14 Co 166/2024 - 254

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení 9 825 Kč s příslušenstvím a o odstranění úprav pozemků na základě odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 12. 2023, č.j. 8 C 205/2021-174, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 4. 2024, č. j. 8 C 205/2021-200, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v rozsahu částky 3 300 Kč s úroky z prodlení a ve výroku IV potvrzuje. Ve výroku II v rozsahu částky 6 525 Kč s úroky z prodlení se rozsudek mění tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku V, ve znění doplňujícího rozsudku, se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen do tří měsíců od právní moci rozsudku odstranit stavební úpravy pozemků č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] spočívající v chodníku z dlažebních kostek a zeminy, v příjezdové komunikaci z dlažebních kostek, zatravňovacích tvárnic a zeminy a dále v parkovacím stání ze zatravňovacích tvárnic a zeminy, a to z těch ploch pozemků, které jsou v příloze tohoto rozsudku – polohopisném zaměření [právnická osoba] č. [Anonymizováno] ze srpna 2022 – vyznačeny šrafováním jednak jakožto plocha „na odstranění“ – „dlažba“ o výměře 142 m2, jednak jakožto „výpůjčka č. [tel. číslo]“ – „zatravňovací dlaždice“. Žalobce je povinen nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení, jehož předmětem bylo zaplacení 31 815 Kč, ve výši 27 978 Kč. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení, jehož předmětem bylo odstranění kůlny a stavebních úprav, ve výši 42 716,50 Kč. Do tří dnů od právní moci rozsudku je povinen nahradit státu náklady řízení žalobce částkou 4 737,29 Kč a žalovaný částkou 646 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně 4 305 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobci 9 825 Kč s příslušenstvím a ohledně dalších 17 685 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky II a III), uložil žalovanému odstranit z pozemku č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] (dále jen „pozemek“) kůlnu spojenou se zemí pevným základem (výrok IV), ohledně odstranění povrchových úprav pozemku spočívajících v chodníku z dlažebních kostek a zeminy (dále jen „chodník“) a příjezdové komunikace z dlažebních kostek, zatravňovacích tvárnic a zeminy (dále jen „příjezdová komunikace“) z pozemku a ze sousedního pozemku č. [Anonymizováno] v tomtéž katastrálním území a ohledně odstranění povrchových úprav spočívajících v parkovacím stání ze zatravňovacích tvárnic a zeminy (dále jen „parkovací stání“) z pozemku žalobu zamítl (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI) a o náhradě nákladů řízení placených státem (výroky VII a VIII). Dospěl k závěru, že část pozemku o výměře 262 m2 žalovaný v období od 1. 12. 2006 do 31. 12. 2021 užíval bez právního důvodu a je proto povinen poskytnout žalobci za toto bezdůvodné obohacení náhradu. K umístění kůlny na pozemek žalovaný neměl souhlas žalobce a je proto povinen ji odstranit, naopak odstranění chodníku, příjezdové komunikace a parkovacího stání by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť tyto povrchové úpravy byly realizovány pod příslibem budoucího odkupu pozemku a jejich odstraněním by došlo ke znehodnocení veřejného prostranství.

2. Žalobce se proti výrokům V, VI, VII a VIII rozsudku odvolal, namítaje, že veřejnoprávní povolení povrchových úprav není souhlasem s jejich provedením ve smyslu občanského práva. K odstranění parkovacích státní se žalovaný zavázal ve smlouvě o výpůjčce a u chodníku a příjezdové komunikace není významné, že jsou veřejnými prostranstvími a že žalovaný jimi veřejné prostranství zhodnotil; to, že by je žalovaný provedl pod příslibem budoucího odkupu, nebylo prokázáno, i kdyby však tomu tak bylo, žalovaný převod znemožnil sám tím, že nezaplatil kupní cenu. Rozhodnutí o výši plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení záviselo na znaleckém posudku a o nákladech řízení mělo být v této části rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

3. Žalovaný se odvolal proti výrokům II, IV a VIII, namítaje, že chodník a příjezdovou komunikaci užívá nejen on, ale i veřejnost, a to nejen k průchodu, ale i k parkování vozidel; on je užívá jen k přístupu a užívání rodinného domu, přičemž se nelze ztotožnit s názorem, že pozemek užívá již tím, že upravil jeho povrch nebo na něm vystavěl kůlnu. Odstranění kůlny je řešeno v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 33 C 369/2021, zakládajícím překážku věci zahájené, a také ve správním řízení o odstranění stavby, a výrok o jejím odstranění ani není materiálně vykonatelný.

4. Odvolání jsou důvodná, odvolání žalovaného však jen zčásti.

5. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výzvou k plnění ze dne 4. 9. 2013 a připojenou doručenkou (č. l. 228-230 spisu), z níž zjistil, že touto výzvou žalobce upozornil žalovaného, že pozemek užívá bez právního důvodu, a to tím, že na jeho části o výměře 338 m2 umístil plastové zatravňovací tvárnice a kovové sloupky, a vyzval ho k zaplacení náhrady za toto užívání ve výši 49 492 Kč a uvedení užívané části pozemku do původního stavu; výzva byla žalovanému doručena dne 9. 9. 2013. Ze sdělení ze dne 23. 10. 2013 a připojené doručenky (č. l. 231-232 spisu) odvolací soud zjistil, že tohoto dne žalobce opětovně upozornil žalovaného, že část pozemku o výměře 303 m2 užívá bez právního důvodu, a to tím, že tam provedl úpravy spočívající ve vybudování přístupových a příjezdových cest do garáže, a vyzval ho k zaplacení náhrady za toto užívání ve výši 44 308 Kč a uvedení užívané části pozemku do původního stavu; výzva byla žalovanému doručena dne 29. 10. 2013. Z výzvy k plnění ze dne 18. 12. 2013 a připojené doručenky (č. l. 233-235 spisu) odvolací soud zjistil, že touto výzvou žalobce opětovně upozornil žalovaného, že část pozemku o výměře 303 m2 užívá bez právního důvodu a umístil na ní plastové zatravňovací tvárnice a kovové sloupky, a vyzval ho k zaplacení náhrady za toto užívání ve výši 47 387 Kč, k vyklizení užívané části pozemku a k jejímu uvedení do původního stavu; výzva byla žalovanému doručena dne 23. 12. 2013. Ze zápisu o usnesení z 8. zasedání zastupitelstva žalobce ze dne 5. 12. 2019 (č. l. 236-241 spisu) odvolací soud zjistil, že na tomto zasedání zastupitelstvo žalobce neschválilo záměr prodeje části pozemku o výměře zhruba 385 m2, a to mimo jiné z důvodu, že pozemek je užíván i jinými obyvateli [adresa] jako přístup k jejich obydlí, přičemž stavební úřad by nedovolil pozemek oplotit.

6. Na základě důkazů provedených v odvolacím řízení ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která nebyla odvoláním zpochybněna a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobce na odstranění povrchových úprav pozemku je v celém rozsahu po právu, zatímco jeho požadavek na náhradu za užívání pozemku bez právního důvodu je po právu jen z malé části.

7. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný je vlastníkem pozemku č. [Anonymizováno] s rodinným domem č. p. [Anonymizováno], který je jeho součástí, a přilehlého pozemku č. [Anonymizováno]. Tyto pozemky jsou ze všech stran obklopeny pozemkem č. [Anonymizováno], který je ve vlastnictví žalobce a je veřejným prostranstvím. Na pozemku č. [Anonymizováno] se v minulosti nacházela restaurace, kterou žalovaný na základě stavebního povolení [právnická osoba] [adresa] ze dne 25. 1. 2007, zn. SÚ/41876/2006/Mo, rekonstruoval na rodinný dům se třemi byty; současně mu byly stavebním úřadem povoleny úpravy parkovacích stání na pozemku a vybudování nové příjezdové komunikace do garáže a přístupového chodníku do objektu, zbudovaných do té doby ze zámkové dlažby. Stavební práce skončily v prvním pololetí roku 2009 a rozhodnutím [právnická osoba] [adresa] ze dne 1. 7. 2009, zn. SÚP/82602/2009/Mo, byl rodinný dům a úpravy pozemku zkolaudovány. Je tedy zřejmé, že chodník a přístupovou komunikaci žalovaný zbudoval nejpozději do tohoto dne. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný k jejich zbudování neměl souhlas žalobce ve smyslu občanského práva, přičemž za takový souhlas nelze považovat stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí, byť žalobce jako vlastník sousedního pozemku byl účastníkem stavebního řízení a tato rozhodnutí mu byla doručována (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, a jeho usnesení ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003). Případná skutečnost, že žalovaný snad povrchové úpravy pozemku realizoval „pod příslibem budoucího odprodeje pozemku“, ho k úpravám také neopravňovala, neboť samotný příslib odprodeje ještě neznamená – a to ani konkludentní – souhlas vlastníka s povrchovými úpravami. Je navíc otázkou, kdy byl žalovanému tento příslib učiněn, zda v průběhu povrchových úprav nebo až později; první schválení záměru prodeje části pozemku pochází až z června 2010 (viz sdělení žalobce ze dne 22. 6. 2010 na č. l. 65 spisu), chodník a příjezdová komunikace však byly zbudovány již v prvním pololetí roku 2009 (viz výše). To, že by žalovaný měl k vybudování chodníku a příjezdové komunikace souhlas žalobce ve smyslu občanského práva, tedy vskutku nebylo prokázáno. To, že by žalobce již v průběhu povrchových úprav věděl o tom, že žalovaný na pozemku buduje chodník a příjezdovou komunikaci, nic proti tomu nenamítal, a tak s povrchovými úpravami konkludentně souhlasil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2167/2005), nebylo v řízení prokázáno ani tvrzeno.

8. Bylo také nesporné, že na základě smlouvy o výpůjčce již ze dne 24. 11. 2006 byl žalovaný oprávněn bezplatně užívat jinou část pozemku o výměře 35 m2 a zbudovat na něm dvě parkovací místa. Smlouva byla uzavřena v souvislosti s rekonstrukcí budovy restaurace na rodinný dům a žalovaný na jejím základě parkovací stání vskutku zbudoval, a to položením zatravňovacích tvárnic a zeminy na uvedené části pozemku. Je však také nesporné, že výpůjčka zanikla výpovědí žalobce ke dni 31. 12. 2021. V čl. V pátém odstavci smlouvy se žalovaný zavázal nejpozději ke dni ukončení výpůjčky odstranit z užívané části pozemku všechny jím vybudované stavy a oplocení a předat ji žalobci ve stavu, v jakém jej převzal. To však žalobce neučinil a zatravňovací dlaždice se na pozemku stále nacházejí.

9. Konečně bylo mezi účastníky nesporné, že někdy po roce 2006 žalovaný umístil u severozápadní hranice pozemku kůlnu, zabírající podle polohopisného zaměření [právnická osoba] č. [Anonymizováno] ze srpna 2022, které je přílohou tohoto rozsudku (dále jen „polohopisné zaměření“), plochu zhruba 4 m2. Z provedeného dokazování také vyplývá, že u západního rohu domu žalovaný ve sledovaném období měl a stále má umístěno množství movitých věcí, zejména stůl s lavičkami, malý dřevěný přístřešek, nadzemní truhlík pro okrasné dřeviny a svislé desky z dřevěných planěk.

10. Odvolací soud dále vycházel stejně jako účastníci a soud prvního stupně z toho, že výsledky stavební činnosti žalovaného na pozemcích žalobce jsou toliko povrchovými úpravami pozemku, nikoli snad stavbami ve smyslu občanského práva, a tedy samostatnými věcmi.

11. Ochrana vlastnického práva žalobce proti nepovoleným povrchovým úpravám pozemku podléhá režimu § 1042 o. z., dopadajícího na jiné rušení vlastnického práva než zadržování věci. Ochrana je poskytována na základě zápůrčí žaloby a realizuje se buď požadavkem, aby se žalovaný zdržel rušení vlastnického práva, které stále probíhá, nebo aby – tam, kde akt rušení vlastnického práva již skončil a přetrvávají pouze jeho následky – tyto následky odstranil. Tak je tomu i v případě rušení vlastnického práva stavbou, která není věcí ve smyslu občanského práva, kde se lze zápůrčí žalobou domáhat mimo jiné odstranění výsledku stavebních prací na pozemku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013). To je i případ souzené věci.

12. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobce na odstranění chodníku a příjezdové komunikace je po právu. Na rozdíl od soudu prvního stupně má přitom za to, že skutečnosti uvedené v bodu 52. odůvodnění napadeného rozsudku závěr o tom, že žaloba je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. a výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., dostatečně neodůvodňují. Zda odstranění chodníku a příjezdové komunikace znehodnotí pozemky, není vůbec podstatné, neboť záleží zcela na vůli žalobce jako vlastníka, zda své pozemky bude mít s těmito stavebními úpravami anebo bez nich. Samozřejmě přitom odstranění nemůže založit trestní odpovědnost žalovaného za poškozování cizí věci, neboť učiní to, co je v souladu s právem (odstranění následků porušení žalobcova vlastnického práva).

13. To, že žalovaný prováděl povrchové úpravy na základě stavebního povolení, je bezvýznamné rovněž, neboť stavební povolení nenahrazuje občanskoprávní souhlas vlastníka pozemku s jeho povrchovými úpravami. Tvrzení, že žalobce povrchové úpravy pozemku dlouhou dobu trpěl a nic proti nim nenamítal, se nezakládá na pravdě – žalobce na tyto úpravy žalovaného upozorňoval již v roce 2013 minimálně přípisem ze dne 23. 10. 2013, v němž ho zároveň požádal o uvedení pozemku do původního stavu. To, že k podání žaloby přikročil až v roce 2021, ze žaloby zjevné zneužití práva nebo výkon práva v rozporu s dobrými mravy nečiní, neboť vlastnické právo se podle § 614 o. z. nepromlčuje a vlastník může o jeho soudní ochranu požádat i relativně dlouho po skončení neoprávněného zásahu, hlavně však – jak uvedeno výše – žalobce dal dlouho předtím jasně najevo, že se stavebními úpravami nesouhlasí. To, že by žalobce o provádění povrchových úprav v jejich průběhu věděl a souhlasil s nimi, nebylo zjištěno. To, že žalovaný snad prováděl povrchové úpravy pod příslibem převodu příslušné části pozemku, také nebylo zjištěno – úpravy byly dokončeny nejpozději 1. 7. 2009, záměr prodeje příslušné části pozemku byl však schválen až dne 22. 6. 2010 (viz sdělení usnesení zastupitelstva z tohoto dne na č. l. 65 spisu); to, že by žalovanému byl příslib budoucího prodeje části pozemku dán již před zahájením úprav pozemku nebo v jeho průběhu, z provedeného dokazování nevyplývá. Nicméně, ani příslib budoucího prodeje – navíc právně nezávazný a s ohledem na to, že šlo o vlastnictví obce, spíše nejistý – k zásahu do cizího vlastnictví neopravňoval. Žalovaný začal zvelebovat okolí svého domu předčasně a poněkud lehkomyslně, a musel počítat s tím, že případně bude muset pozemky vrátit do původního stavu.

14. To, že by žalobce nynější žalobou sledoval nikoli ochranu svého vlastnického práva, nýbrž poškození žalovaného nebo jeho donucení k jednání, k němuž není povinen a které s danou věcí nesouvisí, v řízení nevyšlo nijak najevo. Stejně tak není důvod se domnívat, že by snad žalobce měl v úmyslu po odstranění chodníku a příjezdové komunikace učinit pozemek schůdným zbudováním stejného kamenného chodníku a stejné příjezdové komunikace, takže odstranění stávajících úprav by se jevilo jako nesmyslné, ani že by zbudování stejného chodníku a stejné příjezdové komunikace bylo v budoucnu jediným možným způsobem obnovení schůdnosti pozemku.

15. Je pravdou, že chodník a příjezdová komunikace pozemek z estetického pohledu zlepšily a slouží nejen žalovanému, ale i veřejnosti, která je může v rámci obecného užívání pozemních komunikací podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, užívat k průchodu z [adresa] na veřejné prostranství na jihovýchod od rodinného domu a odtamtud k dalším rodinným domům v téže ulici. Vytrháním dlaždic se kvalita lokality může zhoršit, avšak ustanovení § 1042 o. z. odstranění povrchových úprav pozemku účelností takového kroku nepodmiňuje; vlastník má podle něj právo na ochranu proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva i tehdy, je-li odstranění následků zásahu nehospodárné nebo neúčelné, přičemž zápůrčí žalobu nelze jen z tohoto důvodu považovat za příčící se dobrým mravům. Je tomu podobně, jako kdyby někdo vlastníku rodinného domu bez jeho vědomí a souhlasu svévolně odstranil zchátralou střešní krytinu a nahradil ji vysoce kvalitní krytinou novou. To, že pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), vskutku neznamená, že si ho kdokoli může bez souhlasu vlastníka svévolně upravovat, měnit jeho dlažbu nebo na něm provádět jiné povrchové úpravy. Byl to žalovaný, kdo si měl před zahájením úprav zjistit vlastnické poměry v lokalitě a vyžádat si k nim souhlas žalobce jako vlastníka pozemku, případě vyčkat na odprodej příslušných částí pozemku.

16. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud změnil výrok V napadeného rozsudku tak, že ohledně chodníku a příjezdové komunikace žalobě vyhověl. Jedná se o povrchové úpravy realizované na těch částech pozemku a sousedního pozemku č. [Anonymizováno], které jsou v polohopisném zaměření vyznačeny šrafováním a označeny jako „dlažba“ o výměře 142 m2, jsoucí částí plochy o výměře 146 m2, určené podle dokumentu „na odstranění“.

17. Žalovaný ve svém odvolání brojil proti povinnosti odstranit kůlnu (dřevník) na severozápadní části pozemku. Kůlna nemá charakter povrchových úprav a nenachází se na chodníku ani příjezdové komunikaci, nýbrž na zatravněné části pozemku. O tom, že k jejímu umístění na pozemek neměl žalovaný souhlas žalobce, nebylo v řízení sporu. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, že kůlna je spojena se zemí pevným základem, nebylo v odvolání zpochybněno a odvolací soud z něj proto vychází; jedná se tedy o stavbu ve smyslu občanského práva. Bez ohledu na to, zda byla kůlna zbudována do 31. 12. 2013 nebo po tomto dni, je povinnost žalovaného k jejímu odstranění nepochybná. Byla-li zřízena do 31. 12. 2013, jde o věc v právním smyslu ve vlastnictví žalovaného, kterou je ten povinen podle § 135c odst. 1 obč. zák. odstranit, přičemž odstranění nelze považovat za neúčelné. Byla-li zřízena po 31. 12. 2013, jde podle § 506 a § 1084 odst. 1 o. z. o součást pozemku, jež připadla žalobci a již musí žalovaný podle § 1085 o. z. odstranit. Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 33 C 369/2021 tomuto požadavku překážku litispendence nezakládá, neboť předmětem onoho řízení je vyklizení části pozemku označené v žalobcově příloze oranžově, zatímco kůlna se nachází na části pozemku označené v téže příloze žlutě; předměty obou řízení tedy nejsou ani zčásti totožné. S názorem, že výrok IV napadeného rozsudku je nevykonatelný pro neurčitost, se odvolací soud neztotožňuje; z jeho přílohy č. 1, byť nemá charakter polohopisného zaměření nebo geometrického plánu, je jednoznačně patrné, ve které části pozemku se kůlna nachází. To, jak kůlnu posuzuje stavební úřad a že u tohoto úřadu probíhá řízení o jejím odstranění, je pro soudní řízení nevýznamné, neboť uplatňování soukromého práva je podle § 1 odst. 1 o. z. nezávislé na uplatňování práva veřejného. Proto odvolací soud výrok IV napadeného rozsudku potvrdil.

18. Předmětem řízení bylo konečně odstranění povrchových úprav pozemku spočívajících ve vybudování parkovacího stání ze zatravňovacích tvárnic a zeminy na části pozemku o výměře 35 m2. Tu žalovaný v minulosti užíval k tomuto účelu na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 24. 11. 2006. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobce tuto smlouvu ke dni 31. 12. 2021 vypověděl. Tím výpůjčka skončila a žalovaný byl podle čl. VI. pátého odstavce smlouvy povinen všechny jím vybudované stavby z pozemku odstranit a předat pozemek žalobci ve stavu, v jakém ho převzal. To však žalovaný neučinil a úpravy v podobě parkovacích míst jsou na pozemku stále. O zjevném zneužití práva žalobce na jejich odstranění nebo o rozporu výkonu tohoto práva s dobrými mravy nemůže být řeč, neboť žalobce se – změnou žaloby podanou u soudu dne 20. 5. 2022, tedy necelých šest měsíců po skončení výpůjčky – pouze domáhá toho, k čemu se žalovaný ve smlouvě výslovně zavázal; případná skutečnost, že zbudováním parkovacích stání došlo ke zhodnocení pozemku nebo že jejich odstranění je nehospodárné a pozemek zhorší, je bezvýznamná.

19. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek ve výroku V také tak, že žalovanému uložit odstranit i tyto povrchové úpravy, a to z části pozemku označené v polohopisném zaměření šrafováním jako „zatravňovací dlaždice“ a „výpůjčka č. [tel. číslo]“.

20. Předmětem řízení bylo dále vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemku žalovaným bez právního důvodu v období od 1. 11. 2018 do 31. 10. 2021 (dále jen „sledované období“). Takové užívání je zvláštním druhem plnění bez právního důvodu, označovaným v ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jako „protiprávní užití cizí hodnoty“. K užívání pozemku bez právního důvodu může dojít nejen jeho ohrazením uzamčenou ohradou s vyloučením vstupu jiných osob na pozemek, ale i chůzí či jízdou po pozemku nebo umístěním věcí na něm. Naopak samotná realizace povrchové úpravy pozemku jeho užíváním není. Tam, kde bezplatné užívání pozemku jinými osobami bez souhlasu jeho vlastníka je právními předpisy výslovně povoleno, není takové užití cizí hodnoty protiprávní a o bezdůvodné obohacení se nejedná (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).

21. V souzené věci z provedeného dokazování, zejména z fotografií na č. l. 7 a 11-13 spisu, vyplývá, že na převážně zatravněné části pozemku, která je v polohopisném zaměření označena jako část plochy „na vyklizení“ o výměře 88 m2 a která je veřejným prostranstvím, nikoli však pozemní komunikací, měl žalovaný ve sledovaném období umístěno množství movitých věcí, zejména stůl s lavičkami, malý dřevěný přístřešek, nadzemní truhlík pro okrasné dřeviny, svislé desky z dřevěných planěk, dřevěná polínka a kamenné schůdky ke vchodu do domu. O tom, že tyto movité věci jsou tam umístěny bez souhlasu žalobce, nebylo v řízení sporu. Umístěním těchto věcí tak žalovaný protiprávně užíval cizí hodnotu – pozemek ve vlastnictví žalobce – a získal tak na jeho úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. O zvláštní užívání veřejného prostranství ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, zpoplatněné veřejnoprávními poplatky, se přitom nejedná. Zjištění soudu prvního stupně, že v daném čase a místě obvyklé nájemné za užívání pozemku činí 12,50 Kč/m2/rok, nebylo odvoláním zpochybněno. Výše náhrady za bezdůvodné obohacení získané ve sledovaném období podle § 2999 odst. 1 o. z. tedy činí 88 m2 x 12,50 Kč/m2/rok x 3 roky = 3 300 Kč. Proto odvolací soud výrok II napadeného rozsudku v této části potvrdil.

22. Jinak je tomu u užívání chodníku a příjezdové komunikace. Jak již bylo řečeno, nejedná se o stavby ve smyslu občanského práva a věci v právním smyslu, nýbrž pouze o povrchové úpravy pozemku, které jsou součástí pozemku, a tudíž vlastnictvím žalobce. Samotnou jejich existencí žalovaný pozemek neužívá. V řízení nebylo sporu o tom, že po nich chodí a částečně jezdí. Nelze však přehlédnout, že chodník je podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím a jako takový slouží obecnému užívání. Jak chodník, tak i příjezdová komunikace jsou podle § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. zároveň pozemními komunikacemi, jež může v rámci obecného užívání pozemních komunikací podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb. užívat každý, a to bezplatně, činí-li tak obvyklým způsobem a k účelu, ke kterému jsou určeny. Tak je tomu i v případě žalovaného, který po nich pouze chodí a jezdí, přičemž nebylo dostatečně prokázáno, že by ve sledovaném období jiným v jízdě a chůzi bránil (svědkyně [jméno FO] při jednání dne 2. 5. 2023 naopak vypověděla, že okolí domu žalovaného není nijak přehrazené, nejsou tam pásky ani řetězy). Užívá tedy sice cizí hodnotu, ale nečiní tak protiprávně, nýbrž v souladu se zákonem a v něm zakotveným institutem obecného užívání. Není proto povinen za toto užívání nic platit. Jinak by tomu bylo, kdyby chodník a příjezdovou komunikaci užíval jinak než obvyklým způsobem a k účelu, ke kterému jsou určeny, kupříkladu kdyby i na nich měl umístěny movité věci nebo kdyby šlo o zvláštní užívání pozemní komunikace podle § 25 zákona č. 13/1997 Sb., zpoplatněné veřejnoprávními poplatky. Proto odvolací soud výrok II napadeného rozsudku v rozsahu zbývajících 6 525 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu i v této části zamítl. Dodává, že náhrada za užívání pozemku parkovacími místy předmětem řízení nebyla.

23. Pokud jde o náklady řízení, v řízení o vydání bezdůvodného obohacení měl žalovaný do zpětvzetí žaloby o 4 305 Kč s příslušenstvím úspěch v rozsahu (31 815 Kč – 3 300 Kč) : 31 815 Kč x 100 % = 89 % a po tomto zpětvzetí úspěch v rozsahu (27 510 Kč – 3 300 Kč) : 27 510 Kč x 100 % = 88 % a má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně v první fázi právo na náhradu 78 % nákladů řízení a ve druhé fázi právo na náhradu 76 % nákladů řízení. Nelze se přitom ztotožnit s názorem žalobce, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku a náklady této části řízení by měl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. hradit naopak žalovaný žalobci. K ověření roční sazby obvyklého nájemného byl sice pořízen znalecký posudek, rozhodnutí o výši plnění však nezáviselo na něm – jím stanovené sazby 12 Kč/m2/rok pro roky 2018 a 2019 a 13 Kč/m2/rok pro roky 2020 a 2021 žalobce ani nezpochybňoval –, nýbrž na tom, zda žalovaný ve sledovaném období užíval pozemek k podnikatelským či nepodnikatelským účelům, což je otázka skutková, nikoli odborně-znalecká; byla-li žaloba zamítnuta proto, že žalobce užívání pozemku k podnikatelským účelům neprokázal, pak rozhodnutí o výši plnění záviselo na tomto hodnocení důkazů, nikoli na znaleckém posudku (viz bod 49. odůvodnění napadeného rozsudku).

24. Náklady žalovaného v první fázi řízení před soudem prvního stupně spočívají v odměně za tehdejší zastoupení advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] při čtyřech úkonech první služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2022, účast na jednání dne 9. 8. 2022 a sepis průběžného vyjádření ze dne 23. 8. 2022) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 2 380 Kč = 9 520 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 31 815 Kč), v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 300 Kč = 1 200 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k soudnímu jednání dne 9. 8. 2022 na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 400,50 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k tomuto soudnímu jednání a zpět ve výši 200 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty (dále jen „daň“), již byl advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 2 377,30 Kč. Náklady žalovaného v této fázi řízení před soudem prvního stupně celkem činí 13 697,80 Kč, z čehož 78 % činí 10 684,30 Kč.

25. Náklady žalovaného ve druhé fázi řízení před soudem prvního stupně spočívají v odměně za tehdejší zastoupení advokátem při šesti úkonech první služby (účast na jednání dne 6. 12. 2022, sepis průběžného vyjádření ze dne 7. 12. 2022, účast na jednání dne 2. 5. 2023, které přesáhlo dvě hodiny, účast na jednání dne 13. 6. 2023 a účast na jednání dne 12. 12. 2023) podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 6 x 2 220 Kč = 13 320 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 27 510 Kč), v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za šest úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 6 x 300 Kč = 1 800 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem ke čtyřem soudním jednáním na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 400,50 Kč + 2 x 405,40 Kč + 359,70 Kč = 1 571 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestami ke čtyřem soudním jednáním a zpět ve výši 4 x 200 Kč = 800 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě za 21 % daň, již byl advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 3 673,10 Kč. Náklady žalovaného v této fázi řízení před soudem prvního stupně celkem činí 21 164,10 Kč, z čehož 76 % činí 16 084,70 Kč.

26. V odvolací fázi řízení o vydání bezdůvodného obohacení měl žalovaný úspěch v rozsahu 6 525 Kč : 9 825 Kč x 100 % = 66 % a má proto podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na náhradu 32 % nákladů řízení, jež spočívají v soudním poplatku za odvolání zaplaceném ve správné výši 1 000 Kč, v odměně za tehdejší zastoupení advokátem při jednom úkonu právní služby (sepis odvolání proti výroku II napadeného rozsudku) podle § 7 bodu 4 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1 500 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč, v náhradě za 21 % daň, již byl advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 378 Kč a v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony (příprava účasti na jednání před odvolacím soudem a účast na tomto jednání dne 26. 9. 2024) podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 2 x 300 Kč = 600 Kč. Náklady žalovaného v této fázi řízení o vydání bezdůvodného obohacení celkem činí 3 778 Kč, z čehož 32 % činí 1 209 Kč.

27. Náklady žalovaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení tedy celkem činí 10 684,30 Kč + 16 084,70 Kč + 1 209 Kč = 27 978 Kč.

28. V řízení o odstranění kůlny a povrchových úprav pozemků měl plný úspěch žalobce a má proto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v soudním poplatku za žalobu zaplaceném ve správné výši 5 000 Kč, v soudním poplatku za odvolání zaplaceném ve správné výši 5 000 Kč, v odměně za zastoupení advokátem při 12 úkonech právní služby [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a její změny, jež odvolací soud posoudil jako úkon jediný (výpůjčka skončila ke dni 31. 12. 2021 a požadavek na odstranění parkovacího stání mohl být obsažen již v žalobě ze dne 10. 1. 2022), účast na jednání dne 9. 8. 2022, sepis průběžného vyjádření ze dne 19. 8. 2022, účast na jednání dne 6. 12. 2022, účast na jednání dne 2. 5. 2023, které přesáhlo dvě hodiny, účast na jednání dne 13. 6. 2023, účast na jednání dne 12. 12. 2023, sepis odvolání proti původnímu a doplňujícímu rozsudku, jež odvolací soud posoudil jako úkon jediný, sepis vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 13. 5. 2024 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 26. 9. 2024] podle § 7 bodu 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 12 x 1 500 Kč = 18 000 Kč (sazbu z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. účtoval sám žalobce v podání ze dne 13. 6. 2023), v odměně advokáta za zastoupení při jednom půlúkonu právní služby (sepis výzvy k plnění ze dne 29. 9. 2021, neobsahující základní rozbor požadovaného plnění po stránce právní včetně uvedení zákonných ustanovení, z nichž toto plnění vyplývá) podle § 7 bodu 4 a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 0,5 x 1 500 Kč = 750 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za 13 úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 13 x 300 Kč = 3 900 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k pěti soudním jednáním na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 2 x 301,40 Kč + 2 x 313,80 Kč + 290,50 Kč = 1 520,90 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestami k těmto jednáním a zpět ve výši 5 x 200 Kč = 1 000 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k jednomu soudnímu jednání na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 1 267,50 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k tomuto soudnímu jednání a zpět ve výši 600 Kč a v náhradě za 21 % daň, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 5 678 Kč. Náklady žalobce v řízení o odstranění kůlny a povrchových úprav činí celkem 42 716,50 Kč. Náhradu odměny za zastoupení advokátem při sepisu doplnění žalobních tvrzení ze dnů 24. 3. 2022 a 18. 5. 2022 odvolací soud žalobci nepřiznal, neboť tato doplnění nebyla soudem vyžádána a mohla být přednesena při nejbližším ústním jednání.

29. Výrok o nákladech státu se opírá o ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení měl neúspěch žalobce v rozsahu 88 % a žalovaný v rozsahu 12 %; v těchto podílech jsou povinni hradit státu náklady řízení, které platil a které spočívají v odměně znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], náhradě jejích hotových výdajů a náhradě za ztrátu času v celkové výši 10 383,29 Kč, přiznaných usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 8 C 205/2021-171, na něž bylo ze státních prostředků vyplaceno 5 383,29 Kč (viz poukazy na č. l. 207 a 208 spisu). Podíl žalobce činí 4 737,29 Kč a podíl žalovaného činí 646 Kč.

Poučení