14 Cmo 374/2024 - 798

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Lenky Broučkové ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: [Jméno advokáta B]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení 8 126 184 Kč s příslušenstvím, k odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 19 Cm 120/2012-770, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Nařizuje se, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce soudu prvního stupně.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením zamítl „žalobu“, jíž se navrhovatel vůči společnosti [Jméno advokáta B]., IČO [IČO] (dále též jen „společnost“), domáhal zaplacení „8 126 183 Kč“ s (tam specifikovaným) úrokem z prodlení [výrok I.], navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 836 574,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení [výrok II.] a státu (na účet soudu prvního stupně) na náhradě nákladů řízení 355 861 Kč v totožné pariční lhůtě [výrok III.].

2. Jedná se (již) v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2020, č. j. 27 Cdo 2408/2019-534, zrušil (potvrzující) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 14 Cmo 214/2017-489, i (zamítavé) usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2017, č. j. 19 Cm 120/2012-405, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2023, č. j. 19 Cm 120/2012-658, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 14 Cmo 114/2023-724, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně při svém (v pořadí třetím) rozhodnutí vyšel z toho, že: - společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 10. 12. 1999; - společníky společnosti byli navrhovatel, [jméno FO] (dále též jen „J. R.“) a [jméno FO] (dále též jen „V. R.“); - navrhovatel a J. R. byli od vzniku společnosti také jejími jednateli (navrhovatel do odvolání z funkce 9. 2. 2009, J. R. do dne úmrtí, tj. do 26. 6. 2017); - R. je jednatelem společnosti od 9. 2. 2009 doposud; - z ručně psaného zápisu ze zasedání valné hromady společnosti konané 9. 2. 2009 se podává odvolání navrhovatele z funkce jednatele, zvolení V. R. jednatelem a schválení „smlouvy o pověření funkce jednatele“ s „platem“ 200 000 Kč a odměnou 4 % z obratu (výraz „ze zisku“ je přeškrtnut) společnosti. Dle zápisu (podepsaného všemi třemi přítomnými společníky) bylo zasedání zahájeno v 10.00 hodin a skončilo v 11.30 hodin; - z tištěného zápisu (navrhovatelem nepodepsaného) z téhož zasedání valné hromady se podává, že navrhoval byl z funkce jednatele společnosti odvolán pro výkon této funkce v rozporu se zájmy společnosti, a proto že se této funkci „řádně nevěnuje“. Dále se z něj podává zvolení V. R. jednatelem společnosti a schválení smluv o výkonu funkce. Podle (tohoto) zápisu (založeného do sbírky listin 2. 10. 2009) bylo zasedání skončeno ve 12.00 hodin. Soud měl přitom k dispozici další (třetí) verzi zápisu z tohoto zasedání obsahující odlišnost v prvním odstavci a v času ukončení tohoto zasedání; - ze smluv o výkonu funkce (uzavřených mezi společností a J. R., resp. V. R.) a schválených valnou hromadou 9. 2. 2009 se podává, že jejím předmětem je „obstaravatelská činnosti jednatelů vykonávaná profesionálně a za odměnu pro společnosti jejím jménem a na její účet“. Odměna jednatelů byla ujednána ve výši 200 000 Kč brutto měsíčně s tím, že v závislosti na výsledku roční účetní závěrky mají jednatelé nárok na odměnu ve výši 4 % z obratu dosaženého v kalendářním roce, za nějž se odměna vyplácí; pokud však jednatelé obdrží odměnu z titulu pracovní smlouvy, odměna za výkon funkce jim příslušet nebude; - na „pokračující“ valné hromadě konané téhož dne od 12.15 hodin (bez přítomnosti navrhovatele) byl dodatkem č. 2 k pracovním smlouvám doplněn druh práce „THP“ vykonávané J. R. a V. R. (formou dodatků k pracovním smlouvám) o „vyhledávání a vytipování vhodných akvizic“, byla schválena mzda J. R. a V. R. ve výši 200 000 Kč měsíčně brutto, roční prémie 4 % z ročního obratu společnosti i to, že jednatelé budou své funkce ve společnosti vykonávat bezplatně; - účast navrhovatele ve společnosti zanikla dne 9. 8. 2011 postižením obchodního podílu na podkladě pravomocného exekučního příkazu; - mimořádná valná hromada společnosti na svém zasedání 27. 1. 2012 schválila (dle mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti navrhovatele ve společnosti) výši vypořádacího podílu navrhovatele ve výši 604 630 Kč (711 329 Kč před odečtením srážkové daně). Společenská smlouva se ohledně stanovení výše vypořádacího podílu neodchylovala od zákona; - společnost nerozporovala, že vyplatila dne 15. 2. 2012 exekutorovi částku v celkové výši 639 700 Kč; - v roce 2008 dosáhla společnost zisku 15 714 000 Kč, výše vlastního kapitálu činila 26 602 000 Kč, „řídícím“ pracovníkům bylo vyplaceno 3 332 000 Kč; - v roce 2009 dosáhla společnost zisku 213 000 Kč, výše vlastního kapitálu činila 26 815 000 Kč, svým dvěma „řídícím“ pracovníkům společnost vyplatila 26 869 000 Kč; - v roce 2010 byla společnost ve ztrátě 22 841 000 Kč, výše vlastního kapitálu činila 3 974 000 Kč, svým dvěma „řídícím“ pracovníkům společnost vyplatila 27 135 000 Kč; - ze zprávy auditora o ověření mezitímní účetní závěrky sestavené ke dni 9. 8. 2011 se podává hodnota vlastního kapitálu společnosti ve výši 2 133 987 Kč; - dle dodatků č. 1 ze dne 10. 2. 2009 k pracovním smlouvám uzavřených mezi společností a J. R. (dne 2. 9. 2002), resp. V. R. (dne 1. 7. 2002), oběma zaměstnancům přísluší „za výkon sjednané práce měsíční smluvní mzda ve výši 200 000 Kč brutto“ a „roční odměna až do výše 4 % z obratu společnosti“. Dále bylo mezi stranami ujednáno, že za výkon funkce jednatelů náleží J. R. a V. R. odměna, jen jestliže jim nebude vyplacena smluvní mzda a popsaná roční odměna; - dle dodatků č. 2 z téhož dne k týmž smlouvám se strany dohodly, že sjednaným druhem práce je „THP – vyhledávání a vytipovávání vhodných akvizic“. Zaměstnancům přísluší mzda ve výši 200 000 Kč brutto a roční prémie ve výši 4 % z dosaženého ročního obratu zaměstnavatele. Uzavření dodatku bylo schváleno usnesením mimořádné valné hromady konané dne 9. 2. 2009; - ze znaleckého posudku č. 55-96/2016 zpracovaného Znaleckým ústavem Praha s. r. o. (dále jen „znalecký ústav“), vyplynulo, že od data svého vzniku (přinejmenším) do 9. 8. 2011 společnost nikdy nerozdělila zisk ani žádné odměny kromě prémií jako součásti mzdy. Hodnota vypořádacího podílu navrhovatele odpovídá jeho podílu na čistém obchodním majetku společnosti, jehož pokles v letech 2009 a 2010 byl zapříčiněn zejména odčerpáním finančního majetku v důsledku nárůstu mezd J. R. a V. R. Zástupce znaleckého ústavu (v rámci stvrzení znaleckého posudku při jednání) doplnil, že znaleckému ústavu předložené účetní závěrky byly zpracovány řádně, že snížení aktiv společnosti (vyplácením prémií) mělo vliv na výši vypořádacího podílu, přitom hrubé mzdy včetně prémií vyplácených společností jejím jednatelům byly 13 – 20krát vyšší než u „obdobných společností“ a že zvýšení osobních nákladů (mzdy, odvody na sociální a zdravotní pojištění apod.) vedlo ke ztrátě v roce 2010. Z účetnictví společnosti však „nelze vyčíst“ úmyslné snížení vlastního kapitálu; - ze znaleckého posudku č. 6237-16-2022 zpracovaného společností [právnická osoba]. vyplynulo, že tržní hodnota majetku společnosti činila ke dni 9. 2. 2009 (kdy navrhovatel přestal být jednatelem společnosti) částku 23 550 000 Kč a ke dni ukončení účasti navrhovatele ve společnosti (9. 8. 2011) částku 556 000 Kč. Za uvedené období došlo ke snížení vlastního kapitálu společnosti o 24 106 000 Kč, přičemž změny v ocenění společnosti byly zapříčiněny disproporčním zvýšením nákladů oproti tržbám a zvýšením osobních nákladů o 144,12 %. Vyplácením mzdy jednatelům namísto odměn došlo ke snížení nákladů společnosti. Vyplácením odměn J. R. a V. R. namísto vyplácení mezd by došlo ke snížení vypořádacího podílu navrhovatele o 2 097 993 Kč.

4. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně s odkazem na § 61 odst. 2, § 66, § 135 odst. 2, § 148 odst. 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1992 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 9. 8. 2011 (dále též jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), k závěru, že: - společnost uzavřela s J. R. i V. R. pracovní smlouvy (v nichž nebyla pozice „THP“ blíže specifikována) i smlouvy o výkonu funkce jednatele (po odvolání navrhovatele z funkce jednatele, ve znění dodatků) se shodným způsobem odměňování (jak uvedeno výše) s tím, že pokud nebude odměna vyplacena dle pracovní smlouvy, bude vyplacena z titulu smlouvy o výkonu funkce; - navrhovatel, J. R. ani V. R. nečinili žádné rozdíly mezi působením ve společnosti z titulu postavení jednatele, společníka či zaměstnance, a to ani z hlediska jim poskytovaných plnění; - všichni tři společníci měli se společností uzavřeny pracovní smlouvy s druhem práce „technický, resp. technicko-hospodářský pracovník“, neboli „THP“, což zahrnovalo veškerou činnost vykonávanou jednateli-společníky pro společnost. Po odvolání navrhovatele z funkce jednatele se na obsahu ani rozsahu činností vykonávaných pro společnost nic nezměnilo, resp. změnila (zvýšila) se pouze výše prostředků, které jim budou vypláceny; - ani po odvolání navrhovatele a uzavření smluv o výkonu funkce (včetně dodatků k nim i k dříve uzavřeným pracovním smlouvám) nebylo úmyslem měnit cokoli na vztahu J. R. ani V. R. ke společnosti; - vůlí stran (J. R., V. R. a společnosti) bylo „podřídit“ vztahy (včetně odměňování) „režimu“ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“).

5. Soud prvního stupně uzavřel, že společnost svým jednatelům vyplácela (pouze) mzdy na základě pracovních smluv (resp. „neformálních ujednání“), úmyslem stran (jednatelů, společnosti) nebylo vyplácet odměny za výkon funkce jednatelů, tudíž již nebylo důvodu zabývat se tím, zda došlo ke schválení smluvního ujednání o odměňování jednatelů (resp. se nezabýval řádností „pokračující“ valné hromady). Účelem usnesení přijatého na zasedání valné hromady konaného 9. 2. 2009 bylo pouze navýšení „mzdových prostředků“, společnosti přitom žádný právní předpis nestanovení, jak určit výši mzdy, proto ji nemůže omezit ani soud. Způsob odměňování nastavený J. R. a V. R. poté, co navrhovateli zanikla funkce jednatele, sice prokazatelně přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti v rozhodném období, společnost však přesto „v následném čase […] dosahovala kladného hospodářského výsledku“. Výše vyplaceného vypořádacího podílu je v souladu s mimořádnou účetní závěrkou a odpovídá podílu navrhovatele na čistém obchodním jmění společnosti; účetnictví bylo přitom vedeno řádně. Bylo sice prokázalo, že poté, co navrhovateli zanikla funkce jednatele, došlo ke snížení aktiv společnosti v důsledku zvýšení „mezd“ vyplácených J. R. a V. R., což vedlo ke snížení výše vypořádacího podílu, nebyl však prokázán úmysl J. R. ani V. R. navrhovatele poškodit. Společnost (totiž) nemohla vědět, že (ani kdy) dojde k zániku účasti navrhovatele ve společnosti, a tedy ke vzniku povinnost vyplatit navrhovateli vypořádací podíl.

6. V řízení nebylo prokázáno, že by v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti za jednateli z titulu bezdůvodného obohacení, jejichž existence by měla vliv na jmění společnosti, a tedy i na výši vypořádacího podílu, proto návrh jako nedůvodný zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neúspěšnému navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti na náhradě nákladů řízení částku 836 574,40 Kč.

8. O náhradě nákladů státu rozhodl dle § 148 o. s. ř., neúspěšnému navrhovateli uložil povinnost zaplatit státu „znalečné v celkové výši“ 355 861 Kč.

9. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby je odvolací soud změnil a návrhu vyhověl, in eventum usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce.

10. Odvolatel namítá, že přestože společnost (ani přes výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání souladu usnesení přijatých na „pokračující“ valné hromadě a následné výplaty mezd s péčí řádného hospodáře, stejně jako k označení důkazů ohledně pravosti zápisu ze zasedání valné hromady konaném dne 9. 2. 2009 a pravosti dodatků č. 2 ze dne 10. 2. 2009 k pracovním smlouvám) rozhodné skutečnosti nedoložila, rozhodl soud prvního stupně v jeho neprospěch. Přitom rozhodnutí založil na skutečnostech, které svědčí pro vyhovění návrhu. Právní předpis omezující výši odměn existuje, je jím § 194 odst. 5 ve spojení s § 2 obch. zák. Vypláceli-li si J. R. a V. R. (nedůvodně) vysoké mzdy (odměny) bez ohledu na hospodářské výsledky společnosti, porušili povinnost loajality (byť takové jejich jednání nebylo pro společnost „fatální“). Zápis ze zasedání valné hromady ze dne 9. 2. 2009 byl zfalšován. Bylo prokázáno, že J. R. a V. R. získali (jim vyplacená) plnění bez právního důvodu, společnost tak má za nimi pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, jejíž existence ovlivňuje i výši vypořádacího podílu. Za nesprávné považuje i oba výroky o náhradě nákladů řízení, neboť jsou splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Soud prvního stupně ani nezohlednil, že mu bylo přiznáno (částečné) osvobození od soudních poplatků.

11. Společnost s podaným odvoláním nesouhlasila, navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Problematiku pravosti zápisů ze zasedání valné hromady ze dne 9. 2. 2009 považuje za irelevantní, neboť jednatelé byli oprávněni rozhodnout o tom, že si nebudou vyplácet odměnu za výkon funkce, ale mzdu na základně pracovních smluv, kdykoli, nejen na zasedání valné hromady. Rozhodnutí jednatelů J. R. a V. R. (učiněné na „pokračující“ valné hromadě již bez přítomnosti odvolatele) o tom, že si místo vyplácení odměn za výkon funkce zvýší mzdu, je nutné hodnotit z pohledu ex ante. Zvýšení mzdových nákladů v období od března 2009 do srpna 2011 se na celkové ekonomické situaci společnosti neprojevilo negativně. Nesouhlasil-li navrhovatel s kroky jednatelů, měl svá práva hájit, což neučinil. V tomto řízení nelze posuzovat (předběžnou) otázku, zda J. R. a V. R. porušili povinnost loajality a povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Dle § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák. lze jednateli odepřít pouze takové plnění, které souvisí s výkonem jeho funkce, nikoli tedy plnění poskytované na základě pracovních smluv. Pracovní smlouvy (jednatelů) nemusely být valnou hromadou schvalovány. Mzdy byly J. R. i V. R. poskytovány v souladu se společenskou smlouvou a odpovídaly úsilí, které bylo třeba vynakládat. Popis pozice technického pracovníka vyplývá z odborné literatury. Autorem dodatků k pracovním smlouvám je J. R.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém (zrušujícím) usnesení ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2408/2019, je s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2011 [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].

14. Dle § 66 obch. zák.: Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (odstavec 2). Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec 3).

15. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se (mimo jiné) podává že: - dle čl. 5 smluv o pověření výkonu funkce jednatele uzavřených s J. R. i V. R. (dále jen „smlouva o výkonu funkce“) se společnost zavázala za řádný výkon funkce jednatele platit jednatelům odměnu ve výši 200 000 Kč brutto měsíčně. V závislosti na výsledku roční účetní závěrky mají jednatelé nárok na mimořádnou jednorázovou odměnu ve výši 4 % z obratu dosaženého v kalendářním roce, za nějž se odměna vyplácí. „Pokud jednatel obdrží odměnu 4 % z titulu pracovní smlouvy za výkon sjednané práce, nepřísluší mu odměna za výkon funkce jednatele.“ - dle dodatků č. 1 „ke smlouvě o některých podmínkách výkonu práce“ uzavřených s J. R. i V. R. dne 10. 2. 2009 (č. l. 360 a 361, dále jen „dodatek č. 1“) „přísluší zaměstnancům za výkon sjednané práce (měsíční) mzda ve výši 200 000 Kč brutto“. Zaměstnancům přísluší za výkon sjednané práce také roční odměna až do výše 4 % obratu zaměstnavatele. Pokud vykonává zaměstnanec funkci jednatele společnosti a je mu vyplácena smluvní mzda a roční odměna, nepřísluší mu odměna za výkon funkce jednatele, „neboť se s ohledem na pracovně právní pozici dle této pracovní smlouvy podílí na řízení společnosti stejně jako jednatel“.

16. Z judikatury Nejvyššího soudu se k otázce možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou zákoníku práce podává, že: 1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15). 3) Ujednání o „podřízení režimu“ zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají „režim“ zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje. 6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od „režimu“ nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají „režim“ zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany „podřídily režimu“ zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. 7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit mimo jiné od pravidel obchodního zákoníku upravujících odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní. 8) Jednatelé si nemohou určit výši odměny či jiných plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy). Kogentní pravidlo (vážící účinnost ujednání o odměně jednatele na souhlas valné hromady, případně dozorčí rady) chrání obchodní korporaci, její členy a zprostředkovaně i věřitele obchodní korporace před riziky spojenými s konfliktem zájmů na straně jednatele a tzv. „samokontraktací“. Jeho účelem je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů. Srov. např. (již ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 14 Cmo 114/2023, zmíněný) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod č. 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolega ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, či (aktuální) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1293/2023, ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3370/2023, či ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 27Cdo 634/2023, podle něhož se uvedené závěry uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným.

17. Soud prvního stupně (bez dalšího) uzavřel, že „jednoznačným úmyslem a vůlí stran“ [společnosti a J. R., resp. V. R. – pozn. odvolacího soudu] „byla podřízenost zákoníku práce, a tedy pracovní smlouvě a té odpovídající výplatě mzdy“ (viz bod 37 odůvodnění), aniž se zabýval povahou činností, které měly být dle ujednání stran zákoníku práce podřízeny. V souladu s citovanými judikaturními závěry nezkoumal, zda šlo o činnosti, jejichž výkon bylo možno režimu zákoníku práce (vůbec) „podřídit“, nezkoumal ani to, zda za jejich výkon mohla být sjednána (a vyplácena) mzda, a ani se nevypořádal s ujednáním obsaženým v článku I. b dodatku č. 1 (že se zaměstnanec „s ohledem na pracovně právní pozici dle této pracovní smlouvy, podílí na řízení společnosti jako jednatel“), jak již odvolací soud uložil soudu prvního stupně v posledním (zrušujícím) usnesení ze 11. 12. 2023, sp. zn. 14 Cmo 114/2023. Úplatnost výkonu funkce 18. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „společníci společnosti, tedy navrhovatel a [jméno FO] [Anonymizováno] [jméno FO] při svém působení ve společnosti, a to od počátku, žádným způsobem nerozlišovali své postavení ve společnosti, tedy nerozlišovali pozici jednatele, společníka či zaměstnance, stejně tak nerozlišovali případné odměňování z titulu uvedených pozic“ (viz bod 34 odůvodnění). Dále zjistil, že dle dodatku č. 1 přísluší J. R. i V. R. „za výkon sjednané práce měsíční smluvní mzda ve výši 200 000 Kč brutto“ a „roční odměna až do výše 4 % z obratu společnosti“, přičemž zaměstnanec „se s ohledem na pracovně právní pozici dle této pracovní smlouvy, podílí na řízení společnosti jako jednatel“. Za výkon funkce jednatelů měla J. R. a V. R. náležet odměna až v případě, kdy jim nebyla vyplacena smluvní mzda a popsaná roční odměna (viz bod 17 a 33 odůvodnění). Již jen z těchto skutečností lze dovodit, že úmyslem stran bylo, aby veškeré činnosti vykonávané pro společnost byly činěny za úplatu, to bez ohledu na právní titul, na jehož základě jim bude plnění od společnosti poskytnuto (přičemž soud prvního stupně dovodil, že tímto právním titulem je pracovní smlouva podléhající výlučně režimu zákoníku práce). Závěr o úplatnosti výkonu funkce podporuje i (mezi účastníky nesporná) skutečnost, že společnost od svého vzniku, resp. přinejmenším do dne zániku účasti odvolatele (9. 8. 2011), nerozdělila zisk (jak se podává z č. l. 295, 346 či 356). Označení pozice a (ne)možnost podřízení se režimu zákoníku práce 19. V pracovních smlouvách uzavřených mezi společností a J. R. (2. 9. 2002, č. l. 359), resp. V. R. (1. 7. 2002, č. l. 358), není (dle skutkových zjištění soudu prvního stupně) druh práce označený jako „THP“ blíže specifikován. Sám název „pracovní“ pozice přitom pro posouzení, jaké činnosti měli J. R. a V. R. pro společnosti vykonávat, není významný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 908/2020). Pracovní pozice „THP“ (jak se podává z obsahu spisu) měla (dle tvrzení společnosti) mimo jiné spočívat ve vyhledávání a vytipování vhodných akvizic, získávání klientů (odběratelů) a navazování obchodních spojení (srov. např. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 3. 2021, č. l. 541). Přitom vyhledávání a vytipování vhodných akvizic spadá pod obchodní vedení. Jde totiž o organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti a proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Do náplně funkce člena statutárního orgánu přitom nespadá toliko obchodní vedení a zastupování společnosti navenek, ale taktéž další činnosti, jež zákon, zakladatelské právní jednání nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4777/2018). Jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu představuje obchodní vedení spočívající v řízení společnosti a zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech a běžné podnikatelské činnosti společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1711/2024, a judikaturu tam uvedenou). Mezi činnosti spadající do náplně funkce jednatele přitom patří i komunikace s obchodními partnery (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 634/2023), kam lze zařadit i získávání klientů a navazování obchodních spojení. Rovněž administrativní úkony související s řídící činností náleží do působnosti statutárního orgánu [přičemž výkon těchto činností může statutární orgán zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti „najal sám sebe“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018)].

20. Soud prvního stupně (bez dalšího) uzavřel, že v pracovní smlouvě uvedená „pozice technicko-hospodářského pracovníka zahrnovala v podstatě veškerou činnost vykonávanou jednotlivými jednateli – společníky ve společnosti“, tudíž nebylo vůlí společnosti (statutárního orgánu) vyplácet odměny členům statutárního orgánu (viz body 35, 38 odůvodnění), aniž se vypořádal s uvedenými judikaturními závěry a s tím, že smluvním ujednáním o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a společností (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit mimo jiné od pravidel obchodního zákoníku upravujících odměňování členů statutárních orgánů (včetně povinnost jejího schválení příslušným orgánem), povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení (jak ostatně soudu prvního stupně uloženo již v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu). Uvedené rezonuje o to více, že z dodatku č. 1 (jež soud prvního stupně provedl k důkazu) se podává ujednání o tom, že zaměstnanec vykonávající funkci jednatele se „podílí na řízení společnosti stejně jako jednatel“. Soud prvního stupně nezohlednil, že činnosti, která má člen statutárního orgánu vykonávat v rámci své funkce, nemůže vykonávat pro společnosti jako její zaměstnanec, a to bez ohledu na to, zda vztah „podřídili režimu“ zákoníku práce a užívali pro ně označení „technicko-hospodářský pracovník“ nebo „THP“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3370/2023). Přitom uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak strany smlouvy tyto činnosti označily, tj. z textace smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4319/2018). Obchodněprávní povaha (výše popsaného) vztahu je dána (již jen) povahou činnosti. Shrnutí 21. Pro úplnou srozumitelnost jinak řečeno, odvolací soud nepochybuje o tom, že zákonná úprava obecně nebrání tomu, aby si smluvní strany ujednaly, že jedna a tatáž osoba má nárok na plnění od obchodní korporace na základě několika rozdílných právních titulů (smlouvy o výkonu funkce, pracovní smlouvy či společenské smlouvy). Smluvní strany však nejsou nadány neomezenou smluvní volností, musí totiž respektovat zákonem stanovená (judikaturou vyložená) omezení. Jedním z těchto omezení je požadavek, aby obchodní korporace a členové jejího statutárního orgánu při „podřizování“ svého vztahu „režimu“ zákoníku práce respektovali kogentní právní úpravu upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se totiž nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje. Takto se ve smlouvě o výkonu funkce pro jejich kogentní povahu zásadně nelze (platně) odchýlit od pravidel obchodního zákoníku upravujících odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Jinak tomu není ani v situaci, kdy jsou jednatelé zároveň společníky obchodní korporace, neboť pravidla o odměňování (mezi nimi i požadavek na schválení smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou) chrání nejen členy obchodní korporace, ale i její věřitele (přičemž ochrana právního postavení třetích osob je i součástí veřejného pořádku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod č. 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože se společnost a jednatelé odchýlili od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 věty první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) tak, že si pro svůj vztah ujednali „režim“ zákoníku práce, neučinilo toto ujednání (v rozsahu, v němž šlo o výkon činností spadajících do působnosti jednatele) vztah pracovněprávní (jak nikoli správně uzavřel soud prvního stupně). I nadále se jednalo o vztah obchodněprávní řídící se obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení jednatele a jeho vztah se společností, mezi které patří mimo jiné ustanovení o povinnosti schválit smlouvu o výkonu funkce příslušným orgánem. Schválení odměn valnou hromadou 22. V případě, že by valná hromada společnosti smlouvy o odměňování členů statutárního orgánu (včetně ujednání o „mzdě“) neschválila, J. R. ani V. R. by nárok na „sjednanou mzdu“ (odměnu) nevznikl. Je tomu tak proto, že usnesení valné hromady o schválení odměny jednatele je předpokladem vzniku práva jednatele na (takto schválenou) odměnu. Neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou má za následek jeho neúčinnost. Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák.). Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. nedopadá na plnění poskytovaná v souvislosti s výkonem funkce, na něž jednateli plyne nárok ze zákona; takovým plněním je i odměna, na niž jednateli vznikl nárok podle § 66 odst. 2 a § 571 odst. 1 obch. zák. Právo na úplatu za výkon funkce má člen statutárního orgánu vůči společnosti pouze v případě, že při zařizování záležitostí společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. Členovi statutárního orgánu porušujícímu povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, nevznikne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2408/2019, a judikaturu v něm uvedenou, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017).

23. Jak již uvedeno usnesení valné hromady o schválení odměny jednatele je předpokladem vzniku práva jednatele na (takto schválenou) odměnu a neschválení ujednání o odměňování ve smlouvě o výkonu funkce má za následek jeho neúčinnost. Představa soudu prvního stupně, že společnost a jednatelé nemusí respektovat zákonný požadavek na schválení odměny za činnosti spadající do působnosti jednatele (poskytované v souvislosti s výkonem funkce jednatele) jen proto, že svůj vztah (při výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace) „podřídili“ zákoníku práce, je v přímém rozporu se smyslem a účelem pravidla takový souhlas vyžadujícího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022).

24. Odmítl-li se soud prvního stupně zabývat pravostí zápisu ze zasedání „pokračující“ valné hromady, resp. tím, zda se valná hromada vůbec konala a zda bylo ujednání o odměňování jednatelů za činnosti spadající do náplně funkce jednatele valnou hromadou společnosti schváleno a zda vyplacení odměn i přijetí odměn jednateli nebylo jednáním porušujícím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (tzn. např. zda jím nebyla porušena povinnost loajality vůči společnosti) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovaná rozhodnutí], je jeho konečný závěr (přinejmenším) předčasný.

25. V této souvislosti je nutné poznamenat, že i kdyby mezi společností a jejími jednateli J. R. a V. R. nebyla platně a účinně sjednána odměna za výkon funkce, může mít člen statutárního orgánu právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. výše). Toto právo však jednatelům přísluší, jen pokud při zařizování záležitostí společnosti jednali s péčí řádného hospodáře. Jednatelům porušujícím povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. nevznikne (srov. judikaturu výše). Ani touto otázkou se soud prvního stupně nezabýval. Nekonzistentnost rozhodnutí soudu prvního stupně 26. Vnitřně nekonzistentní je usnesení soudu prvního stupně ohledně závěrů o vlivu vyplácení mezd J. R. a V. R. na jmění společnosti. Na straně jedné uvedl, že „způsob odměňování zavedený mezi bratry [jméno FO] po zániku funkce jednatele navrhovatele přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti v rozhodném období, uvedené ostatně shodně konstatují znalecké posudky“. Na straně druhé (hned v následující větě) uvedl, že „se neprokázalo se, že by uvedeným navyšováním osobních mzdových prostředků došlo ke zhoršení platební morálky společnosti“ a že „v následném čase pod vedením jednatelů [jméno FO] a [jméno FO] společnost dosahovala kladného hospodářského výsledku“ (viz bod 41 odůvodnění). Přitom sám soud prvního stupně vycházel z rozhodné skutečnosti, že „v roce 2010 byla společnost dle řádné účetní závěrky ve ztrátě 22 841 000 Kč, […] přičemž vyplatila svým dvěma řídícím pracovníkům 27 135 000 Kč.“ (srov. bod 7 odůvodnění a č. l. 67, 70, 76). Odkazuje-li soud prvního stupně v pasáži o kladném hospodářském výsledku na vývoj společnosti po 9. 8. 2011, není tato skutečnost pro posouzení dané věci nijak relevantní, neboť rozhodné je období do 9. 8. 2011, přičemž ještě k tomuto dni (jak se podává ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, č. l. 345) byla společnost ve ztrátě. Nařízení projednání věci jiným soudcem 27. Odvolací soud se na závěr zabýval návrhem odvolatele, aby odvolací soud nařídil věc v dalším řízení projednat a rozhodnout jiným senátem (resp. samosoudcem), a dospěl k závěru, že předpoklady § 221 odst. 2 o. s. ř. byly v poměrech předmětné věci naplněny.

28. Je tomu tak proto, že smyslem § 221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem, přičemž prostřednictvím uvedeného institutu je realizováno právo na soudní ochranu (věc skončit). Smyslem a účelem je zabránit vzniku průtahů v řízení, přičemž jde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009). Situace, kdy soud prvního stupně nerespektoval v předchozím (zrušujícím) usnesení odvolacího soudu (judikaturou Nejvyššího soudu podložený) závěr (názor, že se smluvní strany nemohou odchýlit od tam uváděných kogentních ustanovení obchodního zákoníku), bez vysvětlení pominul odvolacím soudem uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou byl výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2 poslední větu o. s. ř., zde ve spojení s ustanovením § 169 odst. 4 o. s. ř.), kde o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a jež v rozhodovací praxi – zejména při zohlednění délky řízení trvající již 13 let - nelze tolerovat (k problematice dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006). Odvolací soud proto podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, než který vydal napadené usnesení.

29. Z popsaných důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce soudu prvního stupně.

30. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se při zohlednění výše citovaných judikaturních závěrů zabýval tím, které (konkrétní) činnosti „pracovní pozice s označením THP“ zahrnovala, nepřehlédne přitom, že činnosti, které má jednatel vykonávat v rámci své funkce, nemůže pro společnost vykonávat jako její zaměstnanec. Bude na soudu prvního stupně, aby vyložil stranami použitý (neurčitý) pojem „THP“ tak, aby bylo zřejmé, které činnosti pod uvedený pojem strany zahrnuly a zda ta která činnost do náplně funkce jednatele spadala a která již nikoli (pokud taková druhá kategorie bude připadat v úvahu). Přitom kromě již výše citované judikatury Nejvyššího soudu rovněž nepřehlédne, že součástí náplně funkce člena statutárního orgán jsou i administrativní a další „pomocné“ činnosti, nezbytné pro řízení a správu obchodní korporace, pro její zastupování, jakož i pro rozhodování o všech záležitostech, které zákon či (v souladu s ním) zakladatelské právní jednání nesvěřuje jinému orgánu obchodní korporace, pod obchodní vedení společnosti spadá (mimo jiné) i rozhodování o náboru zaměstnanců, vytváření pracovních úkolů pro zaměstnance a jejich hodnocení, včetně rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců (srov. již výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3370/2023 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3765/2020).

31. Dále soud prvního stupně vyřeší, zda ujednání o odměňování členů statutárního orgánu bylo schváleno valnou hromadou, což se neobejde bez posouzení (navrhovatelem namítané) otázky pravosti zápisu z „pokračující“ valné hromady (k tomu dále srov. body 24 a násl. zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2023). Dojde-li k závěru, že plnění vyplacená jednatelům byla poskytnuta na základě řádných (a řádně schválených) ujednání, posoudí, jaká část vyplacených plnění připadala na odměnu za výkon funkce a která (již) nikoli. Posoudí i to, zda vyplacení a přijetí odměn (tomu kterému) jednateli nebylo jednáním porušujícím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (zejména povinnost loajality).

32. Až na takovém základě bude možné uzavřít, zda v době zániku účasti odvolatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti vůči jejím jednatelům z titulu bezdůvodného obohacení, jež by (ve výsledku) mohly ovlivnit jak výši vlastního kapitálu společnosti, tak i výši jejího čistého obchodního majetku, a tím i výši vypořádacího podílu odvolatele. Bude zkoumat i to, zda po zohlednění těchto pohledávek je účetní hodnota čistého obchodního majetku společnosti ve vztahu ke skutečné tržní hodnotě majetku společnosti v hrubém nepoměru (za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, rozsudek ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2285/2008, usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2533/2014, usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5048/2016, či usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3823/2020).

33. Soud prvního stupně je právním názorem odvolacího soudu vázán (§ 226 o. s. ř.).

34. O náhradě nákladů (odvolacího) řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Nepřehlédne přitom, že odvolatel byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 7 Cmo 257/2013-230, osvobozen od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, a že od obou účastníků byla (dle usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2016, č. j. 19 Cm 120/2012-328) vybrána záloha na „náklad důkazu znaleckým posudkem“ po 20 000 Kč (č. l. 332 a 333), přičemž část zálohy byla odvolateli vrácena (srov. č. l. 500 a 510).

Poučení