14 Co 157/2024 - 152

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: [jméno zainteresované společnosti], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení částky 185 140 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. prosince 2023, č. j. 11 C 180/2022-107, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že se žaloba o zaplacení 185 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 14. 6. 2022 do zaplacení, zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 64 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet [Orgán veřejné moci] náhradu nákladů ve výši 2 400 Kč a na účet Městského soudu v Praze 2 400 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 52 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 C 180/2022-107, soud I. stupně zastavil řízení ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 185 140 Kč od 1. 8. 2020 do 31. 10. 2020 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 185 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 14. 6. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 185 140 Kč od 1. 11. 2020 do 13. 6. 2022 (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 957 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet [Orgán veřejné moci] náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 185 140 Kč s příslušenstvím jako regresní náhrady 50 % nákladů vynaložených na léčbu jejího pojištěnce, [jméno FO], narozeného [datum] (dále jen „poškozený“), které žalobkyně uhradila v celkové výši 370 280 Kč. Poškozený utrpěl zranění ([diagnóza]) při dopravní nehodě, k níž došlo dne [datum] v cca. 17:00 hod. v [adresa] střetem poškozeného coby chodce s vozidlem [podezřelý výraz], RZ [SPZ], které v tu dobu řídil [jméno FO], narozený [datum]. Vozidlo bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěno u žalované.

3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala zpět žalobu ohledně příslušenství pohledávky v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 185 140 Kč za dobu od 1. 8. 2020 do 31. 10. 2020, soud I. stupně podle § 96 odst. 1, 2 věta první a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení v tomto rozsahu zastavil.

4. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že dne [datum] došlo k dopravní nehodě - střetu chodce se škodícím vozidlem, pojištěným z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované.

5. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byla odložena trestní věc podezření ze spáchání [podezřelý výraz], kterého se měl dopustit řidič [jméno FO] tím, že se při řízení vozidla dne [datum], kolem 17:00 hod., v označeném místě střetl s poškozeným, který ve směru jeho jízdy přecházel po komunikaci z levé strany, po vyznačeném přechodu pro chodce, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Usnesení o odložení věci policejní orgán odůvodnil tak, že řidič by mohl odvrátit střet s poškozeným zastavením před přechodem, to by ovšem musel výskyt poškozeného na přechodu předpokládat a reagovat dříve, než ho mohl spatřit, přičemž zde bylo operováno s možným zakrytým výhledem řidiče na prostor, po němž poškozený přecházel. Ze strany poškozeného pak byla možnost odvrátit střet nevstoupením do jízdního koridoru škodícího vozidla. Na straně řidiče nebylo pojato podezření z porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích a nelze po něm spravedlivě požadovat předpokládání chodce na přechodu, k němuž se řidič blížil při jemu signalizujícím pokynu „Volno“. Porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích nebylo spatřeno ani v jednání poškozeného. V jednání obou účastníků dopravní nehody neshledal policejní orgán ani jednání mající znaky přestupku. [Orgán veřejné moci] následně zamítlo stížnost zástupce poškozeného proti usnesení o odložení věci jako nedůvodnou s tím, že řidič jel povolenou rychlostí, plynulou jízdou na zelený signál pro vozidla, na přechodu nemohl předpokládat výskyt chodců, a ač byl povinen zohlednit i osoby s omezenou mobilitou, nelze mu v daném případě prokázat porušení silničních pravidel, zejména pak § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Výhled na levou stranu přechodu měl zakrytý dalším vozidlem a nebyl chodce schopen spatřit dříve (20 m a 2 sekundy před přechodem), aby střet odvrátil.

6. Místo dopravní nehody policejní orgán ohledal dne [datum] v čase 18:20 hod., přičemž mimo jiné zjistil, že řidič dne [datum] řídil škodící vozidlo v [adresa] po přímém úseku [adresa] v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy od [adresa] na signál se zeleným světlem „Volno“. V průběhu jízdy, poblíž sloupu veřejného osvětlení č. [hodnota], na vyznačeném přechodu pro chodce, došlo v čase 17:00 hod. ke střetu přední části vozidla s poškozeným, který přecházel po vyznačeném a světelně řízeném přechodu pro chodce, z pohledu škůdce zleva doprava. Při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění poškozeného a k hmotné škodě na škodícím vozidle. U řidiče byla provedena dechová zkouška s výsledkem negativním, a u poškozeného s pozitivním výsledkem, v jeho dechu bylo detekováno 0,31 promile alkoholu. Přítomnost alkoholu v dechu poškozeného byla prokázána i záznamem o dechové zkoušce ze dne [datum]. Technická závada nebyla jako příčina dopravní nehody na místě zjištěna ani uplatněna. Provoz vozidel je zde obousměrný, komunikaci tvoří 4 jízdní pruhy, pro každý směr jízdy jsou určeny 2 jízdní pruhy o šíři 3,4 m a 3,6 m. Nejvyšší povolená rychlost činí 50 km/h. V době ohledání byl povrch vozovky mokrý, neznečištěný, v dobrém technickém stavu a bez závad ve sjízdnosti. Vodorovné i svislé dopravní značení bylo přehledné a bez závad. Povětrnostní podmínky v době bezprostředně po nehodě byly neztížené a světelnost odpovídala noční době. Přehlednost daného úseku je dobrá, ničím neztížená. Hustota provozu na stupni č. [hodnota]. Bylo provedeno ohledání světelného signalizačního zařízení, kdy signál pro chodce se znamením „Volno“ svítí 10 vteřin, po změně signálu pro chodce na signál „Stůj“ svítí na světelném signalizačním zařízení pro vozidla dalších 10 vteřin signál s červeným světlem „Stůj“. Dopravní nehodu oznámil [Orgán veřejné moci] svědek nehody [jméno FO] v čase 17:08 hod. [právnická osoba] k dopravní nehodě ze dne [datum] sdělila, že po zmáčknutí tlačítka pro chodce svítí volno pro chodce 5 sekund, dalších 11 sekund má chodec čas na přejití přechodu, tj. celkem má 16 sekund, poté začíná svítit volno pro vozidla. Přechod není vybaven středovým ostrůvkem pro setrvání chodců mezi jízdními pruhy pozemní komunikace. Na kapotě škodícího vozidla byly zaznamenány stopy poškození v pravé části kapoty vozidla z pohledu řidiče. Poškozený měl v době dopravní nehody na sobě modré džínové kalhoty, černo-šedivou mikinu a přes ní světle hnědou bundu.

7. Svědek dopravní nehody [jméno FO] řídil po [adresa] ve směru jízdy od [adresa] osobní motorové vozidlo, jel v pravém jízdním pruhu za škodícím vozidlem. V levém jízdním pruhu před ním jelo další vozidlo. V době, kdy se tato dvě vozidla před ním blížila k přechodu pro chodce, svítil na semaforu zelený signál pro vozidla. Před policejním orgánem svědek uvedl, že při dojíždění obou vozidel k přechodu viděl, jak tato vozidla zároveň brzdí a zastavila vedle sebe. Tuto skutečnost u svědeckého výslechu však nepotvrdil, naopak vypověděl, že obě vozidla před sebou vnímal jen podvědomě, nevěnoval jim přílišnou pozornost, rozhodně je nesledoval a zaznamenal je až v okamžiku, kdy zastavila, byť měla zelený signál. O tom, zda tato vozidla před přechodem brzdila a zastavovala současně, či zda vůbec před přechodem brzdila, tedy svědek neměl žádné poznatky. Rovněž ani o tom, zda tato vozidla jela vedle sebe, resp. v jaké poloze vůči sobě byla, a tedy zda další vozidlo mohlo či nikoliv tvořit překážku ve výhledu řidiče na přechod. Potvrdil, že vozidla po zastavení stála za přechodem, sražený chodec se nacházel v místě před škodícím vozidlem, další vozidlo po chvíli z místa nehody odjelo a řidič následně odstavil škodící vozidlo stranou. V danou dobu nesněžilo, byla tma, šero, úsek cesty rovný a svažitý směrem vzhůru.

8. Průběh nehodového děje a samotného střetu škodícího vozidla s poškozeným byl předmětem znaleckého posudku [jméno FO] č. [spisová značka] ze dne 24. 4. 2020, znalce z oboru doprava, vyhotoveného k zadání [Orgán veřejné moci]. Soud I. stupně znalce vyslechl. V posudku znalec uvedl, že poškozený vstupoval do vozovky na zelený signál, přičemž doba 16 sekund do aktivace zeleného signálu pro vozidla nemohla poškozenému stačit k opuštění vozovky, po ujití vzdálenosti 12 m až 13 m došlo ke střetu poškozeného s pravou přední části škodícího vozidla, řidič po střetu reagoval zastavením, ale jeho vozidlo nezůstalo v konečném postavení, poškozený zůstal ležet před přední částí škodícího vozidla, rovněž jeho konečná poloha nebyla vyznačena (bod 2.1.1 posudku), na místě nebyly nalezeny brzdné stopy a mechanická poškození vozidla odpovídají svědky tvrzené přibližné rychlosti pohybu škodícího vozidla 40-45 km/h (body 2.1.3 a 3.2.2. posudku). Vzdálenost 12 m až 13 m, kterou poškozený stihl přejít po přechodu do střetu, znalec stanovil dle rychlosti jeho pomalé chůze 2,2 až 2,9 km/h limitované věkem a zdravotní indispozicí (bod 2.1.4., 3.2.2. a 3.2.3. posudku). S ohledem na předpokládanou rychlost škodícího vozidla v rozmezí 40-45 km/h znalec určil, že toto vozidlo se v době vstupu poškozeného na přechod nacházelo od místa střetu ve vzdálenosti přibližně 171 metrů až 271,2 metrů (bod 2.1.5. posudku). V závěru posudku znalec stvrdil, že poškozený ušel vzdálenost 12 m až 13 m za čas v rozmezí 15,0 až 21,7 sekund (bod 3.2.3. posudku), přičemž vzhledem k uvedenému se řidič a poškozený mohli před střetem vzájemně zpozorovat na vzdálenost cca 20 m v čase cca 2,0 sekundy, kdy již nebylo možné bezpečně škodící vozidlo zastavit, přičemž znalec v závěrech operoval s hypotetickou možností clony ve výhledu řidiče v důsledku současně jedoucího dalšího vozidla v levém jízdním pruhu (bod 3.1.6. posudku). Oba účastníci nehody před střetem nijak nereagovali, řidič patrně zareagoval až v době střetu nebo po střetu, a pokud měl na chodce zakrytý výhled, byla jeho reakce z technického hlediska včasná a správná. Při jednání soudu I. stupně znalec doplnil, že vzdálenost 171 metrů ujelo škodící vozidlo za dobu cca 15 sekund, a zejména pak písemné závěry svého posudku korigoval tak, že ze vzdálenosti 171 metrů mohl řidič, i při souběžné jízdě dalšího vozidla zpozorovat konec přechodu pro chodce, a že k možnému clonění dalším vozidlem mohlo dojít teprve ve vzdálenosti 20-30 metrů před místem střetu, kdy při této vzdálenosti by měl řidič přibližně 3 sekundy na brzdící manévr, čímž by jistě docílil zpomalení škodícího vozidla před střetem, nikoliv však plného zastavení.

9. K okolnostem dopravní nehody podal před policejním orgánem vysvětlení rovněž řidič, jehož soud I. stupně následně vyslechl jako svědka. Řidič uvedl, že jel plynulou jízdou rychlostí přibližně 40-45 km/h, vedle něj v levém jízdním pruhu jelo další vozidlo (zda jeden či dva metry před ním anebo za ním si nepamatoval), které mu však nebránilo ve výhledu na přechod. Při jízdě po rovinném úseku svítila pro směr jízdy zelená signalizace „Volno“. Řidič při přijíždění k přechodu nebrzdil a pokračoval stále stejnou rychlostí. Poškozeného, který nebyl nijak označen, neviděl a zaregistroval jej až při střetu. Zda vůbec před střetem začal brzdit, a případně kdy, si nevybavil. Soud I. stupně hodnotil provedené důkazy tak, že touto svědeckou výpovědí samotného řidiče byla vyvrácena hypotéza, s níž pracovaly orgány činné v trestním řízení a znalec [jméno FO], podle které měl řidič zakrytý výhled na přechod souběžně jedoucím dalším vozidlem až do vzdálenosti cca 20 metrů před přechodem, když před soudem výslovně uvedl, že mu další vozidlo ve výhledu na přechod nebránilo. Řidič před soudem dále uvedl, že ve zpozorování chodce na přechodu mu bránila tma a les na horizontu vozovky. Rovněž tvrdil, že další vozidlo projelo prostor přechodu, nezastavilo a pokračovalo v jízdě s tím, že řidič tohoto dalšího vozidla si zřejmě vůbec poškozeného nevšiml. Toto poslední tvrzení je však v rozporu jak s výpovědí svědka [jméno FO], tak i s poškozeným podaným vysvětlením ze dne 11. 3. 2020, z nichž vyplývá, že další vozidlo zcela jistě zastavilo a po nějakou dobu v místě dopravní nehody stálo, teprve po určitém čase z místa odjelo.

10. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování vycházel ze závěru o skutkovém stavu, že řidič škodícího vozidla dne [datum] v cca 17:00 hod., za tmy (šera), při standardních povětrnostních podmínkách, řídil vozidlo v [adresa] ve směru jízdy od [adresa], po čtyřproudé silniční komunikaci, z níž v jeho směru byly vytyčeny dva jízdní pruhy. Řidič jel v pravém jízdním pruhu, ve vedlejším levém jízdním pruhu daného jízdního směru jelo další vozidlo, které řidiči, dle jeho vlastního vyjádření, nijak nebránilo ve výhledu na přechod. Škodící vozidlo jelo rychlostí cca 40-45 km/h po rovinném úseku, na jehož pomyslném konci se nacházel tříbarevnou funkční světelnou signalizací řízený a osvětlený přechod pro chodce, na který poškozený vstoupil při zelené světelné signalizaci pro chodce trvající 16 sekund, a to z pohledu řidiče vlevo. V době vstupu poškozeného na přechod bylo škodící vozidlo vzdáleno od přechodu 171 a více metrů a mohlo z tohoto bodu pozorovat okraj přechodu pro chodce, na kterém poškozený zahájil chůzi přes vozovku. Poškozený, který se pohyboval o francouzských berlích vybavených reflexními odrazkami a byl oblečen do modrých riflí a světle hnědé bundy, přecházel přechod pomalu v důsledku uvedené limitace jeho chůze, nestihl překonat celou délku přechodu za trvání zelené světelné signalizace pro chodce a přecházení dokončoval v době, kdy se signalizace změnila na pokyn „Volno“ pro vozidla jedoucí ve směru škodícího vozidla. Škodící vozidlo spolu s dalším vozidlem po celou dobu přecházení poškozeného po přechodu pokračovalo bez změny rychlosti v jízdě za trvání zelené světelné signalizace pro vozidla, a poté co poškozený překonal na přechodu v rozmezí doby 15,0 až 21,7 sekund vzdálenost odpovídající délce 3 jízdních pruhů (12 m až 13 m), byl na posledním úseku přechodu sražen pravou přední částí škodícího vozidla, jedoucího ve čtvrtém jízdním pruhu, které před přechodem nezanechalo žádnou brzdnou stopu, tj. před přechodem nebrzdilo. Řidič, jehož výhled ze škodícího vozidla na přechod nebyl zacloněn dalším vozidlem, přitom mohl spatřit výskyt poškozeného chodce na osvětleném přechodu již ze vzdálenosti 171 m před přechodem, a dále po celou dobu jeho příjezdu k přechodu, a to minimálně až do vzdálenosti cca 20-30 m před přechodem, kdy mu teprve mohlo začít blokovat jeho výhled na přechod vedle jedoucí další vozidlo, a kdy při této vzdálenosti k přechodu by měl přibližně 3 sekundy na brzdící manévr, kterým by docílil zpomalení škodícího vozidla. Při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění poškozeného pojištěnce žalobkyně. Náklady zdravotní péče, které žalobkyně zaplatila z prostředků veřejného zdravotního pojištění zdravotnickému zařízení za ošetření a léčení poškozeného, činily celkem 370 280 Kč. Škodící vozidlo bylo z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěno v době dopravní nehody u žalované. Žalobkyně odeslala dne 15. 3. 2022 žalované písemnou výzvu k plnění, která byla žalované doručena téhož dne, přičemž žalovaná své zamítavé stanovisko sdělila žalobkyni přípisem ze dne 27. 5. 2022 a na plnění ničeho neuhradila.

11. Nárok žalobkyně soud I. stupně posoudil podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, podle § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

12. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný, že zdravotní pojišťovna má proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel přímý nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce zraněného zaviněným protiprávním jednáním při dopravní nehodě. Soud I. stupně vyložil, že podstatné pro vznik nároku je, zda řidič porušil při dopravní nehodě zaviněně právní povinnost, v daném případě pravidla silničního provozu. V tomto směru soud není vázán usnesením o odložení věci, jímž byla odložena trestní věc podezření ze [podezřelý výraz] (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Soud I. stupně posoudil otázku zaviněného protiprávního jednání řidiče při dopravní nehodě odlišně od orgánů činných v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení vycházely ze zjištění omezeného výhledu řidiče při jízdě souběžně s dalším vozidlem, které mělo řidiči znemožňovat výhled na přechod až do vzdálenosti cca 20 m před přechodem a kdy měl mít v takovém případě jen dvousekundovou reakci na brzdný manévr, v důsledku čehož by nebyl schopen střetu zabránit. Oproti tomu soud zjistil, že při jízdě mu další vozidlo ve výhledu na přechod nebránilo, což ovlivnilo rovněž zjištění ve vztahu k závěrům znalce [jméno FO], který s výskytem clony ve svém znaleckém posudku původně operoval, a který před soudem závěry svého znaleckého posudku korigoval mimo jiné tak, že řidič měl výhled na přechod již ze vzdálenosti 171 m a více před přechodem (v době, kdy poškozený na přechod vstupoval) a k možnému zaclonění výhledu mohlo dojít teprve 20-30 m před přechodem, kdy v takovém případě měl řidič 3 sekundy na brzdný manévr, kterým by docílil zpomalení škodícího vozidla. V návaznosti na tato odlišná zjištění proto soud, oproti orgánům činným v trestním řízení, následně rozdílně hodnotil možné zaviněné protiprávní jednání řidiče při dopravní nehodě. Ač řidič přijížděl k přechodu a projížděl křižovatkou na zelený signál pro vozidla, byl povinen počínat si ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) tak, aby rychlost vozidla odpovídala jeho aktuálním schopnostem, vlastnostem vozidla a jiným okolnostem, které je možno předvídat; směl jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. V daném případě měl tedy jet takovou rychlostí, která by odpovídala jeho výhledu na pozemní komunikaci a před ním se nacházející přechod pro chodce po celou dobu jeho jízdy, která by mu umožnila zastavit vozidlo na vzdálenost jeho rozhledu na přechod. Sama skutečnost, že jel rychlostí pod maximální hranicí stanovenou v obci, tj. 50 km/h, ke splnění uvedené zákonné povinnosti nepostačuje. Uváděl-li řidič, že úsek byl na horizontu zakončen lesem, resp. stromovým porostem, pro který nemohl chodce na přechodu vidět, měla i tato skutečnost, v kombinaci s okolním přítmím, naopak vést řidiče k omezení rychlosti vozidla. Minimálně ze vzdálenosti 171 m od přechodu neměl řidič výhled omezen a z této vzdálenosti mohl dohlédnout na přechod, po němž tou dobou přecházel poškozený. Za situace, kdy ve vedlejším levém pruhu jedoucí další vozidlo nebránilo řidiči ve výhledu a měl tak volné zorné pole na celý úsek přechodu v jeho směru, nelze řidiči přisvědčit, že při nezpomalení z byť předpisové rychlosti na rovinném úseku před osvětleným přechodem pro chodce věnoval dostatečnou pozornost možným překážkám v jeho jízdním pruhu. Řidič měl a mohl snížit svou rychlost tak, aby po projetí vedle jedoucího dalšího vozidla dosáhl potřebného rozhledu, bránilo-li mu snad toto vozidlo ve výhledu, a to navíc až bezprostředně (20-30 m) před přechodem. Řidič však ani v takovém případě neučinil ničeho, např. brždění, byť v této vzdálenosti měl čas cca 3 sekundy na brzdný manévr, čímž by docílil zpomalení škodícího vozidla a tím i eliminace škodlivého následku dopravní nehody v podobě těžkého zranění poškozeného. Samotný výskyt světlené signalizace na křižovatce pak nijak nesnižuje nároky na pozornost řidiče při řízení motorového vozidla. Při jízdě k přechodu měl rychlost z 40-45 km/h preventivně snížit, resp. přibrzdit či úplně zastavit (provést výrazný brzdný manévr), aby poškozený chodec mohl přechod přejít bez úhony. Řidič se choval zcela neobezřetně. Soud I. stupně uzavřel, že řidič porušil povinnost uloženou mu § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, s porušením zákonné povinnosti § 2911 o. z. spojuje domněnku nedbalostního zavinění a § 2910 o. z. pak vznik odpovědnosti za škodu. Soud I. stupně současně dospěl k závěru, že sám poškozený žádnou spoluúčast na způsobené škodě nenese. Poukázal však na to, že žalobkyně se domáhá pouze 50 % vynaložených nákladů na léčení svého pojištěnce. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl a krom jistiny přiznal žalobci i úroky z prodlení.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. O nákladech státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

14. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Odvoláním napadla rozsudek ve výrocích II, IV a V. Namítala, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc pak nesprávně právně posoudil. Nárok žalobkyni nevznikne, byla-li újma na zdraví pojištěnce vyvolána zvláštní povahou provozu, aniž při tom došlo k zaviněnému protiprávnímu jednání. Nárok vznikne pouze tehdy, je-li splněn zákonný požadavek – porušení právní povinnosti ze strany třetí osoby, které je zároveň kryto alespoň nedbalostním zaviněním. Třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. Žalovaná poukázala na odložení trestní věci [Orgán veřejné moci], přičemž [Orgán veřejné moci] měla k dispozici aktuální výpovědi svědků i účastníků nehody, znala poměry na místě nehody. Soud I. stupně o vině řidiče rozhodl zcela opačně, a to na základě jeho výpovědi, kterou učinil cca 3 a půl roku po dopravní nehodě, přičemž při výslechu před soudem opakovaně prohlásil, že si toho již moc nepamatuje. Pokud soud uvedl, že řidič měl výhled na přechod již ze vzdálenosti 171 m a více, toto zjištění není v rozporu se zjištěním orgánů činných v trestním řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že chodec nebyl na přechodu vidět ani ze vzdálenosti 30 m, je logické, že nemohl být vidět ani na vzdálenost 171 m. Ze zjištění orgánů činných v trestním řízení i soudu I. stupně vyplývá, že řidič mohl mít v rozhodné vzdálenosti 20 – 30 m před přechodem zakrytý výhled, zda měl výhled na delší vzdálenost, není podstatné. Ani řidič vozidla souběžně jedoucího se škodícím vozidlem nebrzdil, čili chodce rovněž neviděl. Soud I. stupně ani nezohlednil tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Řidič [jméno FO] jel nižší než povolenou rychlostí na zelenou a nemohl očekávat, že se po přechodu pohybuje chodec. Soud I. stupně klade na řidiče povinnosti, které zcela neodpovídají tehdy nastalé situaci v provozu. Nebezpečnou situaci vyvolal jednoznačně chodec, řidič žádné pravidlo silničního provozu neporušil. Z důvodů shora uvedených žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že uplatněním toliko 50 % z celkového nároku zohlednila všechny okolnosti vzniku dopravní nehody. Odložení věci policií neznamená absenci občanskoprávní odpovědnosti podle míry, kterou se protiprávní jednání podílelo na posuzované dopravní nehodě. Žalovaná odkazovala na závěry znaleckého posudku, avšak opomněla, že znalec byl vyslechnut soudem I. stupně a verze, se kterou operovala policie, tedy že jiné vozidlo bránilo řidiči ve výhledu a spatření přecházejícího chodce, byla vyvrácena. Žalobkyně znovu shrnula všechny okolnosti dopravní nehody s tím, že svědčí o zavinění dopravní nehody řidičem.

16. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a zopakoval některé důkazy provedené již soudem I. stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

17. Odvolací soud po prostudování spisu včetně záznamů z jednání měl pochybnosti o závěru o skutkovém stavu, jak jej z provedených důkazů učinil soud I. stupně, proto znovu vyslechl znalce i svědky – řidiče škodícího vozidla a svědka dopravní nehody – řidiče jedoucího ve vozidle za škodícím vozidlem. Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud ke skutkovým zjištěním částečně odlišným, než které učinil soud I. stupně.

18. Znalec [jméno FO] stvrdil závěry svého znaleckého posudku č. [spisová značka] z oboru doprava silniční a městská, analýzy dopravních nehod, zpracovaného 24. 2. 2020 na základě žádosti [Orgán veřejné moci] (trestní spis č. [spisová značka]). Znalec závěry posudku nijak nekorigoval. Odvolací soud vzal z jeho výpovědi za prokázané, že v okamžiku, kdy chodec vstoupil do vozovky, byla mezi ním a vozidlem vzdálenost pravděpodobně 171 m a bylo 15 sekund do střetu. Řidič vozidla mohl zahlédnout chodce na vzdálenost cca 20 m v čase cca 2 sekundy. Je malá pravděpodobnost, že by řidič mohl chodce zahlédnout dříve z větší vzdálenosti, řidič by se musel zaměřit na přechod pro chodce, očekávat chodce, hledat na přechodu, že se tam něco pohybuje, což je málo pravděpodobné, protože řidič ve tmě pozoruje dění před sebou. Další souběžně jedoucí vozidlo řidiči mohlo zakrýt výhled vlevo, čili viděl jen část přechodu před sebou. Znalec znovu potvrdil svou odpověď na otázku č. [hodnota] znaleckého posudku, že na vzdálenost, kdy se účastníci mohli zpozorovat (20 m před přechodem), již nebylo možné bezpečně zastavit. V případě zakrytého výhledu měl řidič možnost pozorovat chodce ještě na kratší vzdálenost, v kratším čase. Chodec neaktivoval tlačítko pro zelený signál pro chodce, takže měl pro přechod vozovky zelený signál pouze 5 vteřin, aktivoval-li by tlačítko, svítil by mu zelený signál déle. Pokud měl chodec odrazová sklíčka umístěna zezadu na francouzských holích, nemohlo to zvýšit vnímání chodce pro řidiče vozidla.

19. Z výpovědi svědka [jméno FO] vzal odvolací soud za prokázané, že chodec přecházel 2 dvouproudové silnice, byl tmavě oblečen, na horizontu byl les a on zcela splynul s prostředím, řidič jej neviděl. Neměl ani žádné viditelné reflexní prvky. Řidič škodícího vozidla jel v pravém pruhu, vedle něj souběžně v levém pruhu jelo další vozidlo, jel rychlostí 40 – 50 km/h, spíš méně, již zdálky viděl, že mu svítí zelený signál volno. Ke střetu chodce došlo s přední částí vozidla.

20. Z výpovědi svědka [jméno FO] vzal odvolací soud za prokázané, že jel ve večerních hodinách po čtyřproudové komunikaci směrem nahoru, dvě auta před ním vedle sebe zastavila, byl překvapen, proč auta zastavila, když svítil zelený signál. Myslel si, že se bočně střetla. Pak zjistil, že došlo ke srážce chodce. Chodec měl francouzské hole, nevybavil si, že by měl nějaké reflexní prvky. Druhé auto u nehody nezůstalo. Svědek uvedl, že krátce po nehodě vypovídal nejpřesněji před policií, kdy si všechno pamatoval.

21. Po předestření úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], podle něhož jel svědek [datum] po [adresa] pravým pruhem rychlostí asi 40 km/h, přibližně 40 m před ním jela dvě vozidla, jedno v pravém, druhé v levém pruhu asi stejnou rychlostí jako svědek, vypadalo to, jako by ta vozidla jela vedle sebe, byla blízko sebe, svědek tuto výpověď stvrdil.

22. Po provedeném dokazování odvolací soud vyšel jednak ze závěrů znaleckého posudku znalce [jméno FO], tak jak jsou popsány v rozsudku soudu I. stupně, jednak ze závěru, že je málo pravděpodobné, že by řidič škodícího vozidla mohl spatřit chodce již při jeho vstupu do vozovky cca ve vzdálenosti 171 m, normálně řidič ve tmě pozoruje dění před sebou, musel by se výslovně zaměřit na dění na přechodu. Na vzdálenost, kdy se účastníci mohli zpozorovat (20 m před přechodem), již nebylo možné bezpečně zastavit. V případě zakrytého výhledu měl řidič možnost pozorovat chodce ještě na kratší vzdálenost, v kratším čase. Souběžně vedle řidiče škodícího vozidla jelo další vozidlo, které zastavilo náhle spolu se škodícím vozidlem. Vypovídal-li řidič škodícího vozidla, že vedlejší vozidlo vůbec nezastavilo, tomu odvolací soud neuvěřil, s ohledem na to, že v okamžiku srážky s chodcem se řidič zjevně soustředil právě na tuto událost, nikoli na chování vedlejšího vozidla. Soud uvěřil výpovědi svědka [jméno FO], který měl možnost obě vozidla před sebou lépe pozorovat a nebyl v okamžiku jejich náhlého zastavení ještě rozptylován ničím dalším, neboť o srážce chodce v tuto chvíli ještě nevěděl. Po zopakování důkazů odvolací soud nesouhlasí se soudem I. stupně, že by znalec jakkoli korigoval závěry svého znaleckého posudku. Z provedených důkazů neplyne, že by řidič škodícího vozidla měl na přechod výhled již ze vzdálenosti 171 m od něj, respektive znalec vyložil, že by se řidič musel výslovně zaměřit na dění na přechodu, což v normální situaci v provozu není pravděpodobné. Odvolací soud má rovněž za to, že vzhledem ke všem okolnostem a situaci v provozu zde nebyl žádný důvod, aby řidič ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu pro chodce, svítil-li pro vozidla zelený signál „volno“, zaměřil svou pozornost speciálně na část přechodu nacházející se v protisměru jízdy škodícího vozidla, kde chodec vstupoval do vozovky, nikoli na dění před sebou. Výpovědí svědka [jméno FO] pak bylo potvrzeno, že souběžně se škodícím vozidlem jelo v levém jízdním pruhu další vozidlo, takže předpoklad znalce o zakrytém výhledu na levou část přechodu ve vzdálenosti cca 20 m od přechodu byl relevantní. Skutečnost, že řidič viděl na část přechodu nacházející se v jeho jízdním pruhu, na závěrech posudku znalce nic nemění. Soud I. stupně uvedl, že výpovědí samotného řidiče byla vyvrácena hypotéza, s níž pracovaly orgány činné v trestním řízení a též znalec, podle níž měl řidič zakrytý výhled na přechod souběžně jedoucím dalším vozidlem až do vzdálenosti cca 20metrů před přechodem. S takovou hypotézou ovšem znalec nepracoval, znalec uvedl, že řidič mohl spatřit chodce ve vzdálenosti cca 20 m před přechodem a v ten okamžik mohl mít zakrytý výhled na část přechodu souběžně jedoucím vozidlem, tedy nikoli ve vzdálenosti 171 m od přechodu pro chodce, kdy, jak znalec vyložil, řidič prakticky spatřit chodce ještě vůbec nemohl. Odvolací soud též zjistil, že chodec v důsledku neaktivace tlačítka pro chodce měl zelený signál pro přecházení pouze 5 sekund, nikoli 16 sekund, jak předpokládal soud I. stupně.

23. Žalobkyně navrhovala zpracování revizního znaleckého posudku, který by minutu po minutě rozebral jízdu škodícího vozidla a otázku výhledu řidiče vozidla na přechod pro chodce. Odvolací soud však po výslechu znalce nepovažoval za potřebné ustanovení dalšího znalce a přezkoumání posudku jiným znalcem, neboť dosavadním znaleckým posudkem a výslechem znalce byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí, závěry posudku, které znalec stvrdil při svém výslechu, nejsou nejasné či neúplné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015).

24. Vzhledem k částečně odlišně zjištěnému skutkovému stavu odvolacím soudem pak odvolací soud nesouhlasí ani s právním posouzením nároku žalobkyně, jak jej učinil soud I. stupně.

25. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

26. Citované ustanovení zakládá právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o postižní právo, vyplývající ze speciálního předpisu. Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben tzv. spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2726/2020).

27. Podle § 6 odst. 4 zákona č. 68/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění a v případě úhrady nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek sborů dobrovolných hasičů obce podle § 3a odst. 3.

28. Podle § 9 odst. 1 věta prvá tohoto zákona poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

29. Soudní praxe je ustálena v závěru, že zdravotní pojišťovna má proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel přímý nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce zraněného zaviněným protiprávním jednáním při dopravní nehodě. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1896/2016). Žalobkyně se proto správně domáhá náhrady nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce proti pojišťovně, u níž byl škůdce pojištěn pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.

30. Pro vznik práva na náhradu nákladů léčení musejí být naplněny následující předpoklady: 1) protiprávní jednání třetí osoby vůči pojištěnci, 2) vynaložení nákladů na úhradu hrazených služeb poskytnutých pojištěnci zdravotní pojišťovnou, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním třetí osoby vůči pojištěnci a vynaložením nákladů na úhradu hrazených služeb na straně zdravotní pojišťovny, 4) zavinění. Prokázání všech uvedených předpokladů je nezbytnou podmínkou pro úspěch zdravotní pojišťovny při uplatnění jejího práva podle § 55 odst. 1.

31. Soud I. stupně dovodil, že řidič škodícího vozidla porušil povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, měl tedy svou rychlost preventivně snížit, resp. přibrzdit či úplně zastavit, aby chodec mohl bezpečně přejít. Řidič se dle soudu I. stupně choval zcela neobezřetně.

32. Povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích jsou pak upraveny v § 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), další povinnosti řidiče jsou upraveny v následujícím ustanovení § 5.

33. Podle § 4 zákona o silničním provozu při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 až 10 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

34. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen b) věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, d) dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu, h) snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. Podle odst. 2 řidič nesmí f) ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.

35. Podle § 18 odst. 1 tohoto zákona rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

36. Podle § 2911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

37. Podle § 2912 o. z. nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.

38. V projednávané věci nešlo o přecházení komunikace bez vyznačeného přechodu ani o přechod bez světelného signalizačního zařízení, kdy chodec má na přechodu přednost a projíždějící řidič má povinnost sledovat své okolí mnohem pečlivěji a svou jízdu přizpůsobit situaci například v případě zvýšeného pohybu chodců poblíž komunikace, kdy lze očekávat, že chodci mohou vstoupit do vozovky, ačkoli ani zde nelze po řidiči motorového vozidla vyžadovat, aby předvídal všechna možná porušení povinností, kterých se mohou okolo se nacházející chodci dopustit. V případě světelně řízené křižovatky je situace zásadně odlišná v tom, že světelné signalizační zařízení jak pro chodce, tak pro další účastníky silničního provozu dává jasný signál chodcům i vozidlům, kdy mohou jít či jet a kdy mají povinnost zastavit. S ohledem na okolnosti dopravní nehody nelze klást řidiči k tíži, že neočekával v době rozsvíceného červeného signálního světla určeného pro chodce a zeleného světla „volno“ pro vozidla výskyt chodce na přechodu. Požadavek soudu I. stupně, že řidič měl brzdit či úplně zastavit před přechodem pro chodce za situace, kdy měl zelený signál „volno“ a chodec jdoucí na červenou pro něj nebyl viditelný, není reálný a takové jednání od řidiče v provozu za daných podmínek očekávat nelze. Odvolací soud má na rozdíl od soudu I. stupně za to, že řidič v dané situaci nejednal nedbale, jel-li rychlostí 40 – 45 km/h po přehledné komunikaci za světelné signalizace „volno“ pro vozidla v jeho směru, kdy i ostatní vozidla jela stejnou rychlostí a nic nenasvědčovalo výskytu chodce na přechodu, kde pro chodce svítil červený signál „stůj“. Povinnost dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám s omezenou schopností pohybu, stejně jako zákaz ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nemůže být absolutní. Vždy je třeba přihlédnout ke všem okolnostem a dopravní situaci, tj. např. zda jde o místo se zvýšeným výskytem osob, zda se u vozovky pohybují děti, postižené osoby či např. i zvířata, pak je samozřejmě řidič povinen předpokládat i možné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích a vstoupení či vběhnutí do vozovky z jejich strany. V projednávané věci však taková situace nenastala. Jak již odvolací soud uvedl, vzhledem ke všem okolnostem a situaci v provozu zde nebyl žádný důvod, aby řidič ve vzdálenosti nejméně 171 m od přechodu pro chodce, svítil-li pro vozidla zelený signál „volno“, zaměřil svou pozornost speciálně na část přechodu nacházející se v protisměru jízdy škodícího vozidla, kde chodec vstupoval do vozovky, nikoli na dění před sebou. S ohledem na zjištěný skutkový stav a závěr, že řidič škodícího vozidla mohl zpozorovat chodce cca 20 m před přechodem, v případě zakrytého výhledu vedle jedoucím vozidlem na levou část přechodu ještě na kratší vzdálenost, a řidič v této situaci nemohl bezpečně zastavit, odvolací soud uzavírá, že řidič zaviněně neporušil žádné ze zákonem stanovených pravidel silničního provozu, a tudíž není splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vznik regresního nároku žalobkyně dle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.

39. Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé II podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu o zaplacení 185 140 Kč s příslušenstvím zamítl.

40. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšná žalovaná vynaložila náklady za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 53 040 Kč za 6 úkonů právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě, vyjádření z 11. 4. 2023, účast u ústního jednání 23. 1. 2023, 10. 5. 2023 a 15. 11. 2023) podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), k odměně náleží paušální náhrada hotových výdajů 1 800 Kč (6 x 300 Kč) podle § 13 AT a částka 11 138 Kč představující 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalované plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem náklady činí 64 178 Kč.

41. O nákladech státu odvolací soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci. Státu vznikly náklady za zaplacenou odměnu znalci za jeho výslech před soudem I. stupně ve výši 2 400 Kč a za jeho výslech před odvolacím soudem ve výši 2 400 Kč.

42. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla plný úspěch ve věci a náleží jí náhrada nákladů za soudní poplatek z odvolání ve výši 9 257 Kč a náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 34 160 Kč za 4 úkony právní služby (sepis odvolání, účast u odvolacího jednání 21. 6. 2024, 2. 8. 2024 a 24. 9. 2024) podle § 7 bod 5 AT, k odměně náleží paušální náhrada hotových výdajů 1 820 Kč (4 x 300 Kč) podle § 13 AT a částka 7 426 Kč představující 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalované plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem náklady činí 52 043 Kč.

43. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen ve výroku I a III, neboť v tomto rozsahu nebylo odvolání podáno.