14 Co 101/2025 - 343

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 127 501,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. října 2024, č. j. 22 C 192/2023-312, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu I. stupně se v rozsahu částky 5 626,50 Kč zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I napadeném ohledně částky 48 767 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 7. 2023 do zaplacení, a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 5 626,50 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 66 645 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 247 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 23. října 2024, č. j. 22 C 192/2023-312, soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54 393,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 418 443,10 Kč od 26. 7. 2023 do 11. 2. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 393,50 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 73 108 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 963 108 Kč od[Anonymizováno]26. 7. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 71 630 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení vedeného Okresním soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“).

3. Původně se žalobce žalobou domáhal částky 176 551,10 Kč představující náklady na obhajobu v trestním řízení, dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním ve výši 3 000 000 Kč, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení ve výši 205 000 Kč.

4. Žalovaná v průběhu řízení (12. 2. 2024) zaplatila žalobci 170 924,60 Kč na náklady obhajoby, 110 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a 83 125 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Žalobce vzal v tomto rozsahu a v rozsahu zbylého zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobu zpět, a soud I. stupně řízení v tomto rozsahu zastavil.

5. Předmětem řízení zůstala částka 5 626,50 Kč s příslušenstvím představující náklady na obhajobu za 3 úkony právní služby - stížnost proti usnesení ze dne 21. 10. 2015, prostudování spisu dne 17. 5. 2016 a dne 26. 10. 2016, a částka 121 875 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, a úroky z prodlení z částky 364 049,60 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení.

6. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že nárok žalobce uplatnil u žalované dne 25. 1. 2023 a ta stanoviskem ze dne 8. 2. 2024 vyhověla jeho nároku co do částky 364 049,60 Kč. Žalobce zaplatil právnímu zástupci žalobce dne 16. 1. 2023 částku 176 551,10 Kč jako odměnu za obhajobu v řízení vedeném u OS [místo]. Zmocněnec obhájce obžalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], advokátní koncipient AK [Jméno advokáta] prostudoval spis sp. zn. [spisová značka] dne 26. 10. 2016 od 9:30 hodin do 10:05 hodin, přičemž byly pořízeny kopie dokumentů vlastním fotoaparátem.

7. Soud I. stupně dále učinil podrobná skutková zjištění o průběhu řízení vedeném u Okresního soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], odvolací soud pro stručnost na tato skutková zjištění popsaná v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně odkazuje, pro potřeby odvolacího řízení nepovažuje za účelné je znovu opisovat. Pro přehlednost uvádí odvolací soud pouze stručně, že usnesením [právnická osoba] ze dne 8. 7. 2013 bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání mimo jiné žalobce a čtyřech dalších obviněných pro trestné činy lichva dle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, lichva dle § 218 odst. 1,2 písmeno a) tr. zákoníku, lichva dle § 218 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, podvod dle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, podvod dle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podvod dle § 209 odst. 1,4d tr. zákoníku, spáchané zčásti samostatně a zčásti ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [místo] ze dne 30. 10. 2013 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a policii bylo uloženo, aby ve věci znovu jednala a rozhodla. Usnesením [orgán] ze dne 29. 11. 2013 bylo podle § 160 odstavce 1 tr. řádu zahájeno stíhání zde uvedených osob (celkem 5), mimo jiné i žalobce pro trestné činy lichva dle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, lichva dle § 218 odstavce 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, lichva dle § 218 odstavce 1 alinea 2 tr. zákoníku, podvod dle § 209 odstavce 1 tr. zákoníku, podvod dle § 209 odstavce 1, 3 tr. zákoníku, podvod dle § 209 odstavce 1, 4d tr. zákoníku, spáchaného zčásti samostatně a zčásti ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Dne 4. 9. 2015 byla k Okresnímu soudu v [místo] podána obžaloba státního zástupce Okresního zastupitelství v [místo] sp. zn. Zt 165/2013–210 na pět obviněných, mimo jiné i žalobce, přičemž obviněný [Jméno žalobce] měl spáchat přečin lichvy podle § 218 odstavce 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin lichva podle § 218 odstavce 1 alinea 1, odstavce 2 písmena a) tr. zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odstavce 1, 3 tr. zákoníku, přečin podvodu podle § 209 odstavce 1, 3 tr. zákoníku, přečin lichvy podle § 218 odstavce 1 alinea 2 tr. zákoníku, přečin lichvy podle § 218 odstavce 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odstavce 1 tr. zákoníku. Dne 22. 6. 2017 bylo nařízeno hlavní líčení na 10. 10. 2017 a 7. 11. 2017. Dne 7. 6. 2022 se konalo hlavní líčení, při němž byl vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a), b) a c) tr. řádu, rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne 1. 11. 2022.

8. Nároky žalobce posoudil soud I. stupně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále jen „OdpŠk“), zejména § 1, § 2, § 3, § 5 písm. a), b), § 7, § 8, § 31a.

9. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je důvodný nárok žalobce na náhradu škody ve výši 5 626,50 Kč spočívající v odměně advokáta za úkony právní služby - stížnost proti usnesení ze dne 21. 10. 2015, závěrečné prostudování spisu ze dne 17. 5. 2016 a prostudování spisu ze dne 26. 10. 2016. Jde o úkony právní služby účelné a soud neshledal důvod odměnu za ně nepřiznat. Odměna advokáta za 2,5 úkonů právní služby po 1 500 Kč dle § 10 odst. 3 písm. b) a § 7 bod 4 advokátního tarifu činí celkem 3 750 Kč, k odměně náleží 300 Kč á právní úkon dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (celkem 900 Kč) a DPH ve výši 976,50 Kč (21 % z 4 650 Kč). Celkem žalobci náleží 5 626,50 Kč.

10. Nárok žalobce na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení shledal soud I. stupně částečně důvodným. Délku posuzovaného řízení soud I. stupně stanovil na 9 let 2 měsíce a 3 týdny (od 6. 8. 2013 - doručení usnesení o zahájení trestního stíhání – do 1. 11. 2022, nabytí právní moci rozsudku vůči žalobci). Uzavřel, že takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba vzhledem ke všem okolnostem považovat za nepřiměřenou. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk), a to v penězích. Soud I. stupně vycházel ze základní částky 17 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Odmítl argumentaci žalobce o nutnosti zvýšit základní částku z důvodu inflace, odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu. Soud I. stupně dále hodnotil jednotlivá kritéria podle § 31a OdpŠk, shledal zásadní průtah v řízení v období od podání obžaloby do doby nařízení prvního hlavního líčení (období od [datum] do [datum]). V tomto období dokonce i státní zastupitelství vyzývalo soud, kdy bude ve věci učiněn úkon. Průtahy v délce 19 měsíců tak lze přičíst k tíži státu. Poté považoval postup soudu již za koncentrovaný a bez průtahů. Uvedl, že k tíži státu nelze přičítat tu skutečnost, že bylo odročováno hlavní líčení z důvodu pandemie Covid 19 nebo k žádostem jednoho z obžalovaných. Nelze také odhlédnout od postupu soudu, který se i přes opakované omluvy svědkyně a obžalovaného aktivně snažil kontaktovat jejich lékaře a zajistit jejich účast na hlavním líčení. Nicméně průtah v délce 19 měsíců považoval za natolik zásadní v trestním řízení, že zvýšil základní částku o 10 %. Z důvodu složitosti řízení (značné množství svědků, listin, 5 obžalovaných) soud snížil základní částku o 10 %. K významu předmětu řízení soud I. stupně uvedl, že se žalobce původně domáhal i nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, přičemž tento nárok vzal žalobce v průběhu řízení zčásti zpět, za tento nárok byl žalovanou částečně odškodněn, a v rámci posouzení tohoto nároku bylo již k významu řízení přihlédnuto. Soud tedy základní částku s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce již nemodifikoval. K podílu samotných účastníků na řízení uvedl, že se účastníci na délce podíleli. Hlavní líčení a výslechy svědků v přípravném řízení byly opakovaně odročovány k jejich žádostem, přitom některé žádosti byly podány i ze strany žalobce a jeho obhájce, který v jednom případě požádal o odročení z toho důvodu, že se musí starat o děti, které jsou doma, přičemž tato omluva a žádost byla soudu zaslána pozdě. Nelze také účastníkům k tíži nepřičíst nutnost opakovaně odročovat hlavní líčení, neboť jeden z obžalovaných se opakovaně na hlavní líčení nedostavoval, přestože mu v tom jeho zdravotní stav nakonec nebránil. Soud tak základní částku snížil o 5 %. Soud I. stupně po zhodnocení všech kritérií dospěl k závěru, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu zjištěným nesprávným úředním postupem ve výši 131 892 Kč, žalovaná mu již zaplatila 83 125 Kč, proto mu dále náleží částka 48 767 Kč.

11. Protože žalovaná v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců žalobci finanční plnění neposkytla – žalobce nárok uplatnil dne 25. 1. 2023, žalovaná mu plnění poskytla dne 12. 2. 2024, přiznal soud I. stupně žalobci i úrok z prodlení ve výši 15 % ze soudem přiznané částky a z částky zaplacené žalovanou (364 049,60 + 5 626,50 + 48 767 = 418 443,10), podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ode dne 26. 7. 2023, protože právě od tohoto dne se stát ve smyslu konstantní soudní judikatury ocitl v prodlení, tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne 25. 1. 2023.

12. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Vyložil, že v řízení byly projednávány 3 nároky žalobce. Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty ve výši 2 x 50 000 Kč. Pokud jde o požadavek žalobce na náhradu škody, požadoval zaplacení částky 176 551,10 Kč, následně 5 626,50 Kč.

13. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Odvolání žalované směřovalo proti výroku I do částky 54 393, 50 Kč, úroku z prodlení z částky 48 767 Kč, a úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 5 626,50 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení.

14. Posléze vzala žalovaná zpět své odvolání v rozsahu částky 5 626,50 Kč, odvolací soud proto postupoval dle § 207 odst. 2 o.s.ř. a odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

15. Žalovaná nesouhlasila se soudem určenou výší základní částky za jeden rok řízení, jakož i s hodnocením jednotlivých kritérií podle § 31a OdpŠk. Základní částka měla být stanovena ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, nebyl zde důvod navyšovat základní částku z důvodu postupu soudu, soudem hodnocený průtah v řízení byl ojedinělý a nikterak extrémní, jinak byl postup soudu bezprůtažný. Adekvátním ohodnocením složitostí řízení by bylo snížení základní částky o 30 %. Řízení bylo složité po procesní, skutkové i právní stránce. Jednalo se o rozsáhlou kauzu za účasti 5 obžalovaných z několika hospodářských trestných činů, bylo rozhodováno o bezplatné obhajobě, bylo vyslechnuto množství svědků, čtena řada listin, ve věci se konalo 21 hlavních líčení, problém byl s doručováním svědkům. Spisový materiál čítá více než 3 500 stran. Z uvedených důvodů žalovaná uzavřela, že částka 83 125 Kč, kterou žalobci již vyplatila, je adekvátní náhradou za újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení. Žalovaná dále namítala, že s ohledem na příslušnou právní úpravu a výši repo sazby ČNB platné pro první kalendářní pololetí roku 2024 činí zákonný úrok z prodlení počítaný od 12. 2. 2024 14,75 %, nikoliv soudem přiznaných 15 %. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I a zamítl žalobu o zaplacení 48 767 Kč s příslušenstvím a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 369 676,10 Kč od 26. 7. 2023 do 11. 2. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 626,50 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení.

16. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Jestliže soud I. stupně stanovil základní částku ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení, nejde o částku nijak excesivní. Dokonce má za to, že ekonomické situaci by měla odpovídat základní částka 30 000 – 40 000 Kč. K postupu soudu žalobce uvedl, že kromě průtahu uváděného soudem I. stupně docházelo i k dalším průtahům, v mnoha případech bylo hlavní líčení sice nařízeno, ale fakticky se nekonalo. Žalovaná se snaží přesvědčit soud, že v důsledku četnosti hlavních líčení se jednalo o věc velmi složitou, ale opak je pravdou. V řízení byli vyslechnuti svědci, jejich množství nebylo nijak extrémní, soud nezadával vypracování znaleckých posudků ani nečinil jiné časově náročné procesní úkony. Listinné důkazy se nečetly, pouze se stranám předložily k nahlédnutí a z celého hlavního líčení to zabralo 2 hodiny. Z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že velká část hlavních líčení trvala vždy jen několik hodin, leckdy i jen několik minut. Pokud by tedy soud vyčleněný čas pro rokování využil efektivněji, trvalo by řízení jen několik měsíců a nikoliv let.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k následujícím závěrům.

18. Nároky uplatněné žalobcem soud I. stupně posoudil správně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále opět jen „OdpŠk“).

19. Předmětem odvolacího řízení zůstal pouze nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 48 767 Kč s příslušenstvím, a úroky z prodlení 0,25 % ročně z částky 5 626,50 Kč představující náklady obhajoby.

20. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

21. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. zakotvují odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko“). Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

25. V projednávané věci soud I. stupně správně určil celkovou délku řízení (9 let 2 měsíce a 3 týdny) a poté hodnotil, zda je řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé podle jednotlivých okolností případu. Podrobně popsal celý průběh řízení od zahájení trestního stíhání žalobce a po zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že celkovou délku řízení nelze považovat za přiměřenou, že tato délka vybočuje z obvyklé délky obdobných řízení. Odvolací soud považuje úsudek soudu I. stupně o nepřiměřenosti celkové délky řízení za správný, ostatně i žalovaná dospěla ke stejnému závěru a žalobci poskytla odškodnění ve výši 83 125 Kč.

26. Nemajetková újma se u těchto nároků v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

27. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu žalobce, tj. nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem.

28. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu, přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo. Újmu v tomto případě bylo na místě odškodnit v penězích, jak učinila sama žalovaná a též soud I. stupně, neboť konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě coby morální satisfakce by újmě žalobce neodpovídalo.

29. Základní částku odškodnění soud I. stupně stanovil v souladu se závěry vyslovenými ve Stanovisku ve výši 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to s modifikací za první dva roky řízení, tj. z částky odpovídající středu rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem jako vodítka pro určování výše přiměřeného zadostiučinění, neboť délku namítaného řízení shledal významně delší i s ohledem na to, že se jednalo o trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Při délce trvání řízení 9 let 2 měsíce a 3 týdny tak základní částka zadostiučinění činí 138 834 Kč.

30. Tuto základní částku soud I. stupně správně upravil s ohledem na kritéria, která se promítla do délky posuzovaného řízení.

31. Namítala-li žalovaná, že postačující je základní částka odškodnění ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení i s ohledem na značnou složitost věci, odvolací soud s její argumentací nesouhlasí. Trestní řízení trvající více než 9 let za situace, kdy probíhalo pouze na 1 stupni soudní soustavy a nebylo extrémně složité, je významně delší, než by odpovídalo konkrétním okolnostem dané věci a soud I. stupně správně stanovil základní částku o něco vyšší, než je spodní hranice rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem ve Stanovisku.

32. Odvolací soud souhlasí i s hodnocením jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk., k nimž je třeba přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Namítané řízení patřilo k řízením složitějším z hlediska procesního a skutkového. Jednalo se o řízení s pěti obžalovanými, byla vyslýchána řada svědků, soud musel řešit problémy s doručováním jednotlivých nekontaktních svědků. Na druhou stranu řízení probíhalo pouze na 1 stupni soudní soustavy a odvolací soud tak souhlasí se závěrem soudu I. stupně, který snížil základní částku o 10 % za složitost věci. Navrhované snížení žalovanou o 30 % pak již celkové složitosti řízení neodpovídá.

33. Odvolací soud souhlasí i s hodnocením kritéria postupu soudu a se závěrem soudu I. stupně, že s ohledem na postup soudu je nutno základní částku zvýšit o 10 %. Soud I. stupně správně shledal zásadní průtah ve věci od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení, který nelze ospravedlnit ani rozsahem spisového materiálu, který musel rozhodující soudce nastudovat. Odvolací soud k tomu ještě dodává, že i mezi hlavními líčeními byly delší prodlevy svědčící spíše o nekoncentrovaném postupu soudu než o složitosti věci, jak namítala žalovaná v odvolání.

34. Soud I. stupně též správně zhodnotil kritérium podílu samotných obžalovaných na délce řízení a správně snížil základní částku o 5 % s poukazem na jejich opakované žádosti o odročení.

35. Soud I. stupně též správně vyložil, že nemodifikoval základní částku odškodnění s ohledem na kritérium významu řízení pro poškozeného, neboť zvýšený význam řízení pro poškozeného již byl zohledněn při odškodnění nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Uvedený výklad odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či rozsudek ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2139/2018).

36. Dospěl-li soud I. stupně po zhodnocení všech zákonných kritérií k celkové částce odškodnění 131 892 Kč, je jeho rozhodnutí správné, odvolací soud též považuje tuto částku za přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení. Zaplatila-li žalovaná žalobci na tento nárok částku 83 125 Kč, uložil jí soud I. stupně správně povinnost zaplatit žalobci dalších 48 767 Kč.

37. Žalovaná v odvolání namítala, že s ohledem na příslušnou právní úpravu a výši repo sazby ČNB platné pro první kalendářní pololetí roku 2024 činí zákonný úrok z prodlení počítaný od 12. 2. 2024 14,75 %, nikoliv soudem přiznaných 15 %. Tato odvolací námitka však není opodstatněná.

38. Soud I. stupně správně žalobci přiznal kromě jistiny i úroky z prodlení, správně určil počátek prodlení i výši úroků.

39. Žalobce jako poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk (srov. též Stanovisko). Úroky z prodlení náleží poškozenému až od uplynutí doby, kterou má ústřední orgán uvedený v § 6 zákona č. 82/1998Sb. k vyplacení náhrady, tedy 6 měsíců od uplatnění nároku u tohoto orgánu (§ 15 téhož zákona). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že ze znění § 517 odst. 1 věty první obč. zák. (nyní § 1968 o. z.) a § 15 odst. 1 zákona vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona. Teprve marným uplynutím této lhůty ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 489 obč. zák., nyní § 1723 odst. 1 o. z.) v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Tento právní závěr byl potvrzen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Žalobci v souladu s citovanou konstantní judikaturou náleží úrok z prodlení od 26. 7. 2023, neboť svůj nárok uplatnil postupem dle § 14 OdpŠk dne 25. 1. 2023, zákonná šestiměsíční lhůta uplynula dnem 25. 7. 2023 a následujícího dne se žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Dle § 2 citovaného nařízení vlády výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Výše repo sazby činila 7 %, výše úroků z prodlení tedy činila ke dni počátku prodlení 15 %. Plnila-li žalovaná žalobci na jeho nároky částečně dne 12. 2. 2024, pak ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení (48 767 Kč) a ohledně nároku na náhradu škody (nákladů obhajoby) ve výši 5 626,50 Kč její prodlení s plněním peněžitého dluhu pokračovalo dále i po datu 12. 2. 2024, podle shora citované právní úpravy není však žádného důvodu ke snížení výše úroku z prodlení, neboť v prodlení se zaplacením těchto částek se žalovaná ocitla již dne 26. 7. 2023, a to je rozhodný okamžik pro určení výše úroku z prodlení.

40. Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a potvrdil jej v napadeném výroku I ohledně částky 48 767 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 7. 2023 do zaplacení, a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 5 626,50 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení.

41. Při rozhodování o nákladech řízení a při určení výše odměny za zastupování advokátem vyšel soud I. stupně správně ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dle nichž odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif). Soud I. stupně pouze pochybil při stanovení tarifní hodnoty u jednotlivých úkonů právní služby. Právní zástupce žalobce učinil tyto úkony právní služby: 1. převzetí věci, 2. sepis žaloby a 3. vyjádření k replice žalované (tarifní hodnota 50 000 + 50 000+ 176 551,10), odměna za každý úkon právní služby činí 9 420 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu, 4. částečné zpětvzetí žaloby (tarifní hodnota 50 000+50 000+170924,60), odměna za tento úkon činí 9 380 Kč, 5. účast u ústního jednání trvajícího více než dvě hodiny (tarifní hodnota 50 000+50 000+5626), odměna za tyto dva úkony činí 5 340 Kč x 2. Celkem odměna činí 48 320 Kč. K odměně náleží náhrada hotových výdajů 6 x 300 Kč, tj. 1 800 Kč podle § 13 advokátního tarifu, a částka 10 252 Kč odpovídající 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalobce plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). K nákladům řízení dále náleží částka 6 000 Kč zaplacená za soudní poplatek ze žaloby. Celkem náklady činí 66 645 Kč.

42. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 o. s. ř. a napadený rozsudek změnil ve výroku III jen co do výše nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci vznikly náklady za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 3 060 Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalované) podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnotu představuje výše přiznané náhrady – částka 48 767 Kč, jež byla předmětem odvolacího řízení). K odměně náleží náhrada hotových výdajů 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, a částka 737 Kč představující DPH. Celkem náklady činí 4 247 Kč.

44. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen v zamítavém výroku II, neboť v tomto rozsahu nebylo odvolání podáno.

Poučení