14 Cmo 114/2023 - 724

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: [Jméno advokáta B]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupené advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení 8 126 184 Kč s příslušenstvím, k odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 19 Cm 120/2012-658, takto:

Výrok

Rozhodnutí soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žalobu, jíž se navrhovatel vůči společnosti [Jméno advokáta B]., IČO [IČO] (dále též jen „společnost“), domáhal zaplacení 8 126 183 Kč s (tam specifikovaným) úrokem z prodlení (výrok I.), navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci 632 456,40 Kč (výrok II.) a státu (na účet soudu prvního stupně) na náhradě nákladů řízení 355 861 Kč v totožné pariční lhůtě (výrok III.).

2. Odvolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně své rozhodnutí (správně) vyhlásil formou usnesení, jeho písemné znění však již (nesprávně) vyhotovil formou rozsudku, proto byl odvolacím soudem ve výrokové části tohoto usnesení užit výraz „rozhodnutí“.

3. Jedná se již v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Cdo 2408/2019-534, zrušil (potvrzující) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 14 Cmo 214/2017-489, i (ve věci zamítavé) usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2017, č. j. 19 Cm 120/2012-405, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení k posouzení důvodnosti námitky navrhovatele, že v době zániku jeho účasti ve společnosti existovaly pohledávky společnosti vůči jejím jednatelům, což by (ve výsledku) mohlo mít vliv na výši vypořádacího podílu navrhovatele ve společnosti.

4. Soud prvního stupně při svém (v pořadí druhém) rozhodnutí vyšel z toho, že: - společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 10. 12. 1999, jejími společníky byli navrhovatel, [Anonymizováno] (dále též jen „J. R.“) a [Anonymizováno] (dále též jen „V. R.“), - navrhovatel a J. R. byli i jednateli společnosti, - valná hromada společnosti konaná 9. 2. 2009 odvolala navrhovatele z funkce jednatele, zvolila jednatelem V. R. a schválila „smlouvy o pověření funkce jednatele“ s platem 200 000 Kč a odměnou 4 % z obratu (výraz ze zisku je přeškrtnut) společnosti, - na „pokračujícím jednání“ valné hromady konaném téhož dne od 12.15 hod. (již bez přítomnosti navrhovatele) bylo „upřesněno“ pracovního zařazení „zaměstnanců“ J. R. a V. R. (formou dodatků k pracovním smlouvám) na pozici „THP, vyjednávání a vytipování vhodných akvizic“, získávání klientů, navazování obchodních spojení schválení jejich mzdy 200 000 Kč měsíčně brutto a roční prémie 4 % z ročního obratu společnosti; bylo schváleno i to, že jednatelé budou funkci vykonávat bezplatně, - účast navrhovatele ve společnosti zanikla 9. 8. 2011 postižením obchodního podílu na podkladě pravomocného exekučního příkazu, - mimořádná valná hromada společnosti konaná dne 27. 1. 2012 schválila (dle mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti navrhovatele ve společnosti) výši vypořádacího podílu navrhovatele ve výši 711 329 Kč; společenská smlouva se při stanovení výše vypořádacího podílu neodchylovala od právní úpravy, - uvedenou částku společnost (po odpočtu srážkové daně) navrhovateli zaplatila, - v roce 2008 dosáhla společnost zisk 15 714 000 Kč, výše vlastního kapitálu 26 602 000 Kč, „řídícím“ pracovníkům bylo vyplaceno 3 332 000 Kč, - v roce 2009 dosáhla společnost zisk 213 000 Kč, výše vlastního kapitálu 26 815 000 Kč, „řídícím“ pracovníkům bylo vyplaceno 26 869 000 Kč, - v roce 2010 byla společnost ve ztrátě 22 841 000 Kč, výše vlastního kapitálu 3 974 000 Kč, „řídícím“ pracovníkům bylo vyplaceno 27 135 000 Kč, - společnost uzavřela s J. R. i V. R. pracovní smlouvy i smlouvy o výkonu funkce jednatele (ve znění dodatků) se shodným způsobem odměňování (jak uvedeno výše) s tím, že pokud nebude odměna vyplacena dle pracovní smlouvy, bude vyplacena z titulu smlouvy o výkonu funkce, - v letech 2009-2010 docházelo ke snižování aktiv společnosti v podobě zvýšení osobních nákladů o 144,12 % (navyšování mezd V. R. a J. R., včetně prémií), zároveň snížení finančních zdrojů, což mělo vliv na výši vypořádacího podílu, z účetnictví společnosti však „nelze vyčíst“ úmyslné snížení vlastního kapitálu, - účetní závěrky společnosti byly zpracovány řádně.

5. Na tomto skutkovém základu dospěl soud prvního stupně s odkazem na § 61 odst. 2, § 66, § 148 odst. 2, § 194 odst. 5, § 135 odst. 2 zákona č. 513/1992 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), k závěru, že: - pracovní smlouvy J. R i V. R. jsou platné, byť náplň jejich činnosti je totožná s obsahem výkonu funkce statutárního orgánu, - „nadstandardní“ odměny byly J. R. i V. R. vypláceny (pouze) z titulu pracovní smlouvy, byť tato zahrnovala i obchodní vedení společnosti (a došlo k „překryvu obsahu smluv“), uvedeným způsobem o nich bylo účtováno a odváděny daně, - nebylo prokázáno, že by existovaly pohledávky společnosti za svými jednateli z titulu bezdůvodného obohacení, způsob odměňování J. R. i V. R. sice přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, ke zhoršení platební morálky, či propouštění zaměstnanců nedošlo, společnosti nebyla (ani) ohrožována insolvencí, - výše (společností již) vyplaceného vypořádacího podílu byla v souladu s mimořádnou účetní závěrkou společnosti; účetnictví bylo společností vedeno řádně.

6. Výše odměn vyplacených J. R. a V. R. byla sice nadstandardní (a bez ohledu na hospodářské výsledky společnosti), jednatelé tak upřednostnili své zájmy před zájmy společnosti, z čehož lez „usuzovat … porušení zásady loajality“, nebylo tak ale činěno na základě neplatného právního titulu. Nesouhlasil-li navrhovatel s výši jednatelům vyplacených odměn, měl možnost podat žalobu na náhradu škody, požadovat po společnosti informace (včetně práva na nahlížení do účetních dokladů), dožadovat se svolání valné hromady, což neučinil. 7. „Byť jsou pochybnosti o řádnosti“ valné hromady konané 9. 2. 2009, zejména co do její „pokračující“ části konané (již) v nepřítomnosti navrhovatele, její neplatnost (však) nebyla vyslovena, je tudíž na ni nutno pohlížet jakou na platnou.

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů státu rozhodl dle § 148 o. s. ř., neúspěšnému navrhovateli uložil povinnost zaplatit státu znalečné 355 861 Kč.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby jej odvolací soud změnil a návrhu vyhověl, in eventum zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce.

10. Odvolatel namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho argumentací vztahující se k pravosti (společností předloženého až dodatečně se značným časovým odstupem 8 let, tj. až po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nadto antedatovaného) zápisu z „navazující“ valné hromady konané dne 9. 2. 2009 pořízeného osobou k tomu neoprávněnou, nadto z něj není zřejmé, zda se jedná o plat měsíční, roční (či za jiné období), nikterak ani nehodnotil přeškrtnutý údaj „ze zisku“ (a dopsán údaj „z obratu“). Odměny byly vyplaceny bez souhlasu valné hromady, společnost svým jednáním porušila § 66 odst. 3 obch. zák. Porušili-li jednatelé povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nesou důkazní břemeno o tom, že jednali s péčí řádného hospodáře. Nesprávným je i výrok o náhradě nákladů.

11. Společnost s podaným odvoláním nesouhlasila, navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

12. Shrnuje historii vzniku a fungování společnosti, závěry znaleckého posudku a usnesení přijaté valnou hromadou dne 9. 2. 2009. Plnění poskytnuté společností J. R. a V. R. bylo činěno na podkladě mzdových nároků, tj. platné pracovní smlouvy, schválené valnou hromadou. Výkon funkce jednatele byl bezplatný. Zatížení společnosti mzdovými náklady (v období od března 2009 do srpna 2011) se nikterak negativně neprojevilo na celkové ekonomické situaci společnosti, naopak přispělo k zvýšení obratu v roce 2012. Nesouhlasil-li s nimi navrhovatel, mohl využít jiných institutů, jimiž měl svá práva hájit, což neučinil. Nadto to byl právě navrhovatel, jenž svým chováním porušil povinnost loajality.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže z níže uvedených důvodů obstát.

14. Nejvyšší soud v (zrušujícím) usnesení ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2408/2019, soudu prvního stupně (mimo jiné) uložil, aby se vzhledem ke zjištění, že společnost vyplácela odměny svým jednatelům bez ohledu na své hospodářské výsledky (i když byla ve ztrátě), zabýval otázkou „z jakého právního titulu byly odměny vyplaceny, zda byly schváleny valnou hromadou společnosti a zda jejich vyplacení, a taktéž i přijetí odměn jednateli nebylo jednáním porušujícím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (tzn. např. zda jím nebyla porušena povinnost loajality vůči společnosti)“, a tedy zda v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti vůči jejím jednatelům z titulu bezdůvodného obohacení, jež by (ve výsledku) mohly ovlivnit výši vlastního kapitálu společnosti, tak i výši jejího čistého obchodního majetku a tím i výši vypořádacího podílu navrhovatele.

15. Soud prvního stupně (bez dalšího, aniž by provedl výklad smlouvy/smluv, včetně dodatků) uzavřel, že nebylo zjištěno, že by existovaly pohledávky za jednateli z titulu bezdůvodného obohacení, neboť odměny byly vyplaceny dle „platně“ uzavřených „pracovních smluv“.

16. Přehlédl přitom, že otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran (viz § 266 odst. 1 obch. zák. a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013). Z uvedeného plyne závěr, podle něhož uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji strany smlouvy označily, resp. z (pouhé) textace smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4319/2018), jak (ve výsledku) učinil soud prvního stupně.

17. Z judikatury Nejvyššího soudu se nadto k otázce možnosti podřízení vztahu mezi členem statuárního orgánu a právnickou osobou zákoníku práce podává, že: 1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15). 3) Ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále - v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

18. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolega ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018., sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či (aktuální) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1293/2023.

19. Existoval-li tedy mezi jednateli společnosti a společností vztah spočívající ve výkonu činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu, šlo o vztah obchodněprávní.

20. Bylo na soudu prvního stupně, aby se zabýval nejen výkladem (jednotlivých) smluv (včetně jejich dodatků) uzavřených mezi jednateli společnosti a společností, ale i tím, zda se smluvní strany neodchýlily od kogentních pravidel obchodního zákoníku upravujících (zejména) vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem [to v situaci, kdy se z článku 1. b. „Dodatku č. 1 ke smlouvě o některých podmínkách výkonu práce“ podává, že se „zaměstnanec … s ohledem na pracovně právní pozici dle této pracovní smlouvy“, podílí na „řízení společnosti jako jednatel“, nadto navrhovatel (mimo jiné) tvrdí, že zápis z „pokračující valné hromady“, na níž měl dle tvrzení společnosti být schválen „Dodatek č. 2 ke smlouvě o některých podmínkách výkonu práce“ obsahující datum 10. 2. 2009, i takto označený dodatek, byly zfalšovány], a povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení [za situace, kdy soud prvního stupně (sám) uzavřel, že „způsob odměňování přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti“ zejména „v souvislosti se zvýšením osobních nákladů o 144,12 %“]. Této povinnosti soud prvního stupně nedostál.

21. Uvedené rezonuje v nikoli zcela jednotných úvahách soudu prvního stupně, jenž na straně jedné uzavřel, že „společnost jednatelům vyplácela nadstandartní odměny (srov. bod 35 odůvodnění), avšak na jiném místě (bez dalšího) uzavřel, že odměny „byly jednatelům vyplaceny z titulu pracovních smluv a byly vyplácena jako prémie ke mzdě“ (srov. bod 34 odůvodnění), aniž došlo „k porušení právních předpisů“ (srov. bod 36 odůvodnění).

22. Nadto uzavřel-li soud prvního stupně, že vedení účetnictví bylo řádné (tudíž nebylo prokázáno, že by navyšováním osobních nákladů došlo ke zhoršení její ekonomické situace) a tedy, že k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nedošlo, přehlíží, že pouze z obsahu účetních údajů nelze bez dalšího zpravidla dovozovat (ne)porušení povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 969/2023).

23. Jakkoliv lze dát soudu prvního stupně za pravdu, že jde-li o skutečnost vyplývající z usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, je nutné vycházet zásadně z toho, že platnost rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným lze přezkoumávat pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady; v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou, nebyla-li tedy neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné (srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3045/2020).

24. Jinak je tomu v případě, kdy se např. valná hromada vůbec nekonala a zápis o jejím konání byl zfalšován (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3068/2013, či ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1470/2018).Tvrdil-li v poměrech projednávané věci odvolatel, že společností předložené listiny (zápis z valné hromady z 9. 2. 2009 obsahující úpravu – přeškrtnutí - části textu, zápis z „pokračující“ valné hromady ze dne 9. 2. 2009, či Dodatek č. 2 datovaný dnem 10. 2. 2009) nejsou pravé, jejich obsah neodpovídá skutečnosti (např. proto, že se „pokračující valná hromada“ vůbec nekonala), svá tvrzení rozvedl (srov. např. vyjádření navrhovatele zaznamenané v protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 3. 2021, č. l. 541 spisu, či podání navrhovatele ze dne 6. 4. 2021, č. l. 546 spisu, ze dne 23. 6. 2021, č. l. 585), a označil ke svým tvrzením důkazy, pak těmito tvrzeními (a označenými důkazy) dostatečně konkrétně a právně relevantně zpochybnil pravost a správnost těchto společností předložených listin.

25. Přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se k otázce pravosti a pravdivosti soukromé listiny podává, že: 1) Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. 2) Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno o pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. 3) Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. 4) Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy. 5) Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch.

26. Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016; v judikatuře vztahující se k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018.

27. Uzavřel-li v projednávané věci soud prvního stupně, že: (i) „ač má pochybnosti o řádnosti konání valné hromady z 9. 2. 2009, a to zejména s ohledem a rozdílnost předložených zápisů o jejím průběhu i zápis z pokračující valné hromady“, (ii) ač k předložení listin „došlo až ve fází řízení po dovolání“, „je nutno na tuto valnou hromadu nahlížet jako na platnou, neboť její neplatnost napadena u soudu nebyla“, a to aniž by se jakkoli vypořádal s tvrzením odvolatele, která již před soudem prvního stupně namítal, že společností předkládané listiny jsou (mimo jiné) antedatované, jejich obsah neodpovídá skutečnosti - odchýlil se od závěrů právě uvedené judikatury.

28. Ačkoli totiž platí, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy (neboť je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006], je vždy jeho povinností vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

29. Dospěl-li soud prvního stupně i přesto k závěru, podle něhož z citovaných listin vyplývají společností tvrzené skutečnosti, aniž se námitkami odvolatele zabýval, spočívá jeho rozhodnutí i v tomto rozsahu na nesprávném právním posouzení věci.

30. Ve světle odvolatelem uváděných (výše rozvedených) skutečností vyvstává (rovněž) otázka, zda (jím) popsaným jednáním (jednatelů/společníků společnosti) došlo (mohlo dojít) k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření spravedlnosti (§ 347a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku).

31. Z popsaných důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, za současné aplikace § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

32. Odvolací soud k návrhu odvolatele, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný soudce, vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, podle něhož je institut odnětí věci soudci krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, v němž Ústavní soud zaujal názor, že „smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím § 221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu.“ 33. Odvolací soud v posuzované věci neshledal, že by v řízení před soudem prvního stupně došlo k tam závažným pochybením, která by vedla k nezbytnosti řešení změny soudce u soudu prvního stupně způsobem předvídaným v § 221 odst. 2 o. s. ř., jak odvolatel navrhuje. V dané věci totiž odvolací soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, soud prvního stupně zavázal právním názorem, a ten je pro něj závazný, a pro futuro již nemůže vnášet dalších pochybnosti o směru, k němuž se postup a rozhodování soudu prvního stupně bude upínat. Z uvedených důvodů nebyl shledán důvod k odnětí věci soudci soudu prvního stupně, který o věci v prvním stupni rozhodoval.