14 Co 535/2024 - 196

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Soni Burešové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 371 800 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. července 2024, č. j. 64 C 161/2022-162, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I mění tak, že se konstatuje, že v řízení o odstranění stavby chaty č. ev. [číslo] na pozemku st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo] a o dodatečném povolení její stavby, vedeném před Městským úřadem v [místo], a v navazujících soudních řízeních došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a ve výroku I se potvrzuje ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky 371 800 Kč s příslušenstvím.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 32 973 Kč k rukám [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 542 Kč k rukám [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 371 800 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 3. 12. 2022 do zaplacení [výrok I], a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované finančního zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o odstranění stavby chaty č. ev. [číslo] na pozemku st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo] a o dodatečném povolení této stavby, vedeném před Městským úřadem v [místo] a v navazujících soudních řízeních. Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a rovněž stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. [číslo], vše v katastrálním území [místo]. Stavebníci [jméno FO] a [jméno FO] postavili v roce 2000 na pozemku st. parc. č. [číslo], který bezprostředně sousedí s žalobcovými nemovitostmi, černou stavbu ev. č. [číslo], která nedodržuje zákonem stanovenou vzdálenost od hranice pozemku a která přesahuje na pozemek ve vlastnictví žalobce. Dne 6. 8. 2008 bylo před Městským úřadem v [místo] zahájeno řízení o odstranění této černé stavby, dne 16. 12. 2009 stavební úřad oznámil zahájení řízení o dodatečném povolení této stavby. Černá stavba omezuje řádný výkon vlastnického práva žalobce. Žalobce je po dobu 14 let držen v nejistotě ohledně toho, zda bude stavba odstraněna nebo dodatečně povolena, což negativně ovlivňuje jeho psychickou sféru a důvěru v řádný a účinný postup orgánů veřejné moci. Za vzniklou újmu se žalobce domáhá zadostiučinění ve finanční podobě. Význam předmětu řízení žalobce je subjektivně zvýšený, a to z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu (chronické onemocnění [Anonymizováno] v 5. stadiu, [Anonymizováno], [Anonymizováno] II. typu, [Anonymizováno] choroba [Anonymizováno] a revmatická polymyalgie, v roce 2018 infarkt myokardu).

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Řízení vykazuje vyšší procesní složitost, kdy 5x rozhodoval stavební úřad, o odvolání rozhodoval 5x krajský úřad a 2x na základě rozsudku správního soudu. Řízení bylo několikrát přerušeno. Žalobce každé rozhodnutí správních orgánu napadá odvoláním nebo žalobou, což má zásadní vliv na celkovou délku řízení. Žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť zejména s ohledem na výsledek předchozího civilního řízení v úvahu nepřicházelo jiné rozhodnutí stavebního úřadu než dodatečné povolení stavby. Žalobce byl jen vedlejším účastníkem ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Žalobce dotčené nemovitosti užívá toliko k rekreačním účelům. V době vydání stavebního povolení a realizace stavby matka žalobce proti provádění stavby nijak nebrojila, stavební úřad ji však nepřibral jako účastníka řízení o povolení stavby, což vedlo k tomu, že stavební povolení nenabylo právní moci. V rámci řízení o dodatečném povolení stavby se posuzuje soulad umístění stavby se stavebním zákonem a prováděcí vyhláškou č. 501/2006 Sb., ty však povolují umožnit výjimku.

4. Soud I. stupně provedeným dokazováním a z nesporných tvrzení stran zjistil, že předmětem řízení o dodatečném povolení stavby byla rekreační chata na pozemku st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo], kterou na základě stavebního povolení č. j. výst. [číslo] ze dne 25. 7. 1989 provedli právní předchůdci ([jméno FO] a [jméno FO]) současných vlastníků ([jméno FO] a [jméno FO]). [jméno FO] a [jméno FO] se stali vlastníky pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] a pozemků st. parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo] v katastrálním území [místo] v roce 2004, a to na základě kupní smlouvy. Sousední pozemky parc. č. [číslo] a st. parc. č. [číslo] jsou ve vlastnictví žalobce. Původním vlastníkem byla matka žalobce [jméno FO]. Ve spoluvlastnictví žalobce, [jméno FO] a [jméno FO] (každý 1/3) jsou i sousední pozemky parc. č. [číslo], [číslo] a st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo]. Proti stavebnímu povolení podala [jméno FO] v roce 2002 odvolání. Krajský úřad její odvolání rozhodnutím ze dne 10. 2. 2006 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojila správní žalobou a Krajský soud v [místo] rozsudkem sp. zn. [spisová značka] rozhodnutí krajského úřadu a rozhodnutí stavebního úřadu zrušil, neboť stavební úřad [jméno FO] opomenul jako účastníka v řízení o povolení rekreační stavby.

5. Ještě před zahájením řízení o dodatečném povolení stavby se žalobce občanskoprávní žalobou domáhal, aby [jméno FO] a [jméno FO] odstranili z pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] část stavby rekreační chaty č. ev. [číslo] (konkrétně část střechy a okapu), která přesahuje hranici pozemků žalobce, a aby se zdrželi zásahů do jeho vlastnického práva žalobce tím, že jejich stavba ev. č. [číslo] je v nedostatečné odstupové vzdálenosti od pozemků žalobce, a to ve vzdálenosti 14 - 78 cm. Okresní soud [adresa] rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. [spisová značka], žalobu zamítl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. [spisová značka]. Žalobcovu ústavní stížnost Ústavní soud jako nedůvodnou usnesením ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/08, odmítl. Obecné soudy žalobu shledaly rozpornou s dobrými mravy, hodnotily ji jako šikanózní, když stavba přesahuje nad pozemek žalobce jen v zanedbatelné výměře v řádech několika centimetrů, navíc ve výšce zvýšeného I. nadzemního podlaží, a jde-li o negatorní žalobu, je žalobcova újma zanedbatelná.

6. Městský úřad v [místo] [dále jen „stavební úřad“] opatřením z 6. 8. 2008 oznámil účastníkům zahájení řízení o odstranění stavby rekreační chaty ev. č. [číslo] na pozemku st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo] [dále jen „stavba chaty“]. Dne 25. 8. 2008 podali [jméno FO] a [jméno FO] žádost o dodatečné povolení stavby chaty. Stavební úřad řízení o odstranění stavby dne 10. 9. 2008 přerušil. Dne 16. 12. 2009 oznámil účastníkům zahájení řízení o dodatečném povolení stavby chaty. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 18. 2. 2010, č. j. [spisová značka], byla stavba chaty dodatečně povolena. K odvolání žalobce a [jméno FO] Krajský úřad [místo] [dále jen „Krajský úřad“] svým rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010, č. j. [spisová značka], dodatečné povolení stavby potvrdil, odvolání zamítl. Krajský soud v [místo] rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka], rozhodnutí krajského úřadu i stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dodatečně povolená stavba chaty byla umístěna v rozporu s § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve vzdálenosti 9,86 m od sousední chaty, a nikoliv v minimální vzdálenosti 10,00 m. Stavební úřad poté usnesením ze dne 13. 7. 2012 řízení přerušil do rozhodnutí o žádosti o povolení výjimky z § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012 výjimku povolil, k žalobcovu odvolání Krajský úřad rozhodnutí stavebního úřadu dne 14. 12. 2012 potvrdil. Následným rozhodnutím ze dne 13. 2. 2013, č. j. [spisová značka], stavební úřad stavbu rekreační chaty opět dodatečně povolil. K odvolání žalobce a [jméno FO] Krajský úřad rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013, č. j. [spisová značka], rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 5. 2013, č. j. [spisová značka], byla stavba dodatečně povolena. K odvolání žalobce a [jméno FO] Krajský úřad svým rozhodnutím ze dne 5. 2. 2014, č. j. [spisová značka], rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání zamítl. Stavební úřad následně rozhodnutím z 28. 2. 2014 zastavil řízení o odstranění stavby. Proti rozhodnutí Krajského úřadu podal žalobce správní žalobu. Krajský soud v [místo] rozsudkem ze dne 31. 7. 2015, č. j. [spisová značka], rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 5. 2. 2014 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť vedoucí odboru [název] Krajského úřadu byl z projednání a rozhodování věci vyloučen a zřejmě nelze určit žádnou jinou úřední osobu, která by mu nebyla podřízena. Poté ředitel Krajského úřadu [místo] usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. [spisová značka], pověřil projednáním a rozhodnutím o odvolání [tituly před jménem] [jméno FO], zařazenou na Krajském úřadu v odboru dopravy silničního hospodářství. Dne 2. 11. 2015 žalobce namítl věcnou nepříslušnost silničního správního úřadu k projednání a rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby. K tomuto podnětu [ústřední orgán] dne 13. 1. 2016 žalobci sdělilo, že neshledalo zákonné podmínky k postupu podle § 131 odst. 4 správního řádu, neboť nedošlo k vyloučení všech úředních osob zařazených do krajského úřadu, ale toliko vedoucího odboru [název] krajského úřadu a osob, které jsou mu podřízeny. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č. j. [spisová značka], odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby chaty ze dne 30. 5. 2013 potvrdil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu podal žalobce opět správní žalobu. Krajský soud v [místo] rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. [spisová značka], rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, neboť shledal nezákonným rozhodnutí, kterým [ústřední orgán] - generální ředitelství [název] potvrdilo závazné stanovisko. Krajský úřad poté rozhodnutím dne 17. 6. 2019, č. j. [spisová značka], zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 5. 2013 a věc mu vrátil k novému projednání. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 14. 2. 202, č. j. [spisová značka], stavbu chaty dodatečně povolil. Žalobcovo odvolání Krajský úřad rozhodnutím ze dne 10. 3. 2021, č. j. [spisová značka], zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalobcovu správní žalobu Krajský soud v [místo] rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. [spisová značka], zamítl. A následně žalobcem podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem z 14. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka], zamítl. Žalobce podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 24, 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/23, odmítl. Usnesení Ústavního soudu bylo žalobci doručeno dne 22. 11. 2023.

7. Žalobce svůj nárok na finanční zadostiučinění nemajetkové újmy u žalované uplatnil. Žalovaná ve stanovisku ze dne 8. 2. 2023 konstatovala porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, omluvila se za průtahy v řízení o dodatečném povolení stavby pro rekreaci na pozemku, který sousedí s pozemkem ve vlastnictví žalobce. Stanovisko bylo žalobci doručeno dne 3. 3. 2023.

8. Z lékařských zpráv soud I. stupně zjistil, že žalobci byla diagnostikováno: chronické onemocnění [Anonymizováno] (stadium 5), [Anonymizováno] mellitus 2.typu, [Anonymizováno] choroba [Anonymizováno], [Anonymizováno] hypertenze, [Anonymizováno] polymyalgie, [Anonymizováno], [Anonymizováno] reflux.

9. Z dalších žalobcových důkazů (ze souhrnné zprávy týkající se rekreační chaty, oznámení stavebního záměru z 15. 1. 2007 a z žádosti o závazné stanovisko z 15. 1. 2020) neučinil soud I. žádná významná skutková zjištění.

10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně zejména dle § 1, § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“].

11. Soud I. stupně uzavřel, že posuzované řízení, vedené před správními úřady a před správními soudy, jakož i Ústavním soudem, ve vztahu k žalobci trvalo od srpna 2008, kdy bylo žalobci stavebním úřadem oznámeno jeho zahájení, až do listopadu 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu, celkem cca 15 let a 3 měsíce.

12. Soud I. stupně uvážil, že řízení nebylo složité po skutkové stránce, ale vykazovalo významnější složitost procesní, a to s ohledem na procesní aktivitu účastníků, zejména četnost podaných opravných prostředků. Jde-li o jednání žalobce, soud I. stupně zohlednil, že podával velké množství námitek, odvolání a správních žalob. Orgány veřejné moci nepostupovaly v řízení bez průtahů, když v roce 2018 nebyl učiněn žádný úkon, a rozhodnutí správních orgánů byla krajským soudem opakovaně rušena. O správních žalobách bylo rozhodnuto do roku a půl, o kasační stížnosti do 9 měsíců. Jde-li o kritérium významu předmětu řízení pro žalobce, soud I. stupně zohlednil, že ještě před zahájením posuzovaného řízení byla civilními soudy jako nedůvodná zamítnuta žalobcova žaloba, kterou se domáhal odstranění části stavby chaty, která přesahuje hranici pozemků žalobce, a zdržení se zásahů do vlastnického práva žalobce tím, že je stavba chaty umístěna v nedostatečné odstupové vzdálenosti od pozemků žalobce. Když byla odmítnuta i žalobcova ústavní stížnost, žalobce dle názoru soudu I. stupně již věděl, že odstranění stavby nebude docíleno. Nadto bylo řízení o odstranění stavby ukončeno k 28. 2. 2014 zastavením řízení. Nejistota žalobce o tom, zda by předmětná stavba mohla být odstraněna, tím dle soudu I. stupně nezbytně skončila. V případě nemovitostí žalobce se jednalo o pozemky se stavbou určenou k rekreačnímu vyžití, kterou žalobce permanentně neobýval. Soud I. stupně dále zohlednil, že stavebníci stavby chaty vycházeli z omluvitelného omylu, že ji staví v dostatečné odstupové vzdálenosti od hranice pozemků, neboť vycházeli z původního oplocení a proti provádění stavby nebyly vzneseny žádné námitky. Žalobcovo vlastnické právo bylo dotčeno, avšak jednalo se pouze o pár desítek cm, soud I. stupně proto význam předmětu pro žalobce hodnotil jako nízký, na čemž ničeho nemůže změnit ani nepříznivý zdravotní stav žalobce. Přestože správní soudy rušily rozhodnutí Krajského úřadu, popř. i stavebního úřadu, neboť žalobcovy námitky byly důvodné (rozpor s vyhláškou, podjatost, nezákonnost závazného stanoviska [ústřední orgán]), v civilním řízení byla negatorní žaloba zamítnuta a správní řízení o odstranění stavební bylo zastaveno, bylo proto zřejmé, že stavba chaty dodatečně povolena bude.

13. Odkazoval-li žalobce na rozsudek Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], jednalo se o řízení o odstranění sousední stavby postavené v rozporu s územním plánem a stavebním povolením. Tvrdil-li žalobce, že nemůže na svém pozemku postavit novou chatu, toto tvrzení nedoložil.

14. Soud I. stupně uzavřel, že délka řízení 15 let a 3 měsíce nepřiměřená byla, avšak vzhledem k nepatrnému významu předmětu řízení pro žalobce je adekvátním zadostiučiněním konstatování porušení práva žalobce a omluva, které již žalovaná žalobci ve svém stanovisku poskytla.

15. Soud I. stupně proto žalobu na finanční zadostiučinění nemajetkové újmy zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu.

17. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že posuzované řízení bylo jako celek extrémně dlouhé. Odkázal na část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích a k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je třeba přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). V rozsudcích ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020, k tomu Nejvyšší soud dodal, že i snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatování porušení práva má své místo jen tehdy, byl-li význam nepatrný. A soud I. stupně v bodu 15 napadeného rozsudku hodnotil význam předmětu pro žalobce jako nízký. V bodu 19 pak zcela nepřezkoumatelně soud I. stupně uvádí význam předmětu řízení pro žalobce nepatrný.

18. Dle žalobce však význam řízení nebyl pro žalobce nízký, natož nepatrný. Žalobce v řízení před soudem I. stupně poukazoval na 2 rozhodnutí Městského soudu v [místo], a to rozsudek č. j. [spisová značka], kde se jednalo o nárok na odškodnění uplatněný účastníky řízení o odstranění stavby, jednalo se o účastníky dotčené danou stavbou, nikoli vlastníka stavby. Shledán byl standardní význam předmětu řízení pro žalobce. Žalobce dále odkazoval na rozsudek Městského soudu v [místo] č. j. [spisová značka]. Soud I. stupně se s touto žalobcovo argumentací nevypořádal.

19. Svůj závěr o absenci nejistoty žalobce o výsledku řízení založil soud I. stupně na neúspěchu předchozí občanskoprávní žaloby žalobce, správní orgány (ani správní soudy) však nebyly rozhodnutími civilních soudů vázány. Dle žalobce nelze ničeho dovozovat ani ze skutečnosti, že řízení o odstranění stavby bylo k 28. 2. 2014 ukončeno zastavením řízení. Žalobce pokračoval ve sporu a napadal dodatečné povolení stavby. Pokud by bylo dodatečné povolení stavby zrušeno, stavební úřad by musel pokračovat v řízení o odstranění stavby, resp. formálně zahájit nové řízení o odstranění. Žalobce byl v přesvědčení, že požadavky na výstavbu, včetně požadavků na odstupové vzdálenosti, musí stavebník respektovat. Stavebník stavby chaty svévolně a v rozporu s právními předpisy omezil vlastnické právo žalobce a jeho matky. Žalobce usilovat o to, aby stavba nebyla dodatečně povolena a byla odstraněna. V případě nepatrného významu by jistě neinvestoval do této záležitosti takové množství času i peněz. U žalobce nelze hovořit o nezájmu o výsledek řízení.

20. Naposledy žalobce vytýkal soudu I. stupně, že nezohlednil skutečnost, že žalobcův zdravotní stav je značně nepříznivý, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu je v takovém případě dán zvýšený význam řízení. S touto námitkou se soud I. stupně řádně nevypořádal.

21. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a aby přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

22. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně.

23. Připomenula významnou skutečnost, že stavba chaty byla povolena rozhodnutím stavebního úřadu již ze dne 25. 7. 1989, přičemž k jejímu nesprávnému umístění došlo v důsledku omluvitelného omylu, kdy právní předchůdce současných vlastníků při umístění stavby vycházel ze stavu původního oplocení, byl v dobré víře, že chatu staví v dostatečné odstupové vzdálenosti. Stavební povolení bylo následně zrušeno až rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 10. 2. 2006 na základě odvolání opomenutého účastníka řízení, [jméno FO], podaného cca až 16 let po vydání stavebního povolení. [jméno FO] nezakročila proti stavbě v době její realizace, přestože od počátku o umístění stavby chaty věděla a ani se nedomáhala zastavení stavebních prací. Soud I. stupně přikládal správně význam i rozsudkům Okresního soudu [adresa] ze dne 9. 5. 2007, č. j. [spisová značka], Krajského soudu v [místo] ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. [spisová značka], a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn III. ÚS [Anonymizováno]/08, kterými byla definitivně vyřešena zásadní občanskoprávní otázka týkající se přesahu části střechy nad sousední pozemek a také odstranění stavby chaty. Smyslem poskytnutí zadostiučinění újmy z nepřiměřené délky řízení je přitom kompenzace stavu nejistoty ohledně výsledku řízení. Dle žalované však žalobce žádnou takovou nejistotu pociťovat nemohl. Nadto nepřiměřená délka řízení byla zásadním způsobem ovlivněna procesní aktivitou žalobce, kdy správní i soudní orgány musely v různých instancích řešit velké množství námitek, odvolání, žalob, z nichž některé byly úspěšné, většinou však nikoli. Správný je závěr soudu I. stupně o nízkém až nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, kdy provedením stavby a dodatečným povolením stavby chaty nebylo nijak dotčeno či omezeno právo žalobce nakládat s pozemky, které užívá k rekreačním účelům. Žalobce byl v řízení účastníkem z titulu vlastnických práv k sousednímu pozemku. O jeho právech tedy nebylo v řízení o dodatečném povolení stavby rozhodováno. Práva žalobce sice mohla být přesahem střechy a okapu stavby chaty dotčena v rozsahu několika centimetrů, ale pouze nepatrně a bezvýznamně. Žalobce byl pouze vedlejším účastníkem dle § 27 odst. 2 správního řádu, přičemž dle judikatury Nejvyššího soudu vedlejší účastník správního řízení nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.

24. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

25. Při odvolacím jednání žalovaná výslovně upozornila, že konstatování práva a omluvu žalobci neposkytla za nepřiměřenou délku celého řízení, ale toliko za průtahy před správními orgány.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka], rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. [spisová značka], rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. [spisová značka], a konečně stanoviskem žalované ze dne 8. 2. 2023.

27. Z rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že ve správním řízení bylo toliko namítáno, že dodatečně povolovaná stavba chaty nesplňuje obecné technické požadavky na výstavbu, jelikož odporuje § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. tím, že je ve vzdálenosti kratší, než předepsaných 10 m. Dle správního soudu není primárně sporu o tom, že odstupová vzdálenost mezi chatami je menší než 10 metrů. Tato skutečnost však neznamená, že by takovou stavbu nebylo možné (dodatečně) povolit, když podle § 26 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je možná výjimka z ustanovení § 25 odst. 3 téže vyhlášky. Podmínkou je, že se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. O takové výjimce však musí být vedeno řízení, k čemuž v dané věci nedošlo. Krajský soud v [místo] proto rozhodnutí Krajského úřadu [místo], odboru [název], ze dne 6. 9. 2010 a rozhodnutí Městského úřadu [místo], odboru výstavby, ze dne 18. 2. 2010, kterými byla stavba chaty dodatečně povolena, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

28. Z rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že vzdálenost mezi nejbližšími rohy chat je 9,86 metrů, že stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. [spisová značka], povolil výjimku z § 25 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. pro umístění stavby rekreační chaty E [číslo] na pozemku st. p. [číslo] v katastrálním území [místo]. Odvolání žalobce a matky žalobce Krajský úřad svým rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, č. j. [spisová značka], zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 9. 2012 potvrdil. V pokračujícím řízení o dodatečném povolení stavby chaty poté stavební úřad rozhodnutím ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. [spisová značka], stavbu chaty dodatečně povolil a odvolání žalobce Krajský úřad rozhodnutím ze dne 5. 2. 2014, č. j. [spisová značka], zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Ve správní žalobě žalobce namítal, že vedoucí odboru [název] Krajského úřadu měl být z projednávání a rozhodování věci vyloučen, neboť jako vedoucí referátu [název] Okresního úřadu [adresa] vydal dne [datum] kolaudační rozhodnutí, jímž povolil užívání předmětné stavby chaty. Tuto námitku shledal správní soud důvodnou a rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 5. 2. 2014, č. j. [spisová značka], proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

29. Z rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že ředitel Krajského úřadu usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. [spisová značka], určil [tituly před jménem] [jméno FO] pracovnici [orgán], oprávněnou úřední osobou k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci odvolání žalobce a matky žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 5. 2013, č. j. [spisová značka], a že [ústřední orgán] dne 13. 1. 2016 pod č. j. [spisová značka] žalobci sdělilo, že jeho námitka věcné nepříslušnosti není důvodná, když nedošlo k vyloučení všech úředních osob zařazených do Krajského úřadu, ale toliko vedoucího odboru [název] a úředních osob, které jsou mu služebně podřízeny, a zároveň existuje jiná úřední osoba, která může vést řízení o odvolání a rozhodovat o něm. Proti následně vydanému rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 31. 3. 2016, č. j. [spisová značka], kterým bylo odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby chaty ze dne 30. 5. 2013, podal žalobce opět správní žalobu. Namítal, že rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem, namítal neúplnost podkladů (absence územního rozhodnutí, absence souhlasu vlastníků sousedních nemovitostí, absence požárně bezpečnostního řešení přesahu), namítal, že předmětná stavba chaty přesahuje na pozemek parc. č. [číslo] a že nelze vycházet z rozsudků civilních soudů, namítal, že stavební úřad a Krajský úřad nevypořádaly veškeré jeho námitky vůbec nebo je vypořádaly jen zčásti. Ke správní žalobě se vyjádřili vlastníci stavby chaty [jméno FO] a [jméno FO], cítili se poškozeni tvrzením žalobce, že je před koupí nemovitostí informoval, to se nezakládá na pravdě. Chatu č. [číslo] koupili v dobré víře a nebylo jim nic známo, neboť měla řádné stavební povolení, kolaudační rozhodnutí, byla zapsána v katastru nemovitostí a nebyla zatížena žádným věcným břemenem. Původní vlastník umístil stavbu v dobré víře v dostatečné odstupové vzdálenosti od stávajícího oplocení sousedního pozemku. Po celých 13 let předchůdci žalobce nevznesli žádnou námitku proti výstavbě, ani nezahájili řízení proti řádně povolené stavbě. Z toho je zřejmé, že obě strany považovaly hranice pozemku za správné. Není pravda, že je vlastnické právo žalobce omezováno, jeho žaloba na odstranění části stavby a na zdržení se zásahů do vlastnického práva byla jako nedůvodná zamítnuta. Veškeré soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že jednání žalobce je šikanózní. Správní soud shledal námitky žalobce nedůvodnými. Připomenul mimo jiné, že bylo povoleno výjimečné snížení minimální odstupové vzdálenosti mezi stavbami pro rodinnou rekreaci z 10 metrů na 9,86 metru, tj. o 14 cm čili o 1,4 %, a že povolením výjimky došlo k nedodržení požadavku dotčené vyhlášky jen ve velmi malém rozsahu. Jdeli o přesah stavby na (nad) sousední pozemek, správní soud uvedl, že o této námitce byl příslušný rozhodnout primárně civilní soud, což se také stalo (řízení vedené u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]), a to ještě před zahájením řízení o dodatečném povolení stavby. Žalobce se žalobou neúspěšně domáhal odstranění části stavby chaty (část střechy a okapu) a aby se stavebníci zdrželi zásahů do jeho vlastnického práva tím, že jejich stavba chaty je umístěna v nedostatečné odstupové vzdálenosti od nemovitostí žalobce. Ani jeden z nároků nebyl shledán důvodným. Správní soud na rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu plně odkázal s tím, že k nim nemá co dodat. Uvedl dále, že žalobci bylo pro možnost realizace jím případně zamýšlené stavby požádal o výjimku z odstupové vzdálenosti staveb pro rodinnou rekreaci podle § 26 vyhl. č. 501/2006 Sb. Správní soud však shledal důvodnou žalobcovu námitku, že ze závazného stanoviska [název] ze dne 27. 7. 2010 není zřejmé, zda byla skutečně posouzena projektová dokumentace zejména co do zhodnocení odstupových vzdáleností, přesto [ústřední orgán] – Generální ředitelství [název] dne 20. 12. 2013 toto závazné stanovisko potvrdilo. Jelikož Krajský úřad nepožádal [ústřední orgán] – Generální ředitelství [název] o nápravu, tedy se s námitkou žalobce nevypořádal, správní soud jeho rozhodnutí ze dne 31. 3. 2016, č. j. [spisová značka], zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

30. Ze stanoviska žalované ze dne 8. 2. 2023, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že dne 8. 9. 2022 potvrdila přijetí žádosti žalobce o finanční zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení o dodatečném povolení stavby chaty a že žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, když k průtahům zřejmě došlo, a za tyto průtahy způsobené stavebním úřadem a Krajským úřadem se žalobci omluvila.

31. Odvolací soud dále z odůvodnění rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. [spisová značka], zjistil, že tamní žalobci, kterým bylo přiznáno odškodnění ve finanční podobě, byli (vedlejšími) účastníky řízení o odstranění sousední stavby, a to po dobu 19 let, kdy se jednalo o nelegální stavbu rodinného domu a doplňkových staveb, přičemž rozsah nepovolených staveb na sousedním pozemku výrazně zasahoval do možnosti užívání nemovitosti poškozených žalobců. Význam předmětu řízení pro poškozené žalobce byl shledán standardním. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že rovněž tamní žalobci, kterým bylo přiznáno odškodnění ve finanční podobě, byli účastníky řízení o odstranění sousední stavby, a to po dobu necelých 10 let, přičemž nepovolenými stavbami byl snížen komfort užívání jejich rekreačního zařízení. Žalobci tvrdili, že nevhodnost jejich domku v přespávání byla způsobena právě sousedními černými stavbami. Význam předmětu řízení pro poškozené žalobce byl shledán standardním.

32. Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

33. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

34. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

35. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

36. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS [Anonymizováno]/20, z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

37. V návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2021, odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu tak již nadále nebude při posuzovávání nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, které do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde osprávní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny.

38. V rozsudku ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022, pak Nejvyšší soud setrval na svých dřívějších závěrech, že v případě práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a následně soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), nyní tedy včetně řízení podléhajících čl. 38 odst. 2 Listiny – poznámka Nejvyššího soudu. Vysvětlil, že je tomu tak proto, že z hlediska účastníků řízení je posuzován stále tentýž nárok, byť před různými orgány veřejné moci. Protože nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí, je zřejmé, že se daná nejistota, v níž újma spočívá, vztahuje k celé době, po kterou je věc projednávána.

39. Předmětem řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby nepochybně bylo ústavně zaručené právo žalobce vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce - vlastník sousední nemovité věci - v řízení vystupoval jako jeho účastník. Mimo jiné i z důvodu ochrany tzv. sousedských práv je i vlastník sousední nemovité věci, jehož vlastnické právo může být přímo dotčeno, účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, aby již v tomto řízení vlastník mohl uplatnit své námitky.

40. S ohledem na výše rozvedené odvolací soud přisvědčuje závěru soudu I. stupně, že rozhodování o zadostiučinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o řízení o dodatečném povolení stavby, resp. o odstranění stavby, které probíhalo před správními orgány i před správními soudy, je třeba posuzovat jako celek, tj. jako řízení jediné.

41. Soud I. stupně rovněž správně uvážil, že se kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

42. Soud I. stupně správně pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení prioritně ohraničil jeho trvání, tj. stanovil počátek a konec řízení [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „Stanovisko“], když zjistil, že délka posuzovaného řízení činila od oznámení zahájení řízení žalobci v srpnu 2008 do listopadu 2023, kdy žalobci bylo doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti, celkem cca 15 let a 3 měsíce.

43. Odvolací soud přisvědčuje soudu I. stupně rovněž v úvaze, že vzhledem ke zjištěným okolnostem posuzovaného řízení nelze jeho délku podkládat za přiměřenou.

44. Jak uvedl již soud I. stupně, řízení nebylo složité po skutkové stránce. Řízení bylo složitější po stránce procesní, a to zejména s ohledem na (soudem I. stupně zjištěné a popsané) velké množství námitek a podaných opravných prostředků (vyjma – jak dále uvedeno – správních žalob ve 3 případech). Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Podání řádných a mimořádných opravných prostředků proto nelze žalobci přičítat k tíži, ale nelze je přičítat ani k tíži rozhodujících soudů, nejde-li o tzv. kvalifikovanou kasaci, nýbrž je třeba přihlédnout k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu opakovaného řízení před soudy vyšších stupňů. Žalobce se na délce řízení nepodílel, podávání opravných prostředků je třeba – jak výše vysvětleno - zohlednit v kritériu složitosti řízení. Jde-li o postup rozhodujících orgánů, soud I. stupně zjistil absolutní nečinnost v roce 2018, dále je třeba přisvědčit, že správní soudy rušily rozhodnutí správních úřadů z důvodu podstatných porušení procesních předpisů (nebyla povolena výjimka, rozhodovala vyloučená osoba, [ústřední orgán] nebylo požádáno o nápravu potvrzení stanoviska [název]), což je třeba zohlednit právě v kritériu postupu rozhodujících orgánů, nikoliv pak v kritériu složitosti.

45. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je zároveň nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část. IV. písm. d) Stanoviska] a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Řízení o dodatečném povolení sousední stavby (či o odstranění takové stavby) samo o sobě pro vlastníka sousední nemovitosti objektivně zvýšený význam nemá. Odvolací soud naopak shledal z důvodů níže rozvedených význam předmětu řízení pro žalobce minimální, nepatrný. Význam předmětu řízení se přitom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy.

46. Odvolací soud si je vědom, že samotný výsledek řízení je obecně pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odškodnění nevýznamný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, či nověji např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1719/2018]. Uvedené však neplatí v případech, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy v případech zřejmě bezúspěšného uplatňování práva [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014], uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn.[Anonymizováno]30 Cdo 3370/2011], anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

47. O takový výjimečný případ se dle názoru odvolacího soudu jedná i v souzené věci.

48. Bylo zjištěno, že řízení o dodatečném povolení stavby chaty (o odstranění stavby chaty) předcházelo řízení občanskoprávní, ve kterém se žalobce proti vlastníkům dotčené stavby chaty domáhal odstranění její části (části střechy a okapu), která přesahuje nad jeho pozemek a dále se domáhal zdržení se zásahů do jeho vlastnického práva tím, že jejich stavba chaty je umístěna v nedostatečné odstupové vzdálenosti od jeho nemovitostí. Bylo dále zjištěno, že tato žaloba byla stran obou nároků zamítnuta, a to jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žaloba byla civilními soudy označena jako šikanózní, když stavba chaty přesahuje nad pozemek žalobce jen v zanedbatelné míře a když újma žalobce vzniklá v důsledku blízkosti stavby chaty u hranic jeho pozemku je zanedbatelná. V následném řízení o dodatečném povolení stavby rozhodující orgány, jde-li o přesah stavby chaty nad pozemek žalobce, z civilních rozsudků a z rozhodnutí Ústavního soudu vycházely, zcela na ně odkazovaly.

49. Jde-li o onu nedostatečnou vzdálenost, která, jak bylo zjištěno, nečinila vyhláškou stanovených 10 metrů, ale 9,86 metru, tedy o 14 cm méně, již v roce 2012 byla pravomocně povolena výjimka z ustanovení § 25 odst. 3 vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Dle názoru odvolacího soudu proto již žalobce nemohl být v nejistotě, že stavba chaty dodatečně povolena bude. Byť i v následných rozhodnutích rozhodujících správních orgánů došlo k procesním pochybením, věc sama již byla zřejmá, opakovaně bylo rozhodováno toliko kvůli pochybením procesním či formálním.

50. Je třeba rovněž zohlednit, že až po více než 10 letech začala matka žalobce původní stavební povolení zpochybňovat, tzn. po dobu více než 10 let rodina žalobce žádnou újmu či zásah do vlastnických práv umístěním stavby chaty vůbec nepociťovala. Stavba chaty totiž sice nad jejich pozemek přesahovala, a byla umístěna ve vzdálenosti o 14 cm menší než stanoví výše uvedená vyhláška, tuto skutečnost však rodina žalobce vůbec nevnímala, jako zásah do vlastnických práv ji nepociťovala, v užívání jejich nemovitých věcí jim nijak nebránila, a to právě proto, že se jedná o zásahy zcela zanedbatelné, jak konstatovaly již civilní soudy.

51. Odvolací soud proto uzavřel, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný. Odvolací soud, shodně jako soud I. stupně, má za to, že ani nepříznivý zdravotní stav žalobce na tomto závěru nemůže ničeho změnit, když požadavky žalobce uplatněné vlastnickou, negatorní žalobou byly výslovně pravomocnými soudními rozhodnutími a rozhodnutím Ústavního soudu shledány nemravnými, žaloba podaná proti vlastníkům stavby chaty byla výslovně označena jako šikanózní, když žalobcova újma byla hodnocena jako zanedbatelná a když – zcela nad rámec výše uvedeného - nebylo ani zjištěno, že by žalobce rozhodující orgány o svém zdravotním stavu informoval [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009].

52. Jde-li o rozsudky Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], jednalo se o skutkově odlišné věci. Poškozenými nepřiměřenou délkou řízení o odstranění stavby sice byli vlastníci sousedních nemovitých věcí, ale v jednom případě nepovolené stavby výrazně zasahovaly do možnosti užívání nemovitosti poškozených žalobců a ve druhém případě snižovaly komfort užívání rekreačního zařízení poškozených žalobců. V nyní souzené věci rodina žalobce po dlouhou dobu ani nevnímala, že by k nějakému zásahu do jejich vlastnického práva vůbec docházelo, jak je zásah nepatrný.

53. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu shora citovaného § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je s ohledem na výše rozvedené úvahy dán a že v důsledku porušení práva na přiměřenou dobu řízení vznikla žalobci (nepatrná) nemajetková újma a takto vzniklou nemajetkovou újmu je namístě odškodnit.

54. V případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu.

55. Odvolacímu soudu je známo, že standardní význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému [vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 20. 18, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017] a že dokonce i výrazně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k peněžitému zadostiučinění [vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020]. V daném případě byl však význam předmětu řízení pro žalobce nepatrný, adekvátním zadostiučiněním je proto konstatování porušení práva žalobce.

56. Vhledem k tomu, že sama žalovaná při odvolacím jednání upozornila na skutečnost, že ve svém stanovisku neposkytla konstatování za nepřiměřenou délku celého řízení, což odvolací soud ze stanoviska dokazováním i zjistil, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se konstatuje, že v řízení o odstranění stavby chaty č. ev. [číslo] na pozemku st. parc. č. [číslo] v katastrálním území [místo] a o dodatečném povolení její stavby, vedeném před Městským úřadem v [místo] a v navazujících soudních řízeních, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Po vyhlášení rozsudku jej odvolací soud postupem podle § 211 a § 166 odst. 2 o. s. ř. doplnil, neboť nevyčerpal celý předmět řízení - nerozhodl o nároku žalobce na zaplacení finančního zadostiučinění. Odvolací soud proto vyhlásil doplňující rozsudek, kterým svůj vyhlášený rozsudek ve výroku I doplnil tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výroku I potvrzuje ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky 371 800 Kč s příslušenstvím. Tedy, jde-li o žalobcův nárok na finanční zadostiučinění, odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

57. Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil, rozhodl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. zároveň o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně.

58. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a přiznal v řízení úspěšnému žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 973 Kč, což představuje soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, odměnu advokáta ve výši 5 x 3 100 Kč dle § 7 bod 5 a dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu [podání žaloby, replika k vyjádření žalované, 2x účast u jednání]; paušální náhradu hotových výdajů s poskytnutými úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 5 x 300 Kč, náhradu cestovních výdajů ve výši 2 x 3 298,92 Kč – 2 x cesta na jednání z [místo] a zpět dle § 57 a § 158 a § [číslo] zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a dle prováděcí vyhlášky k § 189 zákoníku práce č. 398/2023 Sb. (za celkem 2x 414 km, při spotřebě 6,2 l/100 km – doloženo osvědčením o registraci os. vozidla [název], při ceně BA 38,20 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč ); náhradu za promeškaný čas á 100 Kč za 20 půlhodin podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 2 000 Kč a náhradu 21% DPH dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrad ve výši 5 375,50 Kč.

59. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 542 Kč, což představuje odměnu advokáta ve výši 1 x 3 100 Kč dle § 7 bod 5 a dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za podání odvolání dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a ve výši 2 300 Kč dle § 7 bod 5 a dle § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za účast na jednání dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, paušální náhradu hotových výdajů s poskytnutými úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 1 x 300 Kč za odvolání, a dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 1 x 450 Kč za účast na jednání, náhradu cestovních výdajů ve výši 3 542 Kč – 1 x cesta na jednání z [místo] a zpět dle § 57 a § 158 a § 189 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a dle prováděcí vyhlášky k § 189 zákoníku práce č. 475/2024 Sb. (za celkem 414 km, při spotřebě 7,7 l/100 km – doloženo osvědčením o registraci os. vozidla [název], při ceně BA 35,80 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč); náhradu za promeškaný čas á 150 Kč za 10 půlhodin podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 1 500 Kč a náhradu 21% DPH dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrad ve výši 2 350 Kč.

60. O povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

61. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto opět podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že lhůta patnácti dnů odpovídá organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se příslušná organizační složka žalované řídí.

Poučení