54 Co 494/2024 - 125

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 193 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2024, č. j. 14 C 73/2024-79, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 193 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení týkající se její daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince 2015, které v prvním stupni probíhalo před [správní orgán] (kde bylo zakončeno vydáním platebního výměru ze dne 15. 3. 2017, č. j. [spisová značka]), ve druhém stupni před [správní orgán 2] (kde bylo zakončeno rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č. j. [spisová značka]), po podání správní žaloby před Krajským soudem v [adresa] (kde bylo zakončeno rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. [spisová značka]), na podkladě podané kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem (kde bylo zakončeno rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. [spisová značka]) a na podkladě podané ústavní stížnosti před Ústavním soudem (kde bylo zakončeno odmítavým usnesením ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS [Anonymizováno]/24), přičemž trvalo-li uvedené řízení celkem trvalo 8 let a 2 měsíce, nepovažuje za adekvátní formu zadostiučinění toliko konstatování práva a omluvu, které se jí od žalované dostalo, nýbrž výhradně relutární zadostiučinění právě v žalované výši.

3. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 25. 1. 2016 podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2015 a daňová kontrola finančního orgánu, která v návaznosti na uvedené byla zahájena dne 16. 9. 2016, vyústila v již shora popsané řízení, v rámci kterého byl na podkladě posouzených obchodních transakcí žalobkyni odepřen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 3. 2017, č. j. [spisová značka] jí byla doměřena příslušná daň, neboť vyšlo najevo, že se žalobkyně se vědomě zapojila do podvodu na dani z přidané hodnoty. Uvedený závěr se přitom žalobkyni nepodařilo zvrátit ani v navazujícím správním odvolacím řízení vedeném u [správní orgán 2], ani na podkladě podané správní žaloby ze dne 11. 11. 2019 projednávané v prvním stupni u Krajského soudu v [adresa] a na podkladě kasační stížnosti ze dne 3. 11. 2021 Nejvyšším správním soudem, ale ani na podkladě podané ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2024, která byla jako nedůvodná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2024, jež bylo žalobkyni doručeno dne 10. 4. 2024. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 16. 8. 2023. Žalovaná se k uvedené žádosti vyjádřila stanoviskem ze dne 12. 2. 2024, v němž konstatovala, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, žalobkyni poskytla omluvu, avšak požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v penězích odmítla uspokojit s tím, že předmětné konstatování porušení práva a omluvu, kterého se žalobkyni dostalo, považuje za dostatečnou kompenzaci utrpěné nemajetkové újmy.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), s ohledem na dále blíže rozvedené uzavřel, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a že za dostatečnou formu kompenzace za porušení zmíněného práva, jež samo o sobě zakládá judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozenou vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, lze považovat morální zadostiučinění, jehož se již žalobkyni od žalované dostalo před zahájením tohoto řízení.

5. Soud prvního stupně připomněl, že v případě daňových řízení se nejistota daňového subjektu ohledně výsledku řízení dle recentní judikatury zohledňuje až od okamžiku zahájení daňové kontroly, tedy nikoliv od žalobkyní označeného podání daňového přiznání, a proto za potencionálně odškodnitelnou považoval jen část řízení, která probíhala ode dne 16. 9. 2016 do dne 10. 4. 2024, tj. po dobu zhruba 7 a půl let.

6. S ohledem na výše uvedené se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Uvedl, že při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž v kontextu s uvedeným dospěl k závěru, že řízení trvající od 16. 9. 2016 do 10. 4. 2024 lze považovat za řízení nepřiměřeně dlouhé, což ostatně bylo mezi účastnicemi nesporným, neboť z tohoto důvodu žalovaná poskytla žalobkyni zmíněné morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Uvedené řízení bylo sice vedeno na celkem 5 stupních, když probíhalo před všemi stupni správních orgánů, všemi stupni správních soudů a nakonec i před Ústavním soudem, týkalo se nadstandardně složité a komplexní právní otázky daňového podvodu, částečně negativně bylo ovlivněno v té době probíhající pandemií infekčního onemocnění COVID-19, avšak celková délka řízení byla ve výsledku zapříčiněna především významnými obdobími nečinnosti při projednávání věci [správní orgán 2], Krajským soudem v [adresa] a Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně se výsledné nepřiměřené délce posuzovaného řízení ničím podstatným nepodílela.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že z hlediska stanovení adekvátní formy zadostiučinění je třeba za určující považovat kritérium významu posuzovaného řízení pro poškozeného. V rámci jeho hodnocení přihlédl k v daňovém řízení jednoznačně prokázané vědomosti žalobkyně o její účasti na tzv. daňovém podvodu, kterou je třeba považovat za okolnost zásadním způsobem snižující kritérium významu řízení pro žalobkyni. Připomněl, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která dle závěrů ustálené judikatury vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, resp. o okolnost, která zcela zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni, bez ohledu na to, zda jednání žalobkyně bylo či nebylo, vyhodnoceno jako trestný čin. Protože soud prvního stupně neměl důvod se odchylovat od podrobně zdůvodněných závěrů daňových orgánů i správní soudů ohledně hodnocení subjektivní stránky protiprávního jednání žalobkyně, uzavřel, že z posuzovaného případu a jeho specifik je zřejmé, že s ohledem na vědomost žalobkyně o účasti na daňovém podvodu lze význam posuzovaného řízení pro ni hodnotit za natolik snížený, že konstatování porušení práva a omluva, kterých se jí od žalované dostalo v předsoudní fázi, představuje samo o sobě dostatečnou kompenzaci za utrpěnou nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně proto žalobu o zaplacení nemajetkové újmy v penězích jako nedůvodnou zamítl.

8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 900 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že nebylo prokázáno, že by se dopustila úmyslného trestného činu, ale pouze nedbalosti, a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností a nelze tak použít judikaturu Nejvyššího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení. Uvedla, že pojem „daňový podvod“ nelze chápat totožně pro účely daňového řízení a pro účely trestního řízení. V každém z těchto řízení je tomuto pojmu přikládán odlišný obsah, což shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 7. 2020, č. j. [spisová značka]. Na daňovém podvodu se podílela svou nedbalostí, jak připustila sama žalovaná, když výslovně uvedla, že: „Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.“ Žalobkyně nezpochybnila, že se dopustila protiprávního jednání, ale i nadále vylučuje, že by to pro ni bez dalšího zakládalo minimalizaci významu předmětu posuzovaného řízení. Osobně se domnívá, že nikoli. S odkazem na jí známou judikaturu Nejvyššího soudu shrnula, že je nezbytné zásadně vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, přičemž okolnost, že se účastník průtažného řízení dopustil protiprávního jednání, sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nevylučuje, dokonce ani samotný výsledek posuzovaného řízení není pro stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný. I obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době. Odtud plyne, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení trestní, přestupkové nebo o jiném správním deliktu, je tak možno činit jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného trestného činu (přestupku či správního deliktu). Pakliže v dané souvislosti nebylo vedeno žádné její trestní stíhání - dokonce si není vědoma, byť jen podání trestního oznámení, k němuž by daňové orgány byly povinny přistoupit, pokud by měly za to, že by cokoli nasvědčovalo tomu, že byl spáchán trestný čin - pak závěr soudu prvního stupně o existenci jakéhokoli jejího nepoctivého úmyslu je pouhou spekulací. Naopak z objektivních okolností daného případu je patrné, že z pouhé neopatrnosti nakoupila reklamu od neseriózního dodavatele. Neplyne z nich, že by se dopouštěla jakékoliv protiprávní činnosti jako je vytváření nepravdivých dokladů, předstírání neexistujících skutečností, pozměňování či padělání účetních nebo daňových evidencí a jiného jednání naplňujícího znaky úmyslného trestného činu podle ust. § 240 trestního zákoníku. Podotkla, že z výsledku kontrolního zjištění [správní orgán] a rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývají právní závěry co do formy zavinění důsledně odpovídající pouze nevědomé nedbalosti. Kromě toho namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil i další skutkové okolnosti relevantní pro náležité právní posouzení dané věci, tedy nejen počátek průtažného řízení, ale též samostatnou povahu posuzovaného řízení a judikaturou tomuto řízení přiznávaný zvýšený typový význam, pakliže lze na něj pohlížet jako řízení svého druhu trestní, což ve svém důsledku podle jejího názoru zcela odůvodňuje požadavek na přiznání žalovaného peněžitého zadostiučinění. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnit tak, žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná v reakci na uvedené odvolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Zdůraznila, že v posuzovaném řízení vyšlo najevo, že žalobkyně o svém zapojení do řetězce zasaženého daňovým podvodem nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla. Lze se proto po právu domnívat, že její jednání stran daňového podvodu bylo úmyslné. Jednoznačně tomu nasvědčují výsledky kontrolního šetření, které v posuzovaném řízení byly popsány a hodnoceny. Nutno zdůraznit, že žalobkyně zcela neoprávněně vytýká soudu prvního stupně nesprávnost úvah, že v daném případě lze za odpovídající shledat poskytnutí toliko morální formy zadostiučinění. Ve skutkově obdobné věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2980/2023 bylo totiž dovolacím soudem výslovně konstatováno, že: „soudy nepochybily, odmítly-li žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho účast na daňovém podvodu“. V případě, že se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku omezuje jen na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, se totiž dle závěrů ustálené judikatury jedná o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, resp. okolnost, která zcela zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni. Není přitom rozhodné, zda jednání žalobkyně bylo či nebylo, vyhodnoceno jako trestný čin. Skutečnost, že v posuzovaném případě bylo doměřeno daňové penále, ještě z uvedeného řízení nečiní řízení srovnatelné s trestním řízením, a to ani analogicky. Reálný význam řízení o trestném činu, jehož výsledkem může být zásah do osobní svobody, je násobně vyšší než význam řízení o daňové povinnosti, se kterou je návazně spojena i povinnost uhradit penále, které je nadále „pouze“ majetkovým postihem daňového subjektu. Ostatně zvýšený význam není soudy konstatován ani v řízení přestupkovém (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 2198/2023-276). Žalovaná proto shrnula, že namítanou celkovou délku řízení lze sice považovat za nepřiměřenou, ale za to se již žalobkyni omluvila. Ovšem spočívala-li nejistota žalobkyně během řízení pouze v tom, zda bude její nepoctivé (podvodné) jednání odhaleno, je třeba význam posuzovaného řízení pro žalobkyni hodnotit jako minimální a z tohoto důvodu poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení. Žalovaná tudíž navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co konstatoval, že skutečnost, že usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 11. 2024, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek žalobkyně, neměla ex lege za následek přerušení řízení podle § 140a zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, neboť podle uvedeného zákonného ustanovení se přerušují pouze ta nalézací řízení, v nichž je pohledávka (jiné právo týkající se majetkové podstaty) uplatňována vůči dlužníku [k tomu srovnej např. Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 140a], odvolání žalobkyně shledal nedůvodným.

12. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a pro své právní posouzení věci si opatřil dostatek relevantních skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné věc náležitě právně posoudit a rozhodnout.

13. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela správně vymezil dobu posuzovaného řízení z hlediska odškodňovaného stavu nejistoty stran výsledku řízení, neboť bylo judikováno, že odpovědnost státu za nepřiměřenou délku daňového řízení zahájeného podáním daňového tvrzení je spojena až s tím jeho úsekem, který počíná výzvou daňového subjektu k odstranění pochybností, anebo doručením oznámení o zahájení daňové kontroly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023). Soud prvního stupně proto za počátek průtažného řízení po právu shledal nikoli žalobkyní označený den podání daňového přiznání, nýbrž až den zahájení příslušné daňové kontroly, který připadl na den 16. 9. 2016, a za konec odškodňované délky řízení rovněž v souladu se závěry ustálené judikatury považoval až okamžik pravomocného řízení o žalobkyní podané ústavní stížnosti, neboť řízení o ústavní stížnosti je třeba pro účely aplikace OdpŠk považovat za integrální součást řízení před soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10925), do jehož délky je třeba započítat i délku předcházejícího správního řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020). Posuzované řízení tak trvalo bezmála 7,5 let. Lze proto uzavřít, že v dané věci zcela nepochybně došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a naplnění kvalifikačních znaků nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy lze u žalobkyně presumovat. Již samotné porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě totiž bez dalšího zakládá judikaturou ESLP dovozenou vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, kterou tak není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93, nebo Kmec, J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Nutno poznamenat, že i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobkyní uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když spolu s konstatováním porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě se jí za způsobenou imateriální újmu omluvila.

14. Odvolací soud má za to, že v zásadě nelze nic vytknout ani závěru soudu prvního stupně stran způsobu kompenzace předmětné nemajetkové újmy, jejímž prostřednictvím má být u fyzické osoby reparován stav úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty, a u právnické osoby může spočívat například v reparaci poškození dobrého jména právnické osoby, v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, v úzkosti a potížích způsobených členům vedení společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10242), a nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10564).

15. Ve smyslu ustálené judikatury, reprezentované např. částí IV. písm. d) Stanoviska, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ., nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, případně nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, přitom platí, že za určující pro stanovení formy a případné výše odškodnění je třeba zásadně považovat kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce.

16. Je sice pravdou, že za způsobenou nemajetkovou újmu se ve většině případů přiznává peněžitá kompenzace, nicméně uvedená skutečnost nic nemění na tom, že tento způsob kompenzace je v zásadě subsidiárním, nastupujícím až tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, například pokud by se dostačujícím prostředkem nápravy nejevilo pouhé konstatování porušení práva (srov. např. Petr Vojtek: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2007, str. 178), popřípadě omluva, která je rovněž způsobilým prostředkem nápravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9376).

17. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době lze v souladu se závěry ustálené judikatury považovat za dostatečnou formu kompenzace nemajetkové újmy, jejíž aplikaci předpokládá ust. § 31a odst. 2 OdpŠk, typicky v případech, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného či byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9547, dále usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, atd.) anebo také tehdy, kdy za skutkových okolností daného případu lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená poškozenému je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010).

18. Soud prvního stupně správně upozornil na to, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), resp. okolnost, která zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni, aniž by přitom bylo rozhodné, zda jednání poškozeného bylo či nebylo vyhodnoceno jako trestný čin.

19. Odvolací soud kromě odkazu na shora již žalovanou předestřené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, dle kterého soudy nepochybily, odmítly-li žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho účast na daňovém podvodu, odkazuje především na usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 911/2024-167, ze kterého se podává, že: „Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení, že dovolatelce nebyl prokázán její nepoctivý úmysl a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, tudíž nelze použít judikaturu dovolacího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení pro žalobce, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, dovolací soud zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv trestního) řízení nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil trestného činu, ale jen dovozovat jeho případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro trestný čin, lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění. Odvolací soud se tak od uvedené ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným, a ani jiné okolnosti věci o potřebě peněžitého zadostiučinění v daném případě nesvědčí“.

20. Pokud tedy žalobkyně namítala, že nebyl prokázán žádný její nepoctivý úmysl a že daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestným činem, tudíž nelze použít judikaturu vztahující se k minimalizaci významu průtažného řízení pro poškozeného, že se na daňovém podvodu podílela neopatrným výběrem svého dodavatele a dopustila se protiprávního jednání, což však ve smyslu judikatury nevylučuje peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož samotný výsledek není rozhodný, neshledal odvolací soud její argumentaci za důvodnou.

21. V kontextu s uvedeným nelze odhlédnout, že zahájení posuzovaného řízení (daňovou kontrolu) vyvolalo protiprávní jednání žalobkyně (nezákonný odpočet DPH) a v průběhu řízení bylo zjištěno její vědomé zapojení do daňového podvodu (srov. odůvodnění rozhodnutí v soudním řízení správním, zejména odstavec 24. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, č. j. 3 Afs 343/2021-43). Je tedy zřejmé, že řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně a jak výstižně uvedl soud prvního stupně, její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci pro úvahu o peněžním zadostiučinění v daném případě nesvědčí. Bylo by naopak v rozporu s obecně pojímanou představou spravedlnosti, kdyby měla žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení finančně těžit ze svého deliktního jednání. Není rozhodné, že toto jednání žalobkyně nemělo trestněprávní rozměr, neboť bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit žalovanou na příjmech, vybíraných ve veřejném zájmu. Soud prvního stupně proto správně za analogického využití přiléhavé judikatury dovodil, že dostatečnou satisfakcí za újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení je konstatování porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení s omluvou.

22. Na uvedeném závěru přitom nic nemění chybný závěr soudu prvního stupně, který v rozporu s judikovanými závěry vyšších soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1427/2024) posuzované řízení nepovažoval za řízení samostatné, nýbrž za součást jednoho (většího) řízení s více (dílčími) nároky.

23. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

24. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a protože žalovaná byla i v této fázi řízení zcela procesně úspěšná, pak i v tomto případě byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované plnou náhradě všech účelně vynaložených nákladů řízení, jež v souhrnu odpovídá celkem třem paušálním náhradám po 300 Kč za písemné vyjádření k odvolání, přípravu účasti na odvolacím soudním jednání a následnou vlastní účast na tomto jednání [§ 1 odst. 3 písm. a), b), c), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu].

Poučení