14 C 76/2024 - 57

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] vykonávajícím advokacii jako společník [Jméno advokáta C]. sídlem [Jméno advokáta D] [Anonymizováno] o zaplacení 176 682,66 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 58 060,66 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za období od 28. 7. 2022 do zaplacení.

II. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na uhrazení 118 622 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za období od 28. 7. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 11 567 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 176 682,66 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 28. 7. 2022 do zaplacení).

2. Uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne 14. 3. 2024 s [jméno FO], r. č. [RČ], bytem [adresa], jakožto postupitelem (dále též „postupitel“). Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2024.

3. Žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 28. 11. 2007 smlouvu o revolvingové půjčce č. [hodnota] (dále též „Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání, v nichž byla sjednána rozhodčí doložka.

4. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli částku ve výši 50 000 Kč za smluvní odměnu ve výši 46 180 Kč, tedy celková částka splatná postupitelem měla být 96 180 Kč, a to ve 30 měsících. Výpůjční úroková sazba nebyla ve smlouvě uvedena a RPSN činilo 73,43 %.

5. V Úvěrové smlouvě byl dále sjednán automatický revolving ve výši 26 546 Kč, který byl postupiteli poskytnut dne 14. 11. 2008 za smluvní odměnu ve výši 31 662 Kč. Celková výše revolvingu činila 57 708 Kč.

6. Žalovaná tudíž postupiteli celkově vyplatila 76 546 Kč (úvěr ve výši 50 000 Kč a revolving ve výši 26 546 Kč)

7. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 13 Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 13.4 Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % z výše úvěru. Úvěrová smlouva byla navíc zajištěna blankosměnkou s doložkou bez protestu.

8. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení postupitele, v důsledku čehož žalovaná zahájila rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. [Anonymizováno], na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, nýbrž i excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

9. Žalovaná následně zahájila vůči postupiteli na uvedeného rozhodčího nálezu exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa], pod sp. zn. [spisová značka].

10. Exekuční řízení bylo skončeno vymožením celé pohledávky žalované, a to dne 27. 3. 2019.

11. Po skončení exekuce se postupitel domáhal zastavení exekuce, neboť seznal, že exekuce byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu).

12. Usnesením [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 30. 9. 2020, č. j. [spisová značka], bylo exekuční řízení zastaveno. Soud dospěl k závěru, že Úvěrová smlouva a na ni navazující rozhodčí doložka jsou neplatné vzhledem k excesivní úrokové sazbě a nepřiměřenosti smluvních sankcí.

13. Pravomocně bylo exekuční řízení zastaveno dne 27. 4. 2021 usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 17. 3. 202, č. j. [spisová značka], kterým bylo potvrzeno předcházející usnesení Okresního soudu v [adresa].

14. Úvěrová smlouva je tudíž neplatná, a to pro excesivní úrok ve výši 57,49 % ročně, pro nepřiměřené množství smluvních pokut a taktéž pro neposouzení úvěruschopnosti postupitele.

15. Žalobkyně byla nadto názoru, že rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] byl na žalované (a s ní propojené obchodní společnosti [právnická osoba]) ekonomicky závislý a vzhledem k počtu rozhodčích řízení, které v rozhodné době prováděl, nemohl rozhodce spory osobně rozhodovat. Rozhodčí nález proto nemůže představovat překážku věci rozsouzené.

16. V průběhu exekučního řízení exekutor na postupiteli vymohl celkově 179 157,05 Kč. Z toho 147 830,74 Kč bylo vyplaceno žalované.

17. Postupitel dále ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované 121 622 Kč.

18. Celkově tak postupitel uhradil žalované 269 452,74 Kč. Od žalované přitom obdržel 76 546 Kč.

19. Žalobkyně je názoru, že na základě výše uvedeného vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení.

20. Žalovaná má nárok na vrácení 76 546 Kč (úvěr a revolving) a dále na úrok z prodlení v zákonné výši z vyplacené částky za období ode dne následujícího po dni, kdy byla částka postupiteli vyplacena do dne splacení poskytnuté částky. Jelikož úrok z prodlení činí 16 224,08 Kč, má žalovaná celkově právo si ponechat 92 770,08 Kč.

21. Bezdůvodné obohacení na straně žalované tudíž činí 176 682,66 Kč (postupitelem uhrazená částka, tj. 269 452.74 Kč mínus částka, na kterou má žalovaná nárok, tj. 92 770,08 Kč).

22. Subjektivní promlčecí lhůta pro toto bezdůvodné obohacení započala běžet dnem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do té doby přetrvával právní důvod, pro kterýsi žalovaná mohla plnění ponechat. Právním důvodem, který odpadl, není rozhodčí nález, nýbrž vedení exekuce.

23. Na věc přitom nelze dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-485/19 aplikovat tříletou promlčecí lhůtu, nýbrž je namístě aplikovat objektivní desetiletou promlčecí lhůtu jako by tato byla subjektivní.

24. Žalobkyně je konečně přesvědčena, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si z titulu svého postavení musela být vědoma, že Úvěrová smlouva je neplatná, a proto využila rozhodčí řízení. Žalovaná nadto nadále pokračovala v exekuci, a to ačkoliv si musela být vědoma, že exekuce je vedena nezákonně.

25. Postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ze dne 13. 7. 2022. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok je promlčen.

26. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2024. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho nevydala.

27. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhá na žalované částky 176 682,66 Kč a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 28. 7. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

28. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.

29. Uvedla, že zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

30. Žalovaná akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Právní mocí rozhodčího nálezu vznikla překážka věci rozsouzené. Nález nebyl zrušen a nadále existuje a tento není nicotný.

31. Postupitel nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, promeškal veškeré lhůty. S ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání proto nelze rozhodčí nález v nynějším nalézacím řízení přehlížet.

32. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

33. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167.

34. Úvahy o ekonomické závislosti rozhodce jsou dle názoru žalované pouhými spekulacemi žalobkyně.

35. Žalovaná vznesla i námitku promlčení. Promlčecí lhůty pro jednotlivá plnění se rozběhly dne, kdy k plnění došlo, a ke dni podání žaloby již všechny uplynuly. Vznik bezdůvodného obohacení nelze ztotožňovat s okamžikem zastavení exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění není exekuce, nýbrž hmotněprávní závazek, tj. Úvěrová smlouva. Zastavení exekuce na návrh povinné strany není předpokladem pro to, aby povinná strana mohla následně podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasila s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na to, že pohledávku nyní nevymáhá spotřebitel, nýbrž obchodní společnost, jejíž společník postupitele zastupoval i v exekučním řízení.

36. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

37. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům jako exekuční soud. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Městského soudu a Nejvyššího soudu jsou excesivní a nesprávná. Nicotný rozhodčí nález není právním důvodem pro přijetí plnění, a je tudíž nerozhodné, zda byl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, či nikoliv. Kdyby zde byla překážka věci rozhodnuté, nedošlo by k zastavení exekuce. Žalobkyně dále tvrdila, že došlo k naplnění podmínky odmítnutí výstupu rozhodčího řízení v případech, kdy rozhodce nebyl vybrán podle transparentních pravidel. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena. Promlčecí lhůta nemohla započíst předtím, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Exekuce je samostatným právním důvodem. Promlčení se proto řídí nikoliv předchozí právní úpravou, nýbrž právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“).

38. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

39. Mezi žalovanou (v té době pod obchodní firmou [Anonymizováno].) a [jméno FO], rč [RČ] (postupitel), byla dne 28. 11. 2007 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] na částku 50 000 Kč, kterou měl postupitel splácet 30 měsíců po 3 206 Kč. RPSN měla dle smlouvy činit 77,14 %. Součástí úvěru byla smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši 46 180 Kč. Smluvní odměna za poskytnutí každého revolvingu činila 31 162 Kč a předpokládaná RPSN po poskytnutí revolvingu činila 62,97 %. Z druhé strany listu, na němž je Úvěrová smlouva, jsou uvedena smluvní ujednání žalované (verze V01062007). Z těchto plyne, že pro případ, že se postupitel dostane do prodlení s úhradou 2 splátek nebo bude s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky postupitele (čl. 13.3 smluvních ujednání). V čl. 13.1 a 13.4 pak byly sjednány mimo jiné smluvní pokuty pro případ prodlení postupitele s úhradou splátek [8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 35 dnů, byť jediné splátky či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4.]. Vedle dohody o smluvní pokutě byly povinnosti postupitele zajištěny (čl. 6 smluvních ujednání) též vystavením blankosměnky. Při podpisu smlouvy postupitel vystavil a odevzdal vlastní blakosměnku bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního a s doložkou „bez protestu“. Dle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení postupitele s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky. V čl. 18 smluvních ujednání byla uvedena rozhodčí doložka, dle které spory vyplývající z Úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců, uvedených v bodě 18.1 smluvních ujednání, a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. Žalovaná mohla určit i jiného rozhodce. Rozhodčí řízení se mohlo konat i bez ústního projednání, pokud bude mít rozhodce za to, že je možné takto rozhodnout na základě listinných důkazů. Mezi rozhodci pro tento účel byl ujednán i [tituly před jménem] [jméno FO], který vydal rozhodčí nález v nyní posuzované věci. Dne 6. 10. 2008 postupitel a žalovaná uzavřeli dohodu o odkladu dvou splátek za smluvní odměnu 3 000 Kč, RPSN po tomto dodatku měla činit 62,38 %. Na základě dané smlouvy bylo postupiteli poskytnuto na samotném úvěru a na souvisejícím revolvingu 76 546 Kč. (smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], související Smluvní ujednání, karta klienta poskytnutá žalobkyní a karta klienta založená v rozhodčím spise)

40. Vzhledem k tomu, že postupitel úvěr řádně nesplácel, bylo mu žalovanou zasláno oznámení ze dne 16. 5. 2011, ve kterém byl vyzván k zaplacení doposud neuhrazené jistiny a všech smluvních pokut ve výši 97 973 Kč (zbývající dlužné splátky ve výši 38 472 Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 11 411 Kč, smluvní pokuta ve výši 50 % úvěru, tj. 48 090 Kč. (oznámení ze dne 16. 5. 2011)

41. Žalovaná doručila [tituly před jménem] [jméno FO], rozhodci, návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne 30. 5. 2011, ve kterém požadovala, aby rozhodce postupiteli uložil povinnost uhradit žalované částku 97 973 Kč s příslušenstvím, a to na základě Úvěrové smlouvy. Požadovaná částka se skládala ze zbývající jistiny ve výši 38 472 Kč, ze smluvní pokuty dle čl. 13.4 smluvních ujednání ve výši 38 472 Kč a z neuhrazené penalizační faktury dle čl. 13.1 písm. a) smluvních ujednání ve výši 11 411 Kč. Tomuto návrhu bylo vyhověno rozhodčím nálezem ze dne 16. 8. 2011, č. j. [Anonymizováno] (dále též „Rozhodčí nález“), kterým bylo postupiteli uloženo uhradit žalované částku 97 973 Kč a související úrok z prodlení a náklady řízení rozhodce ve výši 1 600 Kč. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne 30. 5. 2011, rozhodčí nález ze dne 16. 8. 2011, č. j. [Anonymizováno]).

42. Dne 9. 1. 2012 byl [tituly před jménem] [jméno FO]. [tituly za jménem], soudnímu exekutorovi, doručen návrh na nařízení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Dne 20. 3. 2012 nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], kterým byla nařízena exekuce předmětné pohledávky, a provedením exekuce byl pověřen [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Listinou ze dne 28. 3. 2019, č. j. [spisová značka], soudní exekutor oznámil skončení exekuce z důvodu vymožení pohledávky. Postupitel se návrhem ze dne 5. 3. 2020 domáhal u Okresního soudu v [adresa] zastavení exekuce. Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. [spisová značka], exekuci zastavil (dále též „usnesení OS “). Uvedl, že roční úroková sazba ve výši 58,49 % ročně podstatně překračuje obvyklou úrokovou sazbu. Tato není ospravedlnitelná ani vysokou rizikovostí úvěru, neboť žalovaná zjistila, že postupitel má stálý příjem jako státní zaměstnanec a nemá jiné závazky. Ujednání úrokové sazby je tak nemravné a absolutně neplatné. Jelikož je sjednání úroků podstatnou součástí smlouvy o úvěru a jelikož je rozpor daného ujednání s dobrými mravy nutno posoudit jako rozpor hrubý, je absolutní neplatností stižena celá Úvěrová smlouva. Soud dodal, že sjednané smluvní pokuty ve svém souhrnu vytvářejí systém s výrazně rdousícím efektem. Systém je nastaven tak, že situaci dlužníka neschopného úvěr splácet rychle a zásadně zhoršuje. I ujednání smluvních pokut proto soud vyhodnotil jako rozporné s dobrými mravy a neplatné. Soud tak uzavřel, že plnění přiznané Rozhodčím nálezem je rozporné s dobrými mravy a ochranou spotřebitele, neboť Úvěrová smlouva a související rozhodčí smlouva jsou stiženy kolizí s dobrými mravy a principy na ochranu spotřebitele. Pravomoc rozhodce proto nebyla dána a rozhodčí nález se nikdy nemohl stát způsobilým exekučním titulem. Citované usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 17. 3. 2021, č. j. [spisová značka] (dále též „usnesení KS“), které nabylo právní moci dne 27. 4. 2021. (návrh na nařízení exekuce ze dne 13. 12. 2011, přípis soudního exekutora ze dne 20. 6. 2016, oznámení o skončení exekuce ze dne 28. 3. 2019, návrh na zastavení exekuce ze dne 5. 3. 2020, usnesení Okresního soud v [adresa] ze dne 30. 9. 2020, č. j. [spisová značka], usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 17. 3. 2021, č. j. [spisová značka])

43. Před zahájením rozhodčího řízení a exekučního řízení postupitel žalované uhradil celkově 118 622 Kč s tím, že první platba byla uhrazena dne 1. 2. 2008 a poslední dne 14. 4. 2011 (karta klienta založená v rozhodčím spise).

44. Po zahájení rozhodčího řízení postupitel uhradil žalované 3 000 Kč a následně v exekuci soudní exekutor na postupiteli vymohl a zaslal žalované celkově částku 147 830,74 Kč. (sdělení [tituly před jménem] [jméno FO],[tituly za jménem] ze dne 27. 2. 2021)

45. Postupitel výzvou ze dne 13. 7. 2022 vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení ve výši 176 682,66 Kč, a to nejpozději do 27. 7. 2022. Žalovaná v odpovědi na tuto předžalobní výzvu ze dne 1. 8. 2022 uvedla, že bylo hrazeno na hmotněprávní závazek, pročež nárok odmítá, a že nárok je promlčen (předžalobní výzva ze dne 13. 7. 2022, odpověď na předžalobní výzvu ze dne 91. 8. 2022).

46. Postupitel uzavřel dne 14. 3. 2024 s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupil pohledávku, které se týká nynější řízení, tj. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalované ve výši 176 682,66 Kč s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem postupitele ze dne 14. 3. 2024, odeslaným jí dne 15. 3. 2024 (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 814. 3. 2024 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2024 včetně podacího lístku).

47. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci. Zejména soud neprovedl důkazy týkající se tvrzené propojenosti rozhodce a žalované a nemožnosti rozhodce rozhodovat jemu předložené spory (výslech rozhodce, výroční zpráva atd.). I v případě, byly-li by uvedené skutečnosti prokázány, neměnilo by to nic na závěrech soudu níže uvedených. Soud dále nepřistoupil k provedení výslechu členů představenstva žalované. Tito měli být vyslechnuti v souvislosti s okolnostmi, které dle žalobkyně zakládají rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobkyně však konkrétně neuvedla, jaká mezi účastníky sporná skutková tvrzení by měla být výslechem daných osob prokázána. Z textu žaloby nicméně plyne, že žalobkyně rozpor námitky promlčení s dobrými mravy zakládá na skutečnostech, které se týkají předmětného nároku a postupu žalované při jeho vymáhání. Takové okolnosti však nemohou založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy (podrobně vizte níže). Není proto namístě provádět dokazování stran takových, pro řízení nerelevantních, okolností.

48. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

49. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelem.

50. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy.

51. V této otázce vyšel z usnesení OS a usnesení KS, s jejichž závěry se ztotožnil a jako takové je převzal i pro nyní posuzovanou věc. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy způsobený zjevnou nespravedlností smlouvy (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období, dále též „obč. zák.“: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.).

52. Důvody neplatnosti dané smlouvy zakládá již to, že úvěr byl spojen s úrokem ve výši 58,49 % ročně. Jak přitom zcela případně uvedl Okresní soud v [adresa], dle databáze ČNB ARAD [právnická osoba].2 se v listopadu roku 2007 dané sazby pohybovaly mezi 4,9 % ročně do 21,71 % ročně. Dále je nutno akcentovat i ujednání o zajištění povinností postupitele nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou a blankosměnkou. Zdejší soud je názoru, že v poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru a navazujícího revolvingu, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od vystavení faktury (čl. 13.2 smluvních ujednání) v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek či prodlení delším než 35 dnů byť jediné splátky, postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor (ve skutečnosti je sazba poslední uvedené smluvní pokuty více než dvojnásobná, neboť tato smluvní pokuta měla být dle smlouvy počítána z celkové výše úvěru, tj. nejen z částky skutečně postupiteli vyplacené, ale též z odměny za poskytnutí úvěru). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty v období tří měsíců dosáhnout řádově násobku úvěrem získané částky. Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí. Ve shodě s Okresním soudem v [adresa] lze dále připomenout, že vzhledem k nastavenému systému smluvních pokut se postupitel v okamžiku, kdy měl problém se splácením, mohl velice snadno ocitnout v situaci, kdy budou splatné najednou dvě splátky a smluvní pokuta. K tomu mohlo přistoupit právo žalované na okamžité zesplatnění celého úvěru a právo žalované na smluvní pokutu ve výši 50 %, a to za každý jednotlivý případ porušení smluvní povinnosti.

53. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujících výlučně úvěrovaného (postupitel), v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, která žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelem vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z nepoctivého jednání.

54. Úvěrová smlouva tedy je neplatná. Vzhledem k výše uvedenému se nadále soud nezabýval tím, zda by tato byla neplatná i z žalobkyní tvrzeného důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti postupitele.

55. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí doložky a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel z usnesení OS a usnesení KS. V usnesení OS je výslovně uvedeno, že pravomoc rozhodce nebyla dána. Zdejší soud se s tímto plně ztotožňuje a dodává, že rozhodčí doložka je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Soud odkazuje na výše popsaná (nepřiměřená) smluvní ujednání Úvěrové smlouvy a taktéž na související judikaturu, zejména na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016: „pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 20 Cdo 4022/2017-124: „není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše)“.

56. Je tedy nutno uzavřít, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně (§ 39 obč. zák.). Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce.

57. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

58. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 59. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

60. Z uvedeného plyne, že rozhodčí nález sám o sobě nepředstavuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 61. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o ekonomické provázanosti rozhodce; o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo atd.). Jak již bylo uvedeno výše, i kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu [tituly před jménem] [jméno FO]).

62. Pro úplnost soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

63. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

64. Soud tedy shrnuje, že ani Úvěrová smlouva ani později vydaný Rozhodčí nález nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat postupiteli (žalobkyni) vrácení nárokovaného plnění.

65. Žalovaná a postupitel si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, které má ochuzený obohacenému vydat.

66. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné Úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání.

67. Soud se v tomto ohledu nicméně nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná.

68. Soud předně uvádí, že úvěrová smlouva je podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve zněních účinném pro rozhodné období (dále též „ObchZ“) tzv. absolutním obchodem. Dle judikatury Nejvyššího soudu, jde-li o bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou ObchZ (rozsudek sp. zn. 35 Odo 619/2002), a promlčecí doba tudíž činí 4 roky (§ 397 ObchZ) a začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 ObchZ); srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2024, č. j. 14 Co 82/2024-135.

69. Soud v této souvislosti dále obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

70. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí lhůty [v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ] dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce „nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným [srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu.“ 71. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. To stejné platí i pro částky, které byly uhrazeny na základě nezákonně probíhající exekuce.

72. Z uvedeného plyne, že ve vztahu k žádné z plateb, které byly vymoženy soudním exekutorem, nelze dospět k závěru, že nárok na jimi představované bezdůvodné obohacení by byl promlčen. Promlčecí lhůta pro tato plnění totiž počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení závazně určí (tj. uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm žalobce prokazatelně dozví jiným způsobem). Tímto okamžikem je přitom v zásadě okamžik, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým dojde k zastavení exekuce.

73. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o „závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

74. Soud proto uzavírá, že co se týče plnění vymožených v průběhu exekuce, promlčecí lhůta neuplynula.

75. Jiný je však závěr ve vztahu k platbám, které postupitel uhradil dobrovolně před zahájením exekuce.

76. V případě těchto plateb se totiž neprosadí výše uvedené závěry týkající se běhu promlčecí lhůty ve vztahu k plnění vymoženému na základě rozhodčího nálezu vydaného v případě nedostatku pravomoci rozhodce a na základě návazně nezákonně probíhající exekuce.

77. Postupitel dané platby uhradil dobrovolně, a to předtím, než bylo zahájeno rozhodčí i exekuční řízení.

78. Na tyto platby je tak nutno aplikovat obecnou úpravu promlčení obsaženou v ObchZ. Dle této je promlčecí doba čtyřletá a u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 a § 397 ObchZ).

79. K plněním uskutečněným před zahájením rozhodčího řízení a před zahájením exekučního řízení došlo mezi dny 1. 2. 2008 a 14. 4. 2011. Jelikož v případě těchto plnění neměla na běh promlčecí lhůty vliv probíhající rozhodčí ani exekuční řízení, v době podání nyní projednávané žaloby (2. 4. 2004) již byl nátok na vydání bezdůvodného obohacení tvořený těmito plněními promlčen.

80. Postupitel před zahájením rozhodčího řízení a exekuce žalované uhradil 118 622 Kč. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tvořeného těmito platbami je promlčen, a nelze jej tak žalobkyni rozhodnutím soudu přiznat.

81. Soud na tomto místě dodává, že nevstoupil na obranu žalobkyně, že námitka promlčení by měla být uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

82. V tomto ohledu soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 1254/2020-399: „Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.“ 83. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti, ze kterých žalobkyně dovozuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tento rozpor založit nemohou. Aby bylo lze dovodit, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, bylo by nutno, aby zde byly takové skutečnosti, které by (a) založily nemravnost vznesené námitky promlčení, a které by (b) nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaná vznesením této námitky promlčení brání, resp. které by (c) měly svůj původ v okolnostech, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, a nikoliv v okolnostech, z nichž je dovozován vznik žalobcem uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takové okolnosti však žalobkyně ani netvrdí. Dovozuje nemravnost námitky promlčení a priori z jednání žalované spojeného s uzavíráním Úvěrové smlouvy a s navazujícím iniciováním rozhodčího a exekučního řízení a postupu v těchto řízeních. Žalobkyně ani netvrdí, že by zde byly nějaké okolnosti svědčící o tom, že by žalovaná vznesením námitky promlčení toto své právo zneužila, že by žalobkyni (postupníkovi) jakkoli bránila vznést nárok včas atp. Stejně tak žalobkyně ani netvrdí, že by opožděné uplatnění nároku nezavinila (v tomto ohledu nelze za relevantní považovat to, že postupitel případně o neplatnosti Úvěrové smlouvy nevěděl – tato skutečnost jde plně k jeho tíži). Žalobkyni (postupiteli) nic nebránilo uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k plněním uhrazenému před zahájením rozhodčího řízení dříve. Pro úplnost soud dodává, že na žalující straně v nynějším sporu nevystupuje spotřebitel, nýbrž právnická osoba zaměřující se na tento druh sporů. I touto optikou je nutno pohlížet na posuzování ne/mravnosti námitky promlčení.

84. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalovaná (postupitel) měla z důvodu neplatnosti Úvěrové smlouvy nárok na vrácení jistiny úvěru a revolvingu ve výši 76 546 Kč. Celkově postupitel uhradil žalované 269 452,74 Kč (118 622 Kč zaplacených před zahájením rozhodčího a exekučního řízení a 150 830,74 uhrazených a vymožených následně). Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí 192 906,74 Kč. Tento nárok je však, co se týče částky 118 622 Kč, promlčen. Žalobkyni je tak namístě přiznat 74 284,74 Kč. Žalobkyně danou částku dále ponižuje o úrok z prodlení z částky 76 546 Kč za období od 4. 12. 2007 do 11. 2. 2010 ve výši 16 224,08 Kč. Soud, vázán žalobním návrhem, proto uložil žalované, aby žalobkyni uhradila 58 060,66 Kč a úrok z prodlení z této částky v zákonné výši jdoucí ode dne 28. 7. 2022 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

85. Co se týče náhrady nákladů řízení, ta patří dle úspěchu ve věci žalované. Celková výše této náhrady činí 34 020,05 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 176 682,66 Kč sestávající z částky 8 180 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 8 180 Kč za písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 8 180 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. V souvislosti s cestou na soudní jednání realizovanou dne 22. 7. 2024 náleží žalované náhrada ve výši 1 875,74 Kč za 240 ujetých km (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,8 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. V souvislosti s cestou na soudní jednání má žalovaná právo i na 800 Kč představujících náhradu za promeškaný čas jejího právního zástupce na cestě na soudní jednání (8 půlhodin; § 14 a. t.). Ke všem uvedeným částkám je konečně nutno připočíst i daň z přidané hodnoty ve výši ve výši 21 % z částky 28 115,74 Kč ve výši 5 904,31 Kč.

86. Jelikož byla žalovaná úspěšná je zčásti, má při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na 34 % svých nákladů (žalovaný byla úspěšná v 67 %, neúspěšná v 33 %). Žalovaná má tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11 567 Kč (0,34 * 34 020,05 Kč).

87. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I a III podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení