14 Co 5/2024 - 93

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Adresa zainteresované osoby 0/0], zastoupeného [Anonymizováno] [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], proti žalovanému [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0][Adresa zainteresované osoby 1/0], zastoupenému [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/1], o zaplacení 32 150 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2023, č. j. 36 C 189/2023-68, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a) pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok ve výši 3 % ročně z částky 27 000 Kč od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2022 potvrzuje, b) jinak se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 32 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 750 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 900 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1 608 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32 150 Kč spolu s úrokem ve výši 3 % ročně z částky 27 000 Kč od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 750 Kč od 13. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 900 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 500 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 1. 2023 a z částky 1 900 Kč od 13. 6. 2023 do 19. 7. 2023 zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14 096,45 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.)

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím a na zaplacení úroku ve výši 3 % ročně z částky 27 000 Kč s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 16. 8. 2021 a 30. 11. 2021 uzavřena smlouva o nájmu bytu [Anonymizováno] [právnická osoba]. Prvá ze smluv byla uzavřena na dobu od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2021, druhá od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2022. Nájem skončil k 31. 12. 2022 a tohoto dne byl byt protokolárně předán žalovanému. Žalobní nárok se skládá z části žalobcem složené kauce na nájem ve výši 9 500 Kč; ta byla ve prospěch žalovaného složena na počátku nájmu ve výši 27 000 Kč. Od té žalobce při skončení nájmu odečetl nájemné a zálohu na služby za prosinec roku 2022 (17 500 Kč celkem, z toho nájemné 13 500 Kč a záloha na služby 4 000 Kč). Ze složené kauce žádal žalobce zaplatit úrok podle § 2254 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“, ve výši 3 % ročně, a to od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2022. Částka 22 650 Kč pak představuje pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, v účinném znění, dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“, neboť žalobce má za to, že vyúčtování vystavená mu žalovaným nejsou řádná. Protože výše pokuty podle uvedeného ustanovení nebyla sjednána, činí tato 50 Kč za každý den nesplnění povinnosti. Za rok 2021 je žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti po dobu 409 dnů (pod 1. 5. 2022 do 16. 6. 2023) a za rok 2022 po 44 dnů (od 1. 5. 2022 do 16. 6. 2023), celkem je žalovaný se splněním své povinnosti vystavit žalobci řádné vyúčtování za uvedená období v prodlení po dobu 453 dnů, za což žalobci náleží pokuta v celkové výši 22 650 Kč, z níž žalobce žádá přiznat zákonný úrok z prodlení. Žalovaný připustil, že žalobci dosud dluží část složené kauce do výše 9 500 Kč, ve zbývající části však žalobu nemá za důvodnou. Vyúčtování za rok 2021 obdržel sám žalovaný (pozn.: od společenství vlastníků) 1. 5. 2022, žalobce žalovanému vyúčtování za toto období uhradil. Žalovaný se dále dovolával aktuálně účinného ustanovení § 8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb., podle nějž nepředloží-li příjemce služeb námitky ve lhůtě 30 dnů, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Vyúčtování za rok 2021 je proto třeba považovat za řádné. Žalobce s uplatněním své pohledávky záměrně dlouho otálel tak, aby jeho nárok byl co nejvyšší. Podle žalovaného jde o zneužití práva nepožívající právní ochrany. Vyúčtování za rok 2022 bylo žalovanému (společenstvím vlastníků) doručeno dne 3. 5. 2023 a byl jím stanoven nedoplatek ve výši 11 631 Kč, na jeho základě žalovaný zpracoval vyúčtování pro žalobce a doručil mu je 31. 5. 2023, tedy v přiměřené době. Ani proti tomuto vyúčtování žalobce ničeho nenamítal, opět se tak uplatní fikce jeho správnosti ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., v účinném znění. Dne 11. 10. 2023 žalovaný uplatnil kompenzační námitku vůči nároku na zaplacení částky 9 500 Kč, kdy namítl, že má vůči žalobci nárok na zaplacení vyúčtování za rok 2022 přesahující uvedenou částku.

3. Okresní soud vyšel ze závěru o skutkovém stavu, podle nějž žalovaný jakožto vlastník [Anonymizováno] [právnická osoba] přenechal žalobci užívání této bytové jednotky, za což se žalobce zavázal hradit nájemné a služby spojené s nájmem bytu. Mezi účastníky byly postupně uzavřeny dvě smlouvy na dobu určitou, celkem na období od 1. 9. 2021 až 31. 12. 2022. Byt byl žalobcem žalovanému předán dne 31. 12. 2022. V nájemní smlouvě se žalobce zavázal hradit nájemné ve výši 13 500 Kč měsíčně a zálohy na služby spojené s nájmem bytu ve výši 4 000 Kč měsíčně (1 600 Kč na dodávku tepla, 1 500 Kč na centralizované poskytování teplé vody, 800 Kč na dodávku vody z vodovodů a vodáren a odvádění odpadních vod a 100 Kč na osvětlení společných prostor). V čl. 4.5 účastníci stvrdili, že žalobce složil ve prospěch žalovaného peněžitou „kauci“ ve výši 27 000 Kč, kterou se žalovaný coby pronajímatel zavázal při skončení nájmu vrátit, a to nejpozději do 30 dnů od skončení nájmu. V čl. 4.6 si účastníci sjednali, že pronajímatel skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje vždy za zúčtovací období (jímž je kalendářní rok) a vyúčtování doručí nájemci nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovací období.

4. Zálohové platby za rok 2021 vyúčtoval žalovaný žalobci částkou 9 234 Kč (nedoplatkem), kdy mezi účtovanými službami jsou: studená a teplá voda (SV a TV), teplo, rozúčtování, úklid, výtah, společná elektřina, odpad, pojistka, účetnictví, režie, odměna výboru; záloha byla přitom žalobcem hrazena pouze na položky SV (800 Kč), TV (1 500 Kč), teplo (1 600 Kč) a společná elektřina (100 Kč), v ostatních případech žalovaný žalobci naúčtoval pouze skutečný náklad a žádnou zálohu nezúčtovával; připojeno bylo vyúčtování za rok 2021 adresované žalovanému společenstvím vlastníků jednotek. Zálohové platby za rok 2022 vyúčtoval žalovaný žalobci částkou 11 631 Kč (nedoplatkem), kdy mezi účtovanými službami jsou: SV, TV, teplo, rozúčtování, úklid, výtah, společná elektřina, odpad; záloha byla přitom hrazena pouze na položky SV (800 Kč), TV (1 500 Kč), teplo (1 600 Kč) a společná elektřina (100 Kč), v ostatních případech žalovaný žalobci naúčtoval pouze skutečný náklad a žádnou zálohu nezúčtovával; připojeno bylo vyúčtování služeb za rok 2022 adresované žalovanému společenstvím vlastníků jednotek. Toto vyúčtování bylo žalobci doručeno 31. 5. 2023. K úhradě předmětného dluhu vyzval žalobce žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 25. 5. 2023, a to konkrétně k zaplacení kauce ve výši 9 500 Kč a pokuty ve výši 20 750 Kč. Úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami pro domácnosti v kategorii „ostatní“ byly v období od srpna 2021 do listopadu 2021 podle statistiky Ministerstva financí 3,04 %, 3,1 %, 3,18 % a 3,44 %.

5. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu na dobu určitou ve smyslu § 2201 a 2235 a násl. o. z. Při skončení nájmu, tedy 31. 12. 2022, žalobce byt žalovanému řádně odevzdal, od té doby žalovanému běžela v souladu s ujednáním nájemní smlouvy 30denní lhůta k vrácení složené jistoty. V řízení nebylo sporu o tom, že jistota nebyla do částky 9 500 Kč vrácena, žaloba na zaplacení této částky je proto důvodná. S úhradou částky 9 500 Kč se žalovaný ocitl v prodlení od 31. 1. 2023, neboť jistota měla být vrácena do 30 dnů od skončení nájmu, od uvedeného data byl proto žalobci podle § 1970 a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznán úrok z prodlení. Pokud byl z částky 9 500 Kč požadován úrok z prodlení za dobu předchozí, žaloba byla zamítnuta. Z celé částky složené jistoty byl zároveň žalobci přiznán úrok ve výši 3 % ročně, a to v souladu s ustanovením § 2254 o. z., když žalobcem požadovaná sazba odpovídá obvyklým úrokům poskytovaným v místě sídla dlužníka ve smyslu § 1802 o. z.

6. Jde-li o vyúčtování vystavená žalovaným, konstatoval okresní soud, že tato nejsou řádná, neboť žalovaný žalobci účtoval také plnění, jejichž úhradu účastníci v nájemní smlouvě nesjednali. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, dostupné na www.nsoud.cz, okresní soud konstatoval, že toliko vystavením řádného vyúčtování splní pronajímatel svou povinnost vůči nájemci podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Jelikož se tak v posuzovaném případě nestalo, je žalovaný žalobci povinen zaplatit pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., za 453 dnů prodlení s vystavením řádného vyúčtování, tj. částku 22 650 Kč. V prodlení s úhradou této částky se žalovaný ocitl v důsledku marného uplynutí lhůty stanovené žalovanému v předžalobní výzvě (do 1. 6. 2023), v níž však nebyla zahrnuta částka 1 900 Kč. V prodlení se zaplacením částky 1 900 Kč se tak žalovaný ocitl až poté, co mu byla doručena žaloba, konkrétně pátým dnem poté, tedy od 19. 7. 2023. Co do zaplacení úroku z prodlení z částky 1 900 Kč za dobu předchozí proto byla žaloba rovněž zamítnuta.

7. K otázce fikce správnosti vyúčtování ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., okresní soud uvedl, že se jedná o ustanovení účinné teprve od 1. 1. 2023, které na projednávanou věc nemůže dopadat, neboť nájemní smlouvy byly uzavřeny v roce 2021 a vyúčtování služeb se týkala let 2021 a 2022; aplikován jím byl z toho důvodu zákon č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022.

8. Nebyla-li vyúčtování řádná, pak druhé z nich nemohlo vést k účinnému započtení proti žalobcově pohledávce na vrácení části jistoty, jinak řečeno jedná se o pohledávku, která je k započtení zjevně nezpůsobilá.

9. Okresní soud konečně konstatoval, že smluvní pokutu není na místě posuzovat korektivem dobrých mravů, nýbrž by bylo na místě ji podle § 2051 moderovat, to však lze učinit pouze na návrh žalované strany, který nebyl v tomto případě uplatněn.

10. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle odůvodnění rozsudku dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a tyto přiznal ve věci převážně úspěšnému žalobci. Jemu vzniklé náklady skládající se z odměny advokáta, jeho hotových výdajů a žalobcem zaplaceného soudního poplatku pak jednotlivě vyčíslil. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti stanovil okresní soud podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Napadl jím výroky I. a III. rozsudku, přičemž namítal, že již před soudem prvého stupně hodlal prokázat, že vyúčtování za rok 2021 bylo žalobcem uhrazeno dne 20. 7. 2022. Jeho důkazní návrh – dokladem o přijetí platby – však byl zamítnut. Úhradou vyúčtování žalobce jeho obsah konkludentně akceptoval. Provedení uvedeného důkazu je významné také pro případnou moderaci smluvní pokuty. Žalovaný má dále za to, že pokutu spojenou s porušením povinnosti vystavit řádné vyúčtování za rok 2021, po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, nejméně v době od 20. 7. 2022 do 25. 5. 2023 (od „finančního vyrovnání“ do doručení žaloby žalovanému), když v tomto období žalobce otálel s uplatněním svého práva, patrně proto, aby byl jeho nárok na zaplacení pokuty co nejvyšší. K prodlení žalovaného s předložením řádného vyúčtování proto došlo zaviněním žalobce, neboť ten svým postupem vyvolal dojem, že finanční vyrovnání mezi stranami již bylo provedeno. Nejprve je tak třeba provést shora uvedený důkaz a následně žalovaný případně uplatní nárok na moderaci smluvní pokuty. Co se týče vyúčtování za rok 2022, zde podle žalovaného brání přiznání pokuty ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Toto ustanovení bylo do zákona doplněno novelou č. 424/2022 Sb., která postrádá přechodná ustanovení, přičemž účinnost tohoto zákona je stanovena ke dni 1. 1. 2023 (s výjimkami zde uvedenými nabývajícími účinnosti od 1. 1. 2027). Porovnáním s ustanoveními zákona č. 104/2015 Sb., vztahujícími se k institutu rozúčtování a vyúčtování žalovaný dovozuje, že vypořádání námitek, které není ani vyúčtování ani rozúčtováním, neměl zákonodárce v úmyslu spojit s obdobím, které započalo běžet teprve za účinnost novely č. 424/2022 Sb., v opačném případě by to v přechodných ustanoveních výslovně uvedl. Pokud se tak nestalo, je třeba vycházet z toho, že se ustanovení § 8 zákona č. 67/2013 Sb., v účinném znění, užije již od 1. 1. 2023. Tedy aplikuje se i na vyúčtování doručené žalobci dne 31. 5. 2023, k němuž žalobce ve lhůtě 30 dnů žádné námitky nepředložil. Žalovaný z vyložených důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání navrhl napadený rozsudek potvrdit s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje. Doplnil, že mu žalovaný po vydání rozsudku zaslal opravená vyúčtování za rok 2021 a 2022, čímž sám řádnost dosavadních vyúčtování zpochybnil; nárok žalobce na smluvní pokutu je tak zcela po právu. Žalovaný dále žalobci doposud nevrátil část složené jistoty, ačkoli tento nárok nečiní sporným.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a 212a o. s. ř., v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho přezkumu, tedy ve výrocích I. a III., a to v rámci nařízeného jednání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

14. Okresní soud provedl ve věci řádné dokazování a na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, ze závěru okresního soudu o skutkovém stavu proto odvolací soud vychází. Na rozdíl soudu prvého stupně však odvolací považuje za rozhodnou také žalovaným tvrzenou skutečnost, že žalobce nedoplatek vzniklý vyúčtováním za rok 2021 uhradil (aniž se vůči jeho výši vymezil). Ta byla v odvolacím řízení nepochybně prokázána potvrzením o platbě částky 9 240 Kč na účet žalovaného u Fio Banky, a. s., když jako účel uvedené platby je uvedena platba nedoplatku „[Anonymizováno] [Anonymizováno]“ (pozn.: - pronajatá bytová jednotka se podle údajů nájemní smlouvy nachází [Anonymizováno]) a výše platby odpovídá žalovaným vyúčtovanému nedoplatku. S ohledem na to, že tento důkazní návrh žalovaný uplatnil již před soudem prvého stupně, ustanovení § 205a o. s. ř. jeho provedení v odvolacím řízení nebránilo.

15. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.

16. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023, do 30 dnů od doručení vyúčtování může příjemce služeb písemně požádat poskytovatele služeb, aby příjemci služeb doložil náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Této žádosti poskytovatel služeb vyhoví do 30 dnů od jejího doručení.

17. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023, případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení.

18. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.

19. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.

20. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

21. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

22. Podle § 2254 odst. 1 o. z. ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu nebo ujednají-li si pro případ porušení těchto povinností smluvní pokutu, nesmí jistota a právo na zaplacení smluvní pokuty v souhrnu přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného.

23. Podle § 2254 odst. 2 o. z. při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.

24. Odvolací soud se se soudem prvého stupně ztotožňuje potud, že vyúčtování vystavená žalovaným nebyla formálně vzato řádná, neboť zahrnovala rovněž položky, jejichž platbu účastníci v nájemních smlouvách nesjednali. Zároveň však považuje za důvodnou odvolací námitku žalovaného, podle níž nesplnění povinnosti vystavit řádné vyúčtování za rok 2021 bylo v projednávané věci do značné míry vyvoláno postupem žalobce, který vyúčtování (obsahově vycházející z vyúčtování adresovaného žalovanému společenstvím vlastníků) vůči žalobci nikterak nezpochybnil a v plné výši je uhradil. Žalovaný se tak až do předžalobní výzvy směřující přímo k zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., (nikoliv primárně ke splnění povinnosti zálohové platby řádně vyúčtovat) nedozvěděl o tom, že vyúčtování, které mělo faktickou oporu v údajích společenství vlastníků, nepovažuje žalovaný za správné. Vyúčtování, které nebylo řádné, nebyl žalobce povinen hradit, neboť to se v souladu se soudní judikaturou citovanou již okresním soudem nestává splatným; žalobce by se tedy neocitl v prodlení, pakliže by vyúčtování v důsledku svých výhrad k němu nezaplatil. To, jaké služby byl žalobce podle nájemní smlouvy povinen hradit, je při tom i z laického pohledu zjevné z nájemní smlouvy, přičemž nesoulad těchto položek s provedeným vyúčtováním je rovněž (z pohledu průměrného člověka – srov. § 4 odst. 1 o. z.) evidentní; k posouzení této skutečnosti není třeba právního vzdělání. Pokud by žalobce žalovaného včas upozornil, že jsou mu nesprávně účtovány platby nesjednané v nájemní smlouvě, žalovaný mohl postup žalovaného zvrátit jak ve vztahu k vyúčtování za rok 2021, tak i pro rok následující. To však žalobce neučinil a na místo požadavku na řádné vyúčtování, uplatnil přímo nárok na vyúčtování pokuty za 409 dní prodlení, a to v situaci, kdy mu byly nesprávně přeúčtovány položky představující cca 3 000 Kč za rok. V takovém jednání žalobce lze skutečně spatřovat spíše snahu domoci se pokuty za nesplnění povinnosti, nežli pokus o dosažení toho, aby byla splněna samotná povinnost řádného vyúčtovat poskytovaná plnění. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že se vzhledem k popsaným okolnostem jedná právě o případ výslovně předpokládaný ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kdy se na nesplnění povinnosti vystavit řádné vyúčtování jednak podílel svým postupem i žalobce a kdy by zároveň bylo nespravedlivé po žalovaném úhradu pokuty žádat.

25. Jde-li o vyúčtování za rok 2022, má odvolací soud za to, že zde okresní soud nesprávně posoudil časovou působnost ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023. To bylo nově formulováno v rámci novelizace provedené zákonem č. 424/2022 Sb., jehož součástí nejsou přechodná ustanovení. Při posouzení časové působnosti uvedeného zákona je tak třeba vycházet z toho, že je, podle svých závěrečných ustanovení (až na výjimky s projednávanou věcí nesouvisející) účinný právě od 1. 1. 2023. V daném případě zároveň není nově účinným ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., retroaktivně zasahováno do právních poměrů účastníků, kteří jsou stranami smlouvy uzavřené před účinností uvedené novely, či do jejich legitimního očekávání, není proto žádného důvodu trvat na tom, aby se nová úprava uplatnila až u smluv uzavřených od 1. 1. 2023, případně až od zúčtovacího období počínajícího běžet od téhož dne, jak dovozuje okresní soud. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., v nyní účinném znění, naopak vnáší do právních poměrů poskytovatele plnění spojeného s užíváním bytu a příjemce takového plnění právní jistotu, neboť jeho smyslem je zamezit situacím, kdy příjemce plnění ex post – po uplynutí dlouhé doby, po kterou (aniž si toho je poskytovatel plnění vědom) vzniká nárok na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., - přichází s uplatněním takového nároku s poukazem na to, že vyúčtování ve skutečnost není řádné (jak se ostatně stalo také v projednávané věci ohledně vyúčtování za rok 2021); nadále při zachování práva příjemce plnění vytknout v přiměřené 30denní lhůtě nesprávnost vyúčtování a pro případ nesplnění této povinnosti žádat sjednanou (resp. společenstvím vlastníků či družstvem upravenou) či zákonnou pokutu. Na rozdíl od okresního soudu tak odvolací soud uzavírá, že nyní účinné ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., je na vyúčtování za rok 2022, které bylo doručeno žalobci 31. 5. 2023, aplikovatelné. Uplatní se proto fikce správnosti tohoto vyúčtování, neboť žalobce jeho nesprávnost v 30denní lhůtě žalovanému nevytkl. Z toho vyplývá, že vyúčtování za rok 2022 je třeba podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., v účinném znění, nadále považovat za řádné a žalobci tak nárok na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., v souvislosti s tímto vyúčtováním nevznikl. Důsledkem je také to, že pohledávka ve výši 11 631 Kč z tohoto vyúčtování je způsobilá k započtení, tudíž započtením ve smyslu shora citovaného § 1982 o. z. zanikl rovněž (do té doby nesporně existující) nárok žalobce na vrácení částky 9 500 Kč.

26. Žalobce má podle § 2254 odst. 2 věty druhé o. z. po skončení nájmu vedle práva na vrácení složené jistoty rovněž právo na zaplacení úroku alespoň ve výši „zákonné sazby“ z této jistoty. S ohledem na to, že žádná zvláštní sazba úroku pro uvedený zákonem stanovena není, okresní soud postupoval správně, pokud žalobci přiznal jím požadovaný úrok při užití ustanovení § 1802 o. z., když před tím zjistil, že tento úrok nepřesahuje obvyklé úroky poskytované bankami domácnostem v době uzavření smlouvy, a to – v souladu s § 2254 odst. 2 větou druhou o. z. - za žalobcem vymezenou dobu, kdy měl žalovaný jistotu k dispozici na svém účtu.

27. Odvolací soud vzhledem k uvedenému rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části týkající se 3% úroku ze složené jistoty od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2022 podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jinak rozsudek v tomto výroku podle § 220 odst. 1 písm. b) za použití § 221a o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

28. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvého stupně, v němž byl, až na nepatrnou část předmětu řízení úspěšný žalovaný. Tomu by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na plnou náhradu jím účelně vynaložených nákladů; rozhodnutí pod bodem II. výroku tohoto rozsudku vychází z té skutečnosti, že žalovaný se tohoto práva za řízení před soudem prvého stupně výslovně vzdal.

29. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. pak žalovanému náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V jeho průběhu žalovaný vynaložil náklady na soudní poplatek z odvolání ve výši 1 608 Kč, který je žalobce povinen mu nahradit, a to v zákonné lhůtě 3 dnů podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.