14 Co 29/2025 - 229

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a Mgr. Aleše Fikkera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno advokáta B] o určení vlastnictví na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 11. 2024, č. j. 9 C 39/2024-187 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem st. parcely č. [hodnota], jejíž součástí je stavba bez č.p./č.e., v k. ú. [adresa].

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 94 708,47 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku st. parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., v k. ú. [adresa] (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 65 242 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně sice shledal naléhavý právní zájem na podání žaloby, avšak neměl za prokázané, že by žalobkyně s věcí nakládala jako s vlastní, tedy byla oprávněným držitelem. Chyběl jí tzv. právní titul. Žalobkyně totiž tvrdila, že nemovitost převzala na základě privatizačního projektu, z něj však titul nevyplývá. Žalobkyně nemovitost sice opravovala, to však na základě rozhodnutí [právnická osoba], nenakládala s ní jako s vlastní. Nakládala s ní pouze za účelem čerpání minerální vody. Ani dobrou víru k užívání soud neshledal, neboť žalobkyně nezachovala normální opatrnost. Žádný z jejích pracovníků nikdy nenahlédl do katastru nemovitostí. K vydržení věci žalobkyní nedošlo, neboť soud neshledal ani řádnou držbu. Nedošlo ani k vydržení mimořádnému, pochybnosti o samotné držbě nebyly rozptýleny. Stavba byla veřejná, k držbě mělo dojít jenom tím, že žalobce nemovitost opravoval a osvětloval, avšak pouze za účelem čerpání minerální vody, nikoliv proto, aby „ji užíval jako vlastní“. I pokud by k držbě pozemku došlo, byl prokázán nepoctivý úmysl, a to tím, že žádný ze zaměstnanců nezkontroloval stav nemovitostí. Poctivost se hodnotí v době převzetí, či v době počátku mimořádného vydržení. Na poctivost či nepoctivost držby nemá vliv ani skutečnost, že žalovaný opravoval některé stavby na pozemku žalobce. Pokud vlastník v roce 1997 ([Anonymizováno]) projevil vůli převést pozemek na žalovaného, ten se stal poctivým držitelem a posléze (k 14. lednu 2007) i vlastníkem.

3. Žalobkyně se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Uvedla, že se po celou dobu tvrdí, že pozemek st. parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., přešla spolu s ostatním majetkem [Anonymizováno] na základě velké privatizace do majetku žalobkyně. Konkrétní parcela a stavba nejsou sice v privatizačním projektu výslovně uvedeny, protože privatizace probíhala v době, kdy byla současně dostavována nová stavba [Anonymizováno]. Stavba ani pozemek nebyly zapsány v katastru nemovitostí a při zpracování privatizačního projektu byly opomenuty. Je třeba však hledat smysl celého privatizačního projektu. Podle něj státnímu podniku měly zůstat pouze nemovitosti určené k malé privatizaci, majetek k vypořádání restitučních nároků a zemědělská půda. Ostatní majetek měl být privatizován. Žalovanému chybí nabývací titul k předmětné parcele. Návrh do katastru nemovitostí podepsaný [tituly před jménem] [Anonymizováno] takovým titulem, respektive listinou, které by představovala podklad vkladu není. Její obsah je v rozporu s tehdy platným zněním občanského zákoníku (§ 132) i katastrálního zákona (§ 4 odst. 4). Soud nelogicky posoudil otázku oprávněné držby dobré víry žalobkyně a s tím související možnost vydržení či mimořádného vydržení. Bylo prokázáno, že žalovaný se o majetek nikdy nestaral, neužíval jej, ani vlastnictví neprojevil navenek. I současný starosta žalované výslovně uvedl, že vlastnictví města, zjistil až v roce 2022. Svědek [Anonymizováno] uvedl, že po celou dobu provozovala kolonádu žalobkyně a „nikdy mu nepřišlo na mysl, že není v jejím vlastnictví“. Žalobkyně prokázala i svědecky, že se o stavbu starala, opravovala ji, uklízela, zajišťovala výzdobu. Úvaha, že žalobkyně užívala pozemek na základě rozhodnutí [právnická osoba] neobstojí, neboť takové rozhodnutí nemůže užívací titul k pozemkům a stavbám založit. To, jestli stavba byla veřejná, oplocená či nikoli, nesouvisí s výkonem držby. Žalobkyně předmětné nemovitosti vydržela, když nabývacím titulem byl privatizační projekt. I kdyby snad soud tento závěr neučinil, byly splněny podmínky mimořádného vydržení.

4. Žalovaný k odvolání uvedl, že privatizační projekt neobsahoval ve svém výčtu pozemek a stavbu, která je předmětem žaloby. Po dokončení privatizace nedošlo ze strany žalobkyně k žádné nápravě. Posouzení nabývací listiny ve prospěch žalovaného není podstatné, neboť případný nedostatek titulu byl překonán splněním podmínek mimořádného vydržení. I když žalovaný své nemovitosti neužíval a péči o ně měla na starost žalobkyně, nevylučuje to nijak žalovaného z držby. Nedostatek držby žalobkyní byl soudem prvního stupně prokazatelně zjištěn. Ani jeden z pracovníků žalobkyně nekontroloval katastr, což svědčí o liknavém přístupu. Žalobkyně proto nesplňuje podmínky mimořádného vydržení. Tento institut nemůže vést k tomu, aby v rozporu se zápisem ve veřejném seznamu docházelo k nabývání celých nemovitostí ve prospěch třetích osob, kterým chybí nabývací titul.

5. Žalobkyně v replice doplnila, že žalovaný nemá podklad, na jehož základě by pozemek se stavbou získal. Vydržení je vyloučené, neboť bylo prokázáno, že žalovaný stavbu a pozemek neužíval a nechoval se k ní jako ke svému vlastnictví. Do stavby neinvestoval, neopravoval ji. Vlastnictví žalobkyně nikdo nezpochybňoval, proto nebyl důvod kontrolovat zápis v katastru. Investorem stavby nové kolonády byl právní předchůdce žalobkyně a veškerý majetek (až na výjimky) byl privatizován právě žalobkyní. Ke své replice žalobkyně připojila fotografii zachycující obě kolonády.

6. Odvolání žalobkyně je důvodné.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něj správné skutkové závěry. Právní hodnocení tohoto skutkového stavu, pokud jde o otázku mimořádného vydržení, však správné není.

8. Odvolací soud souhlasí s argumentací žalobkyně, že při privatizaci majetku jejího právního předchůdce ([Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]) bylo záměrem převést veškerý jeho majetek na žalobkyni, samozřejmě s výjimkami v privatizačním projektu výslovně uvedenými (bod 16 privatizačního projektu, a to nedořešené restituční nároky, [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], [Anonymizováno]). Součástí takto převáděného majetku, jak výslovně privatizační projekt uvádí, byl i pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Tedy pozemek, na němž stála původní stavba [Anonymizováno]. Protože výstavba nové kolonády (repliky) kolidovala s dobou zpracování privatizačního projektu, přičemž pozemek, na němž byla stavěna, nebyl zapsán v katastru nemovitostí (protože k jeho oddělení došlo až později), při zpracování privatizačního projektu se na něj zřejmě zapomnělo. Ostatně sama žalobkyně již v žalobě uvedla, že „v privatizačním projektu byla předmětná nemovitost [Anonymizováno] [Anonymizováno] opomenuta“.

9. Nepochybně tedy bylo úmyslem převést na nově vzniklou akciovou společnost i pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a na něm nově vznikající stavbu. Ostatně nedávalo by žádný rozumný smysl, aby pozemek st. parc. [Anonymizováno] zůstal ve vlastnictví převodce. Nicméně je zjevné, že sporný pozemek v privatizačním projektu uveden není, a proto k jeho převodu nemohlo dojít. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že „na základě privatizačního projektu nedošlo k převodu práva k tomuto pozemku na žalovanou“, je jeho závěr správný. Argumentace žalobkyně, že „byla zcela odlišná doba“, lze sice do určité míry připustit, avšak na správnosti závěru soudu to nic nemění. Jednak je totiž nutné vidět, že v privatizačním projektu byly uvedeny všechny pozemky i jiné nemovitosti, např. kolonády, které byly převáděny, a to podrobně s uvedením parcelního čísla, názvu, výměry, čísla popisného a způsobu nabytí (viz část privatizačního projektu nazvanou „Majetek, vkládaný do akciové společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa]“), takže i tehdy (v oné „odlišné době“) muselo být a bývalo vše řádně specifikováno. Tomu nasvědčuje například i pečlivý „Seznam uměleckých děl a starožitností“, jimiž byly vybaveny jednotlivé léčebné domy. I tento seznam obsahuje u každého díla indexní číslo, inventární číslo, název díla, upřesňující indicie a odhadní cenu dle znaleckého posudku. Ani těsně po roce 1989, v souvislosti s privatizací majetku, tedy nedocházelo k předávání jednotlivých věcí bez jejich přesné specifikace. O to víc byla nutná v případě převodu nemovitostí. Ostatně nutnost takové specifikace plyne i ze zákona, na základě kterého byl v dané věci privatizační projekt zpracován, a to zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále i jen „zákon o velké privatizaci“), konkrétně z § 6 a § 10a.

10. Judikatura otázku, jaký význam má zápis jednotlivých nemovitostí do seznamu, který je součástí privatizačního projektu (zda se jedná o význam pouze deklaratorní, či nikoliv), již řešila. V rozsudku ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, se Nejvyšší soud zabýval posouzením právní otázky, zda podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby mohl být převeden i takový majetek, jenž nebyl uveden ve schváleném privatizačním projektu. Sice tam projednávaná situace byla řešena podle znění tohoto zákona do 27. 2. 1992 (přičemž v projednávané věci je privatizační projekt z března téhož roku), avšak přesto je na posuzovanou věc plně použitelný. Ta zákonná ustanovení, která v citovaném rozsudku Nejvyšší soud posuzoval, totiž nijak změněna nebyla. Nejvyšší soud uzavřel, že „již ve svém rozhodnutí z 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006 uvedl, že privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a že nelze v rámci privatizace převést jiný majetek než ten, který je v něm vymezen. Jestliže tedy předmětná nemovitost nebyla ve schváleném privatizačním projektu či v jeho přílohách uvedena, nestala se součástí majetku určeného k privatizaci (privatizovaného majetku) ve smyslu uvedeného zákona a nemohlo být tedy podle tohoto zákona převedeno na žalovaného. Není tedy možné namítat, že na nabyvatele byl převeden i majetek jiný, ve schváleném privatizačním projektu neuvedený.“ 11. Protože na základě privatizačního projektu žalobkyně vlastnictví k pozemku parc č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] nezískala, bylo třeba zabývat se tím, zda mohla spornou nemovitost nabýt vydržením. Dále se proto odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zabýval otázkou vydržení. A to nejprve řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 134 odst. 1). I v této části dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalobkyně vydržením vlastnictví nenabyla.

12. Podmínkou pro řádné vydržení podle tohoto zákona byla existence dobré víry. Objektivní dobrá víra a její hodnocení bylo podle citovaného ustanovení poměrně přísné a podmíněné existencí (nabývacího) titulu, byť neplatného. Pokud sama žalobkyně odvozuje své vlastnictví od privatizačního projektu, který jak shora podrobně vysvětleno, nebyl takovým titulem, a ani být nemohl, již to samo o sobě možnost vydržení vylučuje. Navíc lze souhlasit i se závěrem soudu prvního stupně o určité míře nedbalosti žalobkyně, zpochybňující její dobrou víru. Tuto nedbalost lze shledat v tom, že žalobkyně, respektive ani její statutární zástupci, ani její zaměstnanci nezkoumali, co přesně dle privatizačního projektu nabyli. Spoléhali se jaksi automaticky na to, že vlastnictví žalobkyni náleží. Takové jednání její dobrou víru zpochybňuje.

13. Dalším v úvahu přicházejícím způsobem nabytí vlastnictví mohlo být proto mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. Tuto otázku soud prvního stupně posoudil nesprávně. Vycházel totiž z mylných předpokladů, protože důsledně nerozlišoval předpoklady pro vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., mimořádné vydržení podle § 1095 o. z.

14. Zákonná úprava vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. Zákon tedy vychází z méně přísného pojetí, totiž, že stačí držba nikoliv v nepoctivém úmyslu, což nelze ztotožnit s nedostatkem dobré víry. Podle Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) „k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z. věta druhá), respektive zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z. věta první). Odpověď je záporná. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 o. z. věta prvá, ale o obecnou poctivost držitele, respektive o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry)“.

15. Pokud tedy soud prvního stupně v souvislosti s mimořádným vydržením opět hodnotil nedbalost žalobkyně, respektive osob za ní jednajících, jejích zaměstnanců či statutárních zástupců, hodnotil vlastně objektivní dobrou víru. Ta však předpokladem mimořádného vydržení není.

16. Podle Nejvyššího soudu (viz znovu rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, který uvádí, že „Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; zde jde o dobrou víru v nejméně přísném výkladu. Tedy podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Ten se ujal držby v přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., respektive dříve v § 130 odst. 1 o. z., se tu neuplatní. V nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu“… Nepoctivým přitom může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží. Takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu.“). Jako příklad nepoctivého úmyslu uvádí Nejvyšší soud lest či vetření se v držbu, třeba i násilím. Obráceně lze říci, že nepoctivý úmysl zde není, pokud je držba třeba i v mylném přesvědčení, že držba nepůsobí újmu jinému.

17. Taková situace se však v projednávané věci z ničeho nepodávala, ani nikdo žádné takové jednání žalobkyně netvrdil. Byť tedy zřejmě skutečně nikdo za žalobkyni jednající nenahlížel do katastru nemovitostí, když jedná se o pouhou prostou nedbalost, která mimořádné vydržení nevylučuje. V takové nedbalosti nepoctivý úmysl shledat nelze.

18. Že žalobkyně (respektive její statutární zástupci, či zaměstnanci) mohla být subjektivně přesvědčena o tom, že je vlastníkem pozemku pod kolonádou (a tedy i na něm stojící stavby), je logické a vlastně i pochopitelné. Jednak s přihlédnutím k předmětu jejího podnikání, dále s přihlédnutím k tomu, že ostatní kolonády, prameny, čerpací stanice, vodojemy apod. jsou (na základě převodu privatizačním projektem) v jejím vlastnictví, a i s přihlédnutím k tomu, že žalované město, jak vyplynulo z dokazování, nemělo samo až do roku 2022 tušení o tom, že by snad mělo být vlastníkem předmětného pozemku. Tudíž do subjektivního přesvědčení žalobkyně nijak nezasahovalo. Tedy držba a přesvědčení žalobkyně nebylo nijak rušeno, žalovaný se svého vlastnictví vůbec nedovolával (protože o něm ani nevěděl). Proto žalobkyně mohla setrvávat v názoru na své vlastnictví, a tudíž jí ani objektivně nevznikl důvod, proč kontrolovat zápis v katastru nemovitostí.

19. Je pravdou, jak uvedl v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně, že svědek [jméno FO], pracovník žalobkyně, uvedl, že „slyšel, že pozemek pod [Anonymizováno] [Anonymizováno] je města, avšak nepamatuje si, kdy to bylo, bylo to po roce 2000. Nijak to neřešil“. Nejvyšší soud však v judikatuře existenci nikoliv nepoctivého úmyslu vztahuje pouze k nabytí okamžiku držby [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, č. j. 22 Cdo 2307/2022, kde je uvedeno, že „Lze uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení“], což znamená, že tento předpoklad nemusí být naplněn po celou dobu běhu vydržecí doby. I kdyby se však měl nikoliv nepoctivý úmysl posuzovat po celou dobu trvání běhu doby pro mimořádné vydržení, tedy dvaceti let, pak v posuzované věci je třeba zdůraznit, že žalobkyně nebyla nijak znejišťována ve svém postoji a přesvědčení o svém vlastnictví, neboť žalované město se po dobu více než dvaceti let o svoje vlastnictví nijak nehlásilo a přesvědčení žalobkyně nijak nenarušovalo.

20. Druhým předpokladem, který soud prvního stupně při řešení otázky mimořádného vydržení nesprávně presumoval, je potřeba nabývacího titul. Existence titulu je však předpokladem pouze pro řádné, nikoliv i mimořádné vydržení.

21. Pokud jde o otázku držby a její existence jako posledního předpokladu pro mimořádné vydržení vlastnictví, odvolací soud na základě důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k závěru, že existence držby byla prokázána. Jednak plyne z toho, co vše žalobkyni patří a co drží (jaký je konkrétní účel jí drženého majetku), když se jedná logicky o další zařízení pro lázeňskou činnost (která je hlavní náplní činnosti žalobkyně), a jednak vyplývá i ze skutečnosti, že žalobkyně po dlouhou dobu prováděla opravy tohoto majetku. Provádění oprav bylo dostatečně prokázáno svědecky, přestože k opravám byly předloženy faktury až od roku 2019 (to však žalobkyně logicky vysvětlila délkou skartačního období). Žalobkyně opravovala nemovitost stojící na sporném pozemku, protože měla za to, že je jejím vlastníkem. I to je logické, když si lze opravdu těžko představit, že by (dlouhodobě) někdo opravoval nějakou věc, a to za vynaložení nemalých nákladů, věděl-li by, že mu věc nepatří (a ani jiné právo k ní nemá).

22. Odvolací soud v této souvislosti nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že by opravy kolonády prováděla žalobkyně dlouhodobě na základě rozhodnutí [právnická osoba]. Toto rozhodnutí nijak nesouvisí s otázkou vlastnictví; umožňovalo žalobkyni čerpat či jímat minerální vodu pro lázeňské účely a – výlučně v této souvislosti – jí ukládalo povinnosti podle zákona č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon. Tyto povinnosti žalobkyně se však vztahovaly výlučně k jímkám a pítkům (právě v souvislosti s jímáním a čerpáním vody). Zmiňované rozhodnutí neukládalo žalobkyni žádné povinnosti ve vztahu ke stavbě kolonády nebo k pozemku, na němž stojí.

23. Tvrdil-li žalovaný, že žalobkyně opravovala kolonádu pouze proto, aby z toho měla prospěch, není to nic, co by vylučovalo závěr o mimořádném vydržení. Takový postoj žalobkyně je vlastně logický. Cítila-li se žalobkyně být vlastníkem pozemku a na něm stojící kolonády, je zřejmé, že ji udržovala a opravovala i proto, aby z tohoto vlastnictví měla prospěch. Naopak nebylo zjištěno, že by žalovaný kolonádu opravoval a něco do ní investoval. není proto důvodu uvažovat o tom, že držitelem kolonády byl žalovaný. Skutečnost, že žalovaný opravil přístupové schodiště ke kolonádě a že v souvislosti s touto opravou vynaložil finanční prostředky, což odvolací soud nezpochybňuje, nemá s posuzovanou věcí nic společného, a ani žádný význam pro posouzení právní otázky držby. Schodiště se nachází na jiném pozemku a jeho oprava nemůže mít vliv na existenci vlastnictví k pozemku pod kolonádou (a kolonádě). To ostatně uvedl správně i soud prvního stupně (odstavec 60).

24. Odvolával-li se žalovaný na presumpci správnosti zápisu v katastru nemovitostí, k tomu je třeba uvést, že samotný zápis v katastru nemovitostí není sám o sobě držbou nemovitosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by institut vydržení postrádal logický smysl. Není to tedy žádný argument pro vydržení ve prospěch žalovaného.

25. Tedy ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, protože všechny předpoklady pro mimořádné vydržení sporného pozemku žalobkyně splnila, tedy vydržela vlastnictví sporné nemovitosti, a proto bylo na místě rozsudek soudu prvního změnit.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která byla úspěšná, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, má právo na náhradu nákladů, které v souvislosti s vedením sporu účelně vynaložila.

27. O výši náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „vyhláška“).Za řízení před soudem prvního stupně žalobkyni náleží odměna za 15 úkonů právní služby po 3 100 Kč za každý úkon (převzetí a příprava právního zastoupení, písemné podání soudu – předžalobní výzva se skutkovým a právním rozborem ze dne 24. 7. 2023, písemné podání soudu – žaloba, písemné podání soudu – vyjádření na výzvu soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2024, písemné podání – vyjádření k věci s návrhy na doplnění dokazování ze dne 20. 5. 2024., účast zástupce žalobkyně u ústních jednání před soudem prvního stupně konaných ve dnech 30. 5. 2024 (jednání v době od 8:30 do 12:20 hodin), 13. 8. 2024 (jednání v době od 8:39 do 13:18), 12. 11. 2024 (v době od 8:30 do 11:05 hodin), písemné podání – vyjádření k výzvě soudu prvního stupně, písemné podání – doplnění k vyjádření soudu, nahlédnutí do spisu dne 7. 7. 2024, nahlédnutí do spisu dne 6. 8. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. a), d), f) a h) vyhlášky], dále náhrada hotových výdajů za 15 úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 vyhlášky). Tarifní hodnotou pro stanovení výše odměny za každý z úkonů právní služby je částka 50 000 Kč, a to podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky.

28. Za odvolací řízení byla žalobkyni přiznána odměna za 3 úkony právní služby, a to písemné podání soudu – odvolání ve výši 3 100 Kč, dále za písemné podání soudu – replika k vyjádření žalované k odvolání ze dne 12. 3. 2025 a účast zástupce žalobkyně u odvolacího jednání dne 25. 3. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. d), g) a k) vyhlášky] po 5 620 Kč; tarifní hodnotou pro stanovení výše odměny za každý z úkonů právní služby od 1. 1. 2025 je částka 113 000 Kč [§ 9 odst. 1 písm. a) vyhlášky], dále náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby, z toho jeden (do 31. 12. 2024) ve výši 300 Kč a dva (od 1. 1. 2025) po 450 Kč.

29. Žalobkyni náleží rovněž cestovné ze sídla jejího advokáta k ústním jednáním konaným před soudem prvního stupně, tedy na trase [adresa]-[adresa] a zpět, a to dne 30. 5.2024 a dne 12. 11.2024 v rozsahu 75 km, dne 13. 8.2024 v rozsahu 80 km (objížďka), a to ve dvou dnech konaných osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno], registrační značky [SPZ] při průměrné spotřebě paliva 6,96 Kč/km a v posledním případě osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno], registrační značky [SPZ] při průměrné ceně 7,84 Kč/km. Dále cestovné k jednání před soudem odvolacím dne 25. 3. 2025 na trase [adresa] a zpět v rozsahu 160 km konané osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] registrační značky [SPZ], při průměrné spotřebě 6 l /100 km a průměrné ceně pohonných hmot 38,70 Kč/1 l.

30. Dále byla přiznána náhrada za ztrátu času za řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím za celkem 18 půl hodin (§ 14 odst. 1 vyhlášky). Dále žalobkyni byla přiznána 21% DPH ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů, tedy z částky 70 007 Kč, činí daň 14 701,47 Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek za podanou žalobu a odvolání, a to v obou případech ve výši 5 000 Kč.

Poučení