14 Cmo 248/2021 - 833

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců JUDr. Ondřeje Kubáta a Mgr. Ing. Davida Bokra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupené advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] 2. [Jméno advokáta B], narozená [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] 3. [Jméno advokáta C]., IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] zastoupené opatrovníkem [Jméno opatrovníka] advokátem sídlem [Anonymizováno] 4. [Jméno advokáta D], narozený [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] o určení vlastnictví k podílu, k odvolání 1. a 2. žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2021, č. j. 44 Cm 32/2016-772, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba, aby bylo určeno, že podíl o velikosti 75 % na společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], kterému odpovídá vklad do základního kapitálu ve výši 75 000 Kč, je výlučným vlastnictvím 1. žalovaného, a aby bylo určeno, že podíl o velikosti 25% na společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], kterému odpovídá vklad do základního kapitálu 25 000 Kč, je ve výlučném vlastnictví 2. žalované, zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho právního zástupce částku 47 897,31 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů k rukám jejího právního zástupce částku 47 897,31 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V poměru mezi žalobkyní a 3. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit 4. žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 10 200 Kč, a to do tří dnů od jeho právní moci rozsudku

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Krajského soudu v Plzni na nákladech řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení soudem prvního stupně, a to do tří dnů od jeho právní moci.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že podíl o velikosti 75 % na společnosti [právnická osoba]. (dále též jen „společnost“), kterému odpovídá vklad do základního kapitálu ve výši 75 000 Kč, je výlučným vlastnictvím 1. žalovaného (výrok I.), dále určil, že podíl o velikosti 25% na společnosti [právnická osoba], kterému odpovídá vklad do základního kapitálu 25 000 Kč, je ve výlučném vlastnictví 2. žalované (výrok II.) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 70 530,83 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto rozhodných skutkových zjištění: - 1. a 2. žalovaní byli zapsanými společníky společnosti od 11. prosince 2000 do 28. ledna 2016 (1. žalovaný s podílem odpovídajícím vkladu 75 000 Kč, 2. žalovaná s podílem odpovídajícím vkladu 25 000 Kč), poté byla v období od 28. ledna 2016 do 6. března 2016 jako společník společnosti zapsána 3. žalovaná, od 3. května 2016 do 25. května 2016 [Anonymizováno] a od 25. května 2016 dosud je jako jediný společník společnosti zapsán 4. žalovaný; - od vzniku společnosti až do dne 28. ledna 2016 byli 1. a 2. žalovaní jednateli společnosti; - mezi 1. a 2. žalovanými jako převodci a 3. žalovanou jako nabyvatelem byla dne 28. ledna 2016 uzavřena smlouva o převodu podílu ve společnosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 750 000 Kč a 250 000 Kč; - smlouvou o převodu obchodního podílu uzavřenou dne 4. února 2016 převedl 3. žalovaný podíl ve společnosti za cenu 100 000 Kč na 4. žalovaného; - na základě smlouvy o převodu podílu ze dne 4. února 2016 byl převeden podíl ve společnosti ze 4. žalovaného na [Anonymizováno], který byl dne 25. května 2016 zpětně přepsán na 4. žalovaného; - na základě návrhu žalobkyně bylo vůči společnosti dne 9. března 2016 zahájeno insolvenční řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 5656/2016, jehož usnesením ze dne 18. května 2016, č. j. MSPH 89 INS 5656/2016-A-23, byl zjištěn úpadek dlužníka (společnosti) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, který dosud trvá; - v insolvenčním řízení byly zjištěny neuhrazené pohledávky společností, a to pohledávka žalobkyně ve výši jistiny 1 427 756 Kč, splatná do 31. července 2015, a pohledávka společnosti [právnická osoba]. na jistině ve výši 2 000 000 Kč, splatná 12. února 2014; 3. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně s odkazem na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který je shledán v jejím zájmu jako věřitele společnosti na tom, jak je společnost řízena a zejména na zajištění řádné spolupráce s insolvenčním správcem a na poskytování součinnosti insolvenčnímu správci, což může mít příznivý dopad na její právní postavení v tomto konkrétním případě. Vydané rozhodnutí bude mít pozitivní vliv na další hladký vývoj a průběh insolvenčního řízení a tím i možnost uspokojení pohledávky žalobkyně jako věřitele. Neztotožnil se ze strany 1. a 2. žalovaných tvrzenou povahou žaloby jako žaloby šikanózní. Dovodil, že tito žalovaní nedodrželi povinnost loajality, když v pozici společníků opustili společnost v tíživé situaci, která již byla ve stavu úpadku, a jejím převedením a současným předáním účetnictví znemožnili, aby se mohla bránit v insolvenčním řízení, příp. se domohla svých tvrzených pohledávek. Převodem svých podílu ve společnosti ohrozili její další fungování, neboť tím, že se zbavili všech dokladů společnosti i jejího účetnictví, způsobili, že v rámci insolvenčního řízení již není z čeho vycházet. Společnost byla v úpadku nejpozději od 31. srpna 2015, a to ve formě platební neschopnosti. Ke shodnému závěru dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. března 2019, č. j. 189 ICm 1417/2017-240; Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 4. února 2020, č. j. 102 VSPH 771/2019-283, dokonce konstatoval, že podmínky úpadku byly splněny již ke dni 7. května 2014. 1. a 2. žalovaným se nepodařilo vyvrátit domněnku úpadku společnosti ode dne 31. srpna 2015. Soud prvního stupně nepochybuje o neexistenci vážného úmyslu 3. žalované vést společnost. Zjištěné indicie svědčí o tom, že šlo o připravený převod s úmyslem vyhnout se svým povinnostem plynoucím z následného insolvenčního řízení, které bylo možno vzhledem ke stavu společnosti predikovat. Z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že by si 1 a 2. žalovaní dostatečně ověřili nabyvatele společnosti a jeho případnou činnost ve společnosti, přičemž již ze sdělení 3. žalované je zřejmé, že úmysl řídit společnost a řádně se podílet na jejím fungování od počátku neměla, neboť převedla podíl v průběhu velmi krátké doby na 4. žalovaného. Vzhledem k závěru o neplatnosti převodu podílu z 1. a 2. žalovaných z důvodu § 580 odst. 1 zákona č. 89 /2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na 3. žalovanou pak bylo na 4. žalovaném, aby tvrdil a prokazoval dobrou víru v oprávnění 3. žalované jako převodce podíl ve společnosti převést, 4. žalovaný však v tomto směru žádná tvrzení a důkazy neuplatnil. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu ve výši 70 530,83 Kč. 4. 1. a 2. žalovaní podali proti rozsudku obsáhlé odvolání směřující do všech jeho výroků. Navrhují jeho změnu, aby byla žaloba zamítnuta, popř. jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Odvolatelé namítají, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Jeho závěry jsou v tomto ohledu spekulativní a nepřezkoumatelné, přičemž naprosto absentuje uvedení konkrétního následku, kterým se mělo skutečně (reálně a objektivně) zlepšit právní postavení žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o jejím naléhavém právním zájmu odkazují jen na obecné následky a obecné judikatorní závěry. Požadované rozhodnutí není způsobilé mít jakýkoliv příznivý dopad na její právní postavení. Žalobkyně navíc již oba odvolatele žaluje o ručení a o plnění dluhu; jinou žalobu, která by požadované určení vyžadovala, žalobkyně nepodala. Pokud by podána byla, čelila by námitce promlčení. Žalobkyně se jako věřitel nemůže domáhat plnění povinností společníků, protože tato práva náleží toliko společníkům, nikoliv věřiteli společnosti. Konečným cílem všech žalob žalobkyně je či byl 1. žalovaný, výsledek řízení pro žalobkyni nepřináší žádný prospěch a jde o projev sudičství, kterému nemá být poskytnuta právní ochrana. Soud prvního stupně neodůvodnil, jak převedením a současným předáním účetnictví mohli odvolatelé znemožnit obranu společnosti, když takový závěr je zcela nelogický. Žalobkyně nijak nedoložila, že má nárok na odměnu z rámcové smlouvy o spolupráci ze dne 3. listopadu 2011 jen v případě, pokud došlo k vyplacení částky dotace společnosti [právnická osoba]. Soud prvního stupně se opomněl zabývat námitkami ohledně smlouvu porušujícího a neloajálního postupu ze strany žalobkyně vůči společnosti v době jejich spolupráce na základě rámcové smlouvy a zohlednit je v rámci rozhodování.

6. Soudu prvního stupně je dále vytýkáno, že nesprávně zjistil, že žalobkyni vznikla pohledávka vůči společnosti z titulu této smlouvy, když nebyl prokázán předpoklad jejího vzniku, tj. zda vůbec a případně kdy došlo k úhradě dotace na účet společnosti [právnická osoba]. dále to, že nesprávně zjistil, že nedošlo k úhradě kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč za podíly, když z důkazů plyne opak, a dále že převodem podílu z odvolatelů na 3. žalovanou došlo ke zneužití tohoto práva a že pravým účelem převodu bylo zbavit se povinností kladených na společníky. Tyto námitky odvolatelé podrobněji odůvodňují.

7. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný i pokud jde o podmínky existence úpadku společnosti ve spojení s posouzením nároku údajných věřitelů (žalobkyně a společnosti [právnická osoba].), jakož i otázky loajality při převodu obchodních podílů odvolatelů na 3. žalovanou.

8. Žalobkyně odvolání nepovažuje za důvodné. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

9. Uvádí, že závěry soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jsou správné. Žalobkyně byla nucena v důsledku nemravného chování odvolatelů zahájit insolvenční řízení, včetně incidenčních sporů, spor o vlastnictví podílů, řízení o vyloučení z funkcí statutárních orgánů a spor o založení ručení dle § 69 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/ a o zaplacení z takového ručení. Posuzovaná žaloba nemá šikanozní povahu. Správný je i závěr soudu prvního stupně o porušení povinnosti loajality. Rozsudek soudu prvního stupně je dostatečně přezkoumatelný. V insolvenčním řízení pak byla předmětná pohledávka pravomocně zjištěna.

10. Svůj právní zájem na požadovaném určení žalobkyně shledává v závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006 a v rozsudcích Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 542/2013 a sp. zn. 4 Cmo 242/2019. V řízení bylo prokázáno, že podíly ve společnosti byly převáděny ve stavu jejího faktického úpadku, jakož i to, že údajná převodní cena zcela neodpovídá převodu předlužené společnosti. Podíly byly převáděny v čase, kdy se přiblížila právní moc soudního rozhodnutí, kterým byla společnosti uložena povinnost vrátit třetí straně dříve inkasovanou zálohu ve výši 2 000 000 Kč. 1. žalovaný zahájil podnikání prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. se shodným předmětem podnikání a obdobnou presentací. 3. žalovaná podíl obratem převedla na „bílého koně“, přičemž 4. žalovaný neměl zájem prostřednictvím společnosti podnikat, což potvrdil při své výpovědi před insolvenčním soudem. V insolvenčním řízení za společnost nikdo aktivně nevystupoval, relevantní součinnost nebyla insolvenčnímu správci poskytnuta a o společnost se žádný z dalších „majitelů“ podílu v ní nezajímal. Vyhovění žalobě by znamenalo, že odvolatelům náležely veškeré povinnosti společnosti jako insolvenčního dlužníka. Žalobkyně by se vůči odvolatelům mohla domáhat náhrad za veškerá porušení povinností společníků insolvenčního dlužníka, a to v časovém úseku od napadaných převodů do současnosti, k němuž došlo např. tím, že se odvolatelé neúčastnili valných hromad společnosti, tedy nevyužívali svá práva společníků ve prospěch insolvenčního dlužníka, např. jmenováním kompetentního krizového manažera do funkce statuárního orgánu, ani se jinak nepodíleli na řešení krizové (úpadkové) situace insolvenčního dlužníka. Odvolatelé insolvenčního dlužníka opustili (jehož činnost mohla jinak za určitých pokračovat, např. pokud by bylo dosaženo dohody s věřiteli o restrukturalizaci dluhu insolvenčního dlužníka a o jeho sanaci z jeho další ekonomické činnosti).

11. Žalobkyně by se mohla vůči odvolatelům domáhat plnění jejich povinností v postavení společníků insolvenčního dlužníka, zejména jde o povinnost účastnit se valných hromad a tím ovlivňovat kvalitu řízení společnosti, včetně výběru a jmenování kompetentního statutárního orgánu a vybavení ho pokyny k řešení současné situace, což by mohlo být způsobilé zlepšit aktuální situaci insolvenčního dlužníka a tím přispět k vyššímu uspokojení insolvenčních věřitelů (např. dohodou o částečné úhradě přihlášených pohledávek výměnou za odpuštění dluhu), nebo by se mohla domáhat poskytování součinnosti insolvenčnímu správci. Bez vyhovění žalobě by žalobkyně neměla efektivní možnost takto postupovat. Pasivní legitimace 3. žalované plyne z toho, že je stranou první napadané „převodní“ smlouvy, tudíž se jí požadované určení dotýká. Nevyhovění žalobě by pak znamenalo legalizaci stavu, kdy došlo ke zbavení se podílu společníků ve společnosti, která je v úpadkové situaci, což není vzácný jev. 12. 3. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

13. Namítá, že absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve vztahu k ní. 14. 4. žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř.], a odvolání shledal důvodným.

16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla účinně zpochybněna, a pro stručnost na ně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, jež jsou dostupná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. na internetových stránkách www.nsoud.cz), a dále z dílčího zjištění, které odvolací soud učinil z Pravidelné zprávy o činnosti insolvenční správkyně č. 20 ze dne 10. března 2022 (která je poslední zveřejněnou listinou v insolvenčním rejstříku stran insolvenčního řízení, jež se týká společnosti, z něhož byla také opatřena). Z tohoto důkazu má odvolací soud za zjištěné, že se žádný majetek společnosti, který by bylo do majetkové podstaty možné sepsat, nepodařilo zjistit, jakož i to, že aktuální zůstatek majetkové podstaty činí stále 1 788 705,03 Kč s tím, že tato částka je prozatím blokována na účtu vedeném u [právnická osoba]. K obsahu důkazu nebylo ze strany účastníků řízení vzneseno jakýchkoliv připomínek, které by neumožňovaly dovození popsaných skutkových zjištění. Doplnění dokazování důkazy navrženými k prokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení bylo zamítnuto pro nadbytečnost (neboť jeho existence nebyla tvrzena a ani jinak zřejmá, jak bude dále podrobně odůvodněno), stejně jako nebyl pro nadbytečnost prováděn důkaz protokolem o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 3, předložený 1. a 2. žalovanými.

17. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Podle § 210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) /dále jen „i. z.”/, dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

19. Podle § 210 odst. 2 i. z. je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti podle odstavce 1 její statutární orgány a jejich členové. Uvedené osoby mají tuto povinnost i v případě, že jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení.

20. Odvolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že prvořadným předpokladem pro závěr, aby žaloba mohla být posouzena jako důvodná, je zjištění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, na což také odvolatelé případně poukazují.

21. Jestliže totiž soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tudíž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Aby byl naléhavý právní zájem dán, musí vyhovění žalobě odstranit stav právní nejistoty (žalobkyně), neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů (uvedené teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Jak případně shrnul Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněném pod č. 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva a nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu. Podstatný je stav k datu vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010).

22. Z pohledu těchto závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně neobstojí, protože není zřejmé, v jakých skutečnostech lze jejich naplnění spatřovat. Odvolací soud proto žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzval, aby tvrdila konkrétní skutečnosti, z nichž bude existence jejího zájmu na požadovaných určení zřejmá, avšak tato povinnost nebyla splněna. Již jen z tohoto důvodu je namístě odvolání vyhovět a žalobu zamítnout.

23. K tomu v podrobnostech: žalobkyně existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení spatřuje ve skutečnosti, že jí umožní domáhat se vůči odvolatelům náhrad za veškerá porušení povinností společníků insolvenčního dlužníka, k němuž došlo např. tím, že se neúčastnili valných hromad společnosti, tedy nevyužívali svá práva společníků ve prospěch insolvenčního dlužníka, např. jmenováním kompetentního krizového manažera do funkce statuárního orgánu, ani se jinak nepodíleli na řešení jeho krizové (úpadkové) situace, a že společnost opustili (jejíž činnost mohla jinak za určitých pokračovat, např. pokud by bylo dosaženo dohody s věřiteli o restrukturalizaci dluhu insolvenčního dlužníka a o jeho sanaci z jeho další ekonomické činnosti).

24. Požadované určení však pro takovouto možnost nutné není, protože pokud odvolatelé porušili tvrzenou povinnost loajality ke společnosti tím, že převedli své podíly na třetí osobu, může se žalobkyně těchto náhrad (plnění) domáhat již jen na základě zjištění o porušení tvrzené povinnosti loajality, což je možné posoudit v jakémkoliv (jiném) soudním řízení, v němž je tomu odpovídající žaloba podána, a to jako předběžnou otázku [tj. zda převod podílu ve společnosti neúměrně nebo nedůvodně ohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. zda odvolatelé zneužili právo převést podíl k obejití povinnosti, jež by jim jinak plynula z případné likvidace či prohlášení konkurzu, ve smyslu závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006 (k jeho významu v poměrech posuzované věci podrobněji viz níže)]. Tato předběžná otázka tudíž může být posouzena v rámci řízení o splnění povinnosti poskytnout (zaplatit) tvrzenou náhradu. Na požadovaném určení žalobkyně tak z tohoto důvodu naléhavý právní zájem tak, jak je ustálenou rozhodovací soudní praxí vyžadován, nemá.

25. Žalobkyně existenci naléhavého právního zájmu dále spatřuje v tom, že požadované určení jí umožní domáhat se plnění povinností odvolatelů v postavení společníků insolvenčního dlužníka, zejména jde o povinnost účastnit se valných hromad a tím ovlivňování kvality řízení společnosti, včetně výběru kompetentního statutárního orgánu, poskytování součinnosti insolvenčnímu správci atd.

26. Právo domáhat se toho, aby se odvolatelé účastnili valných hromad společnosti a aby zvolili příslušnou osobu statutárním orgánem společnosti žalobkyni (jako věřiteli společnosti) nepřísluší, jak zcela případně odvolatelé namítají, neboť nemá oporu v hmotném právu. Naléhavý právní zájem tudíž založit nemůže. Jde o projev principu proporcionality, dle něhož soudy mohou zasahovat do vnitřních poměrů korporací jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, shodně též Šuk, P., Ingerence soudů do vnitřních poměrů obchodních korporací, Bulletin advokacie 11/2017, s. 21).

27. Insolvenční návrh na společnost byl podán dne 9. března 2016 (čímž došlo k zahájení insolvenčního řízení; § 97 odst. 1 i. z.). Odvolatelé byli jednateli společnosti do 28. ledna 2016.

28. K naléhavému právnímu zájmu spočívajícímu v tvrzení (závěru), že pokud by bylo žalobě vyhověno, poskytovali by odvolatelé součinnost insolvenčnímu správci nebo žalobkyně by mohla její poskytnutí požadovat, třeba uvést, že pokud byli odvolatelé jednateli společnosti v době 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení (§ 210 odst. 2 i. z.), což soud prvního stupně náležitě zjistil, aniž by to bylo zpochybňováno, jsou povinni poskytnout stejnou součinnost insolvenčnímu správci, jako kdyby byly v současné době statutárním orgánem společnosti. Povinnost statutárního orgánu poskytnout tuto součinnost je obecně nejširší možná, protože statutární orgán může zastupovat společnost ve všech záležitostech [§ 210 odst. 3 i. z., § 164 odst. 1, § 163 o. z.]. Společník společnosti takovou působnost nemá, resp. jí nemůže mít širší. Není proto ani z důvodu této argumentace namístě žalobě vyhovět, protože tato součinnost je zajištěna jinak, tj. povinností stanovenou zákonem, a takto se jí lze také domáhat.

29. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, jehož závěry žalobkyně argumentuje, odvolací soud uvádí, že jde o rozhodnutí, které nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] a Nejvyšší soud se k němu v následné rozhodovací praxi v rozsahu jeho aplikovaného závěru, že pro uspokojení pohledávky věřitele „může být zásadně významné i to, zda jediný společník, zamýšlí-li ukončit činnost společnosti či vyžadují-li to okolnosti, včas rozhodne o případné likvidaci společnosti, jak bude likvidace probíhat, kdo bude (ať již rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady či postupem podle ustanovení § 71 odst. 2 věty první a druhé obchodního zákoníku jmenován likvidátorem a v případě prohlášení konkursu, i zajištění potřebné součinnosti se správcem konkursní podstaty“ v žádném další rozhodnutí nepřihlásil.

30. Z takto formulované věty však plyne, že toto jednání společníka pro uspokojení pohledávky věřitele (žalobkyně) významné být může, ale nemusí. Jeho význam tedy není zřejmý per se, nýbrž musí být odůvodněn konkrétními skutkovými okolnostmi.

31. V poměrech dané věci je konkurz společnosti v pokročilém stádiu (u společnosti nebyl zjištěn žádný majetek, jenž by bylo možné sepsat do její majetkové podstaty, společnost má toliko pohledávku u banky) a jen z toho existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení neplyne, resp. není zřejmé, v čem může žalobkyni požadované určení prospět. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se odvolatelé zbavili účetnictví, tento stav by se ani po vyhovění žalobě nezměnil. Jejich povinnost poskytnout veškerou součinnost insolvenčnímu správci bez ohledu na to, že již nejsou společníky, existuje a byla již odůvodněna výše. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na něž žalobkyně odkazuje, pak žádný závěr v její prospěch neplyne.

32. Odvolací soud uzavírá a opakuje, že pokud žalobkyně netvrdila, navzdory poskytnutému poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., skutečnosti, z nichž bude zřejmá existence jejího právního zájmu, nemůže být v řízení úspěšná.

33. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán ani z dalšího důvodu, který spočívá v tom, že účastníkem řízení (ať již jako další žalobkyně, nebo další žalovaná) není společnost, ve které byly převedeny předmětné podíly. Vyhovění žalobě by za tohoto stavu objektivně neodstranilo stav právní nejistoty žalobkyně, jelikož by nezjednalo efektivně jistotu v dotčeném právním poměru, a to proto, že by vydaný rozsudek společnost nezavazoval (§ 159a odst. 1, 3 o. s. ř.), a tedy by zde byl vytvořen prostor pro potenciálně další spor vedený se společností.

34. Odvolání tedy bylo posouzeno jako důvodné, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

35. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. – V.) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., protože každý z žalovaných byl v řízení před soudy obou stupňů plně úspěšným.

36. V poměru mezi žalobkyní a 1. žalovaným (výrok II.) a mezi žalobkyní a 2. žalovanou (výrok III.) vykonal právní zástupce obou žalovaných 15 úkonů právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, a to 2x převzetí a přípravu zastoupení (1x po podání žaloby v roce 2016 a 1x v roce 2021 po pozastavení výkonu advokacie u dosavadního právního zástupce ve vztahu k právnímu zástupci novému, což je důvodem pro hodnocení tohoto úkonu jako úkonu účelného) podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, 4x písemná podání, a to vyjádření k věci samé ze dne 18. května 2017, 24. dubna 2019, 30. srpna 2019 a 15. ledna 2021 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 8x účast na jednáních soudu ve dnech 18. ledna 2018, 25. března 2019, 26. června 2019 (2x, protože jednání trvalo od 10:00 – 13:12 hodin), 11. září 2019, 25. listopadu 2020, 12. dubna 2021 a dále dne 14. června 2022 (před odvolacím soudem) podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, a 1x za podané odvolání ve věci samé, včetně jeho odůvodnění podle § 11 odst. 1 písm. k) AT. 1. žalovanému a 2. žalované za každý z takto vykonaných úkonů právní služby náleží částka ve výši 3 100 Kč, určená na podkladě § 9 odst. 4 písm. c) AT z tarifní hodnoty 50 000 Kč (ve spojení s § 7 bodem 5 AT), snížená vždy o 20 % (na podkladě § 12 odst. 4 AT, neboť tito žalovaní byli a jsou zastoupeni stejným zástupcem a jde o společné úkony při jejich zastoupení). Žádná odměna však nenáleží za úkon spočívající v projednání doručeného rozsudku soudu prvního stupně s klienty, neboť nebyly tvrzeny a ani nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že tento úkon byl učiněn nutně a účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Dále každému z těchto žalovaných náleží za každý z uvedených úkonů paušální náhrada výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Každému z těchto žalovaných náleží dále náhrada za promeškaný čas jejich právního zástupce ve výši [6x (6 x 100 Kč)/2] připadající na 6 zpátečních cest k jednání soudu prvního stupně z místa sídla jeho kanceláře dle § 14 odst. 3 AT (z internetové aplikace googlemaps.cz bylo zjištěno, že obvyklá doba trvání jednosměrné cesty činí přes 1 hodinu), tedy 1 800 Kč. Dále jim náleží výše požadovaného cestovného za tyto cesty osobním vozem (v jednom směru ve vzdálenosti 90 km ze sídla původního právního zástupce těchto žalovaných na adrese Praha 5, Holečkova 29, pokud jde o cesty vykonané do data 25. listopadu 2020 včetně, a 95 km ze sídla nynějšího právního zástupce těchto žalovaných, pokud jde o cestu vykonanou dne 12. dubna 2021; z téže internetové aplikace bylo zjištěno, že tyto vzdálenosti je na místě pokládat za odpovídající) dle § 13 odst. 1 AT, a to v částkách 1 079,39 Kč (cesta k jednání dne 18. ledna 2018, při průměrné spotřebě zjištěné z technického průkazu k vozidlu použitého k cestě, počítané z hodnot 9.4/5.2/6.7 l nafty v ceně 29,80 Kč), 3x 1 143,22 Kč (cesty k jednání ve dnech dne 25. března 2019, 26. června 2019 a 11. září 2019, při průměrné spotřebě zjištěné z technického průkazu k vozidlu použitého k cestě, počítané z hodnot 9.4/5.2/6.7 l nafty v ceně 33,60 Kč), 1 139,51 Kč (cesta k jednání dne 25. listopadu 2020, při průměrné spotřebě zjištěné z technického průkazu k vozidlu použitého k cestě, počítané z hodnot 9.4/5.2/6.7 l nafty v ceně 31,80 Kč) a 1 146,08 Kč (cesta k jednání dne 12. dubna 2021 při průměrné spotřebě zjištěné z technického průkazu k vozidlu použitého k cestě, počítané z hodnot 7.6/5.1/6.0 l nafty v ceně 27,20 Kč), celkem 6 794,64 Kč/2, tj. 3 397,32 Kč. Každému z 1. a 2. žalovaných na náhradě nákladů řízení náleží 47 897,31 Kč [(15x 3 100 Kč – 20 %) + 15x 300 Kč +1 800 Kč + 3 397,32 Kč + 1 000 Kč, odpovídajících soudního poplatku zaplaceného za podání odvolání]. Jelikož právní zástupce těchto žalovaných není k datu rozhodování o nákladech řízení odvolacím soudem plátcem DPH, nelze tuto náhradu přiznat (právo na jejich náhradu vzniká až právní mocí tohoto rozsudku jako konstitutivního rozhodnutí).

37. V poměru mezi žalobkyní a 3. žalovanou žádné náklady řízení procesně úspěšné 3. žalované nevznikly, což potvrdil i její zástupce, a proto nemá žádný z těchto účastníků na jejich náhradu právo (výrok IV.).

38. V poměru mezi žalobkyní a 4. žalovaným náleží úspěšnému 4. žalovanému náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem v řízení před soudem prvního stupně, a to 1x za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT a 2x za účast na jednání soudu dne 26. června 2019 (protože jednání trvalo od 10:00 – 13:12 hodin) podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, a dále paušální náhrada za tyto úkony právní služby ve výši 300 Kč za každý z nich (dle § 13 odst. 4 AT), celkem 10 200 Kč (výrok V.).

39. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě nebyla žalobkyně úspěšná, a proto je povinna platit jeho náklady, jež spočívají v odměně opatrovníka ustanoveného 3. žalované (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 94/2009). V době rozhodování odvolacího soudu ale o této odměně rozhodnuto nebylo (bude o ní rozhodnuto až po pravomocném skončení věci, neboť teprve v tomto období řízení může být znám celkový rozsah jím vykonané činnosti). O povinnosti k jejich náhradě proto následně rozhodne soud prvního stupně (výrok VI.).

Poučení