14 Cmo 167/2023 - 263

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátem sídlem [Jméno advokáta A] [adresa] b) [Jméno advokáta B], narozená [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] oba zastoupeni [Jméno žalované C], advokátem sídlem [Jméno advokáta C]/[Anonymizováno], [adresa] o určení vlastnického práva k podílu ve společnosti [Jméno advokáta D]., k odvolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 77 Cm 28/2021-162, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. určil, že podíl o velikosti 40/414 ve společnosti [Jméno advokáta D]., IČO [IČO], se sídlem [adresa], [adresa] (dále též „společnost“), byl ve vlastnictví [jméno FO] (dále jen „zůstavitelka“), narozené 5. listopadu 1936, naposledy bytem [adresa], [adresa], k okamžiku její smrti dne 6. listopadu 2020. Výrokem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 21 600 Kč a výrokem III. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. - Soud prvního stupně vyšel z toho, že: - zůstavitelka a žalobce a) uzavřeli dne 11. května 1979 manželství; - dne 6. listopadu 2020 zůstavitelka zemřela; - žalobkyně b) a žalovaný 1) jsou pozůstalými dětmi zůstavitelky; - zůstavitelka byla v období od 1. února 1993 do 25. února 2019 společníkem žalované 2) s podílem, jemuž odpovídá vklad 40 000 Kč; - společnost vznikla 1. února 1993; jejími zakládajícími společníky byli mj. zůstavitelka a žalovaný 1), který byl a doposud je jejím jednatelem; - valná hromada společnosti udělila dne 24. června 2018 souhlas s převodem (celého) podílu zůstavitelky na společníka – žalovaného 1); - zůstavitelka a žalovaný 1) uzavřeli dne 25. února 2019 (formou notářského zápisu) smlouvu o převodu podílu v žalované 2), kterou zůstavitelka převedla svůj podíl ve výši 40/414 odpovídající vkladu 40 000 Kč na žalovaného 1) za cenu 40 000 Kč; - dne 17. prosince 2020 vznesl žalobce a) proti žalovaným 1) a 2) námitku neplatnosti smlouvy o převodu podílu v žalované 2) z důvodu absence jeho souhlasu s převodem tohoto podílu; - rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. listopadu 1981, sp. zn. 4 C 411/78, bylo ve věci zůstavitelky (tehdy ještě [jméno FO]) proti odpůrci [jméno FO] (o návrhu na určení dalšího uživatele společného bytu) rozhodnuto tak, že zůstavitelce byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů poté, co jí bude vykonatelným rozhodnutím přidělen náhradní byt nebo náhradní ubytování. Z odůvodnění rozsudku se též podává, že zůstavitelka již byla znovu vdaná a do bytu si převedla bez souhlasu odpůrce [jméno FO] svého druhého manžela [tj. žalobce a)], který v době krátce před uzavřením manželství se zůstavitelkou byl uživatelem komfortního družstevního bytu, který převedl dne 27. února 1979; tímto převodem členství bylo zabráněno v tom, aby zůstavitelce vzniklo právo společného užívání bytu žalobce a). Rozsudek nabyl právní moci dne 26. července 1982; - zůstavitelka a její první manžel [jméno FO] uzavřeli dne 13. června 1984 dohodu o vypořádání společného majetku manželů; zůstavitelka získala náhradu 35 000 Kč, dalších 6 000 Kč se jí zavázal [tituly před jménem] [jméno FO] zaplatit tak, že při podpisu dohody jí předává vkladní knížku s vkladem 25 000 Kč a zbytek 11 000 Kč bude zaplacen do konce roku 1984; - podle rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů ze dne 6. září 1982 byla Obvodním národním výborem Praha 4 schválena výměna bytů manželů [jméno FO] do předmětného bytu; - dne 7. září 1982 Obvodní národní výbor Praha 4 povolil manželům [jméno FO] sloučení bytu 1+1 na adrese [adresa], [adresa] a uvolněného bytu 1+1 po [Anonymizováno], čímž vznikl byt o velikosti 3+1; - dne 20. října 1982 Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4 a manželé [jméno FO] uzavřeli dohodu o užívání bytu ve třetím patře domu č. p. [adresa]; - usnesením zastupitelstva Prahy 4 ze dne 8. července 1993 bylo rozhodnuto o pokračování privatizace bytového fondu včetně domu na adrese [adresa], [adresa]; - dne 8. října 1996 uzavřela žalovaná 2) a hl. m. [adresa] kupní smlouvu na dům č. p.[Anonymizováno][Anonymizováno] s adresou [adresa] s pozemkem; - žalobce a) a zůstavitelka po určitou dobu manželství hospodařili odděleně; - dle žalovaného 1) zůstavitelka a žalobce a) hospodařili odděleně; zůstavitelka měla vkladní knížku, kterou získala od bývalého manžela po rozvodu v roce 1984; zůstavitelka žalovanému 1) sdělila, že peníze na odkup obchodního podílu byly z této vkladní knížky [výpověď žalovaného 1)]; - dle žalobce a) se zůstavitelkou do roku 1990 hospodařili společně, následně odděleně; v roce 1990 získal peníze z prodeje automobilu Trabant a z dědictví po rodičích (17 000 Kč); měsíční příjem byl 4 000 Kč; zůstavitelce dal peníze na odkup podílu ve společnosti v obálce; předání nebyl nikdo přítomen; svého syna [jméno FO] požádal o poskytnutí peněz na pořízení obchodního podílu; o převodu obchodního podílu na žalovaného 1) se dozvěděl od [tituly před jménem] [jméno FO] [výpověď žalobce a) ]; - zůstavitelka dne 14. prosince 2012 sepsala listinu obsahující sdělení, že „svůj podíl v žalované 2) dává [jméno FO] a ostatní se mají podělit; dne 5. ledna 2014 dopsala, že Zuz po ní zdědí 4 pořadače s mapami a panenku Janičku; dne 19. července 2016 dopsala, že [jméno FO] neodkazuje vůbec nic, že každý žil za své peníze, [jméno FO] byl stále zaměstnán, kromě důchodu pobírá plný plat za úvazky na VK v Praze a hradecké univerzitě, jeho příjmy nezná, dával je Borůvkovi na jeho stavbu chalupy na Moravě“; - [jméno FO] – znalec v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma – v posudku vypracovaném na základě zadání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2023 dospěla k závěru, že listina nazvaná jako závěť se zápisem ze dne 14. prosince 2012, 5. ledna 2014 a 19. července 2016 byla sepsána a s vysokou pravděpodobností a podepsána zůstavitelkou; - rovněž vyšel z čestných prohlášení [Jméno žalobce A]. ze dne 2. listopadu 2022, žalobkyně b) ze dne 10. října 2022, [jméno FO] ze dne 8. listopadu 2022, [právnická osoba] ze dne 31. října 2022, [jméno FO] ze dne 28. června [adresa] [jméno FO] ze dne 7. listopadu 2022, [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 31. října 2022, [jméno FO] ze dne 28. října 2022, [jméno FO] ze dne 31. října 2022, [jméno FO] ze dne 2. listopadu 2022, [jméno FO] ze dne 30. dubna 2021 a z e-mailu [tituly před jménem] [jméno FO] (bod 6. odůvodnění rozsudku).

2. Další důkazy soud prvního stupně neprováděl pro nadbytečnost, popř. provedené důkazy nehodnotil, neboť ve věci provedené a zhodnocené důkazy jsou dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé.

3. Soud prvního stupně nabytí vlastnického k obchodnímu podílu zůstavitelkou posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že zůstavitelka a žalobce a) jim přidělený byt o velikosti 1+1 vyměnili dne 6. září 1982 za byt 1+1 v domě [adresa] a posléze jim bylo povoleno jeho sloučení s vedlejším bytem, čímž vznikl byt 3+1. V rámci privatizace bytového fondu byl dům v [adresa] prodán dne 8. října 1996 žalované 2). Zůstavitelka obchodní podíl ve společnosti nabyla dne 1. února 1993, dne 25. února 2019 jej se souhlasem valné hromady společnosti převedla na žalovaného 1). Žalobce a) se neplatnosti právního jednání zůstavitelky dne 17. prosince 2020 dovolal.

4. Soud prvního stupně s odkazem na § 114 odst. 1 obch. zák. a § 143 obč. zák. shledal aktivní věcnou legitimaci žalobců a) a b), jakož i pasivní věcnou legitimaci žalovaných 1) a 2), shledal i zachování lhůty k podání žaloby (§ 629 odst. 1 obč. zák.).

5. Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným zásadně náleží do zákonného majetkového společenství manželů, ledaže by byl nabyt za finanční prostředky náležející výlučně jednomu z manželů, v poměrech projednávané věci tedy zůstavitelce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, a ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97). Oddělený způsob hospodaření manželů – žalobce a) a zůstavitelky [skutečnost, že po určitou dobu jejich manželství hospodařili odděleně, potvrdil žalobce a) potvrdil], ani prohlášení zůstavitelky, že podíl ve společnosti je její nebo že vstupuje jen sama za sebe a za své peníze do společnosti, nezakládá jakoukoliv domněnku o rozdělení zákonného majetkového společenství manželů vymezeného odlišně od § 143 obč. zák. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani tvrzení žalovaného 1), že zůstavitelka na koupi obchodního podílu použila peníze (z vkladní knížky) získané od bývalého manžela, byť nelze vyloučit smíšení výlučných prostředků zůstavitelky a společných prostředků manželů, a to na vkladních knížkách. Tvrzení a prokázání skutečnosti, že podíl ve společnosti nabyla zůstavitelka za trvání manželství, by tížila žalobce; mezi účastníky o tomto však nebylo sporu. Pokud žalovaní tvrdili, že takový podíl, byť nabytý za trvání manželství, nebyl nabyt do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, bylo na nich, aby prokázali, že podíl byl nabyt za výlučné prostředky zůstavitelky, neboť žalobce a) dne 17. prosince 2020 uplatnil námitku neplatnosti převodu obchodního podílu vůči žalovanému 1) i žalované 2). Přičemž je irelevantní, zda žalobce a) o úmyslu převodu od zůstavitelky věděl či nikoliv, souhlas s převodem podílu prokázán nebyl, námitku neplatnosti (§ 586 o. z.) mohl uplatnit žalobce a) v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 o. z.), a to poté, kdy se o převodu dozvěděl nebo se dozvědět mohl (§ 619 odst. 2 o. z.). V poměrech projednávané věci tak žalobce a) učinil včas. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou dobré víry nabytí podílu, které se žalovaný 1) dovolával. Žalovaný 1) věděl, že zůstavitelka je vdaná, musel si být vědom skutečnosti, že převod podílu patřícího v rozhodné době do společného jmění manželů zůstavitelky a žalobce a) není obvyklou správou majetku ve společném jmění a že je k němu třeba souhlasu žalobce a) jakožto manžela zůstavitelky. Rovněž se žalovaný 1) se nemůže dovolávat zápisu vlastnického práva zůstavitelky v obchodním rejstříku, neboť tento rejstřík není veřejným seznamem, v němž by byly evidovány podíly společníků ve společnostech s ručením omezeným, ale veřejným rejstříkem, v němž jsou evidovány osoby vypočtené v § 42 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020, sp. zn. 27 Cdo 2025/2019). Jak bylo uvedeno, tvrzení a prokázání skutečnosti, že podíl ve společnosti nabyla zůstavitelka za trvání manželství, by tížila žalobce; mezi účastníky o tomto však nebylo sporu. Pokud žalovaní tvrdili, že podíl ve společnosti nabytý za trvání manželství (skutečnost, že jej zůstavitelka nabyla za trvání manželství, nebyla mezi účastníky sporná), nebyl nabyt do bezpodílového podílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), bylo na nich, aby prokázali, že podíl byl nabyt za výlučné prostředky zůstavitelky. Toto tvrzení prokazovali čestnými prohlášeními. Jediným důkazem způsobilým prokázat výlučné vlastnictví „žalované“ (pravděpodobně míněno zůstavitelky – pozn. odvolacího soudu), by dle soudu prvního stupně v souzené věci mohlo být s ohledem na tvrzení žalované 2), že zůstavitelka použila peníze z vkladní knížky od bývalého manžela (získané z vypořádání zákonného majetkového společenství) na koupi obchodního podílu, tedy peníze mimo rámec § 143 obč. zák. Dohoda o vypořádání spoluvlastnictví s bývalým manželem zmiňující částky přesahující cenu za kupovaný obchodní podíl, však takovým důkazem není a není jím ani výpověď žalovaného 2) [správně žalovaného 1), který tvrdil, že peníze z vkladní knížky z vypořádání zůstavitelka použila na úhradu podílu.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že zůstavitelka nebyla k nakládání s majetkem patřícím do zákonného majetkového společenství manželů samostatně oprávněna, nebylo prokázáno, že obchodní podíl nabyla za její výlučné prostředky. Podíl zůstavitelky v žalované 2) byl převeden na třetí (nadto blízkou osobu) bez souhlasu žalobce a) jakožto manžela zůstavitelky; žalobce a) uplatnil námitku neplatnosti převodu obchodního podílu vůči žalovaným 1) a 2) včas a důvodně. Jednání zůstavitelky je tudíž podle § 714 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 586 odst. 1 obč. zák. neplatné; předmětný podíl v žalované 2) tak ke dni úmrtí zůstavitelky náležel zůstavitelce (byla ke dni svého úmrtí společníkem společnosti s podílem o velikosti 40/414, odpovídající vkladu 40 000 Kč).

7. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.

8. Výrok II. a III. o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ve věci úspěšnému žalobci a) přiznal náklady řízení spočívající v odměně za právní zastoupení v rozsahu sedmi úkonů právní služby po 2 500 Kč, včetně sedmi režijních paušálů po 300 Kč, vše navýšené dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o 21% DPH; celkem 21 600 Kč. Úspěšné žalobkyni b) přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč podle § 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní 1) a 2) odvolání. Shodně navrhli, aby odvolací soud doplnil skutková zjištění postupem podle § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. o výslechy opomenutých svědků, následně napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal jim náhradu nákladů řízení.

10. Namítají, že soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl všechny navržené důkazy, zejména odmítl provést výslechy navrhovaných svědků a spokojil se s předloženými čestnými prohlášeními. Mají za to, že nahrazení výslechu svědků formou čestných prohlášení je nezákonné a je v rozporu s § 122 a § 126 odst. 3 o. s. ř. Soudu prvního stupně vytýkají, že je nepoučil podle § 118a o. s. ř. a nesprávně posoudil otázku, koho tíží důkazní břemeno prokazovat, že podíl (ne)byl nabyt za výlučné prostředky zůstavitelky. Soud prvního stupně nesprávně uložil důkazní břemeno ve věci prokazování (ne)souhlasu s převodem podílu mezi manžely odvolatelům. Neprovedl navržené důkazy prokazující nabytí podílu za výlučné prostředky zůstavitelky a prokazující souhlas žalobce a) s převodem podílu. Domnívají se, že souhlas s převodem obchodního podílu může být udělen i ústně. Zdůraznili, že žalovaný 1) nabyl obchodní podíl v žalované 2) v dobré víře. Žalobce a) neprokázal, že na nabytí podílu přispěl, či že měl v době nabytí podílu dostatek finančních prostředků na úhradu podílu. Namítají, že žalobce a) v průběhu řízení měnil svá tvrzení týkající se uhrazení podílu. Rozsudek soudu prvního stupně považují za nepřezkoumatelný, jelikož jej soud prvního stupně řádně neodůvodnil. K tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, usnesení Nejvyššího soudu 23. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, a ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000.

11. Dále uvedli, že důkazy potvrzující, že zůstavitelka prohlašovala /a že tom věděl i žalobce a) /, že podíl nabyla za své výlučné prostředky, prokazují výjimku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143 obč. zák. Soud prvního stupně nesprávně dospěl k závěru, že nabytí podílu zůstavitelkou za její výlučné finanční prostředky má prokazovat výlučně třetí osoba, tedy žalovaný 1). Uložení důkazního břemene třetí osobě považují za protiprávní a protiústavní. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. Pokud měl soud prvního stupně za to, že důkazní břemeno tíží žalovaného 1) a navíc, že žalovaný 1) neunáší důkazní břemeno, měl povinnost zmírnit informační deficit žalovaného 1), a to uložením vysvětlovací povinnosti žalobci a). K tomu odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Domnívají se, že žalobci měli prokazovat (ne)souhlas s převodem obchodního podílu, nikoliv odvolatelé. Skutečnost, že není na smlouvě o převodu obchodního podílu podepsaný i žalobce a) neznamená, že souhlas (byť například i konkludentně) neudělil. Žalobce a) v řízení neprokázal, že souhlas s převodem podílu nedal. Nadto žalobce a) neprokázal nabytí podílu za společné prostředky. Žalovaní 1) a 2) dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nelze vyloučit smíšení výlučných prostředků zůstavitelky a společných prostředků manželů, a to na vkladních knížkách.

12. Své námitky podrobně rozvádějí.

13. Žalobce a) v reakci na podané odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

14. Uvedl, že věci nabyté za trvání manželství jsou součástí společného jmění manželů, dokud není prokázán opak. Důkazní břemeno tíží toho, kdo tvrdí, že určitá věc nebyla součástí společného jmění manželů. Rozložení důkazního břemene se uplatní i ve sporu mezi manželem a třetí osobou. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, a ze dne 27. července 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Zdůraznil, že s převodem obchodního podílu nikdy nesouhlasil. Dále má za to, že soud prvního stupně splnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. To, že dokazovaná skutečnost byla prokázána jinak, než si přáli žalovaní neznamená, že došlo k porušení § 118a o. s. ř. Dobrá víra žalovaného 1) není pro předmět sporu relevantní a ani nebyla prokázána. Dle judikatury Nejvyššího soudu je zápis společníka v obchodním rejstříku zápisem ve veřejném rejstříku a nabyvatel nemůže pouze na základě určitého zápisu nabýt vlastnické právo s odkazem na svou údajnou dobrou víru. Důkazní břemeno ohledně své dobré víry nese ten, kdo se jí dovolává. Domnívá se, že žalovaný 1) jakožto osoba detailně obeznámená o poměrech v rodině nemohl být v dobré víře, že zůstavitelka je oprávněna samostatně a bez souhlasu žalobce a) převést právo k podílu. Rovněž je irelevantní, zda byla smlouva o převodu podílu zpracována notářem. Podle žalobce a) si byla zůstavitelka vědoma, že s podílem nemůže nakládat bez jeho souhlasu, a že je podíl součástí společného jmění manželů. Tato skutečnost se podává z dopisu, který zůstavitelka zastala [jméno FO][Anonymizováno]

15. Dále uvedl, že čestné prohlášení je standardním důkazem. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud jako důkaz provedl čestná prohlášení a nepovažoval za nutné provést další výslechy svědků. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2405/2000.

16. Žalovaný 1) jednotlivá tvrzení žalobce a) /uvedená ve vyjádření k odvolání/, považuje za nesprávná, irelevantní, s těmito polemizuje. Opakuje svou argumentaci týkající se rozložení důkazního břemene. Uvedl, že doposud neexistuje sjednocená judikatura řešící otázku důkazního břemene ve vztahu k třetí osobě (pokud není žalován zároveň druhý manžel). Závěr soudu prvního stupně, že důkazní břemeno leží na třetí osobě považuje za protiústavní. Žalobce a) neprokázal, že nebyl dán souhlas s převodem podílu. I negativní skutečnosti lze řádně prokazovat. Domnívá se, že závěry žalobce a) ohledně toho, za jakých podmínek žalovaný 1) nabyl podíl, nemají vliv na rozložení důkazního břemene. Mohou mít vliv při výkladu dobré víry žalovaného 1), kterou však žalovaný 1) prokázal.

17. Žalovaný 1) zpochybnil věrohodnost výpovědi žalobce a), ze které soud prvního stupně vyšel. Odvolacímu soudu zaslal audiozáznam rozhovoru žalovaného 1) a žalobce a) ze dne 1. července 2021, včetně jeho přepisu. Domnívá se, že se jedná o přípustný důkaz i přes koncentraci řízení [§ 205a písm. c) o. s. ř.], neboť tímto důkazem má být zpochybněna věrohodnost výpovědi žalobce a) v otázce nabytí podílu a nesouhlasu s převodem. Zdůraznil, že byl pořízen bez svolení žalobce a) jakožto druhé osoby, jelikož to bylo potřeba k ochraně práv žalovaného 1). Takovýto záznam je tak podle § 88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přípustný.

18. Žalobce a) v reakci na repliku odvolatele zopakoval svou dosavadní argumentaci v řízení již uvedenou, odkazuje v podrobnostech na své vyjádření k odvolání. Nadto uvedl, že se žalovaný 1), i přes koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. a poučení podle § 119a o. s. ř., snaží v rámci odvolacího řízení předložit nové, nepřípustné důkazy [nahrávka, kterou žalovaný 1) zamlčel a neuplatnil v řízení u soudu prvního stupně]; předložený důkaz neobstojí rovněž z hlediska hmotného práva ve smyslu § 86 a § 88 o. z.

19. Žalobkyně b) se k podanému odvolání nevyjádřila.

20. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že z níže uvedených důvodů napadený rozsudek neobstojí.

21. Právní posouzení věci (tj. aplikace právních předpisů) ve vztahu k otázce vzniku vlastnického práva zůstavitelky k obchodnímu podílu ve společnosti (a s tím související otázka, zda byl pořízen z výlučných prostředků zůstavitelky či ze společných prostředků manželů) podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je správné, když zůstavitelka obchodní podíl nabyla v roce 1993 za trvání manželství se žalobcem a).

22. V projednávané věci se žalobci domáhají určení, že podíl o velikosti 40/414 v žalované 2) byl ve vlastnictví zůstavitelky ke dni jejího úmrtí 6. listopadu 2020, tedy že zůstavitelka byla ke dni své smrti společníkem společnosti s výše uvedeným podílem. Žalovaní namítají, že účast zůstavitelky v žalované 2) zanikla převodem podílu na žalovaného 1) dne 25. února 2019.

23. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl mj. důkaz čestnými prohlášeními [jméno FO] ze dne 8. listopadu 2022, [právnická osoba] ze dne 31. října 2022, [jméno FO] ze dne 28. června 2022, [jméno FO] ze dne 2. listopadu 2022, [jméno FO] ze dne 31. října 2022, [jméno FO] ze dne 28. října 2022, [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 31. října [adresa] [jméno FO] ze dne 7. listopadu 2022, [jméno FO] ze dne 30. dubna 2021, [Jméno advokáta B] ze dne 10. října 2022 a [Jméno žalobce A], narozeného dne 19. září 1959, ze dne 2. listopadu 2022 (při jednání, jež se konalo dne 21. února 2023). Výslechy navrhovaných svědků (kteří učinili čestná prohlášení, jimiž byl proveden důkaz) soud prvního stupně pro nadbytečnost (bez bližšího zdůvodnění) zamítl.

24. Z ustálené rozhodovací praxe se podává, že ačkoli jsou účastníci civilního soudního řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud není vázán jejich důkazními návrhy v tom směru, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) však soud dbá, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Rozhodne-li však soud, že některé z účastníky navržených důkazů neprovede, je povinností soudu vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11), jinak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn.

II. ÚS 881/08, či ze dne

23. června 2015, sp. zn.

II. ÚS 2067/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

30. června 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009]. Z uvedeného vyplývá, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.

25. Občanské soudní řízení je ovládáno (mimo jiné) zásadou přímosti (bezprostřednosti). Tato zásada však není naplněna, pakliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti, lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022). Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012).

26. Soud prvního stupně však ve světle shora uvedených závěrů nepostupoval. Pakliže návrhu na provedení důkazu výslechem svědků nevyhověl, i když po provedení důkazu čestnými prohlášeními bylo jednoznačné, že skutečnosti v nich popsané jsou mezi účastníky nadále sporné, nebyl jeho postup správný. Nadto ani samotné hodnocení takto provedených důkazů není dostatečné. Soud prvního stupně pouze v odůvodnění opsal sdělení z čestných prohlášení vyplývající, stejně tak postupoval i v případě provedeného důkazu výslechem žalobce a) a žalovaného 1) k dané otázce. Převzal jimi uvedené skutečnosti, aniž by se důsledně a dostatečným způsobem s těmito důkazy vypořádal a zhodnotil je (§ 132 o. s. ř.).

27. Vzhledem k zásadě přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením jeho čestného prohlášení. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009). V poměrech projednávané věci se soud prvního stupně řádně nevypořádal se všemi důkazními návrhy a neuvedl skutečnosti, které měly bránit výslechu navržených svědků, čímž došlo k porušení zásady (přímosti) bezprostřednosti občanského soudního řízení.

28. Vzhledem k výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně porušením zásady přímosti (bezprostřednosti) zatížil řízení jinou vadou, jež mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže obstát, jeho závěry jsou přinejmenším předčasné. Proto odvolací soud za dané situace napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení, a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při popsaných nedostatcích usnesení je předčasné zabývat se jednotlivými věcnými odvolacími námitkami.

29. Dlužno dodat, že základní norma týkající se nabytí do společného jmění manželů byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do společného jmění manželů nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek ve společném jmění manželů, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do společného jmění manželů popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněný pod číslem 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud prvního stupně podle uvedeného rozhodnutí postupoval, účastníky řízení poučil dle § 118a o. s. ř. Žalobce a) tvrdil (a prokázal), že předmětný podíl ve společnosti zůstavitelka nabyla za trvání jejich manželství; tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná. Sporným pak bylo, zda podíl ve společnosti byl pořízen za výlučné prostředky zůstavitelky či nikoliv.

30. Tudíž bylo na žalovaných, kteří nabytí do společného jmění manželů popírají, aby tuto skutečnost prokázali; důkazní břemeno tak tíží žalované. Žalovaní k prokázání svého tvrzení navrhli důkazy, které však soud prvního stupně neprovedl, vyšel pouze z čestných prohlášení svědků a žalobkyně b) [aniž by navrhované svědky a popř. i žalobkyni b)] vyslechl, a na nich vystavěl své rozhodnutí. Měl-li soud prvního stupně po provedeném dokazování za to, že tvrzení žalovaných jsou nedostatečná, bylo namístě postupovat dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

31. V dalším řízení soud prvního stupně bude postupovat v intencích výše uvedeného, zejména v potřebném rozsahu doplní dokazování (mj. vyslechne navržené svědky). Provedené důkazy řádně zhodnotí, ve věci znovu rozhodne a své závěry promítne do konečného rozhodnutí ve věci.

32. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně závazný.

33. V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení