14 C 73/2024 - 79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] vykonávajícím advokacii jako společník [Jméno advokáta B]. sídlem [Adresa advokáta B] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 193 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaná zaplacení částky 193 500 Kč se zákonným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 16. 2. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 1. 4. 2024 do zaplacení primárních úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 1. 4. 2024 se žalobkyně domáhá přiznaní přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení týkajícího se její daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince roku 2015.

2. Uvedené řízení probíhalo v prvním stupni před Finančním úřadem pro [Anonymizováno] (dále též „prvostupňový správce daně“) a ve druhém stupni před Odvolacím finančním ředitelstvím (dále též „odvolací orgán“). Následně proběhlo prvostupňové správní řízení soudní a následně řízení o kasační stížnosti. Poté bylo zahájeno řízení o ústavní stížnosti, které nebylo ke dni podání žaloby ukončeno.

3. Řízení tak probíhalo ke dni podání žaloby 8 let a 2 měsíce. Jedná se o nepřiměřenou dobu, která žalobkyni způsobila nemajetkovou újmu v podobě nejistoty ohledně výsledku řízení.

4. Žalobkyně žalovanou dne 16. 8. 2023 požádala o přiměřené zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu. Žalovaná přípisem ze dne 12. 2. 2024 uznala existenci nesprávného úředního postupu a za tento se žalované omluvila. Finanční kompenzaci však žalovaná žalobkyni neposkytla.

5. Žalobkyně proto žalobou žádala, aby jí bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích.

6. Jelikož byl význam řízení zvýšený, neb ve věci se jednalo i o daňové penále, které má povahu trestní sankce, a jelikož je nutno základní částku odškodnění valorizovat, byla žalobkyně názoru, že základní částkou za jeden rok řízení má být částka 18 000 Kč.

7. Takto zjištěnou částku žalobkyně dále zvýšila o 50 %, neboť řízení byla mimořádně dlouhá a orgány finanční správy nečinily odpovídající úkony k rozhodnutí věci. To stejné platí i pro řízení o žalobě a o řízení o kasační stížnosti.

8. Žalobkyně k délce řízení nikterak nepřispěla. V soudním řízení neprobíhalo dokazování, šlo pouze o řešení právních otázek.

9. Žalobkyně dále s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 144/2001-110 dovozovala, že absenci výslovně stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí v právních předpisech upravujících daňový proces je nutno překonat aplikací lhůt dle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“).

10. Žalobkyně proto žádala, aby soud zavázal žalovanou k úhradě částky 193 500 Kč.

11. Dále žalobkyně požadovala i přiznání souvisejícího příslušenství, a to jednak v podobě úroků z prodlení v zákonné výši z předmětné částky za období od 16. 2. 2024 do zaplacení, a jednak v podobě úroků z prodlení v zákonné výši z primárních úroků z prodlení v zákonné výši za období od 1. 4. 2024 do zaplacení (§ 1806 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

12. Žalovaná nárok neuznala.

13. Akcentovala, že počátek řízení nelze ztotožňovat s okamžikem podání daňového přiznání, nýbrž je nutno tento ztotožnit s okamžikem zahájení daňové kontroly.

14. Žalovaná byla názoru, že jí poskytnutá omluva byla dostatečnou satisfakcí. Nejistota žalobkyně se totiž omezovala na to, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Orgány finanční správy i správní soudy totiž dospěly k závěru, že žalobkyně se účastnila podvodu na dani z přidané hodnoty.

15. Namístě dle žalované není ani valorizace přiměřeného zadostiučinění, či aplikace lhůt dle správního řádu.

16. Žalovaná poukázala i na skutečnost, že žalobkyně se v rámci několika samostatných žalob domáhá odčinění nemajetkových újem za nepřiměřené délky dalších daňových řízení, která byla vedena sice o jiné daňové povinnosti, avšak reálně se jednalo o jednu věc.

17. Žalobkyně v reakci na uvedené konstatovala, že pro každou jednotlivou daň za jednotlivé zdaňovací období se vede samostatné daňové řízení. To stejné platí i pro soudní řízení správní. V nynější věci není splněna ani podmínka, že by řízení o jedné dani bylo určující pro řízení o jiné dani. Kdyby šlo o újmu jedinou, byla by dána překážka litispendence. I kdyby žalobkyně uplatnila všechny nároky jedinou žalobou, jednalo by se o tolik samostatných nároků, jako bylo daňových řízení.

18. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že do stavu nejistoty by se dostala, nikoliv v okamžiku podání daňového přiznání, nýbrž až v okamžiku zahájení daňové kontroly. Smyslem daňového řízení je udržovat daňový subjekt v nejistotě po celou dobu plynutí lhůty pro stanovení daně. Daňový subjekt je tak v nejistotě již od okamžiku podání daňového přiznání. Je nadto na správci daně, jak vyhodnotí rozhodné skutečnosti, a kdy daňový subjekt vyzve k prokázání jím tvrzených skutečností.

19. Žalobkyně dále uvedla, že v jejím případě nebylo prokázáno, že by se dopustila úmyslného trestného činu. Její jednání bylo pouze nedbalostní. Žalobkyni bylo dáváno k tíži, že o daňovém podvodu měla a mohla vědět a že neprokázala přijetí opatření, kterými by svoji účast na daňovém podvodu vyloučila. Daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, nelze tak použít judikaturu Nejvyššího soudu k minimalizaci významu řízení. Žalobkyně v této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017.

20. Žalobkyně ke zjištěním orgánů finanční správy dodala, že již v daňovém řízení uvedla, že jí dodaná reklama byla zacílena na zvýšení povědomí, o její značce za účelem náboru zaměstnanců a pro posílení značky u stávajících zaměstnanců. Z okolností akcentovaných prvostupňovým správcem daně plyne, že žalobkyně z neopatrnosti nakoupila reklamu od neseriózního dodavatele. Z těchto neplyne, že by se žalobkyně dopouštěla jakékoliv protiprávní činnosti naplňující znaky úmyslného trestného činu.

21. Žalobkyně s odkazem na § 177 správního řádu setrvala na názoru, že v daňovém řízení je namístě aplikovat § 71 správního řádu. Nadto, pro oblast daně z přidané hodnoty zákonodárce stanovil přiměřenou délku prověřování této daně v § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

22. Soud učinil následující skutková zjištění:

23. Mezi účastníky nebyl spor o tom, že ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince roku 2015 probíhalo řízení nejprve před Finančním úřadem [Anonymizováno], následně před Odvolacím finančním ředitelstvím a poté před správními soudy (Krajský soud v [adresa] a Nejvyšší správní soud) a Ústavním soudem.

24. Účastníci označili za nesporné, že - daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2015 bylo podáno dne 25. 1. 2016 - daňová kontrola byla zahájena dne 16. 9. 2016 - žalobkyně byla se zprávou o daňové kontrole seznámena dne 23. 1. 2017 - platební výměr byl vydán dne 15. 3. 2017 - odvolání bylo podáno dne 13. 4. 2017 - dne 22. 3. 2019 Odvolací finanční ředitelství požádalo správce daně o doplnění spisového materiálu - rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne 29. 8. 2019 - žaloba byla podána dne 11. 11. 2019 - rozsudek Krajského soudu v [adresa] byl vydán dne 16. 9. 2021 - kasační stížnost byla podána dne 3. 11. 2021 - rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán dne 12. 1. 2024 - ústavní stížnost byla podána dne 22. 3. 2024 - rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne 10. 4. 2024.

25. Ze zprávy o daňové kontrole č. j. [Anonymizováno] soud zjistil, že jejím předmětem byla daňová povinnost žalobkyně na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce ledna až měsíce prosince roku 2014 a roku 2015 a dále za zdaňovací období měsíce ledna, měsíce dubna a měsíce května roku 2016. Daňová kontrola byla zahájena dne 16. 9. 2016 pro některá zdaňovací období a dne 18. 10. 2016 byla rozšířena na zbývající zdaňovací období. Výsledkem daňové kontroly bylo odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to z důvodu zapojení žalobkyně do podvodu na dani z přidané hodnoty v souvislosti s žalobkyní nakoupenou propagací na sportovních a kulturních akcích od obchodní společnosti [právnická osoba]. Vzhledem k právě uvedenému prvostupňový správce daně prováděl šetření nejen ve vztahu k žalobkyni, nýbrž i ve vztahu k obchodní společnosti [právnická osoba]. a dále ve vztahu k obchodní společnosti [právnická osoba]. (dodavateli obchodní společnosti [právnická osoba].).

26. Z podání žalobkyně ze dne 30. 5. 2017 ze dne 17. 1. 2018 soud zjistil, že žalobkyně se proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým jí byla doměřena DPH za zdaňovací období měsíce prosince roku 2015, odvolala, a to dne 13. 4. 2017. Odvolání bylo společné pro všechny dodatečné platební výměry vydané na základě předmětné zprávy o daňové kontole.

27. Z písemnosti Odvolacího finančního ředitelství č. j. [Anonymizováno] soud zjistil, že odvolací orgán uložil prvostupňovému správci daně doplnění spisového materiálu.

28. Z rozhodnutí o odvolání č. j. [Anonymizováno] soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství odvolání žalobkyně zamítlo a dodatečný platební výměr potvrdilo. Stejně tak potvrdilo veškeré další dodatečné platební výměry, které byly vydány na základě výše citované zprávy o daňové kontrole. Odvolací finanční ředitelství se ztotožnilo s prvostupňovým správcem daně, že žalobkyni je nutno odmítnout nárok na odpočet daně, a to z důvodu jejího zapojení do daňového podvodu. Odvolací finanční ředitelství uvedlo, že postup žalobkyně v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, nelogický a v rozporu s jednáním každého racionálně a ekonomicky uvažujícího obchodníka, že to nasvědčuje závěru, že žalobkyně o existenci podvodu na DPH nejen vědět mohla a měla, ale o tomto věděla. Mezi okolnosti, které svědčily o tom, že žalobkyně o podvodu věděla, odvolací orgán zařadil zjištění, že žalobkyně převážnou většinu své ekonomické činnosti v daném období realizovala v zahraničí (90 %), kdy v roce 2014 žalobkyně neinvestovala do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investovala částku cca 400 000 Kč v roce 2016 částku 1 216 Kč. Oproti tomu v tuzemsku žalobkyně investovala za období let 2014-2016 do své propagace částku ve výši téměř 14 000 000 Kč, přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko. Tvrdila-li žalobkyně, že uvedená reklama byla zacílena na nábor nových zaměstnanců a posílení značky u stávajících zaměstnanců, odvolací orgán uvedl, že žalobkyně v letech 2014 až 2016 nepodala ani nezveřejnila žádná volná pracovní místa. Vzhledem k počtu jejích stálých zaměstnanců (40-50) se částka téměř 14 000 000 Kč investovaná do propagace, ke které mělo dojít za účelem posílení značky u stávajících zaměstnanců, jeví jako zcela nepřiměřená. Odvolací orgán dále akcentoval, že ve smlouvách uzavřených mezi žalobkyní a obchodní společností [právnická osoba]. nejsou uvedeny podrobnosti a způsob realizace propagace. Ve smlouvách není definována velikost ani umístění loga žalobkyně na plakátech, bannerech atd. Ve smlouvách není uvedeno ani místo, kde budou plakáty umístěny. O těchto skutečnostech měl rozhodovat dodavatel reklamy. Ponechání takto zásadních skutečností na uvážení dodavatele odvolací orgán považoval za neobezřetné a nasvědčující vědomosti žalobkyně o podvodném jednání v řetězci. Jako další okolnost svědčící o vědomosti žalobkyně o zapojení do daňového podvodu odvolací orgán uvedl, že ve smlouvách o reklamě je sice uvedena cena za reklamu a je uvedeno, že cena byla sjednána dohodou, není však žádným způsobem uveden způsob sjednání ceny. Žalobkyně v průběhu daňového řízení v tomto ohledu uvedla, že cena byla vždy předmětem jednání a její přiměřenost žalobkyně ověřovala „citem“. Odvolací orgán dále akcentoval, že ve smluvní dokumentaci byly i zřejmé chyby, kdy například ve smlouvě týkající se poskytnutí reklamy na taneční show Lord of the dance je uvedeno, že dodavatel zajistí žalobkyni přístup „na domácí zápasy“. Odvolací orgán svoje rozhodnutí založil dále na to, že žalobkyně nevěnovala prakticky žádnou pozornost kontrole, zda byla reklama skutečně poskytnuta ve sjednaném rozsahu. Z předložených monitoringů je sice zřejmé, že došlo k umístění loga žalobkyně na reklamních materiálech, nicméně z těchto nelze ověřit, jestli byla reklama poskytnuta v požadovaném rozsahu. Za zásadní odvolací orgán považoval i to, že ačkoliv bylo žalobkyni z poskytnutých monitoringů zřejmé, že tyto byly vyhotoveny obchodních společností [Anonymizováno], a že tedy reklamu ve skutečnosti poskytovala tato obchodní společnost, žalobkyně se nikdy na danou obchodní společnost neobrátila ani s dotazem na cenovou nabídku, kterou by mohla porovnat s cenou sjednanou v obchodních společností [právnická osoba]. žalobkyně nadto neprovedla žádné vyhodnocení ani ověření účinností provedené propagace. Z rozhodnutí o odvolání dále plyne, že žalobkyně po výzvě k prokázání, že přijala adekvátní opatření, aby vyloučila svou účast na daňovém podvodu, žádná taková opatření správci daně nesdělila. Odvolací orgán tedy uzavřel, že plnění přijatá žalobkyní od obchodní společnosti [právnická osoba]. byla obchodována v rámci obchodních případů zasažených podvodem na DPH. Vzhledem k popsaným okolnostem žalobkyně věděla, či minimálně vědět mohla a měla, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Žalobkyně nepřijala taková opatření, která by její účast na podvodu vyloučila a osvědčila její dobrou víru.

29. Z žaloby doručené Krajskému soudu v [adresa] dne 11. 11. 2019 Soud zjistil, že žalobkyně se proti rozhodnutí o odvolání bránila žalobou ze dne 11. 11. 2019 u Krajského soudu v [adresa].

30. Z referátu ze dne 27. 2. 2020 soud zjistil že v rámci soudního řízení byly k uvedenému dni provedeny veškeré nutné přípravné kroky a věc byla připravena k rozhodnutí.

31. Z přípisu Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 1. 2020 soud zjistil, že krajský soud se na právního zástupce žalobkyně obrátil s dotazem, zda žalobce trvá na své žádosti, aby krajský soud nařídil ve věci jednání, a to s ohledem na probíhající pandemii onemocnění covid-19. Soud dodává, že pokud na danou výzvu neobdrží reakcí, bude mít za to, že žalobkyně trvá na nařízení jednání.

32. Z vyrozumění o odročení jednání ze dne 8. 9. 2021 soud zjistil že jednání původně nařízené na den 14. 7. 2021 bylo k žádosti právního zástupce žalobkyně odročeno na den 8. 9. 2021.

33. Ze záznamu o jednání ze dne 8. 9. 2021 soud zjistil že uvedeného dne proběhlo v předmětné věci u Krajského soudu v [adresa] jednání. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 16. 9. 2021.

34. Z protokolu o jednání ze dne 16. 9. 2021 soud zjistil, že Krajský soud v [adresa] uvedeného dne vyhlásil rozsudek, kterým žalobu žalobkyně zamítl.

35. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě existují okolnosti svědčící o tom, že daň nebyla odvedena v důsledku podvodného jednání. Přímý dodavatel žalobkyně, tj. obchodní společnost [právnická osoba]., sídlí na tzv. virtuální adrese a v živnostenském rejstříku nemá uvedenu žádnou provozovnu. [právnická osoba] uvedené obchodní společností na internetu nelze dohledat. Daná obchodní společnost vybrala 28 milionů Kč ze svého účtu v hotovosti. Krajský soud se ztotožnil s tím, že vynaložení tak vysoké částky na reklamu realizovanou v České republice při zohlednění toho, že žalobkyně svou ekonomickou činnost realizuje v zahraničí, nasvědčuje vědomosti žalobkyně o účelovosti posuzovaných obchodních transakcí. Krajský soud aproboval i závěr odvolacího orgánu že nejasnosti a neurčitosti obsažené v jednotlivých smlouvách o reklamě svědčí o tom, že žalobkyně obsahu smluv nevěnovala náležitou pozornost, nýbrž pouze akceptovala smlouvy předložené obchodní společností [právnická osoba]. Krajský soud konečně souhlasil s tím, jak odvolací orgán vyhodnotil otázku nedostatku kontroly rozsahu provedené reklamy. Krajský soud proto uzavřel, že výše popsané skutečnosti nasvědčují vědomosti žalobkyně o podvodném jednání v daném řetězci, neboť žalobkyně vědět mohla a měla, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Postup žalobkyně v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, až nelogický, že to nasvědčuje závěru, že žalobkyně o podvodu na DPH dokonce věděla. Žalobkyně přitom nepřijala adekvátní opatření, která by její účast na podvodu vyloučila. Krajský soud proto označil za správné závěry orgánů finanční správy, že žalobkyni nenáleží nárok na odpočet daně z plnění přijatých od obchodní společnosti [právnická osoba].

36. Z kasační stížnosti ze dne 3. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně podala proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] kasační stížnost.

37. Z přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021 soud zjistil, že Nejvyšší správní soud daného dne přeposlal právnímu zástupci žalobkyně vyjádření ke kasační stížnosti odvolacího orgánu a stanovil mu pro případné vyjádření lhůtu 2 týdnů.

38. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] soud zjistil, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, kterým byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud po rekapitulaci nestandardních okolností, které byly v průběhu daňového řízení zjištěny a které nasvědčovaly existenci daňového podvodu, uzavřel, že orgány finanční správy podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že žalobkyně o svém zapojení do řetězce zasaženého podvodným jednáním nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.

39. Z ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se proti rozsudku Nejvyššího správního soudu bránila ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručené dne 22. 3. 2024.

40. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil, že ústavní stížnost byla odmítnuta dne 28. 3. 2024. Uvedené usnesení bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 10. 4. 2024.

41. Z přípisu žalované ze dne 12. 2. 2024 soud zjistil, že žalované bylo dne 15. 8. 2023 a dne 16. 8. 2023 doručeno 8 žádostí žalobkyně o uplatnění nároků na odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku daňových řízení vedených o daňových povinnostech žalobkyně na dani z přidané hodnoty. Žalovaná uvedla, že veškerá řízení spolu úzce souvisí a liší se pouze zdaňovacími obdobími. Žalovaná uvedla, že po vyhodnocení skutkového stavu učinila závěr a konstatuje, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou. Za uvedenou skutečnost se žalovaná žalobkyni omluvila. Za nedůvodný však žalovaná považovala požadavek žalobkyně na peněžitou satisfakci. Zásah do práv žalobkyně totiž nedosahoval intenzity, kterou by nemohlo odčinit konstatování porušení práva a omluva.

42. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně ani její jednatel nebyli odsouzeni v trestním řízení v souvislosti se zkoumanými obchodními transakcemi.

43. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud proto další dokazování neprováděl a další účastníky označené listinné důkazy odmítl pro nadbytečnost.

44. Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vyložená zjištění, která soud učinil.

45. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud následující právní úpravu:

46. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

47. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

48. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOŠ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

49. Podle § 13 ZOŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

50. Dle § 31a ZOŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

51. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami:

52. Předně je nutno uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno vztáhnout na veškerá správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (nález Ústavního soudu nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu již nadále dle Nejvyššího soudu nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení namístě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, která do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny. V rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. [spisová značka], přitom Nejvyšší soud vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu dospěl k závěru, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž subjektu svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

53. Soud dále v reakci na žalobkyní zvolený postup spočívající v uplatnění několika samostatných žalob, kterými se domáhá samostatně náhrady za nemajetkovou újmou za každé jednotlivé daňové řízení vedené o svých daňových povinnostech na DPH, uvádí, že z provedeného dokazování plyne, že ve věci všech daňových povinností byla vedena jedna daňová kontrola, byla vypracována jedna zpráva o této kontrole, žalobkyně se proti všem dodatečným platebním výměrům bránila jedním odvoláním, o kterém bylo vedeno jedno odvolací řízení a bylo vydáno jedno rozhodnutí o odvolání. Následně byla shodně podána jedna žaloba, jedna kasační stížnost a jedna ústavní stížnosti. Správní soudy i Ústavní soud vedly jedno řízení a vydaly jedno rozhodnutí. Předmětem celého řízení přitom bylo jak před orgány finanční právy, tak i před soudy splnění podmínek pro uplatnění odpočtu daně z přijatých plnění (reklamních služeb) od obchodní společnosti [právnická osoba]. Orgány finanční správy i soudy činily tudíž jednotlivé kroky společně pro všechna zdaňovací období a dospěly ve vztahu k těmto plněním se shodným skutkovým i právním závěrům ve vztahu ke všem zdaňovacím obdobím, tj. ke všem daňovým povinnostem.

54. Z popsaného stavu je zřejmé, že se (pohledem ZOŠ) jednalo o jedno řízení, v rámci kterého byla žalobkyně vystavena jedné psychické újmě způsobené jí tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení.

55. Pro účely ZOŠ je tudíž nutno nastalou situaci posuzovat jako jedno řízení týkající se více nároků, a nikoliv jako více řízení běžících souběžně. Stejný závěr ostatně učinil Nejvyšší soud na podkladu restitučního řízení v usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. [spisová značka].

56. Na právě uvedeném dle soudu nic nemění to, že daňová kontrola je z pohledu daňového práva postupem, a nikoliv daňovým řízením, a to, že daňové řízení je vedeno v zásadě ohledně jedné daňové povinnosti vztahující se k jednomu zdaňovacímu období. Uvedené (v zásadě formální) východisko nic nemění na tom, že v nyní projednávané věci bylo vůči žalobkyni postupováno v rámci jednoho společného postupu (daňové kontroly a navazujících kroků orgánů finanční správy a soudů rozhodujících ve správním soudnictví a Ústavního soudu), v rámci kterého byla žalobkyně vystavena jedné psychické újmě způsobené jí tvrzenou nepřiměřenou délkou tohoto postupu. Nerozhodno, že daný postup byl společný pro více řízení z pohledu daňového práva.

57. Jak postupovat v situaci, kdy je žalobou požadováno další přiměřené zadostiučinění týkající se řízení, o kterém již bylo soudem rozhodováno, nastínil Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. [spisová značka], kde uvedl, že „nic nebrání tomu, aby o této částce soud meritorně rozhodl, a buď případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným.“ 58. V době vydání tohoto rozsudku nebylo o žádné z žalob žalobkyně podaných zdejšímu soudu pravomocně rozhodnuto, nebylo tak možno posoudit, zda bylo v jiném řízení již poskytnuté zadostiučinění přiměřené.

59. Nadto, soud dospěl k závěru, že žalobu je nutno zamítnout, což závěry týkající se nutnosti posuzování přiměřenosti přiznaných náhrad do jisté míry relativizuje.

60. Posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Zahájeno bylo dne 16. 9. 2016, tj. dnem zahájení daňové kontroly, a ukončeno bylo dne 10. 4. 2024, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti.

61. Soud na tomto místě dodává, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by počátek řízení pro účely ZOŠ bylo nutno odvíjet již od okamžiku podání daňového přiznání. Výkladem žalobkyně by bylo nutno odškodňovat nejistotu daňového subjektu od okamžiku vzniku povinnosti podat daňové přiznání do uplynutí lhůty pro stanovení daně (například měsíční plátce DPH by tak byl v nejistotě současně o desítkách daňových povinností). K reálnému zásahu do práv a související nejistotě dochází až zahájením kontrolních postupů, kdy již správce daně přistoupí k prověřování, zda daňový subjekt daň správně vyčíslil, či nikoliv. Nadto, v době, kdy daňový subjekt podá daňové přiznání, avšak není vůči němu zahájen žádný kontrolní postup, zde není ani zásah do žádných ústavních práv daňového subjektu, kterýžto je zásadní pro otázku, zda je přítomno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nutnost odvozovat počátek nejistoty až od okamžiku zahájení daňové kontroly ostatně plyne z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka]. Co se týče argumentace ohledně přenášení důkazního břemene, s touto se zdejší soud v obecné rovině bez dalšího ztotožňuje, uvádí nicméně, že k nastoupení primárního důkazního břemene daňového subjektu k předložení účetnictví a dalších evidencí, nedochází automaticky v době po podání daňového přiznání, nýbrž právě až v reakci na zahájení kontrolních postupů správce daně.

62. Řízení tedy probíhalo ode dne 16. 9. 2016 do dne 10. 4. 2024, trvalo 7 a půl roku.

63. Řízení v dané délce nebylo přiměřeně dlouhé ve vztahu ke svému předmětu, a to ani optikou níže uvedených kritérií uvedených v § 31a odst. 3 ZOŠ.

64. Podle uvedeného ustanovení má soud jak při závěru o nepřiměřené délce řízení, tak při závěru o stanovení kompenzace přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

65. Řízení trvalo 7 a půl roku. Bylo nicméně vedeno na 5 stupních; v jeho rámci byly krom informací týkajících se činnosti žalobkyně zjišťovány i informace o dodavatelích žalobkyně a došlo k doplnění odvolacího řízení. Zohlednit je nutno i to, že řízení se týkalo nadstandardně složité a komplexní právní otázky podvodu na DPH. Řízení před krajským soudem přitom bylo částečně ovlivněno pandemií covid a v jeho rámci proběhlo (pro správní řízení soudní nepříliš standardní) jedno jednání týkající se nároku a jedno jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek. Na druhou stranu v řízení nebylo prováděno rozsáhlé dokazování; nebylo prováděno znalecké zkoumání, vysoký počet výslechů či mezinárodních dožádání atd. Zejména je ale nutno akcentovat, že celková délka řízení byla ovlivněna významným způsobem tím, že řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím, a zejména pak řízení před Krajským soudem v [adresa] a před Nejvyšším správním soudem, neproběhlo bezprůtahově (prvostupňový rozsudek byl vydán více jak po roce a půl poté, co byla věc připravena k rozhodnutí; řízení před Nejvyšším správním soudem bylo k rozhodnutí připraveno na konci roku 2021, rozsudek byl vydán dne 12. 1. 2024).

66. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že žalobkyně by se na délce řízení spolupodílela (krom jedná žádosti o odročení jednání, což však na celkovou délku řízení nemělo zásadní vliv). Nebylo nicméně ani tvrzeno ani zjištěno, že by současně činila aktivní kroky vedoucí k odstranění nečinnosti.

67. Nejvýznamnějším kritériem je význam řízení pro žalobkyni. V rámci tohoto posouzení je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně se účastnila tzv. podvodu na DPH. Její účast přitom nebyla pouze nevědomá, jak tvrdila (z tohoto důvodu není relevantní ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3531/2023). Z jednotlivých popsaných okolností věci odvolací orgán i správní soudy dovodily vědomost žalobkyně o existenci podvodu. S tímto závěrem se plně ztotožňuje i nynější soud. Okolnosti obchodní spolupráce žalobkyně s obchodní společností [právnická osoba]. ve věci zkoumané reklamní činnosti jsou natolik nadstandardní, že nelze uzavřít, že žalobkyně by byla pouze neopatrným účastníkem daného řetězce, kterému by bylo vytýkáno pouze tolik, že o podvodu vědět měla a mohla. Co se týče jednotlivých okolností soud zejména akcentuje naprostou rezignaci žalobkyně na text smluv, na kontrolu rozsahu reklamy a dále výši finančních prostředků vynakládaných na vnitrostátní reklamu v relaci k zaměření žalobkyně na zahraniční obchod a taktéž ke stavu jejího zaměstnaneckého kmene. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu a správních soudů.

68. V takové situaci se prosadí konstantní judikaturní závěr, že v případě, omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), resp. okolnost, která zcela zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni. Nerozhodno přitom, zda jednání žalobkyně nebylo, či nebylo, vyhodnoceno jako trestný čin.

69. V takové situaci, tj. v situaci takto zásadním způsobem sníženého významu řízení, přestavuje dostatečnou satisfakci žalobkyně konstatování porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a poskytnutí omluvy, jichž se žalobkyni dostalo již v předsoudní fázi.

70. V tomto ohledu soud odkazuje na usnesení ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 2980/2023-118, v jehož rámci Nejvyšší soud na skutkovém podkladě rámcově velmi podobném tomu nynějšímu uzavřel, že soudy nepochybily, odmítly-li žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho účast na daňovém podvodu.

71. Odkázáno budiž i na usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 911/2024-167: „Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení, že dovolatelce nebyl prokázán její nepoctivý úmysl a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, tudíž nelze použít judikaturu dovolacího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení pro žalobce, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, dovolací soud zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv trestního) řízení nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil trestného činu, ale jen dovozovat jeho případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro trestný čin, lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění. Odvolací soud se tak od uvedené ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci o potřebě peněžitého zadostiučinění v daném případě nesvědčí.“ 72. Dále soud akcentuje, že skutečnost, že ve věci se jednalo i o daňové penále, nečiní ze zkoumaného řízení řízení srovnatelné s trestním řízení. Ani zde nelze hledat analogii s daňovým právem, ve kterém byl zaujat názor, že řízení o penále je řízením trestní povahy. Pro účely ZOŠ tomu tak není. Reálný význam řízení o trestném činu, jehož výsledkem může být zásah do osobní svobody, je násobně vyšší než význam řízení o daňové povinnosti, se kterou je návazně spojena i povinnost uhradit penále, které je nadále „pouze“ majetkovým postihem daňového subjektu. V tomto ohledu lze dodat, že zvýšený význam není soudy konstatován ani v řízení přestupkovém (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 2198/2023-276).

73. Je tak nutno shrnout, že ač tedy posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (což ostatně přiznává i sama žalovaná), konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu na straně žalobkyně, a proto není důvodné přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích, což by zároveň mohlo být shledáno jako rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, neboť žalobkyně byla účastna daňového podvodu.

74. Pro úplnost soud dodává, že argumentace žalobkyně o nutnosti aplikovat lhůty dle správního řádu pak neodpovídá závěrům Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 39/2022 vydaném v řízení o kasační stížnosti sepsané právním zástupcem žalobkyně. Ani právní úprava úroku z daňového odpočtu pak neimplikuje pro účely řízení podle ZOŠ závěr, že jakékoliv prověřování odpočtu by bylo přiměřené pouze, proběhlo-li by do 4 měsíců. V případě daňových kontrol týkajících se například právě karuselových podvodů s účastníky sídlícími v zahraničí bude přiměřená optikou ZOŠ při splnění dalších podmínek kontrola trvající i nádobě déle.

75. Co se týče požadované valorizace, touto se soud s ohledem na právě uvedené nezabýval. Dodává nicméně, že tato není namístě. Jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku 30 Cdo 283/2023-178: „K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22).“ 76. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobu je nutno v celém rozsahu zamítnout. Žalobkyni již bylo adekvátní zadostiučinění poskytnuto. Nárok žalobkyně na poskytnutí dalšího, tentokráte peněžitého, zadostiučinění není po právu. Návazně tak není po právu ani nárok žalobkyně na související příslušenství.

77. Soud proto výrokem I tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl.

78. Výrokem II soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání před soudem a účast na jednání před soudem dne 5. 9. 2024). Soud dodává, že žalované nepřiznal jí požadovanou částku 300 Kč za sepis přípisu, kterým byl soudu postoupen správní spis. Daný přípis není úkonem, za který by bylo namístě přiznat paušální náhradu nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení