14 Co 189/2025 - 163

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Jana Pekáče a Mgr. Kateřiny Brodské ve věci žalobkyně [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], bytem v [Adresa žalobkyně], zastoupené [Jméno Zástupce A], advokátkou se sídlem v [adresa], proti žalované [Jméno žalované], narozené [Datum narození žalované], bytem v [Adresa žalované], zastoupené [Jméno Zástupce B], advokátem se sídlem v [adresa], o zřízení nezbytné cesty, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. prosince 2024, č. j. 8 C 71/2022-137, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti ve prospěch pozemku parc. č. [hodnota] (dále též jen „pozemek žalobkyně“) v katastrálním území [adresa] (všechny další níže označené pozemky jsou v témže katastrálním území), a to přes pozemek parc. č. [hodnota] (dále též jen „pozemek žalované“), v rozsahu geometrického plánu, který měl vyhotovit soud (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 29 458 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že matka žalobkyně [jméno FO] společně se svým bratrem, [jméno FO], rozdělili rodinný majetek mezi děti [jméno FO]. Pozemek parc. č. [hodnota] (trvalý travní porost o výměře 1 354 m), na němž má být zřízena nezbytná cesta, měl původně získat bratr žalobkyně, [jméno FO], avšak dárci mu vlastnické právo k pozemku nepřevedli, neboť měl dluhy. V roce [rok] proto pozemek darovali žalované jako jeho tehdejší partnerce.

3. Pozemek parc. č. [hodnota] vznikl dne [datum] sloučením původních pozemků parc. č. [hodnota]. Žalovaná tento pozemek nabyla do svého vlastnictví dne [datum] darovací smlouvou uzavřenou s dárci [jméno FO] a [jméno FO]. O dva roky později na něm žalovaná zahájila výstavbu rodinného domu. V roce [rok] začali žalovaná, její tehdejší přítel [jméno FO], tehdejší nájemce pozemku parc. č. [hodnota] pan [jméno FO] společně s dalšími osobami budovat na pozemku příjezdovou cestu vedoucí až k pozemku parc. č. [hodnota], již sami následně využívali. Práce na cestě probíhaly i v roce [rok] a v roce [rok] byl její povrch zpevněn štěrkem a kamínky. V roce [rok] sdělila žalobkyně [jméno FO], že pozemek parc. č. [hodnota] je pro ni bezcenný, když nezískala souhlas orgánů chráněné krajinné oblasti ke stavbě domu, a že si jej má ponechat (v té době byl pozemek stále ve vlastnictví [jméno FO] a [jméno FO], žalobkyně jej toliko s jejich souhlasem fakticky užívala). Na podzim roku [rok] [jméno FO] cestu vedoucí přes pozemek žalované s jejím souhlasem odstranil. Vyhrabal kamínky a štěrk, zlikvidoval podezdívku a celý pozemek oplotil. Tím cesta přes pozemek žalované zanikla. Matka žalobkyně [jméno FO], [jméno FO] a další rodinní příslušníci před převodem pozemku parc. č. [hodnota] na žalobkyni jednali se žalovanou o obnovení přístupu přes její pozemek, žalovaná však odmítla. Dne [datum] žalobkyně darovací smlouvou uzavřenou s dárci [jméno FO] a [jméno FO] nabyla pozemek parc. č. [hodnota] (zahrada o výměře 1 532 m). V době převodu vlastnického práva na žalobkyni přístupová cesta přes tehdy již oplocený pozemek žalované více než rok neexistovala. V roce [rok] žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalované výzvu k obnovení průchodu a průjezdu k pozemku parc. č. [hodnota]. Dopisem ze dne [datum] žalovaná sdělila, že přístup není umožněn déle než 2 roky, její pozemek tvoří oplocený celek, a žalobkyně pozemek parc. č. [hodnota] nabyla již za stavu, kdy k němu přes pozemek žalované přístup nebyl. V roce [rok] žalovaná na svém pozemku umístila bazén a o rok později zbudovala zahradní altán. Žalovaná pozemek parc. č. [hodnota] dlouhodobě využívá jako zahradu u domu sloužícího pro potřebu bydlení žalované a její rodiny. Od roku [rok] až do současnosti má žalobkyně zajištěn přístup na pozemek parc. č. [hodnota] přes pozemek parc. č. [hodnota] ve vlastnictví svého bratra, [jméno FO] (dále též jen „pozemek bratra žalobkyně“), a pozemek parc. č. [hodnota] ve vlastnictví své matky, [jméno FO] (dále též jen „pozemek matky žalobkyně“). Tento přístup umožňuje průchod i průjezd vozidly. Žalobkyni dovoluje využívat svůj pozemek jako zahradu, k sekání trávy a chovu drůbeže. Právní titul k tomuto přístupu žalobkyně nemá, umožněn jí je na základě tolerance vlastníků. Na pozemku žalobkyně bylo zřízeno věcné břemeno pro [právnická osoba]. spočívající v právu umístění a provozování distribuční soustavy. Žalobkyni nebylo vydáno stavební povolení a nemá ani konkrétní projekt k výstavbě na pozemku parc. č. [hodnota].

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje pozitivní zákonnou podmínku pro zřízení nezbytné cesty stanovenou v § 1029 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť pozemek je dostatečně spojen s veřejnou cestou prostřednictvím alternativního přístupu a žalobkyni je umožněno pozemek řádně užívat. Současně shledal naplnění negativní zákonné podmínky podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., když konstatoval, že žalobkyně si nedostatek přístupu způsobila z hrubé nedbalosti tím, že v době nabytí pozemku (rok [rok]) sice velmi dobře věděla, že přístup přes pozemek žalované není zajištěn, ale žádné kroky k nápravě situace nepodnikla.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 29 458 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, jež tvoří odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do [datum] (dále jen „a. t.“) sestávající z částky 2 500 kč za každý z deseti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. ( převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání ve dnech [datum], [datum], [datum] – 2 úkony, [datum], [datum]- 2 úkony a účast na místním šetření dne [datum]) v celkové výši 25 000 Kč, dále paušální náhrady v rozsahu 10 náhrad v celkové výši 3 000 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrady v celkové výši 658 Kč (2 x 329 Kč), a to v souvislosti s cestami realizovanými z [adresa] a zpět ve dnech [datum] a [datum]) při spotřeba benzinu 95oktanového benzinu 6,87 l/100 km, ceně 38,20 Kč/l, náhradě 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů a náhrada za ztrátu času v trvání 8 x 30 minut v částce 800 Kč. Platební místo (k rukám advokáta) určil okresní soud s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro jiný postup nebyly shledány důvody.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadá jak výrok ve věci samé, tak výrok nákladový. Soudu prvního stupně vytýká nesprávná skutková zjištění, z nich vyvozené nesprávné skutkové závěry a v návaznosti na to i nesprávné právní posouzení věci.

7. Pokud jde o skutkový stav, žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil, že má faktickou možnost řádného průchodu a průjezdu k pozemku. Aktuální přístup přes pozemky bratra a matky je podle žalobkyně pouze dočasný, provizorní, komplikovaný a nejistý. Vede napříč okrasnou zahradou bratra a pozemkem matky, přičemž bratr při jednání výslovně uvedl, že žalobkyni vstup na svůj pozemek zakazuje. Dosavadní přístup je navíc zcela nevhodný k případné budoucí výstavbě rodinného domu na pozemku žalobkyně, pro niž svědčí i zřízené právo odpovídající věcnému břemeni pro [právnická osoba]. Žalobkyně dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil vývoj cesty v čase, když příjezdová cesta byla v terénu patrná již v roce [rok] a byla zpevněna štěrkem, nikoliv až v roce [rok] jako vyjeté koleje.

8. Z hlediska právního posouzení žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o hrubé nedbalosti na její straně. Uvádí, že nabyla pozemek od blízkých osob (matky a strýce) bezúplatně, přičemž přístup zajišťující průchod a průjezd byl rodinnými příslušníky včetně žalované zbudován a několik let užíván. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pozemky užívané v rámci rodiny, žalobkyně neměla důvod zajímat se o formální zajištění cesty. Před převodem probíhala se žalovanou jednání o umožnění přístupu, žalovaná jej však obnovit odmítla. Odvolatelka poukázala rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20, z něhož vyplývá, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice považovat za projev hrubé nedbalosti a při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva, je třeba postupovat velmi obezřetně. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Poukázala na to, že žalobkyně má přístup k pozemku fakticky zajištěn, a pro účely užívání zahrady je dostačující. Zdůraznila, že žalobkyně nabyla pozemek v roce [rok], tedy v době, kdy již více než rok přístup přes pozemek žalované zajištěn nebyl. Žalovaná využívá svůj pozemek k bydlení a jako zahradu, kde se nachází zahradní altán a bazén. Zřízení nezbytné cesty by tak představovalo nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva.

10. Odvolací soud po zjištění, že jsou splněny podmínky pro projednání věci v odvolacím řízení (§ 202 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), k projednání odvolání nařídil jednání, při němž podle § 212, 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Odvolací soud především konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnými procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně řádně provedl důkazy navržené účastníky, vyslechl řadu svědků, provedl místní šetření a provedené důkazy pečlivě vyhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.

12. Žalobkyně v odvolání namítá, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, proč nepřihlédl k výpovědi svědka [jméno FO] ohledně zákazu vstupu na jeho pozemek. Tuto námitku odvolací soud neshledává důvodnou.

13. Z odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 38) je zřejmé, že soud prvního stupně k výpovědi svědka [jméno FO] nepřihlédl, neboť odmítl vypovídat. Jako rozhodující pak vyhodnotil skutečnost, že faktický průchod a průjezd existuje, je žalobkyní využíván, a dovoluje jí řádné užívání pozemku jako zahrady. Soud prvního stupně správně posoudil, že prohlášení svědka [jméno FO] učiněné v jednací síni o zákazu vstupu žalobkyně na jeho pozemek představuje subjektivní vyjádření jeho vůle, které však nemění nic na objektivní skutečnosti, že žalobkyně fakticky přes pozemky bratra a matky přistupuje na svůj pozemek již více než šest let.

14. Takové hodnocení důkazu neodporuje zásadě volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Soud není povinen přihlédnout ke každému tvrzení svědka, pokud je v rozporu s objektivními skutečnostmi zjištěnými z dalších důkazů. V projednávané věci je nesporné, že žalobkyně přístup přes pozemky bratra a matky fakticky má a využívá jej, což potvrdila i svědkyně [jméno FO]. Skutečnost, že bratr verbálně deklaroval zákaz vstupu, je v příkrém rozporu s tím, že jej fakticky toleruje, což dokládá i skutečnost, že přístup přes jeho pozemek je realizován nepřetržitě od roku [rok] do současnosti.

15. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že nezohlednění tohoto prohlášení ve skutkových zjištěních mělo vliv na správnost rozhodnutí. Rozhodující pro právní posouzení věci není to, co účastník či svědek deklaruje, ale jaká je skutečná situace. Žalobkyně přes pozemky bratra a matky přistupuje na svůj pozemek kontinuálně více než šest let, tento přístup jí umožňuje průchod i průjezd, a žalobkyni dovoluje svůj pozemek řádně užívat.

16. Odvolací soud se tudíž v plném rozsahu ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování a jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna, a proto i on z těchto skutkových zjištění vychází.

17. Za klíčové skutkové okolnosti odvolací soud považuje zjištěnou časovou posloupnost událostí. Žalovaná nabyla pozemek parc. č. [hodnota] v listopadu [rok]. V letech [rok] až [rok] existovala faktická příjezdová cesta přes pozemek žalované k nynějšímu žalobkyninu pozemku, kterou využívala i žalobkyně (tehdy ovšem ještě nikoli jako vlastník pozemku). V roce [rok][Anonymizováno]však byla tato cesta žalovanou zrušena, pozemek byl oplocen a upraven jako zahrada. Žalobkyně nabyla pozemek parc. č. [hodnota] až v červenci [rok], tedy v době, kdy již více než rok přístup přes pozemek žalované nefungoval a cesta přes něj byla přehrazena již tehdy stojícím oplocením. Od nabytí vlastnictví v roce [rok] má žalobkyně fakticky zajištěn přístup přes pozemky svého bratra (parc. č. [hodnota]) a matky (parc. č. [hodnota]). Tento přístup jí kontinuálně již více než šest let umožňuje jak průchod, tak i průjezd vozidly, a tím i využívání pozemku jako zahrady, k sekání trávy a chovu zvířat. Před převodem pozemku na žalobkyni proběhlo mezi příbuznými žalobkyně a žalovanou jednání o obnovení přístupu, žalovaná to však odmítla. Žalobkyně si byla plně vědoma, že přístup k nabývanému pozemku přes pozemek žalované zřízen není, a aniž by si předem zabezpečila právní titul k přístupu, převod pozemku realizovala. K námitce žalobkyně ohledně vlastností cesty v letech [rok] až [rok] odvolací soud uvádí, že pro právní posouzení věci není rozhodující, zda se jednalo o „vyjeté koleje“ v terénu nebo o cestu „zpevněnou štěrkem“. Podstatné je, že v době nabytí vlastnictví pozemku parc. č. [hodnota] žalobkyní (tj. v roce [rok]) již tato cesta vůbec neexistovala, pozemek žalované byl oplocen, což průjezd přes něj znemožňovalo, a tato skutečnost byla žalobkyni známa, neboť pozemek parc. č. [hodnota] ještě před nabytím jeho vlastnictví užívala, a tedy jí musel být znám stav sousedního pozemku ve vlastnictví žalované, a nadto se snažila, ovšem neúspěšně, ještě před nabytím vlastnictví k pozemku parc. č. [hodnota] možnost příjezdu k tomuto pozemku přes pozemek parc. č. [hodnota] s žalovanou vyjednat.

18. Právní úprava nezbytné cesty je obsažena v § 1029 až § 1035 o. z. Institut nezbytné cesty představuje výjimku z ochrany vlastnického práva zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“) a jeho účelem je právní úprava poměrů mezi vlastníkem nemovitosti, která nemá zajištěn přístup k veřejné cestě, a vlastníkem sousedního pozemku. Jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud, jelikož povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka zatěžovaného pozemku, je na místě spíše restriktivní výklad podmínek pro povolení nezbytné cesty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], obě rozhodnutí jsou, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz).

19. Pro povolení nezbytné cesty musí být kumulativně splněny pozitivní podmínky stanovené v § 1029 o. z. a zároveň nesmí být dány negativní podmínky vymezené v § 1032 o. z. Soud tak může povolit nezbytnou cestu pouze tehdy, jsou-li splněny všechny pozitivní podmínky a současně není naplněna žádná z negativních podmínek.

20. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

21. Z dikce citovaného ustanovení vyplývají následující pozitivní podmínky: žadatel musí být vlastníkem nemovité věci; nemovitá věc nesmí být dostatečně spojena s veřejnou cestou a v důsledku absence dostatečného spojení s veřejnou cestou nelze na nemovité věci řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat.

22. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota]. Spornou je otázka, zda je tento pozemek dostatečně spojen s veřejnou cestou a zda jej žalobkyně může řádně užívat. Odvolací soud zdůrazňuje, že pojem „dostatečné spojení“ je třeba vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména s ohledem na účel, ke kterému je nemovitá věc užívána.

23. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nezbytná cesta institutem umožňujícím řádné užívání nemovité věci, nikoliv však její užívání komfortní či nejpohodlnější. Dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

24. Jak už odvolací soud konstatoval výše, v projednávané věci je nesporné, že žalobkyně má od nabytí vlastnictví v roce [rok] fakticky zajištěn přístup k pozemku parc. č. [hodnota] přes pozemky svého bratra (parc. č. [hodnota]) a matky (parc. č. [hodnota]). Tento přístup funguje kontinuálně více než šest let a umožňuje jak průchod, tak průjezd vozidly. Žalobkyně tento přístup využívá k užívání pozemku jako zahrady, včetně sekání trávy a chovu drůbeže.

25. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takto zajištěný přístup je dostatečný pro řádné užívání pozemku parc. č. [hodnota] jako zahrady. Skutečnost, že přístup vede přes pozemky dvou vlastníků a že cesta může být vnímána jako méně pohodlná než přímý přístup přes pozemek žalované, neznamená, že by pozemek nebyl dostatečně spojen s veřejnou cestou ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z.

26. Odvolací soud v této souvislosti připomíná, že základní pozitivní podmínkou pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o. z. je nedostatek dostatečného spojení nemovité věci s veřejnou cestou. Zákon přitom nehovoří o absenci „právně jistého“ či „věcněprávního“ spojení, nýbrž pouze o tom, že nemovitost není s veřejnou cestou „spojena dostatečně“. Již dle jazykového výkladu je tedy rozhodné, zda existuje reálně užívané spojení, které umožňuje nemovitost řádně užívat, nikoli v jaké právní formě je toto spojení zajištěno. Tento závěr koresponduje i se závěry Nejvyššího soudu konstatovanými opakovaně v obdobných sporech, podle nichž hmotné právo v rámci řízení o nezbytné cestě stanoví podmínky pouze rámcově a ponechává nalézacím soudům široký prostor pro úvahu, zda stávající přístup – byť méně pohodlný – objektivně umožňuje řádné užívání nemovitosti; dovolací soud přitom může jejich úvahy korigovat jen tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené.

27. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že při posuzování nedostatku spojení s veřejnou cestou není samo o sobě určující, zda je toto spojení zajištěno věcným právem, závazkovým právem, či pouze fakticky tolerováno vlastníkem dotčeného pozemku. Rozhodující je, zda takové spojení de facto existuje a umožňuje řádné užívání nemovité věci.

28. Odvolací soud si je vědom judikatorního závěru (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), že samotná výprosa či krátkodobý obligační vztah zpravidla neposkytuje žadateli o nezbytnou cestu dostatečnou jistotu do budoucna a nebrání povolení nezbytné cesty, zejména jde-li o přístup přes pozemek žalovaného, který může svůj souhlas kdykoli odvolat a žadatel nemá k dispozici jiný rozumný způsob zajištění přístupu. Tento závěr se však vztahuje typicky na situace, kdy jediným faktickým přístupem je cesta přes pozemek žalovaného (či jiného třetího vlastníka), který souhlas jen trpně poskytuje, a žadatel tak žije v objektivní nejistotě, protože jakékoliv ukončení tolerance by vedlo k úplné absenci přístupu.

29. V projednávané věci je situace odlišná v několika zásadních ohledech. Především, faktický přístup, který žalobkyně užívá, nevede přes pozemek žalované, nýbrž přes pozemky třetích osob (matky a bratra žalobkyně). Žalobkyně se tedy nedomáhá proti žalované zřízení nezbytné cesty formou služebnosti proto, že její pozemek k průjezdu ke svému pozemku již užívá, ale tato situace je pro ni do budoucna nejistá, nýbrž za situace, kdy k příjezdu ke svému pozemku užívá pozemky jiné, než přes který chce právo cesty zřídit. Žalobkyně navíc ani netvrdí, že by jí vlastníci pozemků, přes něž ke svému pozemku prochází a projíždí, tento přístup reálně upírali. Jak již přitom bylo uvedeno, jde o matku a bratra žalobkyně, jejichž vztah k ní je z povahy věci jiný než vztah mezi nepříbuznými vlastníky sousedních pozemků. Přístup přes jejich pozemky je dlouhodobě a nepřetržitě fakticky umožňován a žalobkyně jej běžně využívá. Emotivní prohlášení bratra žalobkyně v jednací síni před okresním soudem, že žalobkyni „zakazuje“ vstup na svůj pozemek, zůstalo v rovině jednostranné proklamace a nemá oporu v objektivním průběhu užívání cesty, který svědčí o tom, že přístup přes jeho pozemek je ve skutečnosti dlouhodobě tolerován. Je přitom zcela zřejmé, že citované prohlášení učinil ve výrazném hnutí mysli – v silném rozrušení, jsa rozhořčen z toho, že byl ke svědeckému výslechu předvolán za situace, kdy má za to, že by svou výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám sobě blízkým, a proto vypovídat odmítá.

30. Z vyložených důvodů nelze v nyní projednávané skutkově odlišné věci mechanicky přebírat závěry judikatury týkající se výprosy či jiných toliko trpěných přístupů v případech, kdy žadatel nemá žádnou jinou reálnou variantu přístupu, a vztahovat je na situaci, kdy žalobkyně sama disponuje funkčním, léta užívaným přístupem přes pozemky osob jí blízkých. Institut nezbytné cesty je z povahy věci výjimečným nástrojem, jímž stát zasahuje do vlastnického práva souseda. Má směřovat k odstranění skutečného, aktuálně existujícího nedostatku přístupu, nikoli suplovat absenci právní jistoty tam, kde vlastník nemovitosti své soukromoprávní vztahy v rodině neřešil, ač tak učinit mohl, ani předcházet hypotetickým budoucím sporům mezi rodinnými příslušníky přes jejichž pozemky je přístup realizován, tím, že zatíží pozemek třetí osoby, která přístup neposkytuje a důsledně se mu brání.

31. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

32. Podle § 1033 odst. 1 o. z. obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.

33. V intencích citovaného ustanovení § 1029 odst. 2 o. z. je rovněž třeba připomenout zásadu minimalizace zásahu do vlastnického práva zatěžovaného pozemku, která je v úpravě nezbytné cesty výslovně vyjádřena, i již ustálenou judikaturu, podle níž nelze institut nezbytné cesty využít jen za účelem zlepšení stávajícího spojení nebo dosažení pohodlnějšího přístupu (v podrobnostech viz níže). Stávající faktické spojení – byť může být z hlediska žalobkyně méně komfortní než přímý přístup přes pozemek žalované – objektivně umožňuje řádné užívání pozemku jako zahrady. Nejde tedy o stav, kdy by bez povolení nezbytné cesty nebylo možné pozemek vůbec rozumně využívat, ale toliko o stav, kdy by žalobkyně preferovala jinou trasu. Takové subjektivní preference nemohou bez dalšího převážit ochranu vlastnického práva žalované.

34. Soudní judikatura je přitom ustálena v závěru, že vyjádření zákonného požadavku na minimalizaci zásahu do práva vlastníka pozemku zakotvené v § 1029 odst. 2 je nutno spatřovat i v tom, že je-li více možností, jak přístup zajistit, musí být vybrán ten, který nejméně zatěžuje vlastníka pozemku, přes který má cesta vést. Pokud se ukáže, že nejpřirozenější přístup s přihlédnutím k okolnostem uvedeným v § 1029 odst. 2 (viz § 1033 odst. 1) vede přes pozemek jiného vlastníka než žalovaného, bude třeba žalobu zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Právě o takový případ se jedná i v projednávané věci.

35. Z leteckých snímků a ze snímků z katastrální mapy založených ve spise je zřejmé, že pozemek žalované a pozemek bratra žalobkyně spolu bezprostředně sousedí a cesta, kterou chce žalobkyně zřídit přes pozemek žalované, vede při hranici pozemku žalované s pozemkem bratra žalobkyně. Současná žalobkyní užívaná přístupová cesta (která mezi pozemkem bratra žalobkyně a žalobkyniným pozemkem ještě zcela krátce vede přes pozemek matky žalobkyně) je přibližně stejně dlouhá jako cesta, jejíž zřízení se žalobkyně domáhá. Cesta přes pozemek bratra žalobkyně a matky žalobkyně je žalobkyní užívána soustavně od doby, kdy nabyla vlastnictví pozemku parc. č. [hodnota], tato cesta fakticky existuje a k jejímu užívání jak k průchodu tak i k průjezdu z veřejné cesty na pozemek žalobkyně není třeba žádných stavebních či terénních úprav. Naproti tomu cesta přes pozemek žalované již v době nabytí vlastnictví k pozemku parc. č. [hodnota] neexistovala, byla na obou stranách přehrazena vybudovaným oplocením, které tam je dosud a ohraničuje jeden funkční celek (dům se zahradou). Následně na pozemku, přes nějž by měla cesta vést, žalovaná při oprávněném výkonu svého vlastnického práva k němu zřídila trávník a vybudovala bazén a altán, neboť jak již bylo uvedeno, pozemek využívá jako zahradu svého domu, kde bydlí, jejíž značná část by cestě, jejíhož zřízení se žalobkyně domáhá, musela ustoupit. Vybudování cesty přes pozemek žalované by tudíž vyžadovalo stavební úpravy oplocení (zřízení dvou vrat), přesun či odstranění bazénu a altánu, a úpravu trávníku na zpevněnou cestu. S ohledem na tyto skutečnosti je přirozenější a účelnější přístup k pozemku žalobkyně po té cestě kterou, byť na základě pouhé výprosy či tolerance ze strany vlastníků užívá, nežli po cestě jejíhož zřízení se nyní domáhá. I kdyby tedy bratr žalobkyně a její matka průjezd a průchod žalobkyně přes své pozemky skutečně přestaly trpět, je tu dán důvod k zamítnutí žaloby proto, že právě přes jejich pozemky, nikoli přes pozemek žalované, s přihlédnutím ke zmiňovaným okolnostem případu vede nejpřirozenější potažmo nejvhodnější cesta k pozemku žalobkyně.

36. Odvolací soud proto uzavírá, že z nyní posuzovaného skutkového stavu nelze naplnění pozitivní podmínky podle § 1029 odst. 1 o. z. dovodit. Faktický přístup a příjezd přes pozemky matky a bratra žalobkyně reálně existuje, funguje po řadu let a umožňuje žalobkyni běžné hospodářské využívání pozemku jako zahrady. Pouhá absence věcněprávního či závazkového titulu k tomuto přístupu nemůže sama o sobě založit závěr o „nedostatečném spojení“ ve smyslu citovaného ustanovení. Považuje-li přitom žalobkyně právní jistotu tohoto přístupu do budoucna za nedostatečnou, je ve smyslu § 1029 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1033 odst. 1 o. z. namístě, aby se domáhala zřízení nezbytné cesty formou pozemkové služebnosti právě přes pozemky, které k průchodu a průjezdu ke svému pozemku dlouhodobě užívá, nikoli přes pozemek žalované.

37. Na tomto závěru nic nemění ani žalobkyní namítaná skutečnost, že současný přístup je nevhodný pro případnou budoucí výstavbu rodinného domu. Je totiž třeba konstatovat, že žalobkyně v současné době veřejnoprávním oprávněním umožňujícím jí stavbu na svém pozemku nedisponuje a nejsou zde ani žádné konkrétní indicie svědčící pro to, že by v nejbližší době bylo možno takovou stavbu realizovat. Naopak z dokazování provedeného okresním soudem plyne, že výstavbě domu na pozemku žalobkyně brání negativní stanovisko orgánů chráněné krajinné oblasti, v níž se pozemek nachází. Skutečnost, že na pozemku žalobkyně bylo zřízeno věcné břemeno pro [právnická osoba]., svědčí toliko o tom, že na pozemek jsou přivedeny inženýrské sítě, nikoliv však o tom, že by na pozemku bylo možno stavět. Nejvyšší soud přitom judikoval, že nezbytnou cestu nelze povolit pro budoucí, ale nikoliv jisté využití pozemku (usnesení ze dne [datum], sp. zn. NS [spisová značka]). Nadto není zřejmé, co by bránilo takovým úpravám příjezdové cesty před pozemky matky a bratra žalobkyně, aby přes ně mohla projíždět stavební technika, neboť jde o pozemky srovnatelné s pozemkem žalobkyně, které nyní také nejsou k průjezdu stavební techniky uzpůsobeny (na rozdíl od pozemků bratra a matky žalobkyně přes ně průjezd z důvodu jejich oplocení není vůbec možný).

38. Výše odůvodněný závěr o tom, že nejsou naplněny zákonem vymezené pozitivní předpoklady zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované, jsou samy o sobě důvodem k zamítnutí žaloby bez ohledu na to, zda je či není naplněna zákonem vymezená negativní podmínka jejího zřízení.

39. Odvolací soud ovšem souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že v projednávané věci je rovněž negativní zákonná podmínka podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., která také povolení nezbytné cesty brání, naplněna.

40. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

41. Jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud, při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

42. V projednávané věci je třeba zvážit následující okolnosti: Žalobkyně užívá pozemek jako zahradu, má fakticky zajištěn přístup přes pozemky blízkých osob, a výhodou povolení nezbytné cesty by byl jen o něco málo přímější a pohodlnější přístup. Naproti tomu žalovaná užívá pozemek jako zahradu tvořící jeden funkční celek s domem, který slouží k jejímu bydlení. Na pozemku se nachází zahradní altán a bazén. Jde o dlouhodobě využívaný oplocený celek sloužící pro účely bydlení a relaxace rodiny žalované. Povolení nezbytné cesty by znamenalo značný zásah do tohoto funkčního celku a způsobu jeho užívání.

43. Při poměření těchto okolností dospěl odvolací soud k závěru, že újma žalované, která by vznikla povolením nezbytné cesty, by výrazně převýšila výhodu, kterou by nezbytná cesta poskytla žalobkyni. Žalované by vznikla újma v podobě omezení užívání pozemku pro účely bydlení a relaxace, zatímco žalobkyni by vznikla pouze výhoda v podobě pohodlnějšího přístupu, ačkoli faktický přístup má již zajištěn.

44. Ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přitom vychází z premisy, že vlastník, který se svým jednáním připravil o spojení s veřejnou cestou, nemůže spravedlivě požadovat, aby omezení jeho vlastnického práva bylo kompenzováno omezením vlastnického práva souseda. Jak uvádí četná komentářová literatura, toto ustanovení se aplikuje zejména ve třech typech situací: (i) vlastník měl zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, (ii) vlastník svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu, (iii) osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení s veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Projednávaná věc spadá do třetí kategorie případů. Žalobkyně vědomě nabyla pozemek bez zajištěného přístupu přes pozemek žalované. Otázkou tedy je, zda lze toto jednání žalobkyně kvalifikovat jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.

45. Odvolací soud si je vědom judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k výkladu pojmu „hrubá nedbalost“ ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Klíčovým rozhodnutím v této problematice je nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1587/20, na který odkazuje i žalobkyně ve svém odvolání.

46. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat per se za projev hrubé nedbalosti. Ústavní soud zdůraznil, že právo nezbytné cesty představuje pravidlo naplňující ústavní právo zaručené v článku 11 Listiny, zatímco případy, kdy soud nezbytnou cestu nepovolí, jsou výjimkou z tohoto pravidla. Při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, je třeba postupovat velmi obezřetně a s respektem k základnímu právu. Excesivní soudní výklad výjimek, které omezují pravidla zaručující základní právo, je v rozporu s čl. 4 odst. 4, věta první Listiny.

47. Nejvyšší soud již ve své judikatuře předcházející nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] (usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) uvedl: „Pokud nabyvatel o zajištění přístupu usiloval, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“ 48. Z této judikatury vyplývá, že při posouzení hrubé nedbalosti je třeba zkoumat zejména následující okolnosti: zda nabyvatel před nabytím věděl nebo musel vědět, že nemovitost nemá zajištěn přístup; zda nabyvatel před nabytím učinil kroky k zajištění přístupu a s jakým výsledkem; zda se jednalo o úplatné či bezúplatné nabytí; zda nabyvatel nabýval od blízkých osob; zda byl v době nabytí faktický přístup tolerován a jaké byly vztahy mezi nabyvatelem a vlastníkem pozemku, přes který měl přístup vést.

49. Při aplikaci výše uvedených kritérií na projednávanou věc dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalobkyně je třeba kvalifikovat jako hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., a to z následujících důvodů.

50. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v době nabytí pozemku (červenec [rok]) musela vědět, že přístup přes pozemek žalované není zajištěn. Cesta byla zrušena v roce [rok], tedy více než rok před převodem a žalovaná odmítla přístup obnovit či povolit, což bylo žalobkyni známo. Převod pozemku přesto realizovala, aniž by usilovala o zajištění přístupu formou služebnosti či smluvního závazku (ať už přes pozemek žalované nebo přes pozemky matky a bratra), podmínila nabytí pozemku zajištěním právního titulu k přístupu, nebo učinila jakékoli další právní kroky směřující k zabezpečení přístupu.

51. Podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za dostatečné, že proběhlo jediné neúspěšné jednání se žalovanou. Žalobkyně mohla a měla usilovat alespoň o závazkové zajištění přístupu přes pozemky svých příbuzných (matky a bratra), přes něž fakticky přístup od roku [rok] funguje. Tato možnost byla zřejmě nejschůdnější, neboť se jednalo o blízké osoby, které přístup snášely. Žalobkyně však tuto možnost nevyužila a spoléhala se pouze na faktickou toleranci přístupu.

52. Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] v reflexi nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. [spisová značka]: „Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost žalobce.“ 53. V projednávané věci však situace odpovídá opačnému případu. Žalovaná sice v době nabytí nebyla ochotna povolit přístup přes svůj pozemek (a to ani formou služebnosti či závazku), avšak žalobkyně měla možnost zajistit si přístup přes jiné pozemky (pozemky matky a bratra), což však neučinila. Skutečnost, že si žalobkyně před nabytím pozemku nepokusila přístup zajistit alespoň přes tyto alternativní pozemky, způsobila, že její pozemek postrádá právně jisté spojení s veřejnou cestou. V tomto případě tedy příčinná souvislost existuje.

54. Žalobkyně ve svém odvolání argumentuje tím, že nabyla pozemek bezúplatně od blízkých osob (matky a strýce), a proto neměla důvod zajímat se o zajištění cesty, věděla, jaká je rodinná situace a jakákoli její iniciativa by byla bezvýsledná.

55. Odvolací soud tuto argumentaci nepovažuje za přesvědčivou. Skutečnost, že k nabytí došlo bezúplatně a od osob blízkých, je sice okolností, kterou je třeba zohlednit, nicméně sama o sobě nezakládá předpoklad, že nabyvatel jednal s náležitou opatrností.

56. Naopak, pokud nabyvatel nabývá nemovitost od blízkých osob, má zpravidla lepší přehled o situaci ohledně přístupu k nemovitosti a měl by být schopen obstarat si potřebné informace a případně i zajištění přístupu formou závazku. Blízký vztah mezi převodcem a nabyvatelem dle odvolacího soudu sjednání smlouvy o zajištění přístupu (formou věcného práva či závazku) naopak usnadňuje.

57. V projednávané věci měla žalobkyně možnost zařídit si před převodem služebnost přístupu přes pozemky svého bratra a matky (ev. jako oprávnění ze závazkového vztahu), což byla reálná a dostupná alternativa. Skutečnost, že tuto příležitost nevyužila a darovaný pozemek přijala, aniž by k němu byl smluvně či věcněprávně zajištěn přístup, je třeba hodnotit jako lehkomyslný přístup k zajištění řádného výkonu svého vlastnického práva.

58. Právní řád poskytuje nástroje k zajištění přístupu formou věcného práva (služebnosti) či závazku. Pokud nabyvatel tyto nástroje nevyužije, ačkoli měl možnost, a spoléhá se pouze na prostou toleranci, jedná podle přesvědčení odvolacího soudu lehkovážně a riskuje, že v budoucnu bude muset řešit situaci, kdy faktická tolerance skončí.

59. Dalším podstatným faktorem svědčícím pro závěr o hrubé nedbalosti žalobkyně je skutečnost, že od nabytí pozemku v roce [rok] až do podání žaloby v roce [rok] (tj. téměř čtyři roky) žalobkyně neučinila prakticky žádné konkrétní kroky k zajištění přístupu na svůj pozemek přes pozemek žalované.

60. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, jediným aktivním krokem žalobkyně byl dopis od [tituly před jménem] [jméno FO] adresovaný žalované, jehož obsah zjištěn nebyl, nicméně bylo prokázáno, že na něj reagovala žalovaná dopisem ze dne [datum] v němž požadavek na zřízení cesty přes svůj pozemek odmítla se stejnou argumentací, jakou se brání žalobě v nyní projednávané věci.

61. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že důvěra v povolení nezbytné cesty soudem, bez předchozích kroků k zajištění přístupu, je rovněž hrubou nedbalostí. Nelze spoléhat na to, že soud poskytne ochranu formou omezení vlastnického práva jiné osoby (žalované) v situaci, kdy žadatel sám nevynaložil potřebnou péči k zajištění svého práva.

62. Odvolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci je naplněna též negativní zákonná podmínka podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Žalobkyně si nedostatek právně zajištěného přístupu způsobila z hrubé nedbalosti, když v době nabytí věděla, že přístup přes pozemek žalované není zajištěn, nepodnikla dostatečná opatření k zajištění přístupu před nabytím pozemku, nesjednala služebnost či závazek s vlastníky alternativních pozemků (matkou a bratrem), přes které přístup fakticky fungoval a funguje, spoléhala se pouze na toleranci přístupu bez právního titulu a po dobu čtyř let od nabytí pozemku neučinila žádný efektivní krok k zajištění přístupu.

63. Odvolací soud dospěl k přesvědčení, že tento závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]. Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že samotné nabytí nemovitosti bez přístupu nelze automaticky považovat za hrubou nedbalost, nikoli že takové nabytí hrubě nedbalým jednáním být nemůže. V projednávané věci přitom není otázkou pouze samotné nabytí nemovitosti bez přístupu, ale komplexní zhodnocení jednání žalobkyně před i po nabytí, které svědčí o naprosto lehkomyslném přístupu k ochraně svých práv.

64. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, je založen na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení věci, a proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

65. Žalobkyně ve svém odvolání sice formálně napadla i výrok o náhradě nákladů řízení, avšak neuvedla žádné konkrétní důvody jeho nesprávnosti. Dle Stanoviska Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], přezkoumává odvolací soud výrok o nákladech řízení prvního stupně vždy, je-li proti tomuto výroku výslovně podán opravný prostředek. Není-li však výrok o nákladech řízení samostatně a výslovně napaden, není při potvrzení výroku soudu prvního stupně ve věci samé důvod k tomu, aby byl měněn (ani ve prospěch, ani v neprospěch kteréhokoli z účastníků), neboť z hlediska jeho závislosti na rozhodnutí ve věci samé nedošlo k žádné změně. Povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu ovšem neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrzuje výrok ve věci samé a žádný z účastníků nenamítá nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení, musel věcnou správností nákladového výroku zabývat a při odchylném názoru jej měnit. Tato povinnost sama o sobě neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádný z účastníků nedomáhá. Odvolací soud považuje výrok o nákladech řízení založený na plném úspěchu žalované v řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a z něj vyplývající přiznané právo na náhradu všech v řízení účelně vynaložených nákladů za správný. Okresní soud postupoval správně i při určení výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby, respektive tarifní hodnoty, z níž odměnu vypočetl, a ani jeho další postup při výpočtu cestovného a náhrady ztráty času zjevně nevybočuje z pravidel nastavených okresním soudem citovanými právními předpisy. Při absenci jakýchkoli konkrétních námitek proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, jej proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rovněž potvrdil.

66. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

67. Žalovaná byla s ohledem na potvrzení napadeného rozsudku v obou jeho výrocích zcela úspěšná i v odvolacím řízení. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. má proto právo na náhradu veškerých svých v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů. Ty v daném případě sestávají z nákladů právního zastoupení advokátem. Podle § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od [datum] (dále jen „a. t. 2025“) činí tarifní hodnota ve zřízení nebo zrušení věcného břemene nebo práva stavby a dalších práv a povinností z věcných břemen nebo práva stavby částku 113 000 Kč. Žalované tak náleží odměna vypočtená dle § 7 a. t. 2025 ve výši 5 620 Kč za vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum] a odměna ve výši 5 620 Kč za účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Dále žalované náleží náhrada hotových výdajů advokáta v paušální částce 450 Kč dle § 11 odst. 1, § 13 odst. 3 a. t. ve znění účinném od [datum], tj. 12 140 Kč celkem. Odvolací soud stejně jako v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit takto vypočtenou náhradu nákladů řízení žalované v základní třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť z obsahu spisu neplynou žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek, a to podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejího zástupce, který je platebním místem.

Poučení