14 Co 279/2025 - 222

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň JUDr. Šárky Houdkové Polákové a Mgr. Kateřiny Brodské ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozeného dne [Datum narození žalobce A], [Anonymizováno] b) [Jméno žalobce B], narozené dne [Datum narození žalobce B], [Anonymizováno] obou zastoupených advokátem [Jméno advokáta A] se sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozenému dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozenému dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3. [Jméno žalované C], narozenému dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované B] 4. [Anonymizováno] narozené dne [Anonymizováno] bytem [Adresa žalované C] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] se sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 6. března 2025, č. j. 5 C 61/2024-163, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu a) se ve výroku I. potvrzuje v tom správném znění: „Určuje se, že vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], které vznikly oddělením z pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], geometrickým plánem vyhotoveným dne 18. 4. 2024 [adresa] pod č. [hodnota]-[Anonymizováno] ověřeným dne 23. 4. 2024 [tituly před jménem] [jméno FO], úředně oprávněnou zeměměřičskou inženýrkou, pod č. [Anonymizováno] který tvoří nedílnou součást rozsudku, jsou žalobci, přičemž tyto pozemky jsou v jejich společném jmění manželů.“, b) se ve výroku II. potvrzuje v tom správném znění: „Určuje se, že vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], který vznikl oddělením z pozemku parc. č. [Anonymizováno] katastrálním území [adresa], geometrickým plánem vyhotoveným dne 18. 4. 2024 [adresa] pod č. [hodnota]-[Anonymizováno] ověřeným [tituly před jménem] [jméno FO], úředně oprávněnou zeměměřičskou inženýrkou, pod č. [Anonymizováno], který tvoří nedílnou součást rozsudku, jsou žalobci, přičemž tyto pozemky jsou v jejich společném jmění manželů.“, c) se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným 1 mění potud, že výše nákladů řízení činí 51 882,52 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje, d) ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanými 2, 3 a 4 se mění tak, že výše nákladů řízení činí 39 947,08 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje. II. 1. žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 26 291,33 Kč k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku. III. 2., 3. a 4. žalovaný jsou povinni každý jednou třetinou nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 14 965,73 Kč k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Lounech (dále jen „okresní soud“) určil, že žalobci jsou jako manželé vlastníky pozemku parc. č[Anonymizováno] v [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] tamtéž vzniklých oddělením z pozemku parc. č[Anonymizováno] v [Anonymizováno] ve vlastnictví prvého žalovaného provedeným geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno] ověřeným [tituly před jménem] [jméno FO] pod číslem [Anonymizováno] který tvoří nedílnou přílohu rozsudku (výrok I.), že žalobci jsou jako manželé vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] vzniklého oddělením z pozemku parc. č. [adresa] ve vlastnictví druhého, třetího a čtvrté žalované, geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], který tvoří nedílnou přílohu rozsudku (výrok II.), uložil prvému žalovanému zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 71 760,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta (výrok III.) a uložil druhému, třetímu a čtvrté žalované každému jednou třetinou zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 41 558,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta (výrok IV.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako manželé uzavřeli dne 26. 5. 1983 s Městským národním výborem v Lounech (dále jen „MěNV“) dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemkové parcely č. [Anonymizováno] orná půda, o výměře [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za účelem výstavby rodinného domku. Označená parcela vznikla v roce 1974 oddělením z parcely č. [Anonymizováno], následně byly v roce 1982 geometrickým plánem z parcely č. [Anonymizováno] nově odděleny mimo jiné parcely č. [Anonymizováno] (žalobci), [Anonymizováno] (manželé [Anonymizováno]), [Anonymizováno]manželé [Anonymizováno]) a [Anonymizováno] (manželé [Anonymizováno]), každá o výměře [Anonymizováno] m.

3. Žalobci na parcele č. [Anonymizováno] postavili rodinný dům, jehož užívání bylo povoleno dne 15. 5. 1985 s přidělením č. p. [Anonymizováno]. V roce 1985 byla z tohoto pozemku oddělena zastavěná plocha o výměře 109 m, které bylo přiděleno parcelní číslo [Anonymizováno].

4. Žalobci projevili zájem o pronájem části sousedního pozemku na jižní hranici jejich parcely. MěNV nabídl pronájem celého pozemku. Žalobci smlouvu po měsíci vrátili a byla anulována. Na pozemcích přiléhajících k pozemkům žalobců z jižní strany hospodařil svaz zahrádkářů, který pozemek oplotil. Na místě tohoto původního oplocení následně, v blíže nezjištěné době, žalobci, stejně jako čtyři jejich sousedé, vystavěli vlastní drátěný plot.

5. Dne 31. 1. 1990 ohlásil žalobce a) u MěNV stavbu kůlny na nářadí. MěNV dne 14. 2. 1990 pod č. j. výst. [Anonymizováno][Anonymizováno] stavbu povolil. Dne 9. 10. 1990 ohlásil žalobce a) drobnou stavbu typizovaného skleníku o ploše cca 15 m a rozměrech 5 × 3 m. MěNV dne 10. 10. 1990 pod č. j. výst. [Anonymizováno] se stavbou vyjádřil souhlas.

6. Na základě § 872 odst. 1, 4 obč. zák. se žalobci k 1. 1. 1992 stali společnými vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] orná půda o výměře [Anonymizováno] m a pozemku parc. č. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří o výměře [Anonymizováno] m, vše v k. ú. [adresa], v rámci bezpodílového spoluvlastnictví manželů, od roku 1998 v režimu společného jmění manželů.

7. Prvý žalovaný je vlastníkem parcely č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m v k. ú. [adresa]. Tu nabyl kupní smlouvou ze dne 28. 10. 2018 s [právnická osoba]. [jméno FO] do společného jmění manželů. Po rozvodu ji na základě dohody o majetkovém vypořádání ze dne 28. 11. 2019 získal do výlučného vlastnictví.

8. Druhý žalovaný, třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná jsou na základě dědického usnesení Okresního soudu v [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne 1. 3. 2016 podílovými spoluvlastníky (každý jednou třetinou) pozemkové parcely č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m v k. ú. [adresa]. Pozemek byl vydán jejich matce v rámci restituce v roce 2002.

9. Žalobce a) a prvý žalovaný v letech 2019 až 2020 jednali o možném řešení situace, přičemž žalobce a) zmínil částku 50 000 Kč. K dohodě nedošlo.

10. K návrhu prvého žalovaného ze dne 1. 11. 2021 je u [právnická osoba] v [Anonymizováno] vedeno pod sp. zn. [Anonymizováno] řízení o odstranění stavby. Při kontrolní prohlídce dne 12. 4. 2022 stavební úřad zjistil, že skleník byl realizován v rozměrech 3 × 6 m namísto ohlášených 3 × 5 m. K povolené kůlně byla přistavěna část dřevníku (2,9 × 2,5 m), dále přístřešek/terasa (6,4 × 2,6 m) a realizován krb. Drátěné oplocení bylo provedeno na základě zaměření cca z roku 1990.

11. Dne 10. 5. 2022 [právnická osoba] [adresa] pod č. j. [Anonymizováno] oznámil zahájení řízení o odstranění stavby s tím, že skleník je postaven na pozemcích č[Anonymizováno] přičemž povolení se vztahovalo pouze na parcelu č[Anonymizováno] Přístavba dřevníku je umístěna na pozemcích č. [Anonymizováno], zastřešená terasa na pozemcích [Anonymizováno]. Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2024, č. j. [Anonymizováno] bylo řízení přerušeno do vyřešení předběžné otázky vlastnictví (sp. zn. [spisová značka]).

12. Dle Katastrálního úřadu parcely č. [Anonymizováno] vznikly v roce 1983 podle geometrického plánu o rozměrech 18 × 22,5 m. Rozdíl mezi hranicí parcely č. [Anonymizováno] v mapě a skutečným plotem přesahuje mezní polohovou chybu, jde proto o „přeplocení“ pozemku.

13. Městský úřad v [Anonymizováno] sdělil, že nájemní smlouvu uzavřenou s manželi [Anonymizováno] se dohledat nepodařilo. Státní pozemkový úřad zaslal dohody a pachtovní smlouvy s třetími osobami, které se však žalobců netýkají.

14. Dle místního šetření ze dne 10. 9. 2024 jsou sporné části pozemků zastavěné a upravené. Na zahradě žalobců se nachází zahradní domek, skleník, vydlážděné plochy a udržovaný trávník, vše tvoří jeden funkční celek. Hranice mezi spornými pozemky a pozemky žalobců probíhá přes vydlážděnou plochu, travnatý porost a protíná zhruba polovinu skleníku. Trigonometrické body z původního vytýčení nebyly nalezeny. Sporné části pozemků jsou dlouhodobě obhospodařovány spolu se zahradou, od níž nejsou vizuálně odděleny. Ve stejné linii jsou oploceny a dlouhodobě užívány i pozemky sousedních vlastníků (manželů [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]), kteří zřejmě též zasahují do pozemků druhého, třetího a čtvrté žalované.

15. Okresní soud dovodil naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva podle § 80 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ze sporu o vlastnictví a z hrozícího rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění staveb z podnětu prvého žalovaného.

16. Následně okresní soud aplikoval ustanovení § 1095 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o mimořádném vydržení a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022; rozsudek ze dne 10. 5. 203, č. j. 22 Cdo 2307/2022-305, oba, stejně jako další rozhodnutí téhož soudu níže citovaná, jsou dostupné prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz), podle níž podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale absence nepoctivého úmyslu držitele.

17. Co se týče běhu vydržecí doby, okresní soud naznal, že žalobci parcelu č. [Anonymizováno] získali do své dispozice na základě dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 26. 5. 1983. Soud však vztáhl počátek vydržecí doby až k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání transformovalo ex lege na právo vlastnické podle § 872 odst. 1, 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že pokud žalobci od roku 1983 rovněž užívali i části státních pozemků, jejich dobrá víra běží až od 1. 1. 1992, neboť do té doby věděli, že užívají pozemek v socialistickém vlastnictví, ke kterému jim svědčí toliko právo osobního užívání.

18. Okresní soud v intencích ust. § 3066 o. z. uzavřel, že žalobci prokázali, že od 1. 1. 1992 do roku 2018 vlastnické právo ke sporným parcelám vydrželi, když po tuto dobu uplynula doba 26 let. Žalobci po celou dobu sporné části pozemků obhospodařovali, vystavěli na nich drobné stavby a prováděli na nich zahradnické úpravy.

19. Pokud jde o posouzení nepoctivého úmyslu, okresní soud vyšel ze zjištění, že původně rozdělený pozemek měl charakter orné půdy bez patrných terénních markantů. Žalobci byli o užívání vlastní parcely utvrzeni rozhodnutími MěNV z roku 1990, jimiž byla povolena výstavba kůlny a skleníku. Okresní soud odmítl argumentaci žalovaných o úmyslném „přeplocení“ a uzavřel, že žalovaní neprokázali nepoctivý úmysl držitele.

20. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání všichni žalovaní. Prvý žalovaný napadl výroky I. a III., druhý, třetí a čtvrtá žalovaná, podali odvolání proti výrokům II. a IV.

21. Prvý žalovaný ve svém odvolání namítal především procesní vady rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně jeho nepřezkoumatelnost. Poukázal na to, že soud nedostatečně oddělil rekapitulaci důkazů od jejich hodnocení podle § 132 o. s. ř. a že v odůvodnění chybí jasný výklad, kterým důkazům soud uvěřil a z jakých důvodů. Dále vytýkal soudu, že po dlouhém popisu důkazů následuje pouze obecná formulace o posouzení skutkového stavu podle práva, avšak bez konkrétního zdůvodnění právních závěrů. Prvý žalovaný rovněž namítal opomenutí důkazů, neboť soud neprovedl důkaz celým spisem Státního pozemkového úřadu a vyžádal pouze jeho část, konkrétně Dohodu o úhradě a Pachtovní smlouvu. Podle jeho názoru tím soud opomenul důležitou korespondenci, zejména upozornění Státního pozemkového úřadu na neoprávněné užívání pozemků, výzvy k jednání a další dokumenty, které by osvětlily skutečný postup žalobců při výstavbě plotu. Věcně pak prvý žalovaný zpochybnil závěr soudu o absenci nepoctivého úmyslu na straně žalobců, přičemž zdůraznil, že žalobci museli vědět nebo při náležité péči vědět mohli o skutečných vlastnických vztazích k předmětným pozemkům, a to zejména po vydání rozsudků ve věci restituce. Odvoláním se prvý žalovaný domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Obdobné námitky vznesli rovněž druhý, třetí a čtvrtá žalovaná, kteří taktéž poukazovali na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně způsobenou nedostatečným oddělením rekapitulace důkazů od jejich hodnocení a na chybějící konkrétní zdůvodnění, jak soud vypořádal rozpory vyplývající z provedených důkazů, zejména mezi sdělením Katastrálního úřadu o „přeplocení“ a tvrzeními žalobců. I tito žalovaní namítali, že soud neprovedl důkaz celým spisem Státního pozemkového úřadu, čímž podle jejich názoru pominul důležitou korespondenci týkající se postupu žalobců při výstavbě plotu. Odvoláním se druhý, třetí a čtvrtá žalovaná domáhali zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že obě odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201, § 203 odst. 1 o. s. ř.), jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř.) a byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř.

24. Ještě než soud k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se námitkami žalovaných o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ta je způsobilým odvolacím důvodem dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Taková vada má totiž za následek, že účastník je zbaven možnosti uvést konkrétní odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b), d), e), f) nebo g) o. s. ř., protože odůvodnění napadeného rozhodnutí neposkytuje klíč ke zjištění, proč a na základě čeho soud prvního stupně rozhodl. Nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí může vést pouze ke zrušení a vrácení věci, pokud odvolací soud nenačerpal z prvostupňového rozhodnutí dostatek informací, aby mohl jeho věcnou správnost přezkoumat.

25. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. musí odůvodnění rozsudku obsahovat stručné a přesné vylíčení okolností, které vyšly najevo, se zřetelem k důkazům, jež byly při řízení provedeny a na nichž je rozhodnutí založeno, a z nichž je možno seznat, jak se soud vypořádal s možnými rozpory, proč nepřihlédl k důkazům, které by vedly k jinému závěru, a jaké úvahy rozhodly při posuzování těchto důkazů podle § 132 o. s. ř. a při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. Citovanému ustanovení a zachování logické struktury rozhodnutí odpovídá odůvodnění uspořádané do tří základních částí, jimiž jsou hodnocení důkazů, skutkový závěr a právní posouzení věci. Právě toto vnitřní členění odůvodnění umožňuje oddělit postupné zjišťování skutkového stavu od jeho právního hodnocení a zajišťuje přezkoumatelnost rozhodnutí.

26. Odvolací soud konstatuje, že přezkoumávané rozhodnutí skutečně tuto obvyklou strukturu nemá. Tyto nedostatky sice brání snadné orientaci v textu a činí odůvodnění rozhodnutí hůře přehledným, přesto z něj odvolací soud může čerpat dostatek informací potřebných k tomu, aby na jejich základě mohl přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je totiž i přes jeho nestandardní formu patrno, které skutečnosti vzal soud za prokázané, z jakých důkazů vycházel při zjišťování skutkového stavu, jak tyto důkazy hodnotil a jaké právní závěry z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, a je z něj zřejmý myšlenkový postup soudu prvního stupně, který vedl k rozhodnutí uvedenému ve výrokové části rozsudku. Odvolací soud byl schopen na základě odůvodnění identifikovat klíčové skutkové závěry týkající se zejména počátku držby žalobců, jejich subjektivního stavu při uchopení držby, průběhu vydržecí doby a dalších okolností rozhodných pro posouzení naplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Rovněž byl schopen posoudit právní závěry soudu prvního stupně o absenci nepoctivého úmyslu na straně žalobců a o naplnění všech zákonných předpokladů mimořádného vydržení.

27. Odvolací soud tudíž neshledal, že by rozsudek soudu prvního stupně trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, která by sama o sobě zakládala důvod pro jeho zrušení podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., a přistoupil k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.

28. Dle § 214 o.s.ř. odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání.

29. U jednání dne 16. 10. 2025 zástupce druhého, třetího žalovaného a čtvrté žalované rozvedl námitku nejasnosti okamžiku uchopení držby. Zástupce žalobců zdůraznil, že v době zřízení práva osobního užívání panovaly odlišné vlastnické vztahy a žalobci jednali v dobré víře. Žalobci a druhý, třetí a čtvrtá žalovaná se shodli na aktuální tržní ceně pozemků v lokalitě ve výši 4 000 Kč za m.

30. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

31. Naléhavý právní zájem je u určovacích žalob na určení věcného práva zpravidla dán, existuje-li rozpor mezi tvrzeným stavem vlastnického práva a zápisem v katastru nemovitostí. V posuzované věci se žalobci domáhají určení vlastnictví z titulu mimořádného vydržení. Právě existující zápis v katastru činí jejich postavení nejistým. Probíhající řízení o odstranění stavby nejistotu dále prohlubuje. Okresní soud proto správně uzavřel, že naléhavý právní zájem žalobců je dán.

32. Skutková zjištění okresního soudu, jak byla již v odst. 2. – 14. tohoto rozhodnutí odvolacího soudu shrnuta, mají spolehlivou oporu v řádně provedeném dokazování, proto z nich při svém rozhodnutí vycházel i odvolací soud.

33. Provedení dalších žalovanými navržených důkazů je nadbytečné, neboť z hlediska hypotézy níže citovaných právních norem upravujících mimořádné vydržení a jejich ustáleného výkladu v dále citované judikatuře Nejvyššího soudu z nich nemohou být zjištěny žádné pro právní posouzení věci významné skutečnosti (v podrobnostech vizte v odst. 58.–63. tohoto odůvodnění).

34. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení řádným způsobem dokazování, z něhož učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil skutkové závěry, které v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a přiléhavým způsobem popsal a vyložil, odvolací soud je považuje za správná, při svém rozhodování z nich vycházel a pro stručnost na ně zcela odkazuje.

35. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu ohledně aplikace ustanovení § 1095 o. z. o mimořádném vydržení. Okresní soud správně identifikoval relevantní právní úpravu a řádně ji aplikoval na zjištěný skutkový stav.

36. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

37. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

38. Okresní soud správně zjistil, že žalobci nabyli pozemek parc. č. [Anonymizováno] do své dispozice na základě dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 26. 5. 1983. Na základě rozhodnutí MěNV měli do konce roku 1990 realizovat stavbu kůlny na nářadí a typizovaného skleníku. Jelikož z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by se žalobci již v roce 1983 chopili držby práva osobního užívání sporných pozemků, na nichž své stavby umístili, odvolací soud uzavřel, že se jeho držby museli ujmout nejpozději do konce roku 1990, kdy měly být stavby skleníku a kůlny, zasahující na tyto pozemky, dokončeny. Vzhledem k tomu, že bylo kontrolou stavebního úřadu i místním šetřením soudu prokázáno, že stavby byly skutečně realizovány, není důvod pochybovat o okamžiku uchopení držby užívacího práva k pozemkům, na nichž byly vystavěny.

39. Dle § 1095 o. z. je okamžik faktického uchopení držby sporných parcel rozhodující jak z důvodu posouzení žalovanými tvrzeného nepoctivého úmyslu žalobců, tak počátku běhu vydržecí doby.

40. Okresní soud odvodil počátek běhu vydržecí doby od 1. 1. 1992, kdy bylo právo osobního užívání transformováno na právo vlastnické. K této problematice se však opakovaně vyslovila judikatura Nejvyššího soudu, podle níž lze do vydržecí doby započíst i období, po které byla sporná nemovitost užívána z titulu práva osobního užívání před jeho transformací na vlastnické právo.

41. Právo osobního užívání pozemku upravené v § 198 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo institutem socialistického práva, který umožňoval fyzickým osobám získat určitá oprávnění k pozemkům v socialistickém vlastnictví. Přestože občanský zákoník v tomto znění pojem „věcné právo“ výslovně neužíval, právo osobního užívání pozemku bylo nepochybně právem věcným. To vyplývá z jeho charakteristických znaků: bylo časově neomezené, přecházelo na dědice, nemohlo být jednostranně vypovězeno a přecházelo také na nabyvatele stavby, která byla na pozemku zatíženém tímto právem v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Věcněprávní povahu práva osobního užívání pozemku jednoznačně potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném pod č. R 72/2006 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1610/2013.

42. Právě proto, že právo osobního užívání pozemku bylo právem věcným připouštějícím trvalý výkon, bylo způsobilým objektem držby práva ve smyslu § 129 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Držba práva osobního užívání tedy měla stejnou povahu jako držba práva vlastnického, lišila se jen obsahem drženého práva. Vzhledem k tomu, že oprávněný držitel práva osobního užívání měl k 31. 12. 1991 stejná práva jako skutečný subjekt vlastnického práva, transformovalo se podle § 872 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. i jeho právo[Anonymizováno]k 1. 1. 1992 na právo vlastnické.

43. Jestliže se držba práva osobního užívání transformovala na držbu vlastnického práva stejně jako samotné právo osobního užívání se transformovalo na právo vlastnické, není důvodu tuto dobu držby z vydržecí doby vylučovat. Ačkoliv obč. zák. neobsahoval výslovné ustanovení o možnosti započtení doby držby před 1. 1. 1992 do vydržecí doby (s výjimkou speciálního případu § 872 odst. 6, judikatura Nejvyššího soudu dospěla jednoznačně k závěru, že takovéto započtení je možné a vyplývá „z podstaty věci“.

44. Tento právní názor byl formulován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 50/2000 civ, kde Nejvyšší soud judikoval: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“ Nejvyšší soud v odůvodnění vysvětlil, že pozemek ve státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, která však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 obč. zák. nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile toto omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval. Soulad tohoto právního názoru s ústavním pořádkem byl následně potvrzen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000 (dostupným, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, prostřednictvím internetu na www.nalus.usoud.cz).

45. Započtení doby držby před 1. 1. 1992 má své opodstatnění v několika základních úvahách. Zaprvé, právní diskontinuita způsobená změnou právní úpravy nemůže být sama o sobě důvodem pro přetržení běhu vydržecí doby, pokud se nezměnily faktické okolnosti držby; zadruhé, započtení této doby nepoškozuje legitimní očekávání dosavadního vlastníka, neboť jeho právo se vydržovalo již podle občanského zákoníku ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.; a konečně zatřetí, občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 vydržecí dobu nezkracoval, ale naopak v některých případech prodlužoval, takže započtení předchozí doby držby nemohlo vést k nespravedlivému zkrácení práv vlastníka.

46. Odvolací soud proto uzavírá, že pro účely mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. je rozhodující okamžik uchopení držby práva osobního užívání sporných parcel, nikoliv až okamžik transformace práva osobního užívání na vlastnické právo. Vydržecí doba tedy plynula kontinuálně od konce roku 1990 přes transformaci práva osobního užívání na vlastnické právo dne 1. 1. 1992.

47. Pro správné pochopení shora vyložené argumentace o započtení doby držby před transformací práva osobního užívání je nezbytné vysvětlit zásadní rozdíl mezi požadavky kladenými na řádné a mimořádné vydržení. Tento rozdíl má v posuzované věci klíčový význam a vysvětluje, proč lze do vydržecí doby započítat i období, ve kterém žalobci ještě nebyli vlastníky a nemohli tedy mít dobrou víru v to, že jim sporné parcely patří vlastnickým právem.

48. Nový občanský zákoník rozlišuje dvě formy vydržení vlastnického práva. Řádné vydržení podle § 1089 a násl. o. z. vyžaduje kumulativní splnění několika přísných podmínek: držba musí být řádná, což znamená, že se musí zakládat na právním důvodu (titulu), který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci; držitel musí být v poctivé držbě ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., tedy musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; a vydržecí doba činí deset let u nemovitostí (§ 1091 odst. 2 o. z.).

49. Mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. je však koncipováno odlišně a liberálněji. Nevyžaduje řádnou držbu ani právní důvod – držitel může vlastnické právo vydržet, i když neprokáže žádný právní titul, na kterém by se jeho držba zakládala. Nevyžaduje poctivou držbu v pozitivním smyslu (dobrou víru držitele), nýbrž pouze absenci nepoctivého úmyslu, což je negativně vymezená podmínka. Ovšem jako kompenzaci za tyto mírnější požadavky stanoví zákon dvojnásobnou vydržecí dobu, tedy dvacet let u nemovitostí.

50. Zásadní je tedy rozdíl mezi poctivou držbou (dobrou vírou) vyžadovanou u řádného vydržení a absencí nepoctivého úmyslu postačující pro mimořádné vydržení. Poctivá držba ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. představuje pozitivní subjektivní stav držitele – držitel musí být v dobré víře, tedy v přesvědčení, že mu věc nebo právo patří, a to po celou vydržecí dobu. Naproti tomu absence nepoctivého úmyslu podle § 1095 o. z. je vymezena negativně a klade na držitele podstatně mírnější požadavky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 19. 10. 2022,[Anonymizováno]sp. zn. 22 Cdo 788/2022, a rozsudku ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022-305, postačuje, aby držitel jednal v přesvědčení, že svojí držbou nepůsobí nikomu bezdůvodně újmu. Nepoctivý úmysl proto brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoli v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem, není tím jeho nikoli nepoctivý úmysl dotčen. Taková vědomost (na rozdíl od poctivé držby dle § 992 odst. 1 o. z.) nemá za následek ztrátu kvalifikované držby pro mimořádné vydržení, tj. držby nikoli v nepoctivém úmyslu. Důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu nese ten, kdo vydržení popírá.

51. Jelikož, jak je výše (v odst. 40. - 46. tohoto odůvodnění) vysvětleno, pro účely mimořádného vydržení vlastnického práva žalobců je rozhodující okamžik uchopení držby práva osobního užívání sporných pozemků, je třeba k tomuto okamžiku posuzovat i absenci nepoctivosti úmyslu žalobců při uchopení držby práva osobního užívání. Podle výsledků dokazování provedeného v řízení před okresním soudem se žalobci práva držby osobního užívání pozemků v nepoctivém úmyslu neujali, tedy neměli vědomí o tom, že by držbou tohoto práva působili jinému újmu.

52. Žalobci se ujali držby práva osobního užívání sporných parcel v přesvědčení, že tvoří součást pozemku, který jim byl přidělen k osobnímu užívání, a toto přesvědčení bylo utvrzeno jak faktickými okolnostmi spočívajícími ve vytýčení hranice zahrádkáři užívajícími sousední pozemek, tak rozhodnutími správních orgánů povolujícími stavby na těchto parcelách.

53. Odvolací soud s ohledem na uvedené argumenty potvrzuje závěr, že lze do vydržecí doby započítat i období před 1. 1. 1992, ve kterém žalobci drželi sporné parcely z titulu práva osobního užívání, a tím i závěr okresního soudu, že žalobci vlastnické právo ke sporným parcelám vydrželi mimořádným vydržením podle § 1095 o. z., když od okamžiku uchopení držby uplynula doba delší než dvacet let požadovaných pro mimořádné vydržení nemovitostí.

54. Prvý žalovaný k závěru okresního soudu o absenci nepoctivého úmyslu na straně žalobců namítal, že k povolení stavby kůlny se MěNV vyjadřoval uživatel zahrady pan [jméno FO], který nebyl majetkově zainteresován, a že umístění staveb na plánku neodpovídá skutečnosti. To podle jeho názoru svědčí o účelovém jednání žalobců.

55. Tato námitka však není způsobilá závěr okresního soudu zpochybnit. Pro posouzení nepoctivého úmyslu je rozhodující subjektivní stav držitele v okamžiku, kdy se ujal držby, nikoliv formální nedostatky správního řízení. Žalobci jednali na základě povolení správního orgánu (MěNV), který rozhodoval o ohlášení staveb ze dne 31. 1. 1990 a 9. 10. 1990. Správní orgán sám požadoval vyjádření sousedů a posoudil splnění podmínek pro povolení staveb. Žalobci byli oprávněně přesvědčeni, že jednají v souladu s právními předpisy, když stavby realizovali na základě povolení správního orgánu, a po jejich realizaci proti jejich skutečnému umístění ani správní orgán ani sousedé neměli námitek.

56. Skutečnost, že se k stavbě vyjadřoval pan [jméno FO], který nebyl vlastníkem, nemůže být vytýkána žalobcům, neboť není jejich povinností ověřovat majetkové poměry osob, které se vyjadřují k jejich stavebním záměrům v rámci správního řízení. Tuto povinnost měl správní orgán, který rozhodoval o ohlášení staveb. Pokud správní orgán považoval vyjádření pana [Anonymizováno] za dostačující a vydal na jeho základě souhlasné stanovisko, nemůže být žalobcům vytýkáno, že se na správnost postupu správního orgánu spoléhali.

57. Pokud jde o námitku týkající se umístění staveb na plánku, ani tato okolnost nemůže nepoctivý úmysl žalobců v okamžiku uchopení držby práva osobního užívání prokázat. Případné nesrovnalosti v dokumentaci mohou být důsledkem nepřesnosti tehdejších technických prostředků vyměřování a zakreslování, nikoliv důkazem lstivého či podvodného jednání žalobců. Pro prokázání nepoctivého úmyslu by bylo třeba prokázat, že žalobci vědomě a záměrně uvedli správní orgán v omyl s cílem získat povolení pro stavby na cizím pozemku s úmyslem způsobit jinému újmu. Takový důkaz prvý žalovaný nepředložil. Odvolací soud je přesvědčen, že zakreslení umístění staveb do geometrického plánu z roku 1983 totiž může zrovna tak svědčit pro závěr, že žalobci byli přesvědčení o faktickém užívání pozemku právě v těch správných hranicích, v nichž byl geometrickým plánem oddělen.

58. Druhý a třetí žalovaný i čtvrtá žalovaná namítli, že okresní soud nepovolil provést důkaz celým spisem Státního pozemkového úřadu ohledně vyrovnání a uzavření nájemních smluv s panem [Anonymizováno] a paní [jméno FO]. Podle jejich názoru jižní hranice pozemků sousedů žalobců je postavena v jedné linii, což prokazuje jejich dohodu při výstavbě, a úplný spis SPÚ mohl mít zásadní význam pro posouzení sporu se žalobci.

59. Odvolací soud konstatuje, že tato námitka není případná hned z několika důvodů. Zaprvé, Státní pozemkový úřad vznikl až dnem 1. 1. 2013 na základě zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, tedy více než dvacet dva let po okamžiku uchopení držby práva osobního užívání sporných pozemků žalobci (konec roku 1990). Před vznikem Státního pozemkového úřadu působil Pozemkový fond České republiky (zřízen zákonem č. 569/1991 Sb.) a pozemkové úřady. To znamená, že jakékoli písemnosti obsažené ve spise Státního pozemkového úřadu se týkají období, které nemůže mít vliv na posouzení nepoctivého úmyslu žalobců v okamžiku uchopení držby v roce 1990.

60. Zadruhé, navrhovaný důkaz se týkal jednání jiných subjektů než žalobců, konkrétně manželů [Anonymizováno] a paní [jméno FO]. Jednání třetích osob nemůže samo o sobě nepoctivý úmysl žalobců prokázat. Jednání každého držitele je třeba posoudit individuálně podle okolností jeho případu. Pro mimořádné vydržení je proto rozhodující subjektivní stav konkrétního držitele v okamžiku uchopení držby, nikoliv jednání jiných osob v téže lokalitě.

61. Zatřetí, ani případné uznání sousedů žalobců, že knihovní vlastnictví zaplocených částí svědčí jiným vlastníkům, není důkazem nepoctivého úmyslu žalobců. Takové prohlášení by pouze dokládalo, že sousedé měli v určitém pozdějším okamžiku vědomost o tom, že zaplocené části nejsou dle katastru nemovitostí jejich vlastnictví. To však nic nevypovídá o subjektivním stavu žalobců k okamžiku uchopení držby práva osobního užívání v roce 1990. Podle již výše citované judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení nepoctivého úmyslu rozhodující okamžik uchopení držby, nikoliv až později nabytá vědomost o skutečných vlastnických poměrech.

62. A konečně, odvolací soud zdůrazňuje, že i žalobci se před zahájením řízení snažili věc řešit smírnou cestou. Okresní soud zjistil, že žalobce a) a prvý žalovaný spolu v letech 2019 až 2020 jednali o možném řešení situace a při jednání žalobce a) zmínil částku 50 000 Kč. I kdyby žalobci učinili návrh na smírné vyřízení věci písemně, závěr soudu o tom, že vlastnické právo vydrželi, by to nezvrátilo. Snaha o smírné vyřešení sporu o pozemky nemůže být vykládána jako přiznání, že držitel jednal v nepoctivém úmyslu již v okamžiku uchopení držby. Naopak, taková snaha svědčí o konstruktivním přístupu držitele k řešení vzniklé situace a o jeho úsilí vyhnout se soudnímu sporu. Podstatné ovšem je, že toto jednání se uskutečnilo až poté, co uplynula vydržecí doba (viz odst. 82. níže), a tedy v době, kdy již žalovaní na základě mimořádného vydržení nabyli vlastnického právo ke sporným pozemkům.

63. Odvolací soud proto v této souvislosti uzavírá, že okresní soud správně odmítl dohledávat další případný obsah spisu zaslaného Státním pozemkovým úřadem, neboť takový důkaz by nebyl způsobilý prokázat nepoctivý úmysl žalobců v okamžiku uchopení držby v roce 1990 a týkal se jednání jiných osob v pozdějším období.

64. Druhý, třetí a čtvrtá žalovaná rovněž namítali, že prvotní chybou žalobců bylo nerespektování kolaudačního rozhodnutí z roku 1985 ohledně vybudování plotu. V té době byla na jižní straně pozemku žalobců skrývka zeminy provedená před zahájením stavby domu, která zasahovala na sousední pozemky, a zahrádkáři dle žalovaných museli postavit svůj provizorní plot uvnitř těchto pozemků. Toto pak označil katastrální úřad za „přeplocení“ pozemků.

65. Ovšem ani tato námitka není pro posouzení nepoctivého úmyslu v okamžiku uchopení držby relevantní. Pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. není rozhodující formální porušení správních předpisů (jako je kolaudační rozhodnutí), ale subjektivní stav držitele – tedy zda držitel jednal v přesvědčení, že svojí držbou nepůsobí nikomu bezdůvodně újmu.

66. Okresní soud správně zjistil, že původní pozemek, z něhož byly mimo jiné odděleny i pozemky žalobců, měl charakter orné půdy o velké ploše, na níž nebyly patrny žádné terénní ani přírodní markanty, které by pomohly vizuálně rozpoznat zaměření jižní hranice pozemku žalobců v terénu, a původní body vytyčené geometrickým plánem z roku 1983 byly zřejmě skrývkou ornice narušeny. Za těchto okolností bylo přesvědčení žalobců, že fakticky ovládají pozemek v rozsahu, který jim k osobnímu užívání svěřen, založeno na oprávněných důvodech.

67. Odvolací soud zdůrazňuje, že výstavba plotu v jedné shodné linii se všemi čtyřmi sousedy sama o sobě důkazem nepoctivosti úmyslu žalobců není. Může být spíše indicií pro závěr, že i další sousedé vycházeli z původního vytyčení hranice zahrádkáři formou oplocení jimi užívaných pozemků. Pokud by žalobci jednali v nepoctivém úmyslu s vědomím, že zasahují do cizího vlastnictví, potažmo do užívacího práva třetích osob, je totiž málo pravděpodobné, že by koordinovali výstavbu plotu se všemi sousedy ve stejné linii. Naopak je zřejmé, že všichni stavebníci rodinných domů v jedné linii respektovali užívací hranici, jak ji vytýčili jejich sousedé – zahrádkáři při oplocení.

68. Druhý, třetí a čtvrtá žalovaná dále uvedli, že jejich matka od roku 2002, kdy jí byl pozemek parc. č. [Anonymizováno] v restitučním řízení vydán, platila daně vždy včas a ve správné výši, přestože k tomuto pozemku nikdy neměla přístup. Rovněž tato jejich námitka nemá na posouzení vydržení vliv. Skutečnost, že vlastník platil daně z nemovitosti, nemůže zabránit vydržení jeho pozemku jiným držitelem, pokud byly splněny všechny podmínky vydržení. Placení daní je povinností vlastníka vyplývající z veřejnoprávních předpisů a nijak nesouvisí s otázkou, zda držitel jednal v nepoctivém úmyslu při uchopení držby. Vlastník, který chce zabránit vydržení své věci, se toho může domoci podáním žaloby napadající držbu ve smyslu § 995 o. z., nikoliv „pouhým“ řádným plněním svých daňových povinností. Odvolací soud pro úplnost dodává, že žalobci rovněž platili daně z nemovitosti ze svých pozemků, o nichž byli přesvědčeni, že je užívají v rozsahu, který jim katastrální evidence náležejí.

69. Odvolací soud po posouzení všech námitek žalovaných uzavírá, že žádná z nich není způsobilá zpochybnit závěr okresního soudu o absenci nepoctivého úmyslu žalobců k okamžiku uchopení držby práva osobního užívání sporných pozemků ke konci roku 1990. Buď se tyto námitky týkají pozdějšího období, nikoli okamžiku uchopení držby (spis SPÚ, vědomost z roku 2017, placení daní), nebo formálních okolností, které nemohou prokázat subjektivní stav žalobců v rozhodném okamžiku (vyjádření pana [Anonymizováno], umístění staveb na plánku, kolaudační rozhodnutí).

70. Pro prokázání nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. by bylo třeba snést důkazy o tom, že žalobci v okamžiku uchopení držby jednali s vědomím, že zasahují do cizího vlastnictví, popřípadě do užívacího práva jiného ke sporným pozemkům s úmyslem způsobit jinému újmu, případně že nabyli pozemky lstí, podvodem nebo násilím. Takový důkaz žalovaní nepředložili. Naopak, všechny zjištěné okolnosti svědčí o tom, že žalobci jednali v přesvědčení, že užívají vlastní pozemek v rozsahu, který jim byl původně vytyčen, a že jejich přesvědčení bylo utvrzeno jak faktickými okolnostmi (vytyčení hranice zahrádkáři), tak rozhodnutími správních orgánů povolujícími stavby na těchto parcelách.

71. Další otázkou je aplikace přechodných ustanovení, konkrétně § 3066 o. z., který upravuje vydržení v přechodném období po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku dne 1. 1. 2014. Toto ustanovení má totiž zásadní význam pro určení okamžiku, kdy žalobci vlastnické právo ke sporným parcelám vydrželi.

72. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

73. V posuzovaném případě jsou sporné parcely věcmi nemovitými, pro jejichž mimořádné vydržení je podle § 1095 ve spojení s § 1091 o. z. zapotřebí držba trvající dvacet let. Jak bylo shora vyloženo, žalobci se ujali držby sporných parcel nejpozději do konce roku 1990. Od tohoto okamžiku do 1. 1. 2014 uplynulo více než dvacet tři let, tedy doba delší než dvojnásobek desetileté vydržecí doby pro nemovitosti. Dvacetiletá vydržecí doba pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. by tedy bez aplikace ochranné doby uplynula již v roce 2010.

74. Vzhledem k tomu, že v případě nemovitostí stanoví § 3066 o. z. ochrannou dobu pěti let od nabytí účinnosti zákona, mimořádné vydržení sporných parcel se mohlo dovršit nejdříve dne 1. 1. 2019. Podmínkou dovršení mimořádného vydržení k tomuto datu však bylo, aby všechny předpoklady mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. trvaly nepřetržitě až do uplynutí této ochranné doby. To znamená, že žalobci museli sporné parcely držet nepřetržitě od konce roku 1990 až do 1. 1. 2019, jejich držba nesměla být v tomto období přerušena a nesměla být proti nim podána žaloba napadající jejich držbu nebo tvrdící jejich nepoctivý úmysl, jíž by bylo následně pravomocně vyhověno.

75. Podle § 1093 o. z. držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok.

76. Z ustanovení § 1093 o. z. vyplývá, že držba se přerušuje ztrátou faktické moci nad věcí nebo ztrátou vůle mít věc pro sebe. Držba se také přerušuje podáním žaloby na vydání věci nebo na určení práva k věci, přičemž účinky přerušení nastanou již podáním žaloby. V posuzovaném případě okresní soud správně zjistil, že žalobci sporné parcely nepřetržitě drželi nejpozději od konce roku 1990 tím, že je obhospodařovali, prováděli na nich zahradnické úpravy, vystavěli na nich drobné stavby a sporné části pozemků tvoří s jejich rodinným domem a zahradou jednotný společně oplocený funkční celek. Žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by žalobci v tomto období ztratili faktickou moc nad spornými parcelami nebo vůli mít je pro sebe.

77. Zásadní význam pro otázku přerušení vydržecí doby má ustanovení § 995 o. z., které stanoví: „Bylo-li žalobě na vydání věci nebo na určení práva k věci pravomocně vyhověno, má se za to, že žalovaný držel věc nepoctivě ode dne, kdy mu byla žaloba doručena.“ Toto ustanovení zavádí fikci nepoctivé držby ode dne doručení žaloby, bylo-li žalobě pravomocně vyhověno. Judikatura Nejvyššího soudu jednoznačně dovodila, že tato fikce nepoctivé držby se uplatní nejen pro řádné vydržení, ale i pro vydržení mimořádné. Tento závěr byl výslovně potvrzen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaném pod č. R 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

78. Z tohoto závěru vyplývá, že vlastník, který chce zabránit vydržení své věci jiným držitelem, se toho může domoci v zásadě pouze podáním žaloby napadající držbu. Jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022-305, pokud držitel odmítá vlastníkovi držbu předat, může se vlastník ubránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu ve smyslu § 995 občanského zákoníku. Pouhé zjištění držitele, že vlastníkem je někdo jiný, nebrání samo o sobě mimořádnému vydržení, neboť se nezpůsobuje, že by se začalo jednat o držbu v nepoctivém úmyslu. Rozhodující je totiž okamžik uchopení držby, nikoliv pozdější vědomost.

79. V této souvislosti je třeba výslovně zdůraznit, že skutečnost, podle níž se žalobce a) v roce 2017 zajímal u orgánů státní správy, zda má vše v pořádku, není důkazem existence nepoctivého úmyslu. Okresní soud se s touto otázkou v odůvodnění vypořádal a jeho závěry jsou správné. Případná vědomost žalobců o skutečných vlastnických vztazích v roce 2017 totiž nemění nic na absenci nepoctivého úmyslu při uchopení držby na konci roku 1990. Podle již citované judikatury Nejvyššího soudu se pro účely mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku posuzuje okamžik uchopení držby, nikoliv pozdější vědomost držitele.

80. Samotná kontrola či dotaz u orgánů státní správy v roce 2017 může být pouze projevem opatrnosti a péče řádného hospodáře, nikoliv přiznáním nepoctivosti či důkazem toho, že držitel již v okamžiku uchopení držby jednal v nepoctivém úmyslu. Naopak, takové jednání svědčí spíše o snaze žalobců počínat si v souladu s právními předpisy a o jejich přesvědčení, že postupují řádně. Pokud by žalobci v okamžiku uchopení držby jednali v nepoctivém úmyslu s vědomím, že zasahují do cizího vlastnictví s úmyslem způsobit jinému újmu, bylo by velmi nepravděpodobné, že by následně sami iniciovali kontrolu svého právního postavení u orgánů státní správy. Odvolací soud proto zcela souhlasí se závěrem okresního soudu, že dotaz žalobce a) u orgánů státní správy v roce 2017 neprokázal nepoctivý úmysl při uchopení držby a nemůže být argumentem ve prospěch námitky žalovaných o nepoctivosti držby žalobců.

81. Pokud by žalovaní chtěli zabránit vydržení, museli by podat žalobu napadající držbu žalobců nejpozději před uplynutím ochranné doby, tedy nejpozději do 31. 12. 2018. Žádná taková žaloba však podána nebyla. K datu 1. 1. 2019 již všechny předpoklady mimořádného vydržení byly nepochybně splněny: žalobci se nechopili držby v nepoctivém úmyslu, drželi sporné parcely nepřetržitě více než dvacet osm let (od konce roku 1990 do 1. 1. 2019), jejich držba nebyla přerušena, a nebyla proti nim podána žádná žaloba napadající jejich držbu.

82. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci nabyli vlastnické právo ke sporným parcelám mimořádným vydržením podle § 1095 o. z. dnem 1. 1. 2019, tedy okamžikem uplynutí ochranné doby stanovené v § 3066 o. z. Od tohoto okamžiku jsou žalobci vlastníky sporných částí pozemků žalovaných v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu, který je nedílnou součástí výroku rozsudku okresního soudu. Skutečnost, že žaloba byla podána teprve dne 10. 10. 2022, tedy téměř čtyři roky po dovršení vydržení, na této skutečnosti nic nemění.

83. Rozsudek okresního soudu je tedy co do výsledku správný, a odvolací soud jej proto v napadeném výroku I. a II. podle § 214 o. s. ř. potvrdil ve správném znění odpovídajícím žalobnímu návrhu a obsahujícím pouze údaje nezbytné pro identifikaci pozemků a jednoznačnou formulaci, že geometrický plán vymezující sporné pozemky je nedílnou součástí rozsudku.

84. Žalovaní podaným odvoláním výslovně napadali rovněž správnost výroků o náhradě nákladů řízení, soud je proto také podrobil přezkumu (§ 212 o. s. ř.).

85. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

86. Žalobci byli ve věci úspěšní. Jejich žalobě bylo vyhověno v celém rozsahu a okresní soud ve vztahu k oběma skupinám žalovaných správně určil, že žalobci jsou vlastníky sporných pozemků. Žalobcům proto náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení, o němž okresní soud co do základu rozhodl správně.

87. Podle § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytované právní služby (dále jen „AT“) ve znění účinném do 31. 12. 2024 i od 1. 1. 2025, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

88. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již ze své povahy ocenitelná (k tomu srov. např. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Při určení její obvyklé ceny vyšel okresní soud ze závěru, že žalovaní sami předmět sporu ocenili, když v rámci pokusu o smírné vyřízení věci požadovali náhradou za „připlocené“ části pozemků konkrétní částky. Aniž by dal okresní soud účastníkům včas a jasně na vědomí, zda a proč bude z takto určené ceny věci vycházet (k tomu srov. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 4822/2017), bez dalšího stanovil tarifní hodnotu ve výši 100 000 Kč ve vztahu k prvému žalovanému a 40 000 Kč[Anonymizováno]ke zbylým žalovaným. Poněvadž však jednostranný požadavek účastníka formulovaný ad hoc jen pro odklizení sporu není ani odborným vyjádřením, ani výrazem vzájemného konsensu o hodnotě věci, nelze jej za právně relevantní podklad k určení hodnoty nemovitosti považovat. Ve vztahu k oběma skupinám žalovaných tak bylo třeba zjistit tarifní hodnotu nově a žalobcům přiznat náklady řízení ve správné výši.

89. Mezi žalobci a prvým žalovaným nedošlo k dohodě o ceně sporné nemovitosti. Protože zjišťování hodnoty věci by v daném případě znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 2648/2015 nebo usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 1021/2015), bylo ve vztahu těchto účastníků na místě při výpočtu nákladů právního zastoupení za úkony realizované ve věci zástupcem žalobců do 31. 12. 2024 vycházet z tarifní hodnoty určené dle § 9 odst. 4 písm. b) AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 částkou 50 000 Kč a za úkony učiněné od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty určené dle § 9 odst. 4 písm. a) částkou 113 000 Kč.

90. Ve vztahu žalobců k druhému, třetímu a čtvrté žalované obě strany sporu při jednání odvolacího soudu potvrdily, že aktuální obvyklá cena pozemků v lokalitě Louny činí 4 000 Kč za m. Při výměře sporné části 12 m tak představuje tarifní hodnota 48 000 Kč.

91. Z takto určených tarifních hodnot odvolací soud odvodil odměnu za jeden úkon právní služby podle § 7 AT. Při tarifní hodnotě dle AT účinného do 31.12.2024 ve výši 50 000 Kč tak u prvého žalovaného vycházel z odměny ve výši 3 100 Kč za jeden úkon realizovaný do konce roku 2024 a při tarifní hodnotě 113 000 Kč dle AT účinného od 1. 1. 2025 z odměny ve výši 5 620 Kč za jeden úkon učiněný v roce 2025.

92. Ve vztahu k dalším žalovaným (druhý, třetí a čtvrtá žalovaná) byla při tarifní hodnotě 48 000 Kč odměna za jeden úkon právní služby stanovena na 3 020 Kč pro celé prvostupňové řízení. Protože byli zastupováni dva žalobci jedním advokátem, odvolací soud u společných úkonů aplikoval § 12 odst. 4 AT účinného do 31. 12. 2024 a shodně od 1. 1. 2025 a stanovenou odměnu proto vynásobil koeficientem 1,80. Za účelné úkony uznal převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast u soudního roku k provedení místního šetření dne 10. 9. 2024 a účast při jednáních soudu dne 7. 11. 2024, 16. 1. 2025[Anonymizováno]a 3. 3. 2025. V případě místního šetření, které proběhlo ještě před zahájením jednání ve věci, soud žalobcům dle § 11 odst. 2 písm. g), f) ve spojení s § 11 odst. 3 AT ve znění účinném do[Anonymizováno]31. 12. 2024 přiznal odměnu ve výši . Odměna za úkony advokáta v řízení před soudem prvého stupně tak ve vztahu k prvému žalovanému činí 39 762 Kč (tj. 5 580 + 5 580 + 2 790 + 5 580 + 10 116 + 10 116) a ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrté žalované 29 898 Kč (tj. 5 430 + 5 430 + 2 718 + 5 436 + 5 436 + 5 436).

93. K přiznané odměně odvolací soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve znění účinném v době realizace úkonů právní služby, a to ve výši 300 Kč za úkony učiněné v roce 2024, resp. ve výši 450 Kč za úkony učiněné v roce 2025. Pokud jde o pluralitu účastníků, žalobci jako manželé byli zastoupeni společným advokátem a vystupovali v řízení jednotně. Mnohost účastníků na jejich straně tedy neměla na zvýšení hotových výdajů žádný vliv, proto odvolací soud přiznal žalobcům paušální náhradu jako při zastupování jediného účastníka. Obdobně odvolací soud postupoval u úkonů žalobců realizovaných vůči oběma skupinám žalovaných (převzetí žaloby, místní šetření, jednání). U těchto úkonů rozdělil přiznanou paušální náhradu na polovinu pro každou skupinu, neboť zástupce žalobců činil v řízení před soudem prvého stupně tyto úkony právní služby vždy jedním společným podáním pro obě skupiny žalovaných, a ani při jeho účasti u soudních jednání k faktickému navýšení hotových výdajů oproti situaci, kdyby byl na straně žalovaných jediný účastník, nedošlo.

94. Jelikož zástupce žalobců byl v řízení před soudem prvého stupně plátcem daně z přidané hodnoty, navýšil přiznané náklady o 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř., která v případě prvého žalovaného představuje 8 570,52 Kč z částky 40 812 Kč a v případě druhého, třetí a čtvrté žalované 6 499,08 Kč z částky 30 948 Kč.

95. K nákladům řízení uloženým k zaplacení každé skupině žalovaných odvolací soud dále připočetl soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 2 500 Kč, což představuje polovinu ze zaplacených 5 000 Kč. Výsledné částky přisouzených nákladů řízení proto vůči prvnímu žalovanému činí 51 882,52 Kč a vůči druhému, třetímu žalovanému a čtvrté žalované 39 947,08 Kč 96. S odkazem na shora uvedené odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a prvým žalovaným potud, že výše nákladů řízení činí 51 882,52 Kč; jinak, tj. co do základu nároku na náhradu nákladů řízení, platebního místa (k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.) a lhůty k plnění (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný v tomto výroku potvrdil. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a druhým a třetím žalovaným, jakož i čtvrté žalované, pak změnil potud, že výše nákladů řízení činí 39 947,08 Kč, jinak, tj. co do základu nároku na náhradu nákladů řízení, platebního místa (k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.) a lhůty k plnění (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný v tomto výroku potvrdil.

97. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud postupoval dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byli ve věci samé v plném rozsahu úspěšní, a toliko pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, byli z menší části neúspěšní. Jedná se tedy ve vztahu k celkovému předmětu odvolacího řízení o neúspěch žalobců pouze v poměrně nepatné části, proto mají právo, aby jim náklady vzniklé v tomto řízení žalovaní v plném rozsahu nahradili.

98. Náklady odvolacího řízení žalobců tvoří odměna za zastupování a další náklady spojené se s podáním samostatného vyjádření žalobců k odvolání prvého žalovaného, samostatného vyjádření k odvolání druhého, třetího a čtvrté žalované a účastí zástupce žalobců při jednání odvolacího soudu dne 16. 10. 2025.

99. K nákladům odvolacího řízení dále náleží cestovné a náhrada za ztrátu času. Zástupce žalobců cestoval k jednání odvolacího soudu a zpět 125 km celkem. Cestovné činí 1 042,73 Kč podle vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb. (základní náhrada 5,80 Kč/km + cena pohonných hmot BA95 = 35,80 Kč/l, spotřeba 7,1 l/100 km). Vzhledem k tomu, že se jednalo o společný úkon vůči oběma skupinám žalovaných, náleží žalobcům vůči každé z nich náhrada poloviny cestovného, tj. 521,37 Kč. Náhrada za ztrátu času podle § 14 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 činí 150 Kč za každou započatou půl hodinu. Cesta tam a zpět trvala celkem[Anonymizováno]1 hodinu 40 minut, tj. 4 x půl hodiny = 600 Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o společný úkon, náleží vůči oběma skupinám žalovaných polovina náhrady za ztrátu času, tj. 300 Kč.

100. Vůči prvému žalovanému odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 113 000 Kč platné od 1. 1. 2025, a tedy z odměny 5 620 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025. Po aplikaci koeficientu 1,80 dle § 12 odst. 4 AT (zdůvodnění viz shora) činí odměna za vyjádření k odvolání 10 116 Kč dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a k ní připočtený režijní paušál 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, celkem 10 566 Kč. Za účast u jednání činí odměna rovněž 10 116 Kč, režijní paušál 225 Kč (polovina z 450 Kč, neboť se jedná o společný úkon vůči oběma skupinám žalovaných), celkem tedy 10 341 Kč.

101. Vůči druhému, třetímu a čtvrté žalované odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 48 000 Kč, a tedy z odměny 3 020 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025. Po aplikaci koeficientu 1,80 dle § 12 odst. 4 AT činí odměna za vyjádření k odvolání 5 436 Kč a k ní režijní paušál 450 Kč, celkem 5 886 Kč. Za účast u jednání činí odměna rovněž 5 436 Kč, režijní paušál 225 Kč (polovina z 450 Kč), celkem 5 661 Kč.

102. Protože zástupce žalobců byl i za odvolacího řízení plátcem daně z přidané hodnoty, navýšil odvolací soud přiznané náklady o 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř., která v případě prvého žalovaného představuje 4 542,96 Kč z částky 21 728,37 Kč a v případě druhého, třetí a čtvrté žalované 2 597,36 Kč z částky 12 368,37 Kč.

103. S odkazem na důvody rozvedené shora odvolací soud uložil prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 291,33 Kč k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

104. Druhému, třetímu a čtvrté žalované uložil povinnost každému jednou třetinou nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 14 965,73 Kč k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

105. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení