14 Co 518/2024 - 214

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 3 o zaplacení 131 452 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. června 2024, č. j. 24 C 306/2021-181, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 12 487 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 28. 6 2024, č. j. [spisová značka], soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 131 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 452 Kč od 12. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), rozhodl, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro [adresa] na náhradě nákladů řízení částku, jež bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok III).

2. Takto rozhodl o tzv. žalobě z „lepšího práva“, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 131 452 Kč s tím, že se domáhá na žalovaném vydání peněžitého plnění, kterého se mu na úkor žalobkyně dostalo v rámci konkursního řízení, v němž byl zpeněžen majetek žalobkyně, který byl zapsán do konkursní podstaty úpadce [právnická osoba].

3. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že dne 20. 12. 2002 byla mezi [právnická osoba]. (dále jen „úpadce“) a žalobkyní uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla budova čp. [číslo] v obci [adresa], stavební pozemek číslo [hodnota], pozemek p. č. [číslo] a pozemek p. č. [číslo] vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen „nemovitosti“). Na základě dodatku č. [hodnota] ke kupní smlouvě ze dne 6. 2. 2003 byla sjednána kupní cena ve výši 14 037 000 Kč, která měla být uhrazena po podpisu této smlouvy. Ke dni 20. 3. 2003 byla žalobkyně zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník pozemku parc. č. [hodnota], parc. č. [číslo] a [číslo] a vlastník budovy č.p. [číslo] stojící na pozemku [číslo], v katastrálním území [adresa] (LV číslo [hodnota]). Dne 22. 4. 2003 vystavil úpadce [právnická osoba]. žalobkyni fakturu číslo [hodnota] na úhradu kupní ceny na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2002, včetně dodatku č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2003. Dne 18. 4. 2003 vystavila [právnická osoba]. Katastrálnímu úřadu potvrzení o zaplacení úvěru č. [číslo], ve kterém uvedla, že pohledávka [právnická osoba] ze smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 1. 10. 2001 zanikla splněním, toto potvrzení slouží jako podklad k výmazu zástavního práva k uvedeným nemovitostem. Dne 14. 7. 2009 vystavila [právnická osoba]. „v likvidaci“ žalobkyni potvrzení, ve kterém uvedla, že pohledávka [právnická osoba] z úvěrové smlouvy č. [číslo] ze dne 1. 10. 2001, kterou uzavřela [právnická osoba]. s úpadcem, zanikla dne 12. 4. 2003 započtením pohledávek ve výši 10 290 003,50 Kč, 2 040 100 Kč, 725 000 Kč a 300 000 Kč společnosti [právnická osoba]. vůči pohledávce [právnická osoba]. „v likvidaci“ z této úvěrové smlouvy. Dne 17. 2. 2004 vydal nezávislý auditor potvrzení o tom, že společnost [právnická osoba] dne 2. 6. 2003 uhradila kupní cenu nemovitostí ve výši 3 037 000 Kč a dne 5. 6. 2003 částku 11 000 000 Kč. Současně potvrdil, že na bankovní účet žalobkyně byly připsány platby z bankovního účtu úpadce, a to dne 2. 6. 2003 částka 3 037 000 Kč a dne 9. 6. 2003 částka 10 318 103,50 Kč. Dne 12. 3. 2008 zaslal pan [tituly před jménem] [jméno FO] [nazev] sdělení, že dle přiložených výpisů dokládá, že uhradil kupní cenu objektu [adresa], a to ve prospěch účtu úpadce č. [č. účtu]. Dne 2. 6. 2003 byla na účet úpadce připsána částka 3 037 000 Kč od společnosti [právnická osoba] a dne 9. 6. 2003 částka 11 000 000 Kč. Současně dne 2. 6. 2003 provedl úpadce ve prospěch společnosti [právnická osoba] platbu ve výši 3 037 000 Kč a dne 9. 6. 2003 platbu ve výši 10 318 103 Kč. Dne 2. 6. 2003 byla na účet žalobkyně připsána částka 3 037 000 Kč od úpadce a dne 9. 6. 2003 částka 10 318 103 Kč. Na účet úpadce byly dne 12. 4. 2003 připsány platby ve výši 300 000 Kč, ve výši 725 000 Kč od [jméno FO], ve výši 2 040 100 Kč od [právnická osoba] a ve výši 10 290 003 od [právnická osoba]. Žalobkyně uhradila kupní cenu nemovitostí. Žalovanému byl v rámci konkursního řízení ze zpeněžené majetkové podstaty vyplacen výtěžek ve výši 145 423,69 Kč. Na základě znaleckého posudku [právnická osoba] z června 2016 č. [číslo] o odhadu obvyklé ceny byla cena nemovitostí k datu 20. 12. 2002 vyčíslena na částku 13 700 000 Kč.

4. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 3. 2007, č. j. [číslo], byl na majetek dlužníka [právnická osoba]. prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena [tituly před jménem] [právnická osoba]. Mezi přihlášené pohledávky byla zapsána pohledávka žalobkyně ve výši 1 093 679,98 Kč a pohledávky žalovaného ve výši 445 181,80 Kč. Dne 17. 3. 2008 oznámila [orgán] Krajskému soudu v [adresa] zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty, a to budovy čp. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota], pozemku p. č. [hodnota] pozemku p. č. [číslo] a pozemku p. č. [číslo] zapsané na LV [číslo] (původně [číslo]), které byly na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2002 převedeny z prodávajícího [právnická osoba]. na kupujícího [právnická osoba]. [orgán] uvedla, že má za to, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 3. 2008, č. j. [číslo], vyzval soud žalobkyni, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podala žalobu proti správci konkursní podstaty na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 17. 9. 2009, č. j. [spisová značka], zamítnul žalobu, že z konkursní podstaty úpadce [právnická osoba]., se vylučují nemovitosti zapsané na LV [číslo] (původně LV [číslo]) pro katastrální území a obec [adresa], a to budova čp. [číslo] stojící na pozemku stojící parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [číslo] a [číslo], s odůvodněním, že účastníci smlouvy porušili § 196a odst. 3 obch. zák. a kupní smlouva ze dne 20. 12. 2002 je tak absolutně neplatným právním úkonem. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, č. j. 29 Cdo 2120/2010-284. Dne 28. 6. 2012 podala žalobkyně Krajskému soudu v [adresa] návrh na provedení dohledu podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání, ve kterém navrhla, aby soud uložil správkyni konkursní podstaty, aby vyřadila ze soupisu konkursní podstaty dotčené nemovitosti, které byly v minulosti podle kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2002, ve znění dodatku, převedeny na žalobkyni za kupní cenu 14 037 000 Kč. Dne 13. 11. 2012 požádala insolvenční správkyně Krajský soud v [adresa] o vyslovení souhlasu s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Usnesením ze dne 10. 12. 2012, č. j. [číslo] souhlasil Krajský soud v [adresa], aby správkyně konkursní podstaty prodala uvedené nemovitosti mimo dražbu za stanovených podmínek. Dne 4. 2. 2013 informovala [orgán] soud o uzavření kupní smlouvy dne 28. 2. 2013 na nemovitosti zapsané na LV [číslo] za částku 11 800 000 Kč. Dne 14. 8. 2013 podala žalobkyně přihlášku pohledávky vyplývající z uzavřené kupní smlouvy mezi žalobkyní a úpadcem ze dne 20. 12. 2002 ve výši 14 037 000 Kč, a dne 15. 8. 2013 přihlášku pohledávky ve výši 1 626 499,28 Kč. Žalobkyně byla dne 21. 7. 2014 insolvenční správkyní vyrozuměna, že přihlášky ze dne 14. 8. 2013 a 15. 8. 2013, doručené Krajskému soudu v [adresa] dne 16. 8. 2013, nemají účinky podle § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání a jsou vyloučeny z uspokojení v rámci konkursu. V odůvodnění správkyně uvedla, že k pohledávkám, které jsou přihlášeny později, než 2 měsíce od prvního přezkumného jednání, se nepřihlíží. Lhůta pro podání přihlášek uplynula dne 11. 8. 2007. Dne 15. 7. 2016 podala žalobkyně návrh na provedení dohledu podle § 12 ZKV s odůvodněním, že [orgán] může vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když žalobkyně v mezidobí neuspěla s vylučovací žalobou nebo její lhůtu k jejímu podání zmeškala, v souladu s rozsudkem NS ČR sp. zn. [spisová značka], a požádala soud, aby učinil opatření tím, že dosavadní protiprávní postup správkyně konkursní podstaty napraví. Ve vyjádření správkyně konkursní podstaty k žádosti žalobkyně ze dne 24. 4. 2017 uvedla, že po pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby nedošlo k rozptýlení pochybností o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě, neboť i nadále existují pochybnosti, zda došlo k zaplacení kupní ceny, když na účtech žalobkyně a úpadce docházelo ke vzájemným převodům, týkajícím se plateb na kupní cenu nemovitostí, a také vzhledem k několika rozdílným znaleckým posudkům nelze přijmout tvrzení, že kupní cena 14 037 000 Kč byla cenou sjednanou v místě a čase obvyklou. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] pobočka v [adresa] č. j. [spisová značka] byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 23. 6. 2016, č. j. [spisová značka], kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil správkyni konkursní podstaty povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 663 499,30 Kč. Usnesením ze dne 16. 1. 2018 schválil Krajský soud v [adresa] konečnou zprávu o zpeněžení majetku podstaty, vyúčtování odměny správce konkursní podstaty. V bodě 9 usnesení se Krajský soud vyjádřil k žádosti žalobkyně „na vydání pokynu soudu k vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty“. Uvedl, že žalobkyně nepodala proti konečné zprávě žádné námitky. Nemovitosti byly [orgán] zapsány s poznámkou spornosti, tvrzeným důvodem neplatnosti kupní smlouvy byla skutečnost, že při převodu nemovitostí nebyl v souladu s § 196a odst. 3 obch. zák. vypracován znalecký posudek a kupní cena tak nekorespondovala s cenou v místě a čase obvyklou. Se žalobou na vydání věcí byla žalobkyně neúspěšná. Současně uvedl, že takovýmto postupem by soud porušil jednu ze zásadních zásad civilního procesního práva, postupoval by totiž v rozporu se zásadou nezměnitelnosti rozhodnutí, neboť by navzdory pravomocnému rozhodnutí soudu vydal pokyn, který by byl v příkrém rozporu se závěry, na kterých vydaná rozhodnutí stojí, a na uvedeném nic nemůže změnit ani skutečnost, že po nabytí právní moci rozhodnutí vydaných v předmětné věci došlo ke změně judikatury. Žalobkyně tak měla možnost využít některé z institutů mimořádných opravných prostředků. Vydání navrhovaného rozhodnutí tak soud nemá za opodstatněné, neboť do dne vydání rozhodnutí o schválení konečné zprávy nebyly rozptýleny pochybnosti o tom, zda při převodu předmětných nemovitostí z úpadce na žalobkyni skutečně došlo k uhrazení kupní ceny, když správkyně upozorňovala na to, že z účetní evidence úpadce vyplývá, že k úhradě kupní ceny v několika splátkách skutečně došlo, avšak takto zaplacená kupní cena byla obratem vrácena zpět v několika částkách na účet žalobkyně, aniž by žalobkyně kdykoliv důvody pro vrácení kupní ceny objasnila. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 25. 3. 2019, č. j. [číslo], bylo ve spojení s usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 17. 12. 2019, č. j. [spisová značka], rozhodnuto o návrhu správkyně konkursní podstaty na vydání rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 2. 2020. Dne 19. 2. 2020 podala správkyně konkursní podstaty návrh na dodatečné rozvrhové usnesení, které bylo vydáno Krajským soudem v [adresa] dne 3. 3. 2020, pod č. j. 46 K 10/2007-1599. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 7. 2020, č. j. [číslo], byl konkurs na majetek úpadce zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Výtěžek ze zpeněžení konkursní podstaty byl rozdělen mezi věřitele úpadce, včetně žalovaného, jehož pohledávka byla uspokojena ve výši 145 423,69 Kč, tedy podílu ve výši 1,1140000000000001 % ze zpeněžených nemovitostí [adresa] ve výši 131 452 Kč. Cena nemovitostí se v roce 2002 pohybovala mezi 12 293 000 Kč až 13 700 000 Kč.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 2991, a § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném od 31. 12. 2001 do 31. 3. 2003 (dále jen „obch. zák.“).

6. Vyložil, co se rozumí žalobou z tzv. lepšího práva, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3350/2014. Uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna k podání žaloby z „lepšího práva“, přičemž v případě úspěšnosti takové žaloby se jedná o nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně pak řešil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2002, na základě které měla žalobkyně nabýt nemovitosti od úpadce[Anonymizováno]

7. V době, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní a úpadcem, byla stejná osoba, pan [jméno FO], jednatelem žalobkyně a členem představenstva úpadce, tj. osoby jednající ve shodě, a hodnota kupní ceny pak zároveň činila více než desetinu základního kapitálu, proto bylo potřeba dle zákona, aby došlo k ocenění hodnoty nemovitostí znaleckým posudkem znalcem, kterého jmenuje soud. V rozsudku ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, pak Nejvyšší soud uzavřel, že absence vypracování znaleckého posudku nemůže být důvodem pro absolutní neplatnost smlouvy za předpokladu, že se jedná o smlouvu o převodu majetku, ve které byla sjednána tržní cena v daném místě a čase obvyklá, popř. cena pro společnost výhodnější.

8. Soud I. stupně se tedy zabýval otázkou, zda cena nemovitostí sjednaná v kupní smlouvě mezi žalobkyní a úpadcem byla cenou v místě a čase obvyklou či cenou výhodnější. Ze znaleckých posudků a z výslechu znalce bylo zjištěno, že hodnota nemovitostí se v době uzavření kupní smlouvy, tedy v prosinci 2002, pohybovala mezi 12 293 000 Kč a 13 700 000 Kč. Soud I. stupně tedy uzavřel, že sjednaná kupní cena byla výhodnější než kupní cena v místě a čase obvyklá. Poukázal též na to, že nemovitosti byly později v roce 2013 v rámci konkursního řízení zpeněženy za částku 11 800 000 Kč, přitom je nepochybné, že hodnota nemovitostí v čase roste. Z uvedených důvodů soud I. stupně neshledal kupní smlouvu neplatnou z důvodu podle § 196a odst. 3 obch. zák. Namítal-li žalovaný neplatnost kupní smlouvy dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s tvrzením, že bylo úmyslem žalobkyně a úpadce dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu, soud I. stupně žádné skutečnosti, které by takovému závěru nasvědčovaly, neshledal. Naopak bylo prokázáno, že došlo k uzavření kupní smlouvy, ve které byla sjednána kupní cena vyšší, než byla v místě a čase obvyklá hodnota nemovitostí a tato kupní cena byla žalobkyní řádně uhrazena. Žalobkyni tak svědčilo k nemovitostem „lepší právo“, přesto byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty a byly v rámci konkursu zpeněženy. Nárok žalobkyně je tedy po právu.

9. K výpočtu žalované částky soud I. stupně uvedl, že v rozvrhovém usnesení č. j. [číslo] a dodatečném rozvrhovém usnesení č. j. [číslo], byli věřitelé úpadce uspokojeni v částce 13 059 118,02 Kč. Žalovaný byl v konkursním řízení uspokojen částkou 145 423,69 Kč, přičemž 131 542 Kč bylo vyplaceno z výtěžku prodeje nemovitostí. Nemovitosti byly v rámci konkursu zpeněženy za částku 11 800 000 Kč, 1,1140000000000001 % z 11 800 000 Kč činí právě 131 452 Kč.

10. Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení. Výše úroku z prodlení byla určena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 150 o.s.ř. Důvody zvláštního zřetele hodné shledal v tom, že žalovaný nezavinil podání žaloby, ocitl se v pozici žalované strany ve své podstatě na základě zákonného ustanovení, je pasivně legitimovaným v případě žaloby z „lepšího práva“, aniž by se jakkoliv podílel na vyvolání sporu, a to zvláště s ohledem na to, že od vyplacení částky, kterou získal v konkursním řízení, uplynulo více než 10 let.

12. Soud I. stupně uložil žalovanému povinnost podle § 148 o.s.ř. nahradit náklady řízení, které platil stát, a to náklady znalečného za výslech znalce na ústním jednání dne 5. 6. 2024[Anonymizováno]

13. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Zpochybnil závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] z června 2012, který stanovil obvyklou cenu sporných nemovitostí k datu 20. 12. 2002 ve výši 13 700 000 Kč. Znalecký posudek určil věcnou hodnotu sporných nemovitostí 13 477 143 Kč a výnosovou hodnotu 13 741 440 Kč. Obvyklou cenu pak stanovil ve výši 13 700 000 Kč, a ztotožnil tak bez bližšího zdůvodnění tržní hodnotu s tržní cenou. Znalecký posudek neobsahuje žádnou přílohu, na jejímž základě by bylo možné přezkoumat všechny veličiny, které byly dosazeny do vzorce pro výpočet kapitalizační hodnoty nemovitostí. Výnosová hodnota nemovité věci musí vycházet z obvyklých cen nájmů obdobných nemovitostí v místě a čase na základě porovnání měsíčního nájmu vzorku kvalitativně podobných nemovitostí. Soud I. stupně se námitkami žalovaného nezabýval. Ani výslech znalce žalovaného nepřesvědčil. Proto navrhl vypracování revizního znaleckého posudku, tento důkaz soud I. stupně zamítl jako nadbytečný a zároveň uvedl, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že hodnota nemovitostí činila 17 000 000 Kč. Žalovaný přitom nic takového netvrdil. Žalovaný od počátku řízení též namítal, že kupní smlouva je neplatná též proto, že úmyslem stran bylo vyvést podstatný majetek z majetkové podstaty dlužnice ve prospěch žalobkyně za cenu výrazně nižší, než je cena obvyklá. Ač řízení nebylo zkoncentrováno, soud I. stupně odmítl provést důkaz dopisem ze dne 10. 11. 2008, kterým se žalobce vyjadřoval konkursnímu soudu ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Z tohoto vyjádření vyplývá, že strany smlouvy si byly vědomy tržní ceny ve výši cca 17 000 000 Kč, ale přidržely se ceny v tísni, která byla stanovena v posudku znaleckého ústavu [právnická osoba]. Cena v tísni ale nemůže být cenou obvyklou. Kupní smlouva je též neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Obě strany věděly o zadluženosti úpadce a kupní smlouvu uzavřely s úmyslem krátit věřitele pozdějšího úpadce. Ani s touto námitkou se soud I. stupně nevypořádal. Soud I. stupně též náležitě nevyhodnotil intertemporální účinky změny judikatury vztahující se k § 196a obch. zák., protože ne v každém případě je možné aplikovat změnu judikatury. Soud měl přihlížet k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy byla judikatura Nejvyššího soudu v této otázce dlouhodobě ustálena, že obě jednající strany byly z titulu svého postavení statutárních orgánů s touto judikaturou seznámeny, že svým jednáním neohrozily jenom společnost samu, ale i všechny její věřitele, že nejednaly s péčí řádného hospodáře a porušily zásady korporátní loajality. Odvolatel odkázal též na § 6 a § 8 „o.z.“, a zdůraznil, že okolnosti uzavření kupní smlouvy svědčí o zjevně nepoctivém a protiprávním jednání obou smluvních stran a není proto důvodu poskytnout žalobkyni ochranu prostřednictvím žaloby z lepšího práva. Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

14. Proti tomuto rozsudku podala též včasné a přípustné odvolání žalobkyně, její odvolání směřovalo toliko proti výroku II o nákladech řízení. Brojila proti závěru soudu I. stupně o důvodech zvláštního zřetele hodných, pro které je namístě aplikovat § 150 o. s. ř. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, k níž připojila také text žaloby, žalovaný tak měl možnost před podáním žaloby nárok žalobkyně vyhodnotit a rozhodnout se, zda nárok žalobkyně uspokojí. Žalovaný však byl zcela pasivní, k výzvě se vůbec nevyjádřil. Žalovaný nezapříčinil vznik nároku žalobkyně z lepšího práva, ale zapříčinil vznik nákladů řízení žalobkyně. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku II a žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a zopakoval důkaz níže uvedenými listinami a znaleckým posudkem (§ 213 o. s. ř.).

16. Z tržního ocenění [právnická osoba] č. [číslo] z 21. 6. 2001 odvolací soud zjistil, že tržním oceněním společnost [právnická osoba], oceňovala sporné nemovitosti za účelem ověření výše bankovní záruky (s výhradou, že posudek nemůže být použit pro jiné účely). Dospěla k závěru při použití výnosové metody, že tržní hodnota nemovitostí činí 17 000 000 Kč.

17. Z tržního ocenění nemovitostí z 18. 10. 2001 společnosti [právnická osoba]. odvolací soud zjistil, že oceňovala nemovitosti za účelem posouzení hodnoty zástavy pro potřeby úvěrového řízení u [právnická osoba]. Dospěla k závěru, že celková tržní hodnota nemovitostí činí 17 247 000 Kč a jejich hodnota v tísni činí 14 037 000 Kč. Společnost [právnická osoba] při stanovení výsledné hodnoty vyšla z výnosové metody diskontovaného cash flow plynoucího z pronájmu nemovitostí.

18. Ze znaleckého posudku č. [číslo] z 18. 6. 2012 znaleckého ústavu [právnická osoba]. (obsahujícího doložku podle § 127a o. s. ř.) vzal odvolací soud za zjištěné, že obvyklá cena sporných nemovitostí k datu 20. 12. 2002 činila 13 700 000 Kč. Znalecký úkol zněl odhadnout obvyklou cenu nemovitostí k datu 20. 12. 2002. Znalecký ústav měl jako podklad k dispozici i tržní ocenění znaleckým ústavem [právnická osoba]., tržní ocenění [právnická osoba] a ocenění [tituly před jménem] [právnická osoba]. Znalecký ústav vyšel z výnosové metody ocenění, vyložil, že nejlépe vystihuje charakter komerční nemovitosti, a dále provedl nákladové ocenění. Protože skutečné údaje o pronajatých plochách, výši nájemného a podmínkách nájemních vztahů ke dni ocenění nebylo možno z poskytnutých podkladů dovodit, znalecký ústav použil nájemné ve výši obvyklého nájemného. Hodnotil výnosy z pronájmu 1 163 m2 užitné plochy nemovitostí, vycházel z toho, že se jedná o budovu s třemi nadzemními a jedním podzemním podlažím. Podle typu plochy znalecký ústav zohledňoval též 10 %, resp. 20 % výpadek nájemného (vyplývající z toho, že zejména při změně nájemce vzniká prodleva mezi datem odchodu nájemce původního a uzavření smluvního vztahu s nájemcem novým). Shledal, že výnosy z nájemného činí 1 840 328 Kč ročně, náklady 466 184 Kč ročně a čistý zisk 1 374 144 Kč ročně. Při 10 % míře kapitalizace tak výnosová hodnota nemovitostí činí 13 741 440 Kč, obvyklá cena činí 13 700 000 Kč. Porovnávací metodu znalecký ústav nepoužil, neboť neměl dostatek informací o realizovaných prodejích s nemovitostmi obdobného charakteru ke dni ocenění, ani o aktivních nabídkách obdobných nemovitostí.

19. Znaleckým posudkem z 26. 7. 2012, č. [číslo] (který však neobsahuje doložku podle § 127a o. s. ř., a odvolací soud s ním pracoval jako s listinou podle § 129 o. s. ř.) se znalecký ústav [právnická osoba]. vyjádřil k tržnímu ocenění společností [právnická osoba] a [právnická osoba] a k „poznámkám k posudku“ [tituly před jménem] [jméno FO]. Ocenění provedené [právnická osoba]. výnosovou metodou znalecký ústav vytkl použití nestandardní sazby nájemného u příručních skladů 8 000 Kč/m2 s tím, že se pravděpodobně jedná o překlep na úrovni řádu, neboť za obvyklé lze považovat nájemné 800 Kč/m2. Dále mu vytkl chybu v počtech v nákladové položce pojištění staveb, která by i dle posouzení společnosti [právnická osoba] měla činit promile z reprodukční ceny staveb, tomu však neodpovídá společností [právnická osoba] uvažovaná částka 49,5 tis. Kč, ale částka 32 359 Kč ročně. Další drobné dílčí chyby v počtech pak znalecký ústav vytkl společnosti [právnická osoba] též v souvislosti s výpočtem nákladů na běžnou správu podle podlahové plochy, s výpočtem výnosů za poměrnou část roku 2001 a s perpetuitou od 6. roku projektu. Při přepočtu po odstranění těchto chyb a nepřesností by přitom výsledná hodnota činila 12 293 000 Kč. K použité porovnávací metodě znalecký ústav uvedl, že ocenění [právnická osoba]. je provedeno v rozporu s metodikou, jestliže jsou použity pouze 2 vzorky ke srovnání, navíc se liší lokalitou i výší užitné plochy, aniž je to při porovnání zohledněno. Ocenění společností [právnická osoba] provedenému výnosovou metodou znalecký ústav vytkl jednak to, že je v něm uvedeno, že výnosová hodnota je počítána z pronájmu [hodnota], [hodnota] a [hodnota]. Budova však má tři nadzemní podlaží a výnosová hodnota tak pravděpodobně nebyla počítána z pronájmu [hodnota]; výnosy z pronájmu tedy mohou být podhodnoceny. Dále znalecký ústav tomuto posouzení vytkl, že u jednotlivých nájmů nelze dovodit, zda se jedná o obvyklé nájemné, jak jsou jednotlivé prostory užívány a jaká je jejich výměra; u zahradní restaurace je vysoce nepravděpodobné, že by byla užívána v průběhu celého roku. Konečně, v tržném ocenění není v případě nájemného zohledněna obsazenost prostor jednotlivými nájemníky. Přitom výnosy z nájemného jsou obvykle snižovány z důvodu možného výpadku nájemného, který se u daného typu nemovitosti obvykle pohybuje mezi 10 a 20 %. Při přepočtu po odstranění těchto chyb a nedostatků by výsledná hodnota nemovitostí činila 13 336 494 Kč. K posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a ocenění provedeného výnosovou metodou znalecký ústav uvedl, že počítal s chybnou výměrou pozemku, s nadhodnocenou jednotkovou hodnotou pozemku, která neodpovídá obvyklé nebo tržní ceně pozemků v posuzované lokalitě, podhodnotil obhospodařovací náklady, které uvedl ve výši 279 960 Kč, [právnická osoba]. uvádí tyto náklady ve výši 730 000 Kč, [právnická osoba] uvádí náklady 457 950 Kč. Dle znaleckého ústavu se tyto náklady pohybují v minimální výši 460 000 Kč. Po opravě chyb hodnota nemovitosti činí 13 410 204 Kč.

20. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

21. Odvolací soud již v předchozím zrušovacím usnesení vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „[číslo]“, usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 317/2013).

22. Zmešká-li žalobce lhůtu k podání vylučovací žaloby, nebo je-li o této žalobě rozhodnuto jinak, než že soud této žalobě vyhověl, vylučovatel o vlastnické právo k sepsanému majetku nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v § 19 odst. 2 in fine ZKV. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a vylučovatel za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla). Dokud nedojde ke zpeněžení takového majetku v konkursu, zůstává vylučovateli i po zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby vlastnické právo k majetku zachováno a zrušením konkursu bez zpeněžení se mu vrací i právo s tímto majetkem nakládat. Nadto platí, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 4458/2008).

23. Judikatura Nejvyššího soudu vycházející z [číslo], jež byla shrnuta v rozsudku ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty "lepší právo" než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě; žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno. Z hlediska hmotněprávního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015).

24. Odvolací soud též již v předchozím svém rozhodnutí vysvětlil, že pro poměry projednávané věci shora uvedené znamená, že rozhodnutím ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty nedošlo k určení vlastnického práva úpadce k tomuto majetku, ale závazně konečným způsobem bylo určeno, že nemovitosti patří do konkursní podstaty a správkyně konkursní podstaty byla oprávněna tyto nemovitosti zpeněžit. Byl-li již výtěžek zpeněžení rozdělen mezi věřitele, je žalobkyně oprávněna domáhat se vydání bezdůvodného obohacení žalobou z lepšího práva, jestliže byla v době zpeněžení nemovitostí jejich vlastníkem na základě platně uzavřené kupní smlouvy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1589/2018), a to přes negativní výsledek ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.

25. I když žalovaný jako přihlášený věřitel obdržel plnění v konkursním řízení provedeným v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu v konkursním řízení, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než úpadce, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky konkursního řízení. Totéž platí o žalobě z lepšího práva podané v souvislosti s vykonávacím (exekučním) řízením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009).

26. Odvolací soud v předchozím rozhodnutí vyslovil pro soud I. stupně závazný názor s pokynem, že soud I. stupně musí v tomto řízení vyřešit otázku, zda sjednaná kupní cena v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a úpadcem byla cenou v místě a čase obvyklou, zda kupní cena byla skutečně zaplacena, tj. zda se nejednalo ve skutečnosti o bezúplatný převod majetku (§ 196a odst. 1 obch. zák.), a zda tedy žalobkyně byla v době zpeněžení majetku v konkursním řízení vlastníkem nemovitostí a zda má „lepší právo“ a je oprávněna domáhat se na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení a zda částka, které se domáhá, odpovídá podílu z prodeje sporných nemovitostí.

27. Odvolací soud též již v předchozím zrušovacím usnesení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněné pod č. 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Předpokladem neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale současně i skutečnost, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá (tržní cena).

28. Soud I. stupně se proto správně zabýval otázkou, zda v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a úpadcem, byla sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější.

29. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] z června 2012, jež obsahuje doložku dle § 127a o.s.ř., ve spojení s výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který vysvětlil a objasnil, jakým způsobem dospěl k výši obvyklé ceny 13 700 000 Kč ke dni uzavření kupní smlouvy 20. 12. 2002. Soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat správnost odborných závěrů vypracovaného znaleckého posudku, soud může hodnotit toliko přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání a logické odůvodnění znaleckého nálezu, a hodnotit závěry posudku v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. V projednávané věci byl znalecký posudek vypracován v souladu s jeho zadáním, znalecké závěry jsou podloženy a logicky odůvodněny. Znalecký ústav při stanovení obvyklé ceny vycházel z výnosové metody a obvyklého nájemného v souladu s tehdy platným zněním zákona č. 151/1997 Sb. Další k důkazu provedená tržní ocenění nejsou znaleckým posudkem (nutno uvést, že vzhledem k datu jejich vypracování ani nemohou obsahovat doložku podle § 127a o. s. ř.) a obsahují nesprávnosti v zadání a chyby ve výpočtech, což přesvědčivě vysvětlil znalecký ústav [právnická osoba] v posudku z července 2012 (s nímž je pracováno jako s listinou, jak bylo vysvětleno shora). Nutno též přihlédnout k tomu, že tržní ocenění nemovitosti společností [právnická osoba] bylo vypracováno za účelem ověření výše bankovní záruky a je výslovně uvedeno, že toto ocenění nemůže být použito pro jiné účely. Ocenění společností [právnická osoba]. je provedeno za účelem posouzení hodnoty zástavy pro potřeby úvěrového řízení.

30. Soud I. stupně správně hodnotil závěry znaleckého posudku v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, správně poukázal na to, že o tom, že kupní cena představovala cenu obvyklou, svědčí i výše kupní ceny, za niž nakonec správkyně konkursní podstaty nemovitosti prodala.

31. Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

32. Soud I. stupně nepochybil, pokud za situace, kdy závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu považoval za přesvědčivé co do úplnosti ve vztahu k zadání, logicky odůvodněné, neustanovil znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, jak navrhoval žalovaný. Ani odvolací soud po zopakování dokazování nemá pochybnosti o správnosti uvedeného znaleckého posudku, přičemž ostatní tržní ocenění správnost jeho závěrů nezpochybňují, naopak znalecký ústav přesvědčivě analyzoval jednotlivá pochybení a nesprávnost výpočtů v posuzovaných tržních oceněních.

33. Z uvedených důvodů odvolací soud považuje skutkový závěr soudu I. stupně, podle něhož obvyklá cena nemovitostí činila v době uzavření kupní smlouvy 13 700 000 Kč, za správný. A je pak správný i jeho právní závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a úpadcem není neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, za situace, kdy sjednaná cena byla výhodnější (o něco vyšší) než kupní cena v místě a čase obvyklá.

34. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu I. stupně, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že úmyslem žalobkyně a úpadce při uzavírání kupní smlouvy bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu, a tudíž námitka žalovaného, že smlouva je neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, není opodstatněná.

35. Není důvodná ani odvolací námitka žalovaného, že kupní smlouva je též neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť obě strany věděly o zadluženosti úpadce a kupní smlouvu uzavřely s úmyslem krátit věřitele pozdějšího úpadce. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, cena sjednaná v kupní smlouvě byla o něco vyšší než cena obvyklá, a tudíž dostalo-li se prodávající straně adekvátní protiplnění, nelze z posuzovaného právního úkonu (podle nyní platné právní úpravy „právního jednání“) dovozovat úmysl krátit věřitele úpadce a rozpornost s dobrými mravy.

36. Namítal-li žalovaný, že ač řízení nebylo zkoncentrováno, soud I. stupně odmítl provést důkaz dopisem ze dne 10. 11. 2008, kterým se žalobkyně vyjadřovala konkursnímu soudu ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, odvolací soud k tomu uvádí, že o koncentraci řízení byli účastníci soudem poučeni při jednání 14. 10. 2022. Soud I. stupně tedy postupoval procesně správně, nepřipustil-li tento žalovaným předložený důkaz. Nicméně ani předložený dopis z 10. 11. 2008 by nemohl vést k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, jestliže bylo prokázáno, že sjednaná kupní cena odpovídala tehdejší ceně obvyklé.

37. V rozsudku ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněném pod č. 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., že požadavkem na stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce - v situaci, kdy osoba jednající (oprávněná jednat) jménem společnosti může být ovlivněna svým vztahem k druhé straně transakce - klade zákonodárce na smluvní strany povinnost, jejíž dodržení má za cíl zabezpečit, že převod majetku bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, jíž by bylo dosaženo v daném místě a čase při obchodu uzavřeném mezi nespřízněnými osobami. Jinými slovy, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. upravuje pro vypočtené situace mechanismus, jehož účelem je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti (potažmo jejích společníků a věřitelů). Byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti.

38. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že na závěru o platnosti kupní smlouvy nemůže ničeho změnit ani odkaz žalovaného na to, že v době uzavření kupní smlouvy byla judikatura Nejvyššího soudu v této otázce dlouhodobě ustálena (míněn závěr, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je neplatnost smlouvy o převodu majetku) a že obě jednající strany byly z titulu svého postavení statutárních orgánů s touto judikaturou seznámeny. Jak bylo totiž vysvětleno, jestliže právní úkon nevedl k poškození společnosti (potažmo společníků a věřitelů) a strany svým jednáním neohrozily společnost ani její věřitele, pokud sjednaná a zaplacená kupní cena odpovídá obvyklé ceně, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo a v takovém případě není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy.

39. Z okolností uzavření kupní smlouvy nelze ani dovodit, že by se žalobkyně dopustila zneužívajícího jednání ve smyslu § 8 o. z., ze zjištěného skutkového stavu nelze dovozovat ani nepoctivost či protiprávnost jednání ve smyslu § 6 o. z., ani tato odvolací námitka tak není opodstatněná.

40. Soud I. stupně se i dostatečně vypořádal s námitkou žalovaného ohledně vývoje judikatury a vyjádřil se k retrospektivnímu působení změny judikatury v souladu se závěry Ústavního soudu. Odvolací soud k této otázce dodává, že Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval účinkem (v souladu s příslušnou procedurou provedené) změny judikatury na právní vztahy, přičemž shledal, že nový právní názor se zásadně použije i v dosud probíhajících či v budoucnu zahajovaných řízeních. Jinými slovy, použije se princip incidentní retrospektivy judikaturního odklonu (např. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. [číslo] nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. [číslo], nález sp. zn. [číslo] nebo nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. [číslo]. Ústavní soud vyslovil, že nelze přehlédnout, že změna judikatury je ve své podstatě nápravou dříve vysloveného nesprávného právního názoru, aniž by bylo podstatné, zda tato nesprávnost byla dána od počátku, nebo vyvstala až v souvislosti s uplatňováním dřívějšího právního názoru v poměrech významně se odlišujících od těch, jež byly relevantní v době jejího vzniku. Pokud by se nový právní názor nepoužil ve věci, jejíž skutkový děj sice nastal před změnou judikatury, soud ale rozhodoval až následně, znamenalo by to, že by soud v těchto věcech musel vědomě použít "nesprávný" právní názor (nález sp. zn. [číslo]. Ústavní soud současně připustil, že není namístě kategorický závěr, že se nový právní názor musí použít vždy. Jiný postup bude přicházet v úvahu za předpokladu, že jej odůvodňují konkrétní okolnosti věci při zohlednění práv všech dotčených účastníků řízení, zejména jednali-li by tito účastníci v důvěře ve správnost dosavadní judikatury a použití nového právního názoru by vedlo k nepřiměřenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. [číslo], či nález ze dne [datum] sp. zn. [číslo]).

41. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za to, že v projednávané věci není důvod neaplikovat právní názor vyslovený v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, žádné okolnosti odůvodňující jiný postup nevyšly v řízení najevo. Odvolací soud poukazuje rovněž na to, že ke změně výkladu § 196a odst. 3 obch. zák. došlo sice v průběhu konkursního řízení, avšak řadu let před zahájením tohoto řízení. Pokud byl žalovaný na základě předchozího průběhu konkursního řízení přesvědčen o spravedlivém nabytí výtěžku zpeněžení, neodpovídalo to již tehdy aktuální judikatuře Nejvyššího soudu.

42. Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé je správné. Je správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně předmětné nemovitosti řádně nabyla na základě platné kupní smlouvy a v jejím vlastnictví byly i v době konkursního řízení. Pokud byly nemovitosti v konkursním řízení zpeněženy a podíl na výtěžku vydán žalovanému, získal tím žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinen dle § 2991 o. z. vydat. Plnění přijaté žalovaným bylo plněním bez právního důvodu.

43. Jak bylo již shora vyloženo, pokud úpadce nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohl žalovanému svědčit žádný spravedlivý důvod k tomu, aby si mohl podíl na výtěžku ponechat, neboť nelze považovat za spravedlivé, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla uspokojena z majetku někoho jiného než úpadce (srov. již výše uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015).

44. Odvolací soud považuje za nezbytné ve smyslu § 13 o. z. uvést, že v obdobných věcech, v nichž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení proti jiným účastníkům stejného konkursního řízení, již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že nároku žalobkyně bylo vyhověno, shodná kupní smlouva byla posouzena jako platná a soudy dospěly ke shodnému závěru jako v nyní souzené věci, že žalovaní vyplacením podílu na výtěžku získali na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které jsou povinni dle § 2991 o. z. vydat (věc projednávaná u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], rozhodnuta rozsudkem soudu I. stupně ze dne 16. 11. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 3. 2023, č. j. [spisová značka], dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2231/2023, věc projednávaná u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], rozhodnuta rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 5. 2023, č. j. [spisová značka], dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. [spisová značka]).

45. Odvolací soud se dále zabýval odvoláním žalobkyně směřujícím proti výroku II, jímž žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř.

46. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že specifické okolnosti daného případu odůvodňují odepření náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni. Žalovanému vskutku nelze vytýkat, že byl přesvědčen o svém právu na podíl na výtěžku, že jej s ohledem na průběh konkursního řízení považoval za spravedlivě nabytý a požadavku žalobkyně se bránil, a to i přes zaslanou předžalobní výzvu. Tyto skutečnosti při posuzování možnosti aplikace § 150 o. s. ř. ospravedlňují neochotu žalovaného dobrovolně žalobkyni vydat, co získal v konkursním řízení. V těchto okolnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni, i když úvaha soudu I. stupně o uplynutí 10 let od vyplacení žalované částky v konkursním řízení je chybná.

47. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

48. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení již důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení neshledal. Žalovaný již byl seznámen se skutkovým stavem i právním hodnocením soudem I. stupně, a pokud nadále trval na své argumentaci, s níž se již soud I. stupně vypořádal, není namístě odpírat žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

49. Úspěšné žalobkyni vznikly náklady za právní zastoupení ve výši odměny 9 570 Kč za 1 a úkonu právní služby, k odměně náleží paušální náhrada výdajů ve výši 750 Kč (300 + 450 Kč) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále náleží částka 2 167 Kč odpovídající 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem náklady činí 12 487 Kč.

Poučení