14 Co 335/2024 - 218

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 237 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. května 2024, č. j. 27 C 265/2023-180, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 479,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 237 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 237 000 Kč za dobu od 3. 12. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl co do požadavku žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 237 000 Kč od 22. 11. 2023 do 2. 12. 2023 (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 53 218,53 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalované uložil povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení státu ve výši 2 250,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy za vazbu, kterou vykonal od 8. 2. 2017 do 1. 8. 2017, a to ve výši 1 500 Kč za každý den trvání vazby vykonané v tzv. přísnějším režimu (od 8. 2. 2017 do 24. 4. 2017) a ve výši 1 250 Kč za každý den trvání vazby v režimu mírnějším. Tvrdil, že byl vzat do vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu rozhodnutím Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. února 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. března 2017, č. j. [spisová značka]. Jeho žádost o propuštění z vazby s návrhem na nahrazení vazby slibem byla zamítnuta Okresním soudem v [adresa] dne 5. 4. 2017, Krajský soud v [adresa] nevyhověl jeho stížnosti dne 10. 5. 2017. Poslední dvě zmíněná rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/17, v němž bylo též vysloveno, že vazba byla od počátku po celou dobu trvání založena na nezákonném rozhodnutí soudu o vazbě.

3. Žalovaná nesporovala, že žalobce žalobou uplatněný nárok u ní předběžně dne 2. 6. 2023 uplatnil. Nárok důvodným neshledala pro promlčení – počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty určila ke dni vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1811/17.

4. Po provedeném dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 7. 11. 2016 pro jednání kvalifikované jako zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z. a přečin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. z. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci 11. 1. 2023, byla schválena dohoda o vině a trestu sjednaná dne 4. 1. 2023 – žalobce byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z. a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. z. za použití § 67 odst. 1 a 3, § 68 odst. 1 a 2 tr. z. k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč skládající se ze 400denních sazeb po 1 250 Kč. Žalobce peněžitý trest uhradil dne 17. 3. 2023.

5. Žalobce byl 8. 11. 2016 propuštěn ze zadržení s tím, že není dán vazební důvod. Při výslechu dne 8. 2. 2017 žalobce uvedl, že by chtěl odjet na dovolenou se známými do [stát] v termínu 9. 2. - 26. 2. 2017, jde o dlouhodobě plánovanou cestu, individuální turistiku. Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 7. února 2017, č. j. [spisová značka], zamítl návrh státního zástupce z téhož dne na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí žalobci. Následující den v 10:50 hod. byl žalobce zadržen z důvodu uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. s odůvodněním, že žalobce hodlá odcestovat do [stát] a dozorový státní zástupce má vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení obavu, že se již nevrátí do republiky. Dle záznamu policie je žalobce nemocný, pravidelně užívá inzulin a je na úřadu práce. Při vazebním zasedání konaném 9. 2. 2017 byl žalobce vzat do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. se započítáním vazby od 8. 2. 2017 v 10:50 hod. (usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. února 2017, č. j. [spisová značka]). Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. března 2017, č. j. [spisová značka]. Po přijetí peněžité záruky ve výši 1 500 000 Kč byl žalobce 1. 8. 2017 ve 13:40 hod. propuštěn z vazby na svobodu a dne 19. 9. 2017 mu byla vrácena peněžitá záruka.

6. Žádostí ze dne 27. 3. 2017 žalobce požádal o propuštění z vazby s návrhem na její nahrazení slibem; Okresní soud v [adresa] usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. [spisová značka], jeho žádost zamítl a Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne 10. května 2017, č. j. [spisová značka], zamítl jeho stížnost proti tomuto usnesení. K ústavní stížnosti žalobce byla obě tato usnesení zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/2017, s tím, že jimi došlo k porušení osobní svobody žalobce zaručené v článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

7. Ústavní soud především porovnal řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování s tím, že se liší mírou intenzity zásahu do základních práv a svobod. Není-li tedy z hlediska principu proporcionality shledán důvod pro mírnější zásah formou omezení svobody pohybu podle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny, nelze vzápětí bez náležitého odůvodnění změny názoru obecného soudu zbavit obviněného osobní svobody vzetím do vazby podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Ústavní soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí o nutnosti trvání vazby neobstojí, neboť je založeno na trvání skutečností uvedených v předchozím rozhodnutí, aniž by bylo vysvětleno, z jakého důvodu po „propadnutí“ zájezdu nepostačuje uložení zákazu vycestování, a nebyla posílena důkazní situace ohledně dvou v podstatě nepřezkoumatelných úředních záznamů. Další trvání vazby nebylo možné bez dalšího odůvodnit žalobcovou profesí a dispozicí s finančními prostředky. Podrobněji měly být vypořádány námitky stran zdravotních problémů žalobce a jeho dcery, nebyly upřesněny podstatné znaky vyšetřované trestné činnosti a vzniku škody.

8. Žalobce vykonal vazbu ve Vazební věznici [adresa], z toho byl od 9. 2. 2017 do 24. 4. 2017 ve výkonu vazby, od 24. 4. 2017 do 1. 8. 2017 byl v oddělení se zmírněným režimem (dále jen „OZR“). V OZR je ubytovací prostor se sociálním a kulturním zařízením, v němž se obvinění mohou v určitém čase volně pohybovat a stýkat se s obviněnými. Během pobytu přijal 2× nárokový balík a uskutečnil 11× návštěvu.

9. Finanční prostředky na účtech žalobce byly zajištěny rozhodnutími ze dne 6. 2. 2017. Prostředky na účtech u [právnická osoba] manželky žalobce byly zajištěny 20. 6. 2017. Stížnosti byly vyhodnoceny jako nedůvodné. Dne 26. 6. 2017 byla v rodinném domě č. p. [číslo] v [adresa] u žalobce provedena domovní prohlídka, jíž byla přítomna žalobcova manželka, která uvedla, že částku 130 000 Kč vybrala minulý týden, peníze vydat nemůže, protože je nemá. Vydává peníze pouze proto, aby se vyhnula tomu, aby cizí lidé chodili po domě.

10. Žalobce měl se společností [společnost] uzavřenu dohodu o pracovní činnosti v rozsahu 2 hodin týdně od 4. 10. 2005, ze strany uvedené společnosti tato dohoda byla ukončena dopisem ze dne 20. 3. 2017 s účinností do 14 dnů od odeslání dopisu.

11. Žalobce se od roku 2014 léčí s diabetem, má reflexní nemoc jícnu, esenciální hypertenzi, trpí bolestmi hlavy a pankreatitis acuta recidivas. Jeho diabetologem je [tituly před jménem] [jméno FO], který dne 26. 1. 2017 shledal, že žalobce byl dobře kompenzován a má nadále pokračovat v užívání Novorapid Flexpen 7-7-7-0 a Levimir Flexpen 0-0-0-4 a v měření noční a ranní glykémie. Při návštěvě dne 22. 8. 2017 shledal, že žalobce je též dobře kompenzován, že si pravidelně upravoval dávky inzulínu dle glykemií, a doporučil užívání Novorapid Flexpen 11-11-11-0, Levemir Flexpen 0-0-0-4. Při kontrole 15. 11. 2017 byl žalobce převeden na nový typ inzulínu Fiaps Flextouch 11-11-11-0 s tím, že zhoršená kompenzace v minulosti souvisela nejpravděpodobněji se stresem a nepravidelným režimem, po kontrole 4. 3. 2024 pak doporučeno užívání Fiasp Flextouch 8-6-6-0.

12. Žalobce navštívil psychiatra [tituly před jménem] [jméno FO] 5. 12. 2017 a 21. 12. 2017, kdy uvedl, že se cítí již lépe, že z Rivotrilu se budí „přiblblý“, žalobci byla diagnostikována poruchu přizpůsobení a byl medikován Cipralexem.

13. Žalobce se nároku na náhradu nemajetkové újmy za vykonanou tutéž vazbu domáhal v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka]. Stran tohoto nároku byla žaloba pravomocně zamítnuta pro předčasnost s tím, že je třeba vyčkat skončení žalobcova trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

14. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu ve výši žalované částky dne 2. 6. 2023, žalovaná jeho nároku nevyhověla z důvodu promlčení stanoviskem ze dne 22. 11. 2023.

15. Vzetí do vazby bylo pro žalobce překvapivé, a to s ohledem na to, že v listopadu 2016 nebyly shledány vazební důvody a bylo mu ze strany policejního orgánu řečeno, že v jeho odcestování nevidí problém. První dva až tři dny byl v tzv. přípustkové vazbě (24 hodin svítilo světlo, stěny byly potřísněny stolicí), následně byl na tzv. pevné vazbě, kde nesměl opustit celu, měl nárok na jednu vycházku denně, sprchu dvakrát týdně po šesti minutách. Zde měl dva hypoglykemické šoky, po podání inzulínu nedostal jídlo do 15-30 minut. Stávalo se, že ho po dvou dnech stěhovali do jiné cely, kterou musel nejdříve uklidit. Při odchodu z cely musel mít pouta a musel se podrobit osobní prohlídce. Následně byl na tzv. polovolné vazbě, kde se mohl volněji pohybovat, v určitou dobu sledovat televizi, sprchu využívat každý den a měl vycházky. Také docházel za vazebním lékařem v pracovní dny, teprve tehdy mu byl inzulín aplikován sterilně. Diabetickou dietu ve vazbě neměl, po propuštění z vazby mu byly navýšeny dávky inzulínu. Vězeňská služba schválila manželce jeho návštěvu až po termínu, žalobce byl měsíc v nejistotě, proč manželka nepřišla. Psychicky na tom byl špatně, měl myšlenky na sebevraždu, cítil zmar, zoufalost, beznaděj, špatně spal, trápilo ho, že nedošlo k řadě naplánovaných vyšetření jeho onkologicky nemocné dcery (nádor na mozku), bál se, aby něco nepromeškali. S rodinou byl poprvé v kontaktu po měsíci, na tzv. polovolné vazbě mu byly návštěvy a telefon umožňovány 1x za 2 týdny. Po propuštění z vazby trpěl nespavostí, nechutenstvím, nemohl přibrat, občas zvracel, měl psychické potíže, vyhledal psychiatra, užíval Zoloft, psychické problémy po sdělení obvinění neměl. Před vzetím do vazby pracoval jako klinický onkolog v nemocnici a v privátní gynekologické ambulanci [tituly před jménem] [jméno FO], jehož praxi měl převzít a který dohodu s ním ukončil až v průběhu vazby. Od 1. 3. 2017 měl nastoupit do nového zaměstnání, byl živitelem rodiny, manžela nepracovala, starala se o dceru. Manželka jej podporovala, během vazby se odcizil s dcerou, v důsledku vazby přišel o důvěru kolegů v práci.

16. Manželka žalobce byla na žalobci finančně závislá, léčení dcery obstarával žalobce. Žalobce poprvé ve vazbě navštívila po měsíci a půl, žalobce vypadal uboze – byl hubený, zanedbaný, v psychicky špatném stavu, s opary, nechtěl moc mluvit. Žalobce navštěvovala jednou měsíčně, ke konci vazby, kdy byl žalobcův psychický stav lepší, častěji. Se žalobcem byla též v telefonickém kontaktu. Žalobci v hypoglykemickém šoku pomohli spoluvězni a žalobci z důvodu jeho onemocnění nosila sladké věci, aby nebyl závislý na vězeňské stravě. Žalobce neměl před vazbou psychické problémy, po propuštění z vazby vyhledal psychiatra, měl problémy se spánkem, užíval medikaci, nechtěl se setkávat s lidmi, dodnes trpí nespavostí. Po propuštění z vazby má vyšší dávky inzulínu než před vazbou, musel si též více hlídat hladinu cukru, neboť mu kolísala. Výpověď z gynekologie žalobce obdržel, když byl ve vazbě. Po zahájení trestního stíhání byl propuštěn z [Anonymizováno] nemocnice, kde pracoval jako onkolog. Manželka žalobce si půjčovala peníze, proběhla u nich domovní prohlídka.

17. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval dle § 1, § 2, § 3, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).

18. Podmínku pro soudní uplatnění nároku ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. měl za splněnou, neboť žalovaný nárok žalobce u žalované předběžně uplatnil.

19. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou soud I. stupně důvodnou neshledal. V řízení vedeném u něj pod sp. zn. [spisová značka] byl žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za vykonanou vazbu pravomocně zamítnut pro předčasnost s ohledem na neskončené trestní řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení pravomocně skončilo 11. 1. 2023, žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil dne 2. 6. 2023 a žalobu podal dne 27. 11. 2023 ve zbytku běhu promlčecí lhůty.

20. Soud I. stupně shledal existenci odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. III. ÚS 1811/2017, byla nejen zrušena usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. dubna 2017, č. j. [spisová značka], a Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. května 2017, č. j. [spisová značka], ale byla též konstatována nezákonnost usnesení okresního a krajského soudu o vzetí žalobce do vazby. Rozhodování o celé žalobcově vazbě pak Ústavní soud považoval za rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany právní jistoty. Žalobcem vykonanou vazbu soud I. stupně proto hodnotil jako nezákonnou od samého počátku.

21. Vazební stíhání žalobce citelně a intenzivně zasáhlo.

22. Žalobce byl dosud netrestanou osobou, do vazby byl vzat nečekaně, za situace, kdy orgánům činným v trestním řízení oznámil svůj úmysl vycestovat na dovolenou, a kdy byl zamítnut návrh státního zástupce na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování. Šlo o zásah do rodinného, soukromého a pracovního života, který byl bezprostřední, náhlý a invazivní.

23. Žalobce byl ve vazbě celkem 175 dnů, z toho prvních 76 dnů ve vazbě s přísnějším režimem, zbývajících 99 dnů ve vazbě s volnějším režimem. V prvních dnech trvání vazby měl žalobce v cele rozsvíceno 24 hodin denně, ve zpřísněném režimu vazby byl na cele s jedním spoluvězněm, bez možnosti kontaktu s dalšími osobami, opakovaně byl přemisťován, cely byly špinavé, žalobce je musel uklidit. Měl možnost využít sprchu dvakrát týdně po dobu 6 minut. Ve vazbě s volnějším režimem mu byl umožněn volný pohyb po oddělení, provádění hygieny bylo umožněno častěji a po přiměřenou dobu.

24. Již před vzetím do vazby žalobce trpěl onemocněním slinivky a diabetem s nutností aplikace inzulínu, pravidelného režimu s vyváženou a pravidelnou stravou, bez stresu. Ve vazbě žalobce dvakrát utrpěl hypoglykemický šok, neboť mu strava nebyla podána včas. Samotné podávání inzulínu bylo ve vazbě ztíženo, byl doprovázen dozorci za vězeňským lékařem k aplikaci inzulínu. Žalobce byl ve vazbě ve špatném psychickém stavu, celkově sešel, byť se jeho stav zlepšil ve vazbě s mírnějším režimem. Během výkonu vazby se jeho zdravotní stav zhoršil - po vykonání vazby byly žalobci navýšeny dávky inzulínu – ze sedmi jednotek před vazbou na 11 jednotek třikrát denně, vyhledal psychiatrickou pomoc a byl i medikován, trpěl též nespavostí.

25. Jako nedůstojné žalobce snášel osobní prohlídky, včetně tělních dutin, jimž se musel podrobovat při přesunech na schůzky s advokátem, s lékařem, na návštěvy.

26. Žalobce měl ve vazbě strach, aby nebyly promeškány lékařské kontroly jeho onkologicky nemocné dcery (nádor na mozku), které jinak zajišťoval. Též se obával, jak jeho manželka, která nepracovala, zvládne situaci finančně, neboť došlo k obstavení jejich financí a manželka si peníze půjčovala.

27. V průběhu vazby s ním byla rozvázána ze strany [společnost] dohoda o pracovní činnosti, na jejímž základě vykonával práci po dobu dvou hodin týdně.

28. Uvedené skutečnosti soud I. stupně zohlednil při úvaze o formě a výši zadostiučinění. Stejně tak zohlednil, že žalobci byl uložen peněžitý trest, který vykonal, pročež tak nepřichází v úvahu možnost započtení vykonané vazby do hypotetického trestu odnětí svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2636/2023).

29. Ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] shledal jako odpovídající formu žalobcova odškodnění finanční kompenzaci, a to ve výši 1 500 Kč po dobu výkonu vazby v režimu přísnějším a ve výši 1 250 Kč po dobu výkonu vazby v režimu mírnějším s tím, že žalobce se domáhal pouze částky 237 000 Kč, ačkoli by mu náležela částka o 750 Kč vyšší. K rozdílné výši kompenzace vedly soud I. stupně shora popsané rozdíly v režimu vazebního stíhání se zohledněním toho, že přísnější režim byl více restriktivní a přinášel žalobci větší újmu.

30. Z vyložených důvodů soud I. stupně žalobě stran částky 237 000 Kč vyhověl a žalobci přisoudil za použití § 1680, § 1970, § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i zákonný úrok z prodlení od 3. 12. 2023 do zaplacení, neboť žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 2. 6. 2023. Žalobní požadavek na zaplacení úroků z prodlení za období od 22. 11. 2023 do 2. 12. 2023 zamítl, neboť žalovaná po tuto dobu v prodlení nebyla.

31. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 53 218,53 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 3 100 Kč na každý z vyjmenovaných 6 úkonů právní služby (§ 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“), 6 režijních paušálů po 300 Kč, cestovného ve výši 9 193 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 2 400 Kč, ušlého výdělku žalobce ve výši 10 864 Kč a jeho cestovného ve výši 798 Kč a 845 Kč.

32. V souvislosti s výslechem svědkyně vznikl státu nárok ve výši 1 405,60 Kč a 845 Kč.

33. Proti výrokům I, III a IV tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání.

34. Namítala, že vykonanou vazbu bylo třeba hodnotit jako nezákonnou až od 5. 4. 2017, nikoli již od 8. 2. 2017. Městský soud v [místo] totiž v rozsudku ze dne 15. července 2021, č. j. [spisová značka], jímž byl pro předčasnost zamítnut týž nárok žalobce na odškodnění z titulu nezákonné vazby, konstatoval, že Ústavní soud svým nálezem zrušil až navazující usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. dubna 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. května 2017, č. j. [spisová značka], jímž byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 27. 3. 2017 o propuštění z vazby s návrhem na její nahrazení slibem, nikoli samotné usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. února 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. března 2017, č. j. [spisová značka] jímž byl žalobce vzat do vazby. Zároveň dovodil, že ačkoli Ústavní soud vyjádřil pochybnosti o důvodnosti vazby jako takové, pak za situace, kdy nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nelze nemajetkovou újmu žalobce, která mu byla nezákonným výkonem vazby způsobena, zatím odškodnit, byť výkon vazby lze považovat za nezákonný od vydání usnesení o nepřijetí slibu, tj. od 5. 4. 2017 do propuštění žalobce 1. 8. 2017.

35. Žalovaná zároveň nesouhlasila s výší žalobci přisouzeného odškodnění. Dle žalované nelze opomíjet, že samotné trestní stíhání žalobce nebylo nezákonné, bylo vedeno důvodně a skončilo uzavřením dohody o vině a trestu. Na zajištění žalobcova majetku či na tvrzený zásah do jeho profesní sféry nelze nahlížet jako na újmu způsobenou nezákonně vykonanou vazbou, ale jako na důsledek trestního stíhání. Také na psychické obtíže žalobce nelze pohlížet odděleně. Lékařská péče o žalobce nebyla nedostatečná po celou dobu výkonu vazby. Péče manželky o dceru ohrožena výkonem žalobcovy vazby nebyla, kontroly zdravotního stavu dcery mohla zajistit manželka žalobce. Zásahy, které jsou v příčinné souvislosti s vazbou, nejsou tak závažné, aby odůvodňovaly soudem I. stupně přisouzené odškodnění.

36. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že se žaloba zamítá.

37. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se se soudem I. stupně, který celou vykonanou vazbu hodnotil jako nezákonnou, s tím, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/17 prohlásil již samo vzetí žalobce do vazby za nezákonné. Žalovaná opomíjí, že Městský soud v [místo] v rozsudku ze dne 15. července 2021, č. j. [spisová značka], mj. uvedl i to, že „Nelze také uzavřít, zda vazba byla nezákonná jako celek či pouze její část výše uvedená.“ Městský soud zde anticipoval nutnost posouzení citovaného nálezu ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu o otázce formálně nezrušených rozhodnutí pro nezákonnost, která jsou však za materiálně nezákonná prohlášena. Tuto rozhodovací praxi žalobce označil. Závěry Ústavního soudu vyslovené v citovaném nálezu se vztahují i na formálně nezrušená rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby. Žalobce v tomto směru odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, sp. zn. I. ÚS 1628/07, sp. zn. I. ÚS 3009/08, sp. zn. II. ÚS 1774/08, sp. zn. III. ÚS 847/23, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4158/2009.

38. Stran výše zadostiučinění argumentoval, že uvážení soudu ohledně odškodnění lze přezkoumávat toliko v mezích zásady neúplné apelace a jeho zcela zjevné nepřiměřenosti. Soud I. stupně správně zvolil formu zadostiučinění a správně stanovil jeho výši, jeho úvahy nejsou zcela zjevně nepřiměřenými. Soud I. stupně zřetelně odlišil dopady vazby a dopady trestního stíhání. Argumentaci žalované, že nebyla ohrožena péče manželky o dceru, když bylo prokázáno, že žalobcova domácnost byla závislá na jeho příjmech, a že není pravdou, že lékařská péče byla nedostatečná po celou dobu výkonu vazby, označil za výraz cynismu či otupělosti úředníků žalované.

39. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek (tj. výrok I a akcesorické nákladové výroky III a IV), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dokazování částečně zopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

40. Ústavní soud se v nálezu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 1811/17, zabýval ústavností celého žalobcova vazebního řízení, a to mj. z pohledu určení zákonného soudce a otázky pravomoci jednotlivých soudců fakticky přezkoumávat rozhodnutí soudců jiných, a s tím související otázky právní jistoty v samotném rozhodování. Zohlednil, že nejprve rozhodoval soudce [jméno FO], a to o vzetí do vazby (dne 8. 11. 2016) a následně o uložení zákazu vycestování (dne 7. 2. 2017), přičemž v tomto rozhodnutí popsal důkazní situaci a skutkové závěry, které z ní dovozuje. Následujícího dne byl státním zástupcem podán nový návrh na vzetí žalobce do vazby, při vazebním zasedání nově příslušná soudkyně provedla výslech žalobce, konstatovala obsah policejního spisu. Vycházela z důkazů, které měl k dispozici soudce [jméno FO], a nového důkazu – faktury za zaplacené zpáteční letenky. Ve svém rozhodnutí (tj. rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby ze dne 9. února 2017, č. j. [spisová značka] – poznámka odvolacího soudu) se však v podstatě nezabývala o dva dny starším rozhodnutím soudce [jméno FO], jeho konkrétními obsáhlými závěry a ospravedlněním jejich případné změny se tato soudkyně v podstatě nezabývala. Pouze konstatovala zamítnutí návrhu státního zástupce pro nedostatek důkazů, mimo jiné nebylo dle rozhodnutí potvrzeno, že má obviněný skutečně zajištěny letenky. Takové odůvodnění dle Ústavního soudu nesplňuje výše uvedené požadavky na ústavně konformní rozhodování v rámci jednoho trestního řízení.

41. Ústavní soud hodnocení důkazů provedené v rozhodnutí ze dne 9. února 2017 odlišné od jejich hodnocení v rozhodnutí ze dne 7. února 2017 označil za „nesouhlas s rozhodnutím jiného soudce ve stejném trestním řízení, avšak provedený mimo systém opravných prostředků na základě dalšího návrhu totožného státního zástupce“.

42. Rozhodování o žalobcově vazbě pak je dle Ústavního soudu rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany právní jistoty v soudním řízení. Nelze připustit, aby bez důkladného odůvodnění dva dny po zamítnutí uložení jednoznačně mírnějšího zásahu do základních práv byl proveden zásah daleko výraznější, plnící stejný účel (omezení pohybu obviněné osoby); zvláště tehdy, podmiňuje-li sám zákon výslovně aplikaci tzv. útěkové vazby nemožností využití prostředků mírnějších (srov. § 67 tr. ř.). Řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování se tak ve svém výsledku liší mírou intenzity zásahu do základních práv a svobod; není-li proto z hlediska principu proporcionality shledán důvod pro mírnější zásah formou omezení svobody pohybu podle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny, nelze vzápětí (během dvou dnů) bez náležitého odůvodnění změny názoru obecného soudu zbavit obviněného osobní svobody vzetím do vazby podle čl. 8 odst. 5 Listiny, aniž by to bylo přesvědčivě odůvodněno.

43. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

44. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, který hodnotil celou žalobcem vykonanou vazbu jako vazbu vykonanou na základě nezákonných rozhodnutí (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) – usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. února 2017, č. j. [spisová značka], jímž byl žalobce vzat do vazby, usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. března 2017, č. j. [spisová značka] jímž byla zamítnuta žalobcova stížnost proti uvedenému rozhodnutí, usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. dubna 2017, č. j. [spisová značka], jímž byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 27. 3. 2017 o propuštění z vazby s návrhem na její nahrazení slibem, a usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. května 2017, č. j. [právnická osoba] 202/2017-30, jímž byla zamítnuta žalobcova stížnost proti tomuto usnesení.

45. Jakkoli byla nálezem Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/17, zrušena pouze poslední dvě uvedená rozhodnutí, je třeba nahlížet na první dvě zmíněná usnesení též jako na nezákonná, neboť ve zmíněném nálezu Ústavního soudu byla konstatována jejich nezákonnost vyplývající z jejich nedostatečného a přesvědčivého odůvodnění a jejich rozpornosti s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany právní jistoty v soudním řízení. Ústavní soud tato rozhodnutí výslovně označil za rozhodnutí nesplňující požadavky na ústavně konformní rozhodování v rámci jednoho trestního řízení.

46. Takový přístup odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými v žalobcem citovaném nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, dle nichž Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu“. Ústavní soud pak zastává stanovisko, že v situaci, kdy je již v předchozím (jiném) řízení deklarována nezákonnost určitého rozhodnutí, pak z logiky věci ani ministerstvo, ani obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu již neposuzují zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, s tím, že opačný přístup by byl v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud označil trvání na formálním zrušení rozhodnutí, jehož nezákonnost byla takto deklarována, za nepřípustně formalistické a zasahují samy principy materiálního právního státu. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5.2023, sp. zn. III. ÚS 847/23).

47. V tomto směru proto odvolací soud nesdílí úvahy Městského soudu v [místo] vyslovené v rozsudku ze dne 15. července 2021, č. j. [spisová značka], který považoval výkon vazby za nezákonný až od vydání usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 5. dubna 2017, č. j. [spisová značka], do žalobcova propuštění dne 1. 8. 2017, přestože „Ústavní soud vyjádřil pochybnosti o důvodnosti vazby jako takové“.

48. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně i pokud jde o zvolenou formu odškodnění žalobci způsobené nemajetkové újmy, jejíž charakter výstižně popsal v bodě 27 odůvodnění svého rozhodnutí, a její výši, v níž odrazil rozdílné režimy, v nichž žalobce nezákonnou vazbu vykonával.

49. Soud I. stupně správně aplikoval § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. a zabýval se tím, jaká forma zadostiučinění žalobci vzniklé nemajetkové újmy náleží, i s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Správně v této souvislosti poukázal na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], při jejichž formulování Nejvyšší soud navázal na rozsudek ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R [číslo]“.

50. Při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je tak třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria pak Nejvyšší soud konstatoval, že "samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby." Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.“ 51. Žalobce byl vzat do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro jednání kvalifikované jako zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z., přečin podvodu dle § 209 odst. 1 a 3 tr. z., které v rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. [spisová značka], jímž byla schválena dohoda o vině a trestu, bylo kvalifikováno jako zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. z., a byl tedy ohrožen trestem odnětí svobody s trestní sazbou 2 až 8 let.

52. Vazba trvala od 8. 2. 2017, kdy byl žalobce zadržen, do 1. 8. 2017, kdy byl propuštěn, tj. 175 dnů, z čehož po dobu prvních 76 dnů ji žalobce vykonával v tzv. zpřísněném režimu. Soud I. stupně správně zohlednil, že žalobce v době, kdy byl zadržen, byl bezúhonný a vzhledem k okolnostem, které předcházely jeho zadržení (tj. jeho propuštění ze zadržení v listopadu 2016, oznámení orgánům činným v trestním řízení, že hodlá vycestovat do zahraničí na dovolenou za účelem individuální turistiky, zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování pouhý den před zadržením), bylo pro něj vzetí do vazby dne 9. 2. 2017 překvapující a neočekávané. Právě proto v této počáteční fázi výkonu vazby bylo prožívání důsledků spojených s výkonem vazby spočívající v omezení svobody jeho pohybu, práva na soukromí a rodinný život nejintenzivnější. Tato okolnost šla ruku v ruce s režimem vazby, v němž nebylo dostatečně reflektováno, že žalobce byl diabetik na inzulínu, který potřeboval pravidelný stravovací a spánkový režim s pravidelnou hygienou a nutností zajištění sterilní aplikace inzulínu. Proto také došlo k tomu, že podvakrát upadl do hypoglykemického šoku a že celkově během této doby hodně sešel, byl hubený, zanedbaný, v psychicky špatném stavu, s opary, nechtěl moc mluvit, když ho poprvé ve vazbě manželka navštívila.

53. Pokud jde o následky v osobní sféře, pak soud I. stupně správně zohlednil ony důsledky, které s sebou nese z povahy věci samotné držení ve vazbě, ale i důsledky, které vazba měla na žalobcův psychický a[Anonymizováno]zdravotní stav s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci.

54. Jakkoli samotné trestní stíhání žalobce nelze hodnotit jako nezákonné, soud I. stupně správně zohlednil, že po výkonu vazby se u žalobce objevily psychické problémy, které před vzetím do vazby neměl, a byla mu v této souvislosti diagnostikována porucha přizpůsobení a byl i medikován.

55. Skutečnost, že výkon vazby měl neblahý dopad na žalobcův zdravotní stav, je zcela bez pochyb prokázána lékařskými zprávami [tituly před jménem] [jméno FO], diabetologa, z nichž vyplývá, že po propuštění z vazby byly žalobci výrazně navýšeny dávky inzulínu. Na této skutečnosti pak ničeho nemění, že žalobci bylo v pozdějším průběhu vazby umožněno docházet v pracovní dny za účelem aplikace inzulínu k vězeňskému lékaři, jeho bývalému kolegovi.

56. Soud I. stupně též správně zohlednil žalobcovy obavy, jak jeho manželka po finanční stránce zvládne jeho pobyt ve vazbě a zda nedojde k zameškání naplánovaných lékařských vyšetření onkologicky nemocné dcery.

57. Právě v této souvislosti totiž soud I. stupně zohlednil, že žalobce byl před vzetím do vazby živitelem rodiny, jeho manželka nepracovala, on sám sice byl evidován na úřadu práce, jak uvedl policejním orgánům při zadržení, nicméně měl dne 1. 3. 2017 nastoupit do nového zaměstnání. Teprve v průběhu výkonu vazby došlo k ukončení jeho pracovní činnosti ve vztahu ke společnosti [společnost], pro kterou pracoval na dvouhodinový týdenní úvazek. Za těchto okolností, byť na samotné zajištění žalobcova majetku nelze nahlížet jako na nezákonné, jsou zcela pochopitelné žalobcovy obavy o finanční zabezpečení rodiny. Nebýt vazby, nic by mu totiž nebránilo dne 1. 3. 2017 nastoupit do nového zaměstnání a dostát své role živitele.

58. Žalobcovy obavy o dceru jsou též pochopitelné, jakkoli mohla žalobcova manželka naplánované kontroly s ní absolvovat sama. Nelze totiž přehlížet, že jako lékař onkolog měl žalobce výraznější vhled do problematiky spojené s onemocněním dcery.

59. Z vyložených důvodů odvolací soud neshledává důvodnými odvolací námitky žalované stran hodnocení následků vykonané vazby v žalobcově osobní sféře.

60. Soud I. stupně při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil všechna v úvahu přicházející hlediska. Právě s ohledem na žalobcovy poměry, jeho trestní bezúhonnost, skutečnosti, které v rámci jeho trestního stíhání předcházely jeho zadržení a vzetí do vazby, za současného zvážení celkové délky nezákonné vazby (175 dnů) při zohlednění různých vazebních režimů, ohrožení trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 8 let, skutečnost, že žalobci byl uložen peněžitý trest, který již vykonal, a nepřichází tedy v úvahu kompenzace vykonané vazby v samotném trestním řízení, přistoupil soud I. stupně ke stanovení denní výše odškodnění částkou 1 500 Kč, tj. částkou při samé horní hranici rozmezí vymezeného Nejvyšším soudem v R [číslo], ve vztahu k vazbě vykonané v onom přísnějším režimu, a částkou 1 250 Kč, tj. částkou pohybující v horní polovině uvedeného rozmezí, ve vztahu k vazbě vykonané v režimu mírnějším. Soud I. stupně všechna v úvahu připadající kritéria vzájemně vyvážil a nalezl řešení, které dle odvolacího soudu odpovídá obecně sdílené představě spravedlnosti.

61. Správně soud I. stupně rozhodl též o příslušenství přisouzeného nároku (§ 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a správně uzavřel, že po dobu od 22. 11. 2023 do 2. 12. 2023 žalovaná v prodlení nebyla, neboť žalobce u ní předběžně nárok uplatnil 2. 6. 2023 a šestiměsíční lhůta k plnění tedy uplynula až dnem 2. 12. 2023. Skutečnost, že žalovaná se k žalobcem předběžně uplatněnému požadavku vyjádřila před uplynutím uvedené lhůty, nemá na počátek jejího prodlení vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

62. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, neboť soud I. stupně rozhodl správně i o nákladech řízení účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) i o nákladech státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

63. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela neúspěšné žalované uložil povinnost zaplatit žalobci jejich náhradu. Výše této náhrady činí 10 479,50 Kč a sestává z odměny za zastupování advokátem ve výši 3 100 Kč za každý z těchto úkonů právní služby: vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 8. 11. 2023 - § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů na uvedené dva úkony právní služby po 300 Kč - § 2, § 11 odst. 1 písm. g) a k), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 400 Kč - § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu - za požadovaných 14 půlhodin strávených cestou k jednání u odvolacího soudu a zpět, náhrady jízdních výdajů v souvislosti s cestou na uvedené jednání na trase [místo] – [místo] a zpět ve výši 504 Kč a 569 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu, § 157 odst. 1 zákoníku práce) a nocležného ve výši 1 206,50 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu, § 162 odst. 1 zákoníku práce).

64. O lhůtě k plnění a platebním místu rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení