14 Co 152/2025 - 218

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Soni Burešové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený obecnou zmocněnkyní [tituly před jménem] [Jméno zmočněnkyně] bytem [Adresa zmočněnkyně] proti žalovaným:

1. Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa]

2. Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice: soudní exekutorka [Jméno účastnice], IČO [IČO] Exekutorský úřad [adresa] sídlem [adresa] o 103 669,50 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 27 C 298/2023-179, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou Českou republikou – [ústřední orgán] dopravy ohledně částky 3 669,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 670 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a ve výroku III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou Českou republikou – [ústřední orgán], za účasti vedlejší účastnice [Jméno účastnice], soudní exekutorky, ohledně částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 12. 2023 do zaplacení a ve výrocích II a IV potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit první žalované České republice – [ústřední orgán] náklady odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici [Jméno účastnice], soudní exekutorce, náklady odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 103 669,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 104 670 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení [výrok I], uložil žalobci povinnost zaplatit 1. žalované náklady řízení v částce 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II], uložil žalobci povinnost zaplatit 2. žalované náklady řízení ve v částce 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok III] a konečně uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok IV].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 3 669,50 Kč a zaplacení přeplatku exekuce ve výši 1 000,50 Kč. Uvedl, že mu [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], uložil příkazem ze dne 21. 7. 2016 pokutu ve výši 2 500 Kč, a protože pokutu neuhradil, obrátil se tento [správní orgán 2] na soudní exekutorku [Jméno účastnice]. Jednalo o nesprávný úřední postup, neboť [správní orgán 2] [územě samosprávný celek] pověřil k vymožení pohledávky za žalobcem soudní exekutorku, ačkoli takový postup exekučního správního orgánu je v rozporu s exekučním řádem a občanským soudním řádem. [územě samosprávný celek] navíc disponuje potřebným aparátem a je tak schopno samo v postavení správce daně vymáhat pokuty. [správní orgán 2] [územě samosprávný celek] nedostál povinnosti zvolit takový způsob exekuce, který by nebyl ve zjevném nepoměru vůči vymáhané pohledávce, neboť v případě správní či daňové exekuce by náklady úřadu činily 500 Kč. Žalobci tak vznikla škoda ve výši uhrazených nákladů exekuce a nákladů oprávněného ve výši 3 669,50 Kč. Žalobci rovněž vznikl přeplatek 1 000,50 Kč, který mu nebyl vrácen.

3. Žalobce se dále domáhal náhrady škody 100 000 Kč vzniklé nepřiměřeným postihem jeho majetku v předmětné exekuci. Žalobci byly zablokovány účty se zůstatkem 40 000 Kč, který by byl zcela dostatečný pro úhradu vymáhané částky a nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Katastr nemovitostí zapsal poznámku o vedené exekuci u nemovité věci žalobce, a to u pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. [číslo], vše v katastrálním území [adresa]. Usnesení o zrušení zákazu nakládání s majetkem vydala soudní exekutorka až dne 23. 9. 2019. Poznámka z katastru nemovitostí byla vymazána až dne 18. 12. 2019, neboť usnesení o zrušení o zákazu obsahovalo chyby a bylo třeba opravit ho opravným usnesením. Žalobce měl u společnosti [právnická osoba] předjednáno poskytnutí úvěru na rekonstrukci rodinného domu. Poznámka v katastru nemovitostí celý proces zkomplikovala. Smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena 23. 4. 2020 a k zápisu zástavního práva došlo 2. 6. 2020. Dům žalobce byl před rekonstrukcí neobyvatelný, pročež žalobce musel vynakládat náklady na jiné bydlení v částce 10 000 Kč, a to po dobu 10 měsíců (září 2019 + červen 2020), celkem 100 000 Kč.

4. Soud I. stupně svým usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 27 C 298/2023-50, k částečnému zpětvzetí žaloby, řízení co do částky 1 000,50 Kč zastavil. Předmětem řízení zůstaly nárok na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč s příslušenstvím a nárok na náhradu škody ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím.

5. Prvá žalovaná nesporovala, že u ní žalobce předběžně dne 30. 5. 2023 uplatnil nárok ve výši 104 670 Kč. Nárok neshledala dne 6. 5. 2024 důvodným, ač měla za to, že není příslušnou organizační složkou. Namítala promlčení a sporovala existenci odpovědnostního titulu, neboť soudní exekuce je dovolenou formou vymáhaní pokuty a pro omezení generálního inhibitoria nebyly splněny podmínky, přičemž k návrhu žalobce doručeného 16. 9. 2019 soudní exekutorka ihned rozhodla. Dle 1. žalované absentuje i příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou 100 000 Kč.

6. Druhá žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že není příslušnou organizační složkou státu, neboť vymáhání pokut uložených dle zákona č. 361/2000 Sb., spadá do odvětví státní správy, jehož ústředním orgánem je [ústřední orgán] financí. Dála namítala promlčení žalovaného nároku.

7. Vedlejší účastnice uvedla, že pro omezení generálního inhibitoria nebyly splněny předpoklady. Vymáhané plnění bylo vyšší než 2 500 Kč, vymáhány byly i náklady řízení a náklady exekuce a oprávněného. V době postižení účtů žalobce nebylo vymožení jisté, vedlejší účastnice neměla informace o výši zůstatku na těchto účtech. Ke zrušení zákazu nakládat s majetkem mohla vedlejší účastnice přistoupit až k návrhu žalobce, což učinila. K výmazu poznámky došlo již v prosinci 2019. Žalobce podal nedůvodné námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, čímž se podílel na oddálení formálního ukončení exekučního řízení.

8. Soud I. stupně na základě shodných tvrzení stran a na základě provedeného dokazování zjistil, že [územě samosprávný celek], [orgán] (správně [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán] – poznámka odvolacího soudu), výzvou ze dne 16. 11. 2016 vyzvalo žalobce k zaplacení pokuty a nákladů řízení dle rozhodnutí [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], ze dne 17. 8. 2016, a to ve výši 2 500 Kč a 1 000 Kč. Dne 29. 7. 2019 žádala vedlejší účastnice Okresní soud ve [adresa] o pověření k vedení exekuce na návrh [územě samosprávný celek] coby oprávněného proti žalobci coby povinnému, a to k vymožení povinnosti zaplatit pokutu 2 500 Kč a náklady řízení 1 000 Kč dle příkazu [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], ze dne 21. 7. 2016, vykonatelného dne 10. 9. 2016. Vedením exekuce byla dne 1. 8. 2019 pod sp. zn. [spisová značka] pověřena vedlejší účastnice, která dne 15. 8. 2019 vydala exekuční příkazy přikázáním pohledávky z účtů žalobce a zaslala žalobci výzvu k úhradě vymáhané částky a vyrozumění o zahájení exekuce. Vše včetně exekučního titulu a exekučního návrhu bylo žalobci doručeno fikcí. Dne 19. 8. 2019 povinný vymáhanou pohledávku uhradil. Dne 20. 8. 2019 rozhodla vedlejší účastnice o výši nákladů příkazem k úhradě nákladů exekuce. Téhož dne zrušila exekuční příkazy, kterými byly postiženy účty žalobce. Dne 2. 9. 2019 podal žalobce proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky. Dne 10. 9. 2019 žádal žalobce o zrušení generálního inhibitoria, jde-li o jeho nemovitý majetek. Usnesením ze dne 23. 9. 2023 vedlejší účastnice zrušila zákaz nakládaní s nemovitou věcí povinného v katastrálním území [adresa]. Po právní moci tohoto usnesení bylo rozhodnutí zasláno katastrálnímu úřadu, který dne 11. 11. 2019 vyzval vedlejší účastnici k opravě, neboť nemovité věci nebyly v usnesení řádně specifikovány. Dne 15. 11. 2019 vydala vedlejší účastnice opravné usnesení, které posléze zaslala katastrálnímu úřadu. Dne 19. 12. 2019 byla poznámka vymazána. Dne 27. 1. 2020 Okresní soud ve [adresa] potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce. Rozhodnutí nabylo 11. 2. 2020 právní moci. Ke dni 11. 2. 2020 skončila exekuce provedením.

9. Dne 30. 5. 2023 žalobce uplatnil své nároky na náhradu škody u 1. žalované. Dne 26. 8. 2022 bylo [ústřední orgán] doručeno uplatnění nároku na náhradu škody z 22. 8. 2022; z tohoto podání nelze zjistit, jaký nárok byl uplatněn a z jakého důvodu je náhrada škody požadována.

10. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval soud I. stupně ustanovení § 1, § 5, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“].

11. Soud I. stupně předně uzavřel, že se žalobce domáhá náhrady škody ze dvou odpovědnostních titulů, a to z nesprávného úředního postupu [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], který vymáhal neuhrazenou pokutu cestou soudní exekuce (škoda 3 669,50 Kč), a z nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, která měla nepřiměřenou měrou postihnout majetek žalobce (škoda 100 000 Kč).

12. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč je dle názoru soudu I. stupně příslušnou organizační složkou žalované [ústřední orgán]. V jeho resortu má nárok původ, neboť právě [ústřední orgán] vykonává státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích a je dle § 124 odst. 2 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb. ve správním řízení nadřízeným orgánem krajských úřadů, a tedy i příslušným úřadem dle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk. A byl to [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], který rozhodl příkazem o povinnosti žalobce zaplatit pokutu a náklady řízení a následně ho předal k vymáhání příslušným orgánům. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že ohledně nároku na náhradu škody vzniklé postupem vedlejší účastnice soud I. stupně jednal jako s příslušnou organizační složkou žalované s [ústřední orgán].

13. Vzhledem k tomu, že obě žalované namítly promlčení žalobcových nároků, soud I. stupně prioritně řešil, zda je tato jejich obrana důvodná. Aplikoval ustanovení § 32 odst. 1 a § 35 odst. 1 OdpŠk.

14. Jde-li o nárok na náhradu škody 100 000 Kč uvážil, že promlčecí doba počala nejpozději běžet dne 11. 2. 2020, kdy byla exekuce provedena, přičemž poznámka z katastru nemovitostí byla vymazána již 19. 12. 2019, o čemž byl žalobce vedlejší účastnicí dne 15. 1. 2020 vyrozuměn. Žalobce však nárok na náhradu škody 100 000 Kč uplatnil u 1. žalované až dne 30. 5. 2023, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Tento nárok byl předběžně uplatněn jako promlčený. Výše škody byla žalobci známa již při uzavření nájemní smlouvy v roce 2019, soud I. stupně proto nepřisvědčil argumentaci žalobce, že škoda vznikla až v červnu 2020. Nad rámec uvedeného soud I. stupně uzavřel, že v případě tohoto nároku není dán ani odpovědnostní titul a ani příčinná souvislost. Účinky generálního inhibitoria nastávají i v situaci, kdy nebyl majetek povinného postižen žádným exekučním příkazem, a to okamžikem doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému. Soudní exekutor vydává exekuční příkazy k postižení majetku povinného v době, kdy skutečná hodnota majetku povinného (tedy i výše zůstatků na účtech) a příp. možnosti jeho zpeněžení nejsou známy. Až po vydání exekučních příkazů soudní exekutor vyhodnotí, kterým konkrétním způsobem bude exekuce vedena. Vedlejší účastnice tak dle soudu I. stupně nepochybila, když vydala exekuční příkazy k přikázání pohledávek z účtů žalobce a o omezení generálního inhibitoria dle § 44a odst. 3 ex. řádu rozhodla až k návrhu žalobce. Vydání opravného usnesení je standardní procesní postup a žádné prodlevy v něm nenastaly. Jde-li o příčinnou souvislost, žalobce tvrdil uzavření nájemní smlouvy již v roce 2019, škodu má přitom představovat nájemné za období září 2019 až červen 2020.

15. Jde-li o nárok na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč, soud I. stupně rovněž uvážil, že tříletá promlčecí doba počala běžet provedením exekuce dne 11. 2. 2020, kdy se žalobce měl o škodě dozvědět. Žalobce přesto tento svůj nárok uplatnil u 1. žalované až dne 30. 5. 2023, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Dokládal-li žalobce, že tento nárok uplatnil u [ústřední orgán] již dne 26. 8. 2022, žalobu podal u soudu I. stupně až dne 2. 12. 2023, a i při zohlednění lhůty šesti měsíců pro předběžné projednání nároku, po kterou se běh tříleté promlčecí doby staví, tedy žaloval již nárok promlčený. Nadto z podání z 22. 8. 2022, doloženého žalobcem, není zřejmé, jaký nárok a z jakého důvodu předběžně uplatnil. Ani v případě nároku na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč není dle názoru soudu I. stupně dán odpovědnostní titul, neboť [správní orgán 2] [územě samosprávný celek] nebyl při výběru způsobu vymáhání pohledávky omezen. Žalobce nesplnil uloženou povinnost, zahájení exekučního řízení tudíž zapříčinil sám svým jednáním.

16. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšným žalovaným a vedlejší účastnici přiznal právo na jejich náhradu.

18. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, které podáním ze dne 12. 2. 2025 doplnil. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že nejpozdějším termínem pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice bylo datum 11. 2. 2023, neboť dne 11. 2. 2020 byla exekuce provedena. Žalobce se o rozsahu škody ve smyslu § 620 odst. 1 o. z. dozvěděl až v červnu 2020, kdy bylo do katastru zapsáno zástavní právo hypoteční banky a žalobce mohl hypoteční úvěr čerpat. Do té doby nebyl žalobce schopen škodu řádně kvantifikovat, neboť vznikala průběžně. Subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejdříve v den zápisu zástavního práva do katastru, tj. 2. 6. 2020, a nárok tudíž promlčen není. Odpovědnostní titul je dle žalobce dán, neboť soudní exekutorka pro marginální pohledávku 2 500 Kč obstavila celý žalobcův majetek, ač jí muselo být zřejmé, že vymožení ohroženo není. Postup vedlejší účastnice byl nepřiměřený a tudíž nesprávný. Nadto chyba v usnesení vedlejší účastnice zapříčinila, že k významu poznámky o vedení exekuce došlo v katastru nemovitostí s prodlevou 4 měsíců. Žalobce přitom vymáhanou povinnost splnil ihned, jakmile se o exekučním řízení dozvěděl. Byl však vyhodnocen jako rizikový klient a předjednaný úvěr mu byl schválen až se značným časovým odstupem, což si nezbytně vyžádalo delší dobu hrazení nájemného.

19. Zjevně nesprávný byl dle žalobce i postup [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], který pro vymožení marginální částky 2 500 Kč zvolil nejnákladnější způsob exekuce, aniž pro to byl rozumný důvod. Je sice na úvaze správního orgánu, jakým způsobem exekuci provede, ale musí přitom respektovat základní zásady pro činnost správních orgánů. Žalobce nepopírá, že povinnost uloženou příkazem [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], nesplnil, což ale neznamená, že k nesprávnému úřednímu postupu při volbě způsobu vymáhání nedošlo. Žalobce rovněž namítal, že [ústřední orgán] není příslušnou organizační složkou. Nesprávný postup totiž nespatřuje v uložení pokuty za dopravní přestupek, ale v postupu [správní orgán 2] jako exekučního správního orgánu. Na vymáhání pokut se zák. č. 361/2000 Sb. nevztahuje.

20. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobci 103 669,50 Kč s příslušenstvím, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

21. Prvá žalovaná ve vyjádření k odvolání shledávala správným závěr soudu I. stupně, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvíjet nejpozději od data provedení exekuce. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že se poškozený dozví o škodě a jejím vzniku tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a toliko orientačně i její rozsah, a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Platí tedy, že dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Nesprávná je žalobcova úvaha o počátku běhu promlčecí lhůty odvozeného od výsledku volního jednání úvěrující banky a žalobce, neboť žalobce by náhradní bydlení musel mít zajištěno tak jako tak, když byl dům neobyvatelný. Žalobce tedy o nákladech na náhradní bydlení věděl předem, a to alespoň orientačně. S tím souvisí i nedostatek příčinné souvislosti. Soud I. stupně správně uzavřel nejenom, že nárok na náhradu škody je promlčen, ale i že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti 1. žalované, neboť absentuje odpovědnostní titul a příčinná souvislost. Žalobcovo protiprávní jednání a ignorování vykonatelného rozhodnutí nemůže jít k tíži 1. žalované.

22. Prvá žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. Druhá žalovaná ve vyjádření k odvolání setrvala na svém názoru, že není organizační složkou oprávněnou jednat za žalovaný stát, neboť žalobce nárok na náhradu škody 3 669,50 Kč spojuje s nesprávným úředním postupem [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán] (nikoliv [orgán]), tedy s postupem exekučního správního orgánu, který v rozporu s daňovým řádem nezvolil vymáhání formou méně nákladné správní či daňové exekuce. Tento nárok na náhradu škody žalobce pojí s nesprávným úředním postupem při vymáhání pokuty a ohledně tohoto nároku je příslušnou organizační složkou oprávněnou jednat za stát ve smyslu § 6 OdpŠk [ústřední orgán]. Druhá žalovaná odkazovala zejména na § 161 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, dle kterého dochází k tzv. dělené správě, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle daňového řádu nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. Podle § 2 odst. 3 písm. c) daňového řádu, se daní pro účely daňového řádu rozumí i peněžité plnění v rámci dělené správy. Ústředním orgánem pro daně je dle § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, [ústřední orgán].

24. V hmotněprávní rovině je však dle 2. žalované rozsudek soudu I. stupně správný, proto navrhovala, aby jej odvolací soud potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

25. Vedlejší účastnice ve vyjádření k odvolání upozorňovala, že v exekuci byla vymáhána netoliko pokuta 2 500 Kč, ale i náklady řízení a náklady exekuce a oprávněného. Vedlejší účastnice neměla ihned k dispozici veškeré údaje o majetku povinného, tyto získávala postupně prostřednictvím tzv. součinností. Jde-li o zůstatky na účtech, soudní exekutor nemá k dispozici online informace o vždy aktuálním zůstatku, popř. o pořadí vydaných exekučních příkazů, naopak má vždy k dispozici data několik dnů stará. S ohledem na extrémní likviditu peněžních prostředků na bankovních účtech není nikdy v okamžiku postižení účtů jisté, v jaké výši se prostředky na účtech nacházejí, to platí i o pořadí vydaného exekučního příkazu. Vedlejší účastnice poté, kdy dne 20. 8. 2019 žalobce vymáhanou povinnost splnil, vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce a činila kroky směřující k jejímu formálnímu ukončení. Exekuce byla provedena až právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti kterému žalobce neúspěšně brojil námitkami. O návrhu žalobce na zrušení zákazu nakládání s majetkem vedlejší účastnice bez průtahů rozhodla, doplnění tohoto rozhodnutí opravným usnesením k výzvě katastrálního úřadu je standardní procesní postup. [jméno FO] v tomto směru k žádným prodlevám nedošlo. Vedlejší účastnice se tudíž v předmětné exekuci žádného nesprávného úředního postupu nedopustila a závěr soudu I. stupně je správný.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání, a v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování nájemní smlouvou z 1. 7. 2019.

27. Z nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2019 odvolací soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem coby nájemcem a [jméno FO] coby pronajímatelem dne 1. 7. 2019. Pronajímatel se zavázal přenechat žalobci k dočasnému užívání bytovou jednotku v budově č.p. [číslo], [číslo], [číslo], postavené na pozemku parc. č. St. [číslo] v katastrálním území [adresa], a to za účelem bydlení a na dobu určitou od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 za nájemné 10 000 Kč měsíčně, splatné nejpozději do 25. dne v měsíci, za který se nájemné hradí, v hotovosti k rukám pronajímatele.

28. Ve zbytku odkazuje odvolací soud na skutková zjištění soudu I. stupně. V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně zcela jasně vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud dokazováním pouze zjistil obsah nájemní smlouvy, kterou měl žalobce dle žalobních tvrzení zajištěno náhradní bydlení.

29. A po takto provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, vyjma námitky stran nesprávné organizační složky žalované, jde-li o nárok na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč. K nároku na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč s příslušenstvím 30. Podle § 124 odst. 5 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, obecní úřad obce s rozšířenou působností projednává přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu. Podle § 125e odst. 4 téhož zákona správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává v přenesené působnosti obecní úřad obce s rozšířenou působností podle působnosti stanovené v § 124 odst. 5 písm. j). Podle § 125e odst. 6 téhož zákona pokuty vybírá orgán, který je uložil a příjem z pokut je příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost orgánu, který pokutu uložil.

31. Podle § 103 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád [dále také jen „správní řád“], exekučním správním orgánem je správní orgán, který je podle tohoto nebo zvláštního zákona oprávněn k exekuci.

32. Podle § 106 správního řádu obecní úřad nebo krajský úřad je exekučním správním orgánem tehdy, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. Na žádost obecního úřadu provede exekuci obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona (odst. 2). Pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní (odst. 3).

33. Podle § 2 odst. 3 písm. c) zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád [dále také jen „daňový řád“], daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění v rámci dělené správy.

34. Podle § 10 odst. 2 daňového řádu se správním orgánem pro účely tohoto zákona rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jiný orgán a právnická nebo fyzická osoba, pokud vykonává působnost v oblasti veřejné správy.

35. Podle § 161 daňového řádu k dělené správě dochází, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle tohoto zákona nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. To platí i tehdy, pokud vznikla platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (odst. 1). Orgán veřejné moci věcně příslušný ke správě placení peněžitého plnění podle odstavce 1 je v tomto rozsahu správcem daně. Osoba povinná k placení tohoto peněžitého plnění má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt při placení daní (odst. 2).

36. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. června 2011, č. j. [spisová značka], ve věci žalobce [ústřední orgán] proti žalovanému [ústřední orgán] o žalobě na určení pravomoci mezi ústřednímu orgány státní správy (konkrétně, který z orgánů je příslušný rozhodnout o odvolání proti výzvě k zaplacení pravomocně uložené pokuty za dopravní přestupek), uzavřel, že „ustanovení § 161 odst. 1, 2 daňového řádu upravuje institut tzv. dělené správy. Nejobvyklejší způsob dělené správy je ten, kdy vlastní realizaci rozhodnutí na peněžité plnění neprovádí orgán, který je uložil, ale tato pravomoc je svěřena jinému orgánu, který má vzhledem ke své zákonné kompetenci zpravidla lepší [orgán] a materiálně technické předpoklady pro vybírání a vymáhání peněžitých plnění. Jeden orgán tedy platební povinnost (peněžité plnění určené veřejnému rozpočtu) ve své vlastní zákonem uložené kompetenci uloží, (nebo taková platební povinnost vzniká přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí), a druhý orgán dbá ve své vlastní kompetenci o její řádné placení. V rámci této procesní dělby je zpravidla nalézána existence platební povinnosti na základě speciální právní úpravy se subsidiárním použitím procesní úpravy obsažené ve správním řádu, a inkasní rovina či platební fáze správy této platební povinnosti, která se již zásadně řídí procesní úpravou o vymáhání a vybírání daně. [správní orgán 3], [orgán], je věcně příslušný ke správě peněžitého plnění ve formě jeho vybírání podle ustanovení § 161 odst. 1 daňového řádu, který je tak v tomto rozsahu i správcem daně (§ 161 odst. 2 daňového řádu). Tomu závěru odpovídá i ustanovení § 10 odst. 2 daňového řádu, podle něhož správcem daně je správní orgán, jímž se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jiný orgán a právnická nebo fyzická osoba, pokud vykonává působnost v oblasti veřejné správy. Výše uvedený [orgán] proto splňuje zákonné znaky správce daně podle daňového řádu. Jednou ze základních zákonných pravomocí správce daně je i zabezpečení placení daní [§ 11 odst. 1 písm. e) daňového řádu], které pojmově zahrnuje evidování, vybrání, popřípadě vymáhání daně. Rozumí-li se pak daní pro účely daňového řádu - mimo jiné - i peněžité plnění, při jehož správě se postupuje podle tohoto zákona [§ 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu], a peněžité plnění v rámci dělené správy [§ 2 odst. 3 písm. c) daňového řádu], lze potom dovodit, že jde o obdobu placení daní, které patří pojmově do kompetence [ústřední orgán] jako ústředního orgánu pro daně, poplatky a clo (§ 4 odst. 1 kompetenčního zákona).“ 37. V daném případě byla dle skutkových zjištění soudu I. stupně rozhodnutím [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], ze dne 17. 8. 2016, uložena žalobci pokuta za dopravní přestupek ve výši 2 500 Kč a dále povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí nastala dne 10. 9. 2016. Žalobce přesto uloženou povinnost nesplnil. Výzvou [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], ze dne 16. 11. 2016 byl žalobce vyzván ke splnění uložené povinnosti. Žalobce povinnost přesto nesplnil, následně byl proto k vedlejší účastnici podán exekuční návrh. Jak shora uvedeno, podle daňového řádu se spravují i tzv. peněžitá plnění v rámci dělené správy. Takové plnění představuje i pokuta udělená mimo režim daňových zákonů, byť na ni v okamžiku rozhodnutí o jejím uložení jako na daň nahlížet nelze. [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán] pokutu k vymáhání předal [správní orgán 2] [územě samosprávný celek], [orgán], který je v rozsahu potřebném pro zajištění plnění pokuty do rozpočtu správcem daně [vizte § 106 odst. 3 správního řádu]. V případě vymáhání pokuty se tak jedná o tzv. dělenou správu ve smyslu § 161 odst. 1 daňového řádu, neboť pokuta je příjmem veřejného rozpočtu (nikoliv rozpočtu soukromého). A jak uzavřel Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 2. 6. 2011, č. j. [spisová značka], postupuje-li se při správě peněžitého plnění v rámci dělené správy podle daňového řádu, neboť je pro účely daňového řádu daní, pak se jedná o obdobu placení daní, které patří do kompetence [ústřední orgán] jako ústředního orgánu pro daně, poplatky a clo dle § 4 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

38. Odvolací soud proto přisvědčuje odvolací námitce žalobce a názoru 2. žalované jednající [ústřední orgán], že ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 3 669,50 Kč jednala za žalovanou Českou republiku nesprávná organizační složka. Příslušnou organizační složkou je ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk je [ústřední orgán], neboť ke škodě došlo v odvětví státní správy (placení daní), jež náleží do jeho působnosti.

39. Vzhledem k tomu, že za 2. žalovanou jednala ohledně tohoto nároku nesprávná organizační složka ([ústřední orgán]) namísto správné organizační složky ([ústřední orgán]), odvolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou ohledně částky 3 669,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 670 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a ve výroku III zrušit, neboť je zde jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. V souladu § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zároveň vrátil věc v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.

40. Na soudu I. stupně bude, aby jednal ohledně nároku na náhradu škody 3 669,50 Kč s příslušenstvím se správnou organizační složkou žalované České republiky, a sice s [ústřední orgán]. S ohledem na obranu České republiky – [ústřední orgán] ve vyjádření ze dne 5. 8. 2024 (č. l. 87 spisu) se bude soud I. stupně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení opakovaně prioritně zabývat tím, zda je tento nárok na náhradu škody promlčen. Toliko pro případě, že by snad soud I. stupně neshledal námitku promlčení důvodnou, odvolací soud odkazuje např. na rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. [spisová značka], dle kterého je oprávnění exekučního správního orgánu k provedení exekuce správního rozhodnutí na peněžité plnění prostřednictvím soudního exekutora limitováno zásadou přiměřenosti.

41. Soud I. stupně je v dalším řízení dle § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu.

42. V novém rozhodnutí soud I. stupně dle § 224 odst. 3 o. s. ř. rozhodne i o nákladech tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou. K nároku na náhradu škody ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím 43. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

44. Vyjma § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován. Jedná se o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než je činnost rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí [vizte Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 146 –147].

45. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

46. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody přitom nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody [vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015]. Zároveň platí, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015].

47. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, se promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje. Uvedený závěr pak lze dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1933/2021, vztáhnout i na majetkovou škodu, přičemž škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99).

48. V souzené věci škoda ve výši 100 000 Kč představuje 10 zaplacených měsíčních nájmů za náhradní bydlení, vynaložených dle žalobce v důsledku nesprávního úředního postupu vedlejší účastnice při provádění exekuce, a to za období od září 2019 do června 2020. Škoda by tak žalobci vznikala každý měsíc úhradou nájemného nejpozději do 25. dne v měsíci, za který je nájemné hrazeno. Ve výsledku je proto správná úvaha soudu I. stupně o promlčení, avšak toliko ohledně nájemného za období od září 2019 až do května 2020. Ohledně těchto částek nájemného (9 x 10 000 Kč) je třeba za rozhodné datum považovat vždy nejpozději 25. den toho měsíce, za který bylo nájemné hrazeno, a od těchto dat je třeba odvíjet běh tříleté promlčecí lhůty. Promlčecí lhůta tak uplynula 25. 9. 2022, 25. 10. 2022 atd. až 25. 5. 2023, neboť konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá [vizte § 605 odst. 2 o. z.]. Uplatnil-li žalobce nárok na náhradu škody u 1. žalované až dne 30. 5. 2023, uplatnil jej po uplynutí promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 OdpŠk a ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk nedošlo. Žalobou podanou u soudu I. stupně dne 2. 12. 2023 proto žalobce uplatnil již promlčený nárok na náhradu škody, jde-li o nájemné za září 2019 až květen 2022. V případě nájemného za červen 2020, žalobce nárok uplatnil u 1. žalované dne 30. 5. 2023 včas a došlo tudíž ke stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po dobu 6 měsíců (v dané věci po dobu 6 měsíců). Ohledně nájemného za červen 2020 tak žaloba podaná 2. 12. 2023 byla podána včas. Jde-li o nájemné zaplacené za červen 2020 ve výši 10 000 Kč, nutno uzavřít, že nárok na náhradu škody promlčen není.

49. Dle názoru odvolacího soudu však mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a tvrzenou vzniklou škodou není dán vztah příčiny a následku, jak uvážil i soud I. stupně. Dle žalobních tvrzení byly nemovité věci žalobce neobyvatelné. Žalobce proto u hypoteční banky vyjednával poskytnutí úvěru na rekonstrukci. Vzhledem k poznámce o exekuci vyznačené v katastru nemovitostí se však poskytnutí úvěru mělo oddálit a žalobci měla vzniknout škoda v podobě nájemného placeného za náhradní bydlení. Nelze ovšem přehlédnout, že nájemní smlouva byla, jak odvolací soud zjistil, uzavřena již dne 1. 7. 2019, a to na dobu určitou od 1. 7. 2019 (!) právě do 30. 6. 2020 (!). Nájemní smlouva tedy byla uzavřena dříve, než bylo zahájeno exekuční řízení, a logicky dříve, než se žalobce o exekuci vůbec dozvěděl, přičemž ji žalobce uzavřel na dobu určitou až do 30. 6. 2020. Mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice, v jehož důsledku byla v katastru nemovitostí uvedena poznámka o vedení exekuce, a mezi placením nájemného podle této nájemní smlouvy, což žalobce považuje za škodu, tak není příčinná souvislost. Žalobce by nájemné až do 30. 6. 2020 platil i nebýt exekuce, neboť potřeboval náhradní bydlení nejenom po dobu sjednávání úvěru, ale i po dobu rekonstrukce nemovitostí v jeho vlastnictví, které byly, jak sám uvedl, neobyvatelné.

50. Nárok na náhradu škody ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím je tedy jednak větší měrou promlčen a dále u něj absentuje jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, a to příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Otázkou, zda byl naplněn i předpoklad existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu, se již odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.

51. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou, za účasti vedlejší účastnice [Jméno účastnice], soudní exekutorky, ohledně částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 1. 12. 2023 do zaplacení jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorických výroků II a IV o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou a mezi žalobcem a vedlejší účastnicí, na jejichž pregnantní odůvodnění soudem I. stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje.

52. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšné 1. žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, což představuje paušální náhradu dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 x 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k odvolání, přípravu na odvolací jednání a účast u odvolacího jednání.

53. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšné vedlejší účastnici přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, což představuje paušální náhradu dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání žalobce.

Poučení