zákoníku. Šlo o druh trestné činnosti, obecně nemající výrazně dehonestující charakter tak, jako je tomu například u násilné trestné činnosti (vražda, znásilnění, pohlavní zneužívání apod.). Potud lze povahu této konkrétní trestní věci chápat spíše jako méně způsobilou přičinit se na vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Vliv délky trestního řízení na vznik nemajetkové újmy pak byl dle názoru žalované do jisté míry patrný, neboť trestní stíhání žalobce trvalo po dobu cca 2 let a 10 měsíců. Žalovaná má za to, že tuto délku lze vzhledem k okolnostem případu považovat za přiměřenou. Na délku trestního stíhání měla vliv i skutečnost, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku jako u nepřiměřené dlouhého řízení, kdy újma na straně poškozeného se předpokládá, újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána. K prokázání újmy ze strany žalobce však v daném případě došlo spíše okrajově. Ohledně namítané medializace je nutné uvést, že tato je pouze prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu. Z tohoto důvodu tak nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky. K tomuto odkázala žalovaná např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Nadto, v převážné většině článků týkající se dané kauzy nebylo výslovně uvedeno jméno samotného žalobce.

3. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, avšak setrval na zaplacení částky 420 000 Kč.

4. Řízení bylo s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby u jednání dne 11. 8. 2021 částečně zastaveno (co do 1 500 000 Kč).

5. Účastníci učinili nesporným zahájení trestního stíhání žalobce dne 29. 7. 2016 pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 221 odst. 1) trestního zákoníku, a též, že byl obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 4. 2019, č.j. 3 T 19/2017-1492 zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

6. Je nesporné, že nárok u žalované byl žalobcem uplatněn dne 5. 8. 2019 a rovněž, že žalovaná žalobci ve výši 80 000 Kč v uvedeném segmentu plnila.

7. Žalovaná učinila nesporným vydání novinových článků o trestním stíhání zastupitelů [územní celek] v této věci.

8. Z účastnického výslechu žalobce, vyplynulo, že od roku 2011 je v posici ředitele jedné ze tří základních škol v okresním městě [obec]. Pozice ředitele školy obecně, je velmi exponovaná, je tzv. na očích, jednání s rodiči, zřizovateli a dalšími partnery je doslova na denním pořádku, proto je bezúhonnost, důvěryhodnost a morálka v této posici zásadní. Zmínka o něm se v mediálním prostoru objevila, dokonce i fotografie z jednání u okresního soudu, proto zajel za zřizovatelem (přišlo mu to i korektní) a informoval ho o trestním stíhání; též z důvodu, že se vlastně blížil konec žalobcova funkčního období a měl velký zájem v té své funkci pokračovat a nejít znovu do nejistého konkurzu. Zřizovatel má možnost funkční období prodloužit o další období, takže starostu (tehdejšího) s celou kauzou seznámil. Bylo to v době, kdy i v [obec], se to dostalo do povědomí nejen zřizovatele, ale i části rodičovské veřejnosti, všech pedagogů, jako zaměstnanců žalobce. Některé věci nebylo úplně jednoduché vysvětlovat podřízeným, ani jim to nemá za zlé. Někteří se na tu kauzu dívali laicky, nebo lidově řečeno:„ není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.“ Žije v [obec], ale je původem z [anonymizováno], takže jeho rodiče v [obec] žijí, máma tam pracuje v důchodu jako učitelka v mateřské škole a musela čelit některým minimálně dotěrným dotazům ohledně stíhání žalobce. V době, kdy kauza byla nejvíce sledovaná, měl obě děti na základní škole a syn dokončoval druhý stupeň a zejména dcera to nesla velmi citlivě. To ho trápilo úplně nejvíc, vyšly o tom články v regionálním tisku, který se dostal potom k jeho babičce, které bude 89 let. Neřekl jí o své kauze, (je vážně nemocná) a na něm, jako na prvorozeném vnukovi lpěla, nicméně se k ní dostal regionální deník, tudíž musel s pravdou ven a bylo to velmi emotivní setkání. Nejhorší to bylo ve vlastní rodině s vlastní manželkou, která pracuje také jako pedagog na základní škole v [obec], a která si přála, ať funkci položí, že to nemá zapotřebí. Doma se kvůli tomu hádali. S dalšími zastupiteli byli„ na stejné lodi“, semkli a nějakou dobu se scházeli jenom spolu, nevyhledávali společnost. Víc mu však vadila rodinná atmosféra, že člověk zakrývá některé informace vlastním rodičům, že jim je pořádně neřekne, aby je tím netrápil, že to musí vysvětlovat dětem, kterým to vlastně ani nevysvětlí, protože oni v tom svém věku přinesou nějakou zkratkovitou informaci ze školy, třeba i špatně pochopenou nebo útočně zamýšlenou nějakého spolužáka, kterému to doma řekl závistivý rodič. Následky trestního stíhání při výkonu zastupitelské činnosti přivodily, že se„ mají tzv. na pozoru,“ jsou neustále v psychickém presu, odkud přijde zase nějaká další rána, to není hezký život. Vnímá spravedlnost jako rozbitý džbán slepený částečně. Když chodil k výslechům na policii, tak si říkal, že:„ budiž, je to policista, není právně vzdělaný, omylný člověk, dostal nějakou„ zakázku,“ má práci, a tu dělá.“ Pak ale nebyl schopen pochopit postoj státní zástupkyně, což naprosto zdevastovalo na dlouhou dobu jeho důvěru vůči soudnictví, a když mu následně od soudkyně přišel trestní příkaz, s tím se nemohl smířit. Funkční období ředitele mu bylo prodlouženo. Mezitím došlo na radnici ke změně starosty, jímž se stal bývalý pedagog a ředitel školy. Vnímal to tak, že to je nejenom určité vyjádření spokojenosti s jeho prací, která mu byla deklarována. Školu v roce 2011 přebíral s 280 žáky, dnes má škola 500 žáků, takže školu stabilizoval. Jsou úspěšní, vnímal to jako vyjádření spokojenosti s jeho prací a možná ze strany starosty je tam vůči práci ředitele i větší empatie. Co se týká zastupitelské posice v [obec], nakonec po dlouhém váhání kandidoval znovu, měli nějaké představy o volebním výsledku, ty se sice úplně nepotkaly, ale na druhou stranu, přesto ten volební výsledek byl takový, že vlastně uspěli a od roku 2018 vykonává neuvolněnou funkci místostarosty. Nenechal si od manželky do toho mluvit, ta mu to vyčítá dál. Řekl si ale, že kdyby to vzdal, nebo nekandidoval, tak by to vnímal jako prohru.

9. Skutkovým závěrem soudu je, že žalobce, profesí pedagog, byl jako veřejně činná osoba v komunální sféře po dobu 2 let a 9 měsíců trestně stíhán, též s dalšími veřejně činnými subjekty, přičemž u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 byl (li) zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 29. 7. 2016 usnesením o zahájení trestního stíhání pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 221 odst. 1) trestního zákoníku. Dne 20. 1. 2017 podalo Okresní státní zastupitelství v Lounech obžalobu k Okresnímu soudu v Lounech. Dne 1. 3. 2017 bylo vydáno usnesení, na základě kterého byla věc Okresnímu soudu v Lounech odňata a byla přikázána Okresnímu soudu v Chomutově. Dne 29. 3. 2017 byl ve věci vydán trestní příkaz. Proti trestnímu příkazu podal žalobce dne 6. 4. 2017 odpor. Po hlavních líčeních byl žalobce dne 3. 4. 2019 zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V době trestního stíhání i po jeho ukončení žalobce zastával posici ředitele školy.

10. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších předpisů stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 cit. zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

11. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 13 cit. zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Podle ust. § 26 citovaného zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, je soud toho názoru, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto, proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

17. Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků.

18. V dané věci má soud za to, že vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákonných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Soud se následně zabýval otázkou, jakou měrou byla osobnostní práva takovýmto jednáním dotčena, a z tohoto vyvodil rozsah způsobené nemateriální újmy, jejíž kompenzací se zabýval. Soud při posouzení zásahu do žalobcem tvrzené sféry osobnostních práv vycházel z povahy trestní věci, dotčených sociálních vazeb, možného morálního narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání, zkoumal dopady do profesní, soukromé, rodinné, sféry života a zabýval se mimo jiné i mírou publicity žalobce (rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 30 Cdo 2813/2011). V souladu s konstantní judikaturou řešící danou problematiku bylo možno uzavřít, že v daném případě došlo k vydání rozhodnutí, které lze ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. s ohledem na výsledek trestního řízení označit jako nezákonné. Za takové rozhodnutí se v projednávaném případě považuje usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29.7.2016 Trestní stíhání žalobce trvalo bezmála 3 roky. Z hlediska odpovědnosti žalované je nárok dán, (ostatně to žalovaná nezpochybňuje), neboť bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Nejistota, kdy žalobce byl vystaven hrozbě uložení trestu odnětí svobody, zcela zjevně existovala až do doby, než o zproštění obžaloby rozhodl nalézací soud. Žalobce byl a je aktivním občanem, ve městě, kde žije, byl a je osobou obecně vnímanou jako autorita, jehož pověst, byla pochopitelně probíhajícím trestním stíháním znevěrohodněna.

19. Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

21. Žalobce byl stíhán pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci za tento hrozil trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo zákaz činnosti. Obecně lze konstatovat, že tato trestná činnost nemá v očích veřejnosti zásadně ponižující charakter, jako je tomu například u závažné trestné činnosti související s delikty násilnými. Soud toto kritérium zohlednil tím, že vyšel u porovnávaných případů z trestné činnosti, která je co do povahy trestné činnosti shodná nebo plně porovnatelná. Trestní řízení ve vztahu k žalobci trvalo 2 roky a 9 měsíců a obecně nelze uzavřít, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Tuto délku odůvodňuje zejména skutková složitost věci s ohledem na znalecké zkoumání a procesní složitost věci, zejména s ohledem na počet obviněných osob. Soud toto kritérium rovněž zohlednil tím, že zvolil k porovnání případy, které svou délkou korespondují s případem tímto.

22. Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, vyšel zejména z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, ve věci týkající se obžalovaných v téže kauze, konkrétně v řízeních vedených pod sp. zn. 44 C 13/2020, 28 C 51/2020 a 15 C 53/2020, 10 C 48/2020, 37 C 33/2020, 19 C 33/2020, v nichž zdejší soud dospěl k závěru, že tamní poškození byli dostatečně odškodněni poskytnutím částky ve výši 80 000 Kč. Lze tak uzavřít, že celkově byly zásahy obdobné a rovněž by tak měla být poskytnuta obdobná částka odškodnění. V případě žalobce však soud vyhodnocením samotných kritérií délky řízení, povahy trestné činnosti a zásahů do osobnostní sféry žalobce stanovil výši zadostiučinění celkem částkou 100 000 Kč, když žalovanou poskytnuté zadostiučinění 80 000 Kč je u žalobce přiléhavé navýšit o částku 20 000 Kč. Profesní a životní dráha žalobce, jako učitele (ředitele) je zcela nepochybně důležitá z hlediska důvěry a úcty lidí, a právě pedagogové se musí těmito atributy vyznačovat mnohem víc než lidé v jiných profesích, kdy jedinec v této profesní posici by měl být vnímán jako důvěryhodná osoba se zcela„ čistým štítem“ a bezúhonnou pověstí. V případě žalobce se jedná o nejen ředitele základní školy, nýbrž i zastupitele a s tím je spojena i odpovědnost morální, kterou má vůči žákům a rodičům, ale i voličům, s kterými komunikuje, přičemž i v případě, že trestní stíhání bylo nakonec odklizeno, mohou tuto skutečnost uvedené osoby vnímat negativně, což může vytvořit problém v komunikaci s rodiči a vedením školy či voliči. Proto částka 80 000 Kč je ve výše srovnávaných případech – jiných zastupitelů již dříve odškodněných - jistě adekvátní (ve vztahu k jejich postavení v době trestního stíhání), netýká se to však žalobce, který na rozdíl od ostatních odškodněných žadatelů, byl a je tzv. na očích veřejnosti z titulu své funkce ředitele školy (proto postačí zde i jen hrozba profesní likvidace a rodinného života), přičemž je lhostejné, zda navzdory trestnímu stíhání nedošlo k jeho odvolání z funkce či zda uspěl či neuspěl v dalších komunálních volbách.

23. V té souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/2021 ze dne 21. 6. 2021, který se dotýká náhrady škody v obdobném případě, a to stíhání politika, který rovněž apeloval na individuální nikoliv formalistický přístup. Soud mu tak přiznal zadostiučinění ve výši 81 250 Kč, uvedené rozhodnutí však bylo zrušeno Ústavním soudem. Z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že stěžovatel byl po dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem, senátorem a dokonce primátorem statutárního města. Často bývá uváděno, že politik či veřejně činná osoba musí strpět větší míru zásahů do svého soukromí a každé podezření z trestné činnosti je tu třeba řádně prověřit, na druhou stranu tomu musí odpovídat povinnost adekvátně odškodnit nedůvodný zásah státu a situaci tak alespoň částečně narovnat. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činným v tr. řízení, musí mít záruku, že pokud tr. činnost nespáchala, dostane své odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce takové omezení v rámci tr. stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná. Do jisté míry srovnatelnou situací se Ústavní soud zabýval v případu řešeném pod sp.zn. I. ÚS 4293/18. Konstatoval zde mimo jiné, že výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel, tedy s důvěryhodností politika. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl stěžovatele jako politika na místě pro něj nanejvýš citlivém tím, že zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se však stát nemůže zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné.

24. Soud proto žalobci nad rámec žalovanou poskytnuté částky 80 000 Kč, navýšil odškodnění nemajetkové újmy o 20 000 Kč.

25. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, pak v případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí, účast u jednání dne 11.8.2021, podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. po 3 100 Kč x 4 = 12 400 Kč a 4 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 200 Kč dle § 13 odst. 3 cit vyhlášky, celkem 13 600 Kč a 21% náhrada DPH (2 856 Kč), celkem 16 456 Kč + k tomu žalobcem zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč; dohromady částku 18 456 Kč. K tomu náhrada za promeškaný čas 14 půlhodin po 100 Kč, tj. 1 400 Kč a cestovné z Mohelnice – Praha a zpět v délce 440 km vozidlem [anonymizována čtyři slova] [registrační značka] s průměrnou spotřebou 12,7 litrů na 100 km, 31,80 Kč/litr nafty a amortizace 4,20 Kč za 1 km, tj. 8,24 Kč za km, tedy 3 626 Kč; tomu DPH z 5 026 Kč, tedy 1 050 Kč Celkem náklady 24 532 Kč.

Poučení