14 Co 15/2025 - 201

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 2 051 084 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2024, č. j. 37 C 90/2022-159, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu I. stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II – V potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 160 000 Kč od 2. 5. 2022 do 10. 8. 2022 a s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 11. 8. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 011 084 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 2. 5. 2022 do zaplacení, výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem IV žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady státu České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu 50 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, výrokem V žalované uložil povinnost nahradit náklady státu České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 v rozsahu 50 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy jednak ve výši 171 084 Kč s příslušenstvím za tvrzené nepřiměřeně dlouze vedené trestní řízení probíhající u Krajského soudu v [adresa] (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „namítané řízení“) a jednak ve výši 1 880 000 Kč s příslušenstvím za toto nezákonné trestní stíhání.

3. Žalobkyně popsala průběh namítaného řízení trvajícího 4 a půl roku, zdůraznila, že obžaloby byla zproštěna, a vylíčila dopady trestního stíhání do jejího života, a to do pracovního života, jejích majetkových poměrů, její cti a pověsti, její odborové činnosti, do rodinného a sociálního života, poukázala na medializaci celého případu.

4. Žalovaná žalobkyni odškodnila, pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním částkou 120 000 Kč, kterou měla za přiměřenou. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nepřiměřeně dlouze vedeným namítaným řízením, neshledala existenci odpovědnostního titulu.

5. Soud I. stupně v první řadě shledal splnění podmínky pro soudní uplatnění nároku ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť mezi účastnicemi bylo nesporné, že žalobkyně dne 1.11.2021 u žalované předběžně své nároky uplatnila, žalovaná její žádost vypořádala stanoviskem ze dne 9.8.2022 tak, že žalobkyni poskytla na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním 120 000 Kč, které jí dne 10.8.2022 vyplatila.

6. Soud I. stupně dále v napadeném rozsudku popsal, a to v bodě 8 odůvodnění, průběh namítaného řízení. Na tato skutková zjištění soudu I. stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje a toliko zdůrazňuje, že dnem 31. 10. 2016 je datováno usnesení o zahájení trestního stíhání mimo jiné i zde žalobkyně ze zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti, které jí bylo doručeno 31. 10. 2016. Dne 7. 7. 2017 byla krajskému soudu doručena obžaloba, hlavní líčení probíhala ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]. Rozsudkem vyhlášeným dne [datum] byla zde žalobkyně zproštěna obžaloby. K odvolání státního zástupce byl rozsudkem Vrchního sodu v [místo] ze dne 12. 2. 2019 zrušen výrok rozsudku krajského soudu ohledně zproštění obžaloby zde žalobkyně, jelikož krajský soud nepostupoval dle § 2 odst. 6 tr. ř. a nevypořádal se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Krajský soud na hlavním líčení konaném [datum] vyhlásil rozsudek, kterým zde žalobkyni opětovně zprostil obžaloby, odvolání státního zástupce bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 3. 5. 2021, které téhož dne nabylo právní moci.

7. Usnesením ze dne 31. 10. 2016 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., žalobkyně byla ke dni 3. 5. 2021 pravomocně zproštěna obžaloby, a to částečně podle § 226 písm. a) a částečně podle § 226 písm. b) tr. ř.

8. Žalobkyně byla rozhodnutím ze dne 24. 11. 2016 dle § 48 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“), ode dne 25. 11. 2016 zproštěna výkonu služby, pokud jde o její služební poměr a zařazení na služební místo [funkce] v [správní orgán 2] v [adresa], s odkazem na to, že dne 24. 11. 2016 bylo [správní orgán 2] doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání zde žalobkyně.

9. Žalobkyně se účastnila jako jediný uchazeč výběrového řízení na služební místo Vedoucí oddělení zprostředkování, evidence a podpor v nezaměstnanosti a byla pozvána k pohovoru, který se uskutečnil dne 2. 6. 2017, a byla vybrána jako nejvhodnější uchazeč dle § 28 odst. 3 zákona o státní službě.

10. Na členské schůzi [orgán] [adresa] konané 22. 6. 2018 byla zde žalobkyně odvolána z funkce jejího předsedy pro dlouhodobou nepřítomnost.

11. Smlouvou ze dne 3. 6. 2019 žalobkyně převedla svůj podíl v [právnická osoba] na [jméno FO] za částku 1 900 000 Kč.

12. V bodech 13 – 16 odůvodnění soud I. stupně dále vyložil, jaká skutková zjištění učinil z výpovědi žalobkyně, svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO].

13. Soud I. stupně dále zjistil, že [veřejnoprávní instituce] a [právnická osoba] zpracovaly reportáže, v nichž informovaly o trestním stíhání zde žalobkyně, v obou reportážích byl vidět obličej žalobkyně, reportér jedné reportáže žalobkyni kladl dotazy.

14. V denících a serverech [název], [název], [název], [název] a [název] byly publikovány reportáže o trestním řízení, v jehož rámci byla stíhána i zde žalobkyně pod titulky poukazujícími na to, že drogy byly vařeny v „obchoďáku“, následně vyváženy do [místo], v článcích bylo zmíněno, že pan [jméno FO] uvedl, že žalobkyně coby jeho milenka o jeho „podnikání“ nevěděla, že s ním několikrát absolvovala cestu do [místo], a dále že žalobkyně byla zproštěna obžaloby. K jednomu článku byla připojena i fotografie, na nichž byla žalobkyně z profilu zachycena.

15. Na zjištěný skutkový stav soud I. stupně aplikoval § 1, § 5, § 7, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2, § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

16. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, shledal soud I. stupně existenci odpovědnostního titulu. Poukázal na to, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, či ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Nezákonným rozhodnutím v této souvislosti shledal usnesení ze dne 30. 10. 2016 (správně 31. 10. 2016 – poznámka odvolacího soudu), neboť žalobkyně byla rozhodnutím Vrchního soudu v [místo] ze dne 3. 5. 2021, č. j. [spisová značka], ke dni 3. 5. 2021 pravomocně zproštěna obžaloby, částečně dle § 226 písm. a) tr. ř., částečně dle § 226 písm. b) tr. ř. Existenci zavinění žalobkyně na trestním stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neshledal a žalovaná je ani netvrdila.

17. Dále soud I. stupně vycházel z toho, že újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Pro stanovení formy a výše zadostiučinění pak postupoval ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015).

18. V této souvislosti pak uvedl, že pokud jde o povahu trestní věci, byla žalobkyně v rámci drogové kauzy stíhána pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a byla ohrožena trestem odnětí svobody až ve výši 6 let. Jednalo se svojí povahou o závažnou trestnou činnost, která zpravidla působí negativní společenské odsouzení stíhaného, i když na druhou stranu nikoliv tak zásadní jako např. násilná trestná činnost.

19. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 4 roky a 6 měsíců. Ve vztahu k hodnocení tohoto kritéria soud I. stupně připomenul, že domáhá-li se žalobkyně současně zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky namítaného řízení a z titulu nezákonného trestního stíhání, nemá soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

20. Soud I. stupně však namítané řízení neshledal nepřiměřeně dlouhým, za něž by žalobkyni náleželo odškodnění, a proto zde přihlédl k délce namítaného řízení.

21. Stran kritéria dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně soud I. stupně shledal, že toto ovlivnilo její pracovní život – žalobkyně byla postavena mimo službu a byla šikanována ze strany vedoucího. Policejní orgán doručoval usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně tak, že se informace o tom rozšířila mezi zaměstnance úřadu, kde žalobkyně pracovala. Žalobkyně byla též odvolána z funkce předsedkyně odborové organizace.

22. Trestní stíhání žalobkyni stresovalo, žalobkyně vyhledala pomoc psychiatra.

23. Trestní stíhání žalobkyně bylo široce medializováno. V této souvislosti s poukazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, soud I. stupně uvedl, že k tíži žalované nepřičítá samotnou okolnost, že trestní stíhání bylo medializované, ale zohledňuje to, že prostřednictvím medializace se o trestním stíhání dozvěděla řada osob, přičemž s ohledem na charakter trestné činnosti žalobkyni kladené za vinu mohla stěží tato vědomost vyvolat kladné smýšlení ve vztahu k žalobkyni.

24. Trestním stíháním byl zasažen i rodinný život žalobkyně, která nemohla nadále finančně podporovat svého vnuka. Dopady do rodinného života nebyly však nijak intenzivní, neboť o trestním stíhání žalobkyně věděla pouze dcera žalobkyně, svědkyně [jméno FO], vnuk a otec žalobkyně. Dcera i otec žalobkyně přitom věřili v nevinu žalobkyně.

25. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla postavena mimo službu a pobírala pouze 50 % svého platu, ovlivnilo trestní stíhání i její finanční situaci.

26. Orgány činné v trestním řízení žalobkyni nutily k tomu, aby vypovídala proti panu [jméno FO].

27. Na druhou stranu soud I. stupně nevzal za prokázané následující dopady trestního stíhání do života žalobkyně, ve vztahu k nimž žalobkyni opakovaně poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř.

28. Zaprvé nevzal za prokázané, že by žalobkyně v příčinné souvislosti s trestním stíháním přišla o místo vedoucího oddělení. Sama žalobkyně vypověděla, že výběrové řízení, kterého se účastnila, bylo zrušeno a bylo vypsáno nové výběrové řízení. Z relevantní zákonné úpravy rozhodně neplyne, že by se žalobkyně výběrového řízení nemohla zúčastnit; samotný úspěch ve výběrovém řízení pak automaticky bez dalšího nezakládá právní nárok na jmenování do příslušné funkce (viz § 24 a násl. zákona o státní službě). Žalobkyně přitom na podporu svých tvrzení nabídla pouze svůj účastnický výslech a protokol, ze kterého lze ovšem pouze zjistit, že se výběrové řízení konalo a žalobkyně se jej účastnila. Jiné důkazy, ač se jí dostalo poučení a výzvy dle § 118a odst. 3 o.s.ř., neoznačila. Proto soud I. stupně neměl toto její tvrzení za prokázané.

29. Stejně je tomu ve vztahu k tvrzení, že její otec v důsledku jejího trestního stíhání utrpěl infarkt a zemřel. Z výpovědí žalobkyně a svědkyně [jméno FO] vyplynulo, že otec žalobkyně utrpěl infarkt bezprostředně poté, co se o trestním stíhání žalobkyně dozvěděl, a zemřel několik měsíců poté. Dále pak svědkyně [jméno FO] vypověděla, že otec žalobkyně byl starší 70 let a rovněž měl věřit v nevinu paní žalobkyně. Soud I. stupně uzavřel, že je stejně tak pravděpodobné jako nepravděpodobné, že otec žalobkyně skutečně zemřel a utrpěl infarkt v důsledku trestního stíhání žalobkyně. Ačkoliv poučená podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně soudu žádné další důkazy nenabídla (jakkoliv by se tyto nabízely např. v podobě lékařských zpráv).

30. Zatřetí soud I. stupně nevzal za prokázané, že by žalobkyně kvůli trestnímu stíhání byla nucena prodat svůj podíl v bytovém družstvu. Žalobkyně byla postavena mimo výkon služby a pobírala 50 % svého platu. Po zaplacení všech poplatků jí zbyla minimální částka na další útraty, krátce po zahájení trestního stíhání se dostalo do její dispoziční sféry dvakrát 100 000 Kč. Žalobkyni nic nebránilo žádat o dávky státní sociální podpory. Velkou část financí získaných z prodeje družstevního podílu žalobkyně použila na nákup nového automobilu. Žalobkyně tak trpěla finanční tísní v důsledku zahájeného a vedeného trestního stíhání, avšak nic jí nebránilo v tom, aby tuto svoji situaci řešila jinak. Dotčený byt byl navíc prázdný a nebyl využíván, žalobkyně jej mohla i pronajímat.

31. Začtvrté soud I. stupně neuvěřil žalobkyni, že by se v důsledku trestního stíhání od ní odvrátilo mnoho známých. Žádný ze svědků nebyl schopen uvést konkrétní příklady většího počtu osob, které se od ní měly odvrátit. Trestní stíhání do určité míry nepochybně negativně zasáhlo pověst žalobkyně (viz medializace a rozšíření informace o trestním stíhání mezi spolupracovníky žalobkyně), avšak ze žádného provedeného důkazu nelze dovodit, že by se od žalobkyně skutečně odvrátilo mnoho známých, či snad že by se snad žalobkyně drželo určité stigma. K uvedenému tvrzení žalobkyně opětovně po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. žádné další důkazy nenabídla.

32. Na uvedeném základě soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání, a to v intenzitě odůvodňující odškodnění v penězích.

33. Soud I. stupně dále ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, provedl srovnání s jinými obdobnými případy odškodnění, a to s věcmi řešenými u něj pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], v nichž poškozeným za nezákonné trestní stíhání bylo přisouzeno odškodnění ve výši 180 000 Kč, 100 000 Kč a 100 000 Kč.

34. Dle soudu I. stupně by žalobkyni nemělo náležet odškodnění ve výši jako ve věci sp. zn. [spisová značka], v níž trestní stíhání trvalo delší dobu (6 let a 8 měsíců), poškozenému hrozil vyšší trest (trest odnětí svobody v trvání 5-10 let) a náhrada škody ve výši 89 miliónů Kč. Na druhou stranu by jí nemělo náležet ani tak nízké odškodnění jako ve věcech sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Ve věci sp. zn. [spisová značka] sice poškozenému hrozil vyšší trest (trest odnětí svobody v trvání až 10 let), avšak trestní stíhání trvalo kratší dobu (3 roky a 10 měsíců), případ byl medializován, trestní stíhání zasáhlo negativně finanční život poškozeného, avšak poškozený neprokázal zásahy do sféry profesní. Ve věci sp. zn. [spisová značka] trestní stíhání trvalo delší dobu (6 let a 8 měsíců), poškozený byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání 1 až 5 let. Poškozený prokázal negativní zásahy do pracovního života a do sféry finanční, nicméně zásahy trestního stíhání do života žalobkyně byly širší a intenzivnější.

35. Soud I. stupně neshledal přiléhavým srovnání s věcí odkazovanou žalobkyní a řešenou u něj pod sp. zn. [spisová značka], neboť trestní stíhání poškozeného trvalo déle (5 let a 3 měsíce) a hrozil mu vyšší trest, prokázal též širší dopady do svého života, včetně skončení politické kariéry.

36. Soud I. stupně za přiměřené zadostiučinění žalobkyně tak považoval částku 160 000 Kč pohybující se v horní polovině rozpětí od 100 000 Kč do 180 000 Kč a to s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla zproštěna podle § 226 písm. a) a b) tr. ř., že policisté se vůči žalobkyni chovali nevhodně, se zohledněním intenzivních dopadů do profesního života žalobkyně, které byl v příčinné souvislosti s trestní stíháním pozastaven výkon služby a která po návratu do práce kvůli svému trestnímu stíhání čelila šikaně.

37. Soud I. stupně zohlednil, že žalovaná dobrovolně na tento nárok plnila 120 000 Kč, a proto žalobě vyhověl co do 40 000 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši z částky 120 000 Kč, kterou žalovaná zaplatila dne 10. 8. 2022 a z částky 40 000 Kč, oboje od 2. 5. 2022 (žalobkyně nárok předběžně uplatnila 1. 11. 2021, žalovaná je v prodlení ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. právě od 2. 5. 2022 – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2779/2012). Výše úroků z prodlení vychází z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“).

38. Ve zbývajícím rozsahu stran tohoto nároku žalobu zamítl.

39. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání žalobkyně, neshledal jej soud I. stupně důvodným.

40. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno 30. 10. 2016 (správně 31.10.2016 – poznámka odvolacího soudu) a trvalo do 3. 5. 2021, tedy 4 roky a 6 měsíců (soud I. stupně nepřihlížel k fázi trestního řízení předcházející zahájení trestního stíhání žalobkyně – Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“).

41. Trestní stíhání probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. Samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. Stanovisko).

42. Věc byla složitá po stránce hmotněprávní i procesní. V daném řízení bylo více obviněných, resp. obžalovaných, probíhaly výslechy řady svědků, byl přibrán znalec a provedena byla řada listinných důkazů, které musely být překládány. Orgány činné v trestním řízení posuzovaly nejen otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byla žalobkyně stíhána, a splnění podmínek pro vznik trestní odpovědnosti žalobkyně, ale též se musely vypořádat s otázkou existence organizované zločinecké skupiny. Šlo o věc s mezinárodním prvkem, byla vydávána celá řada procesních rozhodnutí (např. opakovaná předvolávání svědků, dále bylo ve věci rozhodováno o příkazu k domovním prohlídkám, o rozhodnutí o vazbě, žádostech o propuštění z vazby atd.).

43. Žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela.

44. Význam řízení soud I. stupně hodnotil jako standardní, ačkoli se jednalo o trestní řízení, kde je zvýšený význam presumován (srov. Stanovisko). Učinil tak vzhledem k závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), neboť vyšší význam předmětu řízení byl zohledněn v rámci posouzení nároku žalobkyně na odškodnění za nezákonné trestní stíhání.

45. Namítané řízení nebylo zatíženo průtahy, postup orgánů činných v trestním byl koncentrovaný a odpovídající okolnostem dotčené trestní věci. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v původním řízení plynule a činily příslušné úkony v přiměřených lhůtách.

46. Posouzením rozebraných kritérií soud I. stupně dospěl k závěru, že celková rozhodná délka namítaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá.

47. Ve věci tedy nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobkyni nevznikla nemajetková újma, a proto není na místě ani konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

48. Žalobkyně mohla vnímat rozhodnou délku namítaného řízení jako nepřiměřenou, nicméně objektivně tato délka byla dána zejména složitostí věci, v níž bylo obviněno několik osob a která měla mezinárodní prvek.

49. Soud proto žalobu stran nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzeným nepřiměřeně dlouze vedeným trestním stíháním žalobkyně ve výši 171 084 Kč s příslušenstvím zamítl.

50. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž zohlednil, že žalobkyně byla zcela úspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a zcela neúspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy za tvrzenou jeho nepřiměřenou délku. Porovnáním tarifních hodnot obou uplatněných nároků ve výši 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 50 %. Proto rozhodl o nákladech účastnic tak, že žádná z nich nemá právo na jejich náhradu.

51. O nákladech státu rozhodl se zohledněním shora uvedeného úspěchu účastnic tak, že každá z nich je povinna zaplatit 50 % nákladů vynaložených státem na svědečné. Vzhledem k tomu, že při vyhlašování rozsudku o těchto nákladech nebylo pravomocně rozhodnuto, rozhodl soud I. stupně pouze o jejich základu.

52. O lhůtách k plnění rozhodl za použití § 160 odst. 1 o.s.ř. Žalované uložil vzhledem k technickoorganizačním podmínkám čerpání prostředků ze státního rozpočtu delší lhůtu k plnění žalobkyni přisouzeného zadostiučinění, oběma účastnicím pak stanovil shodnou 3 denní pariční lhůtu k plnění náhrady nákladů státu.

53. Proti všem výrokům rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Pochybení soudu I. stupně spatřovala v tom, jaká tvrzení stran dopadů trestního stíhání žalobkyně do jejího života nevzal za prokázané. Dle žalobkyně z provedeného dokazování vyplynulo, že přišla o místo vedoucího oddělení v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. V době, kdy byla zproštěna výkonu služby, bylo konáno výběrové řízení na služební místo vedoucího oddělení zprostředkování, evidence a podpor v nezaměstnanosti, z něhož vzešla jako nejvhodnější kandidát. Na toto místo nemohla nastoupit v přímé souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Skutečnost, že její otec zesnul až několik měsíců po prodělání infarktu, na závěru o příčinné souvislosti ničeho nemění. Zpráva o nezákonném trestním stíhání žalobkyně jej zasáhla a byl jí zdrcen. Dle žalobkyně její otec zesnul v přímé souvislosti s prodělaným infarktem. K prodeji jejího družstevního podílu došlo v průběhu jejího nezákonného trestního stíhání, kdy si půjčovala peníze od známých. Proto se uchýlila ke krajnímu řešení, a to prodeji podílu v bytovém družstvu. Žalobkyně žila v každodenním stresu z nezákonného trestního stíhání, styděla se před známými a sousedy, byla obtěžována příslušníkem Policie ČR, byl jí vyplácen zlomek původního platu a měla dluhy. Stigma nezákonného trestního stíhání se žalobkyně drží dodnes, mělo dopad do jejího pracovního života, o jejím trestním stíhání věděli i sousedé, jeden z nich se účastnil i domovní prohlídky, utrpěly sousedské vztahy, mezi přáteli a žalobkyní došlo k narušení dobrých vztahů, a to i v důsledku toho, že si žalobkyně byla nucena od svých známých v průběhu trestního stíhání půjčovat peníze. Žalobkyni měla být tedy přiznána vyšší částka jako náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

54. Délka jejího trestního stíhání byla nepřiměřená a rezonuje o to více, že byla do něj vtažena v důsledku účelového a nátlakového jednání příslušníka policie ČR. Žalobkyni tedy měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání.

55. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Rozsudek soudu I. stupně je dle žalované správný co do skutkových zjištění a právního posouzení věci, soud I. stupně žalobkyni opakovaně poskytoval poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Délka namítaného trestního řízení nebyla nepřiměřená vzhledem ke složitosti věci, počtu stíhaných osob a přítomnosti přeshraničního prvku.

56. Dříve, než odvolací soud přistoupil k věcnému přezkoumání napadeného rozsudku, zabýval se tím, zda odvolání žalobkyně směřující do všech výroků rozsudku soudu I. stupně bylo podáno oprávněnou osobou.

57. Podle ustanovení § 201 o.s.ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

58. Legitimaci k odvolání nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu I. stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní.

59. V projednávané věci bylo žalobkyni výrokem I. rozsudku soudu I. stupně vyhověno v tom smyslu, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 160 000 Kč od 2. 5. 2022 do 10. 8. 2022 a s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 40 000 Kč od 11. 8. 2022 do zaplacení. Uvedený výrok tak vyzněl (posuzováno z procesního hlediska) zcela ve prospěch žalobkyně, která proto není osobou oprávněnou podat proti němu odvolání.

60. Odvolací soud proto ve smyslu § 218 písm. b) o.s.ř. odvolání žalobkyně směřující proti výroku I napadeného rozsudku odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou, aniž by přihlížel ke zpětvzetí odvolání žalobkyní v tomto rozsahu, neboť platí, že vzít odvolání zpět může jedině k podání odvolání subjektivně legitimovaný účastník.

61. Ve vztahu k výrokům II až V napadeného rozsudku má odvolací soud za to, že odvolání bylo podáno žalobkyní jako osobou oprávněnou.

62. Odvolací soud tedy přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek ve výrocích II - V včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování částečně zopakoval (§ 213 o.s.ř.) a učinil následující skutková zjištění.

63. Usnesením policejního orgánu ze dne 31.10.2016 bylo zahájeno trestní stíhání mj. zde žalobkyně celkem pro 10 skutků, v jejichž spáchání byl spatřován zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Kromě žalobkyně bylo tímto usnesením zahájeno trestní stíhání pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zák. i obviněného [jméno FO], který v té době již byl ve vazbě, a [jméno FO], [Anonymizováno] státního příslušníka. (usnesení [správní orgán 3] ze dne 31.10.2016)

64. Pro uvedené skutky pak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v [adresa] podala ke krajskému soudu na žalobkyni obžalobu ze dne 4. 7. 2011. Obžaloba byla podána na dalších osm obžalovaných, z nichž 6 bylo ve vazbě v různých vazebních věznicích (šlo mimo jiné i o spolupracujícího obžalovaného [jméno FO]) a jeden byl ve výkonu trestu odnětí svobody, jeden byl občanem [stát] a tři byli [stát] příslušníky. (obžaloba ze dne 4. 7. 2011).

65. Rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 7. 2018, č. j. [spisová značka], bylo 7 obžalovaných (po úmrtí jednoho z obžalovaných, přičemž čtyři z nich nadále byli ve vazbě) uznáno vinnými spácháním zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zák. a obžalovaný [jméno FO] dále zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zák. Žalobkyně byla pro pět skutků, jež jí byly kladeny za vinu, zproštěna obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř. a pro zbývajících pět skutků dle § 226 písm. b) tr. ř. (rozsudek krajského soudu ze dne 13. 7. 2018, č. j. [spisová značka])

66. O odvoláních státního zástupce proti uvedenému rozsudku podanému v neprospěch všech obžalovaných a pěti obžalovaných rozhodl Vrchní soud v [místo] rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka]. Ve vztahu k žalobkyni brojil státní zástupce do té zprošťující části, v níž byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Vrchní soud shledal v tomto rozsahu odvolání státního zástupce důvodným, a proto rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. (rozsudek Vrchního soudu v [místo] ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka])

67. Krajský soud pak opětovně rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. [spisová značka], žalobkyni ve vztahu k předmětným pěti skutkům, které jí byly kladeny za vinu, obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil. (rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2020, č. j. [spisová značka]) Odvolání státní zástupkyně proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 3. 5. 2021, č. j. [spisová značka]. (usnesení Vrchního soudu v [místo] ze dne 3. 5. 2021, č. j. [spisová značka])

68. Žalobkyně podala jako jediný uchazeč žádost o zařazení na služební místo [funkce] v [místo] Krajské pobočky [správní orgán 2] v [adresa], dne 10. 8. 2016 proběhlo otevírání obálek, k pohovoru konanému dne 2. 6. 2017 byla pozvána žalobkyně jako jediná uchazečka a byla vybrána výběrovou komisí jako nejvhodnější žadatel. (protokol o průběhu a výsledku výběrového řízení ze dne 2. 6. 2017)

69. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

70. Trestní stíhání žalobkyně zahájené dne 31. 10. 2010 pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. ve vztahu k celkem 10 skutkům neskončilo jejím pravomocným odsouzením, nýbrž zproštěním obžaloby rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 7. 2018, č. j. [spisová značka], pro pět skutků dle § 226 písm. a) tr. ř. a rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 10. 2020, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Vrchního soudu v [místo] ze dne 3. 5. 2021, č. j. [spisová značka], pro druhých pět skutků dle § 226 písm. b) tr. ř.

71. Soud I. stupně správně uzavřel, že ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, je tak dán odpovědnostní titul. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se v případech, kdy došlo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). Správně tak soud I. stupně aplikoval § 5 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.

72. Soud I. stupně učinil správná skutková zjištění ohledně následků, které předmětné trestní stíhání způsobilo v osobnostní sféře žalobkyně.

73. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že žalobkyně neprokázala, a to po opakovaném poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., které jí ze strany soudu I. stupně bylo poskytnuto spolu s poučením o následcích nevyhovění této výzvě spočívajících v neunesení břemene důkazního, tvrzené následky v podobě nezískání místa vedoucího oddělení na pobočce [správní orgán 2] v [místo], infarktu a úmrtí jejího otce, prodeje družstevního podílu v bytovém družstvu a odvrácení mnoha známých.

74. Soud I. stupně správně zjistil z výpovědi samotné žalobkyně, že výběrové řízení na služební místo [funkce] v [místo] bylo zrušeno a bylo vypsáno nové výběrové řízení. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně byla jediná uchazečka o toto místo a byla výběrovou komisí vybrána jako nejvhodnější žadatel, aniž by tomu bránilo její probíhající trestní stíhání. V této souvislosti soud I. stupně správně zaznamenal, že ani za této situace žalobkyni nevznikl nárok na jmenování na předmětné služební místo ve smyslu § 23 odst. 2 zákona o státní službě. Nebyl-li žalobkyní označen žádný důkaz prokazující, že na předmětné služební místo nebyla jmenována právě a jen z důvodu svého trestního stíhání, pak je závěr soudu I. stupně o neprokázání uvedeného tvrzení správný.

75. Stejně tak je správný závěr soudu I. stupně o neprokázání tvrzení žalobkyně, že její otec v důsledku jejího trestního stíhání utrpěl infarkt a následně o několik měsíců později zemřel. Jakkoli vyplynulo z výpovědi žalobkyně a svědkyně [jméno FO], že otec žalobkyně utrpěl infarkt bezprostředně poté, co se o trestním stíhání žalobkyně dozvěděl, není tato časová souvislost dostatečná k prokázání toho, že k jeho infarktu a následnému úmrtí došlo v důsledku trestního stíhání žalobkyně. Jak soud I. stupně poukázal, mohla žalobkyně tato svá tvrzení prokázat např. lékařskými zprávami, nicméně žádné takové důkazy neoznačila.

76. Soud I. stupně v řízení správně zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím ze dne 24. 11. 2016 s účinností od následujícího dne dle § 48 odst. 1 zákona o státní službě zproštěna výkonu služby ve vztahu ke služebnímu místu [funkce] a nadále pobírala pouze 50 % svého dosavadního platu, že z počátku trestního stíhání jí bylo vyplaceno dvakrát 100 000 Kč z penzijního a stavebního spoření a že si půjčovala peníze od přátel. Zároveň však zjistil, že družstevní byt, který převedla smlouvou ze dne 3. 6. 2019 na [jméno FO], byl do té doby prázdný, žalobkyně jej nepronajímala, aby si finančně přilepšila. Finanční prostředky získané z převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu pak žalobkyně použila na nákup automobilu a garáže a úhradu dluhů. K tomu došlo za situace, kdy trestní stíhání žalobkyně stále probíhalo, byť již jen pro pět z původních deseti skutků, jež jí byly kladeny za vinu, a to poté, co Vrchní soud v [místo] rozsudkem ze dne 12. 2. 2019 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 13. 7. 2018 ve výroku, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř. Pokud by vskutku došlo k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně a tím, že se dostala do svízelné finanční situace, zcela jistě by utržené prostředky nepoužila na nákup nového auta a garáže, ale snažila by si vytvořit finanční rezervu. Závěr soudu I. stupně, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že byla nucena prodat svůj byt v důsledku trestního stíhání, je tudíž správný.

77. Soud I. stupně též správně podotkl, že trestní stíhání žalobkyně nepochybně negativně zasáhlo její pověst. Odvolací soud však musí zároveň se soudem I. stupně souhlasit, pokud jde o jeho závěr, že provedenými důkazy tvrzení žalobkyně, že se od ní odvrátilo mnoho známých, nebylo prokázáno, a že žádné další důkazy k prokázání tohoto tvrzení přes opětovné poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. nenabídla.

78. Odvolací soud uplatněné odvolací námitky žalobkyně tedy z vyložených důvodů relevantními neshledal.

79. Za této situace soud I. stupně správně při zvažování formy a případné výše zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalobkyně dle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. vyšel z těch dopadů do její osobnostní sféry, které vzal za prokázané. Správně tedy zohlednil, že žalobkyně byla postavena mimo službu, do návratu do práce byla šikanována ze strany svého vedoucího, usnesení o zahájení jejího trestního stíhání bylo doručováno jejímu zaměstnavateli tak, že se informace o tom rozšířila mezi zaměstnance úřadu, že byla odvolána z funkce předsedkyně odborové organizace, že trestní stíhání ji stresovalo, vyhledala pomoc psychiatra, že o jejím trestním stíhání se z důvodu medializace případu dozvěděla řada osob, že trestní stíhání zasáhlo její rodinný život, kdy nadále nemohla podporovat sportovní aktivity svého vnuka, že trestní stíhání ovlivnilo její finanční situaci, neboť byla postavena mimo službu s 50 % platem, že orgány činné v trestním řízení ji nutily vypovídat proti panu [jméno FO] a chovaly se k ní nevhodně.

80. K těmto dopadům do osobnostní sféry žalobkyně soud I. stupně správně přihlédl jako jednomu z kritérií při úvaze o formě, resp. výši zadostiučinění ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jako k dalším kritériím správně přihlédl k povaze trestní věci, kdy žalobkyně byla stíhána pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a byla ohrožena trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání 2 – 6 let, přičemž správně uzavřel, že jakkoli šlo o stíhání v rámci drogové kauzy, nevyvolává toto takové negativní společenské odsouzení jako například stíhání za násilnou trestnou činnost. Zohlednil též délku trestního stíhání, které trvalo 4 a půl roku, a správně provedl porovnání s jinými obdobnými případy odškodnění, ve vztahu k nimž vyčerpávajícím způsobem provedl zhodnocení podstatných znaků, v nichž se s projednávanou věcí shodují i odlišují.

81. Závěru rezultujícímu z jeho úvah, že žalobkyni náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním, kdy byla obžaloby zproštěna dle § 226 písm. a) a b) tr. ř., peněžité zadostiučinění v celkové výši 160 000 Kč, proto není na místě cokoli vytknout.

82. Soud I. stupně tedy správně se zohledněním skutečnosti, že žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku žalobkyni na uvedený nárok plnila částku 120 000 Kč, žalobnímu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši po provedeném částečném zpětvzetí 1 880 000 Kč s příslušenstvím vyhověl co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu tj. stran částky 1 840 000 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 2. 5. 2022 do zaplacení, výrokem II žalobu zamítl.

83. Odvolací soud dále nesdílí výtky žalobkyně, že délka namítaného trestního řízení byla nepřiměřená.

84. Soud I. stupně správně určil délku namítaného řízení v trvání 4 a půl roku, i když nesprávně stanovil jeho počátek k 30. 10. 2016, nikoli ke správnému 31. 10. 2016, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně. Správně pak za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která shrnul v bodech 81 – 85 odůvodnění svého rozhodnutí, hodnotil, zda je řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé podle jednotlivých okolností případu. Vzal v úvahu všechna rozhodná kritéria - složitost věci, význam předmětu řízení pro žalobkyni, postup soudů a chování žalobkyně a jejich posouzením dospěl ke správnému závěru, že shora uvedenou délku řízení nelze kvalifikovat jako nepřiměřeně dlouze vedené řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

85. Správně přitom v souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v již shora zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 v této souvislosti nepřihlédl k presumovanému vyššímu významu řízení pro žalobkyni, neboť tuto okolnost zohlednil v rámci posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. V rámci posouzení uvedeného nároku soud I. stupně též soud I. stupně zohlednil i délku namítaného řízení.

86. Soud I. stupně tedy správně uzavřel, že význam namítaného řízení pro žalobkyni byl standardní a že se na jeho délce nijak nepodílela.

87. Správně též uzavřel, že řízení nebylo zatíženo průtahy, obdobím nečinnosti soudů, jejichž postup byl koncentrovaný a odpovídal níže rozvedeným okolnostem dané trestní věci.

88. Tyto okolnosti spočívaly v soudem I. stupně správně zohledněné skutečnosti, že trestní řízení bylo vedeno proti několika obviněným, k čemuž odvolací soud zdůrazňuje, že v době podání obžaloby bylo z devíti obžalovaných sedm ve výkonu vazby a jeden ve výkonu trestu odnětí svobody a čtyři z nich byli cizími státními příslušníky. Jednalo se o drogovou trestnou činnost s mezinárodním prvkem. Odtud se podává složitost věci ve všech jejích složkách, neboť probíhalo složité a obsáhlé dokazování (výslechy obžalovaných, svědků, dokazování listinami a dokazování znalecké), v jehož rámci docházelo k zapojování tlumočníků. Opakovaně byli předvoláváni svědci, bylo rozhodováno o vazbách, o žádostech o propuštění z nich, o domovních prohlídkách. Soud I. stupně správně zohlednil i to, že po hmotněprávní stránce byla řešena též otázka existence organizované skupiny působící ve více státech, a že věc byla opakovaně řešena na dvou stupních soudní soustavy, k čemuž odvolací soud dodává, že tomu tak bylo nejen ve věci samé, ale i ve věcech vazebních.

89. Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně uzavírá, že délka namítaného řízení odpovídala zcela složitosti projednávané věci a na namítané řízení nelze nahlížet jako na nepřiměřeně dlouze vedené ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

90. Argumentuje-li žalobkyně tím, že nepřiměřenost délky namítaného řízení rezonuje o to více, že do něj byla vtažena v důsledku účelového a nátlakového jednání příslušníka policie, pak se dovolává skutečnosti, která již byla zohledněna v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a k níž tak při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzenou délkou namítaného řízení již nelze přihlížet, aby nedocházelo k dvojímu odškodnění téhož.

91. Nedošlo-li k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., není důvodný nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 171 084 Kč s příslušenstvím a soud I. stupně tento žalobní požadavek žalobkyně správně výrokem II zamítl.

92. Soud I. stupně správně při určování poměru úspěchu účastnic vycházel ze vzájemného poměru tarifních hodnot jednotlivých žalobkyní uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné pod číslem 68/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 886/17), nikoli z výše peněžitého plnění, které jí bylo přisouzeno a které jí poskytla žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci. Žalobkyně v řízení uplatnila dva samostatné nároky – nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené trestní stíhání, nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Tarifní hodnota každého z nároků na náhradu nemajetkové újmy činí ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 50 000 Kč a žalobkyně byla dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2014, ve vztahu k druhému z těchto nároků zcela úspěšná a ve vztahu k prvnímu z nich zcela neúspěšná. Soud I. stupně tedy správně uzavřel, že poměr úspěchu obou účastnic je zcela vyrovnaný, a správně za této situace o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

93. Soud I. stupně správně rozhodl i o základu náhrady nákladů státu dle § 148 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 155 odst. 1 o.s.ř., neboť ke dni vyhlášení rozsudku sice pravomocně usnesením ze dne 29. února 2024, č. j. 37 C 90/2022-122, přiznal svědečné svědkyni [jméno FO] ve výši 288 Kč, ale ještě nerozhodl o svědkyní [jméno FO] uplatněném svědečném. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu každé z účastnic byl 50 %, správně soud I. stupně základ náhrady nákladů státu určil k zaplacení každé z účastnic též v uvedeném poměru. Správně pak v neposlední řadě určil lhůtu k plnění náhrady nákladů státu dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

94. Z vyložených důvodů odvolací soud jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil výroky II až V rozsudku soudu I. stupně.

95. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů této fáze řízení. Výše náhrady nákladů odvolacího řízení žalované činí 600 Kč a sestává ze 2 paušálních náhrad nákladů řízení - § 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem). O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

Poučení