14 Co 411/2025 - 1570

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Soni Burešové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. srpna 2025, č. j. 16 C 117/2021-1486, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 13 431 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení [výrok I], zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení a z částky 50 000 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení [výrok II], a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 165 765 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované [Jméno advokátky] [výrok III].

2. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím coby smluvních pokut za porušení smluvní povinnosti zpřístupnit předmět zástavy, k čemuž byla vyzvána dne 20. 11. 2019 a následně dne 14. 2. 2020, přičemž byla rovněž upozorněna, že v případě nezpřístupnění předmětu zástavy jí bude účtována smluvní pokuta. Předmět zástavy zpřístupněn nebyl, žalobkyně proto vyúčtovala žalované smluvní pokutu 2 x 50 000 Kč. Svou aktivní legitimaci žalobkyně odvozuje od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018, kterou [právnická osoba] postoupilo žalobkyni pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012, uzavřené s žalovanou a [právnická osoba] coby dlužníky. Úvěr v celkové výši 76 000 000 Kč se dlužníci zavázali spolu se sjednanými úroky splatit. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna mimo jiné zástavním právem smluvním, zřízeným zástavní smlouvou ze dne 12. 4. 2012, a to k nemovitým věcem ve vlastnictví žalované - k pozemku parc. č. [číslo], pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. [číslo], vše v katastrálním území [adresa] u [adresa]. Povinnost žalované předmět zástavy zpřístupnit byla sjednána v bodu 5.1.9 zástavní smlouvy a smluvní pokuta za porušení této povinnosti v bodu 8.1 zástavní smlouvy.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace. I pokud by byla žalobkyně věcně legitimována, její nároky na úhradu smluvní pokuty neexistují, neboť předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nemohlo tudíž platně vzniknout ani akcesorické zástavní právo smluvní, tedy ani právo na smluvní pokutu. Žalovaná dále namítala, že je zástavní právo promlčeno, a konečně, že žalobkyně vůči ní postupuje šikanózním způsobem, a takový postup nemůže dle § 8 o. z. požívat právní ochrany. V případě nedůvodnosti všech uplatněných námitek navrhovala žalovaná dle § 2051 o. z. moderovat smluvní pokuty na zákonné minimum, a to z důvodu šikanózního postupu žalobkyně.

4. Soud I. stupně předně připomenul, že svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka], ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 10. 2024, č. j. [spisová značka], žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně však odvolací soud svým usnesením ze dne 24. 1. 2025, č. j. [spisová značka], tento rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu I. stupně, že vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je neplatná i zástavní smlouva a zástavní právo k předmětným nemovitostem žalované nevzniklo. Uložil soudu I. stupně primárně vyjasnit rozsah neplatnosti úvěrové smlouvy a teprve poté se zabývat otázkou oddělitelnosti neplatné části úvěrové smlouvy od jejího zbylého obsahu ve smyslu § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [dále jen „obč. zák.“], a to při respektování vůle účastníků smlouvy a s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Za skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně odvolací soud nepřisvědčil ani jeho závěru, že žaloba představuje šikanózní výkon práva. Pro případ, že se soud I. stupně bude opakovaně zabývat touto námitkou žalované, uložil mu učinit řádná a komplexní skutková zjištění, jaké výzvy na zpřístupnění, proč a s jakým výsledkem žalobkyně vůči žalované před předmětnými 2 výzvami činila, a za jakým účelem se domáhala zpřístupnění nemovitostí předmětnými 2 výzvami, přičemž nezbytně vezme v potaz i následné exekuční řízení.

5. Soud I. stupně s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zamítl jako nedůvodný návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, kterým bylo rozhodnuto o skutkově obdobném případu, neboť Ústavní soud věc posuzuje výlučně z hlediska souladu s ústavním pořádkem a přerušení řízení by nebylo ani v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

6. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování zejména tato skutková zjištění: [právnická osoba], uzavřelo dne 14. 3. 2012 smlouvu o úvěru s žalovanou coby klientem 1 a [právnická osoba] coby klientem 2. [právnická osoba] se zavázalo, že na požádání klienta poskytne v jeho prospěch úvěr až do výše 76 000 000 Kč a klient se zavázal tento úvěr splatit společně s úroky a s poplatky. Žalovaná a [právnická osoba] byly oprávněny uplatnit nárok na poskytnutí úvěru. Úvěr měl být čerpán na bankovní účet žalované. Klient se zavázal zřídit ve prospěch [právnická osoba] zajištění úvěru formou zástavního práva mimo jiné i k nemovitostem v katastrálním území [adresa] u [adresa] (ve vlastnictví žalované). Ke dni uzavření smlouvy o úvěru byla členem [právnická osoba], pouze žalovaná, [právnická osoba] členem tohoto [právnická osoba] nebyla. Na dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru bylo v průběhu času plněno mj. žalovanou bezhotovostním převodem, vkladem v hotovosti a dále i ze soukromých finančních prostředků [tituly před jménem] [jméno FO].

7. Prohlášením ze dne 14. 3. 2012 se [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] zavázali uspokojit [právnická osoba], v rozsahu veškerých jeho pohledávek za žalovanou a/nebo za [právnická osoba], vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012 včetně příslušenství těchto pohledávek a veškerých práv s nimi spojených, pokud tyto společnosti své peněžité závazky vůči [právnická osoba] řádně a včas nesplní.

8. Dne [datum] byla mezi [právnická osoba] (jako zástavním věřitelem) a žalovanou (jako zástavcem) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou bylo za účelem zajištění veškerých pohledávek [právnická osoba], ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012 zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalované, a to k pozemku parc. č. [číslo], pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba: [adresa], č. p. [číslo], vše v katastrálním území [adresa] u [adresa]. V článku 5.1.9 této smlouvy se žalovaná zavázala, že umožní pověřenému zástupci [právnická osoba], a znalci určenému tímto [právnická osoba] vstup do nebo na dané nemovitosti za účelem kontroly jejich provozního a stavebního stavu a určení ceny pro účel prodeje nebo zjištění jejich způsobilosti jako předmětu veřejné dražby. V článku 8.1 bylo dále sjednáno, že v případě porušení jakéhokoli závazku z této smlouvy je [právnická osoba], oprávněno požadovat za každé takovéto porušení smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč se splatností do sedmi dnů po doručení písemné výzvy (článek 8.2 zástavní smlouvy). Sjednané zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí.

9. Notářským zápisem ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. [spisová značka] [spisová značka], sjednaly žalovaná a [právnická osoba] s [právnická osoba], dohodu o splatnosti a dohodu o splnění závazku obsahující prohlášení povinné osoby o svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, a to ve vztahu k dluhu z předmětné smlouvy o úvěru. Dne 22. 4. 2016 byl týmiž stranami uzavřen dodatek č. 1 k dohodě o podmíněném odpuštění části dluhu mezi [právnická osoba], žalovanou, [právnická osoba]. za účasti ručitelů [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], kterým byla podmíněně změněna ujednání v dohodě o podmíněném odpuštění části dluhu, resp. smlouvě o úvěru. Dle notářského zápisu č. [číslo], [číslo], uzavřely [právnická osoba], na jedné straně a žalovaná, [právnická osoba], za účasti ručitelů [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] na straně druhé dne 22. 4. 2016 dohodu o splnění závazku se svolením k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, a to ve vztahu k dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012 ve spojení s dohodou o podmíněném odpuštění části dluhu ze dne 6. 10. 2015 a dodatkem č. 1 ze dne 22. 4. 2016.

10. Smlouvou o postoupení pohledávek z 7. 12. 2018 [právnická osoba] postoupilo žalobkyni za úplatu všechny současné, budoucí nebo podmíněné pohledávky vůči žalované a [právnická osoba], vzniklé na základě nebo v souvislosti se Smlouvou o úvěru ze dne 14. 3. 2012 ve spojení s všeobecnými úvěrovými podmínkami, ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 4. 2012, dodatku č. 2 ze dne 29. 5. 2012 a dohody o podmínečném odpuštění části dluhu ze dne 6. 10. 2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 4. 2016, včetně veškerého příslušenství, případných práv na zaplacení smluvních pokut a veškerých práv s ní spojených včetně zajištění. “Pohledávka” byla ve smlouvě o postoupení pohledávek definována jako „všechny současné, budoucí, nebo podmíněné pohledávky postupitele vůči dlužníkovi, vzniklé na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru, tj. zejména: a) nesplacená kapitalizovaná jistina ke dni 30. 9. 2018 ve výši 67 080 757,90 Kč, b) smluvní úrok ve výši 0 Kč, c) úrok z prodlení ke dni 30. 9. 2018 ve výši 5 605 378,40 Kč, d) smluvní pokuta ke dni 31. 10. 2018 ve výši 0 Kč, e) poplatky v celkové výši 0 Kč, f) pohledávky na případné obdržení bezdůvodného obohacení v souvislosti se smlouvou o úvěru, g) pohledávky na náhradu případné škody vzniklé na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru“. „Smlouva o úvěru“ byla definována jako „smlouva o úvěru ze dne 14. 3. 2021 ve spojení se všeobecnými úvěrovými podmínkami, ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 4. 2012, dodatku č. 2 ze dne 29. 5. 2012 a Dohody o odpuštění uzavřenou mezi postupitelem jako úvěrujícím a dlužníkem jako úvěrovaným“. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018.

11. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke zpřístupnění předmětu zástavy. Výzvou ze dne 20. 11. 2019 požadovala zpřístupnění 2. 12. 2019 mezi 13. a 14. hodinou; výzvou ze dne 5. 2. 2020 požadovala zpřístupnění 14. 2. 2020 mezi 8. a 9. hodinou. Předmět zástavy žalovaná žalobkyni nezpřístupnila. Žalobkyně poté vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč do 16. 12. 2019 za nezpřístupnění předmětu zástavy dne 20. 12. 2019 a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč do 2. 3. 2020 ze nezpřístupnění předmětu zástavy dne 14. 2. 2020. Smluvní pokuty žalovaná ani k předžalobní výzvě ze dne 1. 3. 2021 neuhradila.

12. Mezi žalobkyní a žalovanou, mezi žalobkyní a [právnická osoba], či mezi žalobkyní a [jméno FO] a mezi žalobkyní a [tituly před jménem] [jméno FO], je vedeno velké množství soudních sporů, většinou na základě žalob podaných žalobkyní, a to právě i z titulu smluvních pokut za nezpřístupnění předmětu zástavy. Žalobkyně tyto subjekty vyzývala ke zpřístupnění předmětů zástav od postoupení pohledávky [právnická osoba], a činila tak na základě velkého množství obsahově totožných výzev, zasílaných i několikrát do měsíce. Zpočátku byly předměty zástav žalobkyni zpřístupněny. Po zjištění, že [právnická osoba] nebyla členem [právnická osoba], již zástavy zpřístupňovány nebyly. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke zpřístupnění předmětu zástavy výzvou ze dne 14. 12. 2018, 20. 11. 2019, 5. 2. 2020, 26. 11. 2020, 15. 4. 2021, 3. 5. 2021, 18. 6. 2021, 3. 11. 2021 a dále k úhradě smluvních pokut výzvami ze dne 30. 12. 2019, 19. 2. 2020, 16. 12. 2020, 28. 4. 2021, 10. 12. 2021, a k úhradě dluhu výzvou ze dne 5. 3. 2021. Žalobkyně vyzývala žalovanou (i ostatní uvedené subjekty) dále ve větším rozsahu i k plnění dalších smluvních povinností, zejména dokládání různých listin, a i v této souvislosti přistupovala k požadavkům na zaplacení smluvních pokut. Žaloby na zpřístupnění předmětu zástavy však žalobkyně nepodala.

13. Jde-li o právní stránku věci, soud I. stupně smlouvu o úvěru posoudil dle § 497 a násl. obch. zák. Uvážil, že žalovaná a [právnická osoba] smlouvu uzavřely coby tzv. solidární dlužníci ve smyslu ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. Předmětem smlouvy o úvěru bylo poskytnutí úvěru až do maximální výše 76 000 000 Kč (bez jakéhokoliv rozlišení, zda žalované či [právnická osoba]) a žalovaná a [právnická osoba] (opět bez jakéhokoliv rozlišení) se úvěr společně s úroky a s poplatky zavázaly splatit. Sjednaný úvěr byl žalované a [právnická osoba] poskytnut a následně po určitou dobu splácen, a to z účtu žalované a poté dále i ze soukromých finančních prostředků [tituly před jménem] [jméno FO]. Pohledávky [právnická osoba], byly zajištěny mimo jiné zástavní smlouvou ze dne 12. 4. 2012, uzavřenou dle § 152 a násl. obč. zák., přičemž předmětem zástavy byly nemovité věci ve vlastnictví žalované, nacházející se v katastrálním území [adresa] u [adresa]. Povinnosti žalované ze zástavní smlouvy byly zajištěny smluvními pokutami sjednanými dle § 544 a násl. obč. zák. Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [dále jen „o. z.“], mezi [právnická osoba] a žalobkyní dne 7. 12. 2018, byly na žalobkyni za úplatu postoupeny všechny současné, budoucí nebo podmíněné pohledávky [právnická osoba] vůči žalované a společnosti [právnická osoba], vzniklé na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne 14. 3. 2012 ve spojení s všeobecnými úvěrovými podmínkami, ve znění dodatku č. 1, dodatku č. 2 a Dohody o podmínečném odpuštění části dluhu ze dne 6. 10. 2015, ve znění dodatku č. 1, a to včetně veškerého příslušenství, případných práv na zaplacení smluvních pokut a veškerých práv s ní spojených, včetně zajištění.

14. Soud I. stupně se s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně s ohledem na rozsudek ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, zabýval prioritně otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně, jejíž nedostatek žalovaná v řízení opakovaně namítala.

15. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, rozhodoval v řízení o žalobě téže žalobkyně domáhající se zaplacení smluvních pokut za porušení povinnosti zpřístupnit nemovitosti, a to po žalovaném [tituly před jménem] [jméno FO], sjednaných v zástavní smlouvě uzavřené mezi [právnická osoba] coby zástavním věřitelem a [tituly před jménem] [jméno FO] coby zástavcem za účelem zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 3. 2012, ve znění následných dodatků a dohody, kdy žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci dovozovala rovněž ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018. Nejvyšší soud uzavřel, že nic nebrání postupiteli (a zároveň zástavnímu věřiteli) převést na postupníka ta oprávnění vyplývající ze zástavní smlouvy, u nichž přímý přechod ve smyslu ustanovení 1880 odst. 1 o. z. na postupníka nelze dovodit (viz R 18/2024), což se však v souzené věci nestalo. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku, nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku. Žalobkyně se stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitostmi a ze zástavní smlouvy nemá žádná jiná práva a nemůže se domáhat smluvních pokut za nesplnění povinností, které nejsou imanentně spojeny s vlastním zajištěním a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.

16. Soud I. stupně s přihlédnutím k zásadě vtělené do § 13 o. z. uzavřel, že žalobkyni ani v souzené věci aktivní legitimace nesvědčí. Povinnost zpřístupnit zástavním právem zajištěné nemovitosti, potažmo požadovat smluvní pokutu za porušení této povinnosti, nebyla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018, neboť se jedná o vedlejší ujednání, které nemá bezprostřední vazbu na postupovanou pohledávku, týká se pouze vztahu zástavce a zástavního věřitele a předmětem postoupení bez dalšího není. Žalobkyni a [právnická osoba] nic nebránilo postoupit i tato konkrétní ujednání ze zástavní smlouvy, smlouvou o postoupení pohledávky z 7. 12. 2018 tak však neučinily. Žalobkyně se stala pouze věřitelem postoupených pohledávek se zajištěním předmětnými nemovitostmi, ale jiná práva ze zástavní smlouvy na ni postoupena nebyla.

17. Soud I. stupně proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal jejich náhradu ve výši 165 765 Kč.

18. Žalobkyně napadla rozsudek ve výrocích II a III včasným a přípustným odvoláním. Své odvolání podáním ze dne 14. 10. 2025 doplnila. Soud I. stupně učinil závěr, že předmětem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018 nebylo právo na zpřístupnění nemovitostí tvořících zástavu dle zástavní smlouvy z 12. 4. 2012, tedy ani právo na smluvní pokutu za porušení této povinnosti, aniž by smlouvu o postoupení pohledávek vyložil dle pravidel § 555 a násl. o. z. Rozsudek soudu I. stupně je tak nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jakými výkladovými postupy soud I. stupně rozsah postoupených práv vymezil. Soud I. stupně nezkoumal, jaká práva strany zamýšlely na základě smlouvy o postoupení pohledávek převést, a přistoupil v prvé řadě k výkladu zákonných následků postoupení pohledávky dle § 1880 odst. 1 o. z. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že by právo na zpřístupnění zástavy, v důsledku jehož uplatnění vznikla smluvní pokuta, mohlo být samostatně převoditelnou pohledávkou a vůlí stran smlouvy o postoupení pohledávek mohlo být to, aby toto právo přešlo na žalobkyni. Výčet pohledávek, které měly být postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek, je demonstrativní a pro vymezení postoupených pohledávek je tak nezbytné podrobit smlouvu o postoupení pohledávek výkladu. Právo na zpřístupnění zástavy lze dle žalobkyně postoupit smlouvou o postoupení pohledávky, aniž by současně došlo k postoupení celé zástavní smlouvy. A vůlí stran bylo, aby smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni přešlo i právo na zpřístupnění zástavy. Bylo by nelogické, aby společnou vůlí stran bylo, že si postupitel ponechá právo na zpřístupnění zástavy, na jehož využití nebude mít nadále jakýkoliv hospodářský zájem. Právo na zpřístupnění zástavy bylo předmětem smlouvy o postoupení pohledávek a na žalobkyni přešlo, tudíž je aktivně legitimována k vymáhání související smluvní pokuty.

19. Soud I. stupně dále pochybil, když přihlédl k námitce žalované stran nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dle ustálené, žalobkyní konkrétně odkazované, judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu žalované jako postoupenému dlužníku tato námitka nesvědčí, neboť jí bylo postoupení postupitelem oznámeno.

20. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, popř. jej změnil tak, že žalobě vyhoví, a rozhodl o nákladech řízení.

21. Žalovaná se k vyjádřila. Soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy, správně vyhodnotil skutkový stav a aplikoval odpovídající právní předpisy, odvolání tedy není důvodné.

22. Žalobkyně až v odvolání nově tvrdí, že vůlí stran smlouvy o postoupení pohledávek bylo i postoupení samotného práva na zpřístupnění předmětu zástavy. Toto nové tvrzení však žalobkyně uplatňuje až po koncentraci řízení a až poté, co byl v několika totožných řízeních opakovaně potvrzen nedostatek její aktivní věcné legitimace, a až poté, co se seznámila s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným k této otázce v rozsudku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, dle kterého zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku. Právo na zpřístupnění zástavy tedy nepřechází společně se zajištěním (neboť mimo jiné není obsahem zástavního práva, tj. zákonným právem a povinností, které tvoří jeho obsah), ani společně s postupovanými zajišťovanými pohledávkami – pohledávky vzniklé na základě nebo v souvislosti s úvěrovou smlouvou (protože nejde o právo spojené s těmito pohledávkami), jak se žalobkyně mylně domnívala. Žalobkyně v řízení před soudem I. stupně nikdy netvrdila, že by obsah smlouvy o postoupení pohledávek měl být jiný, než je zachycen v písemné podobě, a že je třeba zjistit vůli smluvních stran. Nedostatek převodu práva na zpřístupnění zástavy ze zástavní smlouvy na základě smlouvy o postoupení pohledávek není možné dle žalované doplnit ani výkladem, neboť nelze doplňovat to, co právní jednání neobsahuje. V tomto směru žalovaná odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2023 (správně 33 Cdo 3601/2022 – poznámka odvolacího soudu). Argumentace žalobkyně v odvolání je dle žalované zjevně opožděná, měla být uplatněna již před soudem I. stupně.

23. Žalovaná se dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ale i s poukazem na rozsudky Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 3. 2025, č. j. [spisová značka], ze dne 30. 1. 2025, č. j. [spisová značka], a ze dne 6. 8. 2005, č. j. [spisová značka], [spisová značka], ve kterých rovněž nebyla shledána aktivní věcná legitimace žalobkyně, jde-li o nároky na smluvní pokuty za nezpřístupnění předmětu zástavy ve vztahu k žalované či k [tituly před jménem] [jméno FO], dovolávala zásady legitimního očekávání zakotvené v § 13 o. z.

24. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

25. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

26. Rozsudek soudu I. stupně předně není nepřezkoumatelný, jak v odvolání namítala žalobkyně.

27. Měřítkem toho, zda napadené rozhodnutí soudu I. stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Jednotlivé - byť i ne zcela přiléhavé - věty uvedené v odůvodnění nemohou způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako celku. Rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele [vizte např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

28. V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně podrobně popsal učiněná skutková zjištění, uvedl závěr o skutkovém stavu, dále vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak věc posoudil po právní stránce. Tedy postupoval způsobem předpokládaným § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř.

29. Namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že soud I. stupně neodůvodnil své závěry o souboru práv postoupených na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2018, nutno poukázat na bod 13 odůvodnění rozsudku, kde soud I. stupně uvedl skutková zjištění učiněná ze smlouvy o postoupení pohledávky, a na bod 36. odůvodnění rozsudku, kde soud I. stupně na základě učiněných skutkových zjištění vyložil, že právo na zpřístupnění předmětu zástavy, potažmo právo na smluvní pokutu za nezpřístupnění předmětu zástavy, nebylo předmětem smlouvy o postoupení pohledávky, postoupeny byly toliko pohledávky vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy se zajištěním danými nemovitostmi.

30. Soud I. zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a odvolací soud proto neshledal důvodu dokazování opakovat či doplňovat.

31. Soud I. stupně se zcela správně s ohledem na obranu žalované a s ohledem na závěry aktuálně vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, a to ve skutkově obdobné věci, zabýval prioritně otázkou aktivní legitimace žalobkyně, tedy tím, zda smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018 [právnická osoba] postoupilo žalobkyni rovněž právo na zpřístupnění zástavy a právo na zaplacení smluvní pokuty, pokud předmět zástavy zpřístupněn nebude, a správně uzavřel, že tomu tak nebylo.

32. K odvolací námitce žalobkyně stran interpretace smlouvy o postoupení pohledávek, odvolací soud uvádí následující.

33. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání a k posuzování jejich platnosti se podává, že každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam [rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

34. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo [číslo], Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 až 2013), k tomu uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení.... Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v § 266)".

35. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

36. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).

37. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. MELZER, F. in: MELZER, F., TÉGL, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo HANDLAR, J. in: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

38. U výslovných projevů vůle - písemných i ústních - je základem výklad jazykový. Je nutno ustálit, co účastníci řekli nebo napsali. To je však jen východisko. Dále je nutno vzít v úvahu, jaká byla vůle účastníků. Tato vůle ovšem musí být seznatelná, tedy musí být možné ji z napsaného, řečeného nebo jinak projeveného vysledovat. Výslovně se chrání též dobrá víra toho, komu je daný projev vůle určen, ovšem postačuje, že úmysl jednajícího byl druhé straně znám nebo jí dokonce jen musel být znám, tzn. ze všech okolností právního jednání muselo být adresátu právního jednání zřejmé, jaká je vůle jednajícího, jak má v úmyslu se zavázat.

39. Pro výklad právních jednání podle uvedeného ustanovení § 556 o. z. lze využít i judikaturu k dříve platnému § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť obsahoval shodné pravidlo výkladu právních jednání jako nyní platné ustanovení § 566 o. z. (§ 266 odst. 1 - projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, podle odst. 2 v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá).

40. Výklad projevu vůle nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005].

41. Ze spisu se podává, že žalovaná v řízení před soudem I. stupně opakovaně namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť smlouvou o postoupení pohledávek z 7. 8. 2018 došlo k postoupení pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru, včetně příslušenství a práv s nimi spojených včetně zajištění, ale nebyla postoupena všechna práva ze zástavní smlouvy, k čemuž by došlo pouze v případě současného postoupení zástavní smlouvy. Žalobkyně pak (nesprávně) argumentovala, že postoupení pohledávky se má řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, a právě z této právní úpravy (nesprávně) dovozovala, že byla postoupena celá zástavní smlouva [vizte např. vyjádření žalobkyně ze dne 6. 5. 2024]. K výzvě soudu I. stupně ze dne 5. 6. 2025, zda žalobkyně s ohledem na závěry soudů vyšších stupňů stran nedostatku její aktivní věcné legitimace na žalobě trvá, žalobkyně v podání ze dne 19. 6. 2025 toliko uvedla, že na žalobě trvá, že proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, podává ústavní stížnost. Při jednání před soudem I. stupně dne 19. 8. 2025 žalobkyně toliko navrhovala přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti, na žalobě setrvala, nic nového netvrdila, žádné další důkazní návrhy neučinila, a to ani poté, kdy byla v závěru jednání soudem I. stupně řádně poučena podle § 119a a § 205a o. s. ř. Žalobkyně tedy v řízení před soudem I. stupně netvrdila, že vůlí stran smlouvy o postoupení pohledávek bylo odlišně od textu smlouvy i postoupení nepeněžité pohledávky - práva na zpřístupnění předmětu zástavy.

42. Soud I. stupně při interpretaci smlouvy o postoupení pohledávek vycházel z jejího jazykového vyjádření, ve kterém žádný problém neshledal, a tuto smlouvu vyložil tak, že jejím obsahem nebylo postoupení práva zástavního věřitele na zpřístupnění předmětu zástavy. Žalobkyně ani netvrdila a ani nenavrhovala důkazy k prokázání okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že vůle smluvních stran v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byla odchylná od toho, co vyplývá z doslovného znění smlouvy. Jazykové vyjádření tedy sporné nebylo. Strany toliko odlišně právně argumentovaly, žalobkyně se na rozdíl od žalované dovolávala aplikace právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Soud I. stupně zjevně dospěl při výkladu obsahu této smlouvy k závěru o její jednoznačnosti, srozumitelnosti a určitosti neumožňující jiný výklad, neboť bylo jasně ujednáno, že předmětem postoupení jsou všechny současné, budoucí nebo podmíněné pohledávky vůči žalované a [právnická osoba], vzniklé na základě nebo v souvislosti se Smlouvou o úvěru ze dne 14. 3. 2012 ve spojení s všeobecnými úvěrovými podmínkami, ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 4. 2012, dodatku č. 2 ze dne 29. 5. 2012 a dohody o podmínečném odpuštění části dluhu ze dne 6. 10. 2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 4. 2016, včetně veškerého příslušenství, případných práv na zaplacení smluvních pokut a práv s ní spojených včetně zajištění, a “pohledávka” byla ve smlouvě o postoupení pohledávek definována jako „všechny současné, budoucí, nebo podmíněné pohledávky postupitele vůči dlužníkovi, vzniklé na základě nebo v souvislosti se smlouvou o úvěru”.

43. Pokud žalobkyně přes poučení soudem I. stupně podle § 119a odst. 1 o. s. ř. začala teprve v odvolacím řízení nově tvrdit odlišnou vůli stran smlouvy o postoupení pohledávek od vlastního jazykového vyjádření smlouvy, tedy předkládá až v odvolacím řízení novou skutkovou verzi, jedná se v systému neúplné apelace o novou skutečnost, k níž odvolací soud nemohl přihlédnout [§ 205a o. s. ř.].

44. Nad rámec uvedeného lze přisvědčit žalované, že i dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nelze pomocí výkladu projevu vůle „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání [vizte např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2022].

45. Soud I. stupně v souladu s ustálenou judikaturou uvážil, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018 se řídí právní úpravou účinnou po 1. 1. 2014 (tj. o. z.), byť jejím předmětem byly pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, a ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3283/2024], a správně se s odkazem na § 1880 odst. 1 o. z. zabýval tím, zda postoupením předmětné pohledávky zajištěné zástavním právem nabyla žalobkyně rovněž nepeněžitou pohledávku, a to právo na zpřístupnění předmětu zástavy.

46. Soud I. stupně v souladu se zásadou jednotnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí [srov. § 13 o. z.] odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka], ve skutkově obdobné věci, kde se žalobkyně domáhala po [tituly před jménem] [jméno FO] zaplacení částky 100 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nezpřístupnění předmětu zástavy. (Pro úplnost, ústavní stížnost žalobkyně Ústavní soud svým usnesením ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2148/25, odmítl, neboť žádné porušení ústavních práv žalobkyně neshledal.) Nejvyšší soud uzavřel, že “postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata. Ve vztahu k zajištění postupované pohledávky (zástavním právem k nemovitosti) tak nelze pochybovat o tom, že na postupníka již v důsledku právní úpravy přechází ta práva, která jsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a zároveň lze dovodit jejich vazbu na postupovanou pohledávku, tedy právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 1309 odst. 1 o. z.) dohodnutým nebo zákonným způsobem (§ 1359 odst. 1 o. z.) či např. oprávnění vyplývající z pojistné události (§ 1354 o. z.). Oproti tomu nepřecházejí automaticky vedlejší ujednání zástavní smlouvy (jako titulu vzniku zástavního práva), která nemají vazbu na postupovanou pohledávku (protože se váží čistě ke vztahu zástavce a zástavního věřitele, nikoliv ke vztahu obligačního věřitele postupujícího pohledávku a obligačního dlužníka, často – tak, jako je tomu v tomto případě – osoby odlišné od zástavce), tedy i ta ujednání, která zajišťují (utvrzují) povinnosti zástavce (nikoliv obligačního dlužníka). Jak však již bylo uvedeno, nic nebrání postupiteli (a zároveň zástavnímu věřiteli) převést na postupníka ta oprávnění vyplývající ze zástavní smlouvy, u nichž přímý přechod ve smyslu ustanovení 1880 odst. 1 o. z. na postupníka nelze dovodit (viz již uvedené R 18/2024), což se však, jak bylo výše uvedeno, v této věci nestalo. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.” 47. Vzhledem k tomu, že k postoupení oprávnění, která jsou vázána na zástavní smlouvu (jako je právo na zpřístupnění předmětu zástavy), nedošlo, soud I. stupně správně uzavřel, že se žalobkyně stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitostmi, a že jí právo na zpřístupnění těchto nemovitostí nesvědčí, neboť se nejedná o právo imanentně spjaté s vlastním zástavním právem, a že se žalobkyně proto nemůže ani domáhat smluvních pokut, kterými byla povinnost zpřístupnit nemovitosti v zástavní smlouvě zajištěna.

48. Ke stejnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve skutkově obdobných věcech dospěl ostatně Městský soud v [adresa] i v rozsudcích ze dne 6. 3. 2025, č. j. [spisová značka], ze dne 30. 1. 2025, č. j. [spisová značka], a ze dne 6. 8. 2005, č. j. [spisová značka], [spisová značka].

49. Nedůvodnou shledal odvolací soud rovněž námitku žalobkyně, že žalované námitka nedostatku aktivní věcné legitimace nesvědčí, neboť jí bylo postupitelem postoupení pohledávek oznámeno. Již ze skutkových zjištění soudu I. stupně se podává, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávek ze smlouvy o úvěru, nikoliv postoupení nepeněžité pohledávky na zpřístupnění předmětu zástavy dle bodu 5.1.9 zástavní smlouvy.

50. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně správně žalobu jako nedůvodnou zamítl již pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně a správně se pro nadbytečnost nezabýval otázkou rozsahu neplatnosti smlouvy o úvěru a oddělitelnosti neplatné části úvěrové smlouvy od jejího zbylého obsahu či otázkou, zda žaloba představuje šikanózní výkon práva.

51. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku II postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil i v nákladovém výroku III, kdy soud I. stupně správně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení a na jeho pregnantní odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkazuje.

52. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšná žalovaná má právo na jejich náhradu ve výši 13 431 Kč, sestávající z odměny za právní zastoupení za dva úkony – vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025), ve výši 2 x 5 100 Kč (§ 7 ve spojení s § 8 advokátního tarifu) a ze dvou souvisejících paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 2 331 Kč.

53. O povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalované rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

54. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.