14 Co 237/2025 - 144

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], bytem ve [Adresa žalobkyně], zastoupené [Jméno Zástupce], advokátkou se sídlem v [Anonymizováno], proti žalovanému [Jméno žalovaného A], IČO [IČO žalovaného A], se sídlem v [Adresa žalovaného A], zastoupenému [Jméno žalovaného B], advokátem se sídlem v [Anonymizováno], o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. března 2025, č. j. 22 C 160/2024-111, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na nákladech odvolacího řízení 10 043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], doručené jí dne [datum], (dále též jen „výpověď“) dané jí žalovaným pro „hrubé porušení pracovní kázně“ podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále „zák. pr.“; k časové působnosti uvedeného znění zákoníku práce na projednávanou věc srov. čl II. bod 3. a 4. zákona č. 120/2025 Sb., účinného od 1. 6. 2025). Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by z její strany došlo k porušení pracovních povinností způsobem vymezeným ve výpovědi. V den uvedený ve výpovědi, kdy se bez omluvy neměla nacházet na pracovišti, čerpala řádnou dovolenou na zotavenou, kterou jí sám žalovaný nakázal, nepoužívala neoprávněně svěřené pomůcky (výpočetní techniku a software zaměstnavatele); její užití k jiným než pracovním úkolům jí dovolil sám žalovaný. Netuší, jak měla porušit zamezení zneužití nebo použití interních informací zaměstnavatele vůči třetím osobám. Zaměstnavatel jí nikdy nic nevytkl a na nic neupozornil. Ze strany žalobkyně nedošlo k nevhodnému chování vůči žalovanému, pokud došlo k vyhrocené konfrontaci, tak ze strany žalovaného, který na žalobkyni křičel a chystal se ji udeřit. Má za to, že ve výpovědi uvedené výpovědní důvody měly sloužit pouze k tomu, aby se žalovaný mohl „zbavit nepohodlného zaměstnance“.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že dne [datum] žalobkyně opustila své pracoviště, aniž to sdělila zaměstnavateli, dlouhodobě používala svěřený počítač se softwarem určeným výhradně k pracovním účelům bez souhlasu žalovaného k soukromým činnostem, od roku [Anonymizováno] do roku [Anonymizováno] si neoprávněně vyplácela odměny, které jí žalovaný neschválil, celkem se jednalo o částku 53 690 Kč. Žalovaný má za to, že pro uvedené úmyslné jednání žalobkyně s ní mohl okamžitě rozvázat pracovní poměr, a proto jsou důvodem k výpovědi podle § 52 písm. g) zák. pr.

3. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud určil, že výpověď je neplatná (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení v částce 38 701,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

4. Okresní soud vycházel ze skutkových zjištění, že dne [datum] byla žalobkyni do vlastních rukou doručena výpověď z pracovního poměru, daná jí žalovaným jakožto jejím zaměstnavatelem pro hrubé porušení pracovní kázně, ze dne [datum], která obsahuje dva výpovědní důvody vymezené tak, že žalobkyně (1.) dne [datum] opustila pracoviště v době své pracovní doby a svou absenci žádným způsobem neomluvila a (2.) neoprávněně využívala majetek firmy, přičemž se jednalo o její pracovní nástroj v podobě výpočetní techniky a softwaru, který je výhradně určen pro pracovní činnosti spojené s její pozicí a pouze pro firmu žalovaného. Na uvedených pracovních pomůckách bylo zjištěno zneužívání pro její soukromé účely a nebylo z její strany zamezeno zneužití nebo použití interních informací „společnosti“ žalovaného vůči třetím stranám. Ve výpovědi je dále uvedeno, že vzhledem k výše uvedenému a také vyhrocené konfrontaci mezi žalobkyní a majitelem firmy již nadále z důvodu ztráty důvěry nelze v pracovněprávním vztahu k povaze její pracovní pozice pokračovat, neboť je zcela oprávněný důvod obavy zneužití interních dat, jejich pozměňování a tím poškození firmy majetkově, právně, v rámci podnikatelské činnosti či společensky. Ke dni sepisu i doručení výpovědi žalobkyni byla žalobkyně v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici [Anonymizováno] a její pracovní náplní bylo pro žalovaného zpracovávat účetnictví v programu „[Anonymizováno]“. Za tímto účelem jí byl svěřen pracovní nástroj – výpočetní technika (notebook) s licencí k uvedenému programu a příslušným heslem. Jako místo výkonu práce byla sjednána [Anonymizováno] a sjednaná pracovní doba činila 40 hodin týdně bez bližšího určení pro jednotlivé dny. Žalobkyně neměla se žalovaným uzavřenu konkurenční doložku a mimo pracovní poměr zpracovávala účetnictví i pro další subjekty, což bylo žalovanému známo. Žalovaný v [Anonymizováno] nebo na přelomu let [Anonymizováno] povolil žalobkyni, aby svěřené pomůcky využívala i k soukromým účelům, vč. toho, aby na nich zpracovávala účetnictví pro jiné subjekty. To výměnou (jako bonus nebo kompenzaci) za to, že mu byla neustále pracovně k dispozici, i o víkendech a dovolených. Neměla pevně stanovenu pracovní dobu. Dne [datum] žalobkyně čerpala dovolenou na zotavenou.

5. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu podle § 48 odst. 1 písm. a), § 50, 52, 57, 72, 301 a 316 odst. 1 zák. pr. s přihlédnutím k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, 21 Cdo 735/2000 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 198), 21 Cdo 4596/2014, 21 Cdo 3269/2020, 21 Cdo 3016/2005 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 42/2007) a 21 Cdo 1985/2008 (pokud není uveden jiný publikační zdroj, jsou tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz) a v komentářové literatuře v napadeném rozsudku citované dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně unesla jí zatěžující břemena tvrzení a důkazní, když prokázala, že byla v pracovním poměru u žalovaného jako zaměstnavatele a že tento zaměstnavatel přistoupil k výpovědi z pracovního poměru žalobkyně jako své zaměstnankyně, konkrétně, že její pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a že jí žalovaný jako zaměstnavatel dne [datum] doručil do vlastních rukou písemnou výpověď z pracovního poměru z [datum] (o čemž ostatně nebylo mezi stranami sporu). Žalobkyně uplatnila u soudu neplatnost výpovědi z pracovního poměru včas podanou žalobou, jež byla podána dne [datum], tedy v 2měsíční lhůtě dle § 72 zák. pr. Výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] byla žalovaným žalobkyni dána písemně a doručena do vlastních rukou, jak vyžaduje zákon, a to dne [datum]. Po formální stránce napadená výpověď jako pracovněprávní jednání obstojí, neboť v ní žalovaný uvedl, že se žalobkyně tam uvedeným jednáním dopustila „hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů“, přičemž již z tohoto slovního vyjádření je jasně patrné, z jakého důvodu uvedeného v ustanovení § 52 zák. pr. byla výpověď z pracovního poměru dána. Ostatně to v ní žalovaný výslovně s odkazem na „ust. § 52 písm. g) zákoníku práce“ sám jasně výslovně vyjevil. Zároveň jsou v ní konkrétně skutkově vymezeny výpovědní důvody, pokud jde o žalobkynino (1.) svévolné a neomluvené opuštění pracoviště v pracovní době dne [datum] a (2.) neoprávněné využívání svěřených pomůcek k soukromým účelům. Nejasné a neurčité je však vymezení druhého skutku v části, dle níž u uvedených (svěřených) pomůcek nebylo ze strany žalobkyně zamezeno zneužití nebo použití interních informací žalovaného vůči třetím stranám, vzhledem k čemuž a také k vyhrocené konfrontaci mezi žalobkyní a žalovaným již nadále z důvodu ztráty důvěry nelze v pracovněprávním vztahu k povaze její pracovní pozice pokračovat, neboť je zcela oprávněný důvod obavy zneužití interních dat, jejich pozměňování a tím poškození firmy majetkově, právně, v rámci podnikatelské činnosti či společensky. V této části není konkrétně uvedeno, jakým způsobem měla žalobkyně tento výpovědní důvod naplnit, čeho se měla dopustit. Bez jasně, určitě a nezaměnitelně označených jednání je soudu znemožněno posoudit, zda všechna taková jednání představují porušení pracovní povinnosti a zda ta jednání, jež jako porušení pracovní povinnosti posoudil, představují porušení pracovní povinnosti takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat. Již proto okresní soud uzavřel, že v této části je výpověď je neplatná. Pokud se žalovaný bránil tím, že výpověď je důvodná i proto, že žalobkyně si v období od roku [Anonymizováno] do roku [Anonymizováno] neoprávněně vyplácela bez schválení zaměstnavatele odměny, pak okresní soud uzavřel, že taková obrana není přiléhavá, neboť důvod výpovědi nelze dodatečně měnit, tedy ani rozšiřovat, přičemž takový výpovědní důvod nebyl ve výpovědi uplatněn. Poukázal na to, že soud je vázán vymezením výpovědních důvodů ve výpovědi (§ 50 odst. 4 zák. pr.), a proto se obranou žalovaného v této části věcně nezabýval. Pokud jde o výše uvedené dva výpovědní důvody, které byly po skutkové stránce určitě vymezeny, dospěl okresní soud k závěru, že nebyly naplněny. Ohledně tvrzeného o opuštění pracoviště žalobkyní dne [datum] v pracovní době okresní soud uzavřel, že žalobkyně měla na daný den žalovaným schváleno čerpání dovolené dle § 217 a násl. zák. pr. Šlo tedy o zákonem předvídanou dobu, kdy zaměstnanec není povinen pro zaměstnavatele konat práci. Pokud jde o žalobkynino neoprávněné využívání svěřených pomůcek k soukromým účelům (i výdělečným), nemohla se dopustit porušení povinnosti neužívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky podle § 316 odst. 1 zák. pr., pakliže k tomu od žalovaného jakožto zaměstnavatele měla výslovné svolení. Z uvedených důvodů shledal okresní soud výpověď neplatnou.

6. Nárok na náhradu nákladů řízení přiznal okresní soud za použití § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná. Pokud jde o přiznanou výši nákladů řízení je třeba předeslat, že ve výroku uvedená částka 38 701,72 Kč je správným součtem okresním soudem v odůvodnění napadeného rozsudku uvedených dílčích položek, z nichž přiznané náklady sestávají. Pokud je tudíž v odůvodnění rozsudku okresního soudu (v jeho 40. odstavci) uvedeno, že celková částka nákladů řízení činí (toliko) 35 797,72 Kč, pak se jedná o zjevnou nesprávnost (ať už vzniklou jako chyba v psaní, nebo chyba v počtech, kterou si následně okresní soud uvědomil, avšak promítl ji pouze do výroku rozsudku, nikoli již do jeho písemného odůvodnění). Obdobná zjevná nesprávnost je v odůvodnění rozsudku uvedena i pod bodem 2. 4. citovaného odstavce, kdy je jako základ daně z přidané hodnoty uvedena částka 27 932 Kč neodpovídající základu tohoto nároku, jakož i z toho se odvíjející nesprávná částka vypočtené daně. Okresním soudem žalobkyni přiznané náklady řízení ve výši 38 701,72 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátkou v celkové výši 36 701,72 Kč, jež tvoří odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 35 000 Kč za tři a půl úkonu právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) odst. 2 písm. g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé – žaloba a účast při přípravě jednání a účast na jednání dne [datum]) po 2 500 Kč, čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t. 2025“), tj. z tarifní hodnoty 65 000 Kč, za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. 2025 (účast na jednáních ve dnech [datum] a [datum]) po 3 700 Kč, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. 2025, cestovní náhrady v celkové výši 12 082 Kč včetně náhrady za čas promeškaný při cestách k soudu a zpět dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. (při cestách konaných v roce 2024), potažmo dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. 2025 (při cestách konaných v roce 2025) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z částky 30 332 Kč (3,5 x 2 500 + 4 x 300 + 2 x 3 700 + 2 x 450 + 12 082) ve výši 6 369,72 Kč. Celkový součet uvedených dílčích nároků, jak již bylo řečeno, činí ve výroku II. napadeného rozsudku uvedených 38 701,72 Kč (2 000 + 30 332 + 6 369,72). Přiznána nebyla další účtovaná odměna a náhrada hotových výdajů žalobkyniny advokátky za úkon právní služby spočívající v poradě s klientkou dne [datum] přesahující jednu hodinu, neboť okresní soud tento úkon nepovažuje za účelně učiněný, když neodpovídá předmětu sporu, míře jeho složitosti a v zásadě neměnnému stanovisku účastníků; tento úkon tak neměl v bezprostřední časové souvislosti pro věc významný výsledek; nejednalo se např. o zásadní změnu stanoviska (v tomto směru odkázal okresní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016).

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž jej napadl v plném rozsahu domáhaje se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta, případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že na výpovědním důvodu spočívajícím v neomluvené absenci netrvá, za zásadní však považuje ten výpovědní důvod, že žalobkyně užívala bez jeho souhlasu pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele (tedy pracovní notebook žalovaného), čímž porušila ustanovení § 316 odst. 1 zák. pr. Žalovaný vytýká okresnímu soudu nesprávnost skutkového závěru, že v [Anonymizováno] nebo na přelomu let [Anonymizováno] povolil žalobkyni, aby pracovní notebook využívala i k soukromým účelům, včetně toho, aby na něm vedla účetnictví pro jiné subjekty, a to výměnou (jako bonus nebo kompenzaci) za to, že mu byla neustále k dispozici, i o víkendech a na dovolených. Žalovaný má za to, že uvedené skutkové zjištění je v rozporu s provedenými důkazy a tvrzeními žalobkyně. Současně se domnívá, že pokud by soud provedl jím všechny navrhované důkazy, ještě víc by tím bylo prokázáno pracovněprávní provinění žalobkyně, tj. nejen to, že neměla souhlas užívat svěřené prostředky – notebook – ke svým soukromým účelům (natož pak k pracovní činnosti pro jiný subjekt), ale že neměla volnou pracovní dobu, jak opět chybně dovozuje soud, a že tedy svěřený notebook užívala k soukromým účelům dokonce v pracovní době (tj. v době, kterou si současně vykazovala jako odpracovanou u žalovaného). Žalobkyně sama ve svém vyjádření ze dne [datum] hovoří toliko o „tichém“ souhlasu žalovaného s používáním počítače k soukromým účelům, aniž by uvedla, kdy byl tento tichý souhlas uveden a jak se žalovaný o užívání počítače k soukromým účelům dozvěděl. Svědeckou výpověď [jméno FO] považuje žalovaný za nevěrohodnou, neboť jde o partnera žalobkyně, svědek sám směřoval svědeckou výpověď k souhlasu s užíváním počítače, ačkoli se ho na to soudce neptal a je tak jisté, že tato jeho výpověď byla čistě účelová a plánovaná, a tedy nevěrohodná. Tuto svědeckou výpověď považuje žalovaný zároveň za vnitřně rozpornou, když svědek na dvou místech hovoří o výslovném souhlasu s užíváním pracovního počítače k soukromým účelům, na jiném místě však uvádí, že nikdo neřekl, že tam žalobkyně nemůže mít svoje věci a dělat si nebo dávat si tam svoje věci, z čehož ústní souhlas nevyplývá. Nedávalo by smysl, aby žalovaný platil licenci účetního software a umožnil její užívání jiným subjektům, pro které žalobkyně účetní agendu vedla, navíc by tak žalovaný ani učinit nemohl, neboť by tím porušil licenční předpisy. K objasnění pochybností o rozsahu užívání počítače žalobkyní by mohl přispět navržený, avšak neprovedený důkaz znaleckým zkoumáním notebooku. Okresní soud měl dále provést žalovaným navržený důkaz soupisem neoprávněně vyplacených odměn žalobkyni, z něhož by bylo možno zjistit, kolik hodin, resp. dnů žalobkyně každý měsíc odpracovala, a tedy že pracovní doba byla skutečně osmihodinová, jak tvrdí žalovaný. Stejně tak navržení svědci se mohli vyjádřit k tomu, jak často potkávali žalobkyni v práci.

8. Posuzováno podle obsahu odvolání byly tudíž uplatněny odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatel se dovolává i písm. c) citovaného ustanovení, podle něhož lze odvolání odůvodnit i tím, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádnou takovouto konkrétní vadu však neuvádí potažmo okresnímu soudu nevytýká.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Má za to, že svědeckou výpověď [jméno FO], který byl ústnímu souhlasu s užíváním notebooku pro soukromé účely nejen že přítomen, ale sám jej inicioval, neboť jej iritovalo, že partnerka (žalobkyně) na zahraniční dovolenou vozila dva notebooky, jeden pracovní a druhý pro osobní užívání. Jeho svědeckou výpověď je třeba hodnotit v souvislosti s ostatními skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo, jako je celkový hluboký přátelský vztah mezi žalobkyní a žalovaným, kdy spolu jezdili na dovolenou, žalobkyně mu hlídala nezletilého syna, pomáhala mu s vyřizováním rezervací na „[Anonymizováno]“, pekla cukroví a byla mu svědkem, když se ženil, přičemž žalobkyně byla žalovanému nápomocna „24/7“, tj. kdykoli si vzpomněl a zavolal jí. Žalobkyně počítač nechávala v provozovně, kde do něj měl přístup žalovaný i jeho [Anonymizováno], kterým oběma sdělila přístupové údaje. Pokud by počítač využívala v rozporu s pokyny žalovaného, tak by žalovanému ani jeho [Anonymizováno] k počítači neumožnila přístup v její nepřítomnosti. Žalobkyně nejednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného, vždy plnila svou práci zodpovědně a včas a snažila se žalovaného ochránit před nepříjemnými dopady jeho laxního přístupu k dodržování předpisů. Žalovaný celé své odvolání staví na jednom slovu, které žalobkyně uvedla v e-mailu dne [datum], a to, že počítač používala s „tichým souhlasem“. Tím však měla na mysli, že to nebyl souhlas písemný. Nicméně i v tomto e-mailu již uvedla, že počítač používala se souhlasem žalovaného a že naopak nikdy neprojevil nesouhlas. Svědek [jméno FO] začal sám mluvit o souhlasu s užíváním počítače pro osobní potřebu na základě dotazu soudu, čeho byl přímo účasten u žalovaného. Pokud svědek vypověděl, že nikdo neřekl, že tam žalobkyně nemůže mít svoje věci a dělat si nebo dávat tam svoje věci, pak to nepopírá jeho tvrzení o výslovném ústním souhlasu, ale potvrzuje, že souhlas byl udělen na vše, že nebylo nic, co by si na počítači žalobkyně dělat nemohla. Námitky žalovaného týkající se výkonu jiné pracovní činnosti jsou bezpředmětné s ohledem na to, že mezi stranami nebyla sjednána konkurenční doložka. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, jaký byl rozsah jeho licenčního oprávnění. Svědek [jméno FO] vypověděl, že to byla licence pro jeden počítač. Žalovaný přitom požadoval po žalobkyni, aby na počítači vedla účetnictví nejen pro něho, ale i pro jeho [Anonymizováno] a zaměstnance. To dávalo žalobkyni přesvědčení, že licence je širší, než se žalovaný nyní snaží tvrdit. Navíc žalobkyně prokázala, že na počítači účetnictví pro jiné subjekty nevedla; účetnictví sice vedla ještě pro [jméno FO], to ovšem jezdila zpracovávat k němu do provozovny na jeho počítači s jeho účetním programem. Svědek [jméno FO] potvrdil, že heslo do počítače mu sdělil žalovaný, který je znal. Žalovaný s [jméno FO], který je počítačovým expertem a dobrým kamarádem žalovaného, mohli v počítači udělat cokoli – dokonce i nahrát data do účetního programu a tvrdit, že to udělala žalobkyně. Tomuto by odpovídalo i to, že některé předložené účetní doklady [jméno FO] neodpovídají jeho skutečným účetním dokladům, některé názvy složek neodpovídají názvům, jak jsou vedeny ve skutečném účetnictví [jméno FO], v účetním programu byla i složka [Anonymizováno] [adresa], přičemž tuto osobu nejenže žalobkyně nezná, ale ani nakonec nebyla předložena ve sjetině subjektů, kterým měla žalobkyně údajně vést na pracovním počítači účetnictví. Pokud jde o neprovedené důkazy, pak žalobkyně uvedla, že znalecké zkoumání notebooku není možné, neboť dle výpovědi svědka [jméno FO] se s ním dále pracovalo, a tedy není ve stavu, ve kterém jej zanechala žalobkyně. Pokud jde o soupis neoprávněně vyplacených odměn, pak jejich nevyplacení nebylo výpovědním důvodem, přičemž konkrétní rozvržení pracovní doby z této listiny nelze prokázat a o tom, že žalobkyně pracovala v průměru 40 hodin týdně, není mezi stranami sporu. Navržení svědci jezdili po montážích, a tedy nemohli vědět kolik hodin byla žalobkyně v daný den na provozovně. Sjednané místo výkonu práce byla [Anonymizováno], a tedy žalobkyně mohla pracovat odkudkoli v rámci [Anonymizováno], a to že nebyla přítomna v provozovně neznamenalo, že by nepracovala. Ani výslechy navržených svědků proto nemohou přinést nové poznatky a informace prokazující tvrzení žalovaného.

10. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání, při němž přezkoumal rozsudek okresního soudu jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, 212a o. s. ř., přičemž odvolání shledal nedůvodným.

11. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; takováto vada řízení ostatně ani není odvolatelem namítána.

12. Odvolateli především nelze přisvědčit, že by okresní soud nepřihlédl k některé z odvolatelem tvrzených skutečností nebo k ním označeným důkazům. Všemi podstatnými skutkovými tvrzeními žalovaného se okresní soud v odvoláním napadeném rozsudku náležitě zabýval, přičemž se zřetelem k hypotéze právních norem, které při právním posouzení případu aplikoval, uvedl, jaká tvrzení žalovaného jsou pro výsledek sporu relevantní a která a z jakého důvodu významná nejsou. Rovněž tak se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vypořádal se všemi důkazními návrhy žalovaného, a to buď tak, že uvedl, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, anebo tak, že vysvětlil, proč další navržené důkazy neprovedl.

13. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, jak vyplývá z hypotézy níže citovaných právních norem, jež je třeba s ohledem na žalobkyní učiněné skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku a na obranu žalovaného při právním posouzení zjištěného skutkového stavu použít. V napadeném rozsudku okresní soud náležitě zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a vysvětlil, o jaké důkazy svá jednotlivá dílčí skutková zjištění opírá i to, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil; rovněž tak vysvětlil proč neprovedl další, v napadeném rozsudku jednotlivě uvedené, účastníky navržené důkazy.

14. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně byla v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici [Anonymizováno] a její pracovní náplní bylo pro žalovaného zpracovávat účetnictví v programu „[Anonymizováno]“ a že za tímto účelem jí byl svěřen pracovní nástroj – přenosný počítač (notebook) s licencí k uvedenému programu a přístupovým heslem. Není sporu ani o tom, že jako místo výkonu práce byla sjednána [Anonymizováno] a sjednaná pracovní doba činila 40 hodin týdně bez bližšího určení pro jednotlivé dny. Nesporné je i to, že žalobkyně neměla se žalovaným uzavřenu konkurenční doložku a že mimo pracovní poměr zpracovávala účetnictví i pro další subjekty. Není sporu ani o tom, že žalobkyni byla dne [datum] doručena nyní posuzovaná výpověď o obsahu již výše (v odst. 4. tohoto odůvodnění) uvedeném.

15. Odvolatel nebrojí proti závěru okresního soudu o částečné neplatnosti žalobou napadené výpovědi z důvodu její neurčitosti, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. V tomto směru proto už na tomto místě postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (jeho odst. 33.) a na ustálenou soudní judikaturu, podle níž z ustanovení § 50 odst. 4 zák. pr. (podle něhož dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, přičemž důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn) vyplývá, že důvod výpovědi musí být již v jejím písemném vyhotovení uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi z pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod výpovědi byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr zrušuje. Důvod výpovědi z pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. pr. byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého výpovědního důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit [srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 213/2024, a již okresním soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, jakož i prejudikaturu v nich citovanou].

16. V odvolacím řízení již žalovaný nezpochybňuje na základě provedeného dokazování učiněný skutkový závěr okresního soudu, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, že dne [datum] žalobkyně čerpala dovolenou, a tedy že nebyl naplněn 1. ve výpovědi vymezený výpovědní důvod; i v tomto směru lze proto v podrobnostech toliko odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (zejména na jeho odst. 7., 11., 16. a 37.).

17. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že jelikož podle již citovaného ustanovení § 50 odst. 4 věty druhé zák. pr. důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn, není pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podstatné, zda se žalobkyně při výkonu práce pro žalovaného dopouštěla jiného než ve výpovědi skutkově vymezeného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Okresní soud tudíž správně neprováděl důkazy navržené žalovaným k prokázání tvrzení žalovaného, že si žalobkyně od roku [Anonymizováno] do roku [Anonymizováno] neoprávněně vyplácela odměny, které jí žalovaný neschválil, ani důkazy, z nichž by mělo být zjištěno, jak měla žalobkyně rozvrženu pracovní dobu a jak docházela na pracoviště, či kde jinde vykonávala práci pro žalovaného, neboť ani neoprávněné vyplacení odměn, ani jiné nedodržení pracovní doby, nežli vztahující se k nepřítomnosti v práci dne [datum] (k tomu vizte předchozí odstavec tohoto odůvodnění) jako výpovědní důvod ve výpovědi uplatněny nebyly. Ostatně i okresní soud se těmito otázkami v napadeném rozsudku zabývá toliko obiter dicti, tj. nad rámec nosných důvodů odůvodnění svého rozhodnutí.

18. Není sporu o tom, že žalobkyně užívala svěřený pracovní počítač (notebook) nejen k pracovním, ale též k soukromým účelům, je proto vskutku nadbytečné podrobit předmětný počítač znaleckému zkoumání. Spornou a pro právní posouzení platnosti výpovědi, potažmo důvodnosti podané žaloby, rozhodnou, zůstala skutková otázka, zda žalobkyně pro takové použití tohoto počítače měla od žalovaného svolení. K této otázce se žádný z žalovaným navržených a okresním soudem neprovedených důkazů nevztahuje. Žalovaným navržení svědci neměli být přítomni žádnému jednání mezi účastníky ohledně užívání svěřeného počítače. Okresní soud má po jím provedeném dokazování za prokázané, že žalovaný žalobkyni takovýto souhlas v ústní formě dal. Odvolací soud se s tímto jeho závěrem i úvahami, které jej k tomu vedly, ztotožňuje. Okresní soud toto své skutkové zjištění učinil ze svědecké výpovědi [jméno FO]. Jedná se o přímý důkaz – svědek byl osobně přítomen telefonickému rozhovoru žalobkyně a žalovaného, který sám inicioval a při němž žalovaný používání pracovního počítače k soukromým účelům žalobkyni výslovně povolil. Okresní soud, který uvedeného svědka vyslýchal, měl možnost jeho svědeckou výpověď z hlediska věrohodnosti hodnotit nejen podle obsahu, ale též podle neverbálních projevů, těžko v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsatelných. Jeho závěr o věrohodnosti svědka přitom není nepřiměřený ani nelogický. To že svědek nejprve hovořil o souhlasu žalovaného a dále pak uváděl, že nikdo neřekl, že žalobkyně na počítači nemůže mít své věci, rozhodně nesvědčí o připravenosti svědecké výpovědi. Souhlas s užitím, a neexistence zákazu k použití počítače k soukromým účelům se nevylučují. Podstatné je, že k následnému výslovnému dotazu věc v prvním stupni rozhodujícího soudce svědek jednoznačně uvedl, že šlo o souhlas výslovný, jakož i to, jaký byl jeho obsah. To že byl takový souhlas žalovaným dán koresponduje se zjištěním, že předtím, než byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru, byly vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nadstandardní, přátelské a překračující běžné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které plyne nejen z výpovědi [jméno FO], ale též z výslechu svědka [jméno FO], [Anonymizováno] žalovaného. Z něj také plyne, že i jiná komunikace mezi žalovaným, jakožto zaměstnavatelem, a jeho zaměstnanci probíhala neformálně, např. dovolené byly vybírány na základě telefonické žádosti nebo prostřednictvím whatsappové komunikace. Není tedy důvod nevěřit, že žalovaný souhlas s užíváním pracovního počítače i k soukromým účelům žalobkyni udělil a že šlo o souhlas neformálně učiněný při telefonickém rozhovoru. Jak pak plyne z výpovědi svědka [jméno FO], žalobkyně zanechala počítač na pracovišti, přičemž žalovaný do něho měl přístup (svědek se do počítače, jehož adresáře prohlížel dne [datum], tj. ještě před doručením výpovědi žalobkyni, přihlásil přístupovým heslem, které mu sdělil žalovaný). Žalobkyni lze přisvědčit, že ponechávání počítače na pracovišti za situace, kdy žalovaný zná přístupové heslo a má možnost do počítače kdykoli nahlížet, neodpovídá situaci, kdy by žalobkyně k soukromým účelům počítač užívala bez svolení žalovaného. Samotná okolnost, že [jméno FO] je žalobkyniným [Anonymizováno], přitom, nemůže mít za následek hodnocení jeho výpovědi jako nevěrohodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 8616).

19. Okresní soud zjištěný skutkový stav správně posoudil i po právní stránce.

20. Podle § 48 odst. 1 písm. b) zák. pr. pracovní poměr může být rozvázán výpovědí.

21. Podle § 50 odst. 1 zák. pr. výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Podle odst. 2 téhož ustanovení zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52. Podle odst. 4. citovaného ustanovení dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

22. Podle § 51 odst. 1 věty prvé a druhé zák. pr. byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Podle odst. 2 téhož ustanovení výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63.

23. Podle § 52 písm. g) zák. pr. zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

24. Podle § 72 zák. pr. neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

25. Podle § 316 odst. 1 zák. pr. zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.

26. Jak okresní soud správně uzavřel, žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska citovaného § 72 zák. pr. včas. Výpověď jí byla doručena dne [datum], dvouměsíční výpovědní doba proto počala běžet [datum] a její poslední den připadl na [datum] (§ 51 odst. 1, 2 zák. pr.). Ode dne následujícího počala běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby na neplatnost výpovědi, jejíž poslední den připadl na [datum], žaloba v projednávané věci přitom byla podána již dne [datum].

27. Posuzovaná výpověď sice měla zákonem požadovanou písemnou formu (§ 50 odst. 1 zák. pr.) a obsahovala i všechny zákonem stanovené náležitosti včetně skutkově vymezených výpovědních důvodů. Zčásti však je neplatná pro neurčitost takového vymezení (v podrobnostech vizte odst. 15. tohoto odůvodnění).

28. Pokud jde o dva výpovědní důvody, které byly ve výpovědi určitě vymezeny, ty po obsahové stránce naplňují skutkovou podstatu výpovědního důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zák. pr., neboť neomluvená absence v zaměstnání je porušením povinnosti vyplývající z pracovního poměru, jak jsou upraveny zákoníkem práce, stejně tak je zásadně třeba za porušení povinnosti stanovené v § 316 odst. 1 zák. pr. považovat použití svěřené výpočetní techniky pro osobní potřebu zaměstnance.

29. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že ani jeden z těchto výpovědních důvodů nebyl naplněn. Na den [datum], kdy měla žalobkyně svévolně a neomluveně opustit pracoviště, měla nařízenu dovolenou (§ 211 až 223 zák. pr.) a tedy nebyla v tento den vůbec povinna být na pracovišti a konat pro žalovaného práci, a tedy, pokud tak nečinila, neporušila tím žádnou povinnost vyplývající pro ni z pracovního poměru.

30. Citované ustanovení § 316 odst. 1 zák. pr. sice zaměstnanci zapovídá užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, ovšem pouze za předpokladu, že se tak děje bez souhlasu zaměstnavatele. Zákon přitom nestanoví zvláštní formu takového souhlasu. Souhlas zaměstnavatele tudíž může být udělen též ústně nebo dokonce i konkludentně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2464/2022). Žalobkyně přitom tvrdila, že takový souhlas jí byl dán v ústní formě a toto její tvrzení se jí důkazy, které navrhla, podařilo v řízení prokázat (srov. výše v odst. 18. tohoto odůvodnění). Ani tento druhý ve výpovědi uplatněný výpovědní důvod proto naplněn nebyl, neboť jak plyne z uvedeného, používání svěřené výpočetní techniky se souhlasem zaměstnavatele jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci posuzováno býti nemůže.

31. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal závěr okresního soudu o neplatnosti posuzované výpovědi správným, a proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil, a to nejen v jeho výroku ve věci samé, ale i v závislém výroku nákladovém, neboť žádný z účastníků nenamítal nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech (žalovaný tento výrok napadl toliko z důvodu jeho závislosti na napadeném výroku ve věci samé), a proto při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nebyla dána potřeba měnit výrok o nákladech řízení (ve prospěch či neprospěch žádného z účastníků), neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo (srov. odst. 30 odůvodnění stanoviska Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, dostupného prostřednictvím internetu na nalus.usoud.cz).

32. I v odvolacím řízení byla úspěšnou účastnicí řízení žalobkyně, a proto jí odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči neúspěšnému žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady v celkové výši 10 043 Kč představují náklady právního zastoupení žalobkyně sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby po 3 700 Kč [vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem; § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 2 písm. g) a. t. 2025], dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t. 2025) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalobkyně plátkyní (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) z odměny a náhrad, tj. z částky 8 300 Kč (3 700 x 2 + 450 x 2), ve výši 1 743 Kč; vynaložení jiných nákladů odvolacího řízení žalobkyně ani netvrdila ani nedoložila a jejich vynaložení ani není patrno z obsahu spisu.

33. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud stejně jakou soud prvého stupně jako základní třídenní počítanou od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř., část věty před středníkem), neboť neshledal žádné okolnosti případu, jež by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek. Platební místo (k rukám žalobkyniny advokátky) bylo určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.