14 Co 262/2025 - 319

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] o zaplacení 3 355 835,53 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 3. 2025, č. j. 34 C 97/2023-267, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se a) v napadeném výroku II. potvrzuje. b) v napadeném výroku III. mění potud, že výše nákladů řízení činí 58 498,60 Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2 686 915,58 Kč a dále částku 17 472,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do zaplacení částky 668 919,95 Kč spolu s obchodním úrokem ve výši 2,89 % ročně z částky 3 393 385,44 Kč od 7. 11. 2022 do 7. 3. 2023, s obchodním úrokem ve výši 2,89 % ročně z částky 3 339 524,21 Kč od 8. 3. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 393 385,44 Kč od[Anonymizováno]7. 11. 2022 do 7. 3. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 339 524,21 Kč od 8. 3. 2023 do zaplacení, a částky 1 610 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 32 982,31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanými uzavřena smlouva, v níž se předchůdkyně žalobkyně, společnost [Anonymizováno], zavázala poskytnout žalovaným spotřebitelský (hypoteční) úvěr ve výši 3 800 000 Kč, který se žalovaní zavázali splácet společně a nerozdílně v pravidelných měsíčních splátkách po dobu 30 let. Úroková sazba pro prvních pět let činila 3,09 % ročně a zvýhodněná úroková sazba pak 2,39 % ročně, přičemž tato byla podmíněna kreditním obratem na běžném účtu určeném pro splácení úvěru ve výši 15 000 Kč. Jednotlivé splátky úvěru měly být hrazeny vždy do 23. dne v kalendářním měsíci. Podle čl. XV odst. 1 písm. c) smlouvy o úvěru se za porušení považovala i skutečnost, že se žalovaní ocitnou v prodlení se splněním jakéhokoli dluhu vůči předchůdkyni žalobkyně, zejména pokud je zahájeno exekuční řízení. V takovém případě měla právní předchůdkyně žalobkyně dle čl. XV odst. 2 písm. a) smlouvy možnost prohlásit úvěr za ihned splatný. K úvěru bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet u [právnická osoba]. Součástí smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně, podle jejichž odst. 28. byla předchůdkyně žalobkyně oprávněna započíst svou splatnou pohledávku z kteréhokoliv ujednání vůči žalovaným, a podle jejichž odst. 31. se za porušení smlouvy považuje mj. to, že je proti žalovaným zahájeno exekuční řízení. Úvěr byl čerpán dne [datum] a výše jeho měsíční splátky činila 15 892,17 Kč. Dne [datum] předchůdkyně žalobkyně informovala 2. žalovaného, že vzhledem k tomu, že na běžném účtu určeného ke splácení úvěru nebyl minimální měsíční kredit ve výši 15 000 Kč, došlo ke změně (zvýšení) úrokové sazby úvěru o 0,5 % a nová sazba úroků z úvěru činí 2,89 %. Výše měsíční splátky tak nově představovala 16 896,66 Kč. Dopisem ze dne [datum] předchůdkyně žalobkyně navrhla žalovaným pro období od 23. 5. 2022 do 23. 5. 2027 úrokovou sazbu úvěru ve výši 3,99 % ročně se zvýhodněním, bez zvýhodnění 4,69 % ročně. Žalovaní nespláceli jednotlivé splátky úvěru řádně a včas, proto je předchůdkyně žalobkyně mj. výzvou ze dne [datum] vyzvala k úhradě dlužné částky po splatnosti ve výši 38 557,19 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně o pozdních úhradách informovala 1. žalovanou také emailovou komunikací, např. ze dne [datum] až [datum]. Dne [datum] pak soudní exekutor v [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO], vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu 1. žalované jako povinné ve výši 66 697,80 Kč. Podle ukončovací tabulky žalovaní ke dni [datum] dlužili na jistině částku 6 314,81 Kč a na úrocích 11 129,49 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně dne [datum] úvěr zesplatnila a vyzvala žalované k úhradě částky 3 357 553,08 Kč do 30 dnů od doručení oznámení. Zesplatnění úvěru bylo žalovaným doručeno dne [datum]. 1. žalovaná dne [datum] kontaktovala pana [jméno FO], zaměstnance právní předchůdkyně žalobkyně, a informovala jej, že se s 2. žalovaným rozvádí, a že chce, aby bylo vidět, že úvěr splácí právě ona. Tímto také zdůvodnila prodlení v platbách. 1. žalovaná poté dne [datum] svůj dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně uznala. Bylo proto sjednáno, že dojde k sepisu notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti. Původní termín byl sjednán na den [datum], následně došlo na základě žádosti 1. žalované k jeho posunu na [datum], poté byl sjednán termín [datum], ani tehdy však k sepisu notářského zápisu nedošlo. Na každý tento termín byl připraven návrh notářského zápisu s aktualizovanými údaji o dlužné částce. Vzhledem k vyhotovení návrhu notářského zápisu, který se neuskutečnil z důvodu jednání 1. žalované, vyúčtoval [tituly před jménem] [jméno FO], notář v [adresa], právní předchůdkyni žalobkyně fakturou č. [Anonymizováno] úkony notářské činnosti – přípravu uznání peněžitého dluhu se svolením k vykonatelnosti ve výši 17 472,40 Kč. V návaznosti na zmařený notářský termín pak předchůdkyně žalobkyně zablokovala a započetla prostředky ve výši 53 861,23 Kč na běžném účtu 1. žalované č. [hodnota] na úhradu úvěru. Tento zápočet byl oznámen 1. žalované dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum]. Žalovaní na úhradu svých závazků ze Smlouvy celkem uhradili částku 1 113 084,42 Kč, konkrétně v roce 2017 částku 100 822,85 Kč, v roce 2018 částku 176 825,81 Kč, v roce 2019 částku 194 826,38 Kč, v roce 2020 částku 206 133,08 Kč, v roce 2021 částku 200 634,30 Kč, v roce 2022 částku 179 980,77 Kč a v roce 2023 částku 53 861,23 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila své pohledávky za žalovanými ze smlouvy o úvěru na žalobkyni.

3. Jde-li o zkoumání úvěruschopnosti, tato byla na základě žádosti žalovaných o poskytnutí úvěru prověřována, a to pomocí výpisů z jejich účtu, lustrací databází a ověřením jejich příjmů. V rámci žádosti o poskytnutí úvěru oba žalovaní uvedli, že nezbytné měsíční náklady jsou u každého z nich 500 Kč a 1. žalovaná uvedla jako nezbytné náklady na vyživované osoby taktéž 500 Kč. Jiné úvěry mít neměli. Ohledně příjmové stránky předchůdkyně žalobkyně ověřila zaměstnání obou žalovaných u společnosti [právnická osoba] a také příjem žalovaných na základě výpisů z účtu č. [hodnota] za období od [datum] až [datum], tedy za období dvou dnů, a za období od [datum] až [datum], tj. fakticky příjem za tři měsíce. Výdaje za uvedené období však zjištěny nebyly. 1. žalovaná dále doložila příjem ve formě rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně. V rámci šetření v evidenci NRKI/BRKI předchůdkyně žalobkyně identifikovala další (karetní) úvěry 1. žalované, k nimž však žalovaná doložila jejich ukončení. Vzhledem k tvrzeným výdajům žalovaných právní předchůdkyně žalobkyně a stejně tak i žalobkyně samotná uvedly, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaných vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z normativních nákladů na bydlení a životních nákladů podle interních pravidel předchůdkyně žalobkyně, které byly pro dvě dospělé osoby a jedno dítě vyčísleny na částku 12 093 Kč.

4. Okresní soud v té souvislosti uzavřel, že použití normativních nákladů pro zkoumání výdajů žalovaných se nejeví jako vhodné, jelikož vychází ze statistických údajů a nebere v potaz individuální situaci žadatelů o úvěr. Z předložených podkladů nebylo možno posoudit, zda uvedené normativní náklady alespoň rámcově odpovídají realitě. Okresní soud shledal uvedenou částku (pro tříčlennou rodinu) podhodnocenou. Kalkulace nadto nepočítala s pravidelným výdajem 1. žalované ve výši 4 750 Kč určeným na platby společenství vlastníků jednotek [Anonymizováno]. Žalobkyně tak podle závěru okresního soudu neprokázala, že by její právní předchůdkyně vycházela ze všech dokumentů, které jsou nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti zejména na výdajové straně žalovaných.

5. Okresní soud pak po právní stránce shrnul, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaní měli v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z“. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě toho poskytla žalovaným finanční prostředky ve výši ve výši 3 800 000 Kč. Žalovaní posléze porušili podmínky úvěru, neboť vůči 1. žalované bylo zahájeno exekuční řízení a oba žalovaní hradili sjednané splátky úvěru opožděně. Právní předchůdkyně žalobkyně ovšem zároveň při uzavírání smlouvy nezkoumala dostatečně úvěruschopnost žalovaných, čímž porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „ZSU“). Právní předchůdkyně žalobkyně splnila požadavky na zkoumání úvěruschopnosti žalovaných toliko formálně, když sice ověřila jejich příjmovou stránku, avšak ohledně jejich výdajové stránky si obstarala jen výpisy z účtu za jeden měsíc a dva dny a v ostatním vycházela ze statistických údajů a svých interních kalkulací, v nichž nadto nezahrnula veškeré zjištěné pravidelné výdaje žalovaných. Následkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaných je smlouva o úvěru podle § 87 odst. 1 ZSU neplatná a poskytnuté plnění musí být vráceno v režimu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 ZSU. Jelikož do podání žaloby žalovaní zaplatili toliko 1 113 084,42 Kč, trvá ke dni vydání rozsudku u žalovaných bezdůvodné obohacení v rozsahu 2 686 915,58 Kč, což je částka, kterou okresní soud uložil žalovaným k zaplacení. Vzhledem k neplatnosti smlouvy jako celku se neuplatní ani její ujednání o době, do kdy měly být poskytnuté prostředky vráceny žalovanými předchůdkyni žalobkyně, ani ujednání o úrocích, poplatcích, pojištění a dodatečných službách. Závěr o neplatnosti smlouvy učinil soud ve vztahu k oběma žalovaným, byť žalovaná svůj dluh ze smlouvy uznala.

6. Okresní soud dále žalobě vyhověl co do zaplacení částky 17 472,40 Kč představující cenu služeb notáře [tituly před jménem] [jméno FO] za přípravu notářského zápisu, jež nebyl nakonec sepsán z důvodů spočívajících na straně 1. žalované, které okresní soud v odůvodnění rozsudku blíže rozvedl. Uvedená částka představuje škodu vzniklou právní předchůdkyni žalobkyně, která musí být žalobkyni uhrazena v rozsahu dle § 2952 o. z.

7. V návaznosti na výše uvedené soud vyhověl žalobě v rozsahu uvedeném výše, přičemž ohledně zbývajících nároků ji zamítl. Zamítl rovněž požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení, neboť aplikoval ustanovení § 87 ZSU představující speciální úpravu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Splatnost byla nově určena ve výroku I. rozsudku s tím, že nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení by žalobkyni vznikl až tehdy, kdy by povinnost uložená rozsudkem nebyla plněna dobrovolně.

8. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, podle kterého právo na náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil, přičemž vycházel z toho, že žalobkyni – s ohledem na míru jejího úspěchu ve věci (vyjádřenou rozdílem mezi úspěchem žalobkyně a úspěchem žalovaných) v rozsahu 13,10 %, náleží právo na náhradu nákladů ve výši uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku. Celkové náklady vzniklé žalobkyni jednotlivě vyčíslil jakožto náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za úkony právní služby účelně vykonané za účelem uplatnění a bránění práva žalobkyně a v jeho hotových výdajích (cestovném a náhradě za ztrátu času), spolu s daní z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.

9. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Napadla jej v jeho zamítavém výroku II. a v závislém nákladovém výroku III. Namítala, že závěr soudu prvého stupně o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaných je nesprávný. Její právní předchůdkyně vycházela z příjmů žalovaných, a to konkrétně z potvrzení zaměstnavatele, jímž byly doloženy jejich příjmy za posledních 12 měsíců, přičemž čistý příjem 2. žalovaného za tři měsíce činil (průměrně) 31 086 Kč a příjem 1. žalované 16 181 Kč. Žalovaná vedle toho pobírala rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč, tedy jejich příjmy v době uzavření smlouvy představovaly 57 267 Kč. Žalobkyně nevycházela z údajů uvedených žalovanými o jejich nezbytných výdajích a vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 12 093 Kč. Soud prvého stupně při tom pomíjí, že ani není reálně možné, aby poskytovatel úvěru ověřil, jaké jsou reálné výdaje žadatelů, neboť ani oni sami často nevědí, jaké skutečné výdaje mají. V tomto ohledu jsou statistická data spolehlivější. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na komentářovou literaturu k ZSÚ a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 3436/2024. Banka tedy v tomto konkrétním případě postupovala správně, v souladu s judikaturou i odbornou literaturou, když poté, co žalovaní uvedli výdaje 500 Kč měsíčně pro každého člena rodiny, porovnala tyto částky s normativními náklady na bydlení, které činí v jejich případě právě 12 093 Kč. Tu pak nebylo nutno nijak korigovat, neboť žalovaní právní předchůdkyni žalobkyně neinformovali o žádných nadstandardních výdajích a tyto ani nevyplynuly z předložených dokladů. Uvádí-li okresní soud, že je částka 12 093 Kč značně podhodnocená, pak taková skutečnost nemá oporu v provedeném dokazování, cenami komodit se okresní soud v průběhu řízení před ním vůbec nezabýval. Výdaje na bydlení ve výši 4 750 Kč pak nemají žádnou výpovědní hodnotu, neboť jde standardní výdaj zahrnutý již ve výdajích na bydlení. Ty se nadto po pořízení bydlení nového (ve věci byl poskytován hypoteční úvěr za účelem pořízení nemovitosti) změní, a nelze je tudíž předem přesně určit. Bylo vedle toho zjištěno, že 1. žalovaná je vlastnicí bytové jednotky, která mohla sloužit jako budoucí zdroj příjmů, ať již z nájmu, či z jejího prodeje. Žalobkyně se nadto domnívá, že jen ta skutečnost, že žalovaná nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaných, sama o sobě nemohla vést k posouzení smlouvy jakožto neplatné; k tomu by bylo třeba, aby žalovaní skutečně nebyli úvěruschopní, tedy že jim úvěr neměl být poskytnut (v té souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023).[Anonymizováno]V řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaní byli schopni úvěr splácet. K posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné nadto nebyly splněny podmínky také proto, že žalovaní neuplatnili námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, resp. neuplatnili ji vůbec. Z jejich postoje je naopak zřejmé, že smlouvu považují za platnou a mají vůli jí být vázáni. O tom svědčí mj. uznání dluhu 1. žalovanou ze dne [datum], či její prohlášení o tom, že si závazek ze smlouvy uvědomuje. Rozhodnutí okresního soudu bylo zároveň překvapivé, neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla dne [datum] vyzvána k tomu, aby doplnila svá tvrzení týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaných, ta reagovala dne [datum]. Na jednání konaném dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení obsahově stejnou výzvou. Soud prvého stupně však k tomu zároveň sdělil, že jde o výzvu pouze formální a postačí odkázat na již učiněné podání. Nevedl ji však k tomu, že je třeba tvrzení či důkazy jakkoliv doplňovat, a to ani poté, co byly důkazy vztahující se k prokázání řádného posuzování úvěruschopnosti, na jednání dne [datum] provedeny.

10. Žalobkyně pak má za nesprávný rovněž nákladový výrok, neboť do jejích nákladů nebyl zahrnut soudní poplatek s odůvodněním, že jej žalobkyně nenárokovala. O nákladech řízení však rozhoduje soud z úřední povinnosti, podle zákonných pravidel a ze strany účastníků není třeba jejich výslovné uplatnění. Výjimkou je situace, kdy se účastník práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdá. K tomu však ze strany žalobkyně nedošlo. Okresní soud pochybil i tehdy, pokud žalobkyni nepřiznal náklady v souvislosti s účastí na jednání konaném dne [datum], které trvalo více než dvě hodiny, a měly tedy za něj být správně přiznány dva úkony právní služby.

11. Žalobkyně z vyložených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví také, pokud jde o nároky zamítnuté napadeným výrokem II. a dále aby žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to s přihlédnutím k odvolacím námitkám vztahujícím se k výši nákladů řízení. 12. 1. žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání uvedla, že při žádosti o úvěr jí bylo právní předchůdkyní žalobkyně řečeno, že úvěr bude „krytý“ domem zakoupeným ze spotřebitelského úvěru a že není podstatné, že nabízí do zástavy vlastní byt. Že je důležité, zda bude schopna splácet. Popřela, že by s 2. žalovaným uvedli, že jejich výdaje mají činit 500 Kč na osobu a měsíc, má za to, že taková částka byla do žádosti zapsána účelově, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně měla správně jako profesionálka dojít k závěru, že jde o nesmysl. Výdaje spotřebitele samozřejmě zjistit lze, je to povinnost úvěrující společnosti, od této částky se pak odvíjí, zda bude úvěr poskytnut. Žalovaní do žádosti uváděli veškeré své výdaje – na dopravu, potraviny, volný čas, léky, telekomunikace, oblečení atd. 1. žalovaná neví, proč nebyly v žádosti uvedeny, stejně tak jako výdaje na byt v [adresa]. Částka 12 093 Kč zcela jistě nemohla spotřebu žalovaných pokrýt. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy nepostupovala správně. Tvrdí-li žalobkyně, že žalovaní byli schopni splácet, pak není zřejmé, proč byl jejich úvěr zesplatněn. 1. žalovaná má za to, že se tak stalo z obchodních důvodů na straně banky – nehodilo se jí nadále akceptovat splácení za dříve sjednanou úrokovou sazbu. Námitku neplatnosti smlouvy žalovaní nevznesli, neboť měli za to, že smlouvu budou plnit, nevěděli o tom, jak lživé údaje byly uvedeny v jejich žádosti o úvěr. Dluh 1. žalovaná skutečně uznala, to podle ní však nesouvisí s tím, zda byla smlouva o úvěru sjednána platně. 1. žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I. napadeného rozsudku splnila, avšak žalobkyně ani nebyla ochotna vystavit jí kvitanci. Závěrem z vyložených důvodů navrhla 1. žalovaná napadený rozsudek potvrdit. 13. 2. žalovaný ponechal odvolání žalobkyně bez vyjádření.

14. K projednání odvolání nařídil odvolací soud jednání, k němuž se řádně a včas předvolaní žalovaní nedostavili, 1. žalovaná se z účasti u jednání následně omluvila. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaných, vycházeje při tom z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a to výlučně v napadených výrocích II. a III. (výrok I. odvoláním účastníků nenapadený nebyl předmětem přezkumu a nabyl již samostatně právní moci – srov. § 206 odst. 2, 3 o. s. ř.) přičemž shledal odvolání převážně nedůvodným.

15. Z obsahu spisu nevyplývá žádná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jde-li o žalobkyní namítanou překvapivost rozhodnutí soudu prvého stupně, uvádí k tomu odvolací soud následující.

16. Z obsahu spisu je zřejmé, že původní žalobkyně, společnost [právnická osoba]., k výzvě okresního soudu z 16. 5. 2023, č. j. 34 C 97/2023-54, doplnila svá tvrzení ohledně toho, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaných. Tvrdila tehdy (ve stručnosti shrnuto), že v situaci, kdy žalovaní uvedli jako své běžné měsíční výdaje částku 500 Kč na osobu, přistoupila k užití tzv. normativních nákladů, přičemž je doplnila o detailní matematické výpočty, podle nichž vyšel „test“ pozitivně; tedy bylo usouzeno, že jsou žalovaní úvěruschopní. Následně obdržela obdobné poučení sama žalobkyně, a to v závěru jednání konaného ve věci dne [datum]. Na to reagovala shodným textem jako její právní předchůdkyně. Odvolací soud nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že postup soudu prvého stupně byl překvapivý. Okresní soud jej (jak plyne ze záznamu jednání) naopak velmi podrobně a srozumitelně vysvětlil, když uvedl, že výzva adresovaná původní žalobkyni byla toliko písemná, přičemž je třeba učinit tuto výzvu ještě ústně při jednání, na což dodal, že nemá-li žalobkyně nic dalšího k doplnění, lze odkázat na původní podání. Uvedené tedy neodpovídá situaci, kdy by snad okresní soud označoval výzvu jako toliko formální, podle níž již není nutno nic doplňovat. I kdyby se tak snad stalo, žalobkyně nejpozději po vyhlášení a odůvodnění rozsudku znala důvody, pro které byly její nároky částečně zamítnuty. Ani v odvolání však netvrdila, že by v době před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaných jinak či širším způsobem, než bylo tvrzeno v reakcích na poskytnutá poučení. Tuto odvolací námitku (námitku překvapivosti rozhodnutí) proto pokládá odvolací soud za nedůvodnou.

17. V důsledku toho má odvolací soud dokazování provedené okresní soudem za řádné, a to včetně poučení poskytovaných žalující straně. Skutková zjištění, jak byla shora shrnuta pak odpovídají provedených důkazům a okresní soud na jejich základě učinil správný závěr o skutkovém stavu dovolující věc posoudit po právní stránce. Odvolací soud proto ze skutkového závěru okresního soudu vychází.

18. Shodně se soudem prvého stupně, považuje odvolací soud za stěžejní závěr týkající se toho, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaných jakožto spotřebitelů usilujících o uzavření hypotečního úvěru. Stejně jako okresní soud vychází soud odvolací z toho, že v době před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně sice řádně zjistila příjmy žalovaných, avšak spokojila se toliko s formálním a zjevně nevěrohodným prohlášením o jejich výdajích ve výši 500 Kč na osobu měsíčně (ohledně nějž nadto 1. žalovaná popírá, že by je s tehdejším manželem učinili – měli vůči bance své výdaje uvádět v reálné výši), což jí umožnilo provádět kalkulace s tzv. normativními náklady. Soudní judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, představující prejudikaturu žalobkyní odkazovaného rozhodnutí 33 ICdo 27/2021 resp. 20 Cdo 3436/2024; všechna dostupná na www.nsoud.cz) skutečně připouští a považuje za vhodné využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Z řečeného vyplývá, že tato judikatura předpokládá zjištění skutečných výdajů (které budou porovnávány), nikoliv jen formální postup, kdy se poskytovatel úvěru spokojí s jakýmkoliv (byť zjevně nevěrohodným) prohlášením, a bude bez dalšího pracovat toliko se statistickými údaji. Právě takto formálně však právní předchůdkyně žalobkyně postupovala, tedy nenaplnila zákonný požadavek formulovaný § 86 odst. 1 ZSÚ a soudní judikaturou k němu se vztahující (v tomto ohledu odkazuje odvolací soud na podrobné právní posouzení věci učiněné soudem prvého stupně). Je proto nutno uzavřít, že okresní soud učinil správný závěr v tom směru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaných nebylo řádné, v důsledku čehož je smlouva sjednaná se žalovanými podle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná a žalobkyni tudíž nenáleží plnění, která mají oporu ve smluvních ujednáních, nýbrž toliko nárok z bezdůvodného obohacení podle § 87 ZSÚ představovaný dosud nesplacenou jistinou úvěru.

19. Pokud žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 3 Cdo 1819/2023, uvádí, že pro posouzení platnosti je rozhodné, zda žalovaní skutečně úvěruschopní byli, nikoliv výlučně to, zda poskytovatelka úvěru při posouzení úvěruschopnosti pochybila, odvolací soud vychází ze závěru formulovaného v rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, který uvádí, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 ( jež je jedním z předpisů zapracovávaných v souladu s § 1 ZSÚ do tohoto zákona) o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění uvedené povinnost neutrpěl škodlivé následky. Z uvedeného lze tedy dovodit, že reálná schopnost splatit úvěr není (pochybil-li poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti) zásadně rozhodná, neboť se (jak vyplývá z odůvodnění uvedeného rozsudku SDEU) vychází z toho, že ustanovení ukládající věřiteli posoudit úvěruschopnost směřují k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti a má za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, přičemž zajištění odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů přispívá k řádnému trhu spotřebitelských úvěrů. Jde tedy o účely nezávislé na situaci a chování konkrétního spotřebitele a není jich dosaženo (jen) splněním úvěrové smlouvy (pozn: či schopností ji splnit). SDEU v uvedeném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že je irelevantní, zda spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítá. Odvolací soud proto uzavírá, že skutečnost, že 1. žalovaná (i dle svého vlastního tvrzení) ve skutečnosti disponuje, či disponovala, prostředky k úhradě úvěru (včetně sjednaného příslušenství) není zásadně rozhodná; podstatné je, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaných spotřebitelů.

20. Odvolací soud dodává, že domněnka existence dluhu založená vůči 1. žalované v důsledku uznání dluhu podle § 2053 (přesouvající důkazní břemeno o neexistenci dluhu na žalovanou) byla s ohledem na shora uvedená zjištění a právní závěry vyvrácena.

21. Jde-li o skutečnost, zda lze posuzovat otázku platnosti úvěrové smlouvy ve vztahu k řádnému posuzování úvěruschopnosti toliko k námitce spotřebitele, judikatura se již ustálila na závěru, že námitka neplatnosti smlouvy žalovaného spotřebitele se nevyžaduje a soud zkoumá to, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti (srov. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

22. Odvolací soud se ztotožňuje též se závěrem, že žalobkyni nenáleží právo na úroky z prodlení z jistiny úvěru, kterou prvá žalovaná po nabytí právní moci výroku I. rozsudku již zaplatila. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, rovněž dostupném na www.nsoud.cz, konstatoval, že na základě systematického výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je nutno dospět k závěru, že toto představuje speciální právní úpravu vypořádání z neplatné smlouvy.

23. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud určí dobu podle možností spotřebitele. Okresní soud správně vycházel z toho, že k určení takové doby až do jeho pravomocného rozhodnutí nedošlo, což jej pak vedlo k rovněž správnému závěru o tom, že tuto je třeba ohledně žalobkyní požadovaného úroku z prodlení z jistiny dluhu (z částky odpovídají bezdůvodnému obohacení) zamítnout.

24. Na uvedeném nic nemění ta skutečnost, že žalovaná v řízení netvrdila, že v jejích možnostech není zaplatit dluh bez zbytečného odkladu (srov. § 1958 odst. 2 o. z.), resp. že to v jejích možnostech není vůbec. Rozhodnutí o tom, jaká je skutečná lhůta k plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ, přijímá teprve soud (nedohodnou-li se účastníci jinak), žalovaná se tudíž do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, jaká bude lhůta splatnosti, v prodlení ocitnout nemohla, přičemž po určení lhůty splatnosti rozhodnutím soudu svůj dluh – jak žalobkyně k výslovnému dotazu odvolacího soudu potvrdila - splnila. Žalobkyni proto právo na úrok z prodlení z jistiny dluhu rovněž nenáleží.

25. Důvodnost odvolání je však třeba přiznat, jde-li o výrok nákladový. Okresní soud správně rozhodl co do základu nároku na náhradu nákladů řízení, když v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že úspěch žalobkyně byl toliko částečný a náleží jí proto poměrná část jejích nákladů v rozsahu jejich 13,10 %.

26. Tyto náklady však nesprávně vyčíslil. Žalobkyně případně namítala, že o nákladech řízení rozhoduje soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. z úřední povinnosti, a to jednak na základě toho, jaké náklady jsou účastníkem uplatněny, ale i na základě skutečností známých mu z obsahu spisu. Takové náklady nebudou účastníku přiznány jen tehdy, pakliže se jich výslovně vzdá. Žalobkyně se výslovně nevzdala práva na náhradu žádného z nákladů, které jí vznikly.

27. Žalobkyně ve skutečnosti učinila v řízení celkem 10 úkonů právní služby ve smyslu § 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době učinění jednotlivých úkonů (dále jen „a. t.), když je důvodná námitka žalobkyně v tom směru, že jednání konané dne [datum] trvalo déle než dvě hodiny, v důsledku čehož by žalobkyni (při přiznání náhrady nákladů v plném rozsahu) za účast u tohoto jednání náležela odměna za dva úkony právní služby (jde-li o zbývající účelně učiněné úkony právní služby odkazuje odvolací soud na jejich jinak správný výčet provedený soudem prvého stupně). Vedle toho by žalobkyni náležela (při plném rozsahu přiznaných nákladů) paušální náhrada nákladů za 8 úkonů učiněných do 31. 12. 2024 ve výši 8x 300 Kč, a paušální náhrada za 2 úkony učiněné po 1. 1. 2025 ve výši 2x 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. Náklady žalobkyně dále sestávají z náhrady za ztrátu času stráveného přerušením jednání konaného dne [datum] podle § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 a. t. ve výši 150 Kč, z cestovného k jednání včetně náhrady za ztrátu času (zde opět pro stručnost odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku) ve výši 9 417,17 Kč, celkem tedy tyto náklady žalobkyně představují částku 230 267,17 Kč; spolu s 21 % DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem pak 278 623,27 Kč, k nákladům žalobkyně, které vyplývají z obsahu spisu, pak náleží též soudní poplatek ve výši 167 931 Kč. Náklady žalobkyně tudíž v součtu představují částku 446 554,27 Kč, z nichž 13,10 % představuje po zaokrouhlení částku 58 498,60 Kč.

28. Odvolací soud z vyložených důvodů napadený rozsudek okresního soudu ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, v nákladovém výroku III. jej analogicky podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, jde-li o výši těchto nákladů, jinak jej – tedy co do jeho základu a lhůty k plnění – rovněž podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z té skutečnosti, že žalovaní byli v této fázi řízení, až na poměrně nepatrnou část týkající se výše nákladů řízení, úspěšní (§ 142 odst. 2, 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.). 1. žalované proto náleží právo na paušální náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve výši 300 Kč za úkon spočívající v podání vyjádření k odvolání žalobkyně. Tyto náklady je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě 3 dnů podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

30. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným se opírá o tu skutečnost, že 2. žalovanému v průběhu tohoto řízení žádné náklady nevznikly.