37 C 90/2022 - 159

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 2 051 084 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [jméno FO]. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit náklady státu České republice Obvodnímu soudu pro [adresa] na účet Obvodního soudu pro [adresa] v rozsahu 50 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

V. Žalovaná je povinna nahradit náklady státu České republice Obvodnímu soudu pro [adresa] na účet Obvodního soudu pro [adresa] v rozsahu 50 % ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Svůj nárok co do výše [částka] s příslušenstvím přitom opírala o tvrzený nesprávný úřední postup, resp. nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Liberci (dále též „KS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] [právnická osoba]/[Anonymizováno](dále též „původní řízení“), když požadovaná částka podle žalobkyně představovala přiměřené zadostiučiněné, kterého by se jí mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu. Dále svůj nárok do výše [částka] s příslušenstvím opírala o tvrzené nezákonné rozhodnutí usnesení [právnická osoba], Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem [adresa], ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále též „usnesení ze dne [datum]“), když požadovaná částka podle žalobkyně představovala přiměřené zadostiučiněné, kterého by se jí mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet.

3. Žalobkyně ve své žalobě popsala průběh původního řízení. K tomu zdůraznila, že byla zproštěna podle § 226 písm. a) trestního řádu. K délce původního řízení uvedla, že její trestní stíhání trvalo téměř 4,5 roku. Původní řízení tak bylo zcela nepřiměřeně dlouhé. Dále žalobkyně dotvrdila následující dopady trestního stíhání do jejího života. Zaprvé, žalobkyně tvrdila, že trestní stíhání zasáhlo do jejího pracovního života. K tomu uvedla, že pracovala jako metodik projektu „Efektivní služby zaměstnanosti“ Odboru zaměstnanosti Krajské pobočky [nebezpečný obsah] ČR, přičemž byly rozhodnutím zproštěna výkonu služby. Dále se žalobkyně přihlásila na výběrové řízení na místo vedoucí oddělení zprostředkování. Dne [datum] byl proveden s žalobkyní pohovor, nicméně žalobkyně nemohla na dané místo kvůli trestnímu stíhání nastoupit. Nadto žalobkyně poukazovala na skutečnost, že kvůli zproštění výkonu služby jí nemohlo v průběhu této doby být pravidelně zvyšováno osobní ohodnocení a její plat tak až na zvýšení v důsledku změny právních norem po celou dobu trestního řízení stagnoval. Zadruhé, žalobkyně tvrdila, že trestní stíhání negativně zasáhlo i její majetkové poměry. Po dobu čtyř a půl roku žila tzv. na dluh – nedokázala pokrývat své měsíční náklady, neboť jí bylo vypláceno jenom 50 % platu. Když byla finanční situace neúnosná, byla nucena prodat byt, resp. převést svůj podíl v družstvu na jinou osobu. Přišla tak o zisky z nájmu, resp. byla by bývala mohla později prodat dotčený byt za nepoměrně vyšší částku. Zatřetí, žalobkyně tvrdila i negativní dopady trestního stíhání do její cti a pověsti. Konkrétně poukazovala na skutečnost, že trestní stíhání vedlo k zostuzení a její dehonestaci v zaměstnání; dosud se setkává s odsouzením svých kolegů, a to i přes zproštění obžaloby. Žalobkyně byla nucena v důsledku trestního stíhání skončit na pozici předsedkyně odborů při KoP [adresa], které v minulosti zakládala. Začtvrté, žalobkyně poukazovala na skutečnost, že její trestní stíhání bylo medializováno. Zapáté, žalobkyně tvrdila negativní dopady trestního stíhání ve svém sociálním životě. Mnoho známých se od ní v důsledku trestního stíhání odvrátilo; žalobkyně má dodnes problémy při navazování nových vztahů. Zašesté, trestní stíhání zasáhlo i rodinný život žalobkyně. Konkrétně měla přijít o schopnost plnohodnotně (jak psychicky tak i finančně) podporovat svoji dceru a vnuka.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí. Žalovaná uznala zásahy do profesního života a žalobkyni přiznala částku [částka] coby přiměřené zadostiučinění za její nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky původního řízení, žalovaná uvedla, že v případě tohoto nároku neshledala existenci odpovědnostního titulu.

5. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

6. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně dne [datum] uplatnila u žalované své nároky, jako v projednávané věci. Žalovaná přitom vypořádala tyto nároky svým stanoviskem ze dne [datum], ve kterém přiznala žalobkyni nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním ve výši [částka]. Tato částka byla žalobkyni vyplacena [datum].

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Ze spisu vedeného u Krajského soudu v [adresa] – pobočka [adresa] pod sp. zn. [nebezpečný obsah].

9. Dále z listin založených ve spisem vedeném u Krajského soudu v [adresa] – pobočka [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] [právnická osoba]/[Anonymizováno] soud zjistil následující. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

10. Z protokolu o průběhu a výsledku výběrového řízení na služební místo [Anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně se účastnila jako jediný uchazeč výběrového řízení na služební místo [Anonymizováno], [Anonymizováno] a byla pozvána k pohovoru, který se uskutečnil dne [datum]. V souladu s § 28 odst. 3 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“) byla žalobkyně vybrána jako nevhodnější uchazeč.

11. Z rozhodnutí o zproštění výkonu služby ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně byla podle § 48 odst. 1 zákona o státní službě ode dne [datum] zproštěna výkonu služby, pokud jde o její služební poměr a zařazení na služební místo [Anonymizováno]“ v [Anonymizováno] [nebezpečný obsah] [Anonymizováno] v [adresa]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stojí, že dne [datum] bylo [Anonymizováno] doručeno Usnesení [Anonymizováno], odbor [adresa] o zahájení trestního stíhání paní [Jméno žalobkyně], a to jako obviněné pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. d) trestního zákoníku.

12. Ze smlouvy o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně převedla svůj podíl v [Anonymizováno] [jméno FO] se sídlem [adresa] na [jméno FO], a to za částku [částka].

13. Z výslechu žalobkyně soud zjistil, že u žalobkyně byla provedena domovní prohlídka. Této domovní prohlídky se účastnil i soused žalobkyně. Žalobkyně byla 4,5 roku postavena mimo službu a pobírala 50 % svého platu. Tato částka pak měla žalobkyni pokrývat její náklady na živobytí; jinak žalobkyně měla zůstat bez prostředků. Konkrétně k dotazu soudu žalobkyně uvedla, že pobírala přibližně [částka], přičemž cca [částka] žalobkyně zaplatila za nezbytné platby a k útratě jí měsíčně zbývalo cca [částka]. Dále žalobkyně uvedla, že v průběhu trestního stíhání došlo k navýšení jejího příjmu až na částku [částka]. Žalobkyně svoji domácnost s nikým nesdílela. Žalobkyně tak nebyla schopna podporovat svého vnuka ve hře hokeje. Žalobkyně si rovněž byla nucena půjčovat peníze od přátel. V průběhu trestního stíhání v listopadu [Anonymizováno] žalobkyně rovněž získala částky [částka] z penzijního spoření a stejnou částku ze stavebního spoření. Žalobkyně své trestní stíhání zatajovala před sousedy a svým otcem, neboť se za něj styděla. Krátce poté, co se otec žalobkyně dozvěděl o jejím trestním stíhání dostal infarkt a půl roku nato zemřel. K dotazu soudu pak žalobkyně uvedla, že v době úmrtí byl její otec stár přibližně 70 let. Žalobkyně rovněž vypověděla, že výběrové řízen, kterého se účastnila, bylo zrušeno a bylo vyhlášeno nové výběrové řízení. O návratu do zaměstnání poté čelila šikaně ze strany svého vedoucího. Žalobkyně si na jeho chování stěžovala a byla převedena pod jiného vedoucího. Po návratu do práce žalobkyně rovněž čelila nepříjemný poznámkám na svou adresu. K dotazu soudu vypověděla, že ředitelka [nebezpečný obsah] v [jméno FO]. [jméno FO] jí měla do očí říci, že se s ní již bavit nebude a že by pro ni bylo lepší, pokud by pod vlivem alkoholu přejela dítě, než když mu prodává drogy. Žalobkyně měla rovněž čelil narážkám na to, že si měla ve Švédsku nakrást dost a že je nenažraná. Žalobkyně uvedla, že od zahájení svého trestního stíhání trpí nespavostí, bere na to léky. Rovněž vypověděla, že navštívila psychologa. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že byla kontaktována podplukovníkem [jméno FO]. S ním se měla sejít v [Anonymizováno] v restauraci [právnická osoba] v [adresa]. [jméno FO] této schůzce jí pak měl dotčený policejní důstojník nutit k tomu, aby svědčila proti panu [jméno FO]. Zároveň jí měl říct, že pokud svědčit nebude, bude obžalovaná i ona. Rovněž jí měl vyhrožovat tím, že pokud nebude spolupracovat s policejními orgány, zničí jí kariéru, nikdy již neuvidí svého vnuka a nenajde si žádného partnera. Při schůzce měla žalobkyně overal bez rukávů, schůzka se odehrála na venkovní zahrádce a žalobkyně si nic nedávala k jídlu. Žalobkyně dále vypověděla, že v [Anonymizováno] družstevní byt za částku [částka]. [adresa] [Anonymizováno] Kč užila na umření svých dluhů a za zbytek si koupila nový automobil. Žalobkyně dále uvedla, že tento byt byl prázdný v době prodeje a žalobkyně jej nijak nevyužívala (ani nepronajímala). V neposlední řadě žalobkyně vypověděla, že o jejím trestním stíhání věděla její dcera. Jinak žalobkyně měla své trestní stíhání tajit i před svými nejbližšími. Do začátku trestního stíhání žalobkyně udržovala milenecký poměr s jedním z obžalovaných a odsouzených panem [jméno FO]. Žalobkyně uvedla, že byla zakladatelkou odboru [nebezpečný obsah] v [Anonymizováno] a po zahájení jejího trestního stíhání byla odvolána z funkce předsedkyně této odborové organizace.

14. Z výslechů svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně zná žalobkyni 8-9 let. Svůj vztah k žalobkyni označila svědkyně za přátelský až kolegiální. Svědkyně vypověděla, že se dozvěděla o trestním stíhání paní žalobkyně tak, že na [nebezpečný obsah], kde pracovala, přijeli policisté a sháněli jí. Žalobkyně nicméně pracovala v té době v jiné budově [nebezpečný obsah], takže se policisté museli přemístit a hledali jí jinde. Obžaloba paní žalobkyně pak byla doručena datovou schránkou na [Anonymizováno] v [Anonymizováno], takže se s jejím obsahem seznámila řada osob. O paní žalobkyně se proto pak na [nebezpečný obsah] začalo proslýchat, že se živila prodejem drog a nahrabala si ve [Anonymizováno] peníze. Tyto informace o ní trousil zejména její vedoucí. Po návratu do práce pak žalobkyně čelila šikaně ze strany svého vedoucího [jméno FO]. Svědkyně vypověděla, že všichni v práci od ní dávali ruce pryč. Poté, co si paní žalobkyně stěžovala na svého vedoucího byla přidělena k jinému vedoucímu. S ohledem na skutečnost, že se svědkyně žalobkyně zastala, ona sama čelila problémům a požádala o přeložení na jiné místo. Konečně v neposlední řadě svědkyně vypověděla, že žalobkyně byla odvolána z funkce předsedkyně odborové organizace. Tomuto odvolání předcházela debata týkající se jejího postavení mimo službu.

15. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že svědek udržoval s žalobkyní v letech [Anonymizováno] až [Anonymizováno][Anonymizováno]milenecký poměr. Svědek rovněž vypověděl, že právní zástupce žalobkyně byl i jeho obhájcem v rámci původního řízení. Svědek vypověděl, že si dopisoval s žalobkyní v průběhu trestního stíhání. V těchto dopisech se žalobkyně svědkovi svěřila, že se chtěl účastnit výběrového řízení na místo vedoucího. Žalobkyně se rovněž svěřovala svědkovi, že jí trestní stíhání velmi zasáhlo. Svědek rovněž vypověděl, že se mu policisté chlubili tím, že se chovali vůči paní žalobkyni tvrdě. Konečně v neposlední řadě svědek vypověděl o tom, že se se svými známými bavil o intimnostech, které prováděl s žalobkyní, když tyto hovory byly odposlouchávány policií.

16. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně je dcerou žalobkyně. Svědkyně vypověděla, že se o trestním stíhání dozvěděla od své maminky. Svědkyně vypověděla, že trestní stíhání její maminku velmi zasáhlo. K dotazu soudu nicméně nebyla schopna uvést ani jedno jméno osoby, která s její maminkou měla ukončit přátelské vztahy kvůli jejímu trestnímu stíhání. Svědkyně vypověděla, že o trestním stíhání žalobkyně věděla jenom ona. Dále se o jejím trestním stíhání dozvěděl otec žalobkyně na ulici od sousedky. Následně měl dostat infarkt a zemřít asi 4 nebo 5 měsíců poté. K dotazu soudu svědkyně nebyla schopna říci, od koho se přesně otec žalobkyně dozvěděl o jejím trestním stíhání. K dotazu soudu dále svědkyně vypověděla, že otec maminky nevěřil tomu, že by žalobkyně spáchala trestný čin, kvůli kterému byla stíhána. Svědkyně rovněž vypověděla, že její pohled na žalobkyni se nijak nezměnil v důsledku trestního stíhání. Ona sama věřila v její nevinu. Svědkyně vypověděla, že o trestním stíhání žalobkyně věděl i její vnuk, který se kvůli tomu styděl. Sama žalobkyně pak měla finančně podporovat vnuka v jeho sportovních aktivitách, avšak po zahájení trestního stíhání v tom ustala. Svědkyně vypověděla, že žalobkyně v průběhu trestního stíhání pobírala přibližně [částka] měsíčně. Dále uvedla, že prodala byt. Peníze utržené z prodeje tohoto bytu pak měla žalobkyně použít na umoření svých dluhů. Svědkyně rovněž vypověděla, že si jí žalobkyně stěžovala na šikanu v práci. Svědkyně v neposlední řadě uvedla, že byla přítomna, jak žalobkyni volal pan [jméno FO] a nutil jí k výpovědi.

17. Soud zhodnotil výpověď svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jako věrohodné. Je sice pravdou, že [jméno FO] sama sebe označila za přítelkyni žalobkyně, svědek [jméno FO] udržoval v minulosti s žalobkyní milenecké vztahy a svědkyně [jméno FO] je dcerou žalobkyně. [jméno FO] druhou stranu soud neshledal existenci rozporů ve svědeckých výpovědích a ani žádné jiné skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti těchto svědků. Všichni svědci vypovídali spontánně a mimo jiné na dotaz soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně a jak k nim přišli.

18. Z audiovizuálního záznamu dostupného na stránkách [Anonymizováno] reportáže [jméno FO] z [adresa] podle policie zásobovala amfetaminem [Anonymizováno] - jeho členům hrozí až 18 let vězení soud zjistil, že v rámci této reportáže bylo informováno o trestním stíhání paní žalobkyně v pozici obviněné, respektive obžalované, kdy na tomto videozáznamu je i paní žalobkyně viditelná a identifikovatelná, nicméně v této reportáži nezazní její jméno.

19. Z audiovizuálního záznamu zprávy [právnická osoba] – [Anonymizováno]: [jméno FO] švédské dealery amfetaminem soud zjistil, že v rámci tohoto záznamu je jednak vidět i obličej paní žalobkyně rovněž v rámci tohoto záznamu, respektive této reportáže klade reportér paní žalobkyni dotazy.

20. Ze zápisu členské schůze základní odborové organizace [nebezpečný obsah] [adresa] soud zjistil, že dne [datum] od [Anonymizováno] hodin proběhla členská schůze [právnická osoba] [nebezpečný obsah] [adresa], kdy byl schválen v bodě [Anonymizováno] tohoto zápisu návrh na odvolání dlouhodobě nepřítomné předsedkyně [Jméno žalobkyně] z funkce předsedy základní odborové organizace a tento návrh byl přijat. Pro hlasovalo [Anonymizováno] a zdrželi se pouze [Anonymizováno], tedy žalobkyně byla odvolána z funkce předsedy základní odborové organizace. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

29. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

30. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

31. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

32. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

33. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

34. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

36. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

37. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

38. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

39. Jak uvedeno shora, žalobkyně se domáhala (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byla zproštěn obžaloby ([částka] s příslušenstvím) a (ii) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daného trestního stíhání ([částka] s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

40. Jak plyne ze shora uvedeného, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 41. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

42. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

43. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.].

44. Co se týče zkoumání, zda si žalobkyně zavinila trestní stíhání sama či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobkyně coby obviněná přispěla k tomu, že trestní řízení proti ní bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jejím jednání, kterým měla podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jejím chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinila, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněná dopustila, byť zaviněně, skutku, pro který byla stíhána a jímž vyvolala podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnila postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. [jméno FO]. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

45. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobkyně neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

46. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení ze dne [datum]), neboť žalobkyně byla rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 11 To 74/2020-16791, soud zjistil, že žalobkyně byla ke dni [datum] pravomocně zproštěna obžaloby, a to částečně podle § 226 písm. a) a částečně podle § 226 písm. b) trestního řádu.

47. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

48. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

49. V daném případě byla žalobkyně trestně stíhána za spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobkyně byla obžalována (resp. trestně stíhaná) ze spáchání zločinu, přičemž jí hrozil trest odnětí svobody až ve výši 6 let. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně byla trestně stíhaná v rámci drogové kauzy. Jednalo se proto svojí povahou o závažnou trestnou činnost, která zpravidla působí negativní společenské odsouzení stíhané, i když na druhou stranu nikoliv tak zásadní jako např. násilná trestná činnost.

50. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 4 roky a 6 měsíců. K tomu soud poznamenává, že si je vědom toho, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případech, kdy se žalobkyně domáhá zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, jakož i zadostiučinění z titulu samotného nezákonného trestního stíhání, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nemá přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). S ohledem na skutečnost, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobkyni nenáleží přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (jak bude v podrobnostech osvětleno níže), má nicméně soud za to, že je namístě přihlédnout k délce trestního řízení, neboť v projednávané věci nemůže dojít k duplicitnímu odškodnění za totéž. Zdůrazňuje se přitom, že jakkoliv nebyla délka původního řízení nepřiměřeně dlouhé (viz níže), zdejší soud se domnívá, že původní řízení nebylo ani nikterak krátké.

51. Žalobkyně dále tvrdila dopady nezákonného trestního stíhání ve své osobní sféře, a to ve sféře rodinné, pracovní a ve sféře sociální. K tomu soud v podrobnostech uvádí následující.

52. Soud má za prokázané dopady trestního stíhání do pracovního života žalobkyně, pokud jde o její postavení mimo službu a pokud jde o její šikanu ze strany jejího vedoucího. K této skutečnosti soud prováděl dokazování listinami (rozhodnutí o postavení mimo službu) a dále k této skutečnosti vypovídala podrobně nejenom sama žalobkyně, ale i svědkyně [jméno FO]. Soud má rovněž za prokázané, že policejní orgán doručoval usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně takovým způsobem, že se informace o trestním stíhání žalobkyně rozšířila mezi zaměstnance úřadu, kde žalobkyně pracovala. K tomu soud odkazuje na výpověď svědkyně [jméno FO], o které soud nemá důvodu pochybovat. Soud vzal rovněž za prokázané, že žalobkyně byla v důsledku zahájení svého trestního stíhání odvolána z funkce předsedkyně odborové organizace. K tomu soud odkazuje na příslušný zápis a zejména pak opětovně na svědeckou výpověď [jméno FO].

53. Soud má rovněž za prokázané, že trestní stíhání žalobkyni stresovalo a žalobkyně byla dokonce nucena vyhledat pomoc psychiatra. K tomu soud odkazuje na výslech žalobkyně a [jméno FO] a [jméno FO].

54. Dále soud poukazuje na skutečnost, že trestní stíhání žalobkyně bylo široce medializováno, jak vyplynulo z provedeného dokazování. K tomu soud poznamenává, že si je vědom judikatorních závěrů, podle kterých medializace trestního stíhání, je-li prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, aniž se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, nelze přičítat k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3870/2012). Nicméně soud nepřičítá k tíži žalované samotnou okolnost, že bylo trestní stíhání žalované medializováno. Podle soudu je ovšem třeba vnímat samotný rozdíl mezi medializací, tj. tím že se jméno a podobizna žalobkyně objevily v celostátních mediích, a to právě ve spojení s původním řízení, a faktem, že nemůže být pochyb o tom, že o trestním stíhání žalobkyně se prostřednictvím medializace dozvěděla řada osob, přičemž s ohledem na charakter trestné činnosti, která byla žalobkyni kladena za vinu, jenom stěží tato vědomost mohla vyvolat kladné smýšlení ve vztahu k žalobkyni.

55. Soud má dále za prokázané, že trestní stíhání zasáhlo i rodinný život žalobkyně. K tomu soud zejména poukazuje na skutečnost, že v důsledku trestního stíhání nemohla žalobkyně nadále finančně podporovat svého vnuka, jak vypověděla svědkyně [jméno FO]. [jméno FO] druhou stranu na tomto místě soud považuje za podstatné zdůraznit, že nepovažuje zásahy trestního stíhání do rodinného života žalobkyně za nikterak intenzivní. Tento svůj názor soud opírá zejm. o výslech [jméno FO], která jednoznačně vypověděla, že o trestním stíhání žalobkyně věděla pouze ona, otec a vnuk. Ona i otec žalobkyně přitom věřili v nevinu paní žalobkyně.

56. Soud dále vzal za prokázané, že trestní stíhání negativně ovlivnilo finanční situaci paní žalobkyně. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí o postavení mimo službu, jakž i na účastnický výslech žalobkyně a výpovědi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO].

57. V neposlední řadě má soud za prokázané rovněž i to, že orgány činné v trestní řízení žalobkyni nutili k tomu, aby vypovídala proti panu [jméno FO]. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

58. Pokud pak jde o důkaz výslechem účastníka, nelze přehlédnout, že tento důkazní prostředek má subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního [jméno FO]. [adresa]: Wolters Kluwer, 2012, s. 192).

59. V projednávané věci pak soud skutkové závěry stran nepatřičného chování policejních orgánů vůči osobě žalobkyně pak sice soud staví zejména na výslechu žalobkyně, nicméně nelze přehlédnout, že její výpověď byla velmi podrobná a soud nemá jediného důvodu o ní pochybovat. Nadto i svědek [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] potvrdili, že žalobkyně byla příslušným důstojníkem policie ČR kontaktována a nucena do výpovědi. 60. [jméno FO] druhou stranu soud nevzal za prokázané následující dopady trestního stíhání do života paní žalobkyně.

61. Zaprvé, soud nevzal za prokázané, že žalobkyně by v příčinné souvislosti s trestním stíháním přišla o místo vedoucího oddělení. K tomu soud zdůrazňuje, že sama žalobkyně vypověděla, že výběrové řízení, kterého se účastnila, bylo zrušeno a bylo vypsáno nové výběrové řízení. Nadto nelze přehlédnout, že z relevantní zákonné [nebezpečný obsah] rozhodně neplyne, že by se žalobkyně výběrové řízení nemohla zúčastnit; samotný úspěch ve výběrovém řízení pak automaticky bez dalšího nezakládá právní nárok na jmenování do příslušné funkce (viz § 24 a násl. zákona o státní službě). Žalobkyně přitom na podporu svých tvrzení nabídla v zásadě pouze svůj účastnický výslech a protokol, ze kterého lze ovšem pouze zjistit, že se výběrové řízení konalo a žalobkyně se jej účastnila. Jiné důkazy, ač soudem řádně poučena a vyzvána postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudu nenabídla. Soud proto nemá toto její tvrzení za prokázané.

62. Zadruhé, soud ani neuvěřil tvrzení žalobkyně, že její otec v důsledku jejího trestního stíhání utrpěl infarkt a zemřel. K tomu soud zdůrazňuje, že sice sama žalobkyně a svědkyně [jméno FO] vypověděly, že otec žalobkyně utrpěl infarkt bezprostředně poté, co se o trestním stíhání žalobkyně dozvěděl. [jméno FO] druhou stranu obě shodně vypověděly, že otec žalobkyně zemřel až několik měsíců poté. Dále pak svědkyně [jméno FO] vypověděla, že otec žalobkyně byl starší 70 let a rovněž měl věřit v nevinu paní žalobkyně. Podle soudu je tak stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že otec žalobkyně skutečně zemřel a utrpěl infarkt v důsledku trestního stíhání žalobkyně. Ačkoliv poučená podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně soudu žádné další důkazy nenabídla (jakkoliv by se tyto nabízely např. v podobě lékařských zpráv). Soud proto nemá toto její tvrzení za prokázané.

63. Zatřetí, soud sice uvěřil žalobkyni, že trestní stíhání negativně ovlivnilo její finanční situaci, avšak neuvěřil žalobkyni, že kvůli trestnímu stíhání byla nucena podat svůj podíl v bytovém družstvu. Žalobkyně byla postavena mimo výkon služby a v souladu se zákonnou právní [nebezpečný obsah] pobírala 50 % svého platu. [jméno FO] druhou stranu sama žalobkyně vypověděla, že jí i po zaplacení všech poplatků zbyla minimální částka na další útraty. Nadto krátce po zahájení trestního stíhání se dostalo do její dispoziční sféry dvakrát [částka]. Krom toho žalobkyni nic nebránilo v tom, aby případně žádala i o dávky státní sociální podpory. Nadto sama žalobkyně vypověděla, že velkou část financí získaných z prodeje družstevního podílu použila na nákup nového automobilu. Soud tak sice rozumí tomu, že žalobkyně trpěla finanční tísní v důsledku zahájeného a vedeného trestního stíhání, avšak podle názoru zdejšího soudu žalobkyni nic nebránilo v tom, aby tuto svoji situaci řešila jinak. Koneckonců sama žalobkyně vypověděla, že dotčený byt byl prázdný a nebyl využíván. Žalobkyně jej tak mimo jiné i mohla např. pronajímat.

64. Začtvrté, soud ani neuvěřil žalobkyni, že by v důsledku trestního stíhání se od ní odvrátilo mnoho známých. Žádný ze svědků nebyl schopen k dotazu soudu uvést konkrétní příklady většího počtu osob, které se od ní měly odvrátit. Soud sice rozumí tomu, že trestní stíhání do určité míry nepochybně negativně zasáhlo pověst paní žalobkyně (viz medializace a rozšíření informace o trestním stíhání mezi spolupracovníky paní žalobkyně), avšak z žádného provedeného důkazu (lhostejno hodnotí-li se tyto důkazy zvlášť nebo ve svých vzájemných souvislostech), nelze dovodit, že by se od žalobkyně skutečně odvrátilo mnoho známých, či snad že by se snad žalobkyně drželo určité stigma. Ačkoliv poučená podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně soudu žádné další důkazy nenabídla (jakkoliv by se tyto nabízely např. v dalších svědeckých výslechů). Soud proto nemá toto její tvrzení za prokázané.

65. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyni nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobkyni vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

66. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

67. Zaprvé, s případem projednávaným u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 144/2020, kde trestní stíhání trvalo 6 let a 8 měsíců, poškozený byl stíhán pro trestní čin podvodu a legalizaci výnosů z trestné činnosti a byl zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. Poškozený byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v rozsahu 5 až 10 let a hrozbou náhrady škody ve výši 89 miliónů Kč. Poškozený byl v důsledku trestního stíhání veřejně dehonestován, případ byl významně medializován s uvedením jména poškozeného, rodina v něj ztratila důvěru a obávala se finančních problémů, neboť na poškozené finančně závisela a poškozený měl problémy splácet své závazky. Poškozený byl podnikatel a obchodní partneři se od něho odvrátili, upadl veřejný zájem o jeho sponzoring a přestal být zván na různé společenské akce a poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši [částka].

68. Zadruhé, s případem projednávaným u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 26/2020, kdy v rámci tohoto řízení bylo posuzováno trestní stíhání, které trvalo 3 roky a 10 měsíců. V tomto řízení byl poškozený ohrožen trestem odnětí svobody v délce trvání až 10 let, byla zasažena čest, důstojnost a dobré jméno poškozeného. O trestním stíháním vědělo širší okolí, toto bylo v obecné rovině medializováno a byl na tom okolím dotazován. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztahy poškozeného s dětmi, kterým se poškozený nemohl naplno věnovat a rovněž taky s jeho partnerkou. Negativně byl ovlivněn rozvoj jeho volnočasových aktivit, kterým se dříve naplno věnoval. K zásahu došlo i ve sféře finanční, když velká část rodinných financí byla použita právě na obhajobu poškozeného. V době trestního stíhání musela finanční chod rodiny zajišťovat partnerka poškozeného. Nebyly prokázány zásahy ve sféře profesní. O celé kauze bylo informováno médii. Poškozený se důvodně obával o bezpečností prověrku udělovanou národním bezpečnostním úřadem, když tato mu byla odňata a až následně k jeho urgencím vrácena. Soudem pak bylo přiznáno odškodnění ve výši [částka].

69. Zatřetí, s případem vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 245/2018, kdy trestní stíhání v této věci trvalo 6 let a 8 měsíců, poškozený byl stíhán pro trestný čin podvodu a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a informacím. Zproštěn byl podle § 226 písm. b) trestního řádu, byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v rozsahu od 1 do 5 let. S poškozeným v důsledku trestního stíhání byl ukončen jeho pracovní poměr na pozici ředitele pobočky společnosti a tento byl dále zaměstnán ve výrazně nižší pozici. V trestní věci byl vydán nepravomocně odsuzující rozsudek z důvodu obav o existenci nedostatku financí rodiny, poškozený již nedospěl k plánovanému druhému dítěti, ani nekoupil plánovaný byt. Poškozenému pak bylo přiznáno odškodnění ve výši [částka].

70. Soud se domnívá, že žalobkyni by nemělo přináležet odškodnění ve stejné výši jako ve věci sp. zn. 17 C 144/2020. V této věci totiž trestní stíhání trvalo delší dobu, poškozenému hrozil vyšší trest. Nadto poškozenému hrozila i náhrada škody ve výši desítek miliónů Kč. [jméno FO] druhou stranu se soud domnívá, že žalobkyni by nemělo náležet ani tak nízké odškodnění, jako ve věcech sp. zn. 10 C 26/2020 a 15 C 245/2018. Ve věci 10 C 26/2020 sice poškozenému hrozil vyšší trest, avšak trestní stíhání trvalo kratší dobu. I tento případ byl medializován, trestní stíhání zasáhlo negativně finanční život poškozeného, avšak poškozený neprokázal zásahy do sféry profesní. Pokud pak jde o věc sp. zn. 15 C 245/2019, v této věci sice trestní stíhání trvalo delší dobu, avšak hrozil trest vyšší. Poškozený sice pak prokázal negativní zásahy do pracovního života a do sféry finanční, avšak soud považuje zásahy trestního stíhání do života žalobkyně za širší a intenzivnější.

71. Lze tak uzavřít, že v projednávané věci by se odškodnění žalobkyně mělo pohybovat ve výši od [částka] do [částka]. Soud nakonec volil částku [částka], tj. částku v horní polovině daného rozpětí. Toto své rozhodnutí soud odůvodňuje tím, že žalobkyně byla zproštěna podle § 226 písm. a) a b) trestní řádu. Dále soud rovněž přihlédl k prokázanému nevhodnému chování policistů vůči osobě žalobkyně. Soud rovněž uvážil intenzivní dopady do profesního života žalobkyně, které byl v příčinné souvislosti s trestní stíhání pozastaven výkon služby a po návratu do práce žalobkyně kvůli svému trestnímu stíhání čelila šikaně. 72. [jméno FO] základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobkyně činí [částka]. S ohledem na skutečnost, že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobkyni částku [částka], soud žalobkyni přiznal zbývající částku [částka] (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok [jméno FO].).

73. Pouze pro [nebezpečný obsah] pak soud uvádí, že nepovažoval za přiléhavé srovnání s věcí projednávanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 C 207/2017, jak tvrdila žalobkyně. V dotčené věci totiž trestní stíhání trvalo déle (5 let a 3 měsíce) a poškozenému hrozil vyšší trest. Nadto poškozený prokázal podstatně širší dopady do svého života, kdy mimo jiné poškozenému skončila v důsledku trestního stíhání nedobrovolně politická kariéra. (ii) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního 74. Žalobkyně se rovněž domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky původní řízení. Soud se proto zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

75. Jak bylo uvedeno shora k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

76. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

77. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

78. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

79. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet dne [datum], kdy bylo zahájeno trestního stíhání žalobkyně. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobkyně, tedy činí cca 4 roky a 6 měsíců.

80. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobkyně. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

81. Trestní stíhání probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

82. Po skutkové stránce byla věc dle soudu složitá, o čemž svědčí už jen to, že v daném řízení bylo více obviněných, resp. obžalovaných, proběhl výslech řady svědků, byl přibrán znalec a provedena byla řada listinných důkazů (kdy si soud mimo jiné musel vyžádat překlady). Soud věc po stránce hmotněprávní hodnotí jako složitou, neboť orgány činné v trestním řízení neposuzovaly jenom otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byla žalobkyně stíhána, a splnění podmínek pro vznik trestní odpovědnosti žalobkyně, nýbrž se musely rovněž vypořádat s otázkou existence organizované zločinecké skupiny. Soud dále věc hodnotí jako složitou po stránce procesní, neboť se jednalo o věc s mez. prvek a byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. opakovaná předvolávání svědků, dále bylo ve věci rozhodováno o příkazu k domovním prohlídkám, o rozhodnutí o vazbě, žádostech o propuštění z vazby atd.). V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitou.

83. Žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

84. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobkyni, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum]), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobkyně na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož: „[D]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne [datum]).

85. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal průtahy, resp. období nečinnosti. Postup orgánů činných v trestním řízení v původním řízení soud považuje za koncentrovaný a odpovídající okolnostem dotčené trestní věci. Podle názoru zdejšího soudu tak orgány činné v trestním řízení postupovaly v původním řízení plynule a činily příslušné úkony v přiměřených lhůtách.

86. Soud zhodnotil všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, jak byly popsány shora, a k relevantním zákonným ustanovením i judikatuře, dospěl k závěru, že celková délka předmětného trestního řízení, resp. posuzovaného rozhodného období nebyla nepřiměřeně dlouhá.

87. Soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a tudíž jí ani nevznikla nemajetková újma. S ohledem na uvedené ani není na místě konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud si je vědom toho, že původní řízení nebylo nikterak krátké. Soud rovněž rozumí i žalobkyni, která ve své žalobě, jakož i na soudních jednáních zdůrazňovala, že subjektivně vnímala délku původního řízení jako nepřiměřeně dlouhou. [jméno FO] druhou stranu délka původního řízení byla dána zejm. složitostí věci. Nelze přitom po žalované (resp. státu) spravedlivě požadovat, aby ve složitých trestních případech, kdy jsou obviněny desítky lidí a věc má navíc i mez. prvek, zajistil, že justiční systém se s takovou kauzou vypořádá v řádech měsíců. Takovýto požadavek by byl naprosto nerealistický. Soud proto výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení coby náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým původním řízením zamítl.

88. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

89. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] a ve zbytku žalobu zamítl (viz výroky I. a [jméno FO]. tohoto rozsudku). Dlužno poznamenat, že soud přiznal žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši z částky [částka], která byla žalovanou dobrovolně plněna, a to sice za období od [datum] do [datum] (kdy žalovaná tuto částku plnila). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

90. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

91. Žalobkyně byla pro účely posuzování otázky náhrady nákladů řízení zcela neúspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízení a naopak úspěšná co do nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. S ohledem na skutečnost, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v těchto věcech je v případě obou nároků nezbytné vycházet z tarifní hodnoty [částka], platí, že žalobkyně byla se svojí žalobou úspěšná v rozsahu 50 % (resp. v rozsahu 50 % neúspěšná; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

92. O náhradě nákladů řízení státu pak bylo rozhodnuto pod bodem IV. a V. rozsudku, kdy při porovnání úspěšnosti a neúspěšnosti účastníků řízení soud vyhodnotil, že v daném případě je důvodné rozhodnout o tom, že žalobkyně i žalovaná jsou povinny zaplatit na náhradě nákladů státu každá 50% této náhrady s tím, že rozhodnutí o konkrétní výši náhrady nákladů řízení státu si soud vyhradil do samostatného rozhodnutí, a to s ohledem na skutečnost, že při vyhlašování rozsudku ještě soud nerozhodl o svědečném (resp. příslušné usnesení nenabylo právní moci) a nebyla tak jistá jeho celková výše.

93. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a V. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Ve výroku IV. pak byla pro žalobkyni stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť soud nehledal důvody pro stanovení lhůty delší (a žalobkyně to ani nepožadovala).

Poučení